ČSR na podzim 1938 z ekonomicko-právního hlediska

Autor: ing. Vilém Vácha 🕔︎︎ 👁︎ 29.989

Podzim 1938 je dostatečně znám z per historiků v československých dějinách, kdy došlo v důsledku odstoupení pohraničí k zániku první Československé republiky a vzniku druhé Česko-Slovenské republiky.

Proto bych zde nechtěl opakovat všechny ty známa fakta. Pokusil bych se do této doby vcítit postojem chladnokrevně uvažujícího obchodníka, jehož cílem je přežít na trhu a s tím přistupme vždy k řešení problémů. Proto se můj milý čtenáři na chvíli oprosti od jakékoliv ideologie. Před několika lety jsem si přečetl knihu od vynikajícího myslitele Mistra Suna: “O umění válečném”. V této knize mě upoutala jeho myšlenka, že za porážku si každý může sám. Zatímco vítězství je výsledkem schopností vítěze a neschopnosti poraženého.

Reklama

Proč se ale Československo stalo předmětem této Mnichovské smlouvy lze vystopovat v jeho chybách.

Aktéry tohoto osudového okamžiku v českých dějinách bych pro větší pochopení rozdělil při použití názornosti do 2 náležitostí:

1. Obchodníci: by šlo rozdělit na prodávajícího a kupujícího.

a) Prodávajícím byla Anglie, Itálie a Francie.

b) Kupujícím bylo Německo, Polsko a Maďarsko

Reklama

2. Předmět smlouvy, tím bylo Československo. Předmětné Československo podle tehdejších etnických skupin by šlo rozčlenit na tyto segmenty:

a) Státotvorci, tj. Češi. Ti jako národ byli ztotožněni s Československem a chápali ho jako projev jejich národního snažení.

b) Separatisté Slováci a Rusíni. Ti byli ochotni Československo podporovat jen pokud je ochrání před okolními sousedy. V okamžiku kdy byla podepsána (jednání 29.09.1938 a podepsání 30.09.1938) a Československou mocenskou elitou první republiky přijata dne 30.09.1938 Mnichovská smlouva (Německo získalo Sudety) a další právní předpisy – 1.Vídeňská arbitráž (podepsána 02.11.1938-Maďarsko získalo Félvidék-tj.jih Slovenska a jih Podkarpatské Rusi) a Polské ultimátum (přijato 01.10.1938-Polsko získalo Záolší a sever Slovenska) - se s idejí Československa rozešli a prostřednictvím autonomie (06.10.1938 Slovensko a 11.10.1938 Podkarpatská Rus) měli snahu směřovat k nezávislosti, podobně jako český národ v rámci Rakouska-Uherska v 1918. To se podařilo 14.03.1939 Slovákům, vyhlášením Slovenské štátu,  zatímco  Rusínům  kteří  také  vyhlásili  nezávislost 14.03.1939 Karpatské Ukrajiny (sever Podkarpatské Rusi) jim to bylo znemožněno maďarskou okupací, která proběhla ve dnech 14.03.1939 až 18.03.1939, poté jim v rámci Maďarska byla poskytnuta autonomie pod názvem Karpatsko.

c) Iredentisté: Němci, Maďaři a Poláci. Tito byli ochotni Československo tolerovat jen pokud, pokud se v něm budou mít lépe než v sousedních zemích, kde jejich národnost byla  státotvorné  etnikum. Proto, když vznikalo Československo po 1.světové válce, vzhledem k jeho vyšší životní úrovni, byli ho z větší časti ochotni přijmout. V 30. letech 20. století vzhledem k zlepšující se životní úrovni sousedních zemí ho nebyli již ochotni akceptovat.

Pro všechny segmenty státotvorce, separatisty a iredentisty lze shrnout, že vůči Československu měli výhrady. Pokud přetrvávala pozitiva nad negativy, nebylo pochyb o stabilitě Československa. Jenže Československo od roku 1929 bylo postiženo velkou hospodářskou krizí a z ní pramenila klesající koupěschopnost populace v důsledku vysoké nezaměstnanosti, inflace, k tomu všemu zmateným právním systémem z doby Rakouska-Uherska a z něho pramenící rostoucí zločinnosti (mimo jiné i dnes). Tímto částečně Československo na podzim 1938 dovršilo zklamání představy, které vedly k jeho vzniku 28.10.1918, kde si mnoho lidí slibovalo, že se v něm budou mít dobře. Na rozdíl od ostatních států, které po překonání krize v roce 1933 nastupovali spíše cestu stabilizace režimu především díky rostoucí koupěschopnosti, klesající nezaměstnanosti a klesající zločinnosti. Došlo především u iredentistů s nespokojenosti s Československem, jakožto jejich státem. Toto se stalo mocnou silou uvnitř Československa, kde skoro většina iredentistů čistě z těchto lidských pohnutek podporovala připojení pohraničí k sousedním státům, a vzestupu touhy po nezávislosti Podkarpatské Rusi a Slovenska pod vedením separatistů. Toto se skutečně stalo na podzim 1938, kdy Československo přišlo o pohraničí a byl nastolen korporativní režim a v březnu 1939 Československo ztratilo Slovensko a Podkarpatskou Rus.
          
Rozpad Československa se tak vlastně částečně podobal rozpadu Rakouska-Uherska, které se jako nadnárodní útvar zhroutil. Podobně jako mocnářství Rakousko-Uhersko bylo ČSR nadnárodní stát, který vznikl z jeho Uherské tj. Balkánské časti (Slovensko a Podkarpatská Rus) a dnešní České republiky tj. rakouské části c.k. mocnářství, ke které byl připojen kousek Pruského království tzv. Hlučínsko (viz článek Holasicko Neviditelný pes 2002). Dokud převažovaly pozitiva nad negativy, Rakousko-Uhersko mohlo existovat. Rakousko-Uhersko zaniklo proto, že prohrálo 1.světovou válku, kde většina jeho loajálních vojáků padla na bojištích 1.světové války, po obrovské válečné inflaci, celkovém kolapsu hospodářství a pro vysokou zločinnost, která je produktem jeho nekvalitních právních předpisů.

Obchodní  strany v případě Československa roku 1938 taky vyřešily své problémy. Kupující získali nové uzemí, které se jim podařilo stabilizovat a více upevnit svou moc. Prodávající si zase mysleli, že kupující se zaměstnají nově získanými územími od Československa a nebudou mít zájem o jejich zájmové oblasti např. Německo vrácení německých kolonií, které byly ve správě ponejvíc Francie a Velké Britanie. Naklonění Polska, jakožto spojence Francie, získáním části Československa. Podobně Maďarska, jakožto spojence Itálie proti Jugoslávii, získáním části Československa.

Podobně jako v ČSR v 30. letech 20. století se např. Německo snažilo získat Němce ve Švýcarsku nebo Itálie Italy ve Švýcarsku. Vzhledem k tomu, že se však Němcům i Italům vedlo ve Švýcarsku lépe z hlediska právně -hospodářského, díky jeho jasnějším kvalitnějším zákonům než v těchto státech, nevznikli zde iredentisté. Podrobné informace o těchto faktech jsem uvedl v článcích Švýcarsko: Země úspěchu (Neviditelný pes 2001) a Středovýchodní Evropa (Neviditelný pes 2001).

Československo bylo vmanipulováno do tohoto osudového svého okamžiku a to jak prodávajícími tak kupujícími. ČSR jakožto průmyslový stát se stávalo konkurentem pro prodávající i kupující. Takto ho lépe bylo obětovat z jejich hlediska. Podobně ho zevnitř na podzim 1938 pro jeho chyby nenáviděli jak iredentisté tak separatisté. Nemohlo se Československo opřít o tyto skupiny, zbývali mu pouze státotvorci tj. Češi, kteří tvořili 51% populace tehdejšího Československa a byli ochotni ho intenzivně bránit, ale politická elita jejich národa raději rozhodla jinak cestou kapitulantské politiky. Toto se těmto politikům vymstilo, část národa je přestala považovat za své morální osobnosti a odklonila se k jiným ideologiím

To že ale Češi nebyli spokojeni s kapitulantskou politikou dosavadní mocenské elity v čele s Dr. E. Benešem, dokládá následný historický vývoj. Nespokojenost s orientací první republiky dokládá to, že po Mnichovské dohodě se zhroutil pluralitní systém a vznikla Strana Národní jednoty, jenž vytvořila druhou Česko-Slovenskou republiku a zmocňovacím zákonem (zrušením parlamentu) a dalšími právními normami proměnila Česko-Slovensko v korporativní stát po vzoru pravicových diktatur. Tento statní útvar se zhroutil vznikem protektorátu Čechy a Morava dne 15.03.1939. V důsledku porážky Německa v roce 1945 bylo obnoveno demokratické zřízení v Československu, které opět zopakovalo své chyby - sociální problémy, zhroucení koupěschopnosti (vázané vklady), nárůst zločinnosti, opět odradilo plno Čechů od demokracie. To že však opět nenašlo restaurace poměrů první republiky po 2.světové válce plnou podporu u českého etnika lze vystopovat v komunistickém převratu v únoru 1948, který sliboval sociální a bezpečnostní jistoty. Z toho úhlu dějin musel Dr.E.Beneš podruhé prožít pád demokracie.

Nechci zde někoho soudit, či odsuzovat nebo zde vyzdvihovat co se mělo dělat či nemělo v kritický okamžik podzimu 1938. Spíš si myslím, že Československo si mělo udělat  během své historie od roku 1918 takové právní a ekonomické možnosti, aby se do této situace vůbec nedostalo. Podobně jako to udělalo Švýcarsko v důsledku svých výborných právních předpisů s nimiž a se svou statní ideou v roce 1938 většina Švýcarů ztotožněna byla. V případě bezprostředního ohrožení Švýcarska v roce 1940 byla zde vyhlášena mobilizace Švýcarských branných sil na obranu jejich státu, ale na rozdíl od Československé mocenské elity z podzimu 1938 se politické špičky Švýcarska rozhodly do posledního dechu bránit svoji zemi a nepodrobit se žádnému diplomatickému a jinému nátlaku jakéhokoliv agresora. Díky tomu mimo jiné Švýcarsko zůstalo neokupované a švýcarská politická elita byla brána za vůdčí skupinu švýcarské společnosti, uchoval se zdejší demokratický systém a nedošlo u obyvatelstva k výkyvu k jiným ideologiím, např. extremně pravicovým nebo levicovým.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více