Použití ochuzeného uranu v podkaliberní munici

Autor: Radislav Svoboda / Algernon 🕔︎︎ 👁︎ 68.683

Přírodní uran (92U) má tři izotopy, přičemž převažující podíl má uran 238:
234U — cca 0,006%;
235U — >0,7% (udává se 0,71 nebo 0,72%);
238U — cca 99,28%.
Převažující izotop uranu 238 není použitelný jako štěpný materiál, nelze jej tedy použít ani v jaderných reaktorech, ani v jaderných zbraních. Pouze při zásahu tzv. rychlým neutronem může být tento pohlcen, čímž vznikne (přes izotopy uranu a neptunia, 239U a 239Np) plutonium 239 (94Pu). Mimo to že plutonium je použitelné jako jaderné palivo (byť zatím stále spíše jen teoreticky), je navíc i zcela mimořádně toxické (a to i ve srovnání s jinými těžkými kovy, olovo či uran nevyjímaje), a zřejmě i karcinogenní. Z vojenského hlediska je snad zajímavé pouze tím, že jeho kritická hmota je ve srovnání s izotopem uranu 235 výrazně nižší (uvádí se asi 8/25 kritické hmotnosti uranu 235).

V podkaliberní munici se používá tzv. ochuzeného uranu („depleted uranium“), který zůstává jako „odpad“ při získávání obohaceného uranu (tzn. uranu, kde se zvyšuje podíl štěpitelného izotopu uranu 235), který se používá jak pro civilní, tak i pro vojenské účely — tyto se navzájem liší pouze stupněm obohacení. * Pro použití ve většině jaderných reaktorů se zvyšuje podíl 235U na 3 až 7 procent, kdežto pro jaderné zbraně se údajně zvyšuje na 90% a více.

Reklama

Podle prozatím dosažitelných údajů jsou jakékoli přímé vlivy radiace munice s ochuzeným uranem na zdraví válečných veteránů spíše neprokazatelné. Samotná úroveň radiace této munice je poměrně nízká (není bezdůvodné také připomenout, že i v běžném životě jsme vystaveni vlivům nízké radiace z tzv. přirozeného pozadí — můžeme kupř. připomenout před několika lety sdělovacími prostředky důkladně zveličenou hysterii kolem radonu). Navíc se nejrůznější zdravotní potíže projevily mimořádně brzo — kupř. případy leukémie byly zaznamenány ve velmi krátké době po předpokládané expozici radioaktivním zářením z uranové munice, takže je velmi málo pravděpodobná přímá závislost mezi těmito onemocněními a nasazením vojáků v oblasti, která byla kontaminována. Nyní se tedy spíše uvažuje o společném vlivu několika faktorů, které jednotlivě nepředstavují takové riziko, jako při jejich vzájemné kombinaci (kupř. insekticidy, očkování vojáků novými typy vakcín, či chemické zbraně uvolněné při bombardování iráckých skladů munice a dokonce i zbytky chemických zbraní, použitých v předchozí válce mezi Irákem a Iránem, či zplodiny z rozsáhlých požárů ropných polí — v souvislosti s tím není bez zajímavosti, že v ropě je také určité procento aromatických uhlovodíků, které jsou nejen velmi toxické, ale jsou rovněž prokázány i jejich karcinogenní účinky). Ovšem na druhou stranu je dobré připomenout, že ani tato možnost nadále neospravedlňuje používání tohoto střeliva, pokud nebudou provedeny nezávislé lékařské studie (absence důkazu škodlivosti této munice automaticky neznamená opak). Mimo to, i když pomineme sporné vlivy záření uranu, zůstává ve hře nesporná toxicita těžkých kovů (pochopitelně chemické vlastnosti různých izotopů uranu jsou shodné, tedy toxicita ochuzeného uranu se nijak neliší od uranu přírodního). Známé jsou následky poškození ledvin rozpustnými sloučeninami uranu.

Podle údajů organizace IPPNW (Lékaři za bezpečný život na Zemi — Česká sekce IPPNW »Zbraně s ochuzeným uranem: stanovisko IPPNW«) bylo jak v Iráku (1991), tak i na Balkáně (1999) zjištěno i znečištění stopovým množstvím izotopů uranu 236U a plutonia 239Pu (mimo dalších značně radioaktivních látek). Při výrobě podkaliberní munice tedy bylo použito nejen ochuzeného uranu získaného zpracováním přírodního uranu (kontaminace těmito izotopy totiž zcela jednoznačně svědčí o použití uranu získaného zpracováním odpadu z „vyhořelých“ palivových článků z jaderných reaktorů). O nebezpečnosti různých radioaktivních prvků či jejich izotopů poměrně dobře vypovídá i jejich poločas radioaktivního rozpadu. Uran 238U má poločas rozpadu 4,5 miliardy let (!), 235U 710 miliónů let, 234U „pouhých“ 250 tisíc let a poločas rozpadu plutonia 239Pu je 24 tisíc let. (Pochopitelně úroveň záření izotopu s kratším poločasem rozpadu je vyšší, tzn. i záření stejného množství materiálu je nebezpečnější.) Ochuzený uran, získaný pouze zpracováním přírodního uranu (tedy materiálu, který není znečištěn plutoniem a dalšími látkami), má díky tomu úroveň záření údajně pouze na úrovni kolem 60% radioaktivity přírodního uranu (tzn. směsi tří izotopů, ve výše uvedených poměrech). Přitom cca 95% radiace je emitováno jako záření alfa, které je zadržováno i pouhým běžným oděvem (pochopitelně i toto záření může být smrtelně nebezpečné — při dostatečně dlouhé době a úrovni expozice, pokud toto záření nemůže být odstíněno, tedy kupř. když jsou částice oxidu uranu vdechnuty do plic, jako ve velmi pravděpodobném případě zplodin hoření po zásahu podkaliberní střely z ochuzeného uranu).

V současnosti se v tankových kanónech používají tři základní typy protipancéřové munice. Jde o kumulativní střely (HEAT), tzv. trhavé střely s měkkou hlavou (HESH), a podkaliberní střely s oddělitelnou vodící částí — APDS, APDSFS, HVAPDSFS. První dva typy střel využívají k proražení pancéřování chemické energie trhaviny. V případě použití ochuzeného uranu nás zajímají střely posledního typu, využívající k proražení pancíře kinetické (pohybové) energie střely.

APDS (Armour Piercing, Discarding Sabot), APDSFS (Armour Piercing, Discarding Sabot, Fin Stabilised — podkaliberní střela s oddělitelným vodícím pouzdrem a křídelkovou stabilizací, tato střela je určena pro kanóny s hladkým vývrtem hlavně, tzn. jde o střely, které nejsou stabilizovány rotací). Tento princip použitý již za druhé světové války umožňuje dosažení neobvykle vysokých úsťových rychlostí (v 40. letech XX. století cca 1200 m/sec, na přelomu 80. a 90. let se pohybovala snad až kolem 1700 m/sec), a tedy i neobyčejně vysoké kinetické energie střely, která přitom při dopadu na cíl působí na relativně malé ploše. Pochopitelně, při těchto rychlostech jsou kladeny zcela mimořádné nároky jak na mechanické vlastnosti použitého materiálu homogenního průbojného jádra (wolfram či jeho slitiny, snad také karbid wolframu), tak i na přesnost a kvalitu výroby. Jako nevýhoda se snad může jevit pouze to, že poměrně lehká střela nenese nálož trhaviny, tudíž cíl ničí pouze kinetickou energií. To sice může vést k vyřazení vozidla, ale ne vždy na sto procent k jeho definitivnímu zničení. Jako východisko se jeví použití uranu (či jeho slitin), materiálu, který má jen o málo nižší specifickou hustotu než wolfram, zato má o cca 63 procent vyšší hustotu, než olovo (U 18,49 g/cm3, W 19,1 g/cm3, Pb 11,34 g/cm3), s přijatelnými mechanickými vlastnostmi, a jednou jen stěží pominutelnou „předností“ — díky vysokým teplotám, které jsou dosahovány v okamžiku průchodu střely pancířem, dojde k zapálení částeček uranu. Uvádí se, že při zásahu municí s ochuzeným uranem dochází k vyhoření části hmoty střely (kolem 20 procent). Vzniklý oxid uranu ve formě aerosolu kontaminuje bezprostřední okolí zasaženého cíle, tyto částečky mohou být vdechnuty. Tady potom je možnost poškození „měkkým“ zářením alfa. Sekundární účinky střely jsou ničivé — hořící střepiny doslova pokropí interiér vozidla a nemilosrdně propalují vše, s čím se setkají. Obvyklým následkem zásahu je exploze uskladněné munice či paliva. Příslušné vojenské kruhy se sice s až dojemným útlocitem příliš nešíří o účincích na osazenstvo zasaženého vozidla, ale můžeme soudit, že exploze munice pouze milosrdně ukončí životy mužů, kteří byli krátce předtím nejspíše také zasaženi hořícími částicemi střely…


* Tzv. obohacování uranu je stále jednou z nejnáročnějších technologií naší technické civilizace. Je nutné připomenout, že se jedná o různé izotopy téhož prvku, a tedy že k jejich separaci nemůže být použito žádných chemických metod. Nejstarší a stále velmi rozšířenou, byť nepříliš efektivní (zato energeticky náročnou) metodou používanou k separování izotopů uranu je tzv. plynová difúze hexafluoridu uranu — UF6 —, který opakovaně prochází skrze mikropóry „filtračního“ materiálu (hexafluorid má teplotu varu 56 °C). Mnohonásobným opakováním tohoto cyklu (pro obohacení na 5 procent se musí tento cyklus opakovat asi tisíckrát!) se postupně v „prošlém“ materiálu zvyšuje podíl štěpitelného izotopu uranu 235, na úkor „zbytkového“ materiálu, ochuzeného uranu, kde se podíl uranu 235 pohybuje kolem 0,3 procenta.

Reklama

HEAT (High Explosive, Anti-Tank) označuje střely, využívající princip kumulativní nálože. Díky tvaru nálože (dutina zpravidla kuželového tvaru) a polohy roznětky dochází k tomu, že podstatná část energie, uvolněné explozí trhaviny, je směrována do velmi úzkého paprsku. V dutině nálože je navíc kovová vložka z materiálu o vysoké hustotě (zpravidla je tímto materiálem měď či mosaz, může být i ocelová), která znásobuje průbojnost nálože. Materiál kovové vložky se v okamžiku exploze doslova vypaří, částice kovu jsou unášeny současně se zplodinami výbuchu. Nezbytně důležité přitom je, aby trhavá nálož byla iniciována ve správné vzdálenosti před pancířem, jinak kumulativní paprsek nemá potřebnou energii. Proto mají kumulativní nálože velmi typický vzhled, daný dlouhým detonátorem.

HESH (High Explosive, Squash Head) využívá tzv. Hopkinsonova jevu. Vlivem detonace na povrchu se pancířem šíří rázová vlna, která se na protilehlé straně odráží zpět. Interferencí mezi několika proti sobě se šířícími vlnami může v materiálu dojít k natolik silnému pnutí, že na protilehlé straně dojde k vytržení části materiálu pancéřové desky. Pochopitelně nejúčinnější je použití takové střely proti homogennímu pancíři.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více