Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století

Autor: Evžen Petřík / Oněgin 🕔︎︎ 👁︎ 24.859

5. Moravská zemská hotovost a obrana Moravy v 2. polovině 17. století

 

5.1. Obecný úvod

Ottův slovník naučný definuje (zemskou) hotovost těmito slovy: „Lid z občanstva vybraný, a určený na obranu rodné vlasti neb i menšího obvodu více místního, ohroženého nepřítelem. To hlavně platilo od nejdávnějších časů až ke konci středověku, do utvoření stálých vojsk, před kteroužto událostí hotovost veřejná čili zemská (v Německu Heerbann, Aufgebot) bývala jedinou silou toho kterého státu...[28]

Reklama

V 2. polovině 17. století byla již zemská hotovost poněkud archaickým prvkem, která nemohla být ani zdaleka rovnocenným protivníkem profesionálních (či přesněji profesionalizujícím se) armád složených ze zkušených vojáků.

Se změnami v evropských armádách přišli i změny v rámci zemských hotovostí. Byl např. zdokonalen systém verbování, který byl na Moravě založen na velikostech jednotlivých panství či obcí – pěšák byl stavěn z každého 10., 5. či 3. lánu, z každého 10. lánu pak měl být postaven jezdec (dragoun) i s koněm. Tyto odvody mohly být případně nahrazeny i stanovenou peněžitou částkou.[29]

Zemská milice pak byla určena především k obraně regionu, případně jeho hranic, přičemž obrana rodného kraje byla dost velkou motivací. Mohla být použita i jako pomocné jednotky či k šancířským pracím. Velitelem měl být zemský hejtman, který však podléhal císařským generálům.

Přímo k obraně hranic pak mohli být příležitostně povoláni Valaši či portáši.[30]

5.2. První turecká válka

Největší nebezpečí nejen pro habsburskou monarchii znamenalo ve 2. polovině 17. století Turecko. Velkovezír Mehmed Köprüli nahradil ve funkci svého otce a téměř okamžitě začal s expanzivní politikou na úkor Habsburků, věda, že nejsou na válku vůbec připraveni. K Osmanům se horlivě připojila i řada křesťanů, kteří touto formou mohli bojovat proti Habsburskému útlaku.[31]

Reklama

V důsledku tohoto nebezpečí měla být svolána zemská hotovost nejen na Moravě, ale i v Uhrách a Rakousích. V polovině roku 1663 žádal císař moravské stavy o svolání hotovosti, přičemž ti se zavázali, že na vlastní náklady postaví pluk 1500 mužů o 10 kompaniích. Mimoto postaví z každého třetího lánu mušketýra a z patnáctého lánu rejtara (dragouna). Velitelem měl být zemský hejtman[32], náměstky Ferdinand Jan kníže z Lichtenštejna nebo Štěpán hrabě Bruntálský z Vrbna.[33] Vrchním velitelem Moravy byl jmenován zkušený polní zbrojmistr Raduit de Souches, který však dlouho neměl komu velet. Poddaní se totiž rozprchli do lesů (zčásti ze strachu před Turky, zčásti ze strachu před naverbováním), takže se časem ukázalo, že předpokládaných počtů nebude ani zdaleka dosaženo.[34]

Samozřejmostí byly i dezerce a pro dokreslení neutěšené situace a všeobecného zmatku poslouží i zmínka z Dějin města Kroměříže: „Kroměřížská vrchnost nepostavila ještě ani 16. srpna jediného muže zemské hotovosti. Příčina této liknavosti nebyla v tom, že by v Kroměříži, kde byla centrální správa (biskupských) statků, anebo v Olomouci, kde sídlil administrátor hrabě Libštejnský Kolovrat, nebylo strachu nebo byla bezstarostnost, ale hrabě nechtěl hotovosti sebrané na statcích olomouckého biskupa a kapitol olomoucké a brněnské postaviti pod prapory polního zbrojmistra de Souchesa. Biskupství mělo starobylou výsadu, že jeho a kapitulní mužstvo, jakmile byla rozepsána zemská hotovost, táhlo do pole pod vlastním velitelem, pod vlastním praporem, že bylo i jinak oblečeno než ostatní.[35] Proto také administrátor rozhodl 6. srpna, že na biskupských statcích sebrané mužstvo bude oblečeno v šat ze špatného červeného sukna podšitý bílým plátnem a opatřený háčky nebo cínovými knoflíky.[36]

Mimo jiné právě kroměřížské panství mělo 358 lánů, takže mělo odvést 24 dragouny a 119 mušketýrů.[37]

Po dlouhých tahanicích byla biskupská práva potvrzena (což se týkalo statků biskupských a manských), kapitulní lid však měl být zařazen do zemské milice. Biskupskému vojsku však nevelel manský hofrychtýř Jiří Valerián Podstatský, bylo mu však svěřeno velení nad 300 moravskými Valachy.[38]

Zemské vojsko se sice scházelo velmi liknavě, na Slovensku však byla situace ještě horší. F. V. Peřinka píše: „…císařského vojska bylo tak málo, že nemohlo pomýšleti na vážnější odpor. V některých místech sice byla uherská hotovost, ale byla to většinou chátra, které nedalo s užíti v boji, proto ji Montecuccoli rozpustil. Slovenské kraje, které Tataři navštívili, zažily takových hrůz, že je těžko je vylíčit“.[39]

Než se však moravská hotovost sešla, navštívili Tataři poprvé Moravu. F. V. Peřinka tento vpád líčí takto: „Byl to loupeživý vpád, jemuž rovného nepoznají dějiny naší vlasti.

Žádná řádně organisovaná armáda nepohybovala se tak rychle, jako tito moslemíni, kteří ve dnech 4. – 6. září proletěli, zapálili a plenili skoro celou zemi od průsmyků v Bílých Karpatech až do jihlavského kraje. O hrady a hrazená města, kde narazili na odpor anebo jej očekávali, ani se řádně nepokusili, protože nedopravovali s sebou ani těžkých kusů, ani obléhacích nástrojů. Když vraceli se po třech dnech pod novozámeckou pevnost, každý Tatar vedl dva, tři i čtyři zajaté, vesměs statné moravské muže, uvázané na obojcích za krk jako psy… [40]

Další vpád následoval již 19. září a trval 6 dnů. Tataři se opět nesetkali s vážnějším odporem, byť se sedláci spolu s nepočetnými vojáky bránili v aspoň trochu opevněných místech. Přestože se tento vpád týkal jen hradišťského kraje, měl vliv na celou Moravu, kterou zachvátila panika, takže se řada vsí naprosto vylidnila a nebylo již kde verbovat a již naverbované neměl (a nechtěl) kdo živit.

Mezitím 25. září padly Nové Zámky, takže se dal předpokládat další nepřátelský vpád. De Souches již sice měl k dispozici asi 1500 mužů, nicméně většinu musel rozložit po pevnostech.[41] Valachů se zatím sešlo jen asi 100 a ani zemská hotovost nebyla s to se sejít,[42] sebráno bylo jen biskupské vojsko, jehož pěchotě velel manský hofrychtýř Jan Valerián Podstatský z Prusinovic, velitelem jízdy byl Adolf Skydyňský, podplukovník za třicetileté války. Zatímco Skydyňský se přidal s jízdou k Souchově armádě ležící u Břeclavi, Podstatský obsadil Vlárský průsmyk, čímž byly biskupské síly roztříštěny.[43] To také vedlo k neblahým následkům.

6.října podnikl nepřítel 3. vpád, tentokrát Starohrozenkovským průsmykem, kde pobil asi 200 obránců a vydal se k Brumovu, odkud na poslední chvíli ujel Valerián Podstatský. Po jeho útěku převzal velení hejtman Suchodolský[44], který se dal na ústup ke Vsetínu. Během cesty se střetli s Tatary, „kteří sebrali jim dva muniční vozy a zápřahy, munici rozházeli, několik lidí zajali, ostatek (mušketýrů) ušel i se Suchodolským na Vsetín a potom, nestaraje se už o Tatary, na Kelč. Hrdinstvím nevyznamenali se ani Podstatský, ani mušketýři.[45]

Reklama

Tento vpád byl pro Moravu naštěstí posledním, přesto strach přetrvával mezi obyvatelstvem i nadále až do Montecuccoli vítězství v bitvě u sv. Gottharda, po kterém následovalo období poměrného klidu.

5.3. Tököly a druhá turecká válka

Roku 1677 přicházejí stavové s projektem stálé zemské milice, kterýžto návrh byl podpořen i císařem[46] obávajícím se uherského nebezpečí, neboť již v předešlém roce kázal chránit hranice proti vyzvědačům.[47] Z každého 10. lánu měl být postaven mušketýr, z každého 30. pak dragoun[48], což mělo celkem dát 1600 pěších a 500 jezdců rozdělených do kompanií po 160, resp. 50.[49] Milice měla být nasazena výhradně k osazení a obraně průsmyků. Velitelem vojska stavové jmenovali Frydrycha z Oppersdorfu.[50]

Armáda měla být cvičena zkušenými poddůstojníky, zvláště pak v zacházení s palnými zbraněmi, přičemž jednou za měsíc se měly jednotky scházet v krajských městech, eventuálně na shromaždištích ( Musterungsplatz). Doma měly jednotky pobírat „ein Wartgeld“, při výpravách na hranice jim pak náležel plat dvojitý a „das Commisbrot“. Následujícího roku přísahali jednotky věrnost císaři[51], při kteréžto příležitosti rozdával Oppersdorf jednotlivým setninám prapory (korouhve).[52]

Biskupovi tentokrát nebyla ani zčásti upřena práva ohledně jednotky pod vlastním praporem. Za shromaždiště určil Kroměříž a velitelem pěších jmenoval zase Valeriána Podstatského, dragounům pak velel Václav Suchodolský z Valeslavic. Biskupské vojsko přísahalo na svůj prapor již roku 1677.[53]

Kromě toho probíhaly opevňovací práce na hranicích – budovali se záseky a stavěli se i malé pevnůstky „čardaky“. Na vrcholech Malých Karpat, Javorníku, Lipové Hory, atd. byli zřizovány strážní ohně. K obraně hranic byli povoláni též myslivci a asi stovka Valachů.[54]

Když všecka tato včasná opatření dosáhla svého cíle, že Morava byla nepřátelského vpádu uchráněna, a nebezpečí pro zemi pominulo, byla zemská hotovost od hranic odvolána. Plat dostala jen do 15. prosince 1678.[55]

Naproti tomu roku 1680 královská rada uherské nebezpečí podcenila, čehož kurucové využili ke dvěma loupeživým vpádům na Moravu 16. a 19. června. Císař reagoval jmenováním velitele císařského vojska, které mělo chránit Moravu, Arnošta Rüdigra.[56]

Zemská hotovost toho roku povolána nebyla, na ochranu hranic se najímali Valaši a nadále se budovla pohraniční opevnění.[57]

Již v roce 1682 se však hotovost začala mustrovat a její stav následujícího roku činil 2000 mušketýrů a 1000 dragounů pod velením císařského plukovníka Jana Diepenthala. Tentokrát se z dvaceti lánů stavěli dva mušketýři a jeden dragoun.[58] Biskupská hotovost čítala nakonec 205 mušketýrů a 103 dragounů, veliteli byli jmenováni F.F. Koza (hejtman) a J.J. Rentz (fendrych).[59] Do Olomouce, Brna a Uh. Hradiště byly dány císařské posádky.

Než se však hotovost odebrala k průsmykům, uskutečnil Tököly vpád, který pocítil nejen kraj hradišťský, ale i brněnský a přerovský. Zatímco Strážnice se ubránila, Uh. Brod, Brumov a Val. Klobouky takové štěstí neměly.[60]

Turecká hrozba Moravě byla zažehnána až jejich porážkou u Vídně, přesto jejich stín padal na zdejší obyvatele ještě dlouhou dobu, např. v podobě vydržování procházejících pomocných sborů či šancířů vyslaných na opravu poškozených vídeňských hradeb.[61]

Poznámky

[27] Ottův slovník naučný, 11. díl.. Praha, 1897. S. 684.

[28] Wrede, A. von, Semek, A. Geschichte der k. und k. Wehrmacht, sv. II. . Wien, 1899. S. 75.

[29] Tamtéž

[30] Kohn, C.G. Velká encyklopedie válek. Brno, 1997. S. 415.

[31] Válka, J. Morava reformace, renesance a baroka. Brno, 1996. S. 245. Moravskými zemskými hejtmany byli v letech 1648 – 55 Jan hrabě Rotal, 1655 – 64 Gabriel svobodný pán Serényi, 1664 – 66 Ferdinand kníže z Dietrichštejna, 1667 Jiří Štěpán hrabě z Vrbna a Bruntálu, 1667 – 1700 František Karel Libštejský z Kolovrat

[32] Peřinka, F. V. Dějiny města Kroměříže, díl 2. Kroměříž, 1947. S. 541.

[33] Wrede, A., s. 76.

[34] V té době bylo obvyklé, že oblečení, prapor i povelová technika se řídily rozhodnutím majitele jednotky (pluku).

[35] Peřinka, s. 546 – 47. Pasáž týkající se oblečení je citována pod poznámkou č. 39: Die ausstafierung der von dem olműtzerischen zu werben kommenden mannschaft solle sein schlechten rothen Tuch mit weisser leinwatt gefűttert und mit haften oder zienernen knepfen versehen) Korespondenzbuch, 78, fol. 3 Překl.: Vyzdobení z olomouckých najatých příchozích mužů býti má [špatné, schlechterdings – naprosto, prostě, dle mne z prostého, schlicht je prostý, snad přepis nebo starší tvar] z prostého červeného sukna z bílé lněné podšívky a s háčky, nahoře [podle mne ober, ne oder, chybný přepis Peřinky, nebo písaře] cínovými knoflíky opatřený.

[37] Peřinka, s. 546. Pro zajímavost, srovnáme-li počet 119 s údaji o složení setniny na s. 545, zjistíme, že tento počet se přesně kryje s počtem prostých vojáků v setnině. Zbylých 31 mužů tvořilo 7 desátníků, 14 svobodníků 4 furýři a 6 muzikantů.

[38] Tamtéž, s. 548

[39] Peřinka, s. 549. V poznámce č. 52 se doslovně uvádí: „Das ungarische Aufgebot bestand aus solchem Gsindel, dass man vorzog, es wieder nachhause zu schicken.“ Angeli. Der Friede von Vasvár. Mitteilungen des k. k. Kriegsarchiv, II – 1877, pg. 4.

[40] Tamtéž, s. 550.

[41] Dvořák, R. Dějiny markrabství moravského II.. Praha: KMa, 2000. S. 294.

[42] Wrede, s. 76. V nejlepším případě nakonec dalo každé panství 1 muže sotva z 3 až 4 lánů.

[43] Peřinka, s. 556.

[44] Tamtéž, s. 557.

[45] Tamtéž. Naproti tomu R. Dvořák tvrdí na s. 295 toto: „Vítězové podnikli třetí vpád, pronikli průsmykem hrozenkovským, porazivše několik set ozbrojených Valachů, kteří vedeni svobodným pánem Jiřím Valeriánem Podstatským z Prusinovic postavili se jim na odpor.“ Pravdu má nepochybně Peřinka, neboť vychází přímo ze zprávy Suchodolského.

[46] Wrede, s. 76.

[47] Peřinka, s. 764.

[48] Tamtéž, s. 765.

[49] Wrede, s. 76.

[50] Peřinka, s. 765.

[51] Wrede, s.76

[52] Dvořák, s. 298.

[53] Peřinka, s. 765 – 766.

[54] Wrede, s. 76.

[55] Peřinka, cit. s. 766.

[56] Peřinka, s. 792 – 793.

[57] Tamtéž, s. 794. Celkový počet Valachů, tedy pastevců ovcí, byl 460.

[58] Tamtéž, s. 800.

[59] Tamtéž, s. 801.

[60] Tamtéž, s. 801.

[61] Tamtéž, s. 805. Celkový počet šancířů byl 2000.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více