Supermarine Spitfire Mk.XXI

www.air-defense.net

Supermarine Spitfire F Mk.21
Typ 356


Stručná historie:
Konstruktéři Spitfiru došli již při zkouškách Spitfiru Mk.IV (později Mk.XX) k závěru, že nejen motor Merlin, ale také drak letounu dosáhl svého vrcholu. Potvrdilo se to také při nasazení Spitfiru Mk.XII. Původně eliptické křídlo mělo při vyšších rychlostech, které umožňoval výkonnější Griffon, již málo účinné klapky a křidélka. Konstruktéři začali na projektu zcela nového výškového Spitfiru pracovat již v únoru 1942. Zcela nová konstrukce křídla, označeného typ Y, měla odstranit nízkou účinnost křidélek a klapek při vysokých rychlostech, zároveň mělo nové křídlo zlepšit podélnou stabilitu letounu a ještě zvýšit výkony nového Spita.
Prototyp nového Spitfiru poprvé vzlétl 4. října 1942, jednalo se stroj natolik odlišný od původního Spitfiru, že jej mnoho autorů nazývá Spitfirem druhé generace. Podívejme se nyní na konstrukční novinky, které se objevily:
1.) Motor Rolls-Royce Grifon 61 poháněl pětilistou vrtuli Rotol o průměru 3 350 mm (průměr byl větší než u Mk.XIV)
2.) Zcela nové křídlo si sice zachovalo mírně eliptický tvar bylo zakončeno zašpičatělými koncovými oblouky (na způsob Mk.VII), ale mělo zcela nový profil, který umožnil vyšší výkony. Křidélka byla delší o dvacet centimetrů a tím se zvýšila jejich účinnost. Nové křídlo mělo také vyšší pevnost, což umožnilo zástavbu mohutnější výzbroje. Rozpětí křídla se zvětšilo o dvacetpět milimetrů (na 12,320 m).
3.) První prototyp F Mk.21 (DP851) byl původně prototyp Mk.IV/XX a po provedených úpravách se podobal nejvíce prvním Spitfirům Mk.XIV.
4.) Výzbroj letounu se skládala ze čtyř kanónů Hispano Mk.II, použitím pásových zásobníků bylo možno zvýšit počet nesených granátů, vnitřní zbraně měly zásobu 175 granátů na hlaveň a vnější 150. Mohutnější byla také pumová výzbroj - dvě 227 kg těžké pumy, zavěšené pod každou polovinou křídla, v případě nutnosti bylo možno pod trup ještě podvěsit třetí pumu o stejné hmotnosti.
5.) Další důležitou změnou prošel podvozek, konstruktéři jej prodloužili a zesílili, rozchod kol podvozku se zvětšil o dvěstě milimetrů, tím se částečně zlepšila stabilita letounu při pojíždění. Podvozková kola byla po zatažení zcela zakryta a tím se zlepšila aerodynamika letounu. Vyšší podvozek umožnil použití vrtule o větším průměru.
Nový letoun byl intenzivně zkoušen, testována byla podvěšená výzbroj, velká odhazovatelná nádrž o objemu 410 litrů nebo čtyřlistá vrtule. Letoun byl 13. 5. 1943 zničen při přistání, ale za dva měsíce byl nahrazen zcela nově postaveným prototypem PP139. Pro nový letoun bylo navrženo i nové jméno Victor (to vydrželo do listopadu 1944). Křídlo bylo vybaveno ještě původními „ostrými“ konci křídel. Ministerstvo letectví však již požadovalo úpravu letounu pro operace ve výškách okolo 20 000 stop (cca 6 100 m). Konstruktéři zareagovali úpravou křídla, odstranili zahrocené konce, tím zmenšili rozpětí o 1 070 mm, tvar křídla se nyní podobal Hawkerovu Tempestu.
RAF chtěla zavést nový Spitfire do své výzbroje v masovém měřítku a tak byla 6. 6. 1943 sjednána zakázka číslo B.981687/39 na výrobu 1850 letounů Spitfire F Mk.21. První sériové jedenadvacítky byly vyrobeny továrnou v South Marston v lednu 1944. Záhy po zahájení sériové výroby však byly u nového letounu zjištěny problémy s nestabilitou letounu, tyto problémy byly natolik závažné, že vedly k zastavení výroby. Konstruktéři počali neodkladně hledat řešení, které mělo problémy s nestabilitou letounu odstranit.
Zkoušeny byly také letouny, které byly vybaveny motorem Griffon 85, který poháněl dvě protiběžné třílisté vrtule. Takto bylo upraveno celkem devět letadel. Touto úpravou byl zcela eliminován silný kroutící moment velké pětilisté vrtule a tím byla odstraněna snaha o vybočení letounu při vzletu a při přistání. Toto řešení však přineslo podstatný nárůst hmotnosti letounu před jeho těžištěm a tak tyto stroje měly větší kýlovku i směrové kormidlo. Takový způsob pohonu byl však použit až u pozdějších verzí.
Řešení pro sériové letouny Spirfire F Mk.21 se našlo až na začátku roku 1945, tímto řešením bylo nové výškové kormidlo s kovovým potahem a upraveným ovládáním vyvážení a eliminace funkčnosti balančního vyvážení směrového kormidla. Definitivně se problémy se stabilitou podařilo vyřešit přestavbou zadní části trupu, tedy až u verze Spitfire F Mk.22 a F Mk.24.
Výroba byla obnovena na samém konci roku 1944 a ukončena byla o rok později, nakonec bylo vyrobeno pouze 120 sériových Mk.21, objednávka byla seškrtána s ohledem na vývoj bojů v Evropě. Spitfire F Mk.21 znamenal návrat k čistě stíhacímu letounu a na evropském bojišti do bojů již nezasáhl. Od května 1945 byl ve výzbroji 91. perutě RAF, ale zde do konce války vzlétl pouze k několika málo průzkumným letům nad Holandskem. Po válce byl dosti oblíbeným letounem.


Použité prameny:
Cyril R. Russell, Spitfire Odyssey, My Life At Supermarines 1936-1957, Kingfisher Railway Productions, UK rok 1985, ISBN: 0 946184 186
Richard Ward, Supermarine Spitfire Mk. XII-24, Supermarine Seafire Mk.I-47., Aircam Aviation Series No.8, Arco Pub, 1969, ISBN-13: 978-0668021098
Pavel Berger a Zdeněk Svoboda, Stíhací letouny Spitfire s motorem Griffon, Naše vojsko, rok 1994, ISBN 80-206-0489-8
Václav Němeček, Vojenská letadla 3 díl, druhé doplněné vydání, Naše Vojsko, Praha 1992, ISBN 80-206-0117-1
L+K č 5, 6, 7 a 8 / 1992, Z. Pátek a R. Theiner, Monografie
http://www.spitfireperformance.com/spit21.html
http://www.spitfiresociety.demon.co.uk/spitdev.htm
www.1000aircraftphotos.com
http://www.spitfireonline.co.uk/popup/other3.html
archiv autora

Zdroj: převážně www.luchtoorlog.be/spit_xiif2.htm

commons.wikimedia.org

Letouny Spitfire F Mk.21 v barvách 600. perutě RAF.