Rogge, Bernhard

     
Příjmení:
Surname:
Rogge Rogge
Jméno:
Given Name:
Bernhard Bernhard
Jméno v originále:
Original Name:
Bernhard Rogge
Fotografie či obrázek:
Photograph or Picture:
Hodnost:
Rank:
kontradmirál Rear Admiral
Akademický či vědecký titul:
Academic or Scientific Title:
- -
Šlechtický titul:
Hereditary Title:
- -
Datum, místo narození:
Date and Place of Birth:
04.11.1899 Schleswig /
04.11.1899 Schleswig /
Datum, místo úmrtí:
Date and Place of Decease:
29.06.1982 Reinbek /
29.06.1982 Reinbek /
Nejvýznamnější funkce:
(maximálně tři)
Most Important Appointments:
(up to three)
- veliteľ pomocného krížnika Atlantis - Commander of German auxiliary cruiser Atlantis
Jiné významné skutečnosti:
(maximálně tři)
Other Notable Facts:
(up to three)
- Držiteľ Rytierskeho kríža k Železnému krížu s dubovými ratolesťami - Recipient of Knights Cross with Oak Leaves
Související články:
Related Articles:
Zdroje:
Sources:
http://en.wikipedia.org/wiki/Bernhard_Rogge
de.wikipedia.org
URL : https://www.valka.cz/Rogge-Bernhard-t48035#413350 Verze : 1
     
Příjmení:
Surname:
Rogge Rogge
Jméno:
Given Name:
Bernhard Bernhard
Jméno v originále:
Original Name:
Bernhard Rogge
Všeobecné vzdělání:
General Education:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Vojenské vzdělání:
Military Education:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Důstojnické hodnosti:
Officer Ranks:
19.04.1916 námořní praporčík
13.12.1917 námořní poručík
01.01.1921 námořní nadporučík
01.01.1928 kapitánporučík
01.10.1934 korvetní kapitán
01.11.1937 fregatní kapitán
01.11.1939 námořní kapitán
01.03.1943 kontradmirál
01.03.1945 viceadmirál
01.06.1957 kontradmirál (Bundesmarine)
19.04.1916 Fähnrich zur See
13.12.1917 Leutnant zur See
01.01.1921 Oberleutnant zur See
01.01.1928 Kapitänleutnant
01.10.1934 Korvettenkapitän
01.11.1937 Fregattenkapitän
01.11.1939 Kapitän zur See
01.03.1943 Konteradmiral
01.03.1945 Vizeadmiral
01.06.1957 Konteradmiral (Bundesmarine)
Průběh vojenské služby:
Military Career:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Vyznamenání:
Awards:
Poznámka:
Note:
- -
Zdroje:
Sources:
http://en.wikipedia.org/wiki/Bernhard_Rogge
de.wikipedia.org
URL : https://www.valka.cz/Rogge-Bernhard-t48035#429587 Verze : 0

Vizeadmiral Bernhard Rogge




Narozen: 4. listopadu 1899 ve Schleswigu (severozápad Německa).
Zemřel: 29.června 1982 v Reinbeku (u Hamburku).


Narodil se jako 2. dítě Hermanna Friedricha Roggeho a jeho ženy Ruth Rose Klara Hildegard. Krom starší sestry Lisel Friedy Anny Gertrud Rogge (1897-) měl ještě mladšího bratra Eberharda Christiana Waldemara Maxe (1903-1977) a Friedricha Karla (1913-1995).


V polovině válečného roku 1915 vstoupil tehdy 15letý Bernhard Rogge jako dobrovolník s aspirací na důstojníka do tehdejší Kaiserliche Marine. 1. července 1915 byl zařazen do základního výcviku, který trval do 7. srpna 1915.


Po dokončení výcviku byl okamžitě zařazen do posádky chráněného křižníku SMS Freya, kde působil až do 23. října 1915. Následně byl přeřazen na bitevní křižník SMS Moltke. Zde byl 19. dubna 1916 povýšen do hodnosti námořního praporčíka a sloužil zde až do 29. srpna 1916, kdy nastoupil do služby na palubě lehkého křižníku SMS Stralsund, a to do 1. října 1916, kdy znovu změnil místo působiště. Tentokráte to byl lehký křižník SMS Pillau. Na palubě této lodi, od 13. prosince 1917 už v hodnosti námořního poručíka zůstal do konce války.


Mezi válkami


Krátce po konci války nastoupil do 3. námořní brigády pod velením Wilfrieda von Loewenfelda. Tento útvar námořních dobrovolníků vznikl 18. února 1919 a již v březnu měl sílu 1500 mužů. Poté co jednotka prošla pěchotním výcvikem, byla nasazena v červnu 1919 v Berlíně, kde potlačovala dopravní stávku a následně v horním Slezku při prvním polském povstání. Když 13. listopadu 1919 dobrovolně Rogge odešel ze služby, byla jednotka nasazena na hlídání pohraničí u Vratislavi. Dlouho však mimo armádu nevydržel a 9. září následujícího roku opět nastoupil k námořnictvu, které se nyní zvalo "Reichsmarine".


Do září 1922 byl zaměstnán jako důstojník roty a ordonanc u pobřežní stráže. Poté sloužil 2 roky jako hlídkový důstojník u II. flotily a následně další dva roky na lehkém křižníku Amazone. V roce 1924 mu zemřela matka. 14. listopadu 1925 se oženil se svou snoubenkou Annou Elisabeth Frahmovou, dcerou civilního inženýra Johanna Frahma, který před 1. světovou válkou pracoval jako železniční expert pro vládu. 1. ledna 1928 byl povýšen na kapitánporučíka a nastoupil jako důstojník na jachtě Asta, zde pobyl jen necelý rok a pak strávil dva roky na výcvikové plachetnici Niobe (1928-1930). Následně nastoupil na lehký křižník Emden jako kadetní důstojník a absolvoval s ním čtvrtou výcvikovou plavbu. Od února 1932 do srpna 1935 byl konzultantem na školním inspektorátu. Během té doby, 1. října 1934, byl povýšen na korvetního kapitána. V roce 1932 mu taktéž ve věku 65 zemřel otec.


V srpnu 1935 povýšil a stal se prvním důstojníkem na lehkém křižníku Karlsruhe, který sloužil jako výcviková loď. 21. října 1935 s ním vyrazil na jeho poslední plavbu kolem světa, kdy navštívili Tenerife, ostrov Svatý Tomáš, Lobito v Angole, Durban, Port Victoria na Seychelech, Batavii, Iloilo, Hong Kong a několik japonských přístavů. Odtud se loď vydala na cestu přes Tichý oceán do Dutch Harboru na Aljašce. Bohužel na cestě byla zasažena tropickou bouří a ta poškodila její trup, který byl kvůli omezením z Versailleské smlouvy velmi lehký a ač z větší části svařovaný, měl nevalnou strukturální pevnost. To způsobilo, že v dubnu musela Karlsruhe zakotvit v San Diegu a podstoupit opravy, které nejenže loď uvedly opět do provozu, ale zvýšily i celkovou pevnost. Přes Panamský průliv se nakonec 13. června 1936 vrátil Karlsruhe do vlasti, kde byl opět umístěn do suchého doku, kde po následující 3 roky prodělával celkovou přestavbu.


Během druhé poloviny 30. let, s rostoucí mocí nacistů a zavedením Norimberských zákonů proti židům se zkoumání původů nevyhnuli ani aktivní důstojníci a jako mnozí, i Bernhard musel získat Deutschblütigkeitserklärung (prohlášení o německé krvi). Což mohlo být v jeho případě problém, protože byl ze čtvrtiny žid. Avšak u Kriegsmarine se na to tolik nehledělo jako u Wehrmachtu nebo Luftwaffe, a proto mnozí zde mohli nalézt relativně bezpečné útočiště.


Rogge však po krátké dovolené nastoupil na svůj první velitelský post a stal se kapitánem výcvikového trojstěžníku Gorch Fock (Ten vznikl jako náhrada za trojstěžník Niobe, na kterém sloužil do roku 1930 a který se 26. července 1932 potopil v prudké bouři i se 69 námořníky na palubě. Z plachetnice Gorch Fock je dnes muzejní loď.). Lodi velel něco málo přes rok, od 10. prosince 1936 do 30. ledna 1938. 1. listopadu 1937 byl povýšen na fregatního kapitána. 12. února 1938 byla spuštěna na vodu zbrusu nová výcviková plachetnice, Albert Leo Schalgeter a on se stal jejím prvním kapitánem. Její první plavba do Jižní Ameriky však skončila neslavně, když se v kanálu La Manche srazila s britským parníkem. Na podzim navštívil s Albertem Leo Schalgeterem Kodaň a v polovině roku 1939 podnikl s lodí další plavbu do Brazílie. Krátce po vypuknutí války, 5. září, byla loď demobilizována a začala sloužit jako plovoucí kancelář. Naneštěstí tyto dny byly pro Roggeho poznamenány dvěma nešťastnými událostmi. 5. září zemřela po vleklé nemoci jeho manželka Anna Elisabetha v kielské nemocnici a pravděpodobně téhož dne její matka spáchala sebevraždu.


Během následujících 2 měsíců se však Rogge připravoval na své nové zařazení, jeho další zastávkou byla na první pohled obyčejná nákladní loď, která až donedávna nesla název Goldenfels. Nyní však nesla nové jméno, jméno mystické jako sama loď, jméno, které po následující 2 roky budilo všechny kapitány nákladních lodí ze sna... zvala se, Atlantis.


Atlantis


Tato nákladní loď, která se po 2 válečná léta stala nepolapitelným přízrakem jižního Atlantiku a fantomem Indického oceánu, byla spuštěna na vodu v roce 1937 a sloužila ve flotile nákladních lodí firmy DDG Hansa, ale s vypuknutím války bylo rozhodnuto tuto loď zkonfiskovat pro válečné námořnictvo, ale za zcela jiným účelem.


Moderní korzáři v Německu měli bohatou historii již za předchozí války, kdy několik kapitánů dosáhlo mimořádných výsledků. Nejslavnějším korzárem první války byl trojstěžník Seeadler (Mořský orel), tento "poslední opravdový pirát", pod velením legendárního Felixe von Lucknera potopil 15 lodí za 225 dní. Dalšími úspěšnými korzáry byli SMS Möwe se 40 a SMS Wolf s 27. Ačkoliv jich nebylo mnoho, svými akcemi dokázali odvrátit pozornost válečného námořnictva protivníka a poutali jeho lodě na místech, která nebyla tak významná a stahovala je z doprovodných činností, čímž usnadňovala vlastním ponorkám práci.


Taktika byla v zásadě jednoduchá, pod falešnou identitou se měli přiblížit k osamocenému bezbrannému cíli, ve vhodný moment odhalit zbraně a donutit loď se vzdát. Následně se nalodit, získat důležité vojenské materiály, šifry, cokoliv co mělo zpravodajskou hodnostu, případně doplnit palivo a proviant (jelikož lodě nemohly v rámci utajení vplout do žádného přístavu) a následně loď pomocí demoličních výbušnin potopit. Sekundárním úkolem bylo kladení min u ústí do nepřátelských přístavů. Strategií bylo nepouštět se do souboje s válečnými plavidly, v ideálním případě jim uniknout z dosahu a změnit identitu.


Z dnešního pohledu se může tato činnost zdát jako romantická a dobrodružná, ale z reálného pohledu to byla jedna z nejnáročnějších a nejnebezpečnějších prací v námořnictvu. Nejenže to bylo velmi nebezpečné, jelikož loď neměla žádnou ochranu proti přímé palbě, ale operovala tisíce a tisíce mil od domova, stovky a stovky dnů (průměrná délka plavby byla zhruba 300-400 dnů), takže byla závislá na drancování. O jak nebezpečný úkol se jednalo, lze posoudit z toho, že z 9 pomocných křižníků, které mělo Německo na začátku války, byly všechny do poloviny roku 1943 potopeny a jen zhruba dvěma z nich bylo dopřáno se vrátit do Německa z první plavby a vyrazit na druhou. Ale zpět k Atlantis.


Velení nad Atlantis se Rogge ujal 30. listopadu 1939, krátce předtím, 1. listopadu, byl povýšen na námořního kapitána. Kvůli příliš silnému ledu však byla loď nucena čekat v přístavu. Na svou první bojovou plavbu vyrazila až na jaře 31. března 1940, kdy byla přivolána bitevní loď Hessen a přijala úlohu ledoborce. Společně s Atlantis vyrazily do Atlantiku a dalších částí světa další dva pomocné křižníky, Orion a Widder.


Atlantis pronikla minovým polem v Severním moři mezi Norskem a Británií, plula dál na sever k polárnímu kruhu a proplula mezi Islandem a Grónskem, kde si změnila identitu na sovětskou nákladní loď Kim, vztyčila sovětskou vlajku a namalovala ruské a anglické nápisy na záď "pozor na šrouby". Sovětský svaz v té době byl stále neutrální zemí.


Po překročení rovníku 24.-25. dubna přijala novou identitu jako japonská nákladní loď Kasii Maru. Nyní měla namalované velké rudé K na komínu, identifikační znamení přepravní společnosti K Line. Měla taktéž namalované japonské vlajky na zbraňových krytech a japonské postavičky na zádi.


2. května jí zkřížil cestu britský osobní parník SS City of Exeter. Rogge však, ve snaze neutrpět nebojové ztráty, nezaútočil. K jeho smůle však britský radista pojal podezření nad zvláštní japonskou lodí a informoval o tom Královské námořnictvo.


Následující dne však Rogge potkal britskou nákladní loď Scientist o výtlaku 6 200 tun, která převážela rudu a jutu. Tu už odplout nenechal, zkrátil vzdálenost, vlajka Kriegsmarine vylétla k nebesům a zároveň lodi Scientist signalizoval: "Zastavte nebo zahájíme palbu! Nepoužívejte rádio!" 75mm kanón vypálil varovný výstřel. Scientist však neposlechl a začal okamžitě vysílat: "QQQ...QQQ...neznámá obchodní loď mi přikázala zastavit" (tento signál se používal, při napadení neznámým plavidlem), Němci však začali taky vysílat a tím rušili signál. Scientist se pokusila utéct, ale druhá salva z Atlantis způsobila výbuch, který následoval oblak dýmu a páry. Jeden britský námořník zahynul a zbylých 77 bylo zajato. Rogge pak vyslal na loď muže s náložemi, aby ji poslali ke dnu, ale to nevyšlo. Vydal proto rozkaz použít vzácné střelivo do zbraní a torpédo, aby ji potopil.


Atlantis pokračovala dále na jih, minula mys Dobré naděje a 10. května dosáhla mysu Agulhas. Zde začala pokládat minové pole, na které vyčerpala 92 kontaktních min v místech, kde by se mohlo zdát, že je položily ponorky. Ačkoli v minovém poli nalezlo zkázu nejméně osm obchodních lodí, tři další byly poškozeny a celé odminování zaměstnalo tři minolovky Královského námořnictva, pokus o lest nakonec se nakonec nezdařil. O úspěchu totiž informovala nacistická propaganda ve snaze podpořit morálku a prořekla se, že za tímto úspěchem stojí nejmenovaný pomocný křižník. I přesto však Královské námořnictvo nedokázalo dopadnout příslovečnou lišku, která jim řádí v kurníku.


Kromě toho 20. května zachytily německé stanice varování Royal Navy z Cejlonu, které na základě zprávy z City of Exeter, varovala lodě před německým pomocným křižníkem, vydávajícím seza japonskou loď.


Atlantis se následně stočila do Indického oceánu, tentokrát pod krytím jako holandská obchodní loď MV Abbekerk. Náhodou ovšem obdržela vysílání, že se skutečný MV Abbekerk potopil. Ačkoliv se později ukázalo, že se jednalo o falešný poplach, kapitán Rogge se rozhodl kamufláž neměnit, jelikož se v okolí nacházelo několik podobných holandských lodí.


10. června 1940 zadržela norskou motorovou loď Tirranna o výtlaku 7 230 tun. Atlantis se k Tirranně nejdřív opatrně přiblížila na 5 400 metrů a poté zahájila palbu. Kapitán Tirranny dal okamžitě rozkaz k úniku a rychlostí necelých 17 uzlů se snažil Atlantis uniknout. Tak se mu dlouho dařilo unikat díky kličkování a svůj náskok zvýšil až na 8 200 metrů, po tříhodinovém pronásledování a 150 výstřelech z Atlantis (z nichž většina minula) to nakonec kapitán Tirranny vzdal. Při boji zahynulo 5 norských námořníků a dalších 6 bylo vážně zraněno. Po zjištění, že loď přepravovala zásoby pro australskou armádu na Dálný východ se Rogge rozhodl loď poslat do Francie i s kořistí a zároveň si díky ní ulehčil i od 274 válečných zajatců.


City of Bagdad


Měsíc se pak nedařilo Atlantis najít žádný cíl, až 11. července 1940 Rogge narazil na britskou nákladní loď SS City of Bagdad o výtlaku 7 505 t, směřující do Penangu. (Ironií osudu City of Bagdad byla původně německá loď Geierfels, postavená společností J. C. Tecklenborg v roce 1919. Měla sloužit jako dopravní loď stejně jako před válkou Atlantis pro DDG Hansa, ale v rámci válečných reparací byla předána Britům a přejmenována na SS City of Bagdad, přičemž se plavila pro společnost Ellerman Lines.)


V 7 hodin ráno byl kapitán SS City of Bagdad, kapitán J. Armstrong White, během ranního čaje informován o holandské lodi, která s nimi pluje na shodném kurzu. Ačkoliv byl informován, že v okolních vodách řádí německý nájezdník, toho dne si již myslel, že nebezpečí je zažehnáno. Opustil svůj ranní čaj a šel si loď prohlédnout dalekohledem, při zběžném pohledu na označení a holandské vlajky, které byly barvami "Royal Interotian Line" usoudil, že chtějí taktéž proplout Malagskou úžinou jako on a vrátil se zpět ke svému čaji.


Na druhé straně, Rogge druhou loď opatrně sledoval ze vzdálenosti 6 a půl kilometru, poté se přiblížil na 3,2 kilometru a vydal příkaz připravit se na bojové pozice. Zde čekal až vyprší čas pro radiové ticho (V námořnictvu platí pravidlo, že všechny stanice musí 3 minuty po čtvrt {15-18} a třičtvrtě {45-48} udržovat radiový klid, aby bylo možné zachytit případné nouzové volání vysílané na frekvenci 500 kHz, které by bylo za normálního provozu nemožné zachytit. Díky tomuto pravidlu bylo zachráněno mnoho životů.). Když skončilo radiové ticho, Atlantis se přiblížila zezadu k City of Bagdad a zkrátila vzdálenost na 2,5 kilometru. Toho si všiml i kapitán White na City of Bagdad a začal pojímat podezření. V ten moment však vydal Rogge příkaz k odmaskování a k nebi vyletěla vlajka Kriegsmarine. White okamžitě rozkázal vyslat nouzový signál QQQ a v ten moment Atlantis zahájila palbu. White se snažil Atlantis uniknout a vydal rozkaz lodi plnou parou vpřed, jakmile kolem nich začaly vybuchovat gejzíry vody, které se blížily víc a víc. Poté však přišel zásah do prostoru mezi kabinou radisty a kajutou kapitána, radista byl vážně raněn a vysílání ustalo. Kapitán White se však nenechal rozhodit a pokračoval dál. Zakrátko však indičtí námořníci na palubě začali panikařit, bez rozkazu spouštěli záchranné čluny a skákali do vody. Důstojníci měli co dělat, aby nastolili pořádek. Kapitán White se tak v nastalém zmatku rozhodl a City of Bagdad se tak po 42 výstřelech vzdala. Mezitím však nouzové volání zachytila jedna americká loď, která poslala zprávu zpět: "Kdo střílí?". Jelikož radiostanice City of Bagdad byla mimo provoz, radista na Atlantis odpověděl, že se jedná o chybu.


Na Atlantis se mezitím zorganizovala nájezdní skupina, která měla vyrazit na City of Bagdad a získat obvyklou kořist, velel jí první důstojník Atlantis, námořní poručík Ulrich Mohr. Když se začala skupina formovat do člunů, skupině v posledním člunu Mohr rozkázal, aby na lodi zajistila vše, co má zpravodajskou hodnotu. Měli velké štěstí a podařilo se jim najít přísně tajné kódy pro spojenecké obchodní loďstvo, které ve zmatku zapomněla posádka hodit do vody. Po shromáždění všech dokumentů a zajištění zajatců, včetně kapitána Whita, Feheler umístil nálože a loď potopil.


Rogge ropoznal důležitost kódové knížky a při návštěvě japonského přístavu ji nechal poslat do Berlína, během 1-2 týdnů byla knížka v rukou B-Dienst a během dne je předána Dönitzovi a jeho ponorkám. Britská admiralita na tuto skutečnost přišla až po několika měsících.


Byla také nalezena kopie zprávy City of Exeter, včetně popisu lodě a fotografie podobné lodě Freienfels, to potvrdilo, že krytí za japonskou loď nebylo věrohodné. Rogge se tedy rozhodl profil lodě změnit a přidat dva další stěžně.


Další cíle


13. července v 10:09 se Atlantis střetla s britským parníkem Kemmendine o výtlaku 7 770 tun, který plul z Glasgow do Barmy. Posádka Kemmendine však zahájila na Atlantis palbu ze svého 76mm děla na zádi, Atlantis palbu opětovala a po pár zásazích začal Kemmendine hořet. Celá posádka byla zajata a loď potopena.


2. srpna potopila Atlantis sesterskou loď Tirranny, Talleyrand. O zhruba 3 týdny později, 24. srpna, se střetla s britskou lodí King City, která převážela uhlí. Rogge pojal podezření, že se jedná o loď Q, kvůli jejímu kličkování, které ale bylo způsobeno mechanickými problémy. Třemi zásahy Atlantis zničila můstek a zabila zde čtyři námořníky. Další zraněný později zemřel na operačním stole na Atlantis.


Během září Atlantis potopila a vyrabovala další 3 lodě; 9. září britský tanker Athelking o výtlaku 9 550 tun, 10. září britskou obchodní loď Benarty o výtlaku 5 800 tun a 20. září svůj největší úlovek, francouzský osobní parník Commissaire Ramel o výtlaku 10 060 tun.


V říjnu Atlantis zajala jugoslávskou nákladní loď Durmitor o výtlaku 5 620 tun, která převážela náklad soli. Ačkoliv se plavila pod neutrální vlajkou, Rogge se zoufale potřeboval zbavit zajatců, kteří se na jeho lodi kupili z předchozích nájezdů. S 19 ukořistěnými dokumenty a 260 zajatci, se Dumitor pod dohledem 14 Němců, kterým velel námořní poručík Dehnel, vydala do Mogadišu, které měli pod správou Italové. Avšak Durmitoru docházelo palivo, a tak byl donucen k plachtění, po této pekelné plavbě ztroskotal u Warsheikhu, severně od Mogadiša, 5 týdnů po přepadení.


V době mezi těmito a dalšími oběťmi změnila Atlantis opět kabát a tentokrát se vydávala za britskou ozbrojenou obchodní loď HMS Antenor (F 21), která v té době byla součástí konvoje BN 8 a směřovala z Bombaje do Suezu.


V první polovině listopadu 1940 Atlantis padly za oběť další dva norské tankery; Teddy o výtlaku 6 750 tun a Ole Jacob o výtlaku 8 305 tun a nákladem leteckého paliva, ten poslal jako trofej zpět do Říše.


SS Automedon


Okolo 7. hodiny ranní 11. listopadu 1940 potkala Atlantis zhruba 400 km severozápadně od Sumatry britskou nákladní loď Automedon, plavící se pro společnost Blue Funnel Line. Její náklad tvořil válečný materiál: rozebraná letadla, vozidla, náhradní díly, lihoviny, cigarety, zabalená pošta a jídlo včetně zmraženého masa. Okolo 8:20, když se Atlantis přiblížila na 5 km, byl vydán rozkaz k útoku. Atlantis odhalila své zbraně, vyvěsila vlajku Kriegsmarine a vypálila varovný výstřel. Radista na Automedonu neotálel a začal hned vysílat nouzové volání: "RRRR - Automedon - 0416N..." Pak bylo vysílání přerušeno rušičkou na Atlantis (RRRR je kód pro útok ozbrojeným parníkem).


Po přiblížení na 1,8 km vypálila Atlantis na Automedon 4 mířené salvy. První střely zničily můstek, kde zabily všechny přítomné krom kormidelníka Stana Hugilla. Dále zasáhla ubikace a záchranné čluny. Zatímco loď mířila plnou parou pryč, několik členů posádky se pokusilo obsadit palubní dělo na zádi a opětovat palbu. Poslední salva je však zasáhla a Automedon nakonec zastavil. Palba ustala po 3 minutách. 6 členů posádky bylo po smrti a 12 dalších bylo vážně zraněno, 6 z nich pak převezli na ošetřovnu na Atlantis.


Naloďovací skupinu opět vedl první důstojník Ulrich Mohr, po průzkumu lodi němečtí námořníci našli pancéřované dveře, které následně odpálili. Za nimi se schovával zpravodajský ráj. Patnáct pytlů s přísně tajnou korespondencí pro britské dálnovýchodní velitelství včetně dekódovacích tabulek, rozkazů pro flotily, dělostřelecké instrukce a hlášení námořní rozvědky. Pak ale byl nalezen malý, těžký, zelený pytlík s názvem "Velmi důvěrné", který obsahoval zprávu generálního štábu pro vrchního velitele Dálnovýchodního velitelství, Roberta Brooke Pophama. Zatížený balíček měl být v případě napadení hozen přes palubu, aby nepadl do rukou nepřítele (což se stalo), ale odpovědní důstojníci byli buď po smrti nebo zranění. Zpráva obsahovala nejnovější posudek na sílu japonské armády na Dálném východě, stejně jako detaily o jednotkách RAF, námořních silách a poznámky o obraně Singapuru. Vykreslovala britské možnosti na Dálném východě velice bledě a dokazovala, že Británie byla v této oblasti velice slabá proti případnému japonskému útoku.


Kolem poledne nechal Rogge umístit na Automedonu výbušniny a nastavit časovač na tři hodiny. Během toho bylo na Atlantis přepraveno 31 britských a 56 čínských válečných zajatců, tři pasažéři, jejich věci, všechno zmražené maso a jídlo a samozřejmě všechen zpravodajský materiál. Aby zamezil jakémukoli podezření v případě, že by dvě lodě stojící na místě působily podezřele, nechal Rogge vyslal zprávu, že Automedon nabral příliš mnoho vody, než aby mohl být tažen. A tak ve 3:07 odpoledne explodovaly nálože a Automedon šel ke dnu.


Rogge si uvědomoval zpravodajskou váhu těchto dokumentů a proto rychle navázal kontakt s ukořistěnou lodí Ole Jacob, kterou zajal o den dříve a přikázal kapitánporučíku Paulu Kamenzovi se šesti dalšími námořníky, aby převzal velením Ole Jacoba a vyplul s ním do Japonska. Sem dorazili 4. prosince 1940 do přístavu Kobe.


5. prosince dorazila zpráva na německou ambasádu v Tokiu. Německý námořní přidělenec Paul Wenneker následně zprávu telegraficky odvysílal do Berlína, zatímco Kamenz ji převezl přes transsibiřskou magistrálu. Kopii zprávy obdrželi Japonci, kteří díky ní nakonec dokázali vyhrát bitvu o Singapur, čímž Britové utrpěli ve 2. světové válce svou nejtěžší porážku a Japoncům to umožnilo přístup k ropným rafinériím, které tak zoufale potřebovali k další následující válce v Pacifiku.


Za tyto zásluhy daroval císař Hirohito Bernhardu Roggemu 27. dubna 1943 vykládanou katanu. Tento dar obdrželi jen dva další Němci, velitel Luftwaffe říšský maršál Göring a velitel Afrika Korps polní maršál Rommel. 7. prosince 1940 byl Rogge vyznamenán Rytířským křížem.


První ztráta


Během vánočních svátků plula Atlantis do Indického oceánu k ostrovu Kerguelen, zde doplnila zásoby z lodi MV Alstertor. Mimo doplnění zásob vody posádka taky provedla nutné opravy. Během toho času posádka taky utrpěla první ztrátu, když se během natírání komína zabil námořník Bernhard Herrmann. Byl pohřben se všemi vojenskými poctami do moře.


Ke konci ledna 1941 doplula Atlantis k východnímu pobřeží Afriky, zde potopila 24. ledna britskou loď Mandasor o výtlaku 5 145 tun a o týden později, 31. ledna, zajala britskou nákladní loď Speybank o výtlaku 5 150 tun (10. května pak pod velením kapitánporučíka Paula Schneidewinda dorazila do Bordeaux, zde byla přejmenována a překlasifikována na Doggerbank–Schiff 53. 30. listopadu 1942 pomáhala při záchraně trosečníků z pomocného křižníku Thor a tankeru Uckermark. 3. března 1943 ji omylem potopila ponorka U-43.)


2. února pak Atlantis zajala norský tanker Ketty Brøvig, ze kterého doplnila palivo. Palivo z Ketty Brøvig později doplnil i křižník Admiral Scheer a 29. března italská ponorka Perla. Perla mířila z přístavu Massawa v Italské východní Africe okolo mysu Dobré naděje do Bordeaux ve Francii. Rogge na to vzpomínal tak, že poté co uviděl tu malou pobřežní ponorku a její vyzáblou posádku, svěřil se jejímu veliteli, námořnímu poručíkovi Brunovi Nappovi o své pochybnosti nad cílem jejich mise a nabídl mu, ať pluje do Brazílie nebo Argentiny a nechá se internovat. Napp to ale zdvořile odmítl s tím, že bude za všech okolností plnit své rozkazy, k velkému Roggeho obdivu.


Zamzam


Po dvou měsících nečinnosti se mezitím Atlantis vrátila do Atlantiku a 17. dubna přepadla egyptský osobní parník Zamzam, který si Rogge spletl s britským parníkem používaným jako pěchotní loď nebo loď Q. Ve skutečnosti se tolik nezmýlil, Zamzam byla postavena v roce 1909 jako Leicestershire a plavila se pro Bibby Steamship Company, za 1. světové války byla zabavena armádou a sloužila jako loď pro přepravu vojáků do Evropy. Zamzam převážel na své palubě 202 pasažérů, včetně 73 žen, 35 dětí, z toho 138 pasažérů byli Američané (6 obchodníků s tabákem z Wilsonu v Severní Karolíně), bylo zde také 26 Kanaďanů, 25 Britů, 5 Jihoafričanů, 4 Belgičani, 2 řecké zdravotní sestry, Ital a Nor. Byli zde také reportér magazínu Fortune Charles Murphy a fotograf časopisu Life David Scherman. Mimo pasažérů také převážela 5 344 tun nákladu (20 sanitek pro síly Svobodné Francie v severní Africe, rentgen, polní kuchyně, 2 322 tun mazacích a dalších olejů, 1 000 tun hnojiv, jídlo, tabákové produkty a zboží). Sanitární a další vybavení mělo hodnotu skoro 100 000 $ a Murphy později napsal, že celý náklad měl hodnotu 3 miliony $.


5 minut před 6. ranní zahájila Atlantis palbu ze vzdálenosti necelých 8 a půl kilometru. Devět granátů zasáhlo Zamzam na levoboku a druhá salva zasáhla kabinu radisty. Několik střel také zasáhlo strojovnu pod čarou ponoru a Zamzam se naklonila na levobok. Po 10 minutách palba ustala.


Skoro všem pasažérům a členům posádky se podařilo opustit loď, ale palba zničila jeden záchranný člun a dva další poškodila. Poškozené čluny se rozpadly krátce poté, co byly spuštěny na vodu, včetně toho, kde byla paní Lillian Danielsonová se svými 6 dětmi (jedno z nich, Eleanor, které bylo v době potopení 8 let, později o tomto zážitku napsala knihu). Několik pasažérů ve zmatku naskákalo do moře. Saniťáci se starali o ženy s dětmi, ošetřovali raněné a vytahovali lidi z vody do člunů a raftů.


Když byly všechny čluny a rafty spuštěny na vodu, kapitán Smith zůstal na lodi s prvním důstojníkem a hlavním strojníkem, šesti saniťáky a čtyřletou holčičkou, která se ztratila svým rodičům.


Atlantis postupně zachránila všechny trosečníky. Poté Rogge vyslal skupinu na Zamzam, aby prohledali navigační místnost a kapitánovu kajutu, získali zásoby a osobní věci. Okolo 2. odpoledne vybuchly na Zamzam tři demoliční nálože.


Fotograf časopisu Life Scherman byl v prvním člunu. Fotografoval Zamzam, kdy ho opouštěli ostatní trosečníci a na žádost německého důstojníka ho vyfotil i ve chvíli, kdy se potápěl. Posádka Atlantis uzmula některé jeho fotografické filmy, ale podařilo se mu schovat čtyři role.


Následujícího dne se Atlantis setkala se zásobovací lodí Dresden, kam přemístila všechny trosečníky ze Zamzamu a jejich zavazadla, krom tří vážně zraněných. Pak se lodě rozdělily, ale 28. se znovu setkaly. Delegace trosečníků přišla na Atlantis a požádala kapitána Roggeho o další zásoby a zdali by mohli být američtí občané a další příslušníci neutrálních zemí vysazeni na pobřeží Jižní Ameriky, aby se vyhnuli nebezpečí, kdyby se Dresden pokusil proniknout námořní blokádou.


Po poradě se svými důstojníky jim Rogge oznámil, že Dresden vyhledá neutrální loď, na kterou přesune trosečníky. Pokud by tak nenastalo, má Dresden dorazit k brazilskému pobřeží a najít pobřežní hlídku, která by si je převzala. Jako poslední možnost by Dresden vplul do neutrálního přístavu, kde by trosečníky zanechal. S těmito instrukcemi se zase lodě rozdělily.


Následujícího dne zemřel na marodce na Atlantis jeden ze zraněných, obchodník s tabákem Ned Laughinghouse na zranění hlavy, které utrpěl při ostřelování.


Po potopení Bismarcku se severní Atlantik stal velmi nebezpečným místem, křižovaly ho křížem krážem britské válečné lodě. V důsledku toho se Rogge rozhodl původní plán, kdy se chtěl vrátit do vlasti, ale zamířil zpátky do Tichomoří.


Ačkoliv došlo ke změně plánu, Atlantis se rychle vrátila zpátky ke své práci. 14. května potopila britskou obchodní loď Rabaul, 24. května Trafalgar, 17. června Tottenham a 23. června Balzac. Poté se stočila směrem k Novému Zélandu, kde 10. září zajala svou poslední oběť, norskou motorovou loď Silvaplana.


Od Nového Zélandu se vydala do jižního Tichomoří, zprvu do Francouzské Polynésie mezi souostrovím Tubuai a Tuamotu Archipelago. Bez vědomí francouzských autorit Němci přistáli na ostrově Vanavana a uskutečnili s místními pár obchodů. Poté se vydali lovit spojenecké lodě do oblasti mezi Pitcairn a neobydleným Hendersonovým ostrovem, kde přistáli. Odtud jejich průzkumné letadlo podniklo několik letů, ale nenalezlo žádnou kořist. 19. října vyrazila Atlantis zpět do Atlantiku, kde kolem mysu Horn proplula o 10 dní později.


Den před vyplutím přišel však Roggemu rozkaz, že se má setkat s ponorkou U-68 800 km jižně od Svaté Heleny a doplnit jí palivo, poté se setkat s U-126 severně od Ascensionského ostrova a také jí doplnit palivo. S U-68 se střetla 13. listopadu a s U-126 21.-22. listopadu. Ke smůle Atlantis vrchní velení Kriegsmarine poslalo U-126 instrukce pro setkání standardní cestou, přes šifru Enigma. Šifranti v Bletchley Parku zprávu zachytili a dokázali ji již v té době rozluštit. Zprávu následně poslali admiralitě, která na místo setkání poslala těžký křižníh HMS Devonshire.


Potopení


Zrána 22. listopadu 1941 zastihl HSM Devonshire Atlantis, když doplňovala palivo U-126. U-126 okamžitě provedla nouzové ponoření, ale zapomněli při tom kapitána na palubě Atlantis. V 8:40 zahájila Atlantis krytí a vyslala zprávu, že jsou holandská loď Polyphemus. V 9:34 obdržel HSM Devonshire potvrzení, že zpráva je falešná. Ze vzdálenosti 14-15 km zahájila palbu ze svých baterií ráže 200 mm.


Druhá a třetí salva už zasáhla Atlantis, poškození byla velice vážná, Rogge se v beznadějné situaci rozhodl vydat rozkaz k opuštění lodi a nastavení časových náloží. Dokud nebyli všichni v záchranných člunech, Rogge vydával rozkazy a nastoupil do člunu jako poslední. Nakonec došlo k výbuchu a loď se začala potápět zádí napřed. 7 námořníků zahynulo, 300 jich nyní bylo ve vodě.


K tomuto dni měla Atlantis za sebou 622 dní na moři a uplula vzdálenost 102 000 km, jedná se o nejdelší plavbu podniknutou pomocných křižníkem v obou světových válkách. Potopila 16 lodí a 6 zajala, celková tonáž činí 145 960 BRT.


Poté co Devonshire opustil oblast, U-126 se vynořila a nabrala 300 německých námořníků a jednoho amerického zajatce. Dva dny táhla za sebou U-126 záchranné rafty směrem k neutrální Brazílii, dokud nenarazila na zásobovací loď Python, která trosečníky nabrala. 1. prosince, zatímco Python doplňoval palivo U-126 a U-A, připlul do oblasti další križník HMS Dorsetshire. Ponorky okamžitě ustoupily ze scény a posádka Pythonu svou loď poslala ke dnu. Dorsetshire znovu odplul a ponorky nabraly další trosečníky. Několik německých a italských ponorek nakonec odvezlo Roggeho i jeho posádku do St. Nazair. Krátce nato, na Silvestra roku 1941, byl Rogge vyznamenán dubovými listy ke svému Rytířskému kříži a oficiálně jako jediný obdržel Odznak pomocného křižníku s brilianty.


Po Atlantis


Po Atlantis se Rogge už na moře nevrátil. 15. dubna 1942 byl jmenován náčelníkem štábu inspektora pro námořní výcvik, zde zůstal do 1. března následujícího roku, kdy byl povýšen na kontradmirála a jmenován inspektorem. 20. září 1944 byl jmenován velitelem baltské floty výcvikových formací. Ke konci války toto uskupení sehrávalo důležitou roli při zachranách uprchlíků z pobaltských zemí, kteří prchali před postupující Rudou armádou přes moře. 1. března 1945 byl Rogge povýšen na viceadmirála.


Válečný soudce


5. května 1945 vynesl Rogge tři rozsudky smrti nad třemi příslušníky námořnictva; Willi Albrecht, Karl-Heinz Freudenthal a Günther Källlander. Všichni byli téhož dne popraveni na námořní střelnici Twedter Feld ve Flensburg-Mürwiku. 10. května 1945, 2 dny po oficiální kapitulaci Wehrmachtu, vynesl poslední rozsudek. Odsouzeným byl 21letý námořník Johann Christian Süß, obvinění zněla "podkopávání morálky" a "rozvatné řeči" na základě paragrafu 5, čísla 2 Kriegssonderstrafrechtsverordnung (Zváštní válečný trestní zákoník), námořník byl popraven následujícího dne tamtéž.


Námořník Süß v době vynesení rozsudku měl v rejstříku deset přestupků, kdy například negativně komentoval rozkaz ze 7. května, ale vykonal ho. 9. května odmítl salutovat nadřízenému a v "naprosto nevojenském postavení" odešel z místnosti a "prudce" za sebou zabouchl dveřmi. Rogge zamítl jeho žádost o milost v níž Süß uváděl, že jeho oba bratři padli a že má doma těhotnou ženu. Rozsudek byl vykonán. V roce 1965 prokurátor ve Flensburgu zahájil předběžná řízení proti Roggemu. Rogge se odvolal na to, že bylo potřeba nastolit "řád a disciplínu", aby se vyhnul vojenskému rozkladu. Rogge byl jedním z mála štábních důstojníků Kriegsmarine, který nebyl po válce zatčen.


Po válce


Po válce byl Rogge z námořnictva propuštěn a působil dočasně jako administrátor okresu Schleswig. Během norimberských procesů byl předvolán jako svědek ve věci antisemitismu Karla Dönitze, který se obhajoval tím, že antisemita není a jako důkaz měl posloužit Rogge, jehož prarodiče byli židé. V roce 1947 se Rogge znova oženil a vzal si Elsbeth Schumacherovou, která s ním zůstala až do jeho smrti.


1. června 1957 opět nastoupil k námořnictvu. S hodností kontradmirála působil jako velitel I. vojenského okruhu (Schleswig-Holstein/Hamburk). V noci z 16. na 17. února 1962 postihly Hamburk mohutné záplavy, během kterých bylo zničeno obydlí pro 60 000 lidí. Rogge neváhal a vyslal své vojáky na pomoc hamburskému policejnímu prezidentovi Helmutu Schmidtovi, které o to samé žádal Bundeswehr, ten ale nemohl něco takového dovolit, protože to bylo v rozporu s ústavou Německé spolkové republiky.


Do výslužby odešel Rogge krátce nato, 31. března 1962. Do roku 1965 působil jako poradce pro civilní obranu státu Schleswig-Holstein. Od května 1962 do roku 1973 byl prvním předsedou německé námořní sportovní asociace HANSA. 4. listopadu 1979 obdržel od prezidenta Německé spolkové republiky Karla Carstense blahopřání k 80. narozeninám, kde stálo: "Znám vás jako námořního důstojníka, jenž sloužil ve čtyřech obdobích německého námořnictva a vyznamenal se jak v dobách války, tak v dobách míru!"


Kontradmirál Bernhard Rogge, jeden z nejúspěšnějších Hitlerových korzárů, zemřel pokojně ve svém domě v Reinbeku, 29. června 1982 ve věku 83 let. Jeho hrob se nachází na místním hřbitově, kde ve společném hrobě je s ním pohřbena i jeho druhá žena Elsbeth. Nad Bernhardovým jménem na hrobě dodnes pluje plachetnice, připomínka jeho korzárských časů a také předválečných let.


Vzpomínka


J. Armstrong White, kapitán City of Bagdad, kterou Rogge potopil 11. července 1940, se navzdory osudu spřátelil jak s velitelem Roggem, tak s jeho prvním důstojníkem Mohrem. O Roggeovi řekl: "Jeho jednání s vězni v nás zanechalo respekt, namísto nenávisti". White pak v roce 1956 napsal předmluvu pro knihu Ulricha Mohra a A. V. Sellwooda "Loď 16", která pojednává o jeho zážitcích na Atlantis.


V roce 1960 pak vznikl italsko-americký film "Pod deseti vlajkami" (Under Ten Flags), volně inspirovaný osudy Atlantis, roli kapitána Roggeho zde ztvárnil americký herec Emmett Evan "Van" Heflin.

books.google.cz
www.deutsche-marinesoldaten.de
http://en.wikipedia.org/wiki/Bernhard_Rogge
en.wikipedia.org
http://de.wikipedia.org/wiki/Bernhard_Rogge
72.14.221.104
http://www.answers.com/topic/bernhard-rogge
https://ww2gravestone.com/people/rogge-bernard/
http://www.imdb.com/name/nm0737301/bio
www.geocities.com

Rogge, Bernhard - 700. výročí města Tønder: slavnostní večer německé komunity na zámku Schützenhof. 5. srpna 1943.
Admirál Rogge s kadety.
https://arkiv.dk/vis/1609336

700. výročí města Tønder: slavnostní večer německé komunity na zámku Schützenhof. 5. srpna 1943.
Admirál Rogge s kadety.
https://arkiv.dk/vis/1609336

Rogge, Bernhard - Bernhard Rogge před Hitlerem
https://www.linkedin.com/pulse/vizeadmiral-bernhard-rogge-most-successful-surface-warfare-bryan-rigg

Bernhard Rogge před Hitlerem
www.linkedin.com

Rogge, Bernhard - Bernhard Rogge
https://www.linkedin.com/pulse/vizeadmiral-bernhard-rogge-most-successful-surface-warfare-bryan-rigg

Bernhard Rogge
www.linkedin.com

URL : https://www.valka.cz/Rogge-Bernhard-t48035#187665 Verze : 22
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více