Bell P-39Q Airacobra

P-39Q byl poslední verzí Airacobry a zároveň tou nejpočetnější. Od předchozích verzí se Q odlišovalo výzbrojí - 7,62mm kulomety v křídlech, používané na předchozích typech, byly odstraněny a nahradily je dva půlpalové Browningy v pouzdrech pod křídlem. Tyto kulomety měly každý 300 nábojů. Američtí piloti byli s totuto změnou spokojeni, protože původní zbraně byly málo účinné, Rusové, kteří dostali většinu strojů, ale pouzdra většinou odstranili. Všechny stroje poháněl stejný motor, Allison V-1710-85 (E19) jako předchozí verzi - P-39N.


Jednotlivé výrobní bloky se od sebe opět odlišovaly různým vybavením, od palivových nádrží po pancéřování. P-39Q-1-BE měly 329 litrovou nádrž, jako P-39N-5, ale zároveň dostaly zpět původní pancéřování podle varianty P-39N-1. P-39Q-5-BE (Model 26Q-5) se opět vrátil k odlehčenému pancéřování podle N-5 a 421 litrové nádrži. Tyto stroje dostaly před doručením frontovým jednotkám také pumový zaměřovač A-1. U série P-39Q-10-BE (Model 26Q-10) se zvětšil obsah nádrží na 455 l a mírně poklesla hmotnost pancéře. Vrtule byla automaticky nastavována podle plynu, olejová soustava byla dodatečně odizolována proti chladu a motor byl usazen na gumové silentbloky. První P-39Q-10-BE byly předány v červenci 1943, postaveno bylo celkem 705 kusů, ale dalších 995 s přidělenými čísly 42-21251 až 22245 bylo dokončeno jako P-63E-1 Kingcobra.


P-39Q-15-BE (Model 26Q-15) se od předchozích odlišovaly drobnými úpravami vybavení, které měly zlepšit odolnost uchycení kulometů, vyztužení některých dalších součástí a přemístěním solenoidu baterie. V této podobě vzniklo 1000 kusů a byly dodávány od srpna 1943. Série Q-20(Model 26Q-20) se víceméně shodovala, jen u části strojů byly vypuštěny pouzdra s kulomety pod křídly. P-39Q-21-BE dostaly čtyřlistou vrtuli Aeroproducts, P-39Q-25-BE (Model 26Q-25) měly navíc posílenou konstrukci ocasu a vodorovných ploch. Všech 700 Q-25 bylo dodáno do Sovětského svazu a proto neměly kulomety pod křídly. Protože ale čtyřlistá vtule zhoršila celkovou podélnou stabilitu, u P-39Q-30-BE se vrátila vrtule původní, třílistá.


Stejně jako u verzí D a N vznikly i nyní subverze pro pozemní podporu a průzkum - P-39Q-2-BE bylo pět Q-1, upravených obvyklou sadou fotografického vybavení. 148 strojů Q-5 bylo upraveno na P-39Q-6-BE, opět zástavbou kamer do trupu za křídla. Stejně bylo z osmi Q-10, nyní označenými jako Q-11. 25. července 1944 byla výroba ukončena 9558. strojem.


Pár P-39Q bylo modifikováno na dvoumístné pokročilé cvičné letouny, označené RP-39Q a po roce 1944 TP-39Q. Druhý kokpit byl umístěn dopředu, do míst, kde byl původně umístěn kanón. Tento nový prostor měl pouze základní přístroje a sloužil instruktorovi, který se studentem mohl mluvit přes interkom. Pod trup dostaly dvoumístné stroje novou kýlovou plochu. První byl upraven z P-39Q-5 42-20024 a poprvé vyjel z hangáru 16. září 1943, pod označením TP-39Q-5. Dalších 12 strojů (44-3879, 3885, 3886, 3887, 3889, 3895, 3897, 3905, 3906, 3908, 3917 a 3918) vzniklo z P-39Q-20 jako RP-39Q-22, kýlová plocha měla mírně odlišný tvar než u TP-39Q-5.


První P-39Q byly předány armádě v červenci 1943, poslední v srpnu 1944. Většina jich skončila v ruských rukou, těch několik, které zůstaly americkému vojenskému letectvu, sloužilo např. u 332. stíhací skupiny, která nasadila 75 P-39Q od února 1944 v Itálii. Již po dvou měsících ale byly nahrazeny P-47 a P-39 definitivně opustil výzbroj amerických jednotek.



Zdroj:
Pelletier, A. J.: Bell Aircraft Since 1935, Putnam, London 1992. ISBN 1-55750-056-8
Bartoszewski, Piotr: Samolot myśliwski P-39 Airacobra, TBiU Nr.85, Warszawa 1983
McDowell, Ernest: P-39 Airacobra in Action, Aircraft No.43. Squadron/Signal Publications, Carrollton 1980. ISBN 0-89747-102-4
Dorr, Robert F., Scutts, Jerry C.: Bell P-39 Airacobra. Crowood Press Ltd., Marlborough 2000. ISBN 1-86126-348-1
Juszczak, Artur, Pęczkowski, Robert: Bell P-39 Airacobra. Mushroom Model Publications, Sandomierz 2003. ISBN 83-916327-9-2
http://home.att.net/~jbaugher1/p39_15.html
http://www.aerofiles.com/_bell.html
http://en.wikipedia.org/wiki/P-39_Airacobra

Bell P-39Q-15-BE Airacobra 42-8747, 16. GIAP, léto 1944, stroj G. A. Rečkalova.
Letoun místo taktického čísla nese iniciály pilota (RGA), hvězdičky na přídi symbolizují Rečkalovova vítězství v té době.

Bell P-39 Airacobra Side view by Basil Zolotov

Bell P-39Q-25 Airacobra “Bílá 55″ 44-32488, 16. GIAP, letiště Stefanesti 1944. Pilot G. Golubjev.

Bell P-39 Airacobra Side view by Basil Zolotov

Bell P-39Q-15 Airacobra “Bílá 21″ 44-2498, velitelská letka 72. GIAP, osobní stroj velitele pluku P. F. Zavaruchina. Červený vrtulový kužel a bíle lemovaný pruh na trupu byly identifikační znaky 72. GIAP.

Bell P-39 Airacobra Side view by Basil Zolotov

Bell P-39Q-15-LO Airacobra "Bílá 93″ 44-2844, osobní stroj poručíka Dimitrije A. Kalinina, 2. letecká armáda, 7. stíhací sbor, 20. stíhací divize, 508. IAP, 1. ukrajinský front. V srpnu 1944 létal z letiště Turbia v Polsku. Stroj je kamuflován standardní barvou USAAF Olive Drab se spodními plochami Neutral Grey.

Bell P-39 Airacobra Side view by Basil Zolotov

P-39Q z výzbroje 4. Stormo italského spojeneckého letectva (Co-Belligerent) roku 1945.

.

.

Bell P-39Q Airacobra (42-19595) z výzbroje 362nd Fighter Squadron, která v roce 1943 operovala ze základen v Kalifornii.

Bell P-39Q-1 Airacobra ("Sad Sack", 42-19510), která v roce 1944 sloužila u 72nd Fighter Squadron ze sestavy 21st Fighter Group na atolu Makin v Tichomoří. Pilotem letounu byl kapitán James van Nada.

O Airacobrách bolo známe, že mali tendenciu padať pri tzv. pretiahnutí do takmer plochej vývrtky, čo u menej skúsených pilotov spravidla končilo smrteľnými haváriami. Preto v Sovietskom zväze v dňoch 16.10.-19.10.1943 prebehli skúšky na modely P-39Q-10 (výr. č. 42-20561) na správanie sa lietadla pri páde do vývrtky a na možné riešenia tohto nežiaduceho javu.


Hlavný skúšobný pilot 3. oddelenia Vedecko-výskumného ústavu vojenského letectva Červenej armády major Vladimir Jefremovič Golofastov a ďalší skúšobní piloti počas skúšok preukázali, že americký stroj je možné, pri dostatočnej výške, vždy z vývrtky bezpečne vyviesť. Podstatné bolo nespanikáriť pri páde lietadla do vývrtky a nesnažiť sa vybrať ju hneď v počiatku potlačením páky, s pedálmi v neutrálnej polohe. Lietadlo bolo potrebné nechať, kým neurobí šesť až sedem vývrtiek a potom pomaly potlačiť riadiacu páku a pedál v smere proti vývrtke. Zároveň výsledky pokusov preukázali, že je potrebné dbať na dôsledné vyváženie lietadla pred štartom, ktoré mohlo do určitej miery tiež prispieť k menšej šanci prepadu stroja do vývrtky.


Zároveň bolo v rámci skúšok vyskúšané aj tzv. protivývrtkové zariadenie, vyvinuté vedecko-výskumným ústavom letectva. Išlo o padáčik o ploche 3 m² umiestnený na trubkovej konštrukcii upevnenej pod chvostovou plochou lietadla a ovládaný z pilotnej kabíny. Podľa hodnotenia skúšobného pilota majora Golofastova, ktorý takto upravený stroj testoval hodinu letového času, išlo o účinné zariadenie, keďže otvorenie padáku dokázalo udeliť lietadlu dostatočný moment na vyvedenie lietadla z vývrtky. Napriek priaznivému hodnoteniu zostalo toto zariadenie len v prototype a na sériové lietadlá sa nemontovalo.


Neskôr ešte prebehli skúšky aj na strojoch P-39Q-21/25, čo bola verzia so štvorlistou vrtuľou fy Aeroproducts. V tomto prípade bol mierne zmenený tvar konštrukcie držiacej padák, ktorá bola umiestnená ešte tesnejšie k trupu a bola o čosi kratšia od predchádzajúcej úpravy. Nie je známe, žeby toto zariadenie na tejto výrobnej sérii bolo zavedená sériovo.

Akt po rezuľtatam letnych issledovanii na štopor importnovo samoljota Aerokobra P-39Q-10 s dvigateljem Allison V-1710-85, s podkryľnymi puľemjotami, kalibra 12,7 mm, NII VVS KA, 1943 (zbierka autora)
Bondarenko, N. A.: Skušební letec, Naše vojsko, Praha 1978
Kotelnikov, V.: Realii lend-liza, mesačník Aviacija i Kosmonavtika, roč. 1996, č. 2, str. 38-45
https://coollib.com/b/260697/read#t15
www.testpilot.ru

Stroj Bell P-39Q-20-BE (sériové číslo 44-3569, uvedené v podobě 43569 na SOP) měl sloužit u 71st Fighter Group, a byl ztracen 2.9.1944, Nová Georgie.

Pohled do pilotní kabiny P-39Q

Konstrukce SOP

Střed VOP - tato část procházela trupem - omlouvám se, že nebude k dispozici celkový pohled na VOP, ale fotka se nezdařila.

Konstrukce VOP - zde její pravá část - při "pohledu zhora".

Letoun který byl v polském letectvu nebyl ke školním účelům, šlo o osobní letoun generála Fjodora Polynina, velitele polského letectva na východní frontě (velel v letech 1944 - 47). Pokud vím byla to jediná Airacobra v polském letectvu a zbytky jsou tedy patrně z ní.

https://wp.scn.ru/en/ww2/f/297/29/0/1
kniha "Bell P-39 Airacobra" z vydavatelství Mushroom model publicatons, vydaná v roce 2003, autoři Artur Juszczak a Robert Peczkowski, ISBN 83-916327-9.2