„Jest pozoruhodná ta okolnost, že rodinní příslušníci, zejména manželky zajišťovaných osob, zachovali naprostý klid, zajištění manželů přijaly klidně, takže jejich počínání na naše orgány působilo v tom smyslu, že na tuto okolnost byli připraveni a že zajištění svých manželů si vysvětlují více jako vyznamenání (sic!), než jako trest.“
Část hodnotící zprávy ministerstva vnitra z dubna 1949, týkající se akce D
V červenci roku 1946 jsem se dostal se svým družstvem, kterému jsem velel, do léčky, kterou nám nastrojili vietnamští partyzáni. Bojoval jsem od 7 hodin ráno do 12 hodin, a teprve když jsem viděl, že jsem ztratil čtyři lidi, dal jsem povel k ústupu. Za tuto činnost jsem dostal válečný kříž.
Sergent-chef František Vaňhara, 7. dubna 1951
Bylo doporučeno upravit text popisku k filmu Ostře sledované vlaky, ve které jsou mj. citovány dopisy B. Hrabalovi: Na tvoji hlavu padá, že mládež od 13–15 let se kurví v bytech svých zaměstnaných rodičů. Jak si to zodpovíš? Železničáři by tě měli žalovat nebo ukamenovat, poněvadž podle tebe, ty hovado sprosté, se na dráze nedělalo nic jiného než „šoustalo“ na kanapi pana přednosty. Denní zpráva č. 73 Hlavní správy tiskového dozoru z 28. 7. 1966
Letos uplynulo 35 let od skončení vietnamské války, která i s přestávkami trvala téměř 30 let. Po neúspěšném angažmá Francie následovalo v roce 1965 nasazení americké armády v jižním Vietnamu. V březnu 1973 byli američtí vojáci staženi. Pro Spojené státy skončila doposud nejdelší a nejnepopulárnější válka v jejich historii. Na bojišti zůstalo 58 325 mladých Američanů. Ti šťastnější, co se vrátili, si mnohdy nesli a nesou trauma války po celý život. Jak tento konflikt ovlivnil život jednoho mladého československého emigranta, kterého osud zavál až do jihovýchodní Asie?
V pořadí již osmá kniha Ladislava Kudrny mapuje doposud neznámou stránku z našich novodobých dějin. Více než 2000 československých mladíků bojovalo a umíralo v pekle první vietnamské války.
Jak to opravdu bylo se vstupem českých letců do služeb německého letectva po 15. březnu 1939.
Horký podzim 1950 v Indočíně. Pro mnohé cizinecké legionáře poslední v jejich životě. Vietnamské jednotky zahájily 16. září 1950 mohutnou ofenzivu, jejímž cílem bylo získání kontroly na celém území Tonkinu. Útok začal na hlavní francouzskou pevnost v této oblasti – Dong Khe, ve které sloužilo i mnoho mladých Čechoslováků.
„Hlásím, že včera v důstojnické jídelně na mne vznesl jeden anglický Flight Lieutenant dotaz – kolik prý Čechů létá v Luftwaffe proti RAF? Řekl jsem mu, že samozřejmě nikdo, pokud je mi známo! Na to mi ale citoval příběh, kdy v loni nad Maltou byl sestřelen německý letoun, jehož pilot byl český důstojník, který byl vzat do anglické jídelny, opit, prohlásil, že raději pro Hitlera létá, než pracuje v továrně!“
Hlášení Squadron Leadera (S/Ldr – major) Vlastimila Veselého ze dne 20. dubna 1943 na Inspektorát československého letectva v Londýně.
Fungování „omezené“ demokracie v poválečném Československu 1945-1947.
Nějaká hrdá pýcha vyrostla mi v srdci, když jsem překročil hranice a zaplašila vzpomínku na dítě a ženu. Radostně jsme šli vstříc polské stráži. „Kam jdete, proč jste odešli, válka nebude, legie nejsou“, atd. byla jejich slova. Svět se se mnou zatočil a v mozku zaburácelo rachotem hromu. Bohužel, bylo na tom 80 % pravdy. Organizace byla tak bídná, že jsme místy i žebrali o kousek chleba. Později se situace změnila k lepšímu, když jsme byli dopraveni do Bronovic. Já se rozhodl zůstat v Polsku. […] Za sychravé, deštivé noci, zajala nás Rudá armáda. Silní, robustní vojáci, divoce vyhlížející, přivítali nás divokou střelbou. Tu jsme poprvé pochopili duši ruského člověka. Má nařízeno jít a jde. Nařídí střílet, střílí! Kam? „Ničevo“ mávne rukou. Nastaly doby strastí.
„Hlad nás donutil k žebrání o chléb u osadníků a při této příležitosti jsme se od nich dozvěděli, že prý Rudá armáda překročila 17. září hranice a jde na pomoc Polsku. Právě jsme všichni roztroušeni po vesnici, když přilétá v přízemní výšce 28 ruských strojů. Neznáme situaci, a když vidíme červenou raketu, vypálenou z jednoho letounu, poznáváme, že byl dán povel k běsnění, snad nejhorším v mém životě. Letouny bombardují z malých výšek vesnici všemi směry, tato je ihned v jednom moři plamenů, rozvířeném mohutnými detonacemi stojících muničních vozů. Po odbombardování zaujímají ruské letouny jinou formaci, takzvané ,kolo‘, a kulomety ostřelují ve vesnici každý cíl, jenž se zdá být ještě živým. Po hodině této výhně, kde pro kouř a sta mrtvých a raněných nevidíme jeden druhého, letouny odlétají a my se dostáváme ven z vesnice. Poslední naše věci zničily plameny, a tak jsem rád, že se shledávám s por. Lencem, rtm. Fornůstkem a des.Vyhnisem. Pátráme po svém útvaru, avšak marně.“
Tolik slova por. let.Václava Kopeckého, který posléze upadl do sovětského zajetí.
Pro značnou část českého obyvatelstva neznamenal Hitlerův výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava konec jejich nadějí. Právě naopak, byla v něm přece naznačena možnost autonomního vývoje. Cílem dne bylo uchovat vše české, zachránit za každou cenu „autonomii“ českého národa. Manifestační církevní poutě, oslavy s uložením Máchových ostatků na Vyšehrad a jiné akce na bázi vypjatého češství, agrarismu a katolicismu, byly konány v souladu s protektorátní vládou, jejíž představitelé se rovněž těchto akcí zúčastnili. Historik Jan Tesař označil toto období jako euforii „uslzené“ a často sentimentální národní jednoty. Rovněž je nutné přihlédnout k poměrně značné vstřícnosti některých vysoce postavených nacistických pohlavárů či německé okupační správy vůči vojenským gážistům.
Znali čeští komunisté a diplomacie Spojených států již v zimě roku 1939 záměry Sovětského svazu?
Americký profesionální sportovec Rocky Bleier ve Vietnamu málem přišel o obě nohy. Při jednom z pozdějších rozhovorů litoval pouze jediného. Nikdo mu nikdy neřekl, kvůli čemu to všechno bylo. Ani ve výcvikovém středisku, ani v jeho četě ve Vietnamu. „Chtěl jsem vědět, proč tam vlastně jdu,“ říkal, „ale nikdy jsem se to nedozvěděl.“
Když 1. září 1939 vypukla druhá světová válka, netrpělivě jsme očekávali příchod naší vojenské obvodní komise a pak nástup do armády. Uplynul měsíc září, pak říjen a vono nic. Dozvěděli jsme se o založení československé armády ve městě Agde a přesunu našich chlapců z cizinecké legie právě do této armády. [...] Nejednou jsem se obrátil na kapitána Michala, poručíka Křena a další, aby mi řekli, co bude s námi. Nikdo mi nic nevysvětlil. Jen pokrčili rameny a ústa nepromluvila.V té době už asi věděli o důsledcích uzavřeného paktu o neútočení mezi hitlerovským Německem a Sovětským svazem [...]. Z něho totiž vyplynuly dvě nesmírně závažné skutečnosti. Ta první by se mohla chlapsky pojmenovat rozdělení Polska. Dosud utajená. Ta druhá byl pokyn Komunistické internacionály řízené Stalinem všem komunistům, aby se nezúčastnili kapitalistické války.
Michal Durkaj, bývalý španělský interbrigadista, Praha 1985
Letošního 18. července uplynulo přesně 70 let od chvíle, kdy vláda Jeho Veličenstva a tehdejší sovětský režim definitivně uznaly československou exilovou vládu v Londýně. Pro Edvarda Beneše a jeho spolupracovníky to byl zlomový okamžik jejich předlouhého zápasu o znovuobnovení Československé republiky v předmnichovských hranicích a ve svobodné Evropě, kde nebude místo pro nacistický režim.
Záhy po mnichovských událostech se řada československých veřejných pracovníků a armádních důstojníků začala připravovat na odbojovou činnost. Bezprostředně po okupaci pak začal exodus těch, kteří se v následujících letech hodlali chopit zbraně. V zahraničí opět vznikala československá armáda.
„Zachování morálky se v Německu stalo nejtěžším problémem, s jakým se domácí úřady potýkají. Povědomí o plném rozsahu důsledků vzdušného útoku se od zničení Hamburku rozšířilo do všech částí země a všeobecně převažuje postoj, že je třeba za každou cenu dospět k míru a zabránit ničení dalších německých měst.“
Zpravodajská služba Královského letectva, listopad 1943
V autě Edwarda Kennedyho u Chappaquddicku zahynulo víc ženských než v jedné plynové komoře v Osvětimi.
David Irving
Vliv intenzivního operačního nasazení na morálku letců v průběhu 2. světové války
Abych řekl pravdu, kdyby to tak trvalo ještě nějakých 14 dnů a létal stále 3 až 4 hodiny denně nad frontou, byl bych s nervama hotov. Je rozdíl střetnout se s letouny bombardovacími, ať už jsou to Do 17 nebo He 111, nebo i s Me 110, ale střetnout se s 80 Me 109 a He 112, když nás bylo jen osm. To bylo vidět, jak se dělá převaha ve vzduchu. Ten den jsem měl čtyři He 112 (ve skutečnosti Bf 109E, pozn.aut.) za sebou a bylo skutečně kumšt se jich zbavit. Dostal jsem jednu střelu do vrtule. Avšak dne 12. května 1940, kdy jsem dostal dvě Ju 87, byl jsem napaden Me 109 a přinesl jsem si tři střely v palubní desce, které mi prolétly asi šest cm kolem hlavy v pravé straně kabiny. Dále jednu střelu přesně středem trupu a zastavila se až v pancíři. V křídlech jsem jich měl asi devět. Zachránilo mě jedině to, že Me 109 byl velmi blízko a já uslyšel jeho kulomety. Prudká zatáčka doprava a měl jsem od něj pokoj.
Rotmistr letectva František Peřina, 26. 5. 1940
W/O Vilém Jakš, slavný předválečný boxer, člen 311. československé bombardovací perutě. S Třistajedenáctkou začínal její slavné bojové nasazení. V noci z 10. na 11. září 1940 se zúčastnil operačního letu nad Brusel v osádce Sgt. Kordy. Později, po přerušení operační činnosti, působil jako zbrojní instruktor u pokračovací pilotní školy 2. SFTS v Brize Nortonu. Podlehl však lidským řečem, že si našel teplé místečko a vrátil se zpět k 311. peruti. Před svým osudným bojovým letem se F/Lt Vildovi svěfiil, že má z létání strach. Chtěl uskutečnit již pouze několik akcí a s operačním létáním skončit. Osud byl však rychlejší. Dne 21. srpna 1943 se zúčastnil v osádce velitele perutě, W/Cdr Jindřicha Breicetla, DFC, prvního nasazení liberatorů u 311. perutě. Bohužel, jejich Liberator GR.Mk.V BZ780 (s trupovým písmenem O) byl sestřelen přesilou německých dálkových stíhačů letících na Messerschmittech Bf 110G-2 od II./ZG 1, operujících ze základny v Brestu. Celkem osm statečných Čechoslováků padlo v boji. Mezi nimi i třiatřicetiletý W/O Vilém Jakš...
Vám, mlčenliví bratři, vám, kterým osud všechno dal a jen život vzal. Vám, váleční letci!
Filip Jánský, Nebeští jezdci.
Článek o konci druhé světové války očima sestřelených a zajatých československých letců RAF, jejich cestě zpět do Velké Británie, rekonvalescenci a návratu domů do vlasti.
Krátké ohlédnutí za dlouhým životem Ladislava Sitenského (7. 8. 1919 – 14. 11. 2009).
Nemám rád řeči typu, že jsme národem švejků. My, letci z Anglie, jsme nebyli žádní zbabělci. Šli jsme do každé akce s tím, že „tam“ můžeme zůstat. Ale pokud měl člověk padnout, tak alespoň za dobrou věc. V poválečných letech jsme doufali, že republika zůstane demokratická a že naše životy budou bez velkých převratů. To se však nelíbilo soudruhům, kteří se chtěli ve všem opičit podle sovětského vzoru. To znamená nenávidět svobodu a vše západní a každého bývalého letce či vojáka ze Západu. Po komunistickém převratu v roce 1948 si většina zápaďáků brzy uvědomila, jak ta politická změna ovlivní naše životy, a bylo zřejmé, že nastane naše perzekuce.
Byl to samotný sekretariát ústředního výboru Komunistické strany Československa, kdo dal 25. února 1965 souhlas k uspořádání studentského majálesu v hlavním městě. Nečekaný průběh oslav jej přiměl k následnému uspořádání celostátní konference studentů vysokých škol. Na schůzi konané 29. září 1965 pak dospěli členové politbyra k názoru, že došlo k politicko-ideologické aktivitě studentstva, přičemž shodně konstatovali, že vlna politické aktivity se ve vysokoškolském prostředí nevzedmula náhle, ale že se sbírala po řadu posledních let.
„Senát vrchního vojenského soudu v tom složení, jak byl u procesu generála Karla Janouška a ostatních, a snad i vrchní vojenský soud v Praze, prostě vůbec nestačí na procesy takového významu. Nutno konstatovat, že vedení procesu tohoto druhu a významu u krajského soudu na Pankráci po únorových událostech je zcela jinak připraveno, zcela jinak řízeno a vedeno v duchu zcela jiném, odpovídajícím dnešní době a zájmu státu. […] Této skutečnosti všiml si ihned při zahájení hlavního přelíčení obhájce pplk. Hanuše, který prohlásil, že vojenská trestnice a vrchní vojenský soud v Praze je proti Pankráci hotové »sanatorium«.“
Z hlášení plk. gšt. Reindla, příslušníka 5. oddělení Hlavního štábu ministerstva obrany, 17. červen 1948
Bij… zabij! Kdyby nebylo Němců, nebylo by Hitlera! A proto vyhlásit neúprosný boj všemu, co je německé a nerozdělovat Němce na státotvorné a protistátní. Není a nebude rozdílu mezi Němci.
Stanislav Fejfar, Deník stíhače, s.68–69
S velkým pohnutím jsem vyslechl telefonickou zprávu od Dobromily Urubové, že její manžel, pan plukovník Petr Uruba, 1. března 2009 v ranních hodinách navždy opustil tento svět. Odešla další legenda československého zahraničního odboje.
Kniha o vlastenectví československých letců v průběhu druhé světové války na pozadí válečných a politických událostí.
Legionáři vydrželi za cenu obětí, kterým může porozumět jen ten, kdo to viděl. Ty dvě roty legie byly obklíčeny lidským mořem, které s řevem útočilo ve vlnách po dvou stech přes nepřetržitou palbu obránců. Přesvědčen, že bude moci lépe odolávat, požádal kapitán, který velel tomuto opěrnému bodu, aby dělostřelectvo pálilo přímo na jeho postavení. A to mu umožnilo, aby vydržel až do poledne.
Komandér řádu čestné legie, veterán z Indočíny a Alžírska Pavel Knihař
Koloniální silnice číslo 2 se na severu nořila do džungle a my jsme strávili noc na malém návrší, zatímco ženisté dávali do pořádku koloniální silnici číslo 2, překopanou příkopy Viet Minhu. Dověděli jsme se, že se podílíme na operaci Lorraine.
Pavel Knihař, veterán Cizinecké legie a komandér Řádu čestné legie
U neblaze proslulého Státního soudu v Praze probíhalo od ranních hodin 9. února 1949 hlavní přelíčení se skupinou „zrádných“ letců ze Západu. Nebylo jím nic jiného, než vykonstruovaný proces se skupinou div. gen. Karla Janouška, ve které se shodou okolností ocitl i škpt. let. Otakar Černý, který si, stejně jako ostatní, odpoledne téhož dne vyslechl tvrdý rozsudek. Ten ho odsuzoval ke třem letům těžkého žaláře, zostřenému ¼ tvrdým ložem. Dále ke ztrátě čestných odznaků, vyznamenání a ztrátu čestných občanských práv na tři roky.
„Antonín Lipovský, 1. srpna 1944 zajat u Sartilly Američany, když se snažil ujet z obklíčení. […] Byl povolán do Londýna k zvláštnímu výslechu, kde podrobně popsal organisaci radioslužby a byl s to dáti Angličanům všechny potřebné informace o novém kódu, který vstoupil v platnost dne 1. srpna 1944 (Raste Schlüssel RS 44). Domnívám se, že by bylo velmi užitečno shromážditi facta o účinné pomoci československých příslušníků poskytováním správných zpráv ihned po [jejich] zajetí v dobré víře, že pomáhají správné straně a sobě. Pochybuji, že by tato pomoc nám byla někdy veřejně přiznána. Dosud jsme nebojovali a zdá se, že budeme v tomto ohledu mezi posledními spojenci. Bude tedy velmi důležité, aby při první příležitosti [pozemního] bojového úspěchu byla anglickému veřejnému mínění podána aspoň ve zkratce naše účast a podíl v první fázi invase. Zmínky v anglickém tisku o statečně bojujících Češích v německé armádě nám právě neprospěly.“
Hlášení kapitána pěchoty Oldřicha Večereka z 24. srpna 1944 na MNO v Londýně.
Současná válka je válka imperialistická, nespravedlivá, na níž má stejnou vinu buržoazie všech válčících států. V žádné zemi nesmí dělnická strana a tím méně komunistická strana tuto válku podporovat. Buržoazie nevede válku proti fašismu, jak to tvrdí Chamberlain a vůdci sociální demokracie. Je to válka dvou skupin kapitalistických zemí o světovládu.
Klement Gottwald 8. září 1939, Moskva
Kapitán Stanislav Fejfar byl jedním z nejlepších československých stíhačů, kteří sloužili v řadách RAF. Padl ve vzdušném boji dne 17. května 1942 nad severní Francií. Jeho přemožitelem se stalo německé eso, kapitán Josef Priller.
Slovenští letci nadále doprovázeli německé bombardéry do hloubky 60 až 90 km v polském území. Dne 17. září doprovázeli útok německých letců na Hluboczek Wielki, jehož protiletadlová obrana byla svěřená českým a čechoslovakisticky zaměřeným slovenským letcům, kteří opustili vlastní stát. Tak poprvé, ale ne naposledy bojovali v druhé světové válce Slováci proti Slovákům.
Nesnáze s vydáním publikace Na západní frontě a následná reakce vojáků ze Západu.
„Bylo to kruté, poněvadž já jsem tehdy v lednu 1949 jako ‚zápaďák‘ ještě sloužil. Nakonec jsme byli vlastí takto oceněni – vyhozeni ze dne na den. Stráže mě vyprovázely z kasáren. Bylo to trpké. Já se vždy držel hesla – tam, kde je možno prospět, tam má každý udělat něco pro svoji vlast. Najednou jsem byl ‚zápaďák‘, ten, který táhne s kapitalisty.To nebylo v té době přípustné.“
Plukovník letectva Petr Uruba, 14. 12. 2006
V tzv. první vietnamské válce (1946–1954) bojovalo přes 2 000 Čechoslováků v řadách francouzské cizinecké legie. Okolo 500 z nich v daleké cizině padlo.Výsadkáře bojovníci Viet Minhu přezdívali stříbrní ďáblové...
„Mužové eskadry! Nepřítel je v naší zemi, předali jsmemu naše hrdá letadla. Německo bylo obsazeno a bezpodmínečně kapitulovalo. Kamarádi, tato zarmucující skutečnost nám vhání slzy do očí. Před námi leží nejasná a hořká budoucnost, která nám přinese jen starosti a bolest. Ale něco, moji mužové, nás přežije navždy – tradice naší eskadry a naše výkony. Jestliže se nás budou snažit ponížit, tato tradice nám umožní narovnat záda a jasně a hrdě pohlédnout do budoucnosti. [...] Odevzdali jsme Německu a naší eskadře vše a i nadále zůstaneme řádnými a přímými německými muži. S pocitem bolesti, ale i pýchy se dnes loučím se svou eskadrou a děkuji vám za důvěru, kterou jste mi ve válečných dobách dali. Budete sice nyní muset tvrdě pracovat v jiném Německu, přesto se ale můžete radovat z pocitu, že jste udělali vše, co bylo v lidských silách, aby Německo v této válce zvítězilo! Ať žije naše milovaná vlast!”
Major Heinz-Wolfgang Schnaufer, komodor eskadry NJG 4, 8. května 1945
„K anglické operační jednotce přidělen jsem byl dne 19. ledna 1943, létal jsem rád a zuřivě, takže jsem do konce války, co do počtu akcí nad nepřítelem, zabral prvenství před starými leteckými příslušníky. V Anglii svoji leteckou horlivostí a odmítáním zařazení podle československého leteckého inspektorátu, jsem se znepřátelil s náčelníkem inspektorátu, majorem Schejbalem, který na schůzce starších velitelů se vyslovil, že nikdy žádné velení u československé jednotky nemohu dostat. Později však, když morálka u československé jednotky byla špatná, a letci se příliš často vraceli z operací pro ,defektní chod motoru‘, byl jsem přesto pověřen velením letky a později celé skupiny.“
Plukovník letectva Jaroslav Hlaďo, 12. května 1950
„Byli to právě pohraničníci, kteří měli zásluhu na tom, že některé provokace na státních hranicích nepřerostly v konfrontaci širokého rozsahu a narušení míru. Byli to příslušníci pohraniční stráže, kdo zabezpečoval klid pro pokojný život a práci lidí nejen v pohraničí. A že neměli jednoduchou službu, o tom svědčí i historické prameny z 50. let, kdy u narušitelů státní hranice byly nalezeny zbraně, samopaly, ruční granáty a tak dále…“
Z projevu poslankyně KSČM Marty Semelové ze dne 11. února 2011 na půdě Poslanecké sněmovny, projednávající návrh zákona o třetím odboji
„Po smutném 15. březnu 1939 a 17. březnu 1939, kdy nás opustili naši kamarádi z Čech, rozhodli jsme se já, des. let. Hrala a des. let. Rehák, že opustíme Slovensko jakýmkoliv způsobem, protože jsme viděli, jak tragický omyl se stal ze strany slovenských zástupců, kteří se dali do služeb Hitlerových.“
Des. let. Ján Lazar, 29. července 1941
V létě 1956 vzbudil (nejen) na Západě pozdvižení příjezd britských občanů, veterána Královského letectva Karla Kasala a jeho manželky, bývalé filmové herečky Heleny Bušové – Kasalové, do Československa.
„A proč pan poslanec, který zde nemá absolutně žádnou práci, snad jenom tzv. reprezentační, proč ten dostává 60 liber za několik dní?“
Nadporučík Stanislav Fejfar, 310. československá stíhací peruť, Velká Británie 5. září 1940
„Byl tam strašný smrad. Byl tak strašný, že nás skoro otrávil. Smrad hnijícího masa. Stará německá fronta zákopů byla pokryta těly, která všechna zčernala. Těla tam ležela od počátku července. Bylo to nemravné. Plukovník Pinney obstaral nosítka a naším úkolem bylo dát na ně mrtvoly, odnést je a hodit do jámy. Muselo v ní být přes tisíc mrtvol. Nevím, kolik jsme těchto těl takto pohřbili. Nikdy nezapomenu na ten pohled. Mrtvoly všude kolem. Nikdy na to nezapomenu. Bylo mně jen 18 let, ale uvědomil jsem si, že zde není všechno v pořádku.“
Z dopisu britského vojáka z léta roku 1916, v době krvavé bitvy na Sommě
Bože, jak já se bojím. Teď, když jsem sám, to ani nemusím skrývat; už vlastně nemusím skrývat vůbec nic. Nemusím se starat o to, jak se tvářím, protože mě nikdo nevidí; dělí mě od nich totiž jedenadvacet tisíc stop a navíc bych v téhle chvíli, kdy mě to znovu popadlo, nedovedl nic předstírat, ani kdybych chtěl. Nic mě nenutí, abych stiskl zuby a zaťal žvýkací svaly jako tehdy při obědě, když ten desátník přinesl depeši s rozkazem a předal ji Tinkerovi, který zvedl oči, podíval se na mě a řekl: „Charlie, je řada na tobě. Teď musíš nahoru ty.“ Jako bych to nevěděl. Jako kdyby mi nebylo jasné, že teď to čeká mě.
Roald Dahl, Přepínám. Deset příběhů o letcích a létání
Vánoce 1940 byly nejsmutnějšími vmém životě. Před samým Štědrým dnem jsem dostal dva dopisy. Jeden od Vládi [Kubíčka] a druhý od Mirka [Plecitého], který již byl u squadrony jako seržant – střelec. První jsem otevřel Mirkův dopis, který začínal: „Milý Franto, považuji za svou povinnost sdělit Ti velmi smutnou zprávu, přestože tím pokazím Tobě a jiným Vánoce, neboť jsem si jist, že by ses to dozvěděl od jiných chlapců. Včera v noci startoval Jenda Křivda po delší době na mission. Za krátkou dobu byli nuceni se vrátit zpět z doposud nevysvětlitelných důvodů. Přistávali s plnou náloží bomb. Z neznámé příčiny však Jendův letoun havaroval již těsně před přistáním do lesa a úplně shořel. […] Promiň, že Ti kazím Vánoce, ale jsme přece chlapi!“ Ruce se mi třásly a pro slzy v očích jsem nemohl již ani přečíst dopis od Vládi. Byla to těžká rána pro mne. Ztratil jsem svého nelepšího kamaráda… Seděl jsem dlouho na své posteli a plakal jako děcko.
LOUCKÝ, František: Zůstal jsem sám. Orbis, Praha 1946, s. 41–42.
Vojenské obranné zpravodajství Bedřicha Reicina a jeho vliv na chod armády i československé poválečné společnosti.
Vyšplhal jsem se do kabiny svého letadla a dole v břiše jsem měl prázdný pocit napětí. Na vteřinku se čas zdánlivě zastavil a já jsem bezvýrazně hleděl před sebe. Věděl jsem, že toho rána poprvé někoho zabiji. Richard Hillary, The Last Enemy
Když (Ocelka) odešel z jídelny, Franta praštil vidličkou a nožem o stůl a křičel, co mu hrdlo stačilo: »Za takové žrádlo nepůjdeme přeci umírat, chlapi! Co tomu říkáte?« Letci s ním souhlasili a všichni odložili příbory. Franta, aby ho každý viděl a slyšel, vylezl na stůl: »Slyšeli jste, co říkal velitel? Že by za takové žrádlo nikam neletěl, a vy, berani, byste šli znovu jako na jatka; tomu se musí udělat konec, a to buď dnes, nebo nikdy. Víte dobře, jaký nás zase čeká nálet! Kamarádi, my se přeci nebojíme lítat, my se nebojíme fašistů, ale lumpárnu trpět dále nesmíme«. KOCMAN, Vincenc: Boj bez slávy. Brno 1962, s. 124-125.
Stručné seznámení s obsahem stránek
https://kudrnaweb.psm-net.cz/
a jejich autorem, PhDr. Ladislavem Kudrnou, Ph.D.
Branná hotovost státu trvala oficiálně od 20. května do 15. prosince roku 1938, kdy skončila demobilizace armády po tragickém vyústění mnichovské krize, přesto však boje na československých hranicích neskončily. Naopak. V prvních měsících roku 1939 se stala nejvíce exponovanou částí hranic hranice maďarská, na které se českoslovenští vojáci a příslušníci finanční stráže často střetávali s maďarskými teroristy, které v březnu 1939 nahradila při vpádu na Podkarpatskou Rus maďarská armáda.
Českoslovenští dezertéři a zajatci ve vietnamských zajateckých táborech 1949-1951.
Zpráva divizního generála Ing. Aloise Vicherka o událostech od československé mobilizace do 4. března 1941
Neznámý archivní dokument ve světle faktů.
|
Řád redakce www.valka.cz s diamantovou stužkou |
|
Řád redakce www.valka.cz se zlatou stužkou |
|
Řád redakce www.valka.cz se stříbrnou stužkou |
|
Řád redakce www.valka.cz |
& bar (18) |
Medaile Cti k titulu Hrdina serveru www.valka.cz |
|
Hrdina serveru www.valka.cz |
|
Zlatá hvězda www.valka.cz |
|
Stříbrná hvězda www.valka.cz |
|
Bronzová hvězda www.valka.cz |
& bar (16) |
Velký kříž čestné legie serveru www.valka.cz |
|
Komander čestné legie serveru www.valka.cz |
|
Důstojník čestné legie serveru www.valka.cz |
|
Rytíř čestné legie serveru www.valka.cz |
|
Čestná legie serveru www.valka.cz |
|
Husitská medaile |
|
Řád Přemysla Otakara II. |
|
Legionářský kříž |
|
Medaile J.A. Komenského |
|
Vojenská medaile |
|
Záslužný řád Vzdušných sil AČR - 3.třída |
|
Vietnam Service Medal |
|
Ordre de la Libération |
|
Croix du Combattant Volontaire |
|
Croix de la Valeur Militaire |
|
Ordre National de la Légion d´Honneur - Chevalier |
| Sekce Aktuality |
|
| Sekce Osobnosti |
|
| Sekce Jednotky |
|
| Sekce Obrněná technika |
|
| Sekce Dělostřelectvo a rakety |
|
| Sekce Neobrněná technika |
|
| Sekce Protivzdušná obrana |
|
| Sekce Výzbroj, zbraňové systémy, vybavení a příslušenství |
|
| Sekce Letouny |
|
| Sekce Vrtulníky |
|
| Sekce Bezpilotní prostředky |
|
| Sekce Lodě |
|
| Sekce Ponorky |
|
| Sekce Spojovací prostředky |
|
| Sekce Ruční zbraně |
|
| Sekce Uniformy a vybavení |
|
| Sekce Zbraně hromadného ničení |
|
| Sekce Vesmírná technika |
|
| Sekce Faleristika - Řády a vyznamenání |
|
| Sekce Zeměpisné informace |
|
| Sekce Zločiny proti lidskosti |
|
| Sekce Terorismus a pirátství |
|
| Sekce Světová náboženství |
|
| Sekce Výkladový slovník vojenských termínů |
|
| Sekce Anotace a recenze |
|
| Sekce Vzdělání a zábava |
|
© ISSN : 1803-4306 Určeno jen pro osobní použití. Jakákoli další publikace bez předchozího písemného souhlasu autora je zakázána, včetně přetištění nebo distribuce jakéhokoli materiálu nebo části materiálu zveřejněného na stránkách s doménou valka.cz, šíření prostřednictvím elektronické pošty, SMS zpráv a včetně zahrnutí těchto materiálů nebo jejich části do rámců (framů) či překopírování do vnitropodnikové či jiné privátní sítě a včetne uchovávání v jakýchkoli databázích.
