Proč měli Sověti tři tanky třetí generace?

Proč Sovětský svaz vyvinul a zavedl do výzbroje tři podobné hlavní bojové tanky?

Proč měli Sověti tři tanky třetí generace?




Proč Sovětský svaz vyvinul a na konci šedesátých a počátku sedmdesátých let zavedl do sériové výroby a do výzbroje tři hlavní bojové tanky, které měly v podstatě stejné určení a podobné vlastnosti?








Úvod


Tři podobné typy
Západním vojenským analytikům nebylo při prvním pohledu na hlavní bojové tanky třetí generace v sovětské výzbroji jasné, proč Sověti zavedli do výzbroje tři typy, jejichž určení bylo v podstatě totožné a jejichž vlastnosti se nelišily natolik, aby to ospravedlňovalo zvýšené náklady v oblasti výroby, logistiky a údržby. V Německé demokratické republice měly v druhé polovině sedmdesátých let a v osmdesátých letech v rámci Skupiny sovětských vojsk v Německu 1. gardová tanková, 20. gardová a 3. armáda ve výzbroji tanky T-64, zatímco 1. gardová tanková a 8. gardová armáda disponovaly tanky T-80. V Československu měly sovětské jednotky ve výzbroji tanky T-72 a v Maďarsku opět tanky T-64. Velká množství tanků všech těchto tří typů byla dále dislokována v druhém sledu v západní části Sovětského svazu a další tisíce jich čekaly za Uralem. Na konci existence SSSR tvořily tyto tři typy tanků páteř obří sovětské tankové flotily, která čítala zhruba 77 000 vozidel. Tank T-64 byl zaváděn od roku 1966, tank T-72 od roku 1973 a tank T-80 od roku 1976. To je skutečně velmi krátká doba a třeba rozdíl mezi počátečními verzemi tanku T-80 a novějšími verzemi tanku T-64 nebyl příliš zásadní. Proč tedy došlo k takovému zbytečnému plýtvání materiálními zdroji?


Důvod
Vycházelo to z nutnosti čelit mnoha rozdílným protivníkům? Na Západě stály proti sovětským strojům americké tanky M48 Patton, M60 Patton a M1 Abrams, britské stroje Centurion, Chieftain a Challenger 1, německé tanky Leopard 1 a Leopard 2 a francouzské stroje AMX-30. Ani tato rozmanitost ale nevytvářela potřebu zavést tři tanky s podobnou bojovou hodnotou. Tanky západní provenience byly také zařazovány do výzbroje postupně a s příchodem nového stroje, nebyly ihned vyřazovány předchozí tanky, ale mezi zavedením jednotlivých typů byl mnohem větší časový odstup. Navíc i sovětská armáda měla stále ve výzbroji i starší typy tanků, což byly stroje druhé generace T-55 a T-62. Možná větší hrozbu pro sovětské tanky na evropském válčišti představovaly bitevní vrtulníky AH-1 Cobra, Aérospatiale Alouette III, Aérospatiale Gazelle, MBB Mo 105P/PAH a částečně i ke konci 80. let nově zaváděné AH-64 Apache s jejich protitankovými řízenými střelami AGM-114 Hellfire, přenosné či z vozidel odpalované protitankové řízené střely HOT, MILAN či TOW a případné přehrazení možných hlavních cest odpálením jaderných min. Na východní hranici musel Sovětský svaz počítat s čínskými tankovými silami. Ty ale měly ve výzbroji vlastní klony sovětských tanků druhé generace, tj. T-54, T-55 a T-62. Odtud tedy také nutnost tří typů tanků třetí generace SSSR nevznikala. Důvod je tedy nutno hledat v jiné než technické či doktrinální oblasti. Vysvětlení záhady nabízí slovo Oboronka, které je ruským hovorovým výraz pro zbrojní průmysl, jeden ze základních pilířů vojensko-průmyslového komplexu. Vzhledem k tomu, že tento typ průmyslu tvořil v SSSR polovinu (podle některých odhadů i více) ekonomiky státu, byl to velmi mocný konglomerát. Šlo o vzájemně provázanou skupinu stranických funkcionářů, vojenských činitelů, vedoucích pracovníků na hospodářských ministerstvech, ředitelů závodů, šéfů konstrukčních kanceláří a dalších činitelů. Skutečnost, že se vyráběly a do výzbroje zaváděly tři typy tanků třetí generace je výsledkem zájmů představitelů této skupiny. Jak k tomu došlo?


Tanky první generace


Počátky sovětského tankového průmyslu
Počátky sovětského tankového průmyslu se datují již do května 1920, kdy začal s výrobou kopie francouzského lehkého tanku FT-17, známou pod názvem Russkij Reno. Ve dvacátých letech sovětští vojenští teoretici viděli potřebu vytvoření obrněných sil, které měly sloužit jako páteř Dělnicko-rolnické rudé armády (RKKA). Výrazný impuls pro další kvantitativní rozvoj tohoto odvětví přišel na počátku třicátých let, kdy Sověti pořídili britský stroj Vickers Mark E a podvozek k Christieho tanku M1931, což bylo vozidlo, které mělo k pohybu využívat buď pásy, nebo jen svá pojezdová kola. Na základě obou vozů byly vyvinuty vlastní konstrukce.


Konstrukční kanceláře a výrobní závody před druhou světovou válkou
Ve třicátých letech produkoval sovětský průmysl tanky na dvou místech. V Charkovském závodě na výrobu parních lokomotiv a ve třech závodech v Leningradu. Každá z těchto tří továren měla vlastní konstrukční kancelář, která se zabývala vývojem tankové techniky. V jejím čele stál šéfkonstruktér. Vedení továrny tvořil její ředitel, šéfkonstruktér, vedoucí konstruktéři jednotlivých oddělení konstrukční kanceláře, nejvyšší stranický činitel v továrně a zástupci dělníků. V praxi měli hlavní slovo ředitel továrny a šéfkonstruktér. Oba museli být ve straně a mít důvěru shora. Ředitel továrny byl obyčejně inženýr, který měl částečně i zkušenost s konstrukcí, nicméně jeho hlavním úkolem bylo zajistit hladký průběh výroby a plnění plánu. Šéfkonstruktér byl odpovědný za to, že produkt bude včas připraven k výrobě. Ostatní členové vedení měli sice také důležité úkoly, nicméně bez souhlasu těchto dvou osob se nic zásadního nerozhodlo.


Změny ke konci třicátých let
Ke konci třicátých let existovala v SSSR dvě produkční centra a v obou došlo k výrazným změnám, především v personální oblasti. Charkovská lokomotivka (jinak též Závod č. 183) dostala nového ředitele a šéfkonstruktéra, neboť oba předchozí byli v rámci stalinských čistek zatčeni a zastřeleni. Novým ředitelem se stal Jurij Jevgeněvič Maksarjov a šéfkonstruktérem Michail Iljič Koškin. Samostatnost leningradských tankových závodů byla v polovině třicátých let osekána a v roce 1937 existovala jedna konstrukční kancelář, která dohlížela na vývojovou činnost ve všech třech továrnách. Z těchto továren měl hlavní slovo Leningradský Kirovův závod. Závod K. J. Vorošilova (Závod č. 174) a Závod č. 100 byly tak trochu pobočkami. Novým ředitelem Kirovova závodu se stal Isaak Mojsejevič Zalcman. Šéfkonstruktérem všech tří závodů byl jmenován Žozef Jakovlevič Kotin.


Michail Koškin
Michail I. Koškin patřil mezi schopné inženýry. Narodil se v roce 1898 a od roku 1919 byl členem strany. Měl dobré výsledky a současně udělal dojem na stranické kádry. Studoval na univerzitě ve Sverdlovsku a polytechnice v Leningradu. Zde pracoval v blízkosti Sergeje Mironoviče Kirova a stal se přítelem Grigorije Konstantinoviče Ordžonikidzeho, který ho protežoval. To mu umožnilo nastoupit jako konstruktér do nejlepší leningradské továrny, tedy do Kirovova závodu. V lednu 1937 byl jmenován zastupujícím šéfkonstruktérem v Charkovské lokomotivce. Dosavadní šéf Firsov byl zatčen. Již v únoru téhož roku ale zemřel Ordžonikidze a Koškin se ocitl bez politické ochrany. Nicméně v problematice se rychle zorientoval. Jenže Charkovská lokomotivka hrála druhé housle. Ty nejprestižnější konstrukce se vytvářely v Leningradu. V Charkově dostal Koškin za úkol vylepšit tank BT, neboť řada těchto vozů představovala jedinou větší vojenskou produkci v tomto závodě. To nebyla nikterak úžasná profesní vyhlídka. Avšak Koškin měl eso v rukávu. V Charkově byla i konstrukční kancelář, která se zabývala vývojem vznětových motorů. Ta po šesti letech vývoje a testování měla připravený do výroby vysokorychlostní dieselový motor BD-2.


Nevylepšování tanku BT
Koškin si uvědomil hodnotu nového motoru. A tak i přes zatčení jeho konstruktéra Konstantina Fjodoroviče Čelpana v prosinci 1937 mohl projekt pokračovat dále a v dubnu 1938 se začal motor testovat. Koškin si díky práci na tancích BT-7-B-IS s vylepšeným pojezdovým ústrojím a BT-SV se šikmým pancířem uvědomoval, že je nutné přijít s úplně novou konstrukcí. Situaci mu ale zkomplikoval úspěch nadaného inženýra Adolfa Jakovleviče Dika, kterému se podařilo vyřešit problémy s hnacím ústrojím na tanku BT-7-B-IS. Jeho sériová výroba by tak mohla začít ještě v roce 1938. Koškin v tom ale viděl sice vylepšený, ale koncepčně již dávno zastaralý stroj. Schopnost jízdy na kolech i pásech na papíře vypadala jako velká výhoda, Koškin si ale uvědomoval všechny nedostatky a kompromisy, které duální řešení přinášelo. Ostatně španělská občanská válka nedostatky této koncepce jasně ukázala. Jenže právě tuto koncepci si oblíbili velitelé starého řadového jezdectva, kteří zastávali vlivné funkce. Koškin nicméně dokázal tank BT zproblematizovat a současně obejít zadání, které dostal od stranických činitelů, což mu umožnilo vydat se cestou, která vedla k novému konceptu. Cesta zněla jednoduše: opustit možnost jízdy na kolech, postavit korbu se šikmým pancéřováním, vložit do ní nový motor BD-2 a věž osadit největším možným kanonem. Na tento plán ale neměl svolení, a proto musel jít oklikou přes modely A-20, který vypadal jako vylepšený BT-SV II, a A-32, jenž již nedisponoval možností jízdy na kolech. Činitelům Oboronky byly oba typy prezentovány jako vylepšené stroje řady BT.


Žozef Kotin
Žozef J. Kotin se narodil v roce 1908 a nebyl to konstruktérský genius jako jeho charkovský konkurent. Přesto se jednalo o dobrého konstruktéra, který měl navíc i některé kladné charakterové vlastnosti. Nicméně povídalo se, že v kariéře mu hodně pomohla skutečnost, že měl styky. Na vojensko-technické akademii v Leningradu vešel ve známost s činiteli jako byli Kirov, Vorošilov, Bljucher a Tuchačevskij. Navíc se oženil s údajnou Vorošilovovou dcerou Anastasijou Polkonnovovou. V květnu 1937 byl zatčen a zastřelen šéfkonstruktér Leningradského Kirovova závodu Ivanov. Kotin převzal jeho pozici a jistě měl dobrý pocit z toho, že našel společnou řeč s ředitelem Kirovova závodu Isaakem Zalcmanem.


Náhrada za těžký tank T-35
Před tímto tandemem stál úkol navrhnout těžký tank, který by nahradil překonaný stroj T-35, a nástupce lehkého tanku T-26. Kotin se během již zmíněné reorganizace stal šéfem všech tří leningradských tankových konstrukčních kanceláří. Z této funkce nařídil kancelářím v Kirovově (SKB-2) a ve Vorošilovově závodě (SKB-1), aby spolu soutěžily a přišly každá se svými návrhy. Oba týmy přišly s podobnými návrhy. SKB-1 navrhovalo trojvěžový tank T-100 a SKB-2 podobný stroj, který pojmenovali SMK po Sergeji M. Kirovovi. T-100 i SMK byly ale jen o něco málo těžkopádnější než T-35. Ani jeden model neudělal příliš velký dojem na nejvyšší stranické, státní a vojenské funkcionáře. Bylo určeno, že vývoj by měl směřovat k tanku s jedním kanonem.


Nelehký zrod tanku T-34


Soutěž o hlavní sovětský tank
V srpnu 1938 Koškin předvedl své nové návrhy v Moskvě. Spolu s návrhy na vylepšené verze tanků řady BT s sebou přivezl i návrhy na stroje A-20 a A-32. O konceptu tanku s možností jízdy na pásech i kolech se vyjadřoval dosti negativně, ačkoliv byl velmi oblíben u řady činitelů na generálním štábu. Namísto něj nabídl koncept lehkého, rychlého, lépe vyzbrojeného a lépe pancéřovaného tanku, který by k pohybu používal výhradně pásy. Vorošilovovi se spolu s dalšími činiteli, kteří věřili, že v leningradské kanceláři jistě přijdou s lepšími stroji, málem podařilo Koškinovi návrhy zavrhnout, ale do věci se aktivně vložil Stalin. Ani ten sice asi nebyl plně přesvědčen o tom, že má Koškin pravdu, nicméně charkovský šéfkonstruktér dostal za úkol, aby na svém konceptu dále pracoval. Koškinovi hrálo do karet také to, že lidovým komisařem středního strojírenství, do jehož resortu patřila i výroba tanků, byl v únoru 1939 jmenován Vjačeslav Ivanovič Malyšev. Šlo o člověka, který byl vnímavý, taktní a inteligentní, což byl ve společnosti založené na tajnůstkaření a lstivosti malý zázrak.


Koškin dostává povolení
V září 1939 se uskutečnila v Moskvě schůzka, na níž byly představeny tři leningradské prototypy. T-100, SMK a požadovaný jednověžový tank, který označili jako KV, což byly iniciály Klimenta Vorošilova. Tank KV byl z těchto tří nejlepší a mnozí funkcionáři ho přijali s nadšením. Nicméně charkovské návrhy - BT-7M, A-20 a hlavně A-32 - byly v porovnání s lenigrandskými obry jednoznačně modernější. Navíc měly naftový motor BD-2, který byl mezitím přeznačen na V-2. Ani Vorošilov nemohl zastírat, že Koškinův návrh má své přednosti. Charkovský šéfkonstruktér tak dostal povolení pokračovat ve vývoji svého tanku.


Přepadení Finska a schválení tanku KV
Na konci listopadu 1939 vyhlásil Sovětský svaz válku mnohem menšímu Finsku. To ale dokázalo svému obřímu sousedu zasadit tvrdé rány, tankovou techniku nevyjímaje. Vozy jako T-26 a BT se ukázaly být nedostatečnými k proražení Mannerheimovy linie, jelikož je Finové snadno vyřazovali z boje. Leningradská zbrojovka nabídla, že na frontu vyšle své prototypy. Nabídka byla přijata, a na frontu tak vyrazily T-100, SMK i KV. První dva stroje si vedly špatně, zatímco KV prokázal jistý potenciál. Hlášení o jeho výkonu byla úmyslně velmi přehnaná. Na jejich základě se podařilo prosadit KV do výroby, ačkoliv nebyl ukončen jeho testovací program.



Problémy s prosazením tanku T-34
Vypadalo to, že by mohla začít i výroba tanku T-34. Vorošilov tomutu stroji ale nepřál a využil toho, že předtím schválil tank A-32. Rozhodl, že T-34 je nový stroj, který musí projít celým vývojovým a schvalovacím cyklem. Prvním úkolem bylo vyrobit jedenáct kusů pro tovární zkoušky. Mezitím konstrukční kancelář z leningradského Vorošilovova závodu přišla s návrhem nového pěchotního tanku T-126SP, který byl schválen do výroby jako T-50. Podle lenigradské skupiny dokázaly KV a T-50 splnit všechny úkoly určené pro tanky, a výroba vozidla T-34 podle nich tedy byla zbytečná. Koškinovu týmu házely úřady klacky pod nohy a nakonec bylo rozhodnuto, že tank T-34 má prokázat, proč by měl zrovna on jít do výroby. O jeho budoucnosti se mělo rozhodnout na základě srovnávacích zkoušek, které měly proběhnout v březnu 1940 v Moskvě.


Cesta do Moskvy
Koškin svému výrobku věřil, a tak vyrazil se dvěma stroji na cestu z Charkova do Moskvy po vlastní ose. Tanky dojely do hlavního města během dvanácti dní bez větších technických problémů, ale šéfkonstruktér si přivodil zápal plic. Vzájemné srovnání tanků T-34 a KV před nejvyššími stranickými a vojenskými funkcionáři dopadlo jednoznačně ve prospěch agilního T-34, který zapůsobil výrazně lepším dojmem než neohrabaný tank KV. Malyšev si nový tank detailně prohlédl a byl spokojen. I Vorošilov musel uznat kvality charkovského stroje. Výsledkem bylo přijetí rozhodnutí o sériové výrobě nového tanku. Koškin s oběma vozy odjel z Moskvy do Charkova opět po vlastní ose a opět bez větších problémů. Po skončení války s Finskem byly stroje T-34 vyslány do Karélie, kde se mělo ověřit, jak by si poradily s finskými protitankovými překážkami. Při testech tanky obstály. Koškin si ale nemohl plody své práce plně vychutnat, neboť ho trápily následky zápalu plic, na něž nakonec v září 1940 zemřel.


Alexandr Morozov a T-34M
Na Koškinovo místo nastoupil jeho dosavadní asistent Alexandr Aleksandrovič Morozov, který do té doby měl na starost především práce na převodovkách. Morozov byl rovněž nadaný inženýr, který v charkovské lokomotice působil již před Koškinovým příchodem. Ten, když se rozhodl jít cestou k T-34, řadu Morozovových projektů zastavil, což u něj vyvolalo určitou žárlivost. Morozov ale musel po svém nástupu hlavně hájit novou T-34, neboť řada vojenských činitelů byla stále zaměřená proti Charkovu ve prospěch Leningradu, případně proti T-34 ve prospěch koncepce rychlého tanku BT. Charkovský závod tak dostal za úkol, aby pracoval na "vylepšené" T-34, která vypadala více jako T-50. Problémy, které se vyskytovaly u prvních sériových T-34, jen nahrávaly požadavku na "vylepšený" stroj, který byl označován jako T-34M, respektive A-43. Stroj T-34 pomáhali Morozovovi hájit i ředitel továrny Maxarev a místní stranický šéf, kteří dokládali, co všechno již bylo uděláno k vylepšení T-34, a tedy že je zbytečné ztrácet čas vývojovými pracemi na T-34M. Přesto nařízení z května 1941 požadovalo po Charkovu, aby se soustředil na T-34M. Změnu přinesla až chvíle, kdy Německo zaútočilo na Sovětský svaz.


Německo-sovětská válka


Přesun továren za Ural
Když Němci v červnu 1941 zaútočili, vyráběl se v Charkově tank T-34 model 1941 a v Leningradu tank KV-1 model 1941. Dohromady do té doby obě továrny zhotovily necelých dva tisíce kusů strojů. První hlášení z fronty uváděla, že oba stroje představovaly pro své německé konkurenty nečekaný a tvrdý oříšek. Leningrad byl ale jedním z prvních cílů německé expanze, takže se brzy začalo uvažovat o evakuaci zdejších továren, dělníků a jejich rodin za Ural. 24. června se Stalin sešel s Malyševem a Zalcmanem. Přesun do Čeljabinska začal 23. července 1941 a ukončen byl 10. prosince. Mezitím začala evakuace i z Charkova do Nižného Tagilu, která odstartovala 19. října 1941. Leningradský závod byl umístěn do Čeljabinského traktorového závodu, v němž byla dosavadní výroba ukončena. Závod byl rozšířen a začal s výrobou tanků. Jeho název byl změněn na Čeljabinský Kirovův závod. Charkovský závod byl přesunut do existující Uralské vagonky.


Špatný výkon KV a dobrý výkon T-34
Brzy se ukázalo, že prvotní hlášení o skvělých kvalitách KV-1 byla přehnaná. Německé tanky i protitanková děla měly sice problém probít jeho pancíř a na pomoc musela často přispěchat velkorážní protiletadlová děla, ale tanky trpěly mechanickými problémy, především v oblasti převodového ústrojí. Tank byl zastaralý, těžký a jeho výrazně vyšší hmotnost nebyla vyvážena vyšší palebnou silou. Nepohyblivé stroje sice často dlouho odolávaly jako improvizované pevnosti, ale to přeci jenom nebylo to, k čemu jsou tanky na bojišti určené. Mnohem lépe frontoví tankisté hodnotili stroj T-34. To se Kotinovi neposlouchalo moc příjemně. Inspekční cesty se ale účastnil i Malyšev, který se pak postaral, aby se výroba tanku T-34 rozšířila. Takže zatímco se KV-1 vyráběl jen v Čeljabinsku, nové T-34 vyjížděly z továren v Charkově a poté Nižním Tagilu, Stalingradu, Gorkém a po čase ještě v Omsku. Kotin musel strpět, že pro výrobu T-34 byla vyčleněna i část kapacit v Čeljabinsku. Tanků T-34 bylo nakonec vyrobeno zhruba 61 000, zatímco vozidel KV všech modelů zhruba 4 500.


KV-13 a T-43
Na počátku roku 1942 dostaly konstrukční kanceláře v Čeljabinsku i Nižním Tagilu povolení k tomu, aby pracovaly na vývoji nových typů tanků. Výsledkem konstrukčních prací byly návrhy strojů KV-13 a T-43. Kotinova KV-13 byla pokusem prosadit těžký tank s parametry středního. Mělo jít o univerzální stroj, jenž by byl schopen plnit na bojišti většinu úkolů. Šlo vlastně o čtvrtý pokus lenigradské skupiny o vyřazení tanku T-34 ze hry. Morozovova T-43 byla odklonem od dosavadní linie. Namísto Christieho podvozku použili v Tagilu k odpružení torzní tyče. Tank navíc dostal napříč uložený motor a novou převodovku. Státní komise oba tanky ale odmítla, neboť ani jeden z nich nepřinášel zásadní kvalitativní výhodu oproti T-34. Pokračovala tak výroba T-34 i KV-1. V případě KV jich bylo ale stále méně.



KV-1S, IS-1 a IS-2
Kotinův inženýr Nikolaj Fjodorovič Šašmurin začal nicméně pracovat na novém návrhu. Nejprve vytvořil odlehčenou verzi KV-1, jež dostala označení KV-1S. Poté pokračoval dál a přišel s návrhem těžkého tanku IS-1, který byl vyzbrojen kanonem ráže 85 mm, jenž ale nebyl dostatečně výkonný proti německým těžkým tankům a navíc zbraň stejné ráže byla montována i do tanku T-34/85, což byl vylepšený T-34. T-34 s původním dělem je označována jako T-34/76. Šašmurin tedy ještě v roce 1943 přišel s návrhem tanku IS-2, jehož palebnou sílu zajišťoval kanon ráže 122 mm.


T-44 a IS-3
Ani Morozov neztrácel čas. V únoru 1944 naběhla sériová výroba tanku T-34/85 a v Tagilu už pracovali na novém návrhu. Stroj vycházel z T-34, ale měl výrazně upravenou korbu a částečně též i věž. Stroj sice odstranil řadu nedostatků T-34, ale ne zcela úplně. Přesto se dostal do výroby jako T-44. Rozsah jeho produkce žádných závratných čísel nedosáhl a tank se do bojů druhé světové války nakonec nezapojil. V Čeljabinsku v létě 1944 začali s vývojem tanků IS-3 a IS-7.


Částečný návrat závodů
Vývoj na frontě krátce umožnil přesun továren do svých původních umístění. Kotin se okamžitě vrátil do Leningradu, zatímco Zalcman zůstal v Čeljabinsku, kde se šéfkonstruktérem stal Nikolaj Duchov. Na konci války tedy existovala čtyři základní místa výroby tanků: Lenigrad, Čeljabinsk, Charkov a Nižnyj Tagil. Závod v Omsku se stal pobočkou toho leningradského.


Spor o IS-3
První spor mezi jednotlivými závody přišel ještě před koncem války. Vedly ho Leningrad a Čeljabinsk a týkal se vývoje IS-3. Návrhy tanků dostávaly od vypuknutí války tovární označení, které sestávalo ze slova objekt a trojmístného čísla. Stroje z Tagilu měly čísla 1xx, z Lenigradu 2xx, z Charkova 4xx a z Čeljabinsku 7xx. Leningradská i čeljabinská kancelář měly vlastní návrh tanku IS-3. Leningradský Objekt 244 se vyznačoval nízkou konstrukcí, osekanou věží z IS-2 a přední částí ze tří válcovaných plátů svařených do charakteristického tvaru klínu. Čeljabinský Objekt 703 označovaný též jako Pobeda (rusky vítězství) přinášel přestavbu tanku IS-2. Korba vycházela z předchozího provedení, ale byla modernizována. Věž připomínající pánev na smažení neměla plochy, které by umožňovaly odražení projektilů na slabší části pancíře. Spor mezi oběma kancelářemi musel vyřešit Malyšev. Při výrobě nového tanku mělo být použito leningradské korby a čeljabinské věže. Označen měl být skutečně jako IS-3, jež se předpokládalo pro Objekt 244, ale tovární označení mělo být Objekt 703. Tank šel do výroby ještě v roce 1945, ale vyrobeno bylo jen omezené množství strojů. Ty sice udělaly velký dojem na přehlídce v Berlíně, ale stroj trpěl řadou problémů. Osádky si stěžovaly na stísněné podmínky a křehkost korby, jejíž svary měly tendenci praskat. Ani motor nepatřil k nejspolehlivějším. IS-3 musel projít třemi modernizačními programy, než mohl být považován za spolehlivý. To se ale již psal rok 1959 a tank byl zastaralý.


Tanky druhé generace


IS-8 (T-10)
Kotin v Leningradu dělal co mohl, aby zmenšil akceschopnost čeljabinské kanceláře. Odebíral jim klíčové konstruktéry a znemožňoval nábor nových talentovaných kádrů se zkušenostmi s vývojem tanků. Přesto v Čeljabinsku dokázali v letech 1948 až 1949 vyvinout tank IS-4. Těchto strojů se sice vyrobilo jen 250 kusů, avšak leningradské stroje IS-5, IS-6 (objekt 252)/IS-6 (Objekt 253) a IS-7 zůstaly jen ve fázi prototypů. Na konci čtyřicátých let stát vydal požadavky na nový těžký tank, jenž nesměl překročit hmotnost 50 tun. Leningradská i čeljabinská továrna se pokusily zakázku získat. Leningradská kancelář přišla s Objektem 262, což byl do značné míry oprášený IS-3. Čeljabinsk nabídl Objekt 730, který byl podobný původnímu Objektu 703. Ani jeden návrh nepředstavoval podstatný pokrok ve vývoji, na což upozorňoval Zalcman. Ten byl ale v roce 1950 nařčen z korupce a zatčen. Sice neskončil v gulagu, nicméně zaznamenal kariérní pád, když byl přesunut na místo ředitele malé továrny na výrobu tankových pásů. Kotin nakonec prosadil svůj návrh, který poté šel do výroby pod označením IS-8, jež bylo po Stalinově smrti změněno na T-10.


T-54
Po Stalinově smrti nastalo ve vývoji sovětských tanků období útlumu. Všechny čtyři závody se staraly hlavně o to, aby měly zajištěnou stabilní výrobu, i když ani na vývoj úplně nezapomínaly. Čeljabinský šéfkonstruktér Duchov v té době respektoval nepsanou nadřazenost leningradského šéfkonstruktéra Kotina. Celé období se neslo spíše ve znaku vylepšování stávajících strojů než v zavádění novinek. V roce 1956 byly zavedeny systémy stabilizace kanonu v jedné rovině, jež v roce 1957 následovaly stabilizátory ve dvou rovinách. Instalovány byly také prostředky pro vedení boje v noci, což byla kombinace infračervených světlometů se zaměřovacími a pozorovacími přístroji pracujícími v infračerveném spektru. Morozovovým posledním produktem v Nižném Tagilu a poslední větší novinkou před Stalinovou smrtí byl tank T-54, jehož výroba sice začala již v roce 1946, ale zpočátku šlo o velmi málo početné série. Ve větších počtech začaly tyto stroje sjíždět z výrobních linek až na počátku 50. let, ale ani poté se nejednalo o závratná čísla. Stroj měl příčně uložený motor, odpružení zkrutnými tyčemi a výkonný 100 mm kanon, nízkou siluetu a polokulovitou věž.


Objekt 140 a T-55
Morozov mohl být spokojen, neboť tento střední tank byl pokročilejší než již zmíněný těžký tank T-10, avšak Morozov stále záviděl Koškinovi úspěch, který měl s tankem T-34. Morozov se tedy rozhodl vrátit do Charkova. V Tagilu předal Morozov úkoly novému šéfovi konstrukční kanceláře, jímž se stal přemýšlivý a velmi schopný, ale také někdy až neomalený Leonid Nikolajevič Karcev, který kvůli tomu měl časté problémy se stranickými činiteli. Navíc nebyl úplně nadšen z toho, že má mít na starost produkt, který vyprojektoval někdo jiný. Krátce po svém nástupu přišel s Objektem 140, který byl v rámci závodu interně označován také jako T-54M. Stroj dostal nové uspořádání pojezdového ústrojí se šesti koly, zkrutnými tyčemi, třemi nosnými kladkami a pásy s kovopryžovým spojem, jejichž články se spojovaly jedním čepem. Šlo o inovativní návrh, který byl ale dražší oproti již naběhlé výrobě T-54. Ta ale trpěla tím, že do ní byly postupně zanášeny novinky, takže vzniklo hned několik variant (T-54, T-54A, T-54B, T-54V, T-54G, T-54D a s vyhlídkou na další), což působilo velké problémy lidem od armádní logistiky. Karcev proto spolu s kolegy vytvořil návrh Objektu 155, který v sobě měl zaneseny všechny inkrementální změny T-54. V lednu 1958 byl tento tank zaveden do výroby pod označením T-55.


Modernizace T-10
V Lenigradě mezitím vedly spory jak s Čeljabinskem, tak v rámci závodu ohledně tanku T-10. Verze T-10A se systémem stabilizace kanonu v jedné rovině přišla v roce 1956 a verze T-10B se systémem stabilizace ve dvou rovinách a infračervenými pozorovacími přístroji pak v roce 1957. Další verze T-10M byla vyráběna v obou závodech, pod dvěma továrními označeními (Objekt 272 a Objekt 734) a s některými navzájem nekompatibilními díly.


Tanky třetí generace


Tanky T-64 a T-62
Ani v roce 1955 se Morozov stále nedokázal vyrovnat s tím, že T-34 nebyl jeho projekt. Touha vyvinout tank, který bude tím nejlepším na bojišti, ho hnala vpřed. T-54 totiž sice nebyla špatná, ale nebyl to až zase takový trhák a navíc mu ji Karcev upravil na úspěšnější T-55. Morozov proto svému týmu sdělil, že chce vyvinout úplně nový tank. Ten měl původně mít kanon ráže 100 mm s vysokou úsťovou rychlostí, jenž byl ale později nahrazeno 115mm kanonem. V Nižním Tagilu obě zbraně použili do svých prototypů. Objekt 165 měl 100mm a Objekt 166 115mm kanon. Objekt 166 byl inkrementálním vývojem T-55 a v roce 1962 byl zařazen do výroby jako tank T-62. Morozov chtěl ale tank, který by byl více než jen částečnou modernizací T-55. Navrhl velmi kompaktní stroj, který měl tříčlennou osádku, hmotnost 36 tun a systém automatického nabíjení hlavní zbraně. Korba byla relativně malá a plochá. Její čelní pláty byly skloněné v úhlu 68 stupňů ve vrchní části a 52 stupňů na spodní části. Tank disponoval novým motorem 5TD s pěti válci v uspořádání s protiběžnými písty, což jej činilo de facto motorem s deseti válci. Tento lehký a výkonný motor vycházel z konstrukce železničních motorů Fairbanks-Morse, které byly dováženy do SSSR za druhé světové války v rámci programu Lend and Lease. Pojezdové ústrojí mělo odlehčená ocelová kola a lehké pásy z ocelové slitiny, jejichž články měly spojení na dva čepy. První model s označení Objekt 430 byl vyroben kolem roku 1960 a měl 100mm kanon s vysokou úsťovou rychlostí. Ten měl ale řadu problémů a navíc Britové v té době zavedli slavný 105mm kanon typu L7, což si vynutilo přepracování návrhu pro 115mm kanon typu D-68. Tato zbraň byla podobná kanonu U-5TS na Objektu 166, který byl nyní narychlo zaváděn do výzbroje pod označením T-62.


Problémy T-64 a příchod T-64A
Morozovův projekt prošel krátkými testy a poté byl na Chruščovův pokyn zaveden v roce 1963 do výroby pod označením T-64. Tank byl velmi inovativní a přinášel celou řadu nevyzkoušených novinek, což byl ale také jeho problém, protože to způsobovalo celou řadu problémů. Motor 5TD byl velmi nespolehlivý a byl problém ho nastartovat za chladného počasí. Prostor pro osádku byl velmi stísněný a její členové navíc nelibě nesli, že jsou kvůli přítomnosti nabíjecího automatu jen tři, protože čtvrtý muž chyběl při údržbě. Nespolehlivý byl i kanon D-68 a nezakrytý nabíjecí mechanismus měl tendenci zachytávat tankistické kombinézy a natahovat je do závěru kanonu. V první sérii byl vyroben jen omezený počet strojů, které byly následně odeslány na Dálný východ, kde měly projít dlouhodobými zkouškami. Morozov odešel v roce 1967 do důchodu a v čele kanceláře jej nahradil N. A. Šolin. Místo bylo nabízeno i Karcevovi, ale ten odmítl. V Tagilu si zvykl a měl nemocnou dceru, kterou nechtěl vystavovat změně prostředí. V roce 1969 se objevil výrazně modernizovaný model původního T-64 s označením Objekt 434. Ten disponoval spolehlivějším motorem 5TDF, ačkoliv osádky by preferovaly pohonnou jednotku z osvědčené rodiny V-2. Vyměněna byla také hlavní zbraň. Nový stroj dostal do výzbroje kanon D-81 s ráží 125 mm. Ve své době šlo o nejvýkonnější tankový kanon. Tank měl k dispozici také laserový dálkoměr. Do výroby byl zaveden pod označením T-64A.


Tanky s řízenými střelami
Tyto tanky málem ani nebyly zavedeny do služby, neboť po kubánské raketové krizi byl Chruščov odhodlán změnit situaci na bojišti a nařídil vojensko-průmyslovému komplexu, aby se soustředil na rakety a zbraně, které je mohly odpalovat. Dokonce uvažoval i o ukončení výroby tanků. Tak daleko situace nedošla, nicméně už na konci padesátých let všechny vývojové kanceláře měly přijít s návrhem tanku, který by střílel rakety. V roce 1960 byly Chruščovovi představeny jejich návrhy. Karcev přišel s Objektem 150, což byl podvozek používaný později u tanku T-62, na nějž byla nainstalována plochá věž, ze které měly být odpalovány řízené střely. Později byl tento stroj zaveden jako raketový stíhač tanků IT-1. Kotin představil poslední nový projekt těžkého tanku pod označením Objekt 277. Dosáhl tím ale jen toho, že Chruščov definitivně nechal ukončit vývoj nových těžkých tanků. 22. října 1962, v době vrcholící karibské krize, shlédl Chruščov tři nové návrhy. Charkov přišel s Objektem 430 upraveným k odpalování řízených střel, Nižný Tagil s Objektem 167, který nesl tři řízené střely 9M14 Maljutka a Leningrad s Objektem 282, což byl tank T-10 s vyklápěcím mechanismem pro odpalování řízených střel. Chruščov nebyl spokojen ani s jedním návrhem. Karcev alespoň obhajoval skutečnost, že armáda i nadále potřebuje tanky. V Charkově poté rozpracovávaly dvě verze Objektu 430 vyzbrojené protitankovými řízenými střelami a v Tagilu pokračovali s pracemi na Objektu 150. Leningradu bylo jasně sděleno, že další práce na vývoji těžkého tanku nebudou nadále tolerovány. I tak se ale Kotinovi podařilo udržet výrobu tanku T-10M až do roku 1966, což byl docela mistrný kousek, který svědčí o vlivu Oboronky. S pádem Chruščova v podstatě skončil i vývoj raketových tanků. To se ale netýkalo možnosti, aby tanky střílely řízené střely ze svých kanonů. Tento směr opuštěn nebyl.


Objekt 167
V roce 1967 byla americká armáda plně angažována ve Vietnamu, Blízký východ se srovnával s výsledky šestidenní války a v září 1965 proběhla druhá indicko-pákistánská válka. Situace ve světě měla ke klidu daleko. Sovětská armáda tehdy disponovala relativně nevelkým množstvím moderních tanků, jež by mohly případně čelit západním tanků, které podle sovětského pohledu spadaly do třetí generace, tj. M60A1, Leopard 1, Cheiftain a AMX-30. Představitelé tankového vojska proto řešila, jak tento nedostatek odstranit. Po Karcevovi chtěli, aby v Tagilu vytvořili tank, který bude levnější, jednodušší a spolehlivější než T-64. Karcev úkol přijal, ale ani jedna z hlavních inovací na T-64 se mu nelíbila. V době, kdy Morozov v Charkově tento tank vyvíjel, pracovali v Tagilu na nástupci tanku T-62, který byl označován jako Objekt 167. Ten měl pojezdové ústrojí z Objektu 140, podvozek z T-62 a motor V-26. Postupně dostal přidán odpalovací mechanismus na tři střely Maljutka a poslední verze měla i dvě spojené vrtulníkové plynové turbíny, jež sloužily k otestování proveditelnosti pohonu tanku turbínovým motorem. Objekt 167 do výroby ale přijat nebyl. Další model, označovaný jako T-62/D-81, představoval modernizaci tanku T-62. Stroj měl, jak název napovídá, 125mm kanon D-81 s úplně novým automatickým nabíjecím automatem, který byl jednodušší a bezpečnější pro osádku, ač snižoval ochranu proti zbraním hromadného ničení. Ani tento stroj do výroby nešel.


Tank T-72
Karcev si poté vzal to nejlepší jak z T-64A, tak z Objektu 167 a T-62/D-81 a smíchal to dohromady. Výsledný stroj byl označován jako modifikovaný T-64A. Měl odpružení z Objektu 167, a korbu, která přebírala mnohé prvky z T-64A. Věž a automatický nabíjecí mechanismus pocházely z T-62/D-81. Uvnitř korby se nacházel motor V-45. Tank byl hotovo v lednu 1968 a obdržel označení Objekt 172. Vojáci nejprve reagovali podrážděně, neboť Karcev se nedržel jejich instrukcí, ale stroj se přeci jen ukázal jako nadějný. Používal ověřené technologie a vypadalo to, že bude levnější a jednodušší na výrobu i na provoz než T-64. Karcev tedy nakonec mohl ve vývoji pokračovat. Věc ale zkomplikoval odchod ředitele tagilského závodu Ivana Vasiljeviče Okuněva do důchodu. Nahradil ho totiž Ivan Fjodorovič Kruťakov, jenž byl Kotinovým kumpánem. Nový ředitel označil Objekt 172 za strategickou chybu a vůbec se celkově snažil o podřízení své nové továrny Leningradu. Karcev měl v té době ale již docela velký politický vliv a podařilo se mu po čase zatlačit Kruťakova do bezvýznamnosti. Jenže zdraví Karcevovy dcery se velmi zhoršilo a on se proto rozhodl odejít v srpnu 1969 také do důchodu. Nahradil ho Valerij Nikolajevič Venědiktov, jenž byl dosud jeho asistentem a šéf vývoje Objektu 172. Model absolvoval během pěti letu celou řadu testů, jimiž úspěšně prošel, a mohl tak být v roce 1973 zařazen do služby pod označením T-72.


Turbínový motor
V roce 1974 byli představitelé tankového vojska poněkud nervózní ze situace, ve které se nacházela jejich výzbroj. Tank T-64 považovali za příliš idiosynkratický. Jeho výroba ve verzi T-64A sice pokračovala, ale stále nebyly odstraněny všechny problémy, takže tyto stroje nebyly úplně spolehlivé a zatím jich ani nebylo příliš velké množství. V předchozím roce byl zaveden tank T-72 a nabíhala i výroba exportních verzí T-72M, avšak ten se jim zase zdál být příliš konvenční a staromódní. Na Západě navíc procházely v té době zkouškami tanky, které Sověti klasifikovali jako čtvrtou generaci, tedy stroje XM1 a Leopard 2. Na ně neměli Sověti odpověď. Vojáci se proto obrátili na lenigradský závod, aby vyvinul pokročilejší verzi tanku T-72. Ve funkci šéfkonstruktéra zde Kotina v roce 1968 nahradil Nikolaj Sergejevič Popov, který měl určité zkušenosti s turbínovými motory. Ten ostatně testovali i Američané na prototypu Chrysler XM1, takže Popov byl přesvědčen, že tudy vede cesta. Neodradilo ho ani to, že turbíny testovali v Lenigradu již před takřka dvanácti lety a k ničemu to nevedlo. V Tagilu je zkusili namontovat do Objektu 167, který poté nesl označení Objekt 167T, ale ukázalo se, že i relativně provozně hospodárný vrtulníkový turbínový motor má problémy se startováním za chladného počasí a jeho zvýšenou spotřebu dostatečně nekompenzuje menší hmotnost a vyšší výkon oproti pístovému motoru.


Tank T-80
Popov věřil, že on bude úspěšnější než jeho předchůdci či konkurenti. Nejprve zkusil vložit turbínu do podvozku z T-72. Ale tento model, který měl označení Objekt 219, se neosvědčil. Vyvinuli proto vlastní podvozek, který převzal to nejlepší z podvozku T-72 a upravenou věž z T-64A, včetně nabíjecího automatu. Tento model pak označili jako Objekt 219RD. Dalšími úpravami z něj pak vznikl Objekt 219-2, který byl v roce 1976 zaveden do výroby a výzbroje pod označením T-80. Avšak i tento tank měl problémy. První stroje byly velmi nespolehlivé a motor GTD-1000 měl velkou spotřebu, která umožňovala dojezd jen do vzdálenosti 285 kilometrů, a to ještě při jízdě po silnici a s přídavnými nádržemi. Což bylo ve srovnání s 500 až 700 kilometrů u ostatních tanků žalostně málo. Po dvou letech tedy přišla verze T-80B, která mohla nést tři přídavné nádrže s objemem 200 litrů.


Tank čtvrté generace nepřišel


80. léta
Devátá dekáda byla pro Sovětský svaz ve znamení postupného úpadku. Týkalo se to i vojenské oblasti. Sověti kritizovali USA za vietnamskou válku, aby v prosinci 1979 sami intervenovali v Afghánistánu. Západ reagoval dost podrážděně. Krom podpory afghánských mudžahedínů došlo k posílení konvečních sil v Evropě. Kvantitativnímu i kvalitativnímu. V oblasti tankové techniky se to projevilo mimo jiné zavedením tanků M1 Abrams, M1 IP, M1A1, Leopard 1A4, Leopard 2, Chieftainů s modernizační sadou Stillbrew a Challengerů. Sovětské možnosti reakce ale nebyly úplně velké. Rozpočet zatěžovala existence tří závodů, které vyráběly ve velkých počtech tanky se stejným určením a podobnými vlastnostmi. Ani jeden závod navíc neměl připravený žádný prototyp, který by byl rovnocenný novým západním strojů, natož aby je převyšoval. Válka v Afghánistánu si začala postupně vyžadovat stále větší výdaje a USA začaly se snahou Sovětský svaz uzbrojit. Ten přitom začal ztrácet zpravodajské informace o západních technologiích, neboť Vladimir Vetrov předal francouzské DST seznam agentů sovětské technické rozvědky. Tuto kombinaci faktorů již neefektivní systém plánovaného hospodářství nedokázal ustát.


Modernizace - reaktivní pancíř, naváděné střely
Sovětské tankové továrny v 80. letech nepřišly s novým strojem, docházelo jen k větším či menším modernizacím stávajících tanků. Ještě v roce 1979 se objevil tank T-64B schopný střelby protitankových řízených střel 9M122 Kobra z hlavně kanonu. Vzhledem k podobnosti jednotlivých součástí byla brzy tato schopnost doplněna i na stroje T-80B. V roce 1983 začaly dostávat tanky T-64B, T-72A a T-80B soupravy reaktivního pancéřování. To se podařilo i díky tomu, že Syřané dokázali v roce 1982 ukořistit izraelský tank M48 se sadou Blazer (izraelské označení Magach). V roce 1985 byly do výzbroje zařazeny varianty T-72B a T-80U. Ty byly vybaveny systémem, který umožňoval z hlavně odpalovat laserem naváděné protitankové řízené střely 9M119 Refleks.


Konverze a Kladivo
V roce 1985 byla ukončena výroba tanků T-64, konkrétně verze T-64BV. Poté byly prováděny už jen konverze starších strojů na verzi T-64R. V Charkově zahájili vývojáři pod Šolinovým vedením vývojové práce na stroji s označením Molot (rusky Kladivo), ale žádné reálné vyústění tyto práce neměly. Práci továrně zajistila alespoň modernizace tanku T-80, která spočívala v tom, že do upraveného podvozku T-80U byl vsazen vznětový motor 6TDF, čímž v roce 1987 vznikla verze T-80UD. V následujícím roce přišli v Tagilu s tankem T-72BM, který disponoval novou generací reaktivního pancéřování Kontakt-5 a systémem aktivní ochrany Štora.


Závěr


Po rozpadu SSSR
Již pád Berlínské zdi a rozpad východní části sovětského impéria přinesl propad poptávky po dalších tancích. V Lenigradu mezitím byla ukončena výroba, která nyní probíhala v Omsku, zatímco v původním sídle zůstaly jen kanceláře. Charkov se pod názvem Charkiv stal součástí obnovené samostatné Ukrajiny. Nižný Tagil i Omsk pokračovaly ve výrobě, přičemž doufali, že stát vyrobené stroje koupí, když už je závody vyrobí. Tyto poměry už ale nebyly nadále udržitelné. Armáda trpěla nedostatkem prostředků a na nákupy neměla finance. Stroje T-80UM a T-80UK, které byly představeny v roce 1992, těžko hledaly kupce. Podobně špatně si zpočátku vedla i znovuzrozená T-72BM, která nyní nesla označení T-90, respektive T-90S. Později se nicméně několik stovek strojů podařilo prodat, především do Indie a Alžírska. Pětistovku těchto vozidel zařadila do výzbroje i ruská armáda. V roce 1997 byla v Omsku představena modernizace tanku T-80 zvaná Čjornyj orjol (rusky Černý orel). Ta disponovala novým nabíjecím mechanismem umístěným ve výklenku na zádi věže. V případě zásahu jeho konstrukce směřovala výbuch munice mimo bojový prostor vozidla. Projekt byl zpracován v Omsku bez vědomí Petrohradu a po čase zrušen.


Závěrem
Vliv Oboronky způsobil, že se v sedmdesátých a osmdesátých letech vyráběly tři v zásadě velmi podobné tanky s podobným určením. Přitom pouze T-72, přes všechny své nedostatky, splňovala předpoklady, které na tank kladla sovětská vojenská věda a doktrína. Tank měl plně ztělesňovat tři základní principy, které jsou podstatou tanku, tedy mobilitu, ochranu a palebnou sílu. Vedle toho ale měl také být jednoduchý, spolehlivý a s dlouhým dojezdem po vlastní ose. Tank T-64 byl sice velkým skokem vpřed, ale tento stroj byl nespolehlivý a náročný na údržbu. Tank T-80 měl příliš velkou spotřebu paliva, která omezovala jeho akční radius a činila ho provozně dražším. Oba tanky měly podobný automatický nabíjecí systém. Ten byl vyhodnocen jako jedna z hlavních příčin neúspěchu tanků T-80 ve válce v Čečensku. T-72 byla hybridem, který kombinoval osvědčené staré prvky s některými novými, což ji činilo mechanicky spolehlivější. Avšak i tento tank měl k dokonalosti daleko, což demonstroval neúspěch jeho nejmodernější exportní verze T-72M1 proti tankům M1 Abrams během operace Pouštní bouře v roce 1991.









Zdroje:
Stephen Sewell: Why Three Tanks?, In: Armor. The Professional Development Bulletin of the Armor Branch, U.S. Army Armor Center, 1998
Walter E. Fischer: Checking Soviet Armor's Threat to NATO, 1988
Steven J. Zaloga: T-54 and T-55 Main Battle Tanks 1944–2004, Osprey Publishing, Oxford 2004
Steven J. Zaloga: T-62 Main Battle Tank 1965–2005, Osprey Publishing, Oxford 2009
Steven J. Zaloga: T-64 Battle Tank. The Cold War’s Most Secret Tank, Osprey Publishing, Oxford 2015
Steven J. Zaloga: T-72 Main Battle Tank 1974–93, Osprey Publishing, Oxford 1993
Steven J. Zaloga: T-80 Standard Tank. The Soviet Army’s Last Armored Champion, Osprey Publishing, Oxford 2009
URL : https://www.valka.cz/Proc-meli-Soveti-tri-tanky-treti-generace-t187580#545570Verze : 114
MOD
banner 1 top banner 5 top banner 6 top

Rozpočet

Rozpočet valka.cz 2019 : 85.000,- Kč
Příjmy doposud : 64.741,- Kč

♡ Chci přispět

HLEDÁME NOVÉ KOLEGY

Server valka.cz neustále hledá nové kolegy, kteří jsou ochotni pomoci s rozvojem a doplňováním obsahu, koordinací a kontrolou práce, moderováním příspěvků a další činností. Neváhejte a zapojte se do tvorby valka.cz v duchu hesla Čtenáři sobě :)

Přidejte se k nám!