Curtiss BF2C-1 Goshawk

Pátý sériový F11C-2, BuNo 9269, si ponechali v továrně, a byl upraven na nový Curtissův Model 67. základní rozdíl představoval podvozek, který, inspirován stroji nové konkurenční firmy Grumman, byl nyní ručně zatahovatelný pomocí řetězového převodu. Tato úprava přidala asi 105 kg, horní křídlo kvůli tomu bylo posunuto mírně dopředu. Kola se zatahovala do spodní části přídě těsně před spodní křídlo, která, aby se kola vešla, byla na obou stranách prohloubena, uprostřed byl vytvořen žlab se závěsy pro pumu nebo přídavnou nádrž. Zbytek stroje zůstal v podstatě stejný, stejně jako motor. V této podobě stroj vážil 2004 kg, a ve výšce 2438 metrů dosahoval rychlosti 347,6 km/h.


Námořnictvo stroj pod novým označením XF11C-3 převzalo 27. května 1933, a během zkoušek dostal také novou stavitelnou vrtuli, vyšší hřbet, ukrývající záchranný člun a částečně zakrytou kabinu, jaká byla v té době montována na BFC-2, a nakonec také pilotem ovládané vyvažovací plošky na výškovkách. V březnu 1934 byl přejmenován na XBF2C-1. 24. září 1934 XBF2C-1 při startu z NAS Hampton Roads selhal motor a zřítil se do moře. V únoru 1934 již ale bylo objednáno 27 sériových F11C-3, v době dokončení již přejmenovaných na BF2C-1. Tyto stroje měly vyztužený drak, používaly nové křídlo s kovovou kostrou jako u prototypu XF11C-1, ale s profilem NACA 2212. Konkurentem v této době nebyl Boeing, který po dokončení posledních F4B-4 žádný úspěšný námořní stíhač nepostavil, ale již zmíněná firma Grumman, která zhruba ve stejné době obdržela zakázku na 44 F2F-1.


První nové Curtissy byly dokončeny v říjnu 1934 a byly předány letce VB-5B na palubě nové letadlové lodi USS Ranger o měsíc později. Firemní jméno Goshawk, které sdílely s BFC-2, mimochodem v podstatě okamžitě upadlo v zapomnění a pro námořní piloty byly nadále známé hlavně pod starým rodovým jménem, Hawk. Brzy se ale projevily nečekané problémy, které výrazně omezily dobu, kterou nakonec strávily ve službě. Zatímco se kovové křídlo osvědčilo na armádním prototypu XP-23 i na námořním XF11C-1, harmonické vibrace vytvářené novým motorem způsobovaly, že se při cestovní rychlosti BF2C-1 mohl skoro rozpadnout. Firma stavěla i exportní verzi pod jménem Hawk III, která používala původní dřevěná křídla a která tento problém neměla. Zkoušela se různá závaží na koncích křídel, zkoušely se výztužné dráty utažené tak, že skoro ohýbala křídla, nic z toho ale nepomáhalo. Řešením mohlo být nahrazení křídel dřevěnými z Hawku III, to ale námořnictvo nepovažovalo za finančně únosné.


Druhým problémem byly turbulentní vzdušné proudy, které vznikaly v úžlabině mezi boulemi pod přídí, pokud byla nesena puma nebo přídavná nádrž. To se částečně podařilo vyřešit přidáním polokruhové plochy, která pomáhala uhladit proudění vzduchu. A problém představoval také poměrně slabý podvozek. To vše vedlo k vyřazení Goshawků od VB-5B mezi říjnem 1935 a únorem 1936. Byly nahrazeny Boeingy F4B-4, vytaženými ze skladu, dokud nebudou k dispozici nové Grummany F3F-1. Poslední tečku znamenal incident z počátku roku 1937, kdy se stroji 5-B-13 při rutinním cvičném bombardování poblíž San Diega zhroutila křídla. Curtiss ještě navrhnul odlehčení vyřazených strojů a jejich použití ke stíhacímu výcviku v Pensacole, to ale bylo odmítnuto. V lednu 1937 bylo 19 zbývajících strojů, nepočítaje v to dva stroje používané k testům, uzemněno a sešrotováno. To proběhlo tak, že z nich byly sejmuty motory a všechny ostatní použitelné součásti a draky poté byly u San Diega hozeny do moře. Takto neslavně skončil poslední stíhací typ, který firma Curtiss postavila pro námořnictvo - od F12C a F13C vznikly pouze prototypy, a F14C a F15C, vzniklé v závěru druhé světové války, byly také neúspěšné. Námořnictvo na dalších šedesát let ovládly stíhací stroje firmy Grumman.

.