Model c. 3

Diskuse

Želva Bushnellova


Netřeba propadat panice, nejedná se o nového neznámého živočicha. Jako předlohu pro model do soutěže o Bojové vejce, jsem zvolil ponorku Turtle (Želva) amerického vynálezce Davida Bushnella z roku 1776.



Předloha:


Ponorka Turtle vznikla v první polovině roku 1776. Zkonstruoval ji absolvent univerzity v Yale David Bushnell. Čtyři roky na univerzitě strávil bádáním v oblasti ponorných člunů a min. Když vypukla americká válka o nezávislost, byl doporučen generálu Georgi Washingtonovi, který se svojí armádou ležel poblíž New Yorku. A v newyorském přístavu kotvila silná anglická flotila, vedená admirálem lordem Howem a jeho vlajkovou lodí Eagle se 64 děly. Admirál se cítil se svojí flotilou zcela v bezpečí, mohl si vyloďovat vojáky, kde se mu zachtělo, dopravovat jim zásoby apod. Washington by byl rád tuto anglickou bezstarostnost nějak narušil, ale neměl k tomu prostředky. Proto, ačkoliv úspěchu Bushnellova vynálezu, jak mu jej jeho autor předložil, mnoho nevěřil, poskytl vynálezci veškeré potřebné prostředky.


Bushnell tedy postavil ze sudových dýh a železa zvláštní ponorné plavidlo. Podle tvaru mu dal jméno Turtle. Trup lodi byl zhotoven ze dřeva. V horní části byla odklopná věžička s kulatými okénky. Ve „střeše“ věžičky byly dvě zahnuté trubice určené k výměně vzduchu. Vedle věžičky z trupu vystupoval šroub, jímž se plavidlo ovládalo ve vertikálním směru a vrták sloužící k upevnění nálože. Ta obsahovala 65 kg střelného prachu, byla upevněna na „zádech“ plavidla a spojena s vrtákem provazem. Pod náloží bylo kormidlo a na „přídi“ ponorného člunu další šroub, sloužící k pohonu lodi vpřed nebo vzad.


Ponorka byla jednomístná, námořník se vsoukal dovnitř otvorem v horní části a zaklopil za sebou věžičku. Uvnitř seděl na jednoduchém „prkně“ obklopen ovládacími prvky. Za sebou měl páku kormidla a táhlo nálože, před sebou kliky obou šroubů a vrtáku. Ponorka byla též moderně vybavena kompasem a hloubkoměrem, oba s fosforeskujícími ciferníky! Námořník do nádrže pod podlahou kabiny napustil tolik vody, kolik bylo třeba k ponoření dle jeho záměru. Ponorka se sice mohla ponořit úplně pod vodu, ale přiblížení k cíli se dělo s vysunutou věží. Teprve v blízkosti nepřátelské lodi se měla ponorka ponořit úplně pod hladinu. Hloubku ponoru od tohoto okamžiku námořník ovládal vertikálním šroubem. Jakmile by pronikl pod nepřátelskou loď, měl do jejího dna zavrtat vrták a odpojit jej od ponorky. Vzápětí bylo třeba odpojit též nálož, tím se automaticky spustil hodinový strojek, jenž za 30 minut přivedl nálož k výbuchu.


S ohledem na tehdejší technické možnosti musíme dnes obdivovat progresivní koncepci plavidla. Jeho jedinou, zato však zásadní nevýhodou, byla nutnost značné fyzické síly k jeho ovládání. Žádný muž nedokázal s ponorkou plout dále než jednu námořní míli (1852 m). Původně měl do akce vyplout vynálezcův bratr Ezra, ten však krátce před plánovaným útokem onemocněl a tak bylo třeba najít dobrovolníky. Přihlásili se tři muži, kteří věděli, že se hlásí k mimořádně nebezpečnému úkolu, podrobnosti však kvůli utajení neznali.


Nejúspěšnější z nich, seržant Ezra Lee, byl nakonec pověřen provedením útoku. Došlo k němu některé srpnové noci roku 1776. Lee dokázal proniknout pod loď Eagle, nikdo však netušil, že loď má trup pod čarou ponoru obložený měděnými pláty na ochranu před mořskými cizopasníky. Celou noc Lee zkoušel prorazit vrtákem měděné pláty, hledal mezi nimi mezeru, vše však bylo marné. Když se začalo rozednívat, rozhodl se z obav před prozrazením odplout. Během ústupu mu však selhal kompas a tak se musel vynořit, aby se zorientoval. Želva se však vynořila poblíž britské pobřežní baterie, byla spatřena a Britové ihned vyhlásili poplach. Skupina červenokabátníků naskákala do člunu a jala se stíhat podivné plavidlo. Anglický člun byl od ponorky asi 60 metrů. Lee viděl, že bude zakrátko dostižen, proto udělal poslední možnou věc. Uvolnil minu a vypustil ji k hladině. Angličané, když spatřili, kterak se neznámá podivnost rozpadla na dva kusy, okamžitě otočili člun a vydali se raději věc ohlásit službu konajícímu důstojníkovi. To zachránilo ponorku i statečného seržanta, který nakonec unikl až k americkým postavením. Za půl hodiny nálož explodovala, nezpůsobila sice žádnou škodu, nevysvětlitelný výbuch však poněkud pošramotil morálku britských vojáků.


Důsledkem bylo zostření britské strážní služby, takže při druhém pokusu sice Lee pronikl až pod jednu britskou fregatu, byl však odhalen dříve, než mohl upevnit minu a jen taktak se mu podařilo uprchnout. Při třetím pokusu byl spatřen už při přibližovacím manévru a ostřelován z děl. Musel se ponořit a odplout.


Ačkoliv se tedy Želvě při jejím bojovém nasazení nepodařilo zničit žádnou loď, přesto zůstala PRVNÍ BOJOVĚ NASAZENOU PONORKOU NA SVĚTĚ.


Posléze byla rozebrána, aby nepadla Angličanům do rukou. Dochovaly se z ní některé části, plány však nikoliv. Její bojové nasazení bylo částečně rekonstruováno podle výpovědí seržanta Leea, který válku za nezávislost přežil.


Zde musím poznamenat jednu věc. Veškeré dostupné údaje o Želvě se dost diametrálně liší a to i v podstatných věcech. Např. data prvního útoku jsou udávána jako 7. 7. nebo 6.8. apod. Totéž se týká konstrukce plavidla (a existence či neexistence originálních plánů) i podrobností průběhu konkrétních útoků. Osobně jsem se již smířil s myšlenkou, že skutečnou pravdu se již asi nikdy nikdo nedozví a aniž bych se pídil po přesných podrobnostech, beru historii Želvy jako úžasný příběh.


Dokumentace:


Jak už jsem poznamenal výše, podle mých údajů se nedochovaly žádné originální nákresy Želvy. V literatuře i na internetu je sice možno nalézt poměrně značné množství dosti podobných obrázků, ty se však odlišují v řadě detailů. Proto je možné je použít více méně jen informativně k dodržení proporcí apod. Osobně jsem nejvíce vycházel z kresby v knize „Ponorky vyplouvají“ (Zdeněk Dobřichovský, nakl. Práce, Praha 1985) a v menší míře z obrázku na www.navsource.org.


Stavba:


Na myšlenku postavit Želvu mě přivedl Scotty, když jsme spolu telefonicky probírali, co by se vlastně dalo do soutěže vymodelovat. Úplně v prvopočátku jsem zamýšlel, jsa inspirován románem Dlouhý den Valhaly, postavit Dreidecker Wernera Vosse s podvěšeným dračím (křepelčím) vejcem jakožto přídavnou nádrží. Bohužel, nápad mi vyfoukl Capsmann, který se na fóru zmínil o podobně vystrojeném Phantomovi. V průběhu hovoru jsme postupně odpálkovali jednu možnost za druhou, až mi nakonec zbyly tři možnosti. Zaprvé fantasy dioráma z cínových figurek (mám jich pár doma), kde bude hrát nějakou úlohu zlaté (stříbrné, dračí atd.) vejce, zadruhé model skutečného prostředku, jenž má vejčitý tvar a zatřetí karikatura letadel s alespoň částečně vejčitým trupem, který by byl u modelu nahrazen vejcem (napadl mne Me 163 Komet).


Během diskuse o druhé možnosti jsem jen tak plácl: „Něco skutečného ve tvaru vejce? To snad byla jen Želva.“ Chvíli po zavěšení telefonu, jsem si řekl: „A vlastně, proč ne?!“
Pustil jsem se tedy do toho.


Trup ponorky jsem se rozhodl vyrobit právě z vejce. Z textu knihy vyplývalo, že ponorka dostala svůj název proto, že měla tvar dvou želvích krunýřů přitisknutých k sobě. Na internetu je však v drtivé většině případů kreslena ve tvaru vejce. To pro mě bylo samozřejmě zásadní.


Má drahá tříčtvrtečka (polovička se jí zdá málo) mi tedy vyfoukla jedno vejce (slepičí samozřejmě vy sprosťáci). Posléze jsem jejímu značnému matematickému nadání přenechal ještě přepočty. Z kresby v knize „Ponorky vyplouvají“, kde je Želva v řezu s námořníkem uvnitř, jsme změřením výšky nakreslené lidské postavy a ženiným přepočtem (za předpokladu průměrné lidské výšky 180 cm) dostali měřítko obrázku. Poté jsem změřil výšku vyfouknutého vejce a Ivuška mi spočítala koeficient, s jehož pomocí jsem mohl přenášet hodnoty z obrázku na model. Jeho měřítko bylo nakonec přibližně 1: 40.


Samotnou stavbu jsem zahájil nanášením obtisků na očištěnou a vysušenou vaječnou skořápku. Použil jsem obtisky Propagteam č. 00672 „obtiskový set - imitace překližky I. WW“. Aršík jsem nastříhal na elipsoidní proužky o největší šířce 7 mm a jeden proužek po druhém jsem postupně nanesl na celý povrch vejce. Celkem jich bylo 20.


Po upozornění mé ženy, že povrch je nepřirozeně jednolitý, jsem jednotlivá „prkna“ přetřel polosuchým štětcem akrylovou barvou Vallejo 982 Cavalry Brown. Přitom jsem se snažil, aby „prkna“ nebyla všechna stejně tmavá. Spáry mezi nimi jsem protáhl černým centrofixem a pak jsem celé vejce přestříkal matným akrylovým lakem na nábytek ve spreji.


Nyní jsem svoji pozornost obrátil k věžičce ponorky. Z jakéhosi čistícího přípravku z domácnosti jsem uzmul průhlednou krytku aplikátoru. Odřízl jsem z ní horní část a řez začistil broušením. Pak jsem z nářadí vyhrabal velmi tenký plech a kancelářskou děrovačkou do něj vysekl několik kruhových otvorů. Ty jsem potom obstřihl s asi milimetrovým okrajem. Vzniklé kroužky jsem „onýtoval“ kružítkem (vpich z rubové strany způsobí vybouleninku na straně lícové) a přilepil je hustým vteřinovým lepidlem na věžičku. Tím vznikla kulatá „námořnická“ okénka rozmístěná do všech čtyř světových stran plus jedno na stropě. Toto stropní okno bylo zakresleno na některých internetových kresbách. Jeho umístění se mi zdálo logické, obzvláště při sbližovacím manévru ponořené ponorky ke dnu lodi.


Věžičku jsem přetřel syntetickou barvou Agama 32 Me „Barva hlavní“, samozřejmě s výjimkou prostoru ohraničeného okénky, která tak zůstala průhledná. Z tvrdého papíru jsem vytvořil „límec“ věžičky, onýtovaný kružítkem po spodním okraji. Nalepil jsem jej na vejce a natřel stejnou barvou. Po zaschnutí jsem přilepil věžičku, spoj jsem přetmelil akrylovým tmelem na nábytek a znovu přetřel barvou. Na některých obrázcích bývá tato věžička kreslena jako mosazná, na jiných jako železná. Osobně jsem se přiklonil k druhé variantě, neboť železo bylo výrazně levnější než mosaz (obzvlášť u plavidla jehož pravděpodobnost návratu nebyla nijak závratná) a navíc by měla značný demaskující efekt.


Teď jsem se mohl vrhnout na další problém, jímž byla časovaná nálož. Nejčastěji je kreslena jako soudek, bohužel jsem doma žádný neměl (a zařekl jsem se, že použiji jen domácí zdroje a nevrazím do tohoto modelu ani kačku) a vyrábět se mi nechtěl. Využil jsem tedy toho, že někdy nálož bývá kreslena jako krabice, někdy dřevěná jindy plechová. Zvolil jsem druhou možnost a slepil ji z „onýtovaného“ tvrdého papíru. Na horní část jsem přilepil papírové onýtované kolečko vyseknuté děrovačkou a na toto kolečko úchyt vytvarovaný z drátu. Celek jsem opět natřel gunmetalem a sestavu přilepil na „záda“ Želvy.


Další sestavu představovalo kormidlo, docela mne zaujalo, že na drtivé většině obrázků je kresleno velmi malé, až to ve mně (suchozemské kryse naprosto neznalé čehokoliv týkajícího se všech plovoucích věcí) vzbuzovalo určitou pochybnost o jeho účinnosti. Nicméně jsem jej vyrobil v proporcích daných kresbou v knize. Kormidlo je z dřevěné dýhy, přilepené vtěřiňákem k ose tvořené injekční jehlou natřenou syntetickou barvou Agama 45 Me „Mosaz“. Stejnou barvou jsem natřel dva tenké „onýtované“ papírové proužky napodobující na kormidle kování. Celek jsem přilepil vteřiňákem pod nálož a hurá na další konstrukční záludnost.


Tou se nyní stal vrták k upevnění miny. Našel jsem nejtenčí vrut dostatečné délky, který jsem měl doma, odcvakl štípačkami půlkulatou hlavu a vlepil jej do trubičky z kousku odříznuté náplně do propisky. Tenký papírový proužek napodobil otočnou objímku, ke které jsem pak ještě přilepil očko z tenkého drátku. Vše jsem natřel gunmetalem. Spodní konec bužírky jsem seřízl šikmo a celek jsem přilepil na trup lodi mezi přední a levoboční okénko, aby nevadil pilotovi ponorky ve výhledu.


Teď byl na řadě provaz spojující vrták a minu. Kousek sněhobílého špagátku jsem obarvil v šálku kávy, kterou jsem si uvařil speciálně za tímto účelem, ale kterou pohříchu normálně nepiju, takže jsem deptán nespavostí v noci zíral do stropu, chvílemi jsem měl pocit, že se mi rozletí hercna a dušoval jsem se, že, jestli to přežiju, tak příště ten zatracený špagát raději obarvím v čaji. Přilepil jsem ho Herkulesem a začal pomalu finišovat.


Protože Želva má onen proklatý vejčitý tvar, bylo mi vcelku jasné, že stát teda nebude. Nechtěl jsem vytvářet žádný nevzhledný stojánek a tak jsem se rozhodl, že bude plout napůl vynořená z vody. Za akvárko jsem zvolil, jsa neochvějným milovníkem skotských whisky, jeden tenkostěnný tumbler. Změřil jsem průměr skleničky a chopil se fólie pro železniční modeláře napodobující vodní hladinu. Vystřihl jsem kruh odpovídají velikosti skleničky a potom ještě jeden vnitřní s průměrem vajíčka. Ponorku jsem vtěřiňákem vlepil do tohoto kruhu. Po zaschnutí lepidla jsem mezery, které místy vznikly, „vytmelil“ Herkulesem. I když Herkules zasychá čirý, přechod stejně nebyl moc vzhledný, tak jsem ho natřel lesklou bílou barvou napodobující pěnu.


Nyní jsem mohl zařešit šrouby. Zdroje se zde opět rozcházejí, část obrázků předvádí skutečné šrouby, část zase spíše vrtule. V textu výše zmíněné knihy se přímo hovoří o „Archimedových šroubech“. Proto jsem pilkou na železo odřízl hroty dvou širokých vrutů a natřel je barvou mosazi, stejnou barvou jsem natřel okénka a také trubice na výměnu vzduchu, jež jsem ohýbacími kleštěmi vytvaroval z injekčních jehel.


Puzen modelářským chtíčem jsem synkovi koupil Fruko a okusujíc si nehty, netrpělivě jsem čekal až ho dopije. Pak jsem se zmocnil picí slámky, kousek odřízl a použil jej jako základnu hřídele pro vertikální šroub. Horizontální jsem přilepil vteřiňákem přímo na vejce, přilepil jsem vertikální šroub a dýchací trubice na strop věže.


Z tenkého plechu (původně tvořícího vrhovou pojistku útočného granátu RG 4) barvy žlutého kovu, jsem vytvaroval pant odklápění věže, onýtoval jsem jej kružítkem a přilepil pod zadní okénko, neboť se mi zdálo, že při odklápění jiným směrem by odklopení věže bránil vertikální šroub a vrták.


Velmi decentně jsem model opatinoval barvou Agama 29 M „Rez“, a N6 M „Šedá RLM 02“, kterou jsem naznačil zelenošedé usazeniny z vody. Silně naředěnou černou vodovkou jsem naznačil spáru mezi věží a límcem a špínu okolo nýtů na límci i okénkách.


Obarveným molitanem, tvořícím součást posypových materiálů pro vláčkaře, jsem naznačil pár chaluh uchycených na dně lodi, lepil jsem je Herkulesem. Posypem „bílý písek“ jsem vysypal dno skleničky, vmáčkl do něj šutřík sebraný před domem a doplnil pár kousků různobarevného islandského mechu, kterým jsem naznačil podmořskou vegetaci. K oživení jsem použil rejnoka z dětského setu mořských živočichů, kterého jsem uzmul synkovi (stejně si s tím nehrál). Na internetu jsem se dozvěděl, že rejnoci žijí prakticky ve všech mořích a barvu mohou mít podle barvy dna. Proto jsem ho přebarvil a odpornou tyrkysovou jsem nahradil dvěma odstíny šedé.


Ponorku jsem spustil do skleničky a okraje fólie jsem opřel o okraje skleničky. Tím vznikla iluze vodního válce, v jehož středu pluje Želva. Jak dokonalá tato iluze je, to musejí posoudit jiní, ale já jsem se výborně bavil.











URL : https://www.valka.cz/Model-c-3-t27920#98717 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více