Nibelungové v éteru

Autor: František Novotný 🕔︎︎ 👁︎ 25.754

Skutečně, je pravdou, že Adolf Hitler se ve hudbě Richarda Wagnera (* 22. 5. 1813) vyžíval, obzvláště v opeře Rienzi, a že pravidelná rozhlasová protektorátní hlášení o úspěších Wehrmachtu a počtu potopeného spojeneckého lodního prostoru byla uváděna wagnerovskými fanfárami. Navíc Wagnerovy opery s velkoryse patetickými náměty z německého středověku a z germánské mytologie skvěle zapadaly do nacistické ideologie, přestože pozdější příklon skladatele ke křesťanskému mysticismu v jeho posledním díle Parsifal se do krámu již tak nehodil. (Rozešel se i s přítelem Nietzchem, který ho za zradu idolu nadčlověka a principu svobodné vůle zatratil.)


Richard Wagner

Reklama

O to více byl zneužíván cyklus Prsten Nibelungův, který tvoří hudební dramata Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů. S pomocí mecenášů se pak ještě za Wagnerova života podařilo v Bayreuthu vybudovat divadlo, kde se každoročně při hudebních slavnostech pro ctitele nového umění Prsten Nibelungův po čtyři večery za sebou uváděl a stále uvádí. A právě záznam ze sedmdesátých let, jenž je pokládán za Prsten století, uvedl Český rozhlas v těchže dnech, v nichž zazněl i při letošních Bayreuthských hudebních slavnostech.

Jeden z největších hudebních géniů a reformátorů si pro svoje stěžejní dílo zvolil za předlohu Píseň o Nibelunzích, rytířský epos štaufské doby, jenž se pokládá za nejslavnější dílo německé středověké literatury. Předpokládá se, že je složil neznámý autor v rakouském Podunají těsně po roce 1200. Nicméně za eposem stojí ještě mnohem delší tradice než písně středověkých minnesängrů. Látka pověstí o lásce Siegfrieda a Kriemhildy, o Guntherových námluvách a o islandské královně Brunhildě, kterou Wagner přetransformoval do mytologické postavy valkýry, patří do oblasti germánské heroické poezie a vznikla na německém území již v době stěhování národů. Ještě hlouběji v pozadí stojí severské ságy s panteonem nordických bohů, jimž vládne válečník a mág Votan. Z této látky pak Wagner utkal příběh o dvojím pádu, o pádu germánských bohů, kteří se neoprávněně zmocnili rýnského zlata, střeženého rusalkami, a o pádu polobožského reka, nadčlověka Siegfrieda, jenž je úkladně zavražděn zrádcem Hagenem. Chamtiví bohové se propadají do podzemí i s hořícím hradem Valhalou, Brünnhilda, jako pravá valkýra vjíždí i s tělem mrtvého Siegfrieda do hořící hranice, kterou zaplavují vlny Rýna a berou si zpět uloupené zlato - stará pohanská doba končí, a v té nové, snad lepší, nebude už nikdo loupit poklady země pro svůj sobecký prospěch, nebude už zapotřebí nadlidských hrdinů, kteří jsou slepí k lásce a slouží jako nástroje mocných...


Valkýra Brünnhilda
Arthur Rackham (1910)

Pro toto gigantické dílo použil Wagner i revoluční tvůrčí metodu, když se zcela obrátil zády k zaběhanému schematu opery s uzavřenými hudebními čísly a obětoval povrchní líbivost totálnímu sepětí textu a hudby, takže průkopnicky vytvořil nový tvar skutečného hudebního dramatu s precizně rozvrženými hudebními motivy pro každou postavu, pro každý její duševní stav, pro každý dramatický prvek. Chce-li posluchač Wagnerově hudbě porozumět, musí se jí zcela otevřít, nechat se pohltit, a pak je odměněn vrcholným zážitkem. Že to není tak jednoduché, dokazuje i výrok Gioacchina Rossiniho který řekl: Jsou-li ve Wagnerově hudbě krásné minuty, pak za ně musíme platit strašnými čtvrthodinkami.

Vzhledem k tomu, co se událo dávno po skladatelově smrti (13. 2. 1883), se tetralogie Prsten Nibelungův, jež je dramatem o neodvratném osudu, sama stala předmětem osudu a politických reminiscencí, takže přesáhla hranice hudebního, byť gigantického díla. Především se stala, ovšem jinak, než si Hitler představoval, osudem nacistické Třetí říše. Když si uvědomíme, že komplex největších zbrojovek nacistického Německa nesl název „Niebelungenwerke“, pak zánik Hitlerovy říše v plamenech náletů spojeneckých bombardérů není ničím jiným než požárem Valhaly, propadávající se i s poraženými bohy a jejími nekrofilními strážci einherrji (jak nevzpomenout SS) do podzemí pekla. Jestliže se Hitler shlédl v božském mágovi a válečníku Votanovi, příjemci krvavých obětí (jak nevzpomenout holocaust), a chtěl svět vrhnout zpět do dob, které neznaly soucit a lidskou solidaritu, musel skončit jako on.

Dějinným paradoxem pak je, že autorem Prstenu nebyl německý šovinista, ale internacionální revolucionář. Začátkem roku 1849 se Wagner v Drážďanech seznámil s vůdcem anarchistů M. A. Bakuninem, který zde hledal úkryt. Když se Bakunin postavil do čela povstání, které 3. května 1849 v Drážďanech vypuklo, patřil k aktivním účastníkům i Wagner. Spolu s Bakuninem pak museli 9. května po zásahu pruských vojsk z Drážďan prchnout. Chtěli do Čech, kde zamýšleli vyprovokovat další povstání, avšak selhal povstalecký vojenský velitel, člen Svazu komunistů Born-Buttermilch. Wagner pak přes Výmar uprchl do Švýcarska a místo revolucí se věnoval výhradně komponování. Avšak právě rozborem Prstenu lze doložit, že revolučních myšlenek se hned tak nevzdal, když budoucí kultovní hudební dílo nacistického Německa lze vyložit jako podobenství o ukradeném kapitálu (Rýnském zlatu), vyrvanému chtivými kořistníky z lůna země, z lůna proletariátu. Koneckonců existuje i verze Prstenu, která tento výklad podtrhuje i režijními prostředky, když Votan a další bohové jsou oděni do fraků a bohyně do velkých večerních toalet, aby se zdůraznila jejich příslušnost k velkoburžoazii.

Reklama

Nelze vynechat ani komplikovaný český vztah k Wagnerovi. Pokoušel se ve stejné době o totéž co Bedřich Smetana - o národní operu, jež by stvrzovala národní uvědomění. Wagner Čechy dobře znal a mnohokrát zde pobýval (hrad Střekov ho inspiroval k napsání libreta opery Tannhäuser). Byl v Čechách znám i hudebně (osobně dirigoval koncert svých děl na Žofíně 8. 2. 1863) a bylo by spíše nepřirozené, kdyby se oba národní skladatelé navzájem nijak neovlivňovali. To ještě přililo olej do ohně národnostních třenic a být ctitelem Wagnera bylo pro české milovníky hudby nevlastenecké, i když, co se týče génia, tahal Wagner za delší konec a jeho dílo je dnes světově mnohem proslavenější než Smetanovo. Tato nechuť pak po 2. světové válce ještě zesílila a postihla hlavně Prsten Nibelungův, který nebyl nikdy na českých scénách souborně proveden (nejčastěji se studovaly pouze Zlato Rýna a Valkýra).

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více