Main Menu
User Menu

Kawaniši E15K Šiun [Norm]

Kawanishi E15K Shiun - přehled verzí

川西 E15K 紫雲 / Kawanishi E15K1 Shiun - přehled verzí

“二″式高速水上偵察機 「紫雲」/ Ni-Shiki kōsoku minakami teisatsu-ki „Shiun“ / Vysokorychlostní průzkumný hydroplán typ 2 Šiun

Spojenecké kódové jméno: Norm
Japonské jméno: 紫雲 – Shiun - Fialový oblak (Violet Cloud))


Označení Provedení letounu - popis
Kawanishi E15K1 14-Shi (K-10) prototyp zalétaný v prosinci 1942, postaven dle specifikací 14-Shi. K-10 bylo tovární označení.
Kawanishi E15K1 11 předsériové letouny, motor MK4D Kasei 14
Kawanishi E15K1 12 malosériově vyráběná letadla, motor MK4S Kasei 24.




Výrobce Období výroby
Kawanishi Kōkūki Kabushiki Kaisha at Nauro 07.1939 – 05.12.1941 projekt a stavba jediného prototypu
1942 5 předsériových letadel
1943 - 1944 malá série 9 letadel


Použité prameny:
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, díl 1., Lampart, rok 2000, ISBN: 83-86776-50-1
Airplanes of the World, Imperial Japanese Navy Reconnaissance, No. 47, Bunrindo Co. Ltd., rok 1994/7, ISBN4-89319-044-X
https://www.combinedfleet.com/ijna/e15k.htm
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Kawanisi-E15K-Siun-Norm-t177368#522368Verze : 1
MOD

川西 E15K 紫雲 / Kawanishi E15K1 Shiun


“二″式高速水上偵察機 「紫雲」/ Ni-Shiki kōsoku minakami teisatsu-ki „Shiun“ / Vysokorychlostní průzkumný hydroplán typ 2 Šiun
Spojenecké kódové jméno: Norm


Stručná historie:


Velení japonského námořního letectva (海軍航空本部 Kaigun Kōkū Hombu), vydalo v roce 1939 specifikace 14-Shi (14-Ši), kterými mimo jiné požadovalo, aby společnost 川西航空機株式会社 - Kawanishi Kōkūki Kabushiki Kaisha (dále jen Kawanishi) zahájila projektové práce na rychlém průzkumném letounu, který měl operovat z palub bitevních lodí a křižníků. Letoun této kategorie (E) vzlétal z lodě pomocí katapultu, ale přistání proběhlo na mořskou hladinu v blízkosti mateřské lodě, z toho důvodu musel být vybaven plováky, tento druh přistávacího zařízení je však značným zdrojem aerodynamického odporu a technické oddělení Kaigun Kōkū Hombu mělo ve specifikacích vlastně jen jeden požadavek – rychlost plovákového letounu měla být zárukou obrany i před protivníkovými stíhači startujícími z pozemních základen nebo palub letadlových lodí. Druhým, námořnictvem přímo nedefinovaným, ale logickým požadavkem byl dlouhý dolet.

Práce na projektu továrně označeném K-10 zahájil konstrukční tým již v červenci roku 1939. Konstruktéři se snažili, aby byl požadavek na vysokou rychlost splněn zcela, použili proto celou řadu novinek, bohužel, následné odstraňování problémů protahovalo práce při stavbě prototypu natolik, že k prvnímu vzletu mohlo dojít až koncem roku 1941.


Výsledným dílem byl velice ladný, celokovový dolnoplošník, dvoučlenná osádka seděla ve společné kabině. Přistávací zařízení tvořil jeden hlavní plovák pod trupem a dva pomocné plováky, které se po vzletu zatáhly pod křídlo směrem k trupu. U plováků se ještě musím zmínit o jejich konstrukci, konstruktéři si byli vědomi, že plováky jsou značným zdrojem aerodynamického odporu a ten citelně sráží tak potřebnou únikovou rychlost letounu, proto přistoupili k neobvyklému řešení - hlavní plovák je k trupu připevněn nýty, které mohly být, v případě nouzové potřeby, odstřeleny pyropatronami, plovák by následně odpadl a rychlost letounu měla stoupnout až na hodnotu 550–570 km/h. Vyrovnávací plováky byly také zajímavé, jak jsem se již zmínil, byly zatahovací, jejich spodní část byla pevná - kovová, horní část byla tvořena několika látkovými vrstvami spojenými kaučukem, tím vznikly nepropustné vaky, které bylo možno podle potřeby nafukovat nebo vypouštět. Před přitažením ke křídlu byl vzduch vypuštěn a plovák se následně ke křídlu pevně přitiskl. Křídlo mělo profil, který umožňoval laminární proudění a na jeho konstrukci se podílel profesor Ichiro Tani z tokijské univerzity. Neméně zajímavou byla i pohonná jednotka, tvořil ji dvouhvězdicový čtrnáctiválec Mitsubishi MK4D (Kasei 14), motor samotný měl malý poměrně průměr a díky těsné kapotáži měl malý odpor vzduchu, ale musel být nuceně ochlazován ventilátorem. Výkon motoru byl přenášen reduktorem na dvě dvoulisté protiběžné vrtule. Takový pohon nebyl dosud v Japonsku použit a konstruktérům přinesl vedle několika mála výhod více problémů, ty se týkaly reduktoru, nastavení náběhu vrtulových listů a občasného přehřívání motoru. Výhodou tohoto řešení je odstranění klopného momentu, který je působen hmotností roztočené vrtule, tento klopný moment je velmi nepříjemný právě pro hydroplány při vzletu a přistání. Neřešeným problémem byla zcela chybějící pasivní ochrana, prostory pro osádku nebyly vůbec chráněny a ani palivové nádrže neměly žádný bezpečnostní prvek.


Prvním vzletem však problémy neskončily, právě naopak, v průběhu továrních zkoušek bylo nutno řešit již zmíněné problémy s pohonnou jednotkou a před předáním námořnímu letectvu bylo odstraněno i zatahování vyrovnávacích plováků. Kladem byla solidní ovladatelnost, řešena byla jen mírná směrová nestabilita.

Námořní letectvo letoun zkoušelo intenzivně a ještě během zkoušek v roce 1942 objednalo stavbu malé série těchto letadel, tyto letouny byly vybaveny výkonnějším motorem. Většina při zkouškách zjištěných problémů byla velmi pracně a zdlouhavě napravována a tak se do služby dostal jen malý počet Shiunů. Námořnictvo přijatým letounům přidělilo bojové jméno, japonské průzkumné letouny dostávaly poetická jména podle oblaků a tak se letounu dostalo jména 紫雲 – Shiun, což v japonštině znamená Fialový oblak. Plné oficiální pojmenování bylo: “二″ 式高速水上偵察機 「紫雲」- “Ni″-shiki kōsoku minakami teisatsu-ki Shiun - Námořní vysokorychlostní hydroplán typ 2 Šiun“, zkrácené označení bylo E15K1 11, devět malosériově vyrobených letounů s výkonnějším motorem MK4S Kasei 24 bylo označeno jako model 12.


Tři letouny operovaly z paluby lehkého křižníku Ójodo (Oyodo), šest dalších letadel bylo nasazeno nad Palau, zde jim spojenecká zpravodajská služba přiřadila kódové jméno Norm. Bohužel, Shiuny již byly konstrukčně zastaralé a tak všechny zde nasazené stroje byly rychle ztraceny v bojích. Příčiny stoprocentních ztrát - spojenecké stíhačky je lehce překonávaly svou rychlostí, výzbroj jedním kulometem puškové ráže byla zcela nedostatečná, osádka bez pancéřové ochrany a nechráněné palivové nádrže vše ještě umocnily.


Poznámka autora: Dovedu si jen obtížně představit, co muselo s letadlem udělat odhození centrálního plováku, změna těžiště a celková změna letových vlastností, vždyť plovák byl mohutný a přistání na dva vyrovnávací plováky... V každém případě však považuji Shiuny za nejzajímavější a asi i nejelegantnější ze všech plovákových letadel.



Použité prameny:
René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, Annapolis Maryland, Reprinted 1990, ISBN-0-87021-313-X
Shigeru Nohara, The Xplanes of Imperial Japanese Army & Navy 1924-45 (Illustrated Warplane History 8), グリーンアロー出版社 (1999/09), ISBN-13: 978-4766332926
Tadeusz Januszewski, Krzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarki 1912-1945, tom 1., Wydawnictwo Lampart, Warszawa, rok 2000, ISBN: 83-86776-56-0
Famous Airplanes Of The World No. 47, Imperial Japanese Navy Reconnaissance Seaplane, Bunrindo Co., Ltd., rok 1997, ISBN4-83919-044-X
Václav Němeček, Vojenská letadla 3 díl, druhé doplněné vydání, Naše Vojsko, Praha 1992, ISBN 80-206-0117-1
L+K 16/1984, Václav Němeček, Letadla 1939-45, Kawanishi E15K Shiun
https://ja.wikipedia.org/wiki/
www.historyofwar.org
https://www.combinedfleet.com/ijna/e15k.htm
https://www.airwar.ru/enc/sww2/e15k.html
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Kawanisi-E15K-Siun-Norm-t177368#522369Verze : 1
MOD