Curtiss XF11C-1 Goshawk

Ve třicátých letech ztratila firma Curtiss-Wright hodně ze svého postavení u námořnictva. Posledním úspěšnějším stíhacím typem, který pro US Navy postavila, byl F7C-1 z roku 1928, který byl ale brzy přesunut k námořní pěchotě, a poté dvoumístné F8C-1/F8C-3 Falcon a F8C-4/F8C-5 Helldiver. Ty byly téměř okamžitě převedené k pozorování a střemhlavému bombardování, opět hlavně u námořní pěchoty, a stíhací letky námořnictva tak mezitím plně obsadily konkurenční F4B firmy Boeing. V roce 1932 se proto v Buffalu rozhodli znovu vytvořit námořní variantu osvědčené řady Hawk, v té době stále ještě vyráběné pro armádní letectvo.


16. dubna 1932 námořnictvo objednalo stavbu prototypu nového Hawku s označením XF11C-1. Vycházel z posledních prototypů postavených pro armádu, a také z typu Hawk II, ve stejné době vyvíjeném pro export. Ostatně jeden z demonstrátorů Hawku II byl pro námořnictvo i upraven a jím zakoupen pod označením XF11C-2. Nový Hawk používal křídla sice stejného půdorysu jako předchozí varianty, měla ale kovovou kostru, stejně jako armádní XP-22, a křidélka, stejně jako ocasní plochy, byly kryty plechem. Trup zase z velké části odpovídal P-6E, které byly v té době čerstvě ve výrobě. Oproti zmíněným strojům bylo ale horní křídlo posunuto výš, a místo řadového motoru zaujal dvouhvězdicový čtrnáctiválec Wright Cyclone v širokém krytu NACA. Podvozek byl podobně jako u P-6E samonosný, ale s většími koly (u námořnictva standardními 30x5 in) a se z vnějšku otevřenými kryty. Tento podvozek byl zvolen i proto, že se předpokládalo použití i ke střemhlavému bombardování. Vzhledem třílisté 2,6m vrtuli mohl být také podvozek o něco nižší než bylo obvyklé. Ocasní kolečko bylo posunuto až pod směrovku a mělo hydraulické odpružení.


Po zahájení letových zkoušek na podzim 1932 se projevily problémy s motorem, který se neustále přehříval. Byly proto vyzkoušeny různé varianty kapotáže, a dočasně byla vrtule nahrazena větší dvoulistou. Kvůli tomu musel být opět prodloužen podvozek, a protože se tím umožnila i nižší přistávací rychlost, zůstal v této podobě i po návratu ke třílisté vrtuli. V březnu 1934 byl XF11C-1 přejmenován na stíhací bombardér XBFC-1, a krátce nato zapůjčen NACA. Zde pokračovaly experimenty s kapotáží motoru a ventilátory pro zlepšení chlazení. To již byla dávno ve výrobě série odvozená od druhého prototypu, který měl spolehlivější motor, a XBFC-1 zůstal jediným strojem své varianty. Vyřazen byl až v březnu 1939, s 319 nalétanými hodinami.