Pařez, Joe

xxx Joe Pařez


"...v letounu nastal klid, nikomu nebylo do řeči. Unavení bojovníci oddychovali. Každý by se byl nejraději schoulil do svého klubíčka, aby zaspal všechnu tu hrůzu, která nás teprve nyní začala strašit..."
Odemykám poštovní schránku u dveří našeho domu a k zemi se snáší barevná obálka letecké pošty. Dychtivě ji sbírám a prohlížím, k mému údivu byla odeslána z dalekého Port Elizabeth v Jihoafrické republice. Přeletěla půl světa, aby přinesla dramatický příběh dalšího z hrdinů, kteří pomáhali svými životy a krví psát slavné dějiny našeho národa, bývalého příslušníka 311. (československé) bombardovací perutě RAF, palubního střelce, později radiooperátora Joe Pařeza, psaný na předlouhých patrolách nad nekonečným bezedným oceánem...
Josef Pařez se narodil 6. prosince 1921 v Litovicích v okrese Praha-západ v rodině železničáře. Po zahájení okupace Československa německou armádou, rozhodl se odejít do ciziny. Jeho cílem bylo zámoří, problém však spočíval v tom, jakým způsobem se tam dostat. Jednoho dne se v novinách dočetl o nabídce práce v Německu. Přihlásil se a dostal cestovní povolení do Hanoveru. Jméno cílové destinace vymazal a přepsal je na Hamburg, neboť to bylo místo, kde byla velká šance dostat se na zaoceánskou loď.
V Hamburgu se mu podařilo, i přes jazykové potíže, dostat se do kanceláře lodní společnosti Hapag. Zdejší ostrahu požádal o pomoc s podáním žádosti o práci na lodi. Měl velké štěstí, neboť muž, kterého požádal, pocházel z Chomutova a uměl velmi dobře česky. Uvedl ho do kanceláře a překládal mu z a do němčiny. Byl přijat, druhý den odeslán k lékaři, aby absolvoval povinná vyšetření a následně obdržel lodní knížku. Další den již nastoupil na palubu starého parníku S. S. Sesostris. Jako protipožární hlídka měl celou cestu dohlížet na zásoby uhlí na lodi, což byla velice těžká a únavná práce. Moře bylo velice neklidné, zejména pak v noci v oblasti kanálu La Manche. Po týdnu plavby, opět v noci, loď zastavila. Jaké bylo Pařezovo zděšení, když se dozvěděl důvod. Tím bylo setkání s německou ponorkou, podle nápisu na boku kapitánského můstku šlo o U-88, která z lodi něco naložila a zase zmizela. Loď pak pokračovala dále, po trase Mexico, Costa Rica, Guatemala, Panama, Columbia a Venezuela...
V mexickém přístavu Vera Cruz chtěl Pařez loď opustit. Bylo to však nemožné, nikdo z posádky nedostal povolení k opuštění paluby. Stejně tak tomu bylo i na dalších místech. Ve Venezuele ho už napadaly i takové myšlenky, že skočí ze zakotvené lodi do moře a ke břehu doplave. Těžko by se mu to však podařilo, neboť moře v těch končinách bylo plné žraloků. Zklamání dosáhlo vrcholu, když se loď vydala na zpáteční cestu do Německa...
Dva týdny na to začala válka. Kapitán rozkázal stáhnout ze stěžně německou vlajku a místo ní umístit finskou. Nechal loď opět otočit a zamířit s ní do nějakého neutrálního státu. Vybral opět Venezuelu, přístav Puerto Canello. Loď byla zabavena a všichni němečtí námořníci byli internováni v zajateckých táborech. Po několika dnech se posádka dozvěděla o námořní bitvě a zkáze německé kapesní bitevní lodi Admiral Graff Spee u přístavu La Plata v Uruguayi.
Josef Pařez byl jako Čechoslovák propuštěn a mohl se svobodně pohybovat, kam se mu jen zachtělo. To bylo ovšem skvělé, potíž však byla v tom, že byl absolutně bez prostředků, bez jídla, bez peněz, živ pouze z toho, co mu lidé dali. Spal na břehu na víku velké bedny s nápisem "Made in Czechoslovakia", což po takové době mimo domov bylo i přes všechny potíže, hejna hladových komárů, hlad a bídu pro něj velice dojemné. Těžko si člověk takovou situaci dnes asi představí...
Další den za ním přišel pracovník americké lodní společnosti a zeptal se, jestli je ten Čechoslovák z německé lodi. Následně mu dal trochu peněz a koupil jízdenku na autobus do hlavního města Caracasu. Přidal k tomu průvodní dopis pro pracovníky britského konzulátu, československý v té době ve Venezuele nebyl. Britští zastupitelé mu sehnali bydlení, opatřili nějaké šaty a peníze na jídlo. Co však bylo důležitější, zajistili mu vystavení československého pasu na ambasádě ve Washingtonu. Při předání pasu dostal Pařez ještě doporučující psaní pro kapitána britského tankeru, kotvícího v přístavu Curacao na Dutch Islandu v Holandské západní Indii. Psal se rok 1940...
Po příjezdu na Dutch Island byl ihned kapitánem přijat, obdržel uniformu britského námořnictva a byl zařazen do posádky jako střelec. Odpluli poté do kanadského Halifaxu, aby byli zařazeni do konvoje čtyřiceti lodí, směřujícího do Anglie se zásobami. V té době však již plnou silou probíhala německá ponorková blokáda. Z celkového počtu čtyřiceti lodí bylo dvacet torpédováno a potopeno, hotové ohnivé peklo. Kdo nezahynul na lodi, v ledové vodě Severního moře moc šancí na přežití neměl. Vlastně prakticky žádné...
Po příjezdu do Anglie byl zařazen do československé armády, jejíž vrchní velitelství se nacházelo v lázních Leamington Spa. Po několika měsících se přihlásil k letectvu. Byl odeslán nejprve do výcvikového kurzu pro palubní střelce ve skotském Evantonu. Po jeho absolvování byl odeslán k 311. (československé) bombardovací peruti do Beaulieu a zařazen do posádky Jana Irvinga, s níž se zúčastnil bitvy o jižní Atlantik. Po absolvování několika operací byl odeslán do kurzu pro radio-operátory v Cranwellu. Operační trénink prodělal následně u 111. OTU na Bahamách. Po návratu do Anglie byl odeslán do tranzitního tábora v South End-on-Sea , kde tehdy sídlili mimo jiné i českoslovenští tankisté. Než došlo na jeho opětovné zařazení k operační jednotce, válka skončila...
Bez zajímavosti nejsou ani další osudy Josefa Pařeza. Po válce se nevrátil do rodného Československa, nýbrž odcestoval opět do zámoří, do Venezuely, kde zůstal až do své demobilizace v roce 1946. Tuto měl na starosti československý konzul v Bogotě, pan Modrák. Nastoupil zaměstnání u firmy La Linea Aero Postal Venezuela, později u kalifornské firmy United Geophysical Company (Seismograph) of Pasadena, jejímž majitelem byl jakýsi Edgar J. Hoover (pozdější ředitel FBI). Místem, kde vykonával pan Pařez své zaměstnání, se stalo Maracaibo na kolumbijsko-venezuelské hranici.
V roce 1950 se Joe Parez vrátil do Velké Británie, odkud v roce 1962 odešel do Jižní Afriky. V jihoafrickém Port Elizabeth žije dodnes...
A úsměvná příhoda na závěr. Při své návštěvě Prahy na přelomu května a června 2002 se Joe Parez setkal s některými svými bojovými druhy v pražském hotelu Duo. Mimojiné s plk. Hofrichterem, plk. Novákem, gen. Nedvědem a gen. Hartmanem. Že si i přes vysoký věk tito pánové zachovali velký optimismus a smysl prop humor, dokládá rozhovor, který se odehrál mezi pány Parezem (JP) a Novákem (JN)...:


JP: "Jednou během patroly jsem jako boční střelec spustil palbu na "nepřátelské stíhače". Byla to ale britská Mosquita..."
JN: "Myslím, že to spíš byly Beaufightery a ne Mosquita. V rozpoznávání letadel jste moc dobří nebyli, co?"
JP: "Nejsem si jistý, byli moc daleko..."
JN: "Tak proč jsi na ně střílel, když byli tak daleko a nemohl´s je trefit? Mám docela štěstí, že jsem byl v jiné posádce..."

O Joe Pařezovi jsem toho, přiznávám, doposud příliš nevěděl. Jen tak okrajově od Honzy a z internetu, nějaký ten základ z knížek. Již jsem se chystal, že ho kontaktuji a požádám o fotografii s podpisem, jen jsem se chtěl ujistit, že jeho adresa stále platí. No a najednou ten dopis. Byl jsem překvapený, vše se však záhy vysvětlilo. V mém sběratelském a pátracím úsilí mě zastoupil náš společný přítel, plk. Jarda Novák z Austrálie...
URL : https://www.valka.cz/Parez-Joe-t19452#72457 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více