DD.07.1942-DD.MM.1945 vydání specifikací - dokončení stavby
Vyrobeno kusů: Number of Produced:
1 (87.01) dokončen 1 (87.02) rozestavěn
První vzlet: Maiden Flight:
DD.04.1945
Osádka: Crew:
1
Základní charakteristika: Basic Characteristics:
Vzlet a přistání: Take-off and Landing:
CTOL - konvenční vzlet a přistání
CTOL - conventional take-off and landing
Uspořádání křídla: Arrangement of Wing:
jednoplošník
monoplane
Uspořádání letounu: Aircraft Concept:
klasické
conventional
Podvozek: Undercarriage:
zatahovací
retractable
Přistávací zařízení: Landing Gear:
kola
wheels
Technické údaje: Technical Data:
Hmotnost prázdného letounu: Empty Weight:
4387 kg
9672 lb
Vzletová hmotnost: Take-off Weight:
5632 kg
12416 lb
Maximální vzletová hmotnost: Maximum Take-off Weight:
6102 kg
13453 lb
Rozpětí: Wingspan:
13,420 m
44ft 0,35in
Délka: Length:
11,820 m
38ft 9,35in
Výška: Height:
4,490 m
14ft 8,77in
Plocha křídla: Wing Area:
26,00 m2
279.86 ft2
Plošné zatížení: Wing Loading:
216,62 kg/m2
44.37 lb/ft2
Pohon: Propulsion:
Kategorie: Category:
pístový
piston
Počet motorů: Number of Engines:
1
Typ: Type:
Nakadžima Ha-219 Ru (Ha-44-12) vzduchem chlazený dcouhvězdicový osmnáctválec o vzletovém výkonu 1 802 kW (2 450 k), 1 618 kW (2 200 k) v h= 1 500 m; 1 508 kW (2 050 k) v h= 6 000 a 1 361 kW (1 850 k) v h= 10 500 m. Vrtule čtyřlistá automaticky stavitelná s konstantními otáčkami o průměru 3 900 mm.
Nakajima Ha-219 Ru (Ha-44-12) eighteen-cylinder air-cooled two-row radial and with a turbo-supercharger, rated 2,416 hp for take-off, 2,170 hp at 4,921 ft, 2,022 hp at 19,685 ft, 1,825 hp at 34,450 ft, driving a four-blade constant-speed propeller of 12ft 9,53in diameter
Objem palivových nádrží: Fuel Tank Capacity:
1 200 l + 2x 200 nebo 2x 250 l v přídavných nádržích 79 l oleje
264 UK gallons and 88 or 110 UK gallons in two drop tanks 17.4 oil
Výkony: Performance:
Maximální rychlost: Maximum Speed:
716 km/h v 11000 m
444.9 mph in 36089 ft
Cestovní rychlost: Cruise Speed:
470 km/h v 10000 m
292 mph in 32808 ft
Rychlost stoupání: Climb Rate:
11,75 m/s
2313 ft/min
Čas výstupu na výšku: Time to Climb to:
7,6 min do 6000 m
7,6 min to 19685 ft
Operační dostup: Service Ceiling:
12855 m
42175 ft
Dolet: Range:
600 km
372.8 mi
Maximální dolet: Maximum Range:
860 km
534.4 mi
Výzbroj: Armament:
2x pevný kanón Ho-155-I ráže 30 mm v křídlech 2x pevný synchronizoaný kanón Ho-5 ráže 20 mm v kořenech křídel pumová zátěž 1x 250 kg puma pod trupem(výjimečně)
Two fixed forward-firing 1.18 inch Ho-155-I cannons in the outer wing panels and two fixed forward-firing synchronized 0.79 inch Ho-5 cannons in the wing roots Bomb load: 1x 550 lb bomb under fuselage
Uživatelské státy: User States:
-
-
Poznámka: Note:
キ87 试作高高度战斗机 / Nakadžima Ki-87 Experimentální výškový stíhací letoun - Letová vytrvalost 2 h - Letové zkoušky nebyly dokončeny, proto jsou výkonové parametry většinou vypočtené
キ87 试作高高度战斗机 / Experimental high-altitude fighter-interceptor Endurance: 2.0 hours - Flight tests were not completed, performances are calculated
Zdroje: Sources:
Famous Airplanes of the World, Army Experimental Fighters, No.24, Bunrindo Co-Ltd., Nakano Koku, Japan Krzysztof Zalewski, Nakajima Ki-87 i inne myśliwce wysokościowe Cesarskiej Armii Lądowej, Lotnictwo, nr. specjalny 3., 2007, ISSN 1732-5323 Daniel Kovář, Nakajima Ki-87, HPM, 1998, roč. 8, čís. 12, str. 12–13, ISSN 1210-1427 L+K 7/1987, Letadla 39-45 http://www.airwar.ru/enc/fww2/ki87.html archiv autora
Požadavky na vývoj nové výškové stíhačky, označené v systému označování armádních letadel Kitai jako Ki-87, byly zformulovány technickým oddělením 大日本帝国陸軍航空本部 Dai-Nippon Teikoku Rikugun Kōkū Hombu (velení císařského armádního letectva) již v létě roku 1942. Tyto požadavky byly předány dvěma společnostem, první byla 中島飛行機株式会社 - Nakajima Hikōki Kabushiki Kaisha (dále jen Nakajima) a druhou společností byla 立川飛行機株式会社 - Tachikawa Hikōki Kabushiki Kaisha (dále jen Tachikawa). S trochou nadsázky by se o těchto požadavcích dalo mluvit jako o zásadním revolučním zlomu, důraz byl kladen na rychlost, na vysokou operační výšku, na velkou stoupavost a také na mohutnou výzbroj, obratnost byla až druhořadá. V Rikugun Kōkū Hombu se o takové stíhačce diskutovalo již od samého začátku války v Pacifiku. O nadsázce zde mluvím, protože jeden podobný letoun v japonském armádním letectvu již operačně létal, byl jím přepadový stíhač Nakajima Ki-44 Shoki. Při vývoji a stavbě Shokiho byla také upozaděna extrémní obratnost před stoupavostí a rychlostí, ale výzbroj ta nebyla dostatečně účinná na to, aby spolehlivě ničila létající pevnosti. V roce 1942 přinášela japonská zpravodajská služba informace o evropských stíhacích strojích a také o vývoji amerických výškových bombardérů a právě o těch bylo uvažováno jako o pravděpodobných protivnících. Bohužel, nové požadavky Rikugun Kōkū Hombu byly na tehdejší dobu nereálné, například maximální rychlost 800 km/hod, dolet 1 500 - 3 000 km a operační výška 13 - 15 000 m). Rikugun Kōkū Hombu si tuto situaci záhy uvědomilo a požadavky ještě v témže roce upravilo do reálnější podoby.
Společnost Nakajima předložila armádním specialistům k posouzení, projekt svého letounu, předložený projekt byl dílem konstrukčního týmu vedeného inženýrem Kinishiro Aokim. Aoki navrhl mnohem jednodušší přepadovou stíhačku, než jakou navrhovali konstruktéři v Tachikawě (Ki-94). Tvary projektu společnosti Nakajima prozrazovaly na jistou příbuznost se stíhacím letounem Nakajima Ki-84 Hayate, rozměry nového stroje však musely být větší, protože pro pohon výškového stroje byl, s ohledem na velkou operační výšku, vybrán turbokompresorem přeplňovaný motor. Technické oddělení Rikugun Kōkū Hombu, projekt schválilo a Nakajima tak následně již na podzim roku 1942 získala objednávku na stavbu prototypu. Konkurenční projekt Ki-94 byl naopak armádními specialisty zamítnut pro přílišnou složitost a Tachikawa začala úplně znovu se zcela novým projektem označeným Ki-94-II (původní, odmítnutý projekt byl zpětně přeznačen na Ki-94-I). 9. července 1943 vítězná Nakajima obdržela konečné upřesnění zadání a zároveň byla sjednána objednávka na stavbu tří prototypů a sedmi předsériových letadel.
Snaha o splnění těchto požadavků, pozdější problémy s turbokompresorem a dlouhotrvající neshody mezi velením armádního letectva a konstrukčním týmem ohledně umístnění turbokompresoru vedly nakonec k tak velkému zdržení, že až v roce 1945 byl dokončen první a zároveň jediný letoun Ki-87, ten do konce války uskutečnil pouze pět vzletů (druhý prototyp byl rozestavěný, ale do konce války nebyl dokončen).
Počátkem roku 1945 byl tedy letoun dokončen, jednalo se o celokovový dolnoplošník, pilotní kabina byla, jak se na výškovou stíhačku sluší, přetlaková, k utěsnění kabiny byly použity pryžové profily a vložky z kaučuku. Za pohonnou jednotku byl vybrán motor Ha-44-12 Ru (Ha-219 Ru), chlazení motoru bylo nucené, vzduch byl mezi válce motoru vháněn šestnáctilistým ventilátorem, použití nuceného chlazení bylo nezbytné, protože motor byl velmi těsně kapotován. Těsně za motorem byl turbokompresor, ten však byl zdrojem častých potíží. Vývoj turbokompresorů v Japonsku nebyl dotažen do přijatelné podoby a navíc Japoncům scházely zkušenosti, které byly nutné pro výrobu těchto výrobně náročných zařízení. Další problémy během těchto krátkých zkoušek způsoboval podvozek, který byl velmi podobný systému Curtiss (správněji Boeing) - tzn. Podvozkové nohy se pootočily o 90° a následně byly zataženy dozadu do křídel, ovládání podvozku bylo elektrické. Konstruktéři tento způsob zvolili patrně pro poměrně malou spolehlivost japonských hydraulických systémů. Výzbroj měla být mohutná, v kořenech křídel měly být dva dvacetimilimetrové kanóny Ho-5, což byly nejlepší hlavňové zbraně armádního letectva. Tyto zbraně střílely synchronizovaně okruhem vrtule. Vně podvozku měl být do každé poloviny křídla instalován třicetimilimetrový kanón Ho-155-I. Poněkud neobvyklá a pro výškovou stíhačku snad i zbytečná byla možnost zavěsit pod trup letounu pumu o hmotnosti 250 kilogramů.
Zkoušky nebyly ani zdaleka dokončeny, všechny lety byly provázeny víceméně očekávanými závadami turbokompresoru a také poruchami se zatahováním podvozku, piloti jej nikdy během těchto několika letů zcela nezatáhli. Na odstranění problémů nezbyl konstruktérům a technikům čas, ale i na základě těchto několika zkušebních letů, se dalo usuzovat, že prototyp měl solidní výkonový potenciál, aby se z něj mohla stát účinná výšková stíhačka, tedy zbraň, která Japonsku chyběla v boji proti americkým B-29 Superfortressům, tyto bombardéry již více než rok Japonsko bombardovaly a Ki-87 se ještě ani zdaleka nedokázal zbavit svých "porodních" problémů.
Existoval další projekt verze označené Nakajima Ki-87-II, tento letoun měl být schopen dosahovat maximální rychlosti 740 km/hod ve výšce 11 000 m, to především díky motoru Ha-217 Ru o výkonu 3 000 koní. Nová verze měla nést nad motorem ještě dva kulomety ráže 13,2 mm. Tato verze však již zůstala jen na rýsovacích prknech konstruktérů.
Použité prameny: René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, Annapolis Maryland, Reprinted 1990, ISBN-0-87021-313-X William Green, War Planes of the Sekond World War – Fighters, Vol. Three, London Macdonald, sedmé vydání z roku 1973, ISBN: 0-356-01447-9 Famous Airplanes Of The World, Army Experimental Fighters, No.24, Bunrindo Co. Ltd. Nakano, rok 1990 Václav Němeček, Vojenská letadla 3 díl, druhé doplněné vydání, Naše Vojsko, Praha 1992, ISBN 80-206-0117-1 Tadashi Nozawa, Encyclopedia of Japanese Aircraft 1900-1945, Volume 5, Nakajima Aircrafts. Shuppan-Kyodo Publishers, Tokyo, Japan, rok 1983 Illustrated Warplane History, The XPlanes of Imperial Japanese Army & Navy 1924-45, ISBN4-7663-3292-X Daniel Kovář, Nakajima Ki-87, HPM, 1998, roč. 8, čís. 12, str. 12–13. ISSN 1210-1427. L+K 7/1987, Letadla 39-45 http://www.airwar.ru/enc/fww2/ki87.html www.aviastar.org koapp.narod.ru http://www.skynet-1.com/aircraft/ki87.html archiv autora
