Hlavní město bývalé rakouské provincie Jižní Tyrolsko Trient (Trento, Trident) leží na soutoku řeky Adiže s řekou Fersina, v údolí ohraničeném na západě horským masivem Monte Bondone s vrcholy Monte Bondone il Palon (2090 m n.m.), Monte Cornetto (2180 m n.m.), Dos d’Abramo (2140 m n.m.) a Cima Verde (2102 m n.m.), na severozápadě horou Monte Soprasasso (807 m n.m.), na severovýchodě horou Monte Calisio (1100 m n.m.), na východě horami Monte Celva (1000 m n.m.) a Monte Chegul (1400 m n.m.), na jihovýchodě masivy Monte Marzola (1650 m n.m.) a Monte Vigolana (2150 m n.m.).
Město Trient bylo a stále je důležitým komunikačním uzlem. Od severu na jih jím podél řeky Adiže prochází železniční trať a silnice Bolzano-Verona, údolím řeky Vela mezi Monte Bondone a Monte Soprasasso silnice z Vezzana, údolím řeky Fersana mezi Monte Calisio a Monte Celva železnice a silnice z Pergine Valsugana, sedlem Cimirlo mezi Monte Celva a Monte Calisio další silnice z Pergine Valsugana, údolím řeky Valsorda mezi Monte Marzola a Monte Vigolana silnice z Caldonazza.
V 60. letech 19. století, kdy se po ztrátě Benátska staly rakouské Jižní Tyroly pohraniční provincií, bylo rozhodnuto o přeměně Trientu ve vojenskou pevnost. Do začátku 20. století byl proto kolem města vybudován prstenec kamenných fortů, které měly v případě potřeby zablokovat údolí, jimiž procházely důležité komunikace. Tou dobou však již dostřel a účinnost dělostřelectva vzrostly (v důsledku zavedení ocelových drážkovaných hlavní a bezdýmného střelného prachu) natolik, že i nejnovější z těchto fortů byly v podstatě zastaralé již v den svého dokončení. Navíc hrozilo nebezpečí, že vzhledem ke změnám, k nimž počátkem 20. století došlo i v oblasti výcviku a taktiky pěchoty, si případný útočník vzpomene na proslulý výrok knížete de Ligne (1735-1814) o tom, že „... armáda projde všude, kudy prošla koza...“, vyhne se důmyslným údolním uzávěrům a přes nechráněné horské hřebeny pronikne přímo do centra trientské pevnosti.
Jako první si zřejmě tuto skutečnost uvědomil ředitel fortifikačních prací v Trientu plukovník Ing. Ernst Friedl (1862–1938), na jehož příkaz byla roku 1909 zahájena stavba nových opěrných bodů Horní a Dolní Palon, ležících v jižní části masivu Monte Bondone, v nadmořské výšce okolo 2000 metrů.
Friedlovým nástupcem ve funkci byl od roku 1910 plukovník Ing. Anton Schiesser (1863-1926), pověřený mimo jiné i výstavbou nových pevnostních uzávěrů Folgaria a Lavarone, jejichž moderní betonové forty měly chránit přístupy k Trientu od jihovýchodu. V samotném Trientu dal poblíž opěrného bodu Palon zřídit ještě kavernovou baterii Palé.
Roku 1914 nastoupil do funkce ředitele fortifikačních prací v Trientu plukovník Ing. Franz Seraphin Edler von Steinhart (1865-1949), stavební inženýr s dvacetiletou praxi v oblasti fortifikačního stavitelství. Pod jeho vedením vybudovali rakousko-uherští ženisté do roku 1915 v horách okolo Trientu prstenec nových opevnění, která z něho učinila prakticky nedobytnou pevnost. Horské vrcholy a hřebeny byly provrtány kilometry zákopů, podzemních tunelů, muničních skladů a dělostřeleckých kaveren, do nichž byla přesunuta výzbroj starých, podmínkám moderního válečnictví nevyhovujících fortů. Ke zpevnění těchto nových postavení a výstavbě objektů pro otočné pancéřové věže byla v hojné míře použita stavební novinka té doby – železobeton. Zásobování bojových postavení a podzemních úkrytů (které mohly v případě potřeby pojmout vojáky celých dvou divizí) bylo zajišťováno sítí nových horských silnic a lanovek.
Podle doby svého vzniku se prvky tohoto pevnostního systému dělí na objekty 1. generace (postavené zhruba do konce 19. století) a 2. generace (postavené ve století dvacátém). Podle konstrukce je lze (při použití dnešní terminologie) rozdělit na tvrze, forty, dělostřelecké forty (baterie), pěchotní sruby a otevřené nebo kryté dělostřelecké baterie.
Tvrz (Festung) byl samostatný komplex nadzemních a podzemních zařízení (fortů, srubů a baterií), vyznačující se vysokou odolností. Nadzemní pěchotní a dělostřelecká stanoviště byla umístěna v železobetonových bunkrech, podzemní dělostřelecká stanoviště v chodbami propojených kavernách, případně v otočných pancéřových věžích spojených s podzemím svislými šachtami. Celý komplex, jehož součástí byla i postavení protiletadlového dělostřelectva, podzemní úkryty, muniční sklady apod., byl chráněn střeleckými zákopy a drátěnými překážkami. Tvrzí, pojmenovaných podle jejich geografického umístění, bylo okolo Trientu šest. Na západní straně to byly jednodušší Monte Cornetto a Monte Palon, na ohroženějším východním úseku šlo již o rozsáhlé fortifikační komplexy Monte Calisio, Monte Celva, Monte Chegul a Massiv Marzola. Všechny byly vybudovány po roce 1900 a patřily tedy ke 2. generaci trientských objektů.
Fort (Werk), dělostřelecký fort (Batterie) a srub (Blockhaus) byly objekty pocházející zčásti z 1. generace (sem patřily všechny kamenné stavby a zemní dělostřelecké baterie původního fortového prstence), zčásti šlo o pozdější železobetonové objekty a palebná postavení ve skalních kavernách, do nichž byla výzbroj starých fortů a baterií postupně přesunována. Tyto objekty byly buď součástí pevnostních komplexů, nebo blokovaly prostory mezi nimi.
Otevřená i krytá dělostřelecká baterie sestávala z několika palebných postavení obvykle polních děl, chráněných před střepinami nepřátelských granátů zemními náspy, případně kamennými nebo železobetonovými stěnami. Její součástí byly i podzemní úkryty pro živou sílu a příruční muniční sklady. U kryté baterie byla ochrana zbraní a osádek zesílena zemním nebo železobetonovým nakrytím. Baterií obou typů bylo okolo Trientu zřízeno velké množství, pouze některé z nich však byly skutečně vyzbrojeny.
Budovatelé trientské pevnosti značně přecenili schopnosti italské armády, která se k ní po dobu války nedostala ani na dostřel, natož aby se ji pokusila dobýt přímým útokem. Tato skutečnost nemění nic na tom, že více či méně improvizovaná koncepce výstavby, kterou rakousko-uherští plukovníci Friedl, Schiesser a Steinhart pod tlakem okolností zvolili, předznamenala vývoj fortifikačního stavitelství dvacátých a třicátých let 20. století, francouzskou Maginotovou linií počínaje a nedokončeným pokusem o opevnění československých hranic konče...
Opevnění 2. generace: Panzerhaubitzbatterie Zampetta Kavernenbatterie Dos Fornas Kavernen beim Hauptwerk Mattarello Kavernen bei der Oberen Batterie Mattarello Kavernenanlagen im Bereich der unteren Batterie Mattarello Infanteriestützpunkt oberhalb Mattarello Kavernenbatterie Mattarello Hauptverteidigungslinie Mattarello Batterie Roccolo Kavernenbatterie Casteller
Opevnění 2. generace: Kavernenbatterie Vigolo Vattaro Feldmäßige Befestigung der Batterie Brusa Ferro Kavernenbatterie Col di Caura Befestigung des Vigolana-Massiv Valsorda I (La Roccia) Valsorda II (Batterie Pianizza) Feldbatterie Maranza Kavernenbatterie Maranza Kavernenanlagen auf dem Maranza MG-Stellung Maranza Biwak Maranza Befestigung des Marzola – Marzola Süd
Opevnění 2. generace: Armierungsstraße Marzola – Nord Befestigungen im Bereich Terra Rossa – Marzola Rücken Batterie Doss dei Corvi Befestigung des Monte Chegul Kavernenbatterie Cimirlo-Pass Kavernen unterhalb des Cimirlo-Pass Feldmäßigen Befestigungen des Celvet Werk Selva (Monte Celva) Munitionslager Pra Marquardt
Opevnění 2. generace: Befestigungsanlage Monte Calisio Panzerhaubitzbatterie auf dem Monte Calisio Batterie Casara Infanterie- und Artilleriestellungen Sabbionare Kavernenbatterie Melta di Gardolo Militärstrasse Sabionare Kavernenbatterie Melta di Gardolo Befestigung des Osthanges des Monte Calisio Stellungen oberhalb Civezzano Stellungen Dos Castion Stellungen im Bereich Campel Castel Vedro - Höhe 593 Bollwerk Civezzano Batterie Civezzano Feldbefestigung am Nordwestkreuz Civezzano
Sekce V
Opevnění 2. generace: Munitionslager Ischia Podetti Stellungen und Kavernen Ischia Podetti Kavernenbatterie Ischia Podetti Pontesel Feldbatterie Vorfeldstellungen-Kavernenbatterie Massenza Stellungen im Bereich Terlago-Valle dei Laghi Artilleriestützpunkt Castellar della Grua
Opevnění 2. generace: Stützpunkt und Kavernenbatterien Romagnano Straßensperre bei Romagnano Feldmäßige Befestigungen im Bereich Romagnano (Stellungsgürtel) Kavernenbatterie Palé anlagen bei Margon (Munitionslager)
