Stíhací esa

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 22.038

Angličtí piloti a mechanici si ve strašidelném příšeří hangárů, kde čekali na rozkazy, krátili čas vyprávěním hrůzostrašných příběhů. Šeptali si o letadlech, jež se vrátila na letiště s mrtvou posádkou, o letounech, které byly již týdny nezvěstné a přece byly znovu a znovu spatřovány ve vzduchu a zvěstovaly tak ztráty v řadách jednotky, nebo o pilotech, kteří, ač už dávno mrtvi, přicházeli beze slova do kantýny a zase z ní odcházeli a každý, s kým se setkali, dříve nebo později také odešel do říše zapomnění. Žádná z těchto bajek však nebyla příšernější než pověst o „Rudém baronovi“.

Vyprávělo se, že tenhle prokletý Hun4) létá na červeně zbarveném letadle a ten, kdo se s ním setkal, se už nikdy nevrátil domů. Zabil prý už desítky Angličanů a nebyl nikdo, kdo by ho dokázal porazit. Objevil se po Boelckově smrti, jako jeho mstitel, jako jeho přízrak. Z Boelckeho šel strach, ale jeho nástupce byl ztělesněním děsu. Francouzi mu říkali „Le Diable Rouge“ – „Rudý ďábel“ a měli k tomu jistě dobrý důvod. Vodíval do bojů smečku nesmírně bojovných a smrtelně nebezpečných Albatrosů a všude kde se tahle banda objevila, nechávala za sebou ohořelé vraky nepřátelských letadel a zdecimované spojenecké letky. Pouhé objevení se rudého letounu nad frontou způsobovalo prudký pokles morálky v řadách spojeneckých pilotů.

Reklama

Doma v Německu byl znám jako „Der Rote Kampfflieger“ – „Rudý bojový letec“. I tady se vyprávěly historky o britských zabijáckých perutích, zvlášť zformovaných s úkolem tohoto pozoruhodného pilota sestřelit a o odměně 5000 liber vypsané na jeho hlavu.

Byl opředen mystériem legendy už za svého života a později byla skutečnost překryta vrstvou mýtů docela. Faktem však zůstává, že tento muž se stal nejúspěšnějším stíhačem I. světové války. Jmenoval se Manfred von Richthofen.

Manfred Freiherr von Richthofen (Freiherr znamená svobodný pán. Nepříliš šťastný překlad do angličtiny z Manfreda udělal barona, avšak tento titul pruská šlechta nezná) se připravoval na vojenskou kariéru od dětství.

V jedenácti letech (narodil se 2. května 1892) byl odeslán do vojenské školy ve Wahlstattu. Už tady dokázal svou odvahu tím, že vyšplhal na věž místního kostela, na jejíž špici uvázal kapesník. Po úspěšném ukončení kadetního a důstojnického výcviku nastoupil roku 1911 do berlínské vojenské akademie. V devatenácti letech započal službu u Ulanen - Regiment Kaiser Alexander III Nr. 1 (jízdní hulánský pluk). Koncem roku 1912 měl už hodnost poručíka.

Po vypuknutí světové války byl regiment vyslán do Polska. Později byl převelen na západní frontu. Ta ovšem, přeplněná zákopy a ostnatým drátem nebyla místem pro kavalerii. Richthofen, který toužil po boji, si po osmi měsících nečinnosti podal žádost o přeřazení. Ta byla schválena a roku 1915 byl Richthofen zařazen k vojenskému letectvu. Brzy se stal kvalifikovaným pozorovatelem. Sloužil nejprve na ruské frontě a později v Belgii.

Při náhodném setkání a rozhovoru s Oswaldem Boelckem, byl Richthofen inspirován a rozhodnut pro pilotní výcvik. Avšak jeho talent k létání nebyl nejlepší. Při prvním samostatném letu urazil podvozek, při první pilotní zkoušce propadl. Ale na vánoce roku 1915 konečně prošel svou třetí a poslední zkouškou.

Reklama

Richthofen nejprve sloužil jako pozorovatel, později jako pilot dvoumístných letounů, posléze v dubnu 1916 přešel na Fokker E. Po dalším náhodném setkání, v té době již s legendárním Oswaldem Boelckem, přijal von Richthofen nabídku, aby vstoupil do řad jeho nově vznikající stíhací jednotky Jasta 2.

Oswald Boelcke se stal Richthofenovým velkým vzorem a nenahraditelným učitelem. 17. září vedl tento skvělý muž své žáky do prvního skutečného boje, v němž Richthofen i ostatní čtyři mladí letci získali svá první vítězství. Do oslav tohoto prvního velkého úspěchu Boelckeho jednotky byl zahrnut i přípitek ze stříbrných pohárů naplněných podle středověkého obyčeje pivem. Připíjelo se jak na vítězství, tak i na počest soupeře. Každý letec měl připraven svůj pivní pohár pro ten den, kdy si z něj bude moci připít na své první vítězství. Kromě něj obdržel každý německý letec za své první vítězství velký stříbrný pohár, tzv. Ehrenbecher (Pohár slávy) od velitele bojových leteckých sil. Richthofenovi se zvyk přípitku po každém prvním vítězství po prvním vítězství natolik zalíbil, že si nechal u svého berlínského klenotníka vyrobit do zásoby rovných 60 pohárků, z nichž připíjel po každém svém vítězství.

Dne 16. října 1916 se von Richthofen stal stíhacím esem, když získal již své páté vítězství. K 9. listopadu už měl na kontě 8 sestřelů, přičemž byl velice zklamán a cítil se podveden, že se nestal dalším mužem, který po osmi sestřelech získal Pour le Mérite. V té době byla ale kritéria pro udělování tohoto vyznamenání upravena a k jeho získání bylo třeba dosáhnout dvojnásobného počtu vzdušných vítězství. Richthofen obdržel jiné vyznamenání.

Dne 23. 11. 1916 získal Manfred von Richthofen své jedenácté vítězství. Jeho obětí se stal D.H. 2, pilotovaný pověstným majorem Lanoe Hawkerem VC, DSO. V hlášení o tomto souboji uvedl: „Musím přiznat, že Angličan, kterého se mi podařilo 23. listopadu sestřelit, byl anglickým protějškem našeho Immelmanna. Přirozeně jsem to nevěděl, když jsme spolu bojovali, ale mistrovský způsob, jakým ovládal své letadlo, a razance, se kterou létal, ukazovaly, že to musel být pohádkový chlapík.

Při startu z našeho letiště panovalo nádherné počasí. Měl jsem dobrou náladu a těšil jsem se na lov. Ve výšce 3000 m jsem zahlédl tři anglická letadla. Věděl jsem, že mě zpozorovali i Angličané, a podle jejich manévrů mi bylo jasné, že naše naděje na žertík dne narazí na rozhodný odpor. Byli proti oběti, já také. Měli výhodu výšky, já ale přijal jejich výzvu. Letěl jsem níže a neměl jsem výhodnou polohu k útoku, a tak jsem musel čekat, až mě některý z nich napadne střemhlavým útokem. Čekání netrvalo dlouho. První z nich na mě příkře naletěl a pokoušel se dostat mě zezadu. Vystřelil pět ran, tu jsem změnil směr letu a prudce uhnul vlevo. Pronásledoval mě a nastala divoká hra na kolotoči. Pokoušel se dostat za mne. Kroužili jsme dokola jako dva blázni. Oba motory běžely na plný plyn a zdálo se, že žádnému z nás se nepodařilo získat ani centimetr. Ocitli jsme se na kružnici přesně naproti sobě a z této pozice nemohl žádný z nás vystřelit na toho druhého ani jedinou ránu.

Nejdříve jsme kroužili dvacetkrát vpravo, pak dvacetkrát vlevo. Jak toto mrtvé kroužení pokračovalo, žádný z nás při něm nezískal ani nejmenší výhodu. Okamžitě jsem věděl, že jsem si nevybral žádného začátečníka, protože ani ve snu nepomyslel na vybočení z kruhu a tím zakončení této hry. Měl výtečné letadlo pokud šlo o jeho obratnost, ale můj stroj dokázal lépe a rychleji stoupat. A tím se mi nakonec podařilo získat pozici za ním i s nutným převýšením.

Při naší honičce jsme ztráceli výšku - byli jsme sotva tisíc metrů nad zemí. Vítr vál podle mé chuti. Během celého dosavadní boje jsme se nejen přiblížili k zemi, ale vítr nás pomalu odvál až nad německé zákopy. Zpozoroval jsem, že jsme přesně nad městem Bapaume, a můj soupeř musel vědět, že pro něho nastal okamžik, kdy by měl přerušit boj, protože se dostával stále hlouběji nad německé území. Byl to ale řízný ďábel. Přestože jsem byl za ním a nad ním, otočil se v sedačce a zamával mi, jakoby mi chtěl říci - jak se vede? Znovu jsme zahájili honičku, jak jsme nejrychleji mohli a jak úzké zatáčky jsme dokázali. Často jsem odhadoval průměr kruhu, který jsme opisovali, na méně než 100 metrů. Mohl jsem se skoro podívat úplně svisle do jeho kabiny a pozorovat každý pohyb jeho hlavy. Kdyby neměl kuklu a brýle, pak bych byl dokonce věděl, jak se tváří.

Reklama

Byl to skutečný sportovec, ale věděl jsem, že mé postavení těsně nad ním a za ním je pro něho příliš mnoho, především proto, že jsme stále ztráceli výšku a ocitli se ještě hlouběji v německém zázemí. Byli jsme již těsně nad zemí a on se teď musel rozhodnout, zda přistane na německé půdě nebo se pokusí vyletět z kruhu, aby se opět dostal na vlastní stranu fronty. Zřejmě ale tomuto sportovci ani nepřišlo na mysl přistát a vzdát se, ale náhle se pokusil několika přemety a dalšími bláznivými kousky se připravit k návratu domů. Když pak po skončení těchto atrakcí nabral kurs k vlastním liniím, zahvízdaly mu mé první kulky kolem uší, vždyť s výjimkou jeho krátké dávky na počátku boje nepadl jediný výstřel - žádný z nás k tomu neměl příležitost.

Boj se teď přenesl těsně nad zem. Nebyli jsme ani ve 100 metrech. Letěli jsme nepříjemně rychle. Věděl, že jsem těsně za ním. Věděl, že ústí mého kulometu míří na něho. Začal manévrovat a neustále měnil směr letu, prudce a nepravidelně měnil směr nalevo i napravo a tak neustále znemožňoval přesné míření. Ale správný okamžik stejně přišel. Byl jsem padesát metrů za ním. Zahájil jsem střelbu dlouhou dávkou. Byli jsme sotva padesát metrů nad zemí a hnali jsme se kupředu. Teď jsem byl za ním již jen třicet metrů. Musel padnout. Kulomet plival oheň a olovo.

Pak se ale kulomet porouchal, ale za okamžik zase začal střílet. Ta porucha mu skoro zachránila život. Jedna z kulek zasáhla. Přímo do hlavy. Jeho letadlo se vzepjalo a pak již padalo. Dopadlo na zem, když jsem již odlétal. Jeho kulomet se zabořil do země, nyní visí nad dveřmi mého pokoje. Byl to statečný soupeř, sportovec a bojovník.“

Dne 4. ledna 1917 získal Manfred von Richthofen své šestnácté vítězství. Toho dne zaznamenala trojice Albatrosů Jasty 2 nad frontou čtyři letadla neznámého typu. Ukázalo se, že jde o Angličany. Jeden z nich na Němce zaútočil. Britský stroj se bezprostředně osvědčil jako lepší. Jeho slabá místa se Němcům podařilo odhalit jen díky tomu, že byli tři na jednoho. Nakonec se Richthofen dostal Angličanovi do týla a sestřelil jej. Neznámé letadlo byla horká anglická novinka - Sopwith Pup. Jednalo se o vynikající letoun, ve své době byl nejlepší britskou stíhačkou. Byl to v bojových podmínkách nesmírně spolehlivý, na řízení citlivě reagující a neobyčejně obratný dvouplošník, který neztrácel výšku ani v nejužších zatáčkách. Ve větších výškách spolehlivě překonával všechna soudobá německá letadla svými manévrovacími schopnostmi. Byl vyzbrojen jedním synchronizovaným kulometem Vickers ráže 7,7 mm, vybaveným mechanickým synchronizátorem Scarff - Dibovski.

Po šestnáctém vítězství byl Manfred von Richthofen 16. ledna 1917 konečně vyznamenán vytouženým Modrým Maxem (tak byl mezi britskými letci populárně nazýván Pour le Mérite. Němci toto označení příliš nepoužívali. Přezdívka má připomínat jednoho z prvních stíhačů vyznamenaných tímto řádem - Maxe Immelmanna) a zároveň mu bylo svěřeno velení vlastní stíhací jednotky Jasta 11. Své domovské letiště měla u Douai. Po tříměsíční frontové službě neměla sice Jasta 11 žádnou ztrátu, nezískala však ani jediné vzdušné vítězství. Jednotka operovala s letouny Halberstadt, jež měly slabé motory, a tak byl prvním Manfredovým činem po převzetí velení (stalo se tak 14. 1.) pokus o přezbrojení Jasty letouny Albatros D.III. Nové stroje byly jednotce dodány ve třetím lednovém týdnu.

V kokpitu jednoho z těchto nových letounů 23. ledna vybojoval Richthofen jednotce první vzdušné vítězství. Následujícího dne přidal ještě jeden setřel, ale během boje se mu ve výšce 300 m zlomila nosná plocha a Richthofenovi se povedlo nouzově přistát jen zázrakem. Omezená pevnost nosných ploch byla známá nectnost Albatrosů. Albatros měl spodní křídlo užší a kratší než horní. Tím se zlepšovala pohyblivost letounu a zlepšoval pilotův výhled. Na koncích křídel však bylo pouze po jediné vzpěře ve tvaru V, jejíž hrot vyvíjel tlak na nejslabší bod spodního křídla, takže se zde při nepřiměřeném tlaku zlomilo. Navzdory tomuto defektu však došlo vzhledem k počtu uskutečněných vzletů k zanedbatelnému počtu nehod a Albatros zůstával nadále pánem vzduchu.

V té době už Manfred von Richthofen používal letoun s rudě natřeným trupem. Bohužel není přesněji známo, kdy byla tato barevná úprava provedena. Těžko říci co k tomu Richthofena vedlo, protože tak nápadný letoun si přímo říkal o napadení. Rudý nátěr měl ale i praktický význam. Ostatní piloti Jasta 11 tak mohli i nejprudším boji snadno a rychle identifikovat stroj velitele. Richthofen zvolil červenou barvu pravděpodobně podle barev své původní jednotky - hulánského pluku č. 1. Rudě natřený letoun se brzy stal pověstným na obou stranách fronty.

Manfred von Richthofen šel ve šlépějích svého velkého učitele Oswalda Boelckeho. Učil svoje piloty létat i střílet a radil jim, jak se ve kterém okamžiku boje zachovat. Že byl dobrým učitelem dokazovala první vítězství jeho žáků. V únoru dosáhli svých prvních sestřelů Sebastian Festner (celkem 12 sestřelů) a Karl Allmenröder (30 s.).

V březnu Spojenci připravovali ofenzívu u Arrasu. Nebe bylo plné průzkumných letadel a doprovodných stíhaček. Jasta 11 začala dělat svému veliteli čest. Za měsíc březen si celá jednotka připsala 27 vítězství. Manfred sám k tomuto číslu přispěl deseti sestřely. Za ním následovali Karl Schäfer se sedmi sestřely (celkem 30 s.), Kurt Wolff s pěti vítězstvími (33 s.) a po jednom sestřelu zaznamenali Constantin Krefft (2 s.) a Lothar Freiherr von Richthofen (40 s.), který se k Jasta 11 dostal s jedinou nalétanou hodinou na stíhačce díky intervenci svého staršího bratra.


4) Hun je anglicky hanlivé označení Němců. Něco jako francouzsky Boš nebo česky skopčák.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více