Stíhací esa

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 21.642

Německý generální štáb, vědom si patové situace na západní frontě, se pokusil rozhodnout konflikt na jiném válčišti. Část německých vojsk posílila rakouskou armádu na italské frontě. V říjnu 1917 provedla spojená rakousko - německá vojska rozsáhlou ofenzívu v Julských Alpách na řece Soči. Italská armáda byla poražena a bezmála zničena v bitvě u Caporetta a německo - rakouská armáda postoupila o 70 - 100 km. Jejich postup nakonec zastavilo 11 narychlo přivolaných britských a francouzských divizí a Italové se s jejich pomocí zachytili na řece Piavě.

Spojenci věděli, že zhroucení jednoho dohodového spojence by mohlo mít katastrofální následky pro celou koalici, a proto do Itálie pohotově odeslali posily, včetně tří britských stíhacích squadron. V sestavě jedné z nich se nacházel i tehdy ještě nepříliš známý Capt. William George Barker, budoucí nejúspěšnější britský stíhač na italské frontě.

Reklama

Kanaďan W. G. Barker zahájil svoji vojenskou kariéru už v prosinci 1914, když se dobrovolně přihlásil do 1. oddílu Kanadských jízdních střelců. Byl zařazen na funkci kulometčíka a poprvé se zde seznámil s kulomety Vickers. Naučil se je ovládat skutečně dokonale, protože musel umět kulomet rozebrat i složit se zavázanýma očima a za stejných podmínek najít na kulometu případnou závadu a odstranit ji.

Kanadští jízdní střelci se na západní frontě objevili v září 1915, sloužili ovšem jako obyčejní pěšáci v zákopech. Velmi je zdrtilo, když prvního dne jejich příchodu na frontu vztyčili Němci nad svými zákopy velké transparenty s nápisy: BUĎTE VÍTÁNI, KANADŠTÍ JÍZDNÍ STŘELCI. KDE MÁTE SVOJE KONĚ?

Na Barkerovu psychiku kromě toho neblaze působila i beznaděj zákopové války, nudný život v zákopech a také tuhá zima plížící se zmrzlým flanderským bahnem. Výzva RFC, že hledá dobrovolníky, se pro něj stala jistým vysvobozením a Barker se přihlásil dobrovolně do řad letectva.

V té době se Barker stal svědkem jednoho z prvních leteckých střetnutí. Viděl na obloze německé letadlo, které napadlo francouzský dvoumístný stroj. Z toho náhle vyšlehly plameny a letoun začal se svištivým zvukem padat k zemi. Oba letci na jeho palubě už nemohli vydržet strašlivý žár, vyskočili a padali z výšky asi jednoho kilometru vedle svého letadla k zemi. Barker později přiznal, že na krátkou dobu litoval, že si podal žádost o přeřazení k letectvu.

Té bylo vyhověno a v březnu 1916 byl na zkoušku převelen k 9. sqn. RFC jako pozorovatel „ve výcviku“. Britské letectvo tehdy potřebovalo nováčky tolik, že je ani neodesílalo do Anglie do výcvikových kurzů, ale dobrovolníci prodělávali výcvik střelce a pozorovatele přímo u bojové jednotky. Rekruti přitom stále nosili uniformy vojsk, ze kterých do RFC přišli.

Jakmile se Barker naučil Morseovu abecedu a zacházet s mapami (s kulometem už zacházet uměl a to velmi dobře), byl přijat a přidělen k 4. sqn., která stejně jako „devátá“ používala letouny BE 2. Již 7. 7. 1916 byl znovu převelen, tentokrát k 15. sqn., vyzbrojené také letouny BE 2. 21. 7. zažil Barker svůj první vzdušný souboj, když jeho BE 2 napadl rychlý dvoumístný Roland vyzbrojený kromě pohyblivého i synchronizovaným kulometem. Barker mohl na vlastní kůži pocítit, jak je obtížné manévrovat s pohyblivým kulometem, když se do něj opírá vzdušný vír od vrtule a on sám je tisknut do sedačky odstředivou silou v zatáčkách. Nicméně se svého úkolu zhostil dobře, neboť Rolanda sestřelil, ale vítězství mu oficiálně nebylo uznáno.

V té době už Barker strávil nad frontou více než sto hodin a konečně také odložil uniformu seržanta kanadských jízdních střelců a oblékl stejnokroj podporučíka Royal Flying Corps. V jeho povinnostech se však nezměnilo nic a Barker celé léto strávil v kokpitu svého letounu, když bez oddechu prováděl jeden pozorovací let za druhým. Aktivita RFC byla totiž od okamžiku zahájení spojenecké ofenzívy na Sommě, tedy od konce června, značná. Pozorovací letadla nepřetržitě operovala nad frontou, prováděla průzkum a řídila dělostřeleckou palbu. Letečtí pozorovatelé začali v té době prokazovat svoji vysokou bojovou hodnotu. Jimi získané informace byly nesmírně cenné a díky pásmovému signálu začali značnou měrou aktivně ovlivňovat pozemní střetnutí.

Reklama

Pásmový signál byl rozkazem pro každé dělo v dostřelu, aby zahájilo palbu na cíl určený leteckým pozorovatelem. Je zřejmé, že muselo jít o velmi nákladnou akci a tak mohl odvysílání pásmového signálu ospravedlnit jen adekvátní cíl, především značná uskupení vojsk a bojové techniky. Mezi britskými pozorovateli se vyprávěla historka o důstojníkovi, jenž byl postaven před vojenský soud proto, že v zoufalství vyslal pásmový signál na pouhou jednu protiletadlovou dělostřeleckou baterii, která ostřelovala jeho letoun.

Barker sám byl během toho hektického léta 1916 také nucen několikrát vyslat pásmový signál, protože odhalil mohutné koncentrace německých vojsk, připravujících se k protiútoku na postupující britské jednotky. Obvykle pak přinutil svého pilota, aby slétl co nejníže, protože chtěl s jistotou identifikovat německé uniformy, a potom vysílačkou udal dělostřelectvu přesné souřadnice, na něž se pak zaměřila všechna děla v daném úseku fronty. Mohutná dělostřelecká palba pak Němcům způsobila značné ztráty, znemožnila jejich protiútok a zachránila život řadě britských vojáků.

I po zbytek léta projevoval Barker své vynikající schopnosti, díky jimž postupoval v hodnostním žebříčku až k hodnosti kapitána. 15. 8. 1916 sestřelil další německý letoun, ale ani tento sestřel mu nebyl uznán. V listopadu bitva na Sommě skončila. Barker se po dobu své služby osvědčil jako vynikající důstojník, a proto je 16. 11. 1916 odeslán do Narborough, v anglickém hrabství Norfolk, k pilotnímu výcviku. 10. 1. 1917 je vyznamenán Military Cross. Obdržel jej za dosavadní činnost a zvláště pak za fotoprůzkumnou misi, kterou dokončil, přestože na jeho letoun útočilo šest německých stíhaček. Všechny dokázal palbou ze svého kulometu zahnat a potom splnil úkol.

Během svého pilotního výcviku osvědčil zcela mimořádné nadání a hluboké zkušenosti s létáním u bojových letek. Stačilo mu absolvovat pouhé dva (!) lety s instruktorem, přičemž první trval asi 50 minut a druhý jen pět. Pak už mu dovoleno vzlétnout k samostatnému letu. Pilotní kurz byl tudíž pro Barkera velmi krátký a už 24. 2. 1917 se jako pilot vrací zpět k 15. squadroně, nyní vyzbrojené letouny RE 8. Tento stroj konstruovaný jako náhrada za BE 2 byl ale jedním z nejhorších letadel války. Byl velmi nepříjemný na pilotáž, snadno padal do vývrtky a bylo obtížné s ním přistát. Navíc byl velmi chatrné konstrukce a při zásahu často vzňal. Měl alespoň silnější výzbroj - kromě pohyblivého kulometu Lewis i jeden synchronizovaný Vickers. Barker si ale brzy s nepříjemnými vlastnostmi letounu poradil a 25. 3. sestřelil německý stíhací letoun blíže neurčeného typu. Vítězství mu ale opět nebylo uznáno.

V dubnu 1917 zahajují Britové ofenzívu u Arrasu a Capt. Barker opět denně létá v malých výškách nad nejnebezpečnějšími úseky a řídí dělostřeleckou palbu. Odradit ho nemohou ani nejnovější německé Albatrosy, řádící mezi britskými pozorovacími letouny. Za svoji činnost během „Krvavého dubna“ obdržel Barker 18. 4. stužku ke svému MC. V operačních letech pokračoval bez přestávky až do 7. 8. 1917, kdy byl zraněn v obličeji střepinou protiletadlového granátu. Následovalo nouzové přistání a polní nemocnice. Po vyléčení byl Barker v září 1917 znovu odeslán do Narborough, ale tentokrát jako instruktor.

V té době měl Barker za sebou 19 měsíců frontové služby u pozorovacích letek. V jejich řadách nebyl nikdo další, kdo by sloužil tak dlouho nepřetržitě. Jeho zařazení do funkce instruktora jej mělo uchránit nebezpečí bojových letů. Barker nyní mohl klidně zůstat v bezpečí až do konce války, vždyť jeho záznamy v osobních spisech byly stejně vynikající, ale to se mu vůbec nezamlouvalo. Po několikanásobném urgování žádosti o převelení zpět na frontu byl v září odeslán ke zkrácenému stíhacímu výcviku, po jehož ukončení dokonce dostal na vybranou mezi elitní 56. squadronou s letadly SE 5a a v Yatesbury nově utvořenou 28. squadronou vyzbrojenou letouny Sopwith Camel. V obou případech s ním bylo počítáno do funkce Flight Commander (velitel letky). Barker se při výcviku seznámil s Camely a jejich vlastnosti a výkony na něj silně zapůsobily. Proto si vybral 28. squadronu, kde byl jmenován velitelem letky „C“.

Dne 8. 10. 1917 se Barker se svou jednotkou zapojuje do akcí nad frontou. Ještě téhož večera se na neoficiálním hlídkovém letu pouští do souboje s Albatrosem D.V. Sestřelí jej, avšak chybějí svědkové, a tak mu sestřel opět uznán není. Svého prvního potvrzeného sestřelu dosáhl Barker 20. 10. 1917, když sestřelil další Albatros. O šest dní později Barker získal další dva sestřely. Barkerova letka se poté, co rozprášila prapor německé pěchoty, utkala v přízemním boji s letkou německých Albatrosů. Jedna německá stíhačka se pověsila na ocas Barkerova Camelu a začala jej ostřelovat. Barker zvolil velmi riskantní manévr; jen pár metrů nad zemí vytáhl letoun do přemetu. Když jej dokončil, ocitl se za ocasem Albatrosu, jehož pilot se, z obavy, že by mohl narazit do země, neodvážil jeho manévr napodobit. Barker jej okamžitě prostřílel svými kulomety a poslal ho v plamenech k zemi. Ale to už se za jeho zády objevil další Albatros - a Barker svůj drzý kousek s přemetem zopakoval. Druhý Albatros musel po dávce z Barkerových kulometů nouzově přistát. Počet Barkerových úředně potvrzených vítězství tak stoupl na tři. Netušil, že na západní frontě to byla na velmi dlouhou dobu vítězství poslední.

Silně neutěšená situace na italské frontě po porážce dvou italských armádních sborů u Caporetta donutila spojenecké velení k vyslání vlastních vojsk do Itálie. Kromě pozemních vojsk jsem jsou pochopitelně odeslány i jednotky letectva. Jako první se 12. 11. 1917 přesunula po železnici do Milána 28. squadrona a spolu s ní průzkumná 34. squadrona, vybavená letouny RE 8. O deset dní později se přesunula do Verony a 28. 11. přelétla na své operační frontové letiště v Grosse. Ihned se zapojila do bojových akcí a její Camely začaly létat v trojčlenných formacích od svítání do soumraku hlídky nad frontou nebo doprovázely průzkumné RE 8. V prosinci je posílily Camely 66. a 45. stíhací squadrony, s nimiž se do Itálie přesunula 42. průzkumná squadrona.

Reklama

Vzdušné boje mezi Italy a Rakušany nebyly zdaleka tím zuřivým masakrem jako nad západní frontou. Místo těch zlých psích soubojů, kde se stíhačky kolem sebe zběsile točily v nejtěsnější blízkosti a nepřetržitě na sebe štěkaly svými kulomety, se tady bojovalo rozvláčně, ve zdlouhavém širokém kroužení, za občasné dávky z kulometů a protivníci se často rozcházeli, aniž by byl souboj rozhodnut. Avšak náhle se na italské nebe vřítily britské Camely, které se na rakouská letadla začaly vrhat jako vzteklí psi. Napadaly je na potkání, nemilosrdně je pronásledovaly, pořádaly na ně úplné štvanice. Britští piloti se, bez ohledu na nebezpečí srážky, přibližovali k rakouským letadlům na nejkratší vzdálenosti a zblízka Rakušany nelítostně sestřelovali. Rakousko - uherští piloti se brzy začali bát Camelů jako moru a soubojům s nimi se spíše vyhýbali. Vzdušné boje však zakrátko nabyly na intenzitě, jakmile se do bojů naplno zapojily německé Jasta 1, 31 a 39, vyslané do Itálie už na podzim 1917 v souvislosti s rakousko - německou ofenzívou u Caporetta. Britští stíhači si ale, i přes svůj malý počet, dokázali už v prvních týdnech vybojovat nadvládu ve vzduchu.

A právě Capt. Barker se stal mužem, kterému byly přiznány první tři vítězství dosažená letci RFC na této frontě. Nejprve se 29. 11. po zásazích z jeho zbraní zřítil Albatros D.V od Jasta 1. To byl Barkerův první sestřel na italské frontě a čtvrtý celkově. Stíhacím esem se pak stal 3. 12., když sestřelil Albatros D.III od Jasta 39 a o několik okamžiků později získává Barker i šestý sestřel zapálením pozorovacího balónu. Do konce roku sestřelil Barker ještě jeden balón a zvýšil tak své skóre na sedm úředně potvrzených vítězství. Za své výkony je dekorován Řádem za vynikající službu - DSO.

Štědrý den roku 1917 oslavil Capt. Barker poněkud nezvyklým způsobem. Nenápadně se vytratil z důstojnické jídelny, kde byly v plném proudu oslavy Štědrého dne, a se svým přítelem Lt. Hudsonem podnikli „na černo“ útok na německé polní letiště. Kromě bomb na ně svrhli i plakát s přáním „veselých vánoc“. V týdenním hlášení německého letectva 14. armády z italské fronty bylo uvedeno, že dva britské Camely zaútočily na letiště jednotky FFA A/204, poškodily několik hangárů a čtyři letadla. Časně ráno, v mrazivém vzduchu, se němečtí letci usadili v kabinách svých letadel a vzlétli směrem k britskému letišti. Britské piloty náhle probudily výbuchy bomb. Rozespalí, někteří ještě v pyžamech, se vrhli ke svým strojům a vzlétli vstříc vetřelcům. V následujícím boji ztratili Němci šest dvoumístných letadel, jejichž posádky se vesměs vzdaly britským stíhačům. Britští piloti pak ale ke svému úžasu zjistili, že mnozí ze zajatců vykazují značný stupeň opilosti. Při výslechu zajatci uvedli, že byli velmi rozzlobeni podlým britským náletem, celou noc o něm během vánočních oslav rozhořčeně debatovali, až se nad ránem, posilněni pitím, rozhodli provést odvetný útok. Britští zpravodajští důstojníci byli pravděpodobně poněkud v rozpacích, neboť o nějakém vlastním útoku neměli ani tušení. Brzy se však zjistilo, že jej má na svědomí Barker, který se večer vrátil do jídelny, jakoby se nic nestalo a opravdu nevzbudil žádné podezření.

V lednu 1918 začaly vzdušné boje nabírat na intenzitě. 8. 1. sestřelil Barker další německý Albatros a 24. 1. zapálil ve spolupráci s Lt. Hudsonem dva pozorovací balóny, čímž počet svých vítězství zaokrouhlil na deset. Ani další britští stíhači se nechtěli nechat zahanbit. Například Capt. Frew od 45. sqn. sestřelil 15. ledna rakouskou dvousedadlovku prvními třemi výstřely a když se mu pak zasekl jeden kulomet, sestřelil zbylým ještě tři stíhačky.

Během února se Barker dařilo. 2. 2. sestřelil rakousko - uherskou stíhačku Phoenix D.I a dvoumístný letoun typu „C“. 5. 2. dosahuje Barker dalšího dvojitého vítězství, když sestřeluje rakouský Albatros D.III a další dvousedadlovku. Velkého úspěchu potom dosáhl 12. února a tento den se bezpochyby stal černým dnem pro oddíly nepřátelských pozorovacích balónů, kterých Barker opět ve spolupráci s Hudsonem sestřelil rovných pět.

Březen nezačal pro Barkera dobře. Hned 8. 3. při přistání podcenil přízemní mlhy a havaroval. Letoun se převrátil koly nahoru, měl poškozenou horní nosnou plochu a roztříštěnou vrtuli, Barker vyvázl bez zranění. Do konce března ale sestřelil další tři Albatrosy a zvýšil tak své skóre na 22 vítězství. V březnu také byly, v souvislosti s chystanou jarní ofenzívou na západní frontě, do Francie odveleny i všechny tři německé Jasta.

Barker i nadále pokračoval ve svých „černých“ letech. Britské velení tím nebylo nadšeno, neboť nepodporovalo nenařízené akce. Podle letité zkušenosti, že nejlepším trestem pro vojáka je ho povýšit, byl Barker ustaven na uvolněnou funkci velitele celé 28. squadrony. Ten však rozhořčeně okamžitě požádal o přeložení a tak byl dne 10. 4. 1918 povolán k výměně za velitele letky 66. squadrony, který zaujal jeho pozici u 28. sqn. Šlo o čistě formální akt, protože obě squadrony spolu sdílely letiště.

V dubnu bylo létání nad italskou frontou omezeno na minimum pro nepříznivé povětrnostní podmínky a tak Barker v tomto měsíci sestřelil jen jeden rakouský Albatros. V té době také do Itálie přibylo několik dvoumístných stíhacích Bristolů F. 2B, dočasně přidělených k 28. squadroně jako letka Z; později se tyto stroje staly základem 139. squadrony, celé vybavené Bristoly.

Zato v květnu se Barkerovi dařilo. Mezi 8. a 24. květnem sestřelil osm nepřátelských letadel a zvýšil tak své skóre na 31 vítězství. Při spojenecké protiofenzívě u Asiaga 30. 5. se celkem 35 Camelů od všech tří britských squadron zúčastnilo hloubkových útoků na pozemní jednotky nepřítele. Camely ostřelovaly a bombardovaly soustředění rakouských vojsk; při této činnosti spotřebovaly dohromady na 1000 kg pum a 9000 kulometných nábojů. V květnu také jen 28. squadrona hlásila 28 vzdušných vítězství při ztrátě pouze jediného, zajatého pilota.

15. června zahájila rakouská vojska překvapivou ofenzívu na řece Piavě. Rakouští vojáci pod rouškou tmy překročili Piavu po pěti pontonových mostech, nepozorovaně sestavených rakouskými ženisty. Rakouská vojska využila momentu překvapení, získala předmostí na italském břehu a začala je rozšiřovat. Rakouskou ofenzívu pomáhaly, navzdory deštivému počasí, zastavovat i britské Camely svými kulomety a Cooperovými pumami o hmotnosti 11 kg.

28. squadrona tak operovala od rána 03.25 hod. až do setmění. Capt. Stan Stanger vedl osm pilotů 28. squadrony do útoku na rakouskou pěchotu překračující Piavu po pěti pontonových mostech. Stanger zasáhl jeden most všemi čtyřmi Cooperovými pumami a pak on a jeho piloti začali nepřátelské pěšáky ostřelovat svými kulomety. Na 3000 jich přinutili k útěku a dalších 500 při tom padlo. Po 16 hodině už na rakouská vojska valící se přes řeku a rozlévající se po předmostí útočilo celkem 33 Camelů, spolu s italskými letadly. W. G. Barker zničil dva pontonové mosty tak, že bombardoval ten výše proti proudu; jeho rozlomené trosky pak strhly i spodní most. Spojenecké letouny pokračovaly v bojových letech až do úplné tmy.

V noci se rakouským ženistům podařilo pontonové mosty obnovit, ale ofenzíva se už značně pozdržela. Druhého dne ale byly nové pontonové mosty znovu bombardovány a zničeny. Camely za celý den svrhly přibližně dvě tuny jedenáctikilových Cooperových pum. Ale ofenzívu nezastavily jen vojenské akce, ale i počasí. Déšť nakonec rozvodnil Piavu natolik, že už nemohly být mosty znovu postaveny. A tak muselo 30 000 rakouských vojáků, kteří už řeku překročili, kapitulovat.

Ale v červnu nezůstalo jen u hloubkových útoků. Ačkoliv spojenecká letecká převaha byla tehdy už úplná, ve vzduchu byly sváděny tvrdé boje. Vždyť právě při bitvě na Piavě padl Francesco Baracca a britská 28. squadrona v tomto měsíci ztratila pět pilotů při 22 sestřelech. Barker během června zničil 5 rakouských letadel - jedno dvoumístné a čtyři stíhačky - a jeho skóre tak vykazuje 36 potvrzených sestřelů.

Další dvě rakouské stíhačky Barker sestřelil 13. 7. 1918. O několik dnů později je Barker povýšen na majora a jmenován velitelem 139. squadrony RAF, která byla v červenci zformována přímo na italské frontě. Její výzbroj tvoří vynikající dvoumístné stíhačky Bristol Fighter F 2B, používané často také jako pozorovací letouny a lehké bombardéry. Tyto stroje měly téměř stejnou rychlost a manévrovací schopnosti jako běžné stíhačky, navíc však byly vybaveny střelištěm s pohyblivým kulometem pro obranu zadní polosféry. Barker měl jedinou podmínku - chtěl si ponechat svůj osobní letoun Sopwith Camel výrobního čísla B6313. To je mu umožněno a tak Barker vede svoji novou squadronu do boje. Již 18. 7. 1918 sestřeluje dva rakouské dvoumístné letouny. Další dvojici sestřelů si připisuje o dva dny později, když se mu daří sestřelit dva rakouské stíhací Albatrosy. 23. 7. dosahuje ve spolupráci s posádkou jednoho ze svých Bristolů dalšího vítězství. Jeho skóre tak vykazuje 43 sestřelů a téhož dne je Barkerovi udělena stužka k DSO.

Další ze svých neobyčejných letů podnikl Barker v noci na 9. srpna 1918, kdy osobně doprovázel hluboko nad nepřátelské území italský bombardér, který tam vysadil svého agenta tajné služby. Za tento čin je Barkerovi 12. 9. udělena italská Medaglia d’Argento, neboli Stříbrná medaile za chrabrost v boji.

18. 9. dosahuje Barker tří sestřelů v jediném dni, čímž počet jím zničených nepřátelských strojů vzrostl na 46. V té době již Barker dávno stál na čele mezi všemi esy italské fronty, především pak rakouským Godwinem Brumowskim a italským Francesco Baraccou. Tato tři vítězství byla také posledními, jichž dosáhl na svém Camelu B6313. Tento stroj a jeho pilot spolu vytvořili ojedinělý rekord. Barker na něm poprvé vzlétl 30. 9. 1917 a poslední let uskutečnil téměř na den přesně - 29. 9. 1918. Společně nalétali 379 hodin a 25 minut, přičemž u 28. squadrony s ním Barker zaznamenal 22 sestřelů, u 66. squadrony 16 a u 139. squadrony 8 potvrzených sestřelů. Podtrženo a sečteno 46 vítězství na jediném stroji, čímž se Camel B6313 W. G. Barkera stal nejúspěšnějším strojem svého typu v historii.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více