Haken + Hruška
29.4.1943
V prostoru Demblin u Lukova v Polsku byli vysazeni sovětští parašutisté Oldřich Haken (24.6.1909) a Josef Hruška (2.2.1915). Oba žili od 30. let v SSSR, účastnili se španělské občanské války, Hruška byl vyškoleným radistou. Směřovali do Čech, aby zde vytvořili zpravodajskou rezidenturu, zřídili a udržovali rádiové spojení a předávali GRU všechny důležité situační zprávy. Haken byl velitelem a budoucím rezidentem. Oba parašutisté patřili k rodinám významných funkcionářů KSČ, měli za sebou zkušenost z občanské války ve Španělsku a vedle politických a ideových motivů je spojoval i příbuzenský vztah - byli totiž švagři. Jejich cesta vedla na první konspirativní přepážku do nedaleké vesnice, zde uschovali technickou výzbroj a pokračovali na cestě do Varšavy, kde měli dostat falešné dokumenty a vyčkat na dodání uschovaného materiálu. Protože doklady pro Hakena nebyly ještě připraveny, odjel 13. května 1943 Hruška v doprovodu polské kurýrky do Krakowa na další záchytnou adresu, která však nesouhlasila a polská průvodkyně musela narychlo hledat nouzový úkryt. Hruška, dopravující vysílačku, nepovažoval podobné řešení za dosti bezpečné a rozhodl se pokračovat vlakem v cestě do Zakopaného na další přepážku v cestovní kanceláři Kazimirze Pielinského, kam dorazil 14. května 1943 v podvečer. Když jej Pielinski, pracující pro gestapo, vedl poté na nocleh do jiného domu, byl zatčen a při výslechu nemohl popřít, že za ním přijde jeho velitel, jehož doklady pro pobyt v Čechách měl ve své vysílačce. V tu dobu opouštěl Haken Varšavu, 14. května se v Krakově setkal s polskou kurýrkou a společně pokračovali v cestě do Zakopaného, kde je o den později za přibližně stejných okolností také gestapo zatklo. Všichni byli vězněni v Krakowě, zde obsáhle vyslýcháni ke všem podstatným bodům svého poslání. V naději, že se naskytne příležitost varovat Moskvu a že si zachrání život, přijali nabídku na spolupráci s gestapem, načež bylo rozhodnuto o jejich předání do pravomoci pražské služebně k dalšímu využití v rádiové protihře REICHSAPFEL. V polovině června 1943 byli převezeni do pražské policejní věznice na Pankráci pod falešnými jmény Otto Hora a Josef Hubert. Zde pokračovaly jejich výslechy a současně gestapo připravovalo zahájení rádiové protihry s moskevskou centrálou GRU. Protože pražská služebna byla podobnými projekty přetížena, bylo nakonec rozhodnuto pověřit jejím praktickým prováděním služebnu gestapa v Plzni a tak byli zajatí parašutisté převezeni 30. června 1943 sem. Jejich vazba podléhala přísnému utajení a zvláštnímu režimu. Směli kouřit, číst, dostávali noviny, potravinové lístky a lepší stravu. O důvodech jejich vazby vědělo pouze několik osob: velitel služebny Heinrich Krupke, sekretářka Paulinová, písařka Hoppeová a asistent Bedřich Melzer, osobní strážce, prostředník a jejich občasný společník. Původní operační rádiová stanice TENSOR byla umístěna v kasárnách ochranné policie v bývalé Benešově škole. Jako odborný dozor nad jejich vysíláním byl z Prahy přidělen radista Hans Windischberger. Dvakrát až třikrát týdně zašifrovávali Haken s Hruškou svými šifrovými klíči zprávy připravené gestapem či abwehrem a odvysílali je do Moskvy. Za šifrovací pomůcku jim sloužila smluvená kniha, román TYGŘÍ MUŽ. Když byli v Moskvě připravováni na své poslání, nebyl domluven žádný způsob, jak dát na srozuměnou, že nevysílají svobodně. Sovětský instruktor šifrování Medvěděv s nimi takovou variantu neprobíral. Bylo smluveno pouze rozlišovací heslo v číselném kódu (osobní číslo, uváděné vždy v hlavě telegramu) a další číselné heslo, které měli odvysílat po příchodu na československé území a tak potvrdit hladký průběh cesty a funkčnost poslední konspirativní přepážky v Zakopaném. Hruška uváděl místo 89555 číslo 98888 a heslo o hladkém přechodu z Polska nevyslal vůbec. Moskevská centrála nereagovala a tak se parašutisté domnívali, že pochopila skutečný stav věcí a koresponduje s nimi dál jen proto, aby je nevyzradila a zachránila jejich životy. Na tom se domluvili údajně již v krakovském vězení a po válce ohlásili v Praze při setkání s Medvěděvem, proč tak učinili. Jejich sdělení tehdy nevyvolalo u sovětských důstojníků žádnou pozornost a nebyli žádáni o další vysvětlení. Rádiová protihra REICHSAPFEL patřila sice k nejdelším, ale k nepříliš slavným. Neplodný průběh byl korunován ještě neslavnějším koncem. Dlouhodobá a bezproblémová akce ukolébala pozornost plzeňského gestapa. V noci z 5. na 6. dubna se jako obvykle vracelo auto z policejních kasáren do vězení. Komisař Schunke, který zajaté parašutisty doprovázel, vystoupil z vozu u svého bytu a zbytek cesty měl s parašutisty absolvovat pouze řidič. Haken s Hruškou toho okamžitě využili, řidiče omráčili, odzbrojili a s autem odjeli. U Nepomuku však havarovali, opustili vozidlo a zmizeli v lesích. Skrývali se na vrchu Vildhošť u Kolince a vytvořili zde menší partyzánskou skupinu z místní mládeže. 5. května 1945 se všichni dali k dispozici národnímu výboru v Kolinci. Když do prostoru dorazila americká vojska, odebrali se oba parašutisté do Prahy, přihlásili se na sovětském velitelství a podali zprávu kpt. Medvěděvovi, který zde pátral po osudech sovětských parašutistů ve službách GRU.
29.4.1943
V prostoru Demblin u Lukova v Polsku byli vysazeni sovětští parašutisté Oldřich Haken (24.6.1909) a Josef Hruška (2.2.1915). Oba žili od 30. let v SSSR, účastnili se španělské občanské války, Hruška byl vyškoleným radistou. Směřovali do Čech, aby zde vytvořili zpravodajskou rezidenturu, zřídili a udržovali rádiové spojení a předávali GRU všechny důležité situační zprávy. Haken byl velitelem a budoucím rezidentem. Oba parašutisté patřili k rodinám významných funkcionářů KSČ, měli za sebou zkušenost z občanské války ve Španělsku a vedle politických a ideových motivů je spojoval i příbuzenský vztah - byli totiž švagři. Jejich cesta vedla na první konspirativní přepážku do nedaleké vesnice, zde uschovali technickou výzbroj a pokračovali na cestě do Varšavy, kde měli dostat falešné dokumenty a vyčkat na dodání uschovaného materiálu. Protože doklady pro Hakena nebyly ještě připraveny, odjel 13. května 1943 Hruška v doprovodu polské kurýrky do Krakowa na další záchytnou adresu, která však nesouhlasila a polská průvodkyně musela narychlo hledat nouzový úkryt. Hruška, dopravující vysílačku, nepovažoval podobné řešení za dosti bezpečné a rozhodl se pokračovat vlakem v cestě do Zakopaného na další přepážku v cestovní kanceláři Kazimirze Pielinského, kam dorazil 14. května 1943 v podvečer. Když jej Pielinski, pracující pro gestapo, vedl poté na nocleh do jiného domu, byl zatčen a při výslechu nemohl popřít, že za ním přijde jeho velitel, jehož doklady pro pobyt v Čechách měl ve své vysílačce. V tu dobu opouštěl Haken Varšavu, 14. května se v Krakově setkal s polskou kurýrkou a společně pokračovali v cestě do Zakopaného, kde je o den později za přibližně stejných okolností také gestapo zatklo. Všichni byli vězněni v Krakowě, zde obsáhle vyslýcháni ke všem podstatným bodům svého poslání. V naději, že se naskytne příležitost varovat Moskvu a že si zachrání život, přijali nabídku na spolupráci s gestapem, načež bylo rozhodnuto o jejich předání do pravomoci pražské služebně k dalšímu využití v rádiové protihře REICHSAPFEL. V polovině června 1943 byli převezeni do pražské policejní věznice na Pankráci pod falešnými jmény Otto Hora a Josef Hubert. Zde pokračovaly jejich výslechy a současně gestapo připravovalo zahájení rádiové protihry s moskevskou centrálou GRU. Protože pražská služebna byla podobnými projekty přetížena, bylo nakonec rozhodnuto pověřit jejím praktickým prováděním služebnu gestapa v Plzni a tak byli zajatí parašutisté převezeni 30. června 1943 sem. Jejich vazba podléhala přísnému utajení a zvláštnímu režimu. Směli kouřit, číst, dostávali noviny, potravinové lístky a lepší stravu. O důvodech jejich vazby vědělo pouze několik osob: velitel služebny Heinrich Krupke, sekretářka Paulinová, písařka Hoppeová a asistent Bedřich Melzer, osobní strážce, prostředník a jejich občasný společník. Původní operační rádiová stanice TENSOR byla umístěna v kasárnách ochranné policie v bývalé Benešově škole. Jako odborný dozor nad jejich vysíláním byl z Prahy přidělen radista Hans Windischberger. Dvakrát až třikrát týdně zašifrovávali Haken s Hruškou svými šifrovými klíči zprávy připravené gestapem či abwehrem a odvysílali je do Moskvy. Za šifrovací pomůcku jim sloužila smluvená kniha, román TYGŘÍ MUŽ. Když byli v Moskvě připravováni na své poslání, nebyl domluven žádný způsob, jak dát na srozuměnou, že nevysílají svobodně. Sovětský instruktor šifrování Medvěděv s nimi takovou variantu neprobíral. Bylo smluveno pouze rozlišovací heslo v číselném kódu (osobní číslo, uváděné vždy v hlavě telegramu) a další číselné heslo, které měli odvysílat po příchodu na československé území a tak potvrdit hladký průběh cesty a funkčnost poslední konspirativní přepážky v Zakopaném. Hruška uváděl místo 89555 číslo 98888 a heslo o hladkém přechodu z Polska nevyslal vůbec. Moskevská centrála nereagovala a tak se parašutisté domnívali, že pochopila skutečný stav věcí a koresponduje s nimi dál jen proto, aby je nevyzradila a zachránila jejich životy. Na tom se domluvili údajně již v krakovském vězení a po válce ohlásili v Praze při setkání s Medvěděvem, proč tak učinili. Jejich sdělení tehdy nevyvolalo u sovětských důstojníků žádnou pozornost a nebyli žádáni o další vysvětlení. Rádiová protihra REICHSAPFEL patřila sice k nejdelším, ale k nepříliš slavným. Neplodný průběh byl korunován ještě neslavnějším koncem. Dlouhodobá a bezproblémová akce ukolébala pozornost plzeňského gestapa. V noci z 5. na 6. dubna se jako obvykle vracelo auto z policejních kasáren do vězení. Komisař Schunke, který zajaté parašutisty doprovázel, vystoupil z vozu u svého bytu a zbytek cesty měl s parašutisty absolvovat pouze řidič. Haken s Hruškou toho okamžitě využili, řidiče omráčili, odzbrojili a s autem odjeli. U Nepomuku však havarovali, opustili vozidlo a zmizeli v lesích. Skrývali se na vrchu Vildhošť u Kolince a vytvořili zde menší partyzánskou skupinu z místní mládeže. 5. května 1945 se všichni dali k dispozici národnímu výboru v Kolinci. Když do prostoru dorazila americká vojska, odebrali se oba parašutisté do Prahy, přihlásili se na sovětském velitelství a podali zprávu kpt. Medvěděvovi, který zde pátral po osudech sovětských parašutistů ve službách GRU.