Pevnost Trient

Výstavba pevnosti Trient


Hlavní město bývalé rakouské provincie Jižní Tyrolsko Trient (Trento, Trident) leží na soutoku řeky Adiže s řekou Fersina, v údolí ohraničeném na západě horským masivem Monte Bondone s vrcholy Monte Bondone il Palon (2090 m n.m.), Monte Cornetto (2180 m n.m.), Dos d’Abramo (2140 m n.m.) a Cima Verde (2102 m n.m.), na severozápadě horou Monte Soprasasso (807 m n.m.), na severovýchodě horou Monte Calisio (1100 m n.m.), na východě horami Monte Celva (1000 m n.m.) a Monte Chegul (1400 m n.m.), na jihovýchodě masivy Monte Marzola (1650 m n.m.) a Monte Vigolana (2150 m n.m.).

Město Trient bylo a stále je důležitým komunikačním uzlem. Od severu na jih jím podél řeky Adiže prochází železniční trať a silnice Bolzano-Verona, údolím řeky Vela mezi Monte Bondone a Monte Soprasasso silnice z Vezzana, údolím řeky Fersana mezi Monte Calisio a Monte Celva železnice a silnice z Pergine Valsugana, sedlem Cimirlo mezi Monte Celva a Monte Calisio další silnice z Pergine Valsugana, údolím řeky Valsorda mezi Monte Marzola a Monte Vigolana silnice z Caldonazza.

V 60. letech 19. století, kdy se po ztrátě Benátska staly rakouské Jižní Tyroly pohraniční provincií, bylo rozhodnuto o přeměně Trientu ve vojenskou pevnost. Do začátku 20. století byl proto kolem města vybudován prstenec kamenných fortů, které měly v případě potřeby zablokovat údolí, jimiž procházely důležité komunikace. Tou dobou však již dostřel a účinnost dělostřelectva vzrostly (v důsledku zavedení ocelových drážkovaných hlavní a bezdýmného střelného prachu) natolik, že i nejnovější z těchto fortů byly v podstatě zastaralé již v den svého dokončení. Navíc hrozilo nebezpečí, že vzhledem ke změnám, k nimž počátkem 20. století došlo i v oblasti výcviku a taktiky pěchoty, si případný útočník vzpomene na proslulý výrok knížete de Ligne (1735-1814) o tom, že „... armáda projde všude, kudy prošla koza...“, vyhne se důmyslným údolním uzávěrům a přes nechráněné horské hřebeny pronikne přímo do centra trientské pevnosti.


Jako první si zřejmě tuto skutečnost uvědomil ředitel fortifikačních prací v Trientu plukovník Ing. Ernst Friedl (1862–1938), na jehož příkaz byla roku 1909 zahájena stavba nových opěrných bodů Horní a Dolní Palon, ležících v jižní části masivu Monte Bondone, v nadmořské výšce okolo 2000 metrů.


Friedlovým nástupcem ve funkci byl od roku 1910 plukovník Ing. Anton Schiesser (1863-1926), pověřený mimo jiné i výstavbou nových pevnostních uzávěrů Folgaria a Lavarone, jejichž moderní betonové forty měly chránit přístupy k Trientu od jihovýchodu. V samotném Trientu dal poblíž opěrného bodu Palon zřídit ještě kavernovou baterii Palé.


Roku 1914 nastoupil do funkce ředitele fortifikačních prací v Trientu plukovník Ing. Franz Seraphin Edler von Steinhart (1865-1949), stavební inženýr s dvacetiletou praxi v oblasti fortifikačního stavitelství. Pod jeho vedením vybudovali rakousko-uherští ženisté do roku 1915 v horách okolo Trientu prstenec nových opevnění, která z něho učinila prakticky nedobytnou pevnost. Horské vrcholy a hřebeny byly provrtány kilometry zákopů, podzemních tunelů, muničních skladů a dělostřeleckých kaveren, do nichž byla přesunuta výzbroj starých, podmínkám moderního válečnictví nevyhovujících fortů. Ke zpevnění těchto nových postavení a výstavbě objektů pro otočné pancéřové věže byla v hojné míře použita stavební novinka té doby – železobeton. Zásobování bojových postavení a podzemních úkrytů (které mohly v případě potřeby pojmout vojáky celých dvou divizí) bylo zajišťováno sítí nových horských silnic a lanovek.


Podle doby svého vzniku se prvky tohoto pevnostního systému dělí na objekty 1. generace (postavené zhruba do konce 19. století) a 2. generace (postavené ve století dvacátém). Podle konstrukce je lze (při použití dnešní terminologie) rozdělit na tvrze, forty, dělostřelecké forty (baterie), pěchotní sruby a otevřené nebo kryté dělostřelecké baterie.


Tvrz (Festung) byl samostatný komplex nadzemních a podzemních zařízení (fortů, srubů a baterií), vyznačující se vysokou odolností. Nadzemní pěchotní a dělostřelecká stanoviště byla umístěna v železobetonových bunkrech, podzemní dělostřelecká stanoviště v chodbami propojených kavernách, případně v otočných pancéřových věžích spojených s podzemím svislými šachtami. Celý komplex, jehož součástí byla i postavení protiletadlového dělostřelectva, podzemní úkryty, muniční sklady apod., byl chráněn střeleckými zákopy a drátěnými překážkami. Tvrzí, pojmenovaných podle jejich geografického umístění, bylo okolo Trientu šest. Na západní straně to byly jednodušší Monte Cornetto a Monte Palon, na ohroženějším východním úseku šlo již o rozsáhlé fortifikační komplexy Monte Calisio, Monte Celva, Monte Chegul a Massiv Marzola. Všechny byly vybudovány po roce 1900 a patřily tedy ke 2. generaci trientských objektů.


Fort (Werk), dělostřelecký fort (Batterie) a srub (Blockhaus) byly objekty pocházející zčásti z 1. generace (sem patřily všechny kamenné stavby a zemní dělostřelecké baterie původního fortového prstence), zčásti šlo o pozdější železobetonové objekty a palebná postavení ve skalních kavernách, do nichž byla výzbroj starých fortů a baterií postupně přesunována. Tyto objekty byly buď součástí pevnostních komplexů, nebo blokovaly prostory mezi nimi.


Otevřená i krytá dělostřelecká baterie sestávala z několika palebných postavení obvykle polních děl, chráněných před střepinami nepřátelských granátů zemními náspy, případně kamennými nebo železobetonovými stěnami. Její součástí byly i podzemní úkryty pro živou sílu a příruční muniční sklady. U kryté baterie byla ochrana zbraní a osádek zesílena zemním nebo železobetonovým nakrytím. Baterií obou typů bylo okolo Trientu zřízeno velké množství, pouze některé z nich však byly skutečně vyzbrojeny.


Budovatelé trientské pevnosti značně přecenili schopnosti italské armády, která se k ní po dobu války nedostala ani na dostřel, natož aby se ji pokusila dobýt přímým útokem. Tato skutečnost nemění nic na tom, že více či méně improvizovaná koncepce výstavby, kterou rakousko-uherští plukovníci Friedl, Schiesser a Steinhart pod tlakem okolností zvolili, předznamenala vývoj fortifikačního stavitelství dvacátých a třicátých let 20. století, francouzskou Maginotovou linií počínaje a nedokončeným pokusem o opevnění československých hranic konče...

Zdroje:
Vladimír Kupka: Stavitelé, obránci a dobyvatelé pevností (Praha 2005)
Willibald R. Rosner: Bestand K.u.k Geniedirektion Trient im Staatsarchiv von Trient (Trento 1995)
https://www.moesslang.net/fotos2.htm
https://www.fernkampfwerke.net
https://zapisnik.fortif.net/
https://www.valka.cz/clanek_13971.html