CTOBAR - standardní vzlet, přistání s pomocí brzdících lan
CTOBAR - conventional take-off but arested recovery
Uspořádání křídla: Arrangement of Wing:
jednoplošník
monoplane
Uspořádání letounu: Aircraft Concept:
klasické
conventional
Podvozek: Undercarriage:
zatahovací
retractable
Přistávací zařízení: Landing Gear:
kola
wheels
Technické údaje: Technical Data:
Hmotnost prázdného letounu: Empty Weight:
2804 kg
6182 lb
Vzletová hmotnost: Take-off Weight:
4473 kg
9861 lb
Maximální vzletová hmotnost: Maximum Take-off Weight:
4624 kg
10194 lb
Rozpětí: Wingspan:
15,240 m
50ft
Délka: Length:
10.670 m
35ft
Výška: Height:
4.600 m
15ft 1in
Plocha křídla: Wing Area:
39.21 m2
422 ft2
Plošné zatížení: Wing Loading:
114,078 kg/m2
23.37 lb/ft2
Pohon: Propulsion:
Kategorie: Category:
pístový
piston
Počet motorů: Number of Engines:
1
Typ: Type:
Pratt & Whitney R-1830-64 Twin Wasp o vzletovém výkonu 671 kW a 633 kW v h= 2 438 m Vrtule trojlistá s nastavitelným úhlem náběhu Hamilton Standard o průměru 3 120 mm
Pratt & Whitney R-1830-64 Twin Wasp, fourteen-cylinder air-cooled two-row radial rated at 900 hp for take-off and 850 hp at 8,000 ft, driving a Hamilton Standard three-blade variable-pitch propeller of the diameter 10ft 2,82in.
1x pevný kulomet Colt-Browning M2 ráže 12,7 mm (600 nábojů) 1x pohyblivý kulomet Browning (M2, Air) ráže 7,62 mm na konci kabiny (500 nábojů)
Pumový náklad: 1x torpédo Bliss-Leavitt Mark XIII ráže 533 mm o hmotnosti 544 kg nebo 2x 227 kg puma nebo 12x 45 kg pod křídly
- první sériové letouny (několik desítek letadel) měly pevný kulomet ráže 7,62 mm - několika fotografiemi je doloženo použití dvojkulometu Browning (M2, Air) ráže 7,62 mm v střelišti na konci kabiny
One fixed forward-firing 0.50 inch Colt-Browning M2 machine-gun 600 rpg and one flexible 0.30 in Browning (M2, Air) machine gun in rear cockpit 500 rpg.
External stores: One Bliss-Leavitt Mark XIII torpedo or two 500 lb bombs or twelve 100 lb bombs
Uživatelské státy: User States:
Poznámka: Note:
1) s podvěšeným torpédem 2) s pumovým nákladem 454 kg
pumy se zaměřovaly pomocí utajovaného zaměřovače Norden Mk.XV-3
1) with Mk XIII Torpedo 2) with 1,000 lb bombs
Zdroje: Sources:
Jacek Nowicki, Douglas TBD Devastator - SBD Dauntless, Wydawnictwo Militaria 119, Warszawa, Poland: Wydawnictwo Militaria, rok 2000, ISBN 83-7219-0747 Al Adcock, TBD Devastator in Action, Aircraft Number 97., Carrollton, TX: Squadron/Signal Publications Inc., rok- 1989, ISBN 0-89747-231-4. Krzysztof Zalewski. Samolot torpedowy TBD-1 DevastatorNr. 5, str 31-33, Nowa Technika Wojskowa, rok 1992, ISSN 1230-1655 L+K 6/1968, Letadla 1939-45 http://www.aviation-history.com/douglas/tbd.html http://tbd_devastator.tripod.com/tbdpage.htm www.daveswarbirds.com www.history.navy.mil archiv autora
Historie: V polovině roku 1934 americké námořní letectvo vypsalo soutěž na nový torpédový letoun, který měl na palubách letadlových lodí nahradit zastarávající dvouplošníky Martin BM-2 a Great Lakes TG-2. US Navy požadovalo letoun, který by byl schopen provádět jak torpédový útok, tak i klasické bombardování.
Na toto zadání odpověděla továrna Great Lakes dvojplošníkem XTBG-1, tento výrobce byl těsně před úpadkem a neměl ani peníze na vývoj skutečně moderního stroje, a tak pouze na svůj letoun nainstaloval zatahovací podvozek. Dalším letounem v soutěži byl dvoumotorový plovákový letoun Hall XPTBH-1 a konečně vítězné dílo Douglasova konstruktéra E. H. Heinemanna, celokovový jednoplošník XTBD-1.
První prototyp XTBD-1 vzlétl 15. dubna 1935 na základně Clover Fieldu, zkoušky se konaly Anacostii a v Norfolku a od pátého prosince také na palubě letadlové lodi USS Lexington. Letoun zde během tohoto měsíce provedl třináct vzletů a přistání, koncem měsíce se vrátil do továrny k odstranění zjištěných nedostatků. Nejviditelnější změnou byl vypouklejší kryt kabiny, který osádce umožňoval lepší výhled a vyšší SOP. 16. ledna 1936 přijat typově přijat do výzbroje amerického námořního letectva a dne 3. února 1936 byla sjednána objednávka na 114 letadel. Prototyp zůstal ve vlastnictví továrny a byl do roku 1943 používán k testům.
První sériový letoun vzlétl 25. června 1937, všechny sériové stroje byly poháněny motorem Pratt & Whitney R-1830-64 (prototyp byl poháněn motorem Pratt & Whitney R-1830-60). První jednotkou, která dostala do své výzbroje Devastator (což bylo bojové jméno), byla jednotka VT-3 na palubě USS Saratoga (7. 10. 1937). V roce 1938 sloužily Devastatory na palubách letadlových lodí USS Lexington, USS Saratoga, USS Ranger, USS Wasp, USS Hornet, USS Yorktown a USS Enterprise. Zařazením těchto letadel do výzbroje letadlových lodí byl jistě krok správným směrem a oproti dosud používaným dvouplošníkům to znamenalo velké posílení námořního letectva. Přechod od dvouplošníků k jednoplošníkům se neobešel, tak jako jinde, beze ztrát a tak koncem roku 1938 US Navy doobjednala dalších 15 letadel, které doplnily operační stav.
Velkou chybou amerického námořnictva bylo, že se nepostaralo o další vývoj tohoto letounu, nebo o jeho včasnou výkonnější náhradu. Devastatorům se potom stalo totéž, co mnoha japonským letounům z tohoto období - vyhovoval svými vlastnostmi a výkony pouze předválečné době. Devastatory vypadaly bojechtivě, jejich fotografie se objevovaly v novinách a časopisech, byly poměrně dobře ovladatelné a obratné, ale podvěšené torpédo snížilo maximální rychlost o 30 km/h, což z Devastatora udělalo velmi snadný cíl pro stíhače i protiletadlové dělostřelce. V tomto ohledu byli Japonci mnohem pružnější, když v roce 1939 zařadili do výroby novou a především výkonnější verzi svého torpédového bombardéru B5N2 Kate. US Navy nevěnovalo žádnou pozornost holandskému požadavku, Holanďané projevili zájem o Devastatory pro holandské letectvo, ale požadovali montáž výkonnějších devítiválcových motorů Wright GR-1820-G105A. Po porážce Holandska z objednávky sešlo.
Další velkou nevýhodou amerických Devastatorů oproti japonským bombardérům Kate bylo americké letecké torpédo Bliss-Leavitt Mark XIII. Tento typ torpéda byl špatný ve všech ohledech, malá rychlost umožňovala nepřátelským lodím provedení úhybného manévru, torpéda měla malý akční rádius a zanechávala za sebou zřetelnou a lehce viditelnou stopu, po odhození často opsala velký oblouk "bezpečně" se vyhnula cíli a neškodně se potopila. Shoz torpéda se prováděl maximálně z výšky 30 m a při maximální rychlosti do 190 km/h. Musíme si uvědomit, že pilot musel takto letět několik set metrů, aby zamířil celým letounem na cíl, potom se z něj stal takřka ideální cíl pro každého protiletadlového dělostřelce. Pokud tedy torpédo zamířil a odhodil, cílová loď se torpédu nevyhnula, a torpédo směřovalo k cíli, byla velká šance, že cíl podpluje nebo při nárazu selže detonátor. Pravým opakem byla japonská "Dlouhá kopí" torpéda typ 91, která byla spolehlivá, měla velký dosah a velkou rychlost, jejich stopa byla velmi nezřetelná, díky vstřebávání plynu do vody. Jeden příklad za všechny - při útoku na Salmaua na Nové Guineji dne 10. 3. 1942 Devastatory zničily jednu nákladní loď, shodily však 23 torpéda, která dílem nevybuchla a dílem minula cíl.
Počátkem druhé světové války v Tichomoří byly Devastatory na palubách sedmi letadlových lodí v počtu 69 letadel. Piloti Devastatorů se odhodlaně pustili do boje proti Japoncům. První akcí byl útok proti Marshallovým a Gilbertovým ostrovům dne 1. února 1942, útoku se účastnily letouny z USS Enterprise a USS Yorktown. 24. února USS Enterprise zaútočila na Japonci právě obsazený ostrov Wake. 10. března 1942 Devastatory USS Yorktown a USS Lexington útočí na zařízení a lodě na základnách v Lae a Salamaua, svrženo 23 torpéd, z nichž většina selhala. V květnu následuje bitva v Korálovém moři, zde se osádky Devastatorů podílely na potopení letadlové lodi Shoho a konečně v červnu došlo k bitvě o Midway. Zde byly ztráty přímo katastrofální a výsledky žádné, krom toho, že stíhací Zera z ochrany letadlových lodí musela doplnit palivo a munici, a to v tom nejnevhodnějším okamžiku. Naposledy Devastatory zasáhly do bojů 6. června 1942, tehdy se účastnily akce proti těžkým křižníkům Mikuma a Mogami. V srpnu roku 1942 vzlétaly k z paluby USS Ranger k hlídkovým letům v Karibiku.
Musím se ještě zmínit o zásadní úpravě Devastatoru na plovákový letoun (druhá fotografie od admina). Úprava byla označena TBD-1A, kolový podvozek byl odstraněn a pod trup byly namontovány dva celokovové plováky. Letoun měl operovat z přístavišť a ze zátok na tichomořských ostrovech. Již tak malá rychlost poklesla o 30 km/h. Námořnictvo další vývoj zrušilo a letoun byl používán k dalšímu neúspěšnému vývoji torpéda Bliss-Leavitt Mark XIII.
Po bitvě u Midway skončila půlroční válečná role tohoto torpédového bombardéru, zbývající Devastatory byly postupně vyřazeny z operační služby a převedeny k výcviku. V této roli se udržely až do roku 1944.
Zdroj: Grossnick, Roy A.: Dictionary of American Naval Aviation Squadrons Volume I - The History of VA, VAH, VAK, VAL, VAP and VFA Squadrons; Naval Historical Center, Department of the Navy, Washington, D.C., 1995
TBD-1 Devastator, jenž roku 1939 sloužil u letky VT-3 (šlo o první letoun čtvrtého roje) na letadlové lodi Saratoga. Letoun nese pestrou předválečnou antikamufláž. Stroj v barvě kovu s černými doplňky, ocas bílý, horní plochy křídel žluté s červeným diagonálním pruhem. Zveřejněno s laskavým svolením autora
Devastator TBD-1 letky VT-8 z letadlové lodi Hornet. Letoun se zúčastnil 4. 6. 1942 bitvy u atolu Midway. Pilotoval jej Ensign (podporučík) George H. Gay, jediný příslušník VT-8, jenž (ač sestřelen a zraněn) přežil zkázu své jednotky. Jeho stroj, stejně jako většina jiných letounů jeho letky, byl atypický použitím dvojkulometu v zadním střelišti. Letoun nesl standardní kamufláž, kde na horních a bočních plochách se nacházela námořní modř (Blue Gray) a spodní kryla světlá šedá (Light Grey). Námořní modrá se nacházela i na vnějších částech spodní plochy křídla. Zveřejněno s laskavým svolením autora
Devastator TBD-1, patřící letce VT-6 z letadlové lodi Enterprise, se 24. 2. 1942 účastnil náletu na atol Wake. Letoun nesl standardní kamufláž, kde na horních a bočních plochách se nacházela námořní modř (Blue Gray) a spodní kryla světlá šedá (Light Grey). Námořní modrá se nacházela i na vnějších částech spodní plochy křídla. Letoun ještě nesl starší verzi výsostného označení. Zveřejněno s laskavým svolením autora
Kov, stříbrná / Metalic, silver
Černá / Black
Bílá / White
Žlutá / Yellow
Modrá / Blue
Šedá světlá / Light Grey
Šedá / Grey
