Curtiss R-6

Krátce po ukončení Velké války panovala mezi oběma americkými ozbrojenými složkami velká rivalita, podpořená i neustálými boji o finance. Tato rivalita se projevovala i na půdě mnoha leteckých závodů které ve 2. letech probíhaly - od poháru Gordona Benneta po ten nejznámější, Schneiderův. V roce 1921 v závodě o pohár bratří Pulitzerů vyhrál Curtiss CR-2, patřící námořnictvu, což vedlo armádu k tomu, že si u stejné firmy také objednalo dvojici závodních speciálů se záměrem nasadit je do příštího ročníku. Armádní označení pro tyto stroje znělo R-6 (Curtiss s továrním označením R-6 již ovšem existoval, šlo o torpédové bombardéry pro námořnictvo). Objednány byly 27. května 1922 a byly dokončeny a předány zákazníkovy za 90 dní, za cenu 71000 dolarů plus 5000 za náhradní díly.

R-6 převzaly více méně nezměněný trup CR, měly ale nová křídla s menším rozpětím a novým profilem Curtiss C-27 a vzpěrami ve tvaru I. Nový byl také podvozek a motor D-12 upravený pro výkon 460 hp / 343 kW, s povrchovým chlazením zabudovaným do obou křídel. V rozporu se zažitým postupem k prvnímu vzletu obou strojů došlo na továrním letišti v Garden City poté, co si pro ně přijeli jejich armádní "žokejové", poručíci Russell Maughan a Lester J. Maitland. Maughanův stroj, 68564 se závodním číslem 43, vložené naděje naplnil, když Pulitzera 1922 vyhrál, s dosaženou rekordní rychlostí 331,19 km/h, a Maitlandův "44" byl s rychlostí 319,93 km/h druhý. "43" si o čtyři dny později na letišti Selfridge Field půjčil i sám brigádní generál William "Billy" Mitchell, který vzápětí ustavil absolutní rychlostní rekord 358,84 km/h. Od části tisku nakloněné námořnictvu, které mu nemohlo zapomenout nedávné škrty v rozpočtu ve prospěch armádního letectva, zato vzápětí sklidil bouřlivou kritiku za zneužití funkce. Maughan se pak pokusil o další navýšení v březnu 1923, a také uspěl - mezitím Mitchellův rekord překonal rychlostí 375 km/h Francouz Lecointe, Maughan ale dosáhl 380,74 km/h. Současně se o překonání rekordu pokusil i Maitland, komise mu ale jeho 386,17 km/h neuznala kvůli porušení pravidel.

Armádní letectvo nasadilo R-6 i do Pulitzerovy ceny roku 1923, Curtiss ale mezitím pro námořnictvo postavil nové stroje, R2C-1, a armádní Curtissy dosáhly pouze pátého a šestého místa. Následujícího roku se také zúčastnily, stroj 68564 (nyní se závodním číslem 68) ale krátce po startu havaroval. Druhý stroj, "69" pilotovaný poručíkem Brookleym, dosáhl s rychlostí 345,69 km/h druhého místa, ale i jeho osud byl brzy poté zpečetěn a v roce 1925 padl za oběť statickým testům.

Curtissy R-6 jsou kromě toho, že to s nimi v roce 1922 armádní letectvo námořnictvu "natřelo" významné hlavně tím, že pod jejich vlivem armáda objednala od Curtissu i stíhací stroj, PW-8, který stál na samém začátku relativně úspěšné série Curtissů Hawk, Mohawk a Warhawk.