Stíhací esa

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 23.996

Konec

Je to skoro neuvěřitelné, že jsem tehdy tato vzrušující nebezpečí přežil... Člověk ale snese mnoho, když je mladý.
Arthur Gould Lee, pilot Camelu u 46. squadrony RFC v letech 1917-18

Byly právě dvě hodiny ráno 11. listopadu 1918. Podplukovník Louis Strange, onen muž, který si kdysi jako první pilot RFC namontoval na letadlo kulomet, klidně spal, když mu jeho rozrušený příkazník přišel oznámit, že Němci toho dne mají kapitulovat. Strange byl ale tak unavený předešlým vzdušným bojem, že mu ani neodpověděl:
„Otočil jsem se na druhý bok a znova jsem usnul; v duchu jsem se divil, že jsem se nedokázal vzbudit ani natolik, abych byl tou zprávou nadšený, a napadlo mě, co proboha budeme ráno dělat, když není válka.“

Reklama

Po celé Francii vybíhali piloti na letištní plochy, s lahvemi v rukou se objímali a stříleli do vzduchu ze signálních pistolí. Někteří neunesli náhlé uvolnění vybičovaných nervů a psychicky se zhroutili, další dali přednost samotě ve ztichlých hangárech nebo postávali u svých letounů, nervózně kouřili a pozorovali oblaka plující na nebi. Poprvé mohli vnímat jejich krásu a nemuseli se na ně dívat z taktického hlediska, nemuseli uvažovat, kam se v nich schovat, aby mohli zabít a sami nebyli zabiti. Nebe přestalo být bojištěm, na němž padlo tolik jejich kamarádů.

Když se letci vrátili domů, byla květy slávy zasypána především stíhací esa. Tedy alespoň ti, kteří měli to štěstí a přežili neslýchané útrapy čtyř válečných let. Avšak tisíce letců, jejichž jména už dnes nejsou vůbec známa, prokazovaly v bojích nesmírnou odvahu. Ti všichni, kteří byli natolik stateční a vzlétli nad zákopy se svými letouny, ať už měli na křídlech kokardy, kříže nebo hvězdy, byli hrdinové. V žádném případě nelze snižovat hrdinství ostatních vojáků a námořníků. Pro letce ale válka nebyla hromadným masakrem, kde každý voják má vedle sebe kamaráda, který mu pomáhá či ho hlídá. Letci bojovali osamoceni, bez pomoci a bez důstojníka, který by jim stál za zády. Pro ně válka nebyla bojem z donucení, ale každý start představoval akt vlastního obětování. Dělali to dobrovolně, den co den, a při každém vzletu podrobovali svoji vůli a odvahu nemístné zkoušce. Byli to mimořádní muži a v oblacích sváděli své mimořádně tvrdé a kruté bitvy.

Když se dnes zahledíme na blankytné nebe, uvidíme už jenom prázdné jeviště. Kulisy byly přestavěny, rekvizity zničeny. Aktéři už všichni dávno odešli. Už se nimi nikdy neprolétneme mezi oblaky.

Zůstaly jen zažloutlé fotografie. Muži a jejich letouny na nich zachycené tvoří jedinečný časový úsek, který se již nikdy nevrátí. Nic podobného neexistovalo ani předtím, ani potom. Avšak naštěstí mnoho těchto okamžiků bylo zachyceno na film a uchováno tak ve prospěch historie a poučení novým generacím.

A ještě zůstaly vzpomínky. Ale za vzpomínku ti stateční muži jistě stojí.

Reklama

Ve vzdušných bojích I. svět války zahynulo na 20 000 letců, což je jistě vzhledem k celkovému počtu 9, 5 miliónu padlých číslo nevelké, avšak, ve srovnání s počty letců na počátku války, zarážející. Německo mělo např. v srpnu 1914 jen 817 letců, avšak v době uzavření příměří jejich ztráty vykazovaly 6 840 letců, z toho asi 6 300 na frontě. Francie ztratila 7 200 letců, což bylo zhruba 40% létajícího personálu, v boji padlo z tohoto počtu asi 5 500 mužů. Velká Británie utrpěla těžké ztráty, jež čítají 16 623 mrtvých letců, z nichž však jen 6 166 padlo v boji. Rakousko - Uhersko ztratilo v boji pouze 360 letců, což ukazuje, kde leželo těžiště letecké války.

Celkem bylo nad západní Evropou, kde byly boje nejintenzívnější, sestřeleno více než 10 000 letadel, z toho více než 2000 protivzdušnou obranou.

V německém letectvu sloužilo 363 letců s pěti a více vítězstvími, ve francouzském bylo 158 es a v britských vzdušných silách sloužilo pozoruhodných 784 es.

I. svět válka začala pouhých 11 let po prvním letu letadla těžšího vzduchu. V jejím průběhu se však rychlost letadel zdvojnásobila, stoupavost a maximální dostup se ztrojnásobil, výkon motorů vzrostl pětinásobně a nosnost bomb stonásobně.

Zatímco do knih o válce z let 1914-18 se dostali téměř výlučně generálové, v oblasti letectví nebyl zapomenut leckterý poddůstojník.

V jedenáct hodin 11. 11. 1918 bylo podepsáno příměří a s okamžitou platností zastavena palba. Po čtyřech strašlivých letech plných krve a utrpení se nad francouzskými poli rozhostilo ticho. Ticho tak husté, že se dalo krájet, ticho, které zvonilo v uších, ticho, z něhož třeštila hlava. Vojáci, nezvyklí na takový nervy drásající klid, si téměř přáli, aby se vše vrátilo do starých kolejí, aby se fronta znovu začala ozývat svými obvyklými zvuky. Jen nesměle začali vystrkovat hlavy ze zákopů a vylézat z obranných postavení.

Válečná pole umlkla. Dozněly výbuchy, štěkot výstřelů, ječení útočníků, příšerný křik raněných a umírajících. Vzduch nad bitevními poli už nebyl zahalen oblaky dýmu a jedovatého plynu, opuštěné zákopy se začaly brzy rozpadávat. Jen holé plochy půdy na bývalých bojištích, prosycené jedovatými látkami určenými kdysi lidem, kde se ještě po desetiletích neujal ani plevel, připomínaly, jakého násilí je člověk schopen vůči člověku.

Když zazněla sto a jedna dělová salva, slavnostně zakončující nejděsivější konflikt v dějinách, domnívalo se lidstvo, šokované hrůznou tváří moderní války a její strašlivou zbytečností, že je to naposledy, co slyšelo hřmění děl. Vojákům, kteří otevřeli národům oči, když museli snášet nelidské utrpení zákopové války, měl svět navěky zachovat svou vděčnost. Jenže muži, kteří padli na bílých ruských pláních, ve flanderském bahně, na Sommě, u Verdunu, u Capporeta či na Piavě, leželi ve svých hrobech teprve pár let, a už nebyli pro lidstvo ničím než abstraktními postavami. A to lidé netušili, že za dvacet let přijde konflikt ještě krvavější a mrtví ze zákopů zůstanou trvale ve stínu jeho obětí.

„Zapomene se. Smuteční závoje opadají jako podzimní listí. Obraz zmizelého vojáka se v srdci těch, kdo ho tolik milovali, pomalu smaže. A všichni padlí zemřou ještě jednou.“
Roland Dorgeles

Na jednom z verdunských hřbitovů, kde se do nedohledna, od obzoru k obzoru, táhnou nekonečné řady prostých bílých vojenských křížů, stojí socha ženy s tragickým výrazem ve tváři, kladoucí si prst na ústa. Na jejím podstavci je nápis:

„Buďte tiše, hrdinové odpočívají.“

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více