Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století

Autor: Evžen Petřík / Oněgin 🕔︎︎ 👁︎ 27.015

6. Popis jednotlivých zbraní a zbroje dragounů ze sbírky

6.1. Palné zbraně

Vojenská doutnáková mušketa ze 17. století a její části. Vojenské muškety jakožto materiál spotřební musely být maximálně jednoduché, spolehlivé a levné. Obejdou se proto často bez jakéhokoli zdobení (v našem případě se nachází na pažbě jen několik písmen, příp. stylizovaná hlava na kohoutu zámku).

Mušketa se skládá ze tří hlavních částí - hlavně, pažby a zámku. Hlaveň je ráže 18 - 19 mm, má kónický tvar, může mít hraněnou nábojovou komoru, v pažbě je uchycena na 2 či 3 závěsech, které jsou k hlavni připevněny rybinou. Komora je uzavřena dnovým šroubem. Vedle komory je pod zátravkou pánvička se zavíráním a krytem oka. Délka hlavní je přes 1 metr (u zbraní z 2. pol. 17. st.)

Reklama

Zámek doutnákový (luntový) byl ve své primitivní podobě znám již na konci 15. století a zdokonalené modely se vyskytovaly ve výzbroji až do konce 17. století. Jeho princip je velmi jednoduchý - spoušť působí na páku, která sklápí kohout, v jehož kleštinách je založen doutnák, k pánvičce. Doutnák pak zažehne jemný prach na odkryté pánvičce, plamen prošlehne zátravkou a iniciuje dávku prachu v nábojové komoře. Spoušť je chráněna lučíkem, jehož změnu tvaru můžeme sledovat na obr. 1 přílohy. Hlaveň je kromě již zmíněných úchytů přichycena k pažbě i pomocí šroubu, jenž hlavičkou přidržuje přední část lučíku, prochází kolmo nahoru pažbou a prochází závitem v zadní části dnového šroubu. Zámek k pažbě přichycují dva šrouby.

Pažba je jednotná, tzn. předpažbí je spojeno s hlavištěm. V předpažbí jsou vydlabány 2 drážky - širší horní slouží k uložení hlavně, spodní je lůžkem pro nabiják.

Muškety ve sbírce mají celkem 3 typy jednotných pažeb - nejstarší je pažba holandského typu (od konce 16. století), novější je raný typ francouzské pažby (od 1640) a nejnovější je raný typ pažby s válcovým krkem a vysokým hřebenem.[62] . Pro zbraně z 1. pol. 17. století (s nizozemským typem pažby) je charakteristická též viditelně menší délka než u obou dalších typů, viz obr. 1 přílohy . Pažby jsou vyrobeny z bukového dřeva. Nabiják je dřevěný s železným zakončením.

P. Sitko popisuje mušketu na obr. 4 - 6 přílohy takto : „Mušketa s doutnákovým zámkem s tzv. švýcarskou pažbou (začátek francouzských pažeb). Pažba z bukového dřeva, značena CEO v srdíčku. Nábojová komora osmihranná, hlaveň od komory k ústí kónická. Hlaveň ráže 18 mm, signována FR. Na hlavni jsou tři úchyty. Hledí plátkové, muška klasická. Zámek doutnákový, nesignovaný, na kohoutu sekaná rytina rybí hlavy. Pánvička čtvercová, uvnitř profilovaná křížem, kryt oka a pánvičky přichycen šroubem. Lučík ve tvaru stranově obráceného širokého U. Objímka nabijáku je z tenkého železného plechu. Nabiják má železné nákončí. Spoušť je železná. Chybí kryt kolby (botka) a přední objímka předpažbí tvořené tenkým plechem. Celková délka 143 cm, délka hlavně 106 cm, délka nábojové komory 34,5 cm, délka zámkové desky 20,5 cm, výška zámkové desky 2,5 cm, délka pánvičky 3 cm.[63]

Srovnáme-li popsanou zbraň s mušketou v publikaci Palné zbraně[64] můžeme ji teoreticky datovat obdobím těsně po skončení třicetileté války. Zbraň v publikaci je datována rokem 1657. Obě zbraně mají shodný typ pažby, hraněnou komoru hlavně, celkovou délku (148 cm) i tvar zámkové desky. Odlišují se tvarem kleštin kohoutu (výzdobou), jiným posazením mířidel, ale především tvarem lučíku - chropyňská mušketa má lučík staršího typu, takže by teoreticky mohla být vyrobena před rokem 1657.

Reklama

Podobně lze datovat i mušketu z 1. pol. 17. století (obr. 1 přílohy nahoře) ve srovnání se zbraní ve stejné publikaci[65] (obr. 31 přílohy). Muškety se odlišují jen délkou, chropyňský exemplář je podstatně kratší (asi 108 cm). Souhlasil bych tedy s datací uvedenou v knize, tedy kolem roku 1630.

Mušketa s raným typem pažby s válcovým krkem je jedním z posledních exemplářů s doutnákovým zámkem, ve srovnání s Křížkovou Encyklopedií bych ji datoval rozmezím let 1680 - 1690. V publikaci Palné zbraně je tento typ pažby již osazen křesadlovým zámkem.

6.2. Chladné zbraně

Chladné zbraně ve sbírce jsou definovány jako jezdecké palaše. Leo Křížek však v Encyklopedii zbraní a zbroje uvádí zbraň se záštitou, jaká je u chropyňských exemplářů jako haudegen.[66] Kresba jílce je totiž naprosto shodná s fotografiemi na obr. 10 - 12 přílohy. Haudegen je zde však přirovnáván k „šavlím s německým jílcem“, což značí i jednosečnou čepel, kterou však palaše tohoto období většinou nemají. Zbraň podobná „chropyňskému“ palaši je zobrazena a popsána v publikaci Chladné zbraně[67]. Je zde označena jako „meč jezdecký“ a datována kolem r. 1660. Popis zní : „ Jezdecké meče z tohoto období jsou ve světových sbírkách poměrně četné. Tvar záštitného listu u tohoto exempláře však již vypovídá o vývojovém posunu od meče k palaši. Zbraň má stále přímou, oboustranně broušenou čepel bez výbrusu. Dřevěná rukojeť je hustě ovinuta splétaným železným drátkem. Jednoduchý prutový koš je ozdoben kuželkami. Na vnitřní straně perforovaného záštitného listu je palcový prstenec.“ Celková délka je 98,5 cm, šířka čepele je 2.9 cm.[68]

Palaš ze sbírky má přibližně stejnou délku (99 cm) čepel je však o 0,5 cm širší a má navíc výbrus po obou stranách. Čepel je značena v horní části kabalistickým číslem 1414 a pasovským vlkem. Hmotnost zbraně je asi 950 g. Další zbraně mají např. rytinu IN DOMINI, SOLINGEN či stylizovanou hlavu Turka. Celková délka všech palašů se pohybuje od 98 cm do 102,5 cm, šířka čepelí v rozmezí 3,2 - 3,8 cm. Jílec se sestává ze dvou prutů zdobených kuželkami spojených prutem třetím, záštitný list je bez jakéhokoli značení, spojený s palcovým kroužkem. Rukojeť je dřevěná, bez opletu. Hlavice má zaoblený kónický tvar.

Palaš, jehož název k nám přišel z východu (Turecko), byl lehčí než meče a těžší než šavle. Palaše z pozdějšího období se již více přibližují šavli, takže se mění i technika šermu.

6.3. Přilby

Ve sbírce je zastoupeno několik přileb typu sturmhaub, většinu však tvoří tzv. pappenheimky v několika základních modifikacích.

Sturmhaub, je typ lehké přílby pro pěchotu i jezdectvo, v našem případě je otevřená. Typickými prvky jsou hřeben (tvořící větší deformační zónu), nadočnicový štítek a na pantech umístěné lícnice. Součástí může být i lem chránící krk, viz obr. 18 přílohy. Hmotnost přílby inv. č. 656/78 je 1,4 kg.

Pappenheimka dostala svůj novodobý název podle císařského generála Pappenheima, jehož jezdci nosili právě tento typ přílby, v té době zvané šišák. Typický je sférický či vyhrocený kónický zvon, který je lemován plochým pasem. Po stranách jsou na řemíncích umístěny lícnice. Zátylek chrání lamelový kryt tvořený 3 a více lamelami, přičemž poslední je výrazně delší, často je po obvodu zdoben nýtky.

Reklama

Otvorem ve štítku prochází posuvný nánosník, který byl při střelbě vytahován nahoru. Na obr. 14 je zachycen nejčastější typ pappenheimky obsažený ve sbírce. Zvon, lemovaný pasem, je zpevněn kanelami a nahoře doplněn kroužkem. Nánosník je v horní části zakončen stylizovaným lipovým listem. Velké lícnice kryjí i část obličeje, zčásti však omezují ve výhledu do stran (periferní vidění). Některé další přilby tohoto typu mají lícnice podstatně menší. Na lícnicích jsou vytepaná stylizovaná srdce s vyráženými sluchovými otvory obdélníkového tvaru

Na obr. 13 má přilba zvon bez kanel, za to je ze silnějšího materiálu – přílba inv. č. 185985/78 váží 1,5 kg. Zvon je bez pasu.

Další varianta na obr. 15 přílohy má kónický zvon s kanelami a vysokým lemem, relativně malé lícnice, o to větší štítek. Týlní část je z jednoho kusu. Na obr. 16 je pak další typ - zvon je bez kanel, týlní část se sestává jen ze tří lamel, štítek je relativně úzký a protažený až k šorcu. Exempláři chybí obě lícnice a nánosník. Hmotnost tohoto exempláře inv. č. 236/78 je 1,4 kg.

Varianta na obr. 17 zaujme především hřebenem a sklopným štítkem, na který byly připevněny pruty chránící obličej. Tento typ přileb je u nás dosti vzácný, vyskytoval se především v Anglii za Cromwella. Exempláři taktéž chybí lícnice a obličejové pruty.

Řada přileb z kroměřížské sbírky má zvony kanelované hustěji, některé mají též sluchové otvory ve tvaru kruhu, objevují se i exempláře s 5 týlními lamelami. Obecně můžeme konstatovat, že se v Kroměříži vyskytují zbraně kvalitněji zpracované (aspoň z hlediska vzhledového)[69].

6.4. Plátová zbroj

Pomineme-li zbroj zjevně cizozemského původu (např. uherský kyrys od obr. 25), nacházejí se ve sbírce dva druhy kyrysů lišících se především tloušťkou použitého materiálu. Jednak se jedná o zbroj z tenčího plechu, např. komplet inv. č. 84/78 na obr. 19 má hmotnost 3,3 kg, jednak o zbroj, která je zobrazena na obr. 23 (inv. č. 138/98 zadní a 107/98 přední kyrys) – zadní plát váží 5,8 kg, přední (nastřelený) má hmotnost 8 kg. Hmotnost kyrysů ze silnějšího materiálu je však dosti různá – např. na obr. 22 má černěný kyrys (276/78) hmotnost 4,1 kg, druhý kyrys (422/78) váží 4,7 kg. Na tomto místě je nutno nastolit otázku, proč se zde nacházejí kyrysy o různé síle materiálu.

Nejpravděpodobnější důvod vychází z postupného nasazování dragounů do jízdních soubojů, kde i lehký kyrys poskytoval dostatečnou ochranu před chladnými zbraněmi a odolnost proti střelám tak ustupovala do pozadí před komfortem. Dalším důvodem mohla být např. úspora materiálu, tedy i financí.

Plátová zbroj je tvořena předním a zadními díly jezdeckého kyrysu, jehož přední díl bývá někdy nazýván „husí břich“. Všechny kyrysy mají přibližně stejný tvar, liší se ve velikostech. Další rozdíly jsou patrné na fotografiích, na obr. 20 má kyrys vyříznutou prostřední dolní část s lemem (výřez jiného tvaru na obr. 22 vpravo), na obr. 21 vidíme rozdílně tvarované vykrojení pro ruce, na obr. 24 je přední plát bohatě profilován. Zadní pláty jsou k přední části připevněny řemínky, jejichž okované konce s otvory se nasunuly na nýty v přední části. Nýty mohou být dva, ale i jen jeden - viz obr. 20. Některé kyrysy jsou nastřelené, na obr. 23 je netradičně nastřelený i zadní plát.

Poznámky

[62] Křížek, L. Encyklopedie zbraní a zbroje. Praha : Libri, 1997. 1. vyd. S. 196 – 197

[63] Sitko, P. Sbírka zbraní..., s. 45.

[64] Dolínek, V. Palné zbraně. Praha : Aventinum, 1998. 1. vyd. S. 86, obr. 96. Příloha, obr. 32.

[65] Tamtéž, s. 57, obr. 60.

[66] Křížek, L., Čech, Z. J. K. Encyklopedie zbraní a zbroje. Praha : Libri, 1997, 1. vyd. S. 84.

[67] Šach, J. Chladné zbraně. Praha : Aventinum, 1999. 1. vyd. S. .125, obr. 145.

[68] V Lechnerově zprávě jsou tyto zbraně označovány jako Pallaschen, proto i já užívám tohoto termínu.

[69] Vysvětlení je logické – zbraně byly totiž v sále instalovány k příležitosti návštěvy ruského cara roku 1855, takže pro ni byly vybrány nejpěknější kusy.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více