JB - 2 Loon (Potáplice)
Historie vzniku a plánované nasazení
Puma, která samostatně dolétne na svůj cíl, aniž by vyžadovala nějaký nosič nebo přítomnost lidské obsluhy, byla hledána již dlouho. Pokusy s létajícími bombami známe již od počátků vojenského letectva.
Potřebu zbraně tohoto typu ociťovaly americké vojenské složky již nějakou dobu, prakticky ihned poté, kdy se k němu dostaly zpravodajské informace o německých pokusech. V červenci 1942 velení vojenského letectva pověřilo firmu Northrop vývojem letounové střely pod označením JB - 1(projekt MX-543). Šlo o samokřídlo, poháněné dvěma proudovými motory General Electric B1, umístěnými v kořenech křídla. V srpnu téhož roku poprvé letěl bezmotorový kluzák, mající ověřit koncepci stroje. Z projektu nakonec sešlo, cesta typu "čínské kopie" se ukázala jako rychlejší a levnější. První experimenty se Northropům moc nedařily, navíc cena Fordem vyráběné kopie Argusů byla nižší, než cena motorů General Electric, které navíc byly zapotřebí dva na jeden stroj.
Již po prvních útocích německých V-1 začali spojenci schraňovat nejen informace, ale také více či méně poškozené části těchto zbraní. Již v červenci 1944 na Wright Patterson Field pracovala funkční kopie klíčové složky - německého pulzačního motoru Argus As 014, vytvořená podle částí střel, dodaných britskou stranou. Již 8. září smontovala firma Republic Aviation první z 13 objednaných střel, jimž bylo přiřčeno označení JB - 2. A v září 1944 absolvovala střela ve vojenské rezervaci na Eglinově letišti na Floridě svůj první let. Experimenty pak byly přeneseny na letiště Wendover Field v Utahu. Výrobou byly pověřeny firmy Ford Motor Company a Republic Aviation Corporation, kdy Ford odpovídal za motorovou část a Republic za stavbu draku. Počáteční objednávka zněla na 1000 kusů (z toho 300 mělo obdržet námořnictvo) s následující produkcí 1000 měsíčně. Nicméně se nepředpokládalo, že tohoto tempa produkce bude dosaženo dříve než v dubnu 1945. Protože však firma Republic Aviation měla kapacitu svých výrobních linek vytíženu produkcí stíhacích P-47 Thunderbolt, byla produkce draků na základě vedlejší smlouvy převedena na firmu Willys - Overland Toledo. Finální montáž zajišťoval Ford.
Ford Motor Co postavil motor, označený jako PJ-31-F-1. Ovládací prvky a dálkové řízení vyráběla firma Jack & Heintz Company, Cleveland, Ohio, a firma Monsanto dostala za úkol projektování lepšího startovacího systému, firma Northrop vyráběla startovací saně. Dodávky byly zahájeny v lednu 1945.
Celková předpokládaná produkce měla dosáhnout 75 000 kusů.
Ačkoli v podstatě vychází z německé V-1, JB-2 se od svého předchůdce lišil kromě drobných rozdílů v rozměrech (americká střela měla nepatrně hlubší křídlo, větší rozpětí, a tudíž i poněkud větší nosnou plochu) ještě ve dvou důležitých prvcích. Prvním z nich je startovací mechanismus řízené střely. Pro potřeby pulzního pohonu musí být dosaženo startovní rychlosti nejméně 200 m/hod. V-1 dosahoval této rychlosti startem z parních katapultů, nebo vypouštěním z letadel. Návrháři USAAF místo toho zvolili dvojici odhazovatelných pomocných raket na pevné palivo, napojený po obou stranách trupu JB-2, až do dosažení rychlosti 220 mil/hod, kdy řízená střela přešla na pulzní pohon. Několik testů také demonstruje schopnost bombardéru B-17 coby vypouštěcí platformy, technika, používanou i Němci u V-1.
Druhý rozdíl mezi V-1 a JB-2 spočíval v naváděcím systému. USAAF, rozpoznal nevýhody originální metody navádění V-1 a začal počátkem r. 1945 testovat systém rádiového navádění. JB-2 byl vybaven rádiovým vysílačem, který mohl být sledován pozemními přijímače, a byl tak schopen určit letové parametry řízené střely. Sada řídicích programů dovolila vzdálenému operátorovi sledovat a korigovat kurs střely až k cíli. I když byl tento systém mnohem přesnější než systém německých V-1, i tato upravená verze ještě dopadla průměrně v okruhu 400 metrů mimo cíl, a to za ideálních podmínek testu.
I když hlavní tíha vývoje JB-2 ležela v první řadě na US Army, vojenské námořnictvo projevovalo od začátku o program značný zájem. Při plánování invaze do Japonska ARMY a NAVY požadovaly pro invazní jednotky až 12 000 raketových střel. Invaze se však neuskutečnila a všechny objednávky byly stornovány po podpisu kapitulace Japonska. Ačkoli se JB-2 nikdy nedočkala bojového nasazení, několik jich bylo ke konci války umístěno i na palubě doprovodné letadlové lodi. Tyto námořní verze byly identické s těmi, které byly produkovány pro armádu.
Vojenské letectvo vytvořilo specielní jednotku, která měla za úkol podpořit invazi proti Německu Japonsku. Nicméně, konec evropské války v květnu 1945 znamenal redukci objednávek, ale nikoli konec programu. Zbraň měla být masově nasazena proti Japonsku. Plánované 180 denní bombardování Japonska mělo připravit půdu pro invazi. Tohoto ohnivého pekla se měly - kromě "běžného" leteckého bombardování a střelby z lodních děl účastnit i střely JB - 2.
Navalizovaná verze, označená KGW-1, měla být vypouštěna jednak z námořních vyloďovacích člunů LST nebo z eskortních letadlových lodí (CVE). Dále se počítalo i s jejich vypouštěním z letadel PB4Y-2 Privateer. Technika jejich vypouštění byla také propracovávána. Podle úředních dokumentů amerického letectva byl vypraven celý lodní náklad těchto střel pro útok na Japonsko, ale dosud nebyla identifikována příslušná loď. Údajně byly JB-2 připravovány k palbě z Filipín, ale atomový útok na Japonsko a následná kapitulace zastavila nasazení létajících střel. Následně byla 15. září i ukončena jejich produkce. Celkem bylo vyrobeno 1391 kusů.
Poválečný vývoj
Po válce byla střela "Loon" využívaná v první řadě jak zkušební prostředek pro výzkum technologií řízených střel pokročilejší generace. Pokusné exempláře armády i letectva nesly označení LTV-1; poté, co bylo v r. 1947 vytvořeno samostatné vojenské letectvo, dostaly jejich stroje označení LTV-A-1.
Armáda i letectvo dočasně přerušily letové zkoušky. Ani vojenské námořnictvo po válce nepokračovalo v rozmísťování svých JB-2 na lodi, ačkoli koncem r. 1945 bylo plánováno, že upravená JB-2 (u námořnictva označená jako KGW-1; přičemž přezdívka "Loon" byla zachována) bude použita na ponorkách. Na nosiče střel byly nakonec 2 upraveny ponorky třídy Balao, a sice USS-348 Cusk a USS-337 Carbonero. Již počátkem r. 1947, konkrétně 12. 2., byla z ponorky USS-348 Cusk střela úspěšně vypuštěna ze základny Point Mugu v Kalifornii. Již v březnu bylo rozhodnuto o výrobě dvou souprav, určených k úpravě dvou ponorek jako nosičů střel "Loon". Střely byly umístěny ve vodotěsném pouzdře za věží. V počátečních měsících roku 1947 se tak JB-2 Loon stal první prakticky použitou střelou, vystřelenou z americké ponorky.
Pro nesení střel JB-2 byl upraven i těžký nosič letadel USS Norton Sound (AV-11, později AVN-1).
V září bylo rozhodnuto, že JB-2 poslouží jako základ pro další vývoj tohoto typu zbraně. S tím souviselo i jeho další přeznačení na LTV-2. Poslední přejmenování zbraně přišlo na začátku r. 1948, kdy bylo přijato jeho finální označení jako LTV-N-2. Program LTV-N-2 byl ukončen v březnu 1950.
Také JB-2 armády a letectva dále procházely vývojem. Bylo vyvinuto několik typů stálých a přenosných ramp, včetně metody odhozu z bombardérů Boeing B-17G a B-29. Testování, které probíhalo nepřetržitě od r. 1944 až do r. 1947 na Eglinově letišti, bylo zaměřeno na zlepšení startovacího procesu a navádění na cíl. Zkoušeny byly jak systémy samostatného letu na cíl, tak radarové kontroly.
JB-2 posloužily také jako základ pro vývoj bezpilotních bombardérů podle specifikace XSSM-A-1, který prováděla firma Glenn L. Martin Company z Baltimore, Maryland. Dosud vyrobené střely v průběhu 40. a 50. let posloužily jako zkušebny nejen při vývoji vlastních okřídlených bezpilotních prostředků, ale také řídících a kontrolních systémů, telemetrického a optického sledování, posloužily dokonce jako vzdušné cíle pro experimentální infračervené zaměřovače pro střelbu. Program, probíhající na základně Holloman v Novém Mexiku po desetiletém vývoji úspěšně skončil vytvořením rádiového řídícího systému, který dokázal nejen střelu řídit, ale v roli bezpilotního průzkumného prostředku i přistát, řízen na dálku pozemním či leteckým operatérem.
Program JB-2 stál u zrodu nejen celé řady dalších konstrukcí značených JB (označených postupně -3 až -10). Ačkoli nebyl nikdy použitý v boji, práce na JB-2 poskytly cenná data pro design a budování pokročilejších zbraní, aby se v následujících desetiletích dočkaly následovníků v podobě dnešních bezpilotních zbraňových systémů.
poznámka pro jazykové "hnidopichy": anglické slovo Loon bývá překládáno jako "potáplice" nebo "alka". Použil jsem výraz první, protože v českém leteckém povědomí je název Alka (Alca) spjat s jinou leteckou konstrukcí.
Prameny:
http://en.wikipedia.org/wiki/Republic-Ford_JB-2
www.nationalmuseum.af.mil
http://everything2.com/title/JB-2+Loon
www.designation-systems.net
www.primeportal.net - moc pěkná fotodokumentace
www.nasm.si.edu
http://mcfisher.0catch.com/scratch/v1/v1-0.htm
http://www.usscusk.com/loon.htm
Historie vzniku a plánované nasazení
Puma, která samostatně dolétne na svůj cíl, aniž by vyžadovala nějaký nosič nebo přítomnost lidské obsluhy, byla hledána již dlouho. Pokusy s létajícími bombami známe již od počátků vojenského letectva.
Potřebu zbraně tohoto typu ociťovaly americké vojenské složky již nějakou dobu, prakticky ihned poté, kdy se k němu dostaly zpravodajské informace o německých pokusech. V červenci 1942 velení vojenského letectva pověřilo firmu Northrop vývojem letounové střely pod označením JB - 1(projekt MX-543). Šlo o samokřídlo, poháněné dvěma proudovými motory General Electric B1, umístěnými v kořenech křídla. V srpnu téhož roku poprvé letěl bezmotorový kluzák, mající ověřit koncepci stroje. Z projektu nakonec sešlo, cesta typu "čínské kopie" se ukázala jako rychlejší a levnější. První experimenty se Northropům moc nedařily, navíc cena Fordem vyráběné kopie Argusů byla nižší, než cena motorů General Electric, které navíc byly zapotřebí dva na jeden stroj.
Již po prvních útocích německých V-1 začali spojenci schraňovat nejen informace, ale také více či méně poškozené části těchto zbraní. Již v červenci 1944 na Wright Patterson Field pracovala funkční kopie klíčové složky - německého pulzačního motoru Argus As 014, vytvořená podle částí střel, dodaných britskou stranou. Již 8. září smontovala firma Republic Aviation první z 13 objednaných střel, jimž bylo přiřčeno označení JB - 2. A v září 1944 absolvovala střela ve vojenské rezervaci na Eglinově letišti na Floridě svůj první let. Experimenty pak byly přeneseny na letiště Wendover Field v Utahu. Výrobou byly pověřeny firmy Ford Motor Company a Republic Aviation Corporation, kdy Ford odpovídal za motorovou část a Republic za stavbu draku. Počáteční objednávka zněla na 1000 kusů (z toho 300 mělo obdržet námořnictvo) s následující produkcí 1000 měsíčně. Nicméně se nepředpokládalo, že tohoto tempa produkce bude dosaženo dříve než v dubnu 1945. Protože však firma Republic Aviation měla kapacitu svých výrobních linek vytíženu produkcí stíhacích P-47 Thunderbolt, byla produkce draků na základě vedlejší smlouvy převedena na firmu Willys - Overland Toledo. Finální montáž zajišťoval Ford.
Ford Motor Co postavil motor, označený jako PJ-31-F-1. Ovládací prvky a dálkové řízení vyráběla firma Jack & Heintz Company, Cleveland, Ohio, a firma Monsanto dostala za úkol projektování lepšího startovacího systému, firma Northrop vyráběla startovací saně. Dodávky byly zahájeny v lednu 1945.
Celková předpokládaná produkce měla dosáhnout 75 000 kusů.
Ačkoli v podstatě vychází z německé V-1, JB-2 se od svého předchůdce lišil kromě drobných rozdílů v rozměrech (americká střela měla nepatrně hlubší křídlo, větší rozpětí, a tudíž i poněkud větší nosnou plochu) ještě ve dvou důležitých prvcích. Prvním z nich je startovací mechanismus řízené střely. Pro potřeby pulzního pohonu musí být dosaženo startovní rychlosti nejméně 200 m/hod. V-1 dosahoval této rychlosti startem z parních katapultů, nebo vypouštěním z letadel. Návrháři USAAF místo toho zvolili dvojici odhazovatelných pomocných raket na pevné palivo, napojený po obou stranách trupu JB-2, až do dosažení rychlosti 220 mil/hod, kdy řízená střela přešla na pulzní pohon. Několik testů také demonstruje schopnost bombardéru B-17 coby vypouštěcí platformy, technika, používanou i Němci u V-1.
Druhý rozdíl mezi V-1 a JB-2 spočíval v naváděcím systému. USAAF, rozpoznal nevýhody originální metody navádění V-1 a začal počátkem r. 1945 testovat systém rádiového navádění. JB-2 byl vybaven rádiovým vysílačem, který mohl být sledován pozemními přijímače, a byl tak schopen určit letové parametry řízené střely. Sada řídicích programů dovolila vzdálenému operátorovi sledovat a korigovat kurs střely až k cíli. I když byl tento systém mnohem přesnější než systém německých V-1, i tato upravená verze ještě dopadla průměrně v okruhu 400 metrů mimo cíl, a to za ideálních podmínek testu.
I když hlavní tíha vývoje JB-2 ležela v první řadě na US Army, vojenské námořnictvo projevovalo od začátku o program značný zájem. Při plánování invaze do Japonska ARMY a NAVY požadovaly pro invazní jednotky až 12 000 raketových střel. Invaze se však neuskutečnila a všechny objednávky byly stornovány po podpisu kapitulace Japonska. Ačkoli se JB-2 nikdy nedočkala bojového nasazení, několik jich bylo ke konci války umístěno i na palubě doprovodné letadlové lodi. Tyto námořní verze byly identické s těmi, které byly produkovány pro armádu.
Vojenské letectvo vytvořilo specielní jednotku, která měla za úkol podpořit invazi proti Německu Japonsku. Nicméně, konec evropské války v květnu 1945 znamenal redukci objednávek, ale nikoli konec programu. Zbraň měla být masově nasazena proti Japonsku. Plánované 180 denní bombardování Japonska mělo připravit půdu pro invazi. Tohoto ohnivého pekla se měly - kromě "běžného" leteckého bombardování a střelby z lodních děl účastnit i střely JB - 2.
Navalizovaná verze, označená KGW-1, měla být vypouštěna jednak z námořních vyloďovacích člunů LST nebo z eskortních letadlových lodí (CVE). Dále se počítalo i s jejich vypouštěním z letadel PB4Y-2 Privateer. Technika jejich vypouštění byla také propracovávána. Podle úředních dokumentů amerického letectva byl vypraven celý lodní náklad těchto střel pro útok na Japonsko, ale dosud nebyla identifikována příslušná loď. Údajně byly JB-2 připravovány k palbě z Filipín, ale atomový útok na Japonsko a následná kapitulace zastavila nasazení létajících střel. Následně byla 15. září i ukončena jejich produkce. Celkem bylo vyrobeno 1391 kusů.
Poválečný vývoj
Po válce byla střela "Loon" využívaná v první řadě jak zkušební prostředek pro výzkum technologií řízených střel pokročilejší generace. Pokusné exempláře armády i letectva nesly označení LTV-1; poté, co bylo v r. 1947 vytvořeno samostatné vojenské letectvo, dostaly jejich stroje označení LTV-A-1.
Armáda i letectvo dočasně přerušily letové zkoušky. Ani vojenské námořnictvo po válce nepokračovalo v rozmísťování svých JB-2 na lodi, ačkoli koncem r. 1945 bylo plánováno, že upravená JB-2 (u námořnictva označená jako KGW-1; přičemž přezdívka "Loon" byla zachována) bude použita na ponorkách. Na nosiče střel byly nakonec 2 upraveny ponorky třídy Balao, a sice USS-348 Cusk a USS-337 Carbonero. Již počátkem r. 1947, konkrétně 12. 2., byla z ponorky USS-348 Cusk střela úspěšně vypuštěna ze základny Point Mugu v Kalifornii. Již v březnu bylo rozhodnuto o výrobě dvou souprav, určených k úpravě dvou ponorek jako nosičů střel "Loon". Střely byly umístěny ve vodotěsném pouzdře za věží. V počátečních měsících roku 1947 se tak JB-2 Loon stal první prakticky použitou střelou, vystřelenou z americké ponorky.
Pro nesení střel JB-2 byl upraven i těžký nosič letadel USS Norton Sound (AV-11, později AVN-1).
V září bylo rozhodnuto, že JB-2 poslouží jako základ pro další vývoj tohoto typu zbraně. S tím souviselo i jeho další přeznačení na LTV-2. Poslední přejmenování zbraně přišlo na začátku r. 1948, kdy bylo přijato jeho finální označení jako LTV-N-2. Program LTV-N-2 byl ukončen v březnu 1950.
Také JB-2 armády a letectva dále procházely vývojem. Bylo vyvinuto několik typů stálých a přenosných ramp, včetně metody odhozu z bombardérů Boeing B-17G a B-29. Testování, které probíhalo nepřetržitě od r. 1944 až do r. 1947 na Eglinově letišti, bylo zaměřeno na zlepšení startovacího procesu a navádění na cíl. Zkoušeny byly jak systémy samostatného letu na cíl, tak radarové kontroly.
JB-2 posloužily také jako základ pro vývoj bezpilotních bombardérů podle specifikace XSSM-A-1, který prováděla firma Glenn L. Martin Company z Baltimore, Maryland. Dosud vyrobené střely v průběhu 40. a 50. let posloužily jako zkušebny nejen při vývoji vlastních okřídlených bezpilotních prostředků, ale také řídících a kontrolních systémů, telemetrického a optického sledování, posloužily dokonce jako vzdušné cíle pro experimentální infračervené zaměřovače pro střelbu. Program, probíhající na základně Holloman v Novém Mexiku po desetiletém vývoji úspěšně skončil vytvořením rádiového řídícího systému, který dokázal nejen střelu řídit, ale v roli bezpilotního průzkumného prostředku i přistát, řízen na dálku pozemním či leteckým operatérem.
Program JB-2 stál u zrodu nejen celé řady dalších konstrukcí značených JB (označených postupně -3 až -10). Ačkoli nebyl nikdy použitý v boji, práce na JB-2 poskytly cenná data pro design a budování pokročilejších zbraní, aby se v následujících desetiletích dočkaly následovníků v podobě dnešních bezpilotních zbraňových systémů.
poznámka pro jazykové "hnidopichy": anglické slovo Loon bývá překládáno jako "potáplice" nebo "alka". Použil jsem výraz první, protože v českém leteckém povědomí je název Alka (Alca) spjat s jinou leteckou konstrukcí.
Prameny:
http://en.wikipedia.org/wiki/Republic-Ford_JB-2
www.nationalmuseum.af.mil
http://everything2.com/title/JB-2+Loon
www.designation-systems.net
www.primeportal.net - moc pěkná fotodokumentace
www.nasm.si.edu
http://mcfisher.0catch.com/scratch/v1/v1-0.htm
http://www.usscusk.com/loon.htm
