Bitva u Jílového ( Preussisch-Eylau, 8.2. 1807)

Autor: Miroslav Velík / mirella 🕔︎︎ 👁︎ 47.179

Pruské tažení roku 1806 skončilo a francouzská Velká armáda se chystala na cestu do zimních kvartýrů. Prusko bylo poraženo. Z 187 000 mužů, nasazených do boje na začátku října, 140 000 bylo zajato a zbytek padl v krvavých bitvách u Jeny a Auerstadtu. Pruský král s královnou se uchýlil do Konigsberku a odtud řídil několik málo tisíc vojáků vzdorujících francouzské přesile. Prusové nadále ovládali pevnosti Glogau, Breslau, Colberg, Graudens a Danzig. Avšak proti Napoleonově armádě čítající 125 000 vojáků mohli nasadit pouze Lestocqův sbor v síle 8000 mužů. Proto pruský král upínal veškeré své naděje k ruské armádě soustředěné ve Východním Prusku. Rusové pod velením jednašedesátiletého hraběte Levina von Bennigsena mezitím obsadili Varšavu a sbírali síly pro další ofenzivu, která je měla přivést na dotyk se zbytky pruských sil. Napoleon, který právě dlel v Berlíně, nechtěl dát Rusům čas, aby ještě více posílili svůj 50 000 kontingent. Rozhodl se pro překvapivý útok.

Měl v plánu sevřít svými sbory ruskou armádu a definitivně ji zničit. Plán to byl vcelku jednoduchý. Hlavní část sil v čele s Muratovým jezdectvem, následované sbory maršálů Lannesa, Davouta a Augeraua, měla vyrazit přímo na Varšavu. Jejich cílem bylo poutat Bennigsena a umožnit tak ostatním sborům obchvat do jeho týlu. Bennigsen však vycítil hrozící nebezpečí, spálil mosty přes Vislu a utábořil se na severovýchod od města. Murat obsadil Varšavu bez boje 28. listopadu. Mezitím se o slovo přihlásila zima. Déšt se změnil v sníh. Vojáci, již tak unavení nekonečnými pochody, trpěli rozmary východoevropského podnebí. Už na konci pruského tažení jim Napoleon sliboval teplé zimní kvartýry, jídlo a konečně jednotky, které je vystřídají. Nedostali ani jedno z toho a přece se dál trmáceli všude tam, kam jim ten "prcek" poručil. Některé sbory musely úplně zastavit a počkat na lepší počasí. Mladí rekruti často nevydrželi fyzickou a psychickou námahu a mnozí z nich skončili u cest s prostřelenou hlavou.

Napoleon se však nevzdával a vymýšlel nový plán, jak skoncovat s ruskou armádou. V okolí Varšavy měl soustředěné sbory svých maršálů v síle 80 000 mužů. Rusové mezitím posílili své jednotky, když se 15. prosince severně od Varšavy spojily sbory generála Bennigsena a Buxhowdena. Také Prusové díky novým rekrutům zvýšili počet bojovníků Lestocqova sboru na 20 000. Napoleon, který přibyl do Varšavy 18. prosince, naplánoval útok na dvaadvacátého. Maršál Davout, následovaný Muratem, Lannesem a Gardou měl útočit směrem na Pultusk a donutit nepřítele k ústupu severozápadním směrem. Císař předpokládal, že se Rusové budou chtít spojit s Lestocquem a udržet tak pruské zásobovací linie. Tímto mánevrem by ale odkryli svůj bok a francouzské sbory pochodující od řeky Ukry (maršálové Ney, Bernadotte a Bessieres) by je pak snadno sevřely od západu. Útok se vyvíjel dobře a Napoleon v domnění, že se Rusové stahují na severozápad, poslal tím směrem většinu armády. Tvrdý odpor ruského zadního voje ho jen utvrdil v tom, že se Rusové stahují podle jeho předpokladů. Ráno 26. prosince však poznal svou chybu. Rusové nebrali ohled na své pruské spojence a místo na Ciechanow severozápadním směrem teď ustupovali na východ, směrem na Ostrolenku. V cestě jim stál jen sbor maršála Lannesa a ten neměl dost sil, aby zastavil celou Bennigsenovu armádu. Přesto francouzský maršál bojoval tak srdnatě proti dvojnásobné přesile, že ruský generál byl přesvědčen, že má před sebou samotného Napoleona. A tak, když pokusy francouzského jezdectva zastavit Rusy uvázly v moři bahna, musel Napoleon ukončit válečnou sezónu roku 1806. Bennigsen sice ztratil značný počet děl děl a vojáků, ale podařilo se mu udržet armádu bojeschopnou a připravenou oplatit Francouzům předešlé porážky.

Rok 1807 nezačal pro francouzské zbraně příliš šťastně. Michel Ney, který ležel se svým sborem u Neidenburgu na levém křídle císařské armády, porušil příměří uzavřené minulého roku a vyrazil na sever. Učinil tak z vlastní iniciativy ve snaze odčinit své selhání od Jeny. Tím však uvedl do chodu řetězec nečekaných událostí. Když se Bennigsen dozvěděl, že Francouzi postupují, domníval se, že se jedná o hlavní útok směřující na Královec. A vyrazil také. Chtěl předpokládanému francouzskému postupu přetnout komunikace. Přešel řeku Pasleka a vrhl se na nic netušícího Bernadotta, který zůstal po Neyovu odchodu osamocen. Ten zahájil ústup a informoval Napoleona. Císař, ač byl rozčilen Neyovou nezodpovědnou akcí, musel uznat, že má znovu šanci rozdrtit Rusy. Předestřel svým maršálům následující plán. Bernadotte bude nadále vázat Bennigsena ústupem. Tři kolony, Davout vpravo, Augerau vlevo a Soult s Muratem uprostřed, vyrazí na sever do boku ruského postupu. Napoleon spoléhal na naprosté utajení celé akce. Kurýr, vyslaný k Bernadottovi, však padl do ruských rukou. Bennigsen rychle shromáždil roztažené síly a postavil se hlavnímu postupu čelem u Allensteinu. Vypadalo to, že dojde k rozhodující bitvě. Jenže Rusové v noci z 3. února zmizeli. Během noci Bennigsen opustil ležení a vydal se dál na sever. Napoleon s Muratovou jízdou a sbory Soulta, Augereaua a gardou vyrazil po jeho stopách.

Reklama

Francouzi postupovali na sever ve třech oddělených kolonách. Nalevo pronásledoval Ney s Bernadottem pruský sbor Lestocqův. Rovnoběžně s levým křídlem postupoval Napoleon s většinou sil na Preussisch-Eylau (dnes Bagrationovsk) a napravo Davout údolím řeky Alle. Mezitím Bennigsen ustoupil o 85 kilometrů na sever za tři dny a zastavil se až den pochodu od Královce. Ruský vojevůdce se pokusil zbrzdit Napoleonův postup a u Landsbergu jihozápadně od Jílového rozestavil osm elitních praporů. Po neúspěšných ztečích lehkého jezdectva poslal císař do útoku kyrysnickou divizi generála d´Hautpoula. Kyrysníci, rozzuření ztrátami svých druhů, doslova vyhladili oněch osm praporů. Napoleon prý objal generála před celou divizí. D´Hautpoul vykřikl: " Abych byl takové pocty hoden, musím se nechat pro Vaše Veličenstvo zabít...!" Pravděpodobnější se však zdá výrok, se kterým se generál obrátil ke svým kyrysníkům: "Vojáci, císař je s vámi spokojen. Objal mě za vás všechny. A já, vojáci, jsem s vámi spokojen tak, že bych vám zlíbal prdele!" Ať tak či onak, Rusové museli znovu ustupovat. Bennigsen stál před vážným rozhodnutím. Buď bude bránit Královec, nebo se otočí zády ke svým spojencům a bude hledat záchranu na druhém břehu Němenu. Sedmého únorového rána stálo 80 000 Rusů s 400 děly na zmrzlých pláních mezi obcemi Jílové a Lampasch. Bennigsen se rozhodl čelit Napoleonovi.

Napoleon mezitím dorazil na výšinu několik kilometrů před Jílovým. Když se dozvěděl, že ruská armáda je několik kilometrů odtud, rozhodl se nenechat ji znovu uniknout. Přestože neměl zprávy o svých křídlech, Neyovi nalevo a Davoutovi napravo, rozhodl se pro útok.

Bennigsen zvolil výhodnou obrannou pozici. Od severozápadu k jihovýchodu ji ohraničovaly vesnice Schloditten, Anklappen, Serpallen. Čelní linii navíc posilovalo těžké dělostřelectvo. Nejzažší pravé křídlo u Schlodittenu měl posílit příchod 8000 Prusů generála Lestocqa. Napoleonovi chyběly stále obě křídla a v dané chvíli měl po ruce asi 46 000 mužů. Soultův IV. sbor se nalézal kolem Jílového, garda byla v tomto městě. Augereauův VII. sbor tvořil pravé křídlo proti Serpallenu. Murat s jízdou tvořil zálohu. Bojiště bylo pokryto množstvím rybníků, ty však byly zamrzlé.

V devět hodin zahájilo ruské dělostřelectvo kanonádu a pěchota vyrazila k útoku na Jílové. Slabší francouzské síly vzdorovaly až do poledne za zdmi jílovských domů a hřbitova. Davout přispěchal od jihu se svým III. sborem právě včas. Okamžitě nasadil Friantovu a Gudinovu divizi do boku nastupujících Rusů. Ti, ohrožení z boku, museli stáhnout část sil a tím oslabit tlak na Jílové. Tu vycítil Napoleon šanci k protiútoku. Augereauův desetitisícový sbor vyrazil na zteč proti ruským zálohám směřujících na Davouta. Náhle se snesla na bojiště oslepující sněhová vánice a viditelnost klesla na pár kroků. Pochodové kolony se nevědomky stočily bokem k ruským bateriím. Zjistily to až ve chvíli, kdy stanuly tváří v tvář dvaasedmdesáti ruským hlavním.

"Byla to smršť kulí a kartáčů, jakou svět nepamatuje," řekl později maršál Augereau. VII. sbor přestal prakticky existovat. Velitel jedné z divizí generál Desjardin padl a generál Heudelet byl těžce raněn. Osamocený čtverec 14. řadového pluku zůstal jako ostrůvek v moři a byl vyhlazen do posledního muže. Útok VII. sboru odlehčil Davoutovi na kterého směřovala hlavní síla Bennigsenovy armády. Využil toho a postoupil dál do ruského týlu. Před Jílovým však Rusům nestálo nic v cestě. Císař povolal zálohy. Murat shromáždil veškeré jezdectvo, stáhl i lehké jezdectvo Lasalla a Milhauda z křídel a za něj se zařadila jízdní garda maršála Bessierse. V ohlušujícím dunění kopyt se přehnalo na osmdesát eskadron kolem jílovského hřbitova a vrazilo do ruského středu. Rozrazilo sevřené řady, rozšavlovalo je a obrátilo je na útěk. V čele svých kyrysníků padl generál d´Hautpoul, ten který o několik dní dříve sliboval císaři, že se dá určitě zabít. Davout mezitím zatlačil ruské síly až k Anklappenu, ale Napoleon už neměl zálohy, kterými by jeho útok podpořil. Navíc Rusům právě dorazila pomoc v podobě Lestocqova sboru. Davoutův nadějný útok byl zastaven. Napoleon už uvažoval o ústupu. Konečné rozhodnutí si však nechal až na osmou hodinu večer. Okolo šesté se ozvaly z levé strany výstřely. Přes Schmoditten přicházel na bojiště Neyův VI. sbor. Maršál původně pronásledoval Lestocqovy Prusy, ve vánici je ztratil a bloudil. Pak však jeho vojáci zaslechli střelbu a rusovlasý maršál jednal tak jak měl. Instinktivně se vydal za zvukem dělostřelby a dorazil na bojiště v pravý čas. Tentokrát museli ustupovat Rusové. Učinili to ale tak spořádaným způsobem, že Francouzi neměli chuť ani sílu je pronásledovat. Bitva u Jílového neměla svého vítěze, ale jen mrtvé raněné a k smrti unavené muže. "Jílovský hřbitov" se stal posledním odpočinkem pro desetitisíce vojáků. Soudí se,že Rusové měli 30 000 mrtvých a zraněných a Francouzi 20 000. Bitva u Preussich Eylau otřásla kultem Napoleonovy neporazitelnosti. Armáda chtěla mír, který jí však nebyl dopřán. Mír s Ruskem byl uzavřen až po defenitivní porážce Bennigsenovy armády u Friedlandu o několil měsíců později.

Literatura:
Blond, Georges: La Grande Armée. Arms and Armours Press, London 1997
Kovařík, Jiří: Orlové Napoleonovy armády. Akcent, Třebíč 1999
Kovařík, Jiří: Maršálové Napoleonových orlů. Akcent, Třebíč 2000
Marbot, Marcellin de: Paměti. Vzpomínky francouzského jezdeckého důstojníka z napoleonských tažení. Elka Press, Praha 1999
Svoboda, Manfred: Napoleon Bonaparte. Svoboda, Praha 1975

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více