Tupolev Tu-91 [kód NATO: Boot]

Tu – 91


Situace, vzniklá po druhé světové válce v Tichém oceánu, především množství, rozmístění a síla severoamerických mateřských letadlových lodi, přinutila sovětské branné síly vytvořit nové schéma námořních obranných sil, schopných dostatečně pokrýt jeho největší Achillovu patu, absenci jednotné efektivní námořní a letecké síly. J. V. Stalin proto vyhlásil velkorysý program rozvoje sovětských námořních sil, který předpokládal stavbu vlastních bitevních a letadlových lodí, schopných svými letadly efektivně napadat letadlové lodě americké. SSSR však neměl odpovídající typ letadla, proto byl současně s počátkem formování představ a konstrukce letadlové lodi vypsán i konkurs na palubní letoun.


Návrh řešení nabídly pouze OKB Suchého a Tupoleva, vzhledem k tomu, že jediné byly schopny komplexně reagovat na požadavky, kladené na takovouto konstrukci. Požadován byl palubní stroj, schopný působit stejně jako bombardér, torpédonosič, průzkumný, útočný i jako protilodní hlídka, schopný působit z paluby letadlových nosičů, konstruovaných od r. 1947.


Po nějaké době se OKB Suchého tiše stáhla ze soutěže pod záminkou reorganizace a v soutěži zůstaly jen 2 Tupolevovy návrhy, známé zpočátku jako projekt č. 507 a 509. Č. 509 bylo později vyřazeno. Z projektu č. 507 se později stal Tupolev Tu- 91, epřílniš půvabný baculatý stroj, přezdívaný svými kresliči Golavl neboli Tloušť (druh ryby). Zde český publicista a specialista na sovětské letectvo Václav Němeček uvádí, že stroj nesl také neoficielní pojmenování Byčok nebo také Tarzan. Konečný výsledek byl typicky sovětský, totiž "velice ošklivý", ale zaručeně schopný dosáhnout maximálně efektivních výkonů. Jeho konstruktéři se snažili o co největší sílu a účinnost - a naprosto nehleděli na eleganci jeho vnějších tvarů.


TU-91 byl těžce pancéřovaný středoplošník, prakticky létající tank se silným turbomotorem, pohánějícím dvojici velkých třílistých protiběžných vrtulí. Měl přímá křídla, ale mírně šípovité ocasní plochy. Centroplán křídla se mírně skláněl dolů, vnější část křídla s mírným vzepětím. Tím se dosáhlo toho, že hlavní zatahovací podvozek byl krátký a velice pevný. Na přídi trupu byly 2 obrovské třílisté protiběžné vrtule, uváděné do pohybu výkonným turbomotorem Izotov TV-2m, který stroji umožňoval dosáhnout rychlost cca 800 km/h. Motor byl uložen uprostřed trupu prakticky v těžišti a vrtule poháněl dlouhým hřídelem, procházejícím i pilotní kabinou tunelem mezi pilotními sedadly. Výfukové plyny vycházely od motoru rozvětvenou rourou na boky trupu, kde za odtokovou hranou křídel byla jejich obrovská ústí. Václav Němeček v knize Vojenská letadla ale uvádí označení motoru jako Kuzněcov TV-2-F (NK-6).


Pilot a pozorovatel byli usazeni vedle sebe v kabině umístěné na přídi trupu, což jim nabízelo velmi dobrý výhled vpřed i do stran a dolů. Jejich kabina byla chráněna pancéřovými deskami až 18 mm silnými. Pilotní sedadla obou pilotů byla vystřelovací, odpalovala se společně.


Ale co mohlo udělat z Tu-91 obávaného soupeře byla jeho působivá útočná síla. Dva kanony ráže 23 mm po jednom pod každým křídlem, další ve střelišti na zádi, dálkově ovládaném a periskopicky zaměřovaném druhým členem osádky, závěsník na 12 pum, tři hlubinné miny, torpéda a až 120 raket TRS-85 rozmístitelné na čtyřech lafetách pod křídly. Celý létající arzenál, schopný se postavit proti nepřátelskému loďstvu. I zde se údaje Václava Němečka poněkud odlišují. Podle jeho knihy Vojenská letadla 4 letoun vlastní útočnou výzbroj neměl a všechny zbraně se zavěšovaly pod křídla nebo trup v dosti bohatém výběru. Mohla to být pouzdra se čtyřmi kanóny NS-23 včetně střeliva nebo raketnice se střelami různé ráže, pumy, radiolokátory a podobně. Závěsníky unesly i torpéda nebo miny. Pozoruhodný byl i Němečkem uváděný nezvykle velký rozdíl v bojových rychlostech letounu od 280 do 710 km/h.


Letoun byl připraven na letové zkoušky v r. 1955. První let absolvoval 17. května a předvedl pro tak hmotný stroj neuvěřitelnou ovladatelnost, ale námořní letectvo již o něj ztratilo zájem. Loďařský program byl zkrácen, projekt mateřské letadlové lodi, pro kterou byl letoun určen, byl zrušen a „zákazník“ – námořní letectvo – zrušil objednávku i na palubní stroj. OKB se ještě pokusil zachránit slibný projekt jeho adaptací na jiné úkoly. Uvažovalo o jeho využití jako hlídkového protiponorkového stroje, operujícího z pozemních základen, případně jako nosiče zařízení pro elektronický boj. Stroj byl odlehčen odstraněním všeho nezbytného pro operace z letadlové lodi. Mimo jiné se zlepšil i výhled z kabiny pilotů. Rozhodný odpor nového prvního muže SSSR N. S. Chruščeva však rozhodl jeho osud. Ten dal přednost rozvoji ICBM a strategických jaderných sil. Labutí písní Tu-91 se r. 1956 stalo předvedení letounu delegaci z východních zemí v Kubince. Tupolev ještě dostal v poznávacím kódu NATO označení "Boot" (Bota), i když do služby ani do sériové výroby nebyl zařazen. Tu-91 tak uzavřel řadu sovětských šturmoviků.

prameny:
V. Němeček, Vojenská letadla 4, Naše vojsko, Praha 1979
http://www.raravia.com/tu91.htm
encyclopedia.thefreedictionary.com
www.csd.uwo.ca

Původně vyvíjen jako palubní torpédový letoun, později, po zrušení programu stavby sovětských letadlových lodí jen jako útočný letoun pro letectvo VMF (vojenno morskovo flota).


Pouzdra pod křídly nenesou přídavné palivové nádrže, ale raketnice na neřízené rakety. Periskop na stropě kabiny slouží pro zaměřování kanónu v zadním střelišti.

Takhle vypadal Tu-91 z boku.
Oba členové osádky měli slušný výhled z kabiny, protože turbortulový motor byl umístěn až za jejich zády nad hlavním nosníkem křídla. Protiběžné vrtule poháněl přes dlouhý hřídel procházející mezi jejich sedačkami. Tlustá trubka za odtokovou hranou křídla je výtoková roura motoru...