Kyrysnický pluk hraběte Braidův
Pluk byl zřízen v Čechách v roce 1625 na základě patentu z 6. července téhož roku jako arkebuzírský pluk o pěti rotách. Do roku 1628 působil na říšském území, poté krátce pobyl v Čechách, aby poté odtáhl do Itálie, kde byl činný v letech 1629 a 1630 u Guastally a Mantovy. V roce 1631 se nacházel opět v říši - na horním Rýnu.
V roce 1632 byl sloučen s Coroniniho plukem a přešel do vlastnictví markýze Gonzagy. V následujícím roce byl reorganizován na kyrysnický pluk, který čítal deset rot. Pluk krátce setrval na Moravě, ale v roce 1634 již bojoval v bitvě u Nördlingen, v následujícím roce se pak nacházel v Lotrinsku, v tom dalším v Burgundsku, v dalším roce následovalo Nizozemsko, v roce 1638 se pluk nacházel na dolním Rýnu. V roce 1639 se zúčastnil bitvy u Thionville, načež se vrátil zpět do Čech. V roce 1641 bojoval u Wolfenbüttelu a Woldenbergu. V roce 1642 prošel pluk střetnutím u Svídnice a bitvou u Lipska. V témže roce bylo pět rot převedeno do Mislikova pluku, avšak již v následujícím roce se byly navráceny a pluk tak opět čítal deset rot. V letech 1643-1644 byl pluk nasazen v Horních Uhrách, tedy na území dnešního Slovenska. Zde se pluk vyznamenal při ústupu od Prešova. Poté se opět vrátil do Čech, kde bojoval v roce 1645 v bitvě u Jankova.
V roce 1647 se zúčastnil střetu u Triebelu a v následujícím roce bitvy u Zusmarshausenu. V roce 1649 byla jedna rota rozpuštěna. V následujícím roce byl pluk doplněn tělesnou rotou z Lützelburgova pluku. V roce 1656 bylo pět rot předáno nově zřízenému Capellovu pluku, který měl působit ve španělských službách v Itálii. Na druhou stranu získal pluk v roce 1657 část jezdců z Rustova pluku. Ve stejném roce byla nově zformovaná dragounská rota předána Spankauovu pluku. Pluk se v tomto roce zúčastnil obléhání Krakova. V následujícím roce pluk působil v Polsku, Mecklenbursku, Holštýnsku a Jütlandsku. V roce 1659 působil v Pomořansku: u Demminu, u Treptowa či Warnemünde.
V roce 1660 byl pluk rozpuštěn.
Majitel pluku
1625-1627 - plukovník Pietro de La Motte
1627-1631 - plukovník hrabě von Ferrari
1631-1632 - plukovník del Monte
1632-1636 - plukovník Louis Gonzaga, markýz di Mantua, hrabě von San Martino
1636-1639 - generál polní strážmistr Louis Gonzaga, markýz di Mantua, hrabě von San Martin
1639-1658 - polní podmaršál Louis Gonzaga, markýz di Mantua, hrabě von San Martin
1658-1660 - plukovník Julian hrabě Braida
Velitel pluku
1625-1627 - plukovník Pietro de La Motte
1627-1631 - plukovník hrabě von Ferrari
1631-1635 - plukovník Louis Gonzaga, markýz di Mantua, hrabě von San Martino
1635-1638 - podplukovník Peter von Lütteringshausen
1638-1642 - neznám
1642-1643 - plukovník-strážmistr Khauts
1643-1645 - podplukovník de Bois
1645-1647 - podplukovník Alexander hrabě Warfuse
1647-1658 - podplukovník Julian hrabě Braida
1658-1659 - plukovník Julian hrabě Braida
1659-1660 - podplukovník Philipp von Saint-Genois
Zdroje:
Wrede, Alphons - Semek, Anton: Geschichte der k. und k. Wehrmacht. Die Regimenter, Corps, Branchen und Anstalten von 1618 bis Ende des XIX. Jahrhunderts, III. band, 2. Hälfte, Wien 1901
Pluk byl zřízen v Čechách v roce 1625 na základě patentu z 6. července téhož roku jako arkebuzírský pluk o pěti rotách. Do roku 1628 působil na říšském území, poté krátce pobyl v Čechách, aby poté odtáhl do Itálie, kde byl činný v letech 1629 a 1630 u Guastally a Mantovy. V roce 1631 se nacházel opět v říši - na horním Rýnu.
V roce 1632 byl sloučen s Coroniniho plukem a přešel do vlastnictví markýze Gonzagy. V následujícím roce byl reorganizován na kyrysnický pluk, který čítal deset rot. Pluk krátce setrval na Moravě, ale v roce 1634 již bojoval v bitvě u Nördlingen, v následujícím roce se pak nacházel v Lotrinsku, v tom dalším v Burgundsku, v dalším roce následovalo Nizozemsko, v roce 1638 se pluk nacházel na dolním Rýnu. V roce 1639 se zúčastnil bitvy u Thionville, načež se vrátil zpět do Čech. V roce 1641 bojoval u Wolfenbüttelu a Woldenbergu. V roce 1642 prošel pluk střetnutím u Svídnice a bitvou u Lipska. V témže roce bylo pět rot převedeno do Mislikova pluku, avšak již v následujícím roce se byly navráceny a pluk tak opět čítal deset rot. V letech 1643-1644 byl pluk nasazen v Horních Uhrách, tedy na území dnešního Slovenska. Zde se pluk vyznamenal při ústupu od Prešova. Poté se opět vrátil do Čech, kde bojoval v roce 1645 v bitvě u Jankova.
V roce 1647 se zúčastnil střetu u Triebelu a v následujícím roce bitvy u Zusmarshausenu. V roce 1649 byla jedna rota rozpuštěna. V následujícím roce byl pluk doplněn tělesnou rotou z Lützelburgova pluku. V roce 1656 bylo pět rot předáno nově zřízenému Capellovu pluku, který měl působit ve španělských službách v Itálii. Na druhou stranu získal pluk v roce 1657 část jezdců z Rustova pluku. Ve stejném roce byla nově zformovaná dragounská rota předána Spankauovu pluku. Pluk se v tomto roce zúčastnil obléhání Krakova. V následujícím roce pluk působil v Polsku, Mecklenbursku, Holštýnsku a Jütlandsku. V roce 1659 působil v Pomořansku: u Demminu, u Treptowa či Warnemünde.
V roce 1660 byl pluk rozpuštěn.
Majitel pluku
1625-1627 - plukovník Pietro de La Motte
1627-1631 - plukovník hrabě von Ferrari
1631-1632 - plukovník del Monte
1632-1636 - plukovník Louis Gonzaga, markýz di Mantua, hrabě von San Martino
1636-1639 - generál polní strážmistr Louis Gonzaga, markýz di Mantua, hrabě von San Martin
1639-1658 - polní podmaršál Louis Gonzaga, markýz di Mantua, hrabě von San Martin
1658-1660 - plukovník Julian hrabě Braida
Velitel pluku
1625-1627 - plukovník Pietro de La Motte
1627-1631 - plukovník hrabě von Ferrari
1631-1635 - plukovník Louis Gonzaga, markýz di Mantua, hrabě von San Martino
1635-1638 - podplukovník Peter von Lütteringshausen
1638-1642 - neznám
1642-1643 - plukovník-strážmistr Khauts
1643-1645 - podplukovník de Bois
1645-1647 - podplukovník Alexander hrabě Warfuse
1647-1658 - podplukovník Julian hrabě Braida
1658-1659 - plukovník Julian hrabě Braida
1659-1660 - podplukovník Philipp von Saint-Genois
Zdroje:
Wrede, Alphons - Semek, Anton: Geschichte der k. und k. Wehrmacht. Die Regimenter, Corps, Branchen und Anstalten von 1618 bis Ende des XIX. Jahrhunderts, III. band, 2. Hälfte, Wien 1901