Historie arabsko-izraelského konfliktu

Autor: Petr Karas / Petr Karas1 🕔︎︎ 👁︎ 45.789

Vznik Státu Izrael, 1. arabsko-izraelská válka


Ačkoliv se válka území Palestiny až na výjimky bezprostředně nedotkla, měla dalekosáhlý význam. Pro Brity znamenala přes konečné vítězství zlom v mocenském postavení a ústup z pozic, palestinští Židé nerezignovali zcela na spolupráci s Brity a podíleli se na bojích v Sýrii a Libanonu. Roku 1944 vznikla dokonce Židovská brigáda v rámci britské armády, ale již roku 1942 při projednávání "Biltmorského programu" se prosadilo v Sionistické organizaci křídlo D.B. Guriona orientující se více na USA (oproti dosavadní probritské politice Ch. Weizmanna). Značná část Arabů, včetně velkého muftího Jeruzaléma Amína al-Husajního, si naopak našla cestu k Hitlerovskému Německu. V samotné Palestině pak neustávaly teroristické útoky arabských i židovských skupin.


Reklama

Po ukončení války vypadala situace takto : v zemi probíhala de facto občanská válka, z Evropy sem proudily zástupy Židů, kteří přežili vyhlazovací tábory, světová veřejnost pod dojmem hrůz holocaustu cítila povinnost vyhovět emancipačním snahám židovského národa a naopak nově osamostatněné státy v oblasti (Zajordánsko, Sýrie, Libanon) se stavěly odmítavě k židovským požadavkům. A tak se bezradná Británie rozhodla přenechat horký brambor Organizaci spojených národů. Na základě rezoluce OSN z 15.5. 1947 byl zřízen vyšetřující výbor OSN(11). Většina jeho členů se nakonec rozhodla pro rozdělení Palestiny na dva nezávislé státy : arabský a židovský, Jeruzalém se měl dostat pod správu OSN. S tímto řešením Židé souhlasili, byť "odepsání" Jeruzaléma pro ně znamenalo těžkou ztrátu. Na druhé straně Liga arabských států, vytvořená v roce 1945, byla proti a otevřeně hlásala, že nepřipustí existenci samostatného židovského státu v Palestině(12).


Velice choulostivá záležitost byla rozhodnuta 29.11. 1947, kdy při hlasování Valného shromáždění OSN prošel jen těsnou většinou plán rozdělení. Židovský stát měl mít rozlohu přes 15 000 km2, arabský pak přes 11 000 km2 (viz mapa č. 2), hranice obou států byly vojensky neudržitelné, státům byla přiřčena řada oblastí obývaných druhým etnikem, nebylo zde síly, která by dodržela mezinárodní statut Jeruzaléma, atd. Bylo jasné, že po odchodu Britů, který byl naplánován na 14.5. 1948, dojde k boji.


Nevyhlášená válka však vypukla již v lednu 1948, když palestinští Arabové podporováni dobrovolníky ze zahraničí útočili proti osamoceným židovským osadám a především se jim podařilo odříznout židovskou komunitu v Jeruzalémě ( cca 100 000 ), která se jen zoufale bránila za nedostatku zbraní, munice, potravin i vody. To vše za přítomnosti Britů, kteří nechtěli riskovat životy vlastních vojáků v této, pro ně již ztracené, "hře". Ani druhá strana však "nezahálela" a systematicky "čistila" území, které jí mělo připadnout. Většinou stačily hrozby a vyvolávání paniky, ale masakr arabské vesnice Dajr Jasín(13) ukázal, že krutost je společná oběma stranám.


14. května 1948 odešel z Palestiny poslední britský voják a ve stejný den vyhlásila prozatímní Státní rada (v čele s D.B. Gurionem) samostatný Stát Izrael. Následuje vpád sousedních arabských států (Egypt, Zajordánsko, Sýrie, Libanon + vojska Iráku), jejichž oficiálně proklamovaným cílem je pomoci palestinským bratrům a zlikvidovat židovský stát. Situace byla pro Izrael kritická - vedoucí činitelé Hagany "sázeli" na přežití 1:1, zahraniční pozorovatelé byli skeptičtější a arabští představitelé o svém vítězství vůbec nepochybovali.


Další události však poukázaly na výrazné nedostatky na arabské straně. Mezi arabskými vládci panovala ostrá řevnivost, každý sledoval vlastní cíle a společné vojenské velení bylo zcela iluzorní. Nejbojeschopnější jednotkou disponoval zajordánský král Abdulláh - Arabskou legií, která byla řízena britskými důstojníky a vybavena moderními zbraněmi. Cílem monarchy bylo zmocnit se území přiřknutých palestinským Arabům na západním břehu řeky Jordán, ale s výjimkou Jeruzaléma odmítal postupovat proti židovským územím. Syrská a irácká vojska dosáhla určitých úspěchů na severu v Galileji, ale největší nebezpečí přinášel egyptský útok z jihu. Jen díky obrovskému úsilí, obětavosti a statečnosti se podařilo Izraelcům vydržet tento prvotní nápor. 11.6. 1948 vstoupilo v platnost první příměří zprostředkované OSN (resp. jejím vyslancem v Palestině Folke Bernadottem). Toho využil především Izrael a výrazně se dokázal posílit (hlavně vojenskými dodávkami z Československa, řádně zaplacenými v dolarech). Po ukončení prvního příměří (9.7. 1948) přešla izraelská armáda do protiútoku. Boje střídavě přerušované příměřími trvaly až do jara 1949 a byly dočasně ukončeny příměřím dohodnutým na ostrově Ródos.


Izrael uhájil svou existenci a naopak získal část území, ze kterých měla vzniknout arabská Palestina (část Gazy a Západního břehu Jordánu včetně západní části Jeruzaléma, většinu Galileje). Neboť zbytek území zabralo Zajordánsko (Západní břeh Jordánu, Starý Jeruzalém), resp. pod správu převzal Egypt (Gaza), Palestinci nezískali vlastní stát(14) (viz mapa č. 3). Problém vyřešen nebyl, většina arabských států se nesmířila s existencí Izraele a hodlala odčinit hořkou porážku. Palestinci neměli vlastní stát a navíc z území samotného Izraele uprchlo přibližně 700 000 Arabů(15), které nikde nevítali s otevřenou náručí. Bylo zřejmé, že relativní klid zbraní nevydrží dlouho a protivníci se snažili náležitě připravit na případné boje.


 

Předchozí stránka          Následující stránka

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více