Recenze
Nikolaj Nikolajevič Nikulin: V první linii - Z Leningradu až do Berlína,
Elka Press 2018, ISBN 978-80-87057-36-0
Vážení,
toto je pokus o recenzi výše uvedené knihy, která je velmi vzdálena úrovni vzpomínek sovětských maršálů a generálů. Syrovost a přímočarost textu potvrzuje, že se jedná o vzpomínky účastníka bojů v první linii.
Autor narukoval v roce 1941 ve svých 18 letech a byl nasazen do bojů na severním úseku obrany Leningradu. Zde probíhající boje označil autor za jedny z nejkrvavějších. Rudá armáda se přes dva roky marně snažila prorazit německou blokádu a jediné čeho dosáhla byly obrovské počty padlých a raněných vojáků.
Autor popisuje sovětského vedení jako bezohledné a kruté cyniky, kteří si nedělali problémy s nesmyslnými rozkazy a pro své pohodlí posílali vojáky do nesmyslných akcí. Střelba do vlastních řad se používala po celou dobu války i kdy už nehrozil pokles bojového nadšení.
Autor popisuje jak jeho pluk útočil několik týdnů na jakýsi kopec, denní ztráty byly velké a bojeschopnost jednotky byla udržována posíláním dalších vojáků z týlu, kteří zaujímali místa po padlých a raněných. Ti kteří vůči tomuto "stojku na maso" měli výhrady, byli postaveni před vojenské soudy a často popraveni pro výstrahu, nebo potrestáni ztrátou hodnosti a převelením do kárných jednotek (штрафной батальон). Takových syrových popisů netečnosti sovětského velení k utrpení vojska, zejména v prvních letech války, uvádí kniha vícero.
Autor nepřibarvuje své paměti ani při popisu závěrečného období války, kde se sovětská vojska probila na německé území. Popisuje zacházení s civilním obyvatelstvem a popisuje excesy kterých se dopouštěli jeho kolegové. Sám se rabování a znásilňování neúčastnil. Naopak uvádí několik případů, kdy německé civilisty/civilistky ochránil před zlovůlí svých kolegů. Toto období svého života považuje za jedno z nejtěžších.
Autor knihy naznačil, že své vzpomínky psal jako samoléčbu svých traumat z války. Své vzpomínky nehodlal zveřejnit, protože si byl vědom velké odlišnosti od oficiálních sovětských prácí o Velké vlastenecké válce a nehodlal se vystavit postihu za svůj odlišný popis sovětských dějin.
Autorovu práci považuji za svědectví neobyčejné síly a doufám, že ovlivní názor čtenáře na heroické úsilí řadových vojáků Rudé armády za druhé světové války.
P. S.
V mém exempláři, jsem nalezl chybné přiřazení stran k jednotlivým kapitolám. Nutno přičíst +1.
Nikolaj Nikolajevič Nikulin: V první linii - Z Leningradu až do Berlína,
Elka Press 2018, ISBN 978-80-87057-36-0
Vážení,
toto je pokus o recenzi výše uvedené knihy, která je velmi vzdálena úrovni vzpomínek sovětských maršálů a generálů. Syrovost a přímočarost textu potvrzuje, že se jedná o vzpomínky účastníka bojů v první linii.
Autor narukoval v roce 1941 ve svých 18 letech a byl nasazen do bojů na severním úseku obrany Leningradu. Zde probíhající boje označil autor za jedny z nejkrvavějších. Rudá armáda se přes dva roky marně snažila prorazit německou blokádu a jediné čeho dosáhla byly obrovské počty padlých a raněných vojáků.
Autor popisuje sovětského vedení jako bezohledné a kruté cyniky, kteří si nedělali problémy s nesmyslnými rozkazy a pro své pohodlí posílali vojáky do nesmyslných akcí. Střelba do vlastních řad se používala po celou dobu války i kdy už nehrozil pokles bojového nadšení.
Autor popisuje jak jeho pluk útočil několik týdnů na jakýsi kopec, denní ztráty byly velké a bojeschopnost jednotky byla udržována posíláním dalších vojáků z týlu, kteří zaujímali místa po padlých a raněných. Ti kteří vůči tomuto "stojku na maso" měli výhrady, byli postaveni před vojenské soudy a často popraveni pro výstrahu, nebo potrestáni ztrátou hodnosti a převelením do kárných jednotek (штрафной батальон). Takových syrových popisů netečnosti sovětského velení k utrpení vojska, zejména v prvních letech války, uvádí kniha vícero.
Autor nepřibarvuje své paměti ani při popisu závěrečného období války, kde se sovětská vojska probila na německé území. Popisuje zacházení s civilním obyvatelstvem a popisuje excesy kterých se dopouštěli jeho kolegové. Sám se rabování a znásilňování neúčastnil. Naopak uvádí několik případů, kdy německé civilisty/civilistky ochránil před zlovůlí svých kolegů. Toto období svého života považuje za jedno z nejtěžších.
Autor knihy naznačil, že své vzpomínky psal jako samoléčbu svých traumat z války. Své vzpomínky nehodlal zveřejnit, protože si byl vědom velké odlišnosti od oficiálních sovětských prácí o Velké vlastenecké válce a nehodlal se vystavit postihu za svůj odlišný popis sovětských dějin.
Autorovu práci považuji za svědectví neobyčejné síly a doufám, že ovlivní názor čtenáře na heroické úsilí řadových vojáků Rudé armády za druhé světové války.
P. S.
V mém exempláři, jsem nalezl chybné přiřazení stran k jednotlivým kapitolám. Nutno přičíst +1.