1x kulomet Scotti ráže 12,7 mm ve hřbetní věži Caproni Lanciani Delta E 1x pohyblivý kulomet Breda-SAFAT ráže 12,7 mm v prosazení pod trupem 1x pevný kulomet Breda-SAFAT ráže 12,7 mm v pravém křídle 2x pohyblivý kulomet Breda-SAFAT ráže 7,7 mm na bocích
6x 250 kg bomba nebo 12x 100 kg bomba
1x .50 in Scotti machine gun in a Caproni Lanciani Delta E dorsal turret 1x flexible .50 in Breda-SAFAT machine gun under the fuselage 1x fixed .50 in Breda-SAFAT machine gun under the fuselage 2x flexible .303 in Breda-SAFAT machine gun in waist position
6x 670 lb bomb or 12x 268 lb bomb
Uživatelské státy: User States:
Poznámka: Note:
MM467 - "létající maketa", motory Alfa Romeo 135 MM507 - prototyp celokovové verze Z.1018A - předsérie, dřevěná konstrukce trupu Leone I - série, celokovová konstrukce (v lednu 1943 ministerstvo letectví nahradilo číselná označení jmény)
Data platí pro celokovové stroje. Pro předsérii platí: 1) 8800 kg 2) 524 km/h 3) 7,57 min 4) 7250 m 5) 1128 km
Na konci třicátých let si začala Regia Aeronautica stále více uvědomovat, že potřebuje ve svém stavu moderní a rychlý střední bombardér. Měla sice několik typů středních bombardérů, jednalo se většinou o třímotorové stroje jako Savoia-Marchetti SM.79, CANT Z.1007, nebo dvoumotorový Fiat BR.20. Tyto bombardéry pomalu zastarávaly a byla třeba hledat jejich odekvátní náhradu. Některé letecké firmy v Itálii se raději rozhodly modernizovat stávající stroje, firma Fiat představila mírně vylepšenou verzi Fiat BR.20bis, firma Savoia-Marchetti zase letoun Savoia-Marchetti SM.84, ten se od svého předchůdce příliš nelišil, prodělal jen několik minimálních změn, rychlost a jeho nosnost byla skoro totožná jako u předchozího typu. Jediná firma a to právě CRDA začala pracovat na zcela novém letounu. Tento letoun začal vznikat v konstrukční kanceláři italské letecké firmy CRDA (Cantiere Riuniti dell Adriatico), která sídlila v Monfalcone poblíž Terstu, dříve byla také známa pod zkratkou CANT (Cantiere Navale di Triestino). Za konstrukcí tohoto letounu stál známý italský konstruktér Filippo Zappata, ten ve funkci hlavního inženýra firmy CRDA působil v letech 1933 až 1942, poté přešel ke konkurenční firmě Breda (všechny letouny na jejichž vývoji se podílel F. Zappata byly označeny velkým písmenem Z, stejně tomu bylo i u letounu CRDA Z.1018 Leone). Na rýsovacích prknech konstrukční kanceláře vznikl elegatní dolnoplošný letoun, se dvěma motory umístněnými v motorových gondolách. Práce na prvním prototypu začala v roce 1939. Nejdříve byla postavena maketa a posléze na podzim roku 1939 celodřevěná konstrukce, která byla ofukována v aerodynamickém tunelu. Již tyto zkoušky ukázaly na dobré aerodynamické vlastnosti budoucího stroje. První let tohoto celodřevěného prototypu se uskutečnil 9. října 1939, prototyp (MM.467) pilotoval zkušební pilot firmy Mario Stoppani.
Po úspěšných zkouškách a zalétání celodřevěného prototypu, do konce roku 1939 nalétal kolem 10 letových hodin, byl prototyp v průběhu roku 1940 přelétnut na letiště Barbieri v Guidonii-Monteceliu poblíž Říma kde sídlil zkušební ústav (Centro Sperimentale). Po úspěšných zkouškách v Guidonii-Monteceliu, objednala Regia Aeronautica v roce 1941 výrobu 300 sériových strojů označených jako CRDA Z.1018A. V roce 1942 byla zahájena stavba prototypu druhého ten byl označen jako CRDA Z.1018M (MM.507). Druhý prototyp měl již celokovovou konstrukci, mírně prodloužený trup, upravený pilotní prostor a hlavně měl už jednoduchou SOP (první prototyp měl SOP dvojitou), zalétán byl 18. června 1942 opět zkušebním pilotem firmy Mario Stoppanim. Záhy po zalétání druhého prototypu Z.1018M bylo vyrobeno dalších 5 prototypů, každý z nich poháněla jiná pohonná jednotka. Jednalo se o motory různých značek a typů, Piaggio P.XII RC.35 o výkonu 1 007 kW, Piaggio P.XV RC.45 o výkonu 1 125 kW, Fiat RA.1050 RC.58 "Tifone" o výkonu 1 085 kW a Alfa-Romeo 135 RC.32 "Tornado" o výkonu 1 012 kW. Nakonec byly do letounů montovány motory Alfa-Romeo 135 RC.32 a to jen díky tomu, že jich byl vyroben již dostatečný počet a byly tak snadno dostupné. Výroba sériových strojů sice pozvolna začala, ale do separátního míru, který Itálie podepsala v září roku 1943, jich bylo vyrobeno pouze omezené množství. Nakonec se vyrobilo pouhých 20 strojů, 5 prototypů, 10 strojů nulté série (MM.24290 - MM.24299), a 5 strojů I.série (MM.24824 - MM.24828).
Tento střední bombardér se k útvarům dostal příliš pozdě a do válečného dění vlastně ani nezasáhl. Až 7. července 1943 bylo několik strojů zařazeno k bojovým útvarům a to do stavu 262. squadriglie a 263. squadriglie v té době dislokovány na letišti ve Vicenze. Letoun CRDA Z.1018 Leone, byl vlastně posledním typem, který projektoval hlavní inženýr F.Zappata, ten pak v průběhu roku 1942 odešel do konkurenční firmy Breda. Ještě před svým odchodem pracoval F.Zappata na několika verzích Z.1018, torpédovém letounu (poháněném motory Fiat A-83 RC.24), těžkém stíhacím letounu (vyzbrojeném 7 kanóny ráže 20 mm a třemi kulomety ráže 12,7 mm), nočním stíhacím letounu (vybaveném německým radarem SN-2 Lichtenstein) a nakonec protitankové verzi (vyzbrojené kanónem ráže 37 mm). Tyto verze však zůstaly jen ve stádiu projektu. Jeden letoun Z.1018, byl údajně zkoušen v Erprobungstelle v německém Rechlinu.
Konstrukce:
CRDA Z.1018 Leone byl elegatní celokovový samonosný dolnoplošný letoun, se dvěma motory umístněnými v motorových gondolách. Stroj byl vybaven klasickým plně zatahovacím podvozkem. Přední podvozkové nohy byly uchyceny a zatahovaly se do motorových gondol. Letoun měl jednoduchou SOP (první prototyp měl SOP dvojitou). Poháněn byl dvěmi typy motorů. Nejprve to byl dvojhvězdicový vzduchem chlazený osmnáctiválec Piaggio P. XII RC.35 o výkonu 1 007 kW, a pak hvězdicový osmnáctiválec Alfa-Romeo 135 RC.32 "Tornado" o výkonu 1 012 kW, jenž byl nakonec montován do sériově vyráběných strojů. Motory poháněly třílisté kovové stavitelné vrtule. Rychlost letounu byla 524 km/h ve výšce 4 500 m. Výzbroj letounu se skládala ze tří kulometů Breda-SAFAT ráže 12,7 mm, jeden pohyblivý umístněný ve hřbetní střelecké věži typu Lanciani Delta, druhý taktéž pohyblivý umístněný v prosazení pod trupem a třetí pevný umístněný v kořenu levého křídla. Další dva pohyblivé kulomety Breda-SAFAT ráže 7,7 mm, umístněné v bočních střeleckých stanovištích. Letoun unesl pumový náklad o hmotnosti 1 250 kg do vzdálenosti 1 335 km, dolet bez pumového nákladu se pohyboval kolem 2 000 km.
Letoun CRDA Z.1018 Leone se sice nikdy nedočkal většího bojového nasazení, ale i tak patřil mezi zdařilé konstrukce mezi středními bombardéry.
