Útok na St. Nazaire - Operace Chariot

Autor: Luboš Pavel / mindphaser 🕔︎︎ 👁︎ 48.493

Prolog

První měsíce roku 1942 byly jedny z nejtemnějších v historii Anglie. Její jednotky byly vytlačovány z pozic na všech bojištích. Ze Severní Afriky, Barmy nebo Malajsie neustále přicházely zprávy o ústupu a porážkách. Přežití Británie záviselo na dodávkách, přepravovaných pomalými a zranitelnými konvoji ze Spojených států, které se snažily proklouznout skrz číhající vlčí smečky Dönitzových ponorek. Ponorková válka vrcholila.

Konvoje obchodních lodí, již tak dost decimované smečkami německých U-bootů, se ocitly tváří v tvář další smrtící hrozbě, kterou představovala bitevní loď Tirpitz, jež se z Německa v té době přesunula do norských vod. Tento přesun na sever byl tradičním prvním krokem na cestách německých hladinových "korzárů" při jejich výpravách do jižního Atlantiku, kde měli za úkol vyhledávat a potápět spojenecké obchodní lodi. Britská admiralita měla ještě v čerstvé paměti průnik Bismarcku do Atlantiku a následný hon, do kterého byla nucena nasadit všechny své lodi. Proto ihned začala podnikat kroky, které by vedly k eliminaci a izolaci Tirpitze v norských vodách.

Reklama

Dalo se velice dobře spočítat, že v případě, že by se Tirpitz nakonec dostal do Atlantického oceánu a byl při svých akcích poškozen, existuje jediné místo na západním francouzském pořeží, kde by jej Němci mohli opravit. Tímto místem byl suchý dok v přístavu St. Nazaire na řece Loira. Aby Britové vyloučili možnost, že dok německé bitevní lodi v případě potřeby poslouží, a aby oslabili zájem Němců poslat Tirpitz do Atlantiku, bylo v Londýně rozhodnuto jej zničit. Nelehký úkol naplánovat tuto operaci byl svěřen štábu kombinovaných operací, který vedl lord Louis Mountbatten. Dok byl příliš malý cíl, než aby jej bylo možné zničit těžkými bombardéry. Bylo tedy zcela jasné, že dok "Normandie", jak byl nazýván, lze zničit pouze vysazením speciální jednotky z moře a pomocí několika tun trhaviny. Plánovaná operace obdržela krycí název Chariot.


Letecký snímek celého přistavu

Plánování

Suchý dok v St. Nazaire byl největším na světě, více než 420 metrů dlouhý a přes 50 metrů široký. Původně byl vybudován k údržbě obrovitého francouzského transatlantického parníku Normandie. Dok navazoval na ústí řeky Loiry, od kterého jej oddělovala mohutná vrata. K tomu, aby byl vyřazen z provozu, stačilo tato vrata vyhodit do vzduchu a řeka Loira již sama dokoná dílo zkázy.


Letecký snímek suchého doku

Štáb kombinovaných operací lorda Louise Mountbattena se ihned pustil do práce. Od samých počátků plánování akce byla činnost celého štábu charakteristická velkým optimismem hraničícím téměř s hazardem. K podminování doku měla posloužit stará loď s několika tunami výbušnin v přídi. Loď bude navedena na bránu doku, do které narazí, a časovací zařízení v příslušnou chvíli nálož odpálí. Pro tento účel byl vybrán HMS Campbeltown (ex. USS Buchanan), jeden z padesáti torpédoborců, které USA přenechaly Británii výměnou za námořní základny v západním Atlantiku a v karibské oblasti. Je velmi pravděpodobné, že tím, že vybrali právě tuto loď, se Angličané pokusili Američanům naznačit, co si myslí o zastaralých torpédoborcích, které od nich obdrželi v roce 1940, tj. v době, kdy Anglie neměla na vybranou a torpédoborce nutně potřebovala.

Speciálně odlehčený torpédoborec s přídí naplněnou 4,25 tunami trhaviny měl vévodit dvěma skupinkám motorových lodí získaných od pobřežních sil Royal Navy. K napadení řady cílů na břehu měly být na paluby lodí rozmístěny početné jednotky kvalitně vycvičených jednotek commandos. Aby byla Němcům ztížena identifikace, byl vzhled torpédoborce Campbeltown přizpůsoben vzhledu německé torpédovky třídy Möwe. Rovněž byly provedeny úpravy ve vnitřní konstrukci lodě pro umístění několika tun trhaviny. Ta byla umístěna na příď lodě, aby centrum výbuchu bylo co nejblíže vratům suchého doku. Útočící jednotky mohly díky výzvědné službě použít rozpoznávací signály pro identifikaci lodí používaných Němci.


HMS Campbeltown během úprav pro útok na St. Nazaire

Reklama

Campbeltown mělo doprovázet šestnáct motorových člunů; dvanáct z nich obsazeno příslušníky úderných jednotek commandos, náležejícími k jednotkám Commando No. 1, 2, 3, 4, 5, 9 a 12, kteří se po vniknutí do St. Nazaire měli vylodit na určených místech a v co nejkratší době zničit další důležitá zařízení sloužící k obsluze doku, jako jsou pumpy, kompresory a podobně. Zbývající čtyři torpédové čluny zaútočí torpédy na jakékoliv německé plavidlo, které by se malé flotile postavilo do cesty. Aby nebylo nic ponecháno náhodě, byl ke skupině přiřazen dodatečně ještě jeden motorový člun se speciálním posláním torpédovat bránu doku, kdyby se Campbeltownu cokoliv přihodilo a nemohl svůj úkol dokončit.

Kombinace všech těchto prvků dávala naději, že útočné jednotky mají dobrou šanci proniknout ústím řeky nepozorovány. "Německý" vzhled vedoucího torpédoborce stejně jako nízké siluety ostatních lodí měly ještě více překvapit a oklamat německou obranu. Konvoj útočných lodí se měl přiblížit k St. Nazaire v momentě náletu bombardérů RAF, které provedou diverzní nálet na přístav k odvedení pozornosti pobřežních baterií od ústí řeky a k získání co nejvíce času pro přibližující se konvoj.

Všechno to vypadalo velice slibně, avšak pouze na papíře. Výčet závažných kritických připomínek byl dlouhý. Aby se jednotky mohly pokusit nepozorovaně proniknout do přístavu, musely nejprve nepozorovaně doplout až k ústí řeky. To obnášelo uskutečnit cestu dlouhou 400 mil ve vodách zcela kontrolovaných německým letectvem.

Další potíže se objevily při detailní analýze vlastního nárazu torpédoborce do vrat doku. Torpédoborec musel být odlehčen natolik, aby mohl volně manévrovat v blízkosti mělčin v okolí přístavu. Proto musela být z torpédoborce odstraněna všechny děla většího kalibru. Rovněž část nástaveb musela být odstraněna, aby se získala stopa nebo dvě pod kýlem lodi. A což teprve nebezpečně velké množství paliva na palubě! Celkově nevhodný pro úkol, jaký byl tento, slabě pancéřován, téměř neozbrojen a pomalý, měl torpédoborec operovat daleko za svým normálním akčním rádiem. Normálně byl vystaven nebezpečí požáru nafty ve svých útrobách, pro tuto akci však byl nucen umístit na svoji nechráněnou palubu další barely se stovkami galonů nafty.

Uskupení zbavené těžkých děl torpédoborce nemělo žádné zbraně, kterými by mohlo ohrozit německá palebná postavení na pobřeží. Pro případné setkání s německými hlídkovými plavidly v ústí řeky byly na špici malé flotily umístěny dva motorové čluny vybavené torpédomety.

Při počátečních debatách byly vybírány cíle určené pro útok jednotek commandos, které měly úzkou spojitost s velkým suchý dokem. Byly jimi pumpy, kompresory, kesony a podobně. A právě ty vyžadovaly velké množství trhavin, které se muselo vyložit na břeh. Ty se musely rozdělit mezi dostupné muže, ale nevýhodou bylo, že je velká zátěž výrazně omezovala v rychlém pohybu, tak důležitém pro úspěšné splnění akce. Proto bylo rozhodnuto rozdělit jednotky dle jejich úkolů. Nejprve se měly vylodit silně vyzbrojené úderné oddíly, které měly zajistit a zabezpečit předmostí proti německému protiútoku. Následovat je měly demoliční čety, jejichž muži měli pod ochranou krycích oddílů dopravit demoliční nálože na místa určení. Situace jednotek, jejichž cílem byl suchý dok, byla odlišná. Úderné oddíly měly být k suchému doku dopraveny na odkryté horní palubě Cambeltownu, kde jim jedinou ochranu poskytovaly nízké ocelové pláty. Po nárazu do vrat doku potom budou mít jenom několik vteřin na urychlené opuštění lodi a dosažení břehu, než budou pobiti německou střelbou vedenou z pozic z horní části doku.


Přislušník Commandos s demoličním vybavením

Dalším problémem bylo vyřešit způsob, jak zpět nalodit přeživší vojáky na paluby doprovodných lodí. Cesta torpédoborce byla jednosměrná, což znamenalo, že naloďovací zóna musí být kdekoliv, kde budou moci doprovodné čluny přistát. Pro místo nalodění bylo vybráno staré molo, které mělo být v první fázi útoku rovněž obsazeno. K zajištění bezpečného nalodění bylo nutno vyčistit celé "staré město" a zničit mosty přes "nový vjezd". Oblast budov a skladišť mezi starým molem a suchým dokem měla být zajištěna jednotkami vysazenými v oblasti "starého vjezdu". Jak plánování akce pokračovalo, rozrůstal se seznam cílů, které bude potřebné zničit, a z původně plánované delikátní akce se stala akce poměrně rozsáhlého charakteru. Útočná skupina byla rozdělena na tři skupiny - cílem 1. skupiny, skládající se z šesti lodí, bylo staré molo, 2. skupina o stejném počtu lodí měla stanovený cíl určení "starý vjezd" a torpédoborec Campbeltown, jehož cílovou stanicí byly dveře suchého doku, se stal 3. skupinou.


Plán akce

Reklama

Admiralita ještě předem vyslala k vjezdu do přístavu St. Nazaire ponorku Sturgeon, která měla útočící plavidla očekávat a světelnými signály je navádět na správný kurz. Ke krytí operace byly určeny torpédoborce HMS Tynedale a HMS Atherstone, které však měly čekat na otevřeném moři na vracející se plavidla. Jako velitelská loď byl použit rychlý dělový člun, z jehož paluby měl celou operaci řídit fregatní kapitán Robert Edward D. Ryder. Jednotky commandos podléhaly podplukovníku A. Charlesi Newmanovi a za torpédoborec Campbeltown odpovídal korvetní kapitán Stephen Halden Beattie.

Šlo o choulostivou a složitou operaci, kde ani nejdokonalejší příprava a promyšlení jednotlivých částí do nejmenších podrobností nezaručovaly úspěch. Velkým problémem byla již první fáze operace - dosažení St. Nazaire, neboť aspoň část plavby musela nevyhnutelně probíhat za denního světla. Flotila by tedy nemohla ujít pozornosti žádného německého průzkumného letounu. Aby toto nebezpečí poněkud zmenšili, Britové dali první fázi operace kamuflážní charakter běžné protiponorkové akce.

Útok

26. března ve 14.00 zvedl konvoj kotvy v jihoanglickém přístavu Falmouth a vyrazil jižním směrem ke svému cíli. Když 27. března doplula flotila do oblasti jihozápadně od Brestu a začínala nabírat kurz na jihovýchod, směrem k St. Nazaire, zdálo se, že stále ještě nevyvolala pozornost. Při obratu k St. Nazaire byla na dvou britských lodích vztyčena německá vlajka. Podle obecně uznávaných pravidel námořní války nešlo o žádný nedovolený trik; válečná loď může takovýto trik použít, jenom nesmí pod cizí vlajkou zahájit palbu.

Zakrátko torpédoborec Tynedale zpozoroval německou ponorku U-595. Na jeho stěžni okamžitě vystřídala britská válečná zástava německou a loď zaútočila. Ponorka se ale stačila skrýt pod hladinou a uniknout. Okamžitě podala zprávu do St. Nazaire o dvou nepřátelských torpédoborcích mířících na jihovýchod. Zbytek flotily při rychlém ústupu asi nezahlédla, protože o dalších lodích nebylo v hlášení ani slovo. St. Nazaire zprávu přijal, ale nějaké dva torpédoborce nevyvedly tamější velitelství z míry. Nehnulo se ani prstem. Za tuto nedbalost měli brzy Němci draze zaplatit.

S blížícím se soumrakem začala druhá a rozhodující fáze operace. Lodě zamířily přímo k St. Nazaire. Aby velitelství britského bombardovacího letectva usnadnilo jejich situaci, provedlo v době, kdy již plavidlům hrozilo nebezpečí, že je zpozorují německé pobřežní hlídky, plánovaný diverzní nálet sedmdesáti těžkými bombardéry typu Wellington na přístav a okolní nepřátelské body. Na čas se tak podařilo odvést pozornost od malé flotily, která získala několik cenných hodin.

Krátce po půlnoci dosáhly lodi ústí řeky Loiry a míjely maják 3 km před St. Nazaire. V jednu hodinu dvaadvacet minut proplouvaly kolem hlavního strážního stanoviště hlídajícího přístup k přístavu. V tu chvíli se rozsvítil první světlomet a skupinu ozářil. Vzápětí se rozsvítily další. Následoval ostrý dotaz po totožnosti. Signalista na jedné z britských lodí, vybraný zvlášť pro tento úkol pro svoji znalost německého kódu, odpověděl Němci užívaným signálem. Tento trik na chvíli skutečně splnil účel. Zmátl německé stráže a první výstražné výstřely se ozvaly až za několik drahocenných minut. Když začaly dopadat německé granáty pobřežních baterií, Campbeltown, maskovaný jako německá torpédovka, německy signalizoval, že jde o dvě lodi poškozené nepřátelskou palbou, žádající úkryt v přístavu. I tato lest na okamžik zabrala. Palba utichla, zmatení Němci se dohadovali, co mají udělat. Potom - hlavně ze břehu - zaburácela palba znovu. Campbeltown žádost opakoval a podle okamžitého poklesu intenzity palby bylo zřejmé, že nepřítel ještě není s to se v situaci patřičně orientovat.

Loď naplněná výbušninou zatím neustále pokračovala k vratům suchého doku. Zbývalo jí asi šest minut plavby, když Němci konečně pochopili, že mají co dělat s nepřítelem, který se neuvěřitelným způsobem dostal až do samého srdce přístavu a zahájili prudkou palbu za všech děl. Loď se otřásala desítkami zásahů, její rychlost viditelně poklesla. Ve strojovnách vzplanul požár, torpédoborec se měnil v rozstřílený vrak, ale metr za metrem se blížil k tmavé, vysoko se tyčící bráně doku.

Aby ostatní plavidla pomohla Campbeltownu, na němž závisel rozhodující moment operace, ostřelovala dotěrné světlomety, pobřežní baterie a kulometná hnízda. Campbeltown konečně dorazil k cíli. S ohlušujícím třeskotem se v 01.34, přesně podle plánu, příď lodi zaryla do mohutné brány a stroje se odmlčely nadobro. Posádka se snažila co nejrychleji opustit nehybné plavidlo sevřené ve změti pokroucených traverz, kovových plátů a břeven. Muži se vrhali do mastné a špinavé vody, nad hladinou drželi zbraně a plavali ke břehu.

Jakmile Campbeltown znehybněl, obrátili Němci pozornost k motorovým člunům s přepadovými jednotkami. Potápěli jedno plavidlo za druhým, a protože ve člunech byla velká zásoba paliva, jež měla vystačit i po celou zpáteční cestu, vzplály tyto jako pochodně spalující vše živé, co zůstalo v jejich výhni. Pět už jich hořelo. Šestý člun byl úspěšnější, vysadil na břeh skupinu commandos a odvážně se vydal nalodit posádku Campbeltownu. To byl ale též poslední okamžik, kdy byl spatřen. V následující vteřině dostal přímý zásah, rozlomil se a potopil jako kámen.

Stejně dopadly i čluny druhého sledu. Děla a kulomety chrlily z břehu proudy oceli. Přesto se jako zázrakem řadě příslušníků commandos podařilo zasažené čluny opustit; doplavali na břeh a tam se okamžitě pustili do zběsilého boje, který se rozpoutal v ulicích přístavu. Snažili se stůj co stůj splnit svůj úkol - zničit technická zařízení sloužící k provozu doku.

Když se po půlhodině začali Britové podle plánu stahovat zpět k vodě, zjistili, že nezůstal žádný člun, který by je mohl nalodit. Podplukovník Newman proto shromáždil zbytky svých mužů a vydal rozkaz probojovat se do města, do St. Nazaire. Odtud se měl každý na vlastní pěst pokusit proniknout dál do vnitrozemí a dosáhnout španělských hranic. Byla to jediná cesta k záchraně a naději při ní skýtala i podpora, která se dala očekávat od domácích ilegálních pracovníků. Se zoufalou odvahou a statečností se commandos snažili probít německými hlídkami a uniknout zátahům, které na ně Němci uspořádali. Ve skutečnosti se to z celého oddílu podařilo jen třem mužům. Ostatní byli buď zabiti v divokých přestřelkách, nebo upadli do zajetí.


HMS Campbeltown zaklíněný do vrat suchého doku

Velké finále

K závěrečnému a korunnímu okamžiku celé operace, která stála Angličany tolik obětí, došlo až příští den, v jedenáct hodin dopoledne. Ohořelý a rozstřílený vrak Campbeltownu, zabořený do vrat doku, byl samozřejmě středem německé pozornosti. Skupina vysokých námořních důstojníků jej právě prozkoumávala, když došlo k výbuchu, který otřásl celým přístavem. Časovací zařízení konečně odpálilo nálože v nitru lodi a kromě zničeného doku bylo na místě zabito asi šedesát německých důstojníků a na tři sta dvacet vojáků. V přístavu vypukl neuvěřitelný zmatek. Němečtí vojáci se domnívali, že došlo k opakování nočního nájezdu, a zahájili palbu na vše, co připomínalo britský přepadový oddíl, a tak postříleli a zranili spoustu vlastních lidí Todtovy pracovní organizace, protože jejich khaki stejnokroje se podobaly britským battledresům. Do toho se spontánně přidalo francouzské hnutí odporu a boj vzplanul s nemenší prudkostí než v noci, kdy útočila flotila výsadkových člunů. Nakonec se Němcům podařilo s nasazením všech sil a velkou brutalitou situaci zvládnout. O prudkosti bojů svědčí skutečnost, že v této krvavé epizodě položilo v ulicích přístavu život na čtyři sta Francouzů.

Bilancování

I Britové zjistili, že za svůj úspěch draze zaplatili. Z 611 námořníků a vojáků, kteří se zúčastnili operace Chariot, 169 padlo a 200 - většinou zraněných - vojáků padlo do zajetí a zbytek války strávilo v zajateckých táborech. Zbytku se podařilo vrátit zpět do Anglie. Z osmnácti vyloďovacích plavidel deset potopila nepřátelská palba na místě a čtyři byla poškozena tak těžce, že se nemohla vydat na zpáteční cestu, posádky je proto potopily samy. Jen poslední čtyři se nakonec vrátily do Plymouth v doprovodu torpédoborců Tynedale a Atherstone.

Výsledku však bylo dosaženo. Obrovitý suchý dok byl vyřazen a Němcům se jej do konce války již nepodařilo opravit.

Za mimořádnou odvahu prokázanou v průběhu saintnazairské operace bylo pět příslušníků commandos vyznamenáno nejvyšším britským vyznamenáním udělovaným za statečnost v boji - Viktoriiným křížem, sedmdesát osm dalších obdrželo jiná vyznamenání a jedenapadesáti byla vyslovena pochvala v rozkazech velitelů.

Zdroje
St.Nazaire Society www.stnazairesociety.org
Attack on St. Nazaire Painting https://www.jackrussell.co.uk/nazaire.htm
Storming St.Nazaire www.jamesdorrian.co.uk
Moře v plamenech - Miloš Hubáček

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více