Kobeseiko Te-Go

Kobeseiko Te-Go
テ号観測機 / Te-go Kansoku-ki / pozorovací letoun Te-Go

Historie:
Fieseler Fi 156 Storch byl legendou, a to jak pro své vlastnosti, tak i pro svůj vzhled, zpráva o takovém letounu se rychle dostala i do Japonska. Japonské armádní letectvo mělo o takový letoun s krátkým vzletem a přistáním velký zájem. Prostřednictvím svého vojenského přidělence v Berlíně se snažilo Storcha zakoupit nebo sjednat jeho licenční výrobu. Bohužel, nakonec nedošlo k uskutečnění ani jedné varianty, a tak v Japonsku vznikla zcela vlastní konstrukce – pozorovací letoun Kokusai Ki-76.

Japonský letoun byl Storchem pouze inspirován a nedá se v žádném případě mluvit o jeho kopii. Armádní letectvo tento letoun používalo pro plnění pozorovacích a spojovacích úkolů a také k protiponorkovému hlídkování. Poháněn byl výkonnějším hvězdicovým motorem Hitachi Ha-42 a stroj byl také mohutnější než německý ideový vzor. Storch se nakonec 28. 4. 1941 do Japonska dostal v rozmontovaném stavu, tedy necelý měsíc před vzletem prototypu Ki-76. Japonští piloti, v červnu téhož roku po provedených testech, hodnotili svou vlastní konstrukci lépe než německou. Storch měl, podle japonských testů, pouze kratší přistání.

Storch se tedy nakonec do Japonska dostal, ale Japonci již o něj neprojevili zájem, zakoupili však práva na licenční výrobu motorů Argus As 10C, tak získali motor, který Storcha poháněl. Rikugun Koku Hombu (velení armádního letectva) chtělo mít v záloze ještě jeden typ pozorovacího letounu, který mohl být díky lehčímu motoru menší a jednodušší. Vývoj tohoto letounu ještě v roce 1941 zadalo Císařské univerzitě v Ósace. Letoun nedostal žádné armádní označení systémem Kitai. Práce na projektu a později i konstrukční práce vedl prof. Tetsuo Miki z letecké katedry.

Také tuto konstrukci německý Storch ovlivnil, vznikl vzpěrový hornoplošník na vysokém odpruženém podvozku. Konstrukce letounu byla smíšená, trup byl tvořen z trubek a ze dřeva, celý byl potažen plátnem s výjimkou krytů motoru a panelů okolo kabiny, zde byl použit dural. Křídlo mělo celodřevěnou konstrukci, která byla potažena plátnem nebo překližkou. Na rozdíl od Ki-76 nebo od Storcha tvořil náběžnou hranu křídla výsuvný slot (u Ki-76 a Storcha byl slot pevný), na odtokové hraně křídla byly velké vztlakové klapky obdobného provedení jako byly klapky Fowler. Dvoučlenná osádka měla usnadněný výhled dolů pod letadlo bočními okny. Obranu měl zajistit jeden kulomet Type 89 s bubnovými zásobníky, který bylo možno vysunout jen částečně po odsunutí zadní části kabiny. Díky použitému motoru Argus As 10c se letoun Te-Go, takové bylo označení letounu, velmi podobal své německé předloze.

K výrobě nedošlo, protože při jednom z předváděcích letů, vzlétl v roce 1942, stroj havaroval, zlomila se levá podvozková noha a následně se zbortilo levé křídlo. Tento letoun měl údajně ještě lepší vlastnosti než Ki-76 Stella. Prototyp vyrobila malá továrna Kobeseiko (Kobe Seikoyo) Kabushiki Kaisha. Některé prameny uvádějí, že byly postaveny prototypy dva, druhý prototyp měl být zničen při americkém náletu těsně po svém dokončení.

Použité prameny pro celý příspěvek:
René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, 1987, Reprinted 1990,ISBN: 0-87021-313-X
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, díl 1., Lampart, rok 2000, ISBN: 83-86776-50-1
Mgr. Ivan Víšek, Te-Go aneb „Čáp“ z Pacifiku, Revi č. 33, srpen 2000, str 36-37, ISSN 1211-0744
https://www.aviastar.org/air/japan/kobe_tego.php
uk.geocities.com
ja.wikipedia.org
https://www.airwar.ru/enc/spyww2/tego.html
archiv autora