Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (II)

Operace MARKET-GARDEN se v podstatě skládala se dvou částí. Část MARKET představovala vysazení tří a půl divize 1. vzdušné výsadkové armády generálplukovníka Lewise H. Breretona v blízkosti holandských měst Eindhoven, Nijmegen a Arnhem. Jednotky účastnící se části MARKET se skládaly z americké 101. a 82. výsadkové divize a britské 1. výsadkové divize posílené 1. polskou parašutistickou brigádou a spadaly pod velení 1. britského výsadkového sboru generálplukovníka F. A. M. Browninga. Výsadkáři měli rychle obsadit mosty přes vodní kanály a řeky mezi Eindhovenem a Arnhemem a tak otevřít koridor pro pozemní jednotky 2. britské armády (operace GARDEN). Na hrotu útoku měl po výsadkáři vytvořeném koridoru postupovat XXX. sbor generálplukovníka Briana Horrockse, který měl postup zahájit z předmostí na kanále Mása - Šelda jižně od Eindhovenu. Arnhemu měly podle plánu Horrocksovy jednotky dosáhnout za dva až čtyři dny. Postup Horrocksova XXX. sboru měl podporovat VIII. a XII. sbor spadající rovněž pod velení britské 2. armády. Pokud by šlo vše podle plánu, měli Spojenci získat předmostí na severní straně Rýna ještě před tím, než se ustupující Němci zorganizují a vytvoří souvislou obrannou linii.

Plán operace MARKET-GARDEN byl opravdu velmi smělý a její úspěch závisel na třech základních faktorech. Zaprvé - plánovači 21. skupiny armád věřili, že koridor Eindhoven - Arnhem je bráněn slabými dezorganizovanými jednotkami "podřadné úrovně", které mohou klást pouze slabý odpor lehce vyzbrojeným výsadkovým jednotkám, tím méně agresivnímu postupu jednotek XXX. sboru. Zadruhé - Britové předpokládali, že jediná úzká silnice vhodná pro obrněná vozidla bude stačit pro 20 000 vozidel XXX. sboru při jejich postupu na Arnhem. Třetím faktorem, který měl významný vliv na průběh celé operace, bylo období dobrého počasí, které umožní pravidelné zásobování výsadkových jednotek po celou dobu trvání operace. "Díky" těmto faktorům se však snaha o získání pevného předmostí za Rýnem a obejití Siegfriedovy linie jevila jako hazard.

82. výsadková divize seskakuje poblíž Grave v Holandsku
během operace MARKET-GARDEN (National Archives)

17. září se na všech letištích v jižní Anglii rozeřvaly tisíce leteckých motorů mohutné spojenecké letecké armády, která měla v rámci podpory operace MARKET-GARDEN vyčistit nebe nad Holandskem. Přes 1 000 těžkých bombardérů zaútočilo na pozice flaku, zatímco se 1 100 spojeneckých stíhačů snažilo najít známky aktivity německé Luftwaffe. Stíhačky s bombardéry měly připravit cestu pro 1 545 transportních letadel a 478 kluzáků, které byly soustředěny pro tuto největší výsadkovou operaci v historii. Krátce po poledni začalo přes 20 000 výsadkářů přistávat na určených přistávacích zónách poblíž Arnhemu, Grave a Veghelu a XXX. sbor zahájil svůj útok směrem na Eindhoven.

Zpočátku probíhalo vše podle plánu. Americká 101. výsadková divize na jihu narazila pouze na slabý odpor a rychle obsadila mosty u Eindhovenu a Veghelu. 82. výsadková divize, která seskočila severněji, rychle upevnila své pozice u Nijmegenu. Britské 1. výsadkové divizi, která přistála téměř 8 mil od Arnhemu, se podařilo obsadit pouze severní konec mostu. Postupem času však začal výrazně sílit německý odpor, protože Spojenci vážně podcenili sílu a počty německých jednotek umístěných v Holandsku. Německá 1. parašutistická armáda generála Kurta Studenta rozmístěná v oblasti severovýchodního Holandska ihned vyslala několik bojových skupin 2. parašutistického sboru směrem na Nijmegen. Ještě vážnější nebezpečí, o kterém Spojenci neměli ani ponětí, představoval 2. SS tankový sbor generála Wilhelma Bittricha, který byl do této oblasti nedávno přesunut na doplnění stavů a reorganizaci. Brzy tak začali Němci pod velením polního maršála Waltera Modela, který se nalézal ve štábu armádní skupiny „B" nedaleko Arnhemu, klást koordinovaný a tvrdý odpor. XXX. sbor narazil na houževnatější odpor, než bylo očekáváno, a jeho postup po úzké silnici k Arnhemu, která byla brzy pokřtěna na "pekelnou dálnici", byl zoufale pomalý. Kromě toho zhoršující se počasí pomáhalo mařit plány Spojenců. Pět dnů trvající nepříznivé počasí znemožňovalo posilovaní a zásobování výsadkových divizí, které tak kleslo na pouhých 30 procent potřebného množství.

23. září bylo Spojencům zřejmé, že plán operace MARKET-GARDEN bere za své. Německé jednotky zastavily postup XXX. sboru u městečka Driel, necelých 10 kilometrů od Arnhemu. Zdecimovaná a odříznutá britská 1. výsadková divize obdržela rozkaz k ústupu. Během noci 25. září se zbývajících 2 163 britských výsadkářů přeplavilo na jižní břeh Rýna držený Spojenci. Zbývajících téměř 7 000 mužů zůstalo v Arnhemu - mrtví, ranění, nezvěstní. Britové se do Arnhemu vrátili až v dubnu příští rok.

Rovněž americké výsadkové divize utrpěly těžké ztráty. 82. výsadková divize měla 1 432 mrtvých a nezvěstných a 101. přišla o 2 110 mužů. Boje obou amerických výsadkových divizí však neskončily se zastavením postupu na Arnhem. Spojenci čelící německým útokům z lesnatého komplexu Reichwaldu na klín vytvořený během operace MARKET-GARDEN byli nuceni ponechat obě divize v první linii. 82. výsadková divize brigádního generála Jamese Gavina zahájila svůj ústup až 11. listopadu, do té doby její ztráty vzrostly o dalších 1 682 mužů. Generálmajor Maxwell D. Taylor se svojí 101. výsadkovou divizí zahájil ústup po ztrátě dalších 1 912 mužů až 25. listopadu.

Generálu Eisenhowerovi byly důsledky operace MARKET-GARDEN zcela jasné. Neúspěšným postupem k Arnhemu a nezískáním předmostí na severní straně Rýna padly veškeré naděje na překročení Rýna a obejití Siegfriedovy linie před příchodem zimy. Rozdrcení britské 1. výsadkové divize v kombinaci s nutností ponechat americkou 82. a 101. výsadkovou divizi v první linii znemožnila SHAEF okamžitě naplánovat a provést další výsadkovou operaci za Rýnem. Neúspěch operace MARKET-GARDEN utvrdil Eisenhowera v nutnosti vést boj na široké linii.

Logistická situace Spojenců byla rozhodujícím faktorem v Eisenhowerových plánech. Na podporu operace MARKET-GARDEN musel velitel expedičních sil dát „Montymu" naprostou logistickou prioritu. Ve skutečnosti musel Eisenhower schválit imobilizaci tří amerických divizí, které právě připluly do Normandie, a odeslání jejich nákladních aut na podporu operace MARKET-GARDEN. Výsledkem bylo, že 12. skupina armád bojovala „se zásobovací oprátkou na krku". Prvořadým operačním cílem pro Eisenhowera bylo získání vhodného přístavu, který by výrazně zlepšil zásobovací situaci spojeneckých vojsk na kontinentě. VII. sbor 9. armády 18. září obsadil sice přístav Brest, ale ten byl tak zničen bojem, že bylo zřejmé, že jej nebude možné zprovoznit před otevřením přístavu Antverpy. V důsledku neúspěšného postupu na Arnhem Eisenhower sdělil Montgomerymu, že jeho prvořadým úkolem je zprovoznění Antverp.

Překvapující rychlá a silná reakce Němců během operace MARKET-GARDEN jasně ukázala, že "v německé armádě nejsou žádné náznaky kolapsu morálky", Wehrmacht ještě zdaleka není zcela poražen a Spojence ještě čeká řada obtížných bojů.

Zatímco Montgomery vyvíjel hlavní tlak na severu, Bradley a Devers dělali, co jim dovolovalo jejich omezené zásobování. V sektoru 12. armádní skupiny Hodgesova 1. armáda pomalu postupovala směrem k hranicím Německa. Simpsonova 9. armáda se po obsazení Brestu přesunula na frontovou linii do prostoru mezi 1. a 3. armádou. Zatímco v prostoru Luneville - Nancy od 18. do 29. září Němci prováděli silné protiútoky, Pattonova 3. armáda operující v oblasti Lorraine stále postupovala, a to i přes kritický nedostatek pohonných hmot. Na jihu Deversova 6. skupina armád, s vlastní zásobovací linií z Marseille, pokračovala ve stále obtížnějším terénu v postupu na Mulhouse a Strasbourg.

Říjen 1944 naznačil začátek urputné vyhlazovací války, jejíž charakter ponesou boje v Evropě po několik následujících měsíců. V polovině října zahájila Montgomeryho vojska v čele s 1. kanadskou armádou postup s cílem vyčistit ústí řeky Šeldy. Němci, kteří si uvědomovali důležitost Antverp, začali město bombardovat raketami V-1 a V-2. Na pevnině se Wehrmacht velmi houževnatě bránil, a to zejména na jihu Bevelandského poloostrova a na ostrově Walcheren, který byl obsazen až 3. prosince. Výsledkem intenzivních bojů bylo 13 000 ztracených spojeneckých vojáků a asi 40 000 německých zajatců. Rozsáhlé zaminování přístupu k Antverpám a útoky německých E-boatů a ponorek na spojenecké lodi bránily užívání přístavu až do 28. listopadu a nadále tak mařily snahu Spojenců zlepšit jejich zásobovací situaci.

Na jih od Montgomeryho se Bradley soustředil na obsazení Aachenu a zredukování pevnostního systému u Mét. 29. září zahájila 1. armáda ofenzívu s cílem obsadit Düren a Kolín. V ose postupu jí však leželo město Aachen se silnou německou posádkou. Hodges, znepokojen nedostatečným počtem jednotek určených k postupu k Rýnu, nařídil Aachen obsadit. Aachen byl symbolem nacistické ideologie. Charlemagneovo rodiště vyvolávalo vzpomínky na slávu Svaté říše Římské a charakterizovalo Hitlerovy sny. Führer rozkázal, že "město musí být udrženo za každou cenu".

Plány 1. armády na obsazení Aachenu vyžadovaly jeho obklíčení XIX. sborem generálmajora Charlese H. Corletta a VII. sborem generálmajora J. Lawtona Collinse. Bylo rozhodnuto, že XIX. sbor v čele s 30. divizí generálmajora Lelanda S. Hobbse zaútočí 2. října na město od severu. Od jihu budou v čele útoku VII. sboru, který bude zahájen 8. října, postupovat veteráni ostřílené 1. pěší divize generálmajora Clarence R. Huebnera.

18. pěší pluk 1. divize pod velením plukovníka George A. Smithe Jr. dostal za úkol vyčistit prostor severně od Aachenu, spojit se s 30. divizí a uzavřít tak kruh kolem města. V cestě 18. pěšího se však nacházel "křížový vrch", posetý pillboxy, představující klíč k obraně Aachenu. Když se rota „C" kapitána Bobbie E. Browna pokusila obsadit kopec, byla rychle přibita k zemi silnou palbou nepřátelských lehkých zbraní a palbou z děl. Uvědomuje si, že jedině zničení německých pillboxů může zastavit masakrování jeho roty, sebral Brown tyčové nálože a rychle se přesunul k německým pillboxům, z nichž tři zničil vstrčením náloží do jejich střílen. Přestože byl raněn, vedl potom svoji jednotku při odražení dvou odhodlaných německých protiútoků, odmítaje evakuaci do doby, dokud si nebyl jist, že je kopec zabezpečen. Za tuto akci obdržel Brown vyznamenání Medal of Honor.

10. října dostala posádka Aachenu ultimatum k bezpodmínečné kapitulaci během 24 hodin, nebo je bude čekat absolutní zničení. Obránci, kteří obdrželi Hitlerův rozkaz o udržení města za každou cenu, odmítli. Útok na město zahájilo 11. října 300 stíhacích bombardérů IX. velitelství taktického letectva, po kterém následovalo odstřelování dvaceti prapory dělostřelectva. 12. října vstoupil do města 26. pěší pluk 1. divize a začal urputný boj „dům od domu, kanál od kanálu", charakterizující celý průběh bojů o Aachen. Přestože se 16. října části 119. pluku 30. divize a 18. pěšímu pluku podařilo uzavřít kruh okolo města, zbytky německé posádky pokračovaly v boji a vzdaly se až po dalších pěti dnech intenzivních bojů. Nakonec se německý velitel vzdal dalšího bezvýsledného odporu se slovy: "Když Američané začínají používat svoje stopětapadesátky jako odstřelovací pušky, je na čase se vzdát." 1. armáda za obsazení Aachenu zaplatila vysokou cenu. Ztráty za období od 2. do 21. října se pohybují okolo 10 000 mužů. Nyní mohl Hodges zcela soustředit svoji pozornost k plánovanému útoku na Rýn.

Zatímco se 1. armáda snažila obsadit Aachen, Pattonova 3. armáda se potýkala s problémem redukce mětského pevnostního systému. Obě města se svými obklíčenými obránci blokovala Pattonovu cestu do Sárska a nebylo možné je obejít. Klíčem k pevnosti Méty byla pevnost Driant, ohromná bašta tyčící se na vrchu 360 metrů vysokého kopce na západním břehu řeky Moselle. Pozorovatelé v pevnosti mohli řídit palbu dělostřelectva umístěného v jižním sektoru métské oblasti, zatímco 100 mm a 150 mm baterie v komplexu pevnosti Driant, ukryté v kasematech s 21 cm silnými železobetonovými stěnami, pokrývaly přístupy podél řeky Moselle. Kromě toho měla pevnost propracovaný systém bunkrů a pozorovacích stanovišť vzájemně propojených podzemními tunely.

Pevnost Driant ležela v sektoru XX. sboru generálmajora Waltona H. Walkera. Úkol dobýt pevnost Walker svěřil 5. pěší divizi generálmajora S. LeRoye Irwina. 27. září Irwin vyslal 2. prapor 11. pluku podporovaný 818. praporem stíhačů tanků proti pevnosti, ale útok byl obránci pevnosti odražen. 3. října to Irwin zkusil znovu. Do útoku šel opět 2. prapor, tentokrát posílený o střeleckou rotu z 1. praporu a podporovaný dvaceti středními tanky 735. tankového praporu a četou ženistů, kterému se za cenu vysokých ztrát tentokrát podařilo alespoň narušit obranu. Irwin snažící se využít tohoto úspěchu do boje rychle nasadil další roty a prapory od 2. a 10. pluku ve snaze přečíslit německé obránce.

Boje uvnitř pevnosti se staly nepřehlednými. V bludišti podzemních spojovacích tunelů, jimiž byla pevnost protkána, zahájili Američané s Němci boj, který se stal známým jako "boj o tunely". 9. října se počet obětí v amerických řadách vyšplhal přes 500 a německá obrana i nadále vypadala, že je schopna držet své pozice v pevnosti. Na konec se velení 3. armády rozhodlo útok zastavit a v průběhu noci z 12. na 13. října se odtud stáhli zbývající američtí vojáci.

Po neúspěšném útoku na pevnost Driant zastavila 3. armáda své akce a zahájila reorganizaci svých jednotek. Přestože 90. divize sváděla tuhé boje s cílem obsadit Maizieres-les-Metz, asi 10 km od Mét, omezila se bojová činnost v sektoru 3. armády v době přísunu zásob a příprav pro další postup pouze na "agresivní hlídkování".

Měsíc říjen se ukázal specifickým rovněž pro Deverovu 6. skupinu armád. Přestože Patchova 7. armáda obsadila oblast St. Die, zásobovací potíže a zhoršující se počasí způsobilo výrazné zpomalení postupu Deverových jednotek hlouběji do hustě zalesněné oblasti Vosgéských hor. Podobně na tom byla i francouzská 1. armáda, která musela v důsledku špatného počasí, omezených zásob a členitého horského terénu zastavit svůj postup směrem na Colmar a Belfort.

Navzdory zhoršujícímu se počasí a sílícímu německému odporu Eisenhower rozhodl, aby útok pokračoval i během nacházející zimy. Po válce napsal, že "neustávající ofenzívou jsme měli, přes strádání a nedostatky, získat výhodu nad nepřítelem... Byli jsme přesvědčeni, že tato politika by mohla přinést zkrácení války, a tím zachránit tisíce životů spojeneckých vojáků."

Podoba zimní ofenzívy byla obecně přijata při konferenci v Bruselu, kde se 18. října Eisenhower sešel s Montgomerym a Bradleyem, aby naplánovali další postup Spojenců. Rozkazy vydané 28. října a 2. listopadu jen potvrzovaly Eisenhowerovu strategii založenou na útoku na široké frontě, díky níž se spojenecké jednotky měly k Rýnu blížit po celé její délce a rozšířit tak oblast, kde bude na Němce vyvíjen neustálý tlak. Dokud nebude otevřen přístav Antverpy pro lodní dopravu, měla hlavní tíha bojů spočívat na bedrech britské 21. a americké 12. skupiny armád. Na severu se měla Montgomeryho pozornost zaměřit na vyčištění ústí řeky Šeldy. Poté měla zaútočit 21. skupina armád východně od Eindhovenu směrem na Porúří, zajistit předmostí přes Rýn a Ijssel. Na středním úseku měla Hodgesova 1. armáda tvořit hlavní klín 12. skupiny armád při získání předmostí za Rýnem jižně od Kolína. Simpsonova 9. armáda měla za úkol krýt levý bok 1. armádě v oblasti mezi Sittardem a Aachenem, dokud nebude překročen Roer, a poté se stočit severovýchodním směrem na Krefeld. Bradley, který nevěřil, že by Eisenhower mohl přistoupit na Montgomeryho neustálé požadavky na posílení jeho na severu operující skupiny armád americkými jednotkami, musel 22. října přesunout svoji 9. armádu do prostoru mezi americkou 1. armádou a 21. skupinou armád. Tím se Bradley snažil vyhnout variantě, že by převelením pod Montgomeryho velení přišel o veterány 1. armády. Pattonova 3. armáda na pravém křídle 1. armády měla rovněž podporovat Hodgesův postup severovýchodním směrem a 6. skupina armád na jihu měla v této fázi útoku hrát pouze druhotnou úlohu. Deversovy jednotky měly dosáhnout Rýna, zabezpečit přechody přes řeku a bránit bok 12. skupině armád zablokováním německých jednotek v oblasti Luneville. V okamžiku, kdy tři skupiny armád překročí Rýn, měl být směr hlavního útoku opět veden z Montgomeryho sektoru.

Collinsův VII. sbor měl nést hlavní tíhu bojů při útoku 1. armády naplánovaného na 5. listopad. Nicméně zde byl jeden nepříjemný problém. Nevyčištěný Hürtgenský les, potencionální oblast, kde mohli Němci v tajnosti shromáždit vojska pro protiútok, představoval hrozbu pro Collinsův pravý bok. Před zahájením svého hlavního útoku se Hodges rozhodl, že je třeba zabezpečit oblast mezi městy Monschau a Schmidt. Protože město Schmidt bylo dominantou celé oblasti Hürtgenského lesa, stalo se obsazení tohoto města jedním ze základní cílů jeho plánu. Hodges svěřil úkol obsadit toto město V. sboru generálmajora Leonarda T. Gerowa. Gerow pro tento úkol vybral 28. pěší divizi generálmajora Normana D. Cota.

Zdroje a doplňující materiály na internetu
Rhineland - http://www.army.mil/cmh-pg/brochures/rhineland/rhineland.htm
Southern France - http://www.army.mil/cmh-pg/brochures/sfrance/sfrance.htm
Ardennes-Alsace - http://www.army.mil/cmh-pg/brochures/ardennes/aral.htm
Battle of Bulge - http://ardenne44.free.fr/
Battle of Hürtgen Forest - http://www.hurtgen1944.homestead.com/
Market-Garden - http://www.marketgarden.com/