Mariánský kříž řádu Německých rytířů (1871)

Kříž Mariánů-náprsní kříž II.třída

Pripájam foto dekrétu na udelenie Mariánskeho kríža....


zdroj: www.sammlerecke.at

Řád Německých rytířů, ale i řád Maltézských rytířů je úzce spojený s Rakouskem a monarchii. Problematika těchto řádů je dostupná neb vyšlo několik skvostných publikací, které se zabývají historii těchto velkých a vznešených řádů. Zde se proto pokusíme o netypický pohled na řád a jeho zaměření pro které vznikl. Humanita, charita, starost o nemocné raněné a potřebné. Snad tak lépe pochopíme i problematiku Kříže Mariánu o kterém zde bude především hovořeno a kterému budeme věnovat pozornost.


Velké rytířské řády a členství v těchto řádech to byla výsada a privilegium aristokracie a ještě dnes musí uchazeč v řádu Maltézském prokazovat původ nejméně šestnácti šlechtických předků. Pouze tito rytíři pak mohou zasedat v řádové vládě a mohou vykonávat i svěřené jim funkce daného řádu.


Byl to paradoxně sám císař Napoleon I. kdo napomohl rozkvětu Německého řádu. Napoleon I. totiž v roce 1809 řád ve všech zemích Německého spolku zrušil. Řád je úzce provázán s Rakouským císařstvím neb v roce 1805 prosadil císař František I. dědičnost úřadu velmistra řádu (německy Hoch-und Deutschmaister) v rodu habsbursko-lotrinském. Od tohoto okamžiku tedy existuje řád jen v Rakousku. Zde také v roce 1840 obdržel nová statuta. Základní změna je ta. že velmistrem měl být vždy některý rakouský arcivévoda. Tento velmistrovský úřad byl tedy chápán jako jistý druh císařského léna a proto byl velmistr odpovědný jen panovníkovi, tj. rakouskému císaři. Císař tedy měl jistá práva a privilegia neb z tohoto titulu mu byli podřízení všichni rytíři i duchovní řádu.


Rakouská společnost ( tedy i česká a moravská) byla poznamenaná událostmi druhé poloviny 19.století. Války a válečná tažení, která skončila debaklem v roce 1859 ,1866, vojenská akce v roce 1878, ale především hospodářská krize v roce 1873 společně s přírodními katastrofami, nemocemi i epidemiemi, to vše zvýšilo lidskou bídu a utrpení. V roce 1873 vypukla epidemie cholery, která měla původ v Asii a která si vyžádala tisíce obětí.


U zrodu pomoci trpícím, po vzoru Červeného kříže, po roce 1840 dochází ke zřízení, či přesněji obnovení ženské větve řádu, která měla čistě charitativní a humanitární zaměření. Byl zřízen špitální fond a založeny nemocnice řádu Německých rytířů v Opavě a Bruntále.


K další změně dochází za velmistra arcivévody Viléma. Tento zajímavý aristokrat se myšlenkou na zlepšení charitativní činnosti řádu zabýval od roku 1866 , tedy od Rakousko-pruské války, kde sám bojoval a byl raněn. Své ideály jak vše zreorganizovat a zefektivnit zveřejnil v roce 1871, kdy opět poznal co to jsou útrapy raněných a nemocných vojáků. Jeho myšlenky v roce 1871 byly jasné a srozumitelné.


Dne 07.ledna 1871, během jednání velké řádové kapituly prohlásil:


„Hlavním cílem řádu od doby jeho založení v roce 1191 byla služba chudým a potřebným a z tohoto důvodu došlo ke znovuzřízení odnože řádu zdravotních sester“. Velmistr poukázal na problematiku sanitní služby i na to, že právě poslední války prokázaly mimořádnou neefektivnost této vojenské instituce. Naopak zdůraznil, že je nutno založit centrální orgán, pro plnění úkolů na tomto úseku charitativních a dalších úkolů.. Zároveň však poukázal,že na tyto aktivity řád nemá dostatečné finanční rezervy. Arcivévoda Vilém proto doporučil, aby se Němečtí rytíři s ohledem na charakter řádu rytířského obrátili o pomoc a hledali spolupráci s rakousko-uherskou šlechtou.


Tato jasné myšlenka byla řádovou kapitulou schválena ale…….Heinrich hrabě Coudenhove,který byl představitelem adižské bailleie navrhl, zda by nebylo rozumné v této nové situaci řád přejmenovat z Německého na Mariánsko-rakouský a získat tak pro myšlenky dobročinnosti a charity další šlechtu polskou, uherskou českou a další. S tímto však pro změnu nesouhlasil představitel bailleie rakouské Sigismund svobodný pán Königsbrunn. Odvolával se na historii řádu, na tradice. Arcivévoda Vilém, jako velmistr tedy zvolil kompromisní řešení. Řád si ponechal své jméno, ale zároveň pro osoby, které byly ochotny finančně přispívat na sanitní službu, byl založen


Mariánský kříž řádu Německých rytířů ( Marianenkreuz des Deutschen Ordens)


Tímto řešením by se jistě zabránilo inflačnímu rozšíření členské základny řádu a dále i tomu, aby byli profesní rytíři při jednáních řádu přehlasování členy sanitární služby.


Císařský souhlas byl samozřejmosti a jediný problém byl, projednat otázku, jak, komu, za jakých podmínek bude nově zřízení Mariánský kříž udělen. Constatntin hrabě Thun se obával, aby se řád nestal otevřenou společnosti, a neodradil aristokracii od spolupráce. To jistě mělo svoji logiku, ale řád potřeboval především peníze. Pomoc potřebným sice byla pro aristokracii tradicí, ale v 19.století se i v této oblasti silně projevila finanční moc i síla bohatých novošlechticů a měšťanů. Částky od těchto přispěvatelů sehrávali mimořádnou roli při dobročinných akcích. V této době zde svoji roli sehrály i židovské finance, což pochopitelně vyvolávalo mnohdy přehnanou kritiku.


Ani ti největší kritici však nemohli popřít, že právě peníze nové šlechty či měšťanů a průmyslníků sehrály tu podstatnou roli v myšlence charity řádu samého. Šlo především o peníze, nebo lépe peníze byly rozhodujícím faktorem. Jistě i proto císařovna Alžběta a kněžna Paulina Metternichová často překračovaly stavovské přehrady společnosti a porušovaly vědomě uzavřenou aristokratickou společnost, potřeba peněz a pragmatické uvažování panovnice byly prioritní.


Byly to nakonec opět peníze, které rozhodly, že se členem Mariánského institutu může stát každý šlechtic bez rozdílů národnosti a pohlaví.. V počátku nebyl pro tyto členy určen žádný titul ani označení. Naopak bylo rozhodnuto , že statuta budou formována postupně po vyjasnění všech připomínek ostatních členů řádů. Časem tak vzniká dojí druh členství, které se liší výši ročního poplatku. Při zaplacení 50 zlatých ročně měl donát (dárce) právo, ale také povinnost nosit kříž u krku ( Mariánský kříž I.třídy). Při ročním poplatku 25 zlatých mu příslušel kříž nošený na prsou (Mariánský kříž II.třídy ). Tito dárci a jejich jména byla zveřejněna v listu Wiener Zeitung, což mělo zvyšovat jejich prestiž osobní i prestiž řádu samotného.


Mimo peněžního daru jsou tedy podmínky k přijetí do této odnože řádu velmi mírné. Členem řádu se mohl stát každý bezúhonný křesťanský člen šlechtického rodu Rakouska-Uherska. Po sležení finančního daru byl přijatý jako „kontribuent Mariánského řádu“. Věková hranice u mužů byla stanovena na dvacet let. U mladých dam to bylo osmnáct roků. Do řádu mohlo vstoupit i šlechtici ze zahraničí za podmínky, že složili 500 zlatých, další roční poplatky neplatili.



Poznámka:
Vilém (1827-1894) byl pátým synem slavného rakouského vojevůdce arcivévody Karla ( 1771-1847) a Henriety Nassavsko-Weilburské ( 1797-1829). Byl sice aktivním vojákem, dokonce bojoval ve válkách v roce 1848-49 v Itálii a prusko-rakouské války v roce 1866, u Hradce Králové byl raněn. Arcivévoda byl předurčen pro duchovní službu. V roce 1846 složil řádové sliby, vstoupil do řádu Německých rytířů a byl určen za nástupce stárnoucího velmistra arcivévody Maxmiliána Josefa (1782-1863). Úřad převzal v roce 1863 a vykonával jej až do své smrti. Za jeho vlády byly zřízeny řádové kněžské konventy v Laně a Opavě, které roku 1866 císař povolil jako nejvyšší lenní pán řádu a po souhlasu místních biskupů je roku 1871 potvrdil papež Pius IX.


Literatura:
Dieter A. Binder: Der Deutsche Orden
Ivan Koláčný : Řády a vyznamenání Habsburské monarchie
František Lobkowicz : Encyklopedie řádů a vyznamenání
Robert Rác : Arcivévoda Evžen Habsburský, velmistr Řádu Německých rytířů. Slovinec 2005
Jan Županič : Nová šlechta Rakouského císařství
Václav Měřička: Faleristik. Ein Buch über Ordenskunde. Praha 1976
Maxmilián Gritzner : Handbuch der Ritter-und Verdiensorden aller Kulturstaaten der Welt. Lipsko 1893


Část 1.

Část II.


Hlavní povinnosti Mariánu tedy bylo poskytovat roční příspěvek do špitálního fondu. V době války mohla být tato povinnost nahrazena osobní, Dobrovolnou službu v sanitě. Jako viditelná odměna povoloval řád nošení již zmiňovaného Mariánského špitálního kříže (Marianer Hospitalkreuz).


Kříž je tvarově stejný s dekorací řádu Německých rytířů, je však zhotovena ve stříbře a ve středu má medailon s červeným křížem se stříbrným opisem:


ORDRO TEUT.(ONICORUM) HUMANITATI – Německý řád lidskosti


Do roku 1886 nosili Mariáni tento kříž na černé stuze, stejně jako skuteční řádoví rytíři. Nejvyšším rozhodnutím z 23.května 1886 ale František Josef I. nařídil, aby osoby, které si členství v řádu zakoupily, měli stuhu černo-bíle-šrafovanou. Později byl Mariánský kříž udělován i nešlechticům ,kteří prokázali mimořádné zásluhy o Dobrovolnou sanitní službu. Kříž I.třídy byl do konce monarchie v roce 1918 udělen přibližně 250 x a kříž II.třídy obdrželo 7500 osob.


Z řádu Mariánu bylo možno vystoupit pouhým vrácením kříže řádu. Z řádu ale mohl být rytíř vyloučen pokud vedl nečestný život, či přestal platit příspěvky, nebo byl odsouzen za trestný čin. Důvodem k vyloučení byla i ztráta šlechtictví. K tomuto skutečně došlo při afeře s renobilitací z počátku 20. století.


Neznalý pozorovatel by mohl namítnout, že řád ztratil svoji starobylou prestiž výměnou za peníze. To je však jen povrchní konstatování, neb řád mohl více jak půlstoletí pokračovat ve své charitativní i církevní poslání. Lidská marnivost a jejich peníze tedy dala moderní podobu ideálu „caritas „ a umožnila rozvoj řádových nemocnic a sanitní služby,které v letech první světové války zachránili tisíce životů vojáků. Je zásluhou, že někteří aristokraté rozpoznali složitost problému, dokázali vysvětlit finanční problém jednak osobám staré šlechty, ale podchytit zájem nové nobility a přimět je k poskytnutí velkých finančních částek na charitu a sanitu.


Samotné společenství Mariánu bylo velmi pestré a mezi členy řádu najdeme císaře a jeho rodinu, ale i celou řadu bohatých novošlechticů. Zde je nutno si připomenout osobu židovského konvertity MUDr. Leopolda rytíře Seligmanna, c.k. vrchního štábního lékaře. Tento pán až ve věku 37 let přijal křest a ve věku 55 let byl nobilitován.
Podle paragrafu 5 řádových statut se kříž Mariánu mohl udělit i nešlechticům a proto nacházíme mezi nositeli kříže i řadu významných osob měšťanského stavu. Dvanáct let po zřízení Mariánského institutu, roku 1883 patřilo mezi jeho členy 1312 osob.



Poznámka:
Problematika nové šlechty Rakouského císařství je velmi dobře a přehledně zpracovaná v publikaci Jana Županiče. Autor se mimo jiné zabývá problematikou židovské nobilitace v Rakousku-Uhersku. Nová šlechta a problematika Mariánských křížů je zajímavá i v této souvislosti.



Literatura:
Je uvedena v úvodní části článku.
Obrázky ze sbírky: Alt.