AD Scout

AD Scout


Od roku 1915 se začalo britské námořnictvo zajímat o využití amerického bezzákluzového kanonu, který vyvinul Commander Cleland Davis pár let předtím. Davisův kanon pracoval na principu protivýstřelu, kdy je současně s granátem vystřelena opačným směrem další hmota stejné váhy, čímž se zpětné nárazy vzájemně vyruší. Tato zbraň se vlastně skládala z dvou stejně dlouhých hlavní, otočených opačným směrem, které měly společnou komoru. Při nabíjení se zadní hlaveň odklopila na podélném čepu bokem, náboj se skládal z dělostřeleckého granátu a hrsti olověných broků spojených mazivem o stejné hmotnosti jako granát, mezi ně pak přišla společná prachová nálož. Zbraně byly pro letecké použití k dispozici v několika rážích: dvouliberní (cca 40 mm), šestiliberní (57 mm), dvanáctiliberní (76 mm) a 50liberní (127 mm). Počáteční rychlost střely byla u všech asi 370 m/s a dostřel asi 1800 m. Tyto kanony byly lehké, přestože byly dost dlouhé - dvouliberní vážil 32 kg, dvanáctiliberní 95 kg včetně lafety.


Přestože tyto kanony představovaly opravdu účinnou zbraň, velkým problémem bylo jejich umístění, protože dosavadní běžné letouny by je v naprosté většině nebyly schopny použít bez vlastního poškození či zničení (hrozilo například ustřelení vlastního ocasu broky ze zadní hlavně). Proto, až na několik experimentů s jejich umístěním do již existujících velkých letadel, jako bombardérů Handley Page, a některých létajících člunů, např. Felixtove Porte Baby, začaly vznikat různé kanonové speciály - Pemberton-Billing P.B.31E, Robey Peters R.R.F.25, Wight AD 1 a další. V naprosté většině to byly typy navržené nebo alespoň iniciované leteckou sekcí admirality.


Jednou z možností uplatnění tohoto kanonu bylo nasazení proti vzducholodím, které začaly podnikat nálety na Anglii. Letecká sekce admirality a její konstruktér Harris Booth proto navrhli kanonový stíhač AD Scout (někdy také uváděný jako Sparrow). Tento letoun byl, podobně jako mnoho jiných britských letadel v této době, dvouplošníkem s tlačným motorem a rámovým trupem, výrazně se ale lišil umístěním pilotní gondoly ne na dolní křídlo, jak to bylo běžné, ale pod křídlo horní, což poskytovalo lepší výhled. Gondola měla dřevěnou kostru potaženou plátnem, v její zádi byl umístěn motor Gnôme Monosoupape o výkonu 75 kW. Na čtyřech nosnících byl umístěn ocas se zdvojenou směrovkou, pod dolním křídlem byl klasický podvozek, ovšem nezvykle úzký. Ještě v roce 1915 byly objednány čtyři prototypy, dva u firmy Hewlett & Blondeau a dva u Blackburn Aeroplane & Motor Company. Zkoušky ovšem ukázaly, že tento stroj je naprosto podmotorovaný, křehký, těžký a skoro neovladatelný i na zemi. Velmi brzy byl projekt zrušen a všechny prototypy byly poslány do šrotu.


Kanon, který měl být v otevřeném kokpitu na přídi gondoly, nebyl nikdy na žádném z nich nainstalován. Stejně se brzy ukázalo, že je pro stíhání dost nevhodný - za letu bylo dost obtížné přebíjet i zamířit (nepomohl ani klasický kulomet Lewis, který měl pomoci s mířením pomocí trasovacích střel), a brzy se pokusy soustředily spíše na jeho použití k protizemním a protilodním útokům, kdy velký nehybný cíl poskytoval větší šanci se strefit.

Prameny:
www.airforce.forces.gc.ca
http://en.wikipedia.org/wiki/AD_Scout
www.century-of-flight.net
www.quarry.nildram.co.uk
www.aviastar.org