Válka v Koreji 1950-1953

Autor: Evžen Petřík / Oněgin 🕔︎︎ 👁︎ 43.837

IX. Letecká válka nad Koreou

Invazní jednotky severokorejské armády měly jako vzdušnou podporu několik desítek vrtulových bojových letounů sovětského původu typu Lavočkin, Iljušin a Jakovlev. Přestože jejich letectvo čítalo asi 150 těchto strojů, všechny měly pístové motory a nebyly velkou překážkou pro proudové F 80 Shooting Star a dvoumotorové vrtulové F 82 Twin Mustang, které se v době překročení hranice nacházely v Japonsku. Spojené státy okamžitě vyslaly do válečného pásma letadlovou loď USS Philippine Sea (CVA – 47), která se přidala k USS Valley Forge hlídkující poblíž Hongkongu. Na palubě CVA – 45 se nacházely dvě perutě proudových F9G Panther a dvě perutě vrtulových F4U-4 Corsair.

Základní jednotku americké bojové formace tvořila dvě letadla. Dvě jednotky tvořily flight – roj, čtyři flighty pak squadronu - peruť, tři squadrony skupinu – group. Američané pak pro své jednotky používaly zkratky – FIG (Fighter Interceptor Group) byla přepadová stíhací skupina, FIW bylo stíhací křídlo, FIS stíhací peruť. Po stíhací bombardovací jednotky se používaly zkratky FBS (Fighter Bombing Squadron) a FES (Fighter Escort Squadron) neboli doprovodná stíhací peruť.

Reklama

K prvnímu vzdušnému setkání došlo nedaleko Soulu 26. června. Protože komunističtí letci odmítli výzvu k souboji, akce skončila bez faktického střetnutí. Prvního sestřelu se Američané dočkali již druhého dne, kdy Lt. Hudson a Lt. Carl Fraser se svým F 82 „Hromový křáp“ při plnění obranných úkolů nad letištěm Kimpo sundali jeden dvoumístný Jak 7U.

Twin Mustang byl pozoruhodný stroj, který ovšem nebyl určen k přímému stíhání. Vznikl během 2. světové války složením dvou p 54 Mustang a byl zkonstruován jako dálkový doprovodný stíhač. Pro Koreu byl vhodný pávě jeho dlouhý dolet a možnost operovat za každého počasí. Protože měl být používán k nočnímu stíhání, byl celý natřen lesklou černou barvou.

Hlavní tíhu leteckých bojů tedy nesl proudový F 80 vyzbrojený stejně jako F 82 šesti půlpalcovými kulomety. Přestože to také nebyl zrovna ideální letoun, sestřelů ne jeho kontě neustále přibývalo.

Ihned po pádu Soulu dostali rozkaz k přesunu do Koreje Australané (RAAF) vyzbrojení vrtulovým F 51 D Mustang. Pozemní válka se pro spojence vyvíjela mimořádně nepříznivě, naštěstí Severokorejci ještě neměli žádné proudové letouny a spojenci díky řadě sestřelů mohli tvrdit, že vzdušný prostor ovládají právě oni. Na začátku září se do bojů zapojili také Jihoafričané, kteří prosluli svými odvážnými útoky na pozemní cíle. Utrpěli strašlivé ztráty a za celou válku nedosáhli jediného sestřelu.

8. listopadu 1950 došlo k prvnímu historickému střetu mezi proudovými stroji. Skupina F 80 rozprášila šest nepřátelských „rour“, přičemž jeden stroj byl 1st. Lt. Brownem sestřelen. Spojenci však byli přítomností nepřátelských proudových strojů naprosto překvapeni a zaskočeni.

Reklama

Zpravodajská služba osudově selhala. Oním strojem, který spojence tak zneklidnil, byl ruský MiG 15, pilotovaný taktéž ruskými piloty. Tato skutečnost však musela být utajena, neboť SSSR se do války oficielně nezapojil. Letectvo OSN tak nejednou nemělo na bojišti žádný letoun, který by se MiGu vyrovnal. Spojené státy tedy byly nuceny přesunout do Koreje svůj nejlepší stroj, do té doby určený výhradně k obraně USA, F 86 A Sabre. Obě stíhačky byly vynikající stroje a obě strany tvrdily, že ta jejich je nejlepší. MiG měl ve srovnání s „Šavlí“ lepší stoupavost a poměr tahu motoru k hmotnosti, větší dostup a silnější výzbroj (2x 23mm a 1x 37mm kanón) a též větší zrychlení při letu střemhlav. Naproti tomu byl Sabre obratnější, měl větší dolet a dokonalejší zaměřovací pomůcky, zvláště radarový dálkoměr.

Na letišti Kimpo se ale Sabry dlouho neohřály, neboť je odtud vystrnadily postupující Číňané a kvůli neustálým poruchám se MiGy chystaly vyčistit oblohu od amerických bombardérů B 26 Marauder a čtyřmotorových B 29 Superfortress.

Skutečná bojová činnost pak pro F 86 začala v březnu 1951. Měly za úkol vyhledávat a ničit právě MiGy, které se nejvíce vyskytovaly v okolí řeky Ja-lu v tzv. „aleji MiGů“. Řada spojeneckých pilotů získala několik sestřelů během 2. světové války a doufala, že si na svá konta budou sestřely připisovat i nadále. Nejinak tomu bylo na druhé straně, kde za čínské „dobrovolníky“ létali na proudových strojích Hrdinové Sovětského svazu, mezi které patřil také slavný pplk. Jevgenij Pepeljajev. Během korejské války se mu podařilo sestřelit úctyhodných 23 letadel, což se nepodařilo žádnému spojeneckému pilotovi. Ovšem i Američané měli řadu leteckých „es“ (pilotů s 5 a více sestřely) a jejich řady se hemžily slavnými jmény, jako např. Jabara, Davis, Baker, Garisson atd. Nejúspěšnějšími nováčky se pak bezesporu stali Mconnell a Fernandes.

Přestože letectvo OSN disponovalo řadou proudových letounů, pouze F 86 byl po nástupu MiGů jediným plnohodnotným stíhačem. Ostatní stroje typu F 80, F 84 a britské Meteory byly přeřazeny k plnění úkolů vzduch – země. Největší pomoc pozemním jednotkám však poskytovaly vrtulové F 4U Corsair, které mnohdy doslova česaly zemi a dokázaly zneškodnit nepřítele vzdáleného pouhých několik desítek metrů od vlastních jednotek. Přestože dosahovaly poměrně málo sestřelů, pěšáci jim byli za jejich práci neskonale vděční. Corsairy byly ovšem nechvalně známy útoky na vlastní vojáky poté, co byly navedeny do špatného sektoru.

Poměrně dost problémů spojneckým pilotům způsobovaly původně cvičné letouny Jak 18 a průzkumné Po 2. Polikarpov byl archaický dvouplošník, jehož počátky spadaly do dvacátých let. Díky své dřevěno-plátěné konstrukci byl velmi těžko zachytitelný radarem a tak se téměř beztrestně mohl pohybovat nad nepřátelskými letišti. Když si vyhlédl vhodný cíl, snesl se téměř k zemi a uvolnil miniaturní bomby umístěné pod spodním křídlem. U Jaků bylo bombardování zhoršeno tím, že bomby musel ručně svrhávat pozorovatel. Situace se pro Američany podstatně zlepšila s příchodem nočních stíhacích F 3d Skyknight a F 3F Tigercat, přesto sestřelení „lůžkového kontrolora Charlie“ bylo považováno za těžkou věc.

V roce 1953 byly vzdušné síly Spojených národů nuceny čelit 1 485 letounům včetně 950 MiGů. Zatímco spojenecká pilotní základna se stále zkvalitňovala a na bojiště přicházely stále nové a lepší verze F 86, většinu MiGů sedlali nezkušení Korejci a Číňané.

Přestože korejská válka byla v očích americké veřejnosti dost nepopulární, letecká esa se těšila velké oblibě a jejich portréty se dokonce objevovaly na hracích kartách. Většina pilotů (tedy alespoň těch, co létali na F 86) brali válku jako velkou hru a neustále mezi sebou zápolili o co největší počet sestřelů. O tomto soutěžení i o letecké válce pojednává film Lovci (The Hunters). Pokladem pro filmové zpracování se stal román kapitána Jamese Horowitze, příslušníka 335. FIS. Jako odborný poradce byl k natáčení pozván další veterán korejské války, pozdější generálmajor Frederick C. Blesse, autor slavné učebnice taktiky „No Guts, No Glory“. Své zážitky ze služby u letectva pak vylíčil v knize Pozor na šesté (Check Six).

Protože většina proudových strojů létala bez kamuflážních nátěrů, Američané přemýšleli, jak odlišit své letouny od strojů nepřátelských. Výsledkem byly černě lemované široké žluté pruhy umístěné šikmo na trupu. Jednotlivé stroje se pak od sebe lišily celkovým vzhledem – na směrovém kormidle mohla být šachovnice, pod kabinou se pak objevovaly různé nápisy a obrázky draků, ďáblíků a postaviček z kreslených seriálů. Těsně pod kabinou se klasicky malovaly symboly sestřelů – malé rudé hvězdičky či siluetky letounů. Přídě často zdobily otevřené žraločí tlamy.

Naproti tomu MiGy nesly pouze výsostné znaky Severní Koreje a na přídi identifikační číslo. Někdy byl celý čumák rudě zbarven.

Piloti Spojených národů měli velkou výhodu v tom, že v případě sestřelení je mohla zachránit americká záchranná a zabezpečovací služba. Nejaktivnější jednotkou v tomto směru byla 3. Air–Sea Rescue Squadron a peruť VMO – 6. Obě jednotky vedle vrtulových strojů používaly i helikoptéry. V případě, že byl pilot sestřelen nad mořem, mohl mu letoun svrhnout záchranný člun a pak pro něj přijela některá z hlídkujících lodí, či mohl být rovnou „vyloven“ helikoptérou. Všem jednotkám s tímto určením se podařilo za celou válku zachránit přes 900 mužů z leteckých jednotek.

Komunisté měli naopak výhodu v tom, že většinou létali nad vlastním územím (respektive územím ovládaným vlastními vojsky). Pokud byl ovšem letec sestřelen nad mořem, měl prostě smůlu a o jeho osudu rozhodla náhoda.

V Koreji byly poprvé použity na straně spojenců vrtulníky (nebo přesněji helikoptéry, neboť tento stoj nemá vrtule, ale rotující křídla). Přestože byly využívány pouze k záchraně osob, dokázaly, že mají na bojištích své nezastupitelné místo, podobně jako mobilní vojenské nemocnice M.A.S.H., kam vrtulníky zraněné často dopravovaly.

Reklama

Jen pro zajímavost bych uvedl, že posledního sestřelu války dosáhl asi deset hodin před koncem války kapitán Rlph. S. Parr. Jeho obětí se stal dopravní Il 12, jehož zničení vyvolalo diplomatický protest a Parrovi zajistilo statut dvojnásobného esa.

Mezi perličky patří např. i to, že v Koreji u letectva sloužilo i několik pozdějších amerických astronautů – Edwin „Buzz“ E. Aldrin a jeho parťák z měsíční procházky Neil Armstong, John H. Glenn (jako první Američan obletěl Zemi v kabině kosmické lodi), James McDiwitt, Scott Carpenter či Walter Schirr.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více