88 let neomezené ponorkové války

Po dvou a půl letech války bylo císařské Německo mnohem vyčerpanější než nepřátelské státy Dohody. Británie a Francie sály nové síly ze svých kolonií a k dopravě nezbytných surovin využívaly i obchodní loďstva neutrálních států.

Proto 22. ledna 1917 admirál von Holtzendorff zaslal šéfovi generálního štábu von Hindenburgovi memorandum s návrhem na neomezenou ponorkovou válku. Z admirálovy analýzy vyplývalo, že pokud začne Německo potápět obchodní lodi bez výstrahy, docílí nejen ztrát spojeneckého lodního prostoru ve výši 600 000 BRT měsíčně, které jsou nutné k ochromení britského obchodního loďstva, ale navíc odstraší nejméně 40 % tonáže neutrálních států, což povede k hospodářskému kolapsu protivníka ještě dříve, než se budou do války moci zapojit USA.

Znamenalo to porušení pravidel o válčení na moři podle Haagské konference z roku 1907. Nařizovala, že na obchodní plavidla, podezřelá z převážení kontrabandu, musí napřed vstoupit výsadek, který loď prohledá, a že musejí být učiněna opatření pro ochranu životů posádky, než může být loď potopena, respektive zabavena. Tato pravidla, vycházející ze zvykového práva kořistního, ještě upřesnila Londýnská konvence z roku 1909.

Již na podzim 1914 se Němci rozhodli nasadit novou zbraň - ponorku - proti lodní dopravě protivníka a zjistili, že dodržování Haagské konvence je pro ponorku krajně nevýhodné. Na rozdíl od křižníku, určeného pro napadání nepřátelských obchodních tras, byla ponorka na hladině absolutně bezbranná (dělo se začalo osazovat později) a nedalo se očekávat, že kapitán obchodní lodě, zpravidla rychlejší než ponorka, bude čekat na kontrolu, natož na potopení.

V únoru 1915 vyhlásili Němci okrajové vody kolem Velké Británie za vojenskou oblast, kde si vyhradili právo zničit každou nepřátelskou obchodní loď, přičemž ne vždy bude možno dbát ochrany životů posádky a cestujících. Dále vyhrožovali, že objektem útoku se mohou stát i neutrální plavidla, když Britové používají neutrální vlajky jako trik.

Avšak očekávání, že se neutrálové polekají a Británie bude odříznuta, se nenaplnilo. USA okamžitě protestovaly a odvolávaly se na kořistní právo. Každopádně neutrálové nepřestali na Britské ostrovy plout.

Němci ustoupili a jejich ponorkoví velitelé dostali instrukce, aby přednostně napadali britské lodě a plavidla neutrálů šetřili. Nicméně během času byly jejich útoky brutálnější, včetně palby do zachraňujících se námořníků. 7. dubna 1915 potopila U 20 osobní parník „Lusitania“, což vyvolalo velké pobouření v USA, a němečtí ponorkáři dostali rozkaz raději britské plavidlo „propustit“ než omylem potopit neutrální.

Přesto britské ztráty obchodní tonáže nepříjemně rostly a Britové nasadili lodě-léčky, tzv. „Q - ships“. Jednalo se o obchodní plavidla, obvykle zchátralého vzhledu, která za sklopnými panely skrývala děla o palebné síle lehkého křižníku.

Byl to další důvod, aby Němci nepřestávali koncepci neomezené války pouštět ze zřetele. Analyzovala se možnost, zda by akce ponorek nemohly vést k ukončení války před zimou 1916/17. Znamenalo to spustit neomezenou ponorkovou válku začátkem února 1916, aby mohly být napadány lodě, plující do Británie s argentinskou pšenicí. Avšak proti generálům a admirálům se postavil německý ministerský předseda Bethmann-Hollweg. V memorandu císaři Vilému II. uvedl, že by to znamenalo přerušení vztahů nejen s USA, ale i s taktéž neutrálním Holandskem a Dánskem. Záporné stanovisko zaujal kupodivu i velkoadmirál Tirpitz.

Na moři vyhlížela situace poněkud jinak. Němci ukořistili dokument o obsluze děl na britských obchodních lodích a von Holtzendorff získal souhlas císaře, aby byly ozbrojené obchodní lodi pokládány za válečné a tedy napadány bez výstrahy - a v tomto smyslu byly informovány i vlády neutrálních zemí.

24. dubna 1916 potopila UB-29 parník „Sussex“ a mezi 80 obětmi byli opět Američané. USA znovu pohrozily, že pokud se Němci nebudou řídit kořistním právem, přeruší s Německem diplomatické styky, a Němci opět couvli. O rok později ale von Holtzendorff uspěl, tváří v tvář porážce byla 31. ledna 1917 neomezená ponorková válka vyhlášena. Prosadil se princip, který o 25 let později vedl k nelítostným konvojovým bitvám (a je třeba přiznati, že ani američtí ponorkoví velitelé v Tichomoří se stále platnou Haagskou konvencí nikdy neřídili).

Do roku 1917 vstupovala „Kaiserliche Marine“ s 99 ponorkami ve flotilách „Hochseeflotte“ (43 člunů), „Flandern“ (21 člunů), „Pola“ (21) a divize „Konstantinopol“ (4). 10 ponorek se nacházelo na Baltu.

Již v počátečních měsících neomezené války rapidně vzrostly ztráty lodního prostoru jak Dohody, tak neutrálních států. Jestliže v oblasti kanálu La Manche potopily německé ponorky za leden 1917 3 lodě, v únoru a březnu to bylo 87 lodí! Zákeřné útoky pod hladinou bez předchozího varování odnášely především posádky. Jestliže před 1. únorem mohli námořníci napřed opustit loď, která pak byla torpédována, nyní to bylo naopak, poděšení lidé opouštěli v panice potápějící se a často i hořící lodě. Výjimkou nebyly ani nemocniční lodě - 21. března 1917 potopil poručík H. Pustkuchen na „UC 66“ britskou nemocniční loď „Asturias“ (35 mrtvých), o pár dní později, 31. března, kpt. Vieberg s UB 32 napadl nemocniční loď „Gloucester Castle“, která se ale nepotopila a dokázala doplout do přístavu.

V první polovině roku 1917 docházelo také k nejprudším soubojům mezi německými ponorkami a britskými léčkami typu „Q“. Na jednu z nich, „Penshurst“, která 30. listopadu 1916 potopila UB 19, natrefila 8. března 1917 UC 44. Po výstražném výstřelu nákladní parník zastavil a ve viditelném zmatku počala jeho posádka spouštět záchranné čluny, i když moře bylo vzedmuto. UC 44 zahájila opatrné přibližování k opuštěné driftující lodí, avšak ta na vzdálenost 300 m náhle otevřela palbu z několika zamaskovaných děl. Jenom díky poplachovému ponoření se podařilo kpt. Tebbenjohannsovi ponorku zachránit.

Ke krizi Dohody a neutrálů došlo v dubnu 1917, když reálné ztráty vysoce překročily cílovou hodnotu 600 000 BRT. Již v únoru dosáhly ztráty lodního prostoru 520 412 a v březnu 564 497 BRT. Co se týče velikosti ztrát v kritickém měsíci dubnu, údaje se liší podle pramenů. Němci po válce uvedli 1 091 000 BRT zničeného lodního prostoru Dohody a neutrálů, Britové pak 867 834 BRT (372 lodí). Průměr z těchto a z pozdějších údajů objektivnějších historiků pak dává hodnotu 862 651 BRT potopeného lodního prostoru německými ponorkami za měsíc duben.

Leč toto pro Dohodu zdrcující vítězství mělo diplomatickou předehru. Ihned v únoru Američané internovali všechny německé lodě nacházející se v amerických přístavech. Později, 12. března 1917, prezident Wilson docílil schválení zákona o vyzbrojení amerických obchodních lodí, což 6. dubna 1917 vyústilo ve vstup USA do války na straně Dohody. Všechny zúčastněné strany sice věděly, že to bude mít rozhodující vliv na průběh války, ale v dubnu 1917 bylo nasazení amerických sil ještě v nedohlednu. Proti německým ponorkám se ale muselo něco podniknout hned.

Britský premiér Lloyd George okamžitě žádal po Wilsonovi lodě, lodě a ještě jednou lodě, a vedla se opatření na dvou frontách - administrativní a technické. Došlo k přísné racionalizaci a regulaci lodní dopravy, produkce britských loděnic vzrostla třikrát, avšak nic z toho nestačilo. Bylo třeba postihnout zatím vítězící ponorky protivníka. Taktický obrat v situaci znamenalo zavedení konvojů. Žádná námořní síla by nebyla schopna chránit obchodní lodě, roztroušené po celém oceánu - konvoj se ale chránit dal a sloužil i jako lákadlo. Místo aby obránci pracně vyhledávali ponorky, museli ponorkoví velitelé hledat konvoje a útočit do zformované obrany. K tomu, aby tato obrana byla vskutku účinná, bylo nutno vyvinout nové zbraně - především hlubinné nálože. Již od poloviny roku 1917 dávala zbrojní výroba Dohody 1200 kusů měsíčně. Nálože se produkovaly ve třech rážích (18, 54 a 136 kg výbušnin) a daly se nastavit na čtyři hloubky (15, 30, 45 a 60-65 m).

V květnu až srpnu 1917 pak Dohoda musela čelit letní ponorkové ofenzivě Němců. Přinesla opět těžké ztráty nad 500 000 BRT měsíčně, ale i nárůst ztrát ponorek, v červnu 3 „U-booty“ a v červenci už 6. Překonání krize lépe ukazuje počet potopených obchodních lodí na jednu zničenou ponorku: v květnu 45, v červnu 117!, v červenci 43 a v srpnu 41.

Problémem, který byl úspěšně vyřešen až po válce, zůstávala ale detekce ponorky pod vodou. Dohodový výbor pro vývoj detekčního přístroje Allied Submarine Detection Investigation Commitee, založený pod vlivem drtivé ponorkové ofenzivy právě v roce 1917, do příměří svou práci nedokončil a Britové pak přístroj, který se stál známým pod zkratkou ASDIC, vypiplali z dětských nemocí až v roce 1937 - právě včas pro další kolo neomezené ponorkové války, kterou Hitlerova Kriegsmarine vedla s ještě větší zavilostí a hned od začátku. Humanitní ohledy byly jednou provždy ty tam.