Teritoriální velitelství
Generální velitelství (do 1849)
Struktura územních velitelských orgánů má své kořeny na počátku 18. století (s výjimkou území chorvatsko-slavonské vojenské hranice, kde vznikala již od 16. století územní velitelská struktura). Tehdy se završil proces, na jehož počátku byla velitelská pravomoc velitelů jednotlivých pevností, která stále více sahala i za zdi jejich opevněných sídel. V první polovině 18. století vznikla v jednotlivých zemích habsburského soustátí tzv. generální velitelství (General-Commandos), která byla podřízena Dvorní válečné radě ve Vídni. Generálním velitelství byly podřízeny všechny vojenské jednotky a zařízení, která se nacházela na území, jež spadalo do jejich působnosti. Ve druhé polovině 18. století sídlila generální velitelství ve Vídni, Štýrském Hradci, Innsbrucku, Freiburgu, Praze, Brně, Lvově, Bratislavě (resp. Budě), Sibini, Temešváru, Petrovaraždíně, Záhřebu, Miláně (resp. Veroně), Bruselu. Po nabytí Dalmácie bylo zřízeno nejprve vojenské a posléze generální velitelství v Zadaru. V podřízenosti některých generálních velitelství se nacházelo jedno či více vojenských velitelství (Militär-Commandos). Např. generálnímu velitelství ve Vídni vojenské velitelství v Linci. Při generálních velitelstvích byly zřízeny i delegované vojenské soudy (Judicium delegatum militare) či delegované vojenské smíšené soudy (Judicium delegatum militare mixtum).
Velitelství armád a zemská vojenská velitelství (1849-1853)
V říjnu 1849 došlo k reorganizaci systému teritoriálních velitelských struktur, která přinesla dvojkolejnost. Zřízena byla čtyři velitelství armád (Armee-Commandos), kterým podléhalo dvanáct armádních sborů (Armeekorps) a dva záložní sbory (Reservekorps). I. armádnímu velitelství ve Vídni podléhaly na začátku sbory 1 až 4, II. armádnímu velitelství ve Veroně sbory 5 až 9, III. armádnímu velitelství v Budapešti sbory 10 až 13 a IV. armádnímu velitelství pak 14. sbor. V podřízenosti sborů došlo postupně ke změnám.
Administrativní záležitosti a styk s civilními úřady potom zajišťovala zemská vojenská velitelství (Landes-Militär-Commandos), která v těchto záležitostech komunikovala přímo s ministerstvem války. Zemská vojenská velitelství se nacházela ve Vídni, Linci, Brně, Opavě, Praze, Štýrském Hradci, Innsbrucku; Ljublani, Terstu, Veroně, Milánu; Budě, Temešváru, Sibini; Krakově, Lvově a Černovicích. V listopadu 1850 došlo k další úpravě, když byl učiněn rozdíl mezi většími zemskými vojenskými velitelstvími (Landes-Militär-Commandos) a menšími vojenskými velitelstvími (Militär-Commandos), která byla těm zemským podřízena. Některá zemská velitelství byla změněna ve vojenská velitelství, některá vojenská velitelství byla nově zřízena.
1853-1883
V roce 1853 byla vojenská a administrativní agenda sjednocena v armádních a sborových velitelstvích. Když došlo během krymské války k částečné mobilizaci rakouské armády, byla zřízena armádní generální velitelství (Armee-General-Commandos). Vojenské úřady v zázemí byly označeny jako velitelství záložních vojsk (Reservetruppen-Commandos). K další reorganizaci došlo již v roce 1856. Všechna velitelství s vlastní administrativou byla nadále označována jako zemská generální velitelství (Landesgeneralkommanden). Tato velitelství byla podřízena armádním velitelstvím. V následujícím roce byl počet těchto zemských generálních velitelství upraven na deset (Vídeň, Praha, Brno, Verona, Buda, Sibiň, Lvov, Záhřeb, Temešvár, Záhřeb). Pro Temešvár, Zadar a Záhřeb byl jmenován vlastní velící generál. V čele armádních velitelství stál velitel armády, v Praze, Brně a Sibini velitel zde se nacházejícího sboru. V případě vypuknutí války zůstávala zemská generální velitelství na místě, zatímco velitelství sborů přešla pod velení svých příslušných armádních velitelů. Mobilní armádní velitelství sestávalo z generální adjutantury, operační kanceláře, ředitelství polního dělostřelectva, polního ženijního ředitelství a armádního generálního velitelství pro vyřizování administrativních záležitostí.
V září 1859 bylo zrušeno IV. armádní velitelství, v říjnu stejného roku bylo zrušeno I. armádní velitelství spolu s 9., 10. a 11. sborem. Stejný osud potkal v květnu 1860 Velitelství jezdeckého sboru, III. armádní velitelství a 6. sbor. V roce 1862 byla zrušena velitelství všech divizí. Zachováno tak bylo jen Armádní velitelství Itálie, jehož sídlo bylo přesunuto z Verony do Udine, a sedm sborů. V roce 1860 byla opět zřízena vojenská velitelství v některých větších hlavních městech jednotlivých součástí monarchie (Terst, Rijeka, Pula, Štýrský Hradec, Linec, Krakov, Velký Varadín, Košice, Bratislava). V červenci 1866 bylo dosavadní lombardsko-benátské generální komando přesunuto z Udine do Lublaně a nadále mělo působnost jen pro Korutany, Kraňsko, Istrii, Terst, Tyrolsko a Vorarlberg). V říjnu 1866 bylo generální velitelství přesunuto z Lublaně do Štýrského Hradce. Působnost mělo nadále pro Štýrsko, které bylo vyňato z působnosti vídeňského generálního velitelství, Korutany, Kraňsko, Istrii, Gorici, Terst, Tyrolsko a Vorarlberg - pro dvě poslední území ovšem jen do roku 1869. Generální velitelství v Brně bylo zrušeno a jeho působnost přešla na krátkou dobu na vídeňské ministerstvo války. Zemská generální velitelství byla přeměněna na generální velitelství. V jejich názvu bylo obsaženo jméno jejich sídla. V září 1866 byla zrušena velitelství všech sborů. Velitelství divizí zůstala zachována. Kromě dosavadních čistě vojenských úkolů zajišťovala tato velitelství i určité administrativní záležitosti, za čímž úkolem jim byl přidělen i odpovídající personál. Velitelství divizí tak představovala základní stupeň v rámci vyšších vojenských struktur. Od února 1869 bylo územní členění založeno na základě doplňovacích obvodů. Ve větších oblastech působila generální (General-Commanden) velitelství, v menších tzv. divizní a vojenská velitelství (Truppen-Divisions- und Militär-Commanden). V roce 1872 byla oddělena velitelství divizí od vojenských velitelství.
Velitelství sborů (1883-1914)
K 1. lednu 1883 došlo k reorganizaci na patnáct velitelství sborů (Korpskommandos) a jedno vojenské velitelství (Militärkommando). Velitelství sborů se nacházela v Krakově (1.), Vídni (2.), Štýrském Hradci (3.), Budapešti (5.), Košicích (6.), Temešváru (7.), Praze (8.), Josefově (9.), Brně (10.), Lvově (11.), Sibini (12.), Záhřebu (13.), Innsbrucku (14.) a Sarajevu (15.). Vojenské velitelství se nacházelo v Zadaru. To bylo v roce 1909 nahrazeno velitelstvím 16. sboru v Dubrovniku. U některých velitelství sborů došlo později k přesunu sídla či úpravě území, které mělo v působnosti. Velitelstvím sborů byli přímo podřízeni velitelé divizí. V roce 1889 obdrželi velitelé sborů titul velící generál. Na přelomu století sestávalo velitelství sboru z vojenského oddělení (v jeho čele stál náčelník štábu), stavebního oddělení, intendance a pomocných orgánů, kterými byl velitel dělostřelectva, právní referent, šéf zdravotní služby, vojenský farář a později i veterinární referent. Krátce před začátkem první světové války k nim přibyl ještě automobilní referent. U velitelství 14. a 15. sboru byl přidělen ještě pevnostní stavební ředitel. Krátce před vypuknutím války byl tento post zřízen ještě u velitelství v Budapešti, Lvově a Dubrovníku.
První světová válka (1914-1918)
Když vypukla první světová válka, došlo opět k rozdělení struktur. Původní velitelství sborů (Korpskommandos) se rozdělila na velitelství sborů (Korpskommandos), která vytáhla do pole a na vojenská velitelství (Militärkommandos), která zajišťovala vojenskou administrativu, styk s civilními orgány a výcvik záložních jednotek a jiné podobné záležitosti, jež požadovala polní armáda.
Zdroje:
www.archivinformationssystem.at
Rozpracováno
Generální velitelství (do 1849)
Struktura územních velitelských orgánů má své kořeny na počátku 18. století (s výjimkou území chorvatsko-slavonské vojenské hranice, kde vznikala již od 16. století územní velitelská struktura). Tehdy se završil proces, na jehož počátku byla velitelská pravomoc velitelů jednotlivých pevností, která stále více sahala i za zdi jejich opevněných sídel. V první polovině 18. století vznikla v jednotlivých zemích habsburského soustátí tzv. generální velitelství (General-Commandos), která byla podřízena Dvorní válečné radě ve Vídni. Generálním velitelství byly podřízeny všechny vojenské jednotky a zařízení, která se nacházela na území, jež spadalo do jejich působnosti. Ve druhé polovině 18. století sídlila generální velitelství ve Vídni, Štýrském Hradci, Innsbrucku, Freiburgu, Praze, Brně, Lvově, Bratislavě (resp. Budě), Sibini, Temešváru, Petrovaraždíně, Záhřebu, Miláně (resp. Veroně), Bruselu. Po nabytí Dalmácie bylo zřízeno nejprve vojenské a posléze generální velitelství v Zadaru. V podřízenosti některých generálních velitelství se nacházelo jedno či více vojenských velitelství (Militär-Commandos). Např. generálnímu velitelství ve Vídni vojenské velitelství v Linci. Při generálních velitelstvích byly zřízeny i delegované vojenské soudy (Judicium delegatum militare) či delegované vojenské smíšené soudy (Judicium delegatum militare mixtum).
Velitelství armád a zemská vojenská velitelství (1849-1853)
V říjnu 1849 došlo k reorganizaci systému teritoriálních velitelských struktur, která přinesla dvojkolejnost. Zřízena byla čtyři velitelství armád (Armee-Commandos), kterým podléhalo dvanáct armádních sborů (Armeekorps) a dva záložní sbory (Reservekorps). I. armádnímu velitelství ve Vídni podléhaly na začátku sbory 1 až 4, II. armádnímu velitelství ve Veroně sbory 5 až 9, III. armádnímu velitelství v Budapešti sbory 10 až 13 a IV. armádnímu velitelství pak 14. sbor. V podřízenosti sborů došlo postupně ke změnám.
Administrativní záležitosti a styk s civilními úřady potom zajišťovala zemská vojenská velitelství (Landes-Militär-Commandos), která v těchto záležitostech komunikovala přímo s ministerstvem války. Zemská vojenská velitelství se nacházela ve Vídni, Linci, Brně, Opavě, Praze, Štýrském Hradci, Innsbrucku; Ljublani, Terstu, Veroně, Milánu; Budě, Temešváru, Sibini; Krakově, Lvově a Černovicích. V listopadu 1850 došlo k další úpravě, když byl učiněn rozdíl mezi většími zemskými vojenskými velitelstvími (Landes-Militär-Commandos) a menšími vojenskými velitelstvími (Militär-Commandos), která byla těm zemským podřízena. Některá zemská velitelství byla změněna ve vojenská velitelství, některá vojenská velitelství byla nově zřízena.
1853-1883
V roce 1853 byla vojenská a administrativní agenda sjednocena v armádních a sborových velitelstvích. Když došlo během krymské války k částečné mobilizaci rakouské armády, byla zřízena armádní generální velitelství (Armee-General-Commandos). Vojenské úřady v zázemí byly označeny jako velitelství záložních vojsk (Reservetruppen-Commandos). K další reorganizaci došlo již v roce 1856. Všechna velitelství s vlastní administrativou byla nadále označována jako zemská generální velitelství (Landesgeneralkommanden). Tato velitelství byla podřízena armádním velitelstvím. V následujícím roce byl počet těchto zemských generálních velitelství upraven na deset (Vídeň, Praha, Brno, Verona, Buda, Sibiň, Lvov, Záhřeb, Temešvár, Záhřeb). Pro Temešvár, Zadar a Záhřeb byl jmenován vlastní velící generál. V čele armádních velitelství stál velitel armády, v Praze, Brně a Sibini velitel zde se nacházejícího sboru. V případě vypuknutí války zůstávala zemská generální velitelství na místě, zatímco velitelství sborů přešla pod velení svých příslušných armádních velitelů. Mobilní armádní velitelství sestávalo z generální adjutantury, operační kanceláře, ředitelství polního dělostřelectva, polního ženijního ředitelství a armádního generálního velitelství pro vyřizování administrativních záležitostí.
V září 1859 bylo zrušeno IV. armádní velitelství, v říjnu stejného roku bylo zrušeno I. armádní velitelství spolu s 9., 10. a 11. sborem. Stejný osud potkal v květnu 1860 Velitelství jezdeckého sboru, III. armádní velitelství a 6. sbor. V roce 1862 byla zrušena velitelství všech divizí. Zachováno tak bylo jen Armádní velitelství Itálie, jehož sídlo bylo přesunuto z Verony do Udine, a sedm sborů. V roce 1860 byla opět zřízena vojenská velitelství v některých větších hlavních městech jednotlivých součástí monarchie (Terst, Rijeka, Pula, Štýrský Hradec, Linec, Krakov, Velký Varadín, Košice, Bratislava). V červenci 1866 bylo dosavadní lombardsko-benátské generální komando přesunuto z Udine do Lublaně a nadále mělo působnost jen pro Korutany, Kraňsko, Istrii, Terst, Tyrolsko a Vorarlberg). V říjnu 1866 bylo generální velitelství přesunuto z Lublaně do Štýrského Hradce. Působnost mělo nadále pro Štýrsko, které bylo vyňato z působnosti vídeňského generálního velitelství, Korutany, Kraňsko, Istrii, Gorici, Terst, Tyrolsko a Vorarlberg - pro dvě poslední území ovšem jen do roku 1869. Generální velitelství v Brně bylo zrušeno a jeho působnost přešla na krátkou dobu na vídeňské ministerstvo války. Zemská generální velitelství byla přeměněna na generální velitelství. V jejich názvu bylo obsaženo jméno jejich sídla. V září 1866 byla zrušena velitelství všech sborů. Velitelství divizí zůstala zachována. Kromě dosavadních čistě vojenských úkolů zajišťovala tato velitelství i určité administrativní záležitosti, za čímž úkolem jim byl přidělen i odpovídající personál. Velitelství divizí tak představovala základní stupeň v rámci vyšších vojenských struktur. Od února 1869 bylo územní členění založeno na základě doplňovacích obvodů. Ve větších oblastech působila generální (General-Commanden) velitelství, v menších tzv. divizní a vojenská velitelství (Truppen-Divisions- und Militär-Commanden). V roce 1872 byla oddělena velitelství divizí od vojenských velitelství.
Velitelství sborů (1883-1914)
K 1. lednu 1883 došlo k reorganizaci na patnáct velitelství sborů (Korpskommandos) a jedno vojenské velitelství (Militärkommando). Velitelství sborů se nacházela v Krakově (1.), Vídni (2.), Štýrském Hradci (3.), Budapešti (5.), Košicích (6.), Temešváru (7.), Praze (8.), Josefově (9.), Brně (10.), Lvově (11.), Sibini (12.), Záhřebu (13.), Innsbrucku (14.) a Sarajevu (15.). Vojenské velitelství se nacházelo v Zadaru. To bylo v roce 1909 nahrazeno velitelstvím 16. sboru v Dubrovniku. U některých velitelství sborů došlo později k přesunu sídla či úpravě území, které mělo v působnosti. Velitelstvím sborů byli přímo podřízeni velitelé divizí. V roce 1889 obdrželi velitelé sborů titul velící generál. Na přelomu století sestávalo velitelství sboru z vojenského oddělení (v jeho čele stál náčelník štábu), stavebního oddělení, intendance a pomocných orgánů, kterými byl velitel dělostřelectva, právní referent, šéf zdravotní služby, vojenský farář a později i veterinární referent. Krátce před začátkem první světové války k nim přibyl ještě automobilní referent. U velitelství 14. a 15. sboru byl přidělen ještě pevnostní stavební ředitel. Krátce před vypuknutím války byl tento post zřízen ještě u velitelství v Budapešti, Lvově a Dubrovníku.
První světová válka (1914-1918)
Když vypukla první světová válka, došlo opět k rozdělení struktur. Původní velitelství sborů (Korpskommandos) se rozdělila na velitelství sborů (Korpskommandos), která vytáhla do pole a na vojenská velitelství (Militärkommandos), která zajišťovala vojenskou administrativu, styk s civilními orgány a výcvik záložních jednotek a jiné podobné záležitosti, jež požadovala polní armáda.
Zdroje:
www.archivinformationssystem.at
Rozpracováno