Operace Neptune

Operation Neptune
Název:
Name:
Operace Neptune Operation Neptune
Datum:
Date:
06.06.1944-24.07.1944
Válčiště / Fáze:
Theatre of Operations / Phase:
Západoevropské válčiště
West European Theatre of Operations
Místo:
Location:
Normandie Normandy
GPS:
GPS:
00°00'00.00"N 00°00'00.00"E
Účastníci:
Belligerents:
 
Strana A:
Side A:
Spojené království
Spojené státy americké
Kanada
Svobodní Francouzi
...
United Kingdom
United States of America
Canada
Free French Forces
...
Strana B:
Side B:
Velkoněmecká říše Greater German Realm
Velitelé:
Commanders:
 
Strana A:
Side A:
Dwight D. Eisenhower
Arthur Tedder
Bernard Law Montgomery
Trafford Leigh-Mallory
Bertram Ramsay
Dwight D. Eisenhower
Arthur Tedder
Bernard Law Montgomery
Trafford Leigh-Mallory
Bertram Ramsay
Strana B:
Side B:
Gerd von Rundstedt
Erwin Rommel
Friedrich Dollmann
Hans von Salmuth
Gerd von Rundstedt
Erwin Rommel
Friedrich Dollmann
Hans von Salmuth
Síly:
Strenght:
 
Síly strana A:
Forces Side A:
- -
Zobraz detail:
Show Detail:
  
Síly strana B:
Forces Side B:
- -
Zobraz detail:
Show Detail:
  
Ztráty:
Losses:
 
Ztráty strana A:
Losses Side A:
- -
Zobraz detail:
Show Detail:
  
Ztráty strana B:
Losses Side B:
- -
Zobraz detail:
Show Detail:
  
Cíle a výsledek:
Objectives and Result:
 
Typ operace, strana A:
Type of Operation, Side A:
útok
attack
Typ operace, strana B:
Type of Operation, Side B:
útok
attack
Cíle, strana A:
Objectives, Side A:
Vytvoření předmostí v Normandii - splněn
Establishing of the beachhead in Normandy - fulfilled
Cíle, strana B:
Objectives, Side B:
Zabránění vytvoření předmostí v Normandii - nesplněn
Preventing the establishing of the beachhead in Normandy - unfulfilled
Výsledek:
Result:
vítězství strany A victory for side A
Poznámka:
Note:
Operace NEPTUNE byla krycím názvem pro spojenecké vylodění v Normandii. Jednalo se o součást operace OVERLORD. Operation NEPTUNE was a codename for Allied invasion of Normandy. It was part of Operation OVERLORD.
Zdroje:
Sources:
Antony BEEVOR: D-Day. Battle for Normandy, Viking, 2009
Charles Perry STACEY: Official History of the Canadian Army in the Second World War: Volume III. The Victory Campaign, The Operations in North-West Europe 1944-1945, 1960
Will FOWLER: Operace Overlord. Vylodění v Normandii: prvních 24 hodin, Ottovo nakladatelství, Praha, 2004
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#426907 Verze : 1

OBSAH




- 1. Úvod
- 2. Teoretická příprava a cvičení
--- 2.1 Rozhodování o otevření druhé fronty
--- 2.2 Situace německých ozbrojených sil ve Francii
--- 2.3 Plánování OVERLORDu
--- 2.4 Plán operace NEPTUNE
--- 2.5 Cvičení
--- 2.6 Logistické zabezpečení


- 3. Bojová a zpravodajská příprava
--- 3.1 Činnost francouzského hnutí odporu
--- 3.2 Klamné operace
--- 3.3 Letecké operace
--- 3.4 Námořní operace


- 4. Výsadky
--- 4.1 DEADSTICK
--- 4.2 TONGA
--- 4.3 ALBANY+BOSTON


- 5. Pláže
--- 5.1 SWORD
--- 5.2 JUNO
--- 5.3 GOLD
--- 5.4 OMAHA
--- 5.5 UTAH


- 6. Další postup
--- 6.1 Spojení pláží do jednoho předmostí
--- 6.2 Bitva o Caen
--- 6.3 Situace ve středu předmostí
--- 6.4 Postup na Cherbourg
--- 6.5 Směr jih k čáře Lessay-Périers-St.-Lô


- 7. Závěr
- 8. Přehledy techniky, jednotek a velitelů
- 9. Použitá literatura
- 10. Poděkování


- Odkazy
--- Přehled techniky
----- Pozemní
----- Letecká
----- Námořní
--- Přehled jednotek
----- Pozemní
----- Letecké
----- Námořní
--- Přehled velitelů
----- Spojenci
----- Němci
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508963 Verze : 5

1. ÚVOD



Vylodění v Normandii, označované jako operace NEPTUNE, představuje počáteční fázi operace OVERLORD, jejímž cílem bylo osvobození severozápadní Francie, což mělo vytvořit předpoklad pro následné dobytí Německa. Spojenci 6. června 1944 provedli nejrozsáhlejší vojenskou invazi z moře v lidských dějinách, čímž zásadně přispěli k porážce nacistického Německa.

Tato komplexní operace vyžadovala nasazení snad všech složek spojenecké vojenské mašinérie. Nejen všemožných bojových součástí námořnictva, letectva, armády a námořní pěchoty, či zpravodajských a diverzních složek, ale také zabezpečovacích útvarů od meteorologů po zásobování. V celé řadě případů bylo nutno vyvinout zcela nová řešení, ať už se jednalo o plánování, taktiku či o různé technické inovace. Jen tak mohli Spojenci pomýšlet na úspěšné vylodění, proražení Atlantického valu, dostatečně rychlé vybudování silného předmostí a následný průlom z něj. Jednalo se o ojedinělý počin, který měl jen málo předobrazů ve vojenské historii a nikdy nebyl proveden proti tak silnému a zkušenému nepříteli, jakým nacistické Německo - i přes všechny utržené šrámy - bylo. I dosavadní spojenecká vylodění směřovala proti periferním válčištím či geograficky izolovaným bodům.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508964 Verze : 0

2.1 ROZHODOVÁNÍ O OTEVŘENÍ DRUHÉ FRONTY VE FRANCII




Operace Barbarossa a první plán na invazi do Francie


Do začátku války mezi nacistickým Německem a bolševickým Sovětským svazem, jež spolu dosud spíše spolupracovaly, nebyla otázka invaze na kontinent na pořadu dne. Naopak, Británie měla plné ruce práce s obranou vlastního impéria. Krátce po této radikální změně poměrů v německo-sovětských vztazích zareagoval na novou situaci ministerský předseda W. Churchill návrhem na vylodění ve Francii. Nikdo to ale nebral moc vážně, bylo to zcela mimo možnosti Velké Británie. Navíc se očekávalo brzké zhroucení Stalinovy říše. Ten od počátku na invazi tlačil, ale Churchill mu dal jasně najevo, že na to není jeho země připravena, neboť dosud proti Hitlerovi bojovala sama a má spoustu vlastních starostí v severní Africe a v Atlantiku. Británie mohla přislíbit jen zahájení námořních operací v Arktidě. Sovětský tlak ho navíc popouzel, neboť dosud SSSR s Němci spolupracoval, především v hospodářské oblasti, a proti západním mocnostem vedl sovětský tisk štvavou kampaň. Ostatně o povaze sovětského režimu si Churchill nedělal iluzí, ale se SSSR prostě sdílel stejného nepřítele. Nicméně i tak britští plánovači vypracovali plán na vylodění ROUND-UP, o jehož realizaci se mělo uvažovat v případě nečekaného zhroucení německé branné moci na východě. Byl to velmi omezený plán, a ani tak nebyl realizovatelný pro nedostatek vyloďovacích plavidel.

První washingtonská konference


Změnu směru přineslo japonské napadení Spojených států v prosinci 1941. USA se staly otevřeným spojencem Velké Británie. Churchill se hned vypravil do Washingtonu na konferenci s krycím názvem ARCADIA, která trvala od konce prosince 1941 do poloviny ledna 1942. Po cestě si připravil tři memoranda - první nastiňovalo plán pro euroatlantickou oblast (vytlačení Němců ze severní Afriky, ovládnutí Středomoří a příprava na případné vylodění do Itálie), druhé pro tichomořskou oblast (jen zadržení japonského postupu) a třetí počítalo s invazí do Evropy na rok 1943. Odčerpáním německých jednotek do Středomoří měli západní Spojenci pomoci východní frontě. Nezkušení Američané v podstatě přijali britské návrhy. Generál Marshall sice preferoval přímý úder proti Německu, ale Britové periferní strategii prosadili.

Americké plány a jednání se Sověty


Situace na frontě se ale nevyvíjela podle předpokladů. Britská ofenzíva v Africe selhala a Japonci postupovali stále vpřed. Bylo nutné sem vyslat posily a odsunout invazi do Afriky (operace GYMNAST). Marshall se stále nevzdal snahy o prosazení přímého útoku přes Francii a nechal plánovače v Eisenhowerově Operačním odboru vypracovat plány tří operací: na soustředění amerických sil v Británii do jara 1943 (BOLERO), na invazi do Francie v létě 1943 (ROUND-UP) a na menší vylodění již v roce 1942 (SLEDGEHAMMER) v případě zhroucení Německa. které by museli provést především britské síly. V dubnu 1942 o tom pak Marshall jednal v Londýně. Rok 1943 Britové odsouhlasili, ale s rokem 1942 měli problém a upozorňovali na nedostatek plavidel a značné riziko krachu. Nicméně nechtěli, aby se Američané zaměřili hlavně na Pacifik, a tak americké návrhy jako celek odsouhlasili. Roosevelt ještě v průběhu londýnských jednání pozval do USA sovětského ministra zahraničních věcí Molotova, který důrazně trval na otevření druhé fronty, která by oslabila očekávanou německou letní ofenzívu. Roosevelt a Marshall mu vylodění v roce 1942 v zásadě slíbili, generál jen poukázal na nedostatek plavidel. Na to Molotov reagoval akceptací snížení dodávek do SSSR, aby mohl být lodní prostor využit pro BOLERO. Komuniké z obou jednání obsahovala informaci, že bylo dosaženo shody pokud jde o naléhavé úkoly spojené s vytvořením druhé fronty v roce 1942. Britové Sovětům ale navíc sdělili, že to berou spíše jako prostředek psychologické války, který má na Západě vázat co nejvíce německých jednotek, a že úsilí je věnováno především přípravám na vylodění v roce 1943. Navíc sepsali aide-mémoire uvádějící, že se provádí přípravy na invazi v roce 1942, ale že není možno předem říci, jak se situace vyvine, a není tedy možné dát žádný slib.

Druhá washingtonská konference


Běhen května a června došli Britové definitivně k závěru, že operace SLEDGEHAMMER je bez šance na úspěch, ba dokonce by její, nutně omezený úspěch ani nedonutil Němce ke stažení byť jediné divize z východní fronty. Spojenci by totiž mohli nasadit nejvýše devět divizí, zatímco Němci jich ve Francii měli pětadvacet. V červnu proto jednali Churchill a Brook ve Washingtonu ohledně dalšího postupu. Britové navrhovali upustit od ROUND-UP a provést GYMNAST. Američané vzdorovali. Dohodli se jen na potvrzení příprav na vylodění v západní Evropě v roce 1943. Budoucnost SLEDGEHAMMERu a GYMNASTu zůstala nerozhodnutá a spory přetrvaly. Britové kritizovali Američany, že podceňují logistické hledisko, a ti zase Brity, že chtějí použít americké vojáky k udržení svého impéria. Nedoceňovali také vliv jatek první světové války v uvažování Britů, jejich vyčerpanost z předchozích let heroického vzdoru proti Němcům a trauma z vylodění u Dardanel, které se bytostně týkalo i samotného Churchilla.

Operace TORCH


Churchill v červenci opět Američany informoval o britském názoru, že operace SLEDGEHAMMER je podle nich mrtvá. Americké vojenské špičky reagovaly návrhem na přesunutí preference z Evropy do Tichomoří. To odmítl Roosevelt a vyslal Marshalla, Kinga a Hopkinse do Londýna, aby tam dohodli strategii pro zbytek roku 1942. Na cestu jim dal jasnou instrukci - pokud neprojde SLEDGEHAMMER, je nutné najít jiné místo, kde se bude ještě během roku 1942 bojovat. Jak Churchill, tak Roosevelt potřebovali z politických důvodů nějaký rychlý úspěch. Britové na jednáních trvali pevně na svém, a tak Američané nakonec souhlasili s operací GYMNAST, která byla mezitím přejmenována na TORCH.

Moskevská jednání


Churchill v srpnu odletěl do Moskvy, aby o výsledku jednání západních Spojenců osobně informoval Stalina. Stalin nebyl moc spokojen, že se vylodění ve Francii chystá až na rok 1943, ale nezbývalo mu, než se s tím smířit. Britský premiér mu pak popsal výhody zisku severoafrického pobřeží pro následný útok na "měkký podbřišek Evropy". Churchill se po cestě zpátky zastavil v Egyptě, kde ho zastihla ho informace o neúspěchu operace JUBILEE u Dieppe. To vyvolalo i debaty o tom, kudy nejlépe vpadnout do Evropy, avšak zde Američané nehodlali nic měnit. Velká Británie měla dostatek vhodných přístavů, vedly tam letecké trasy, dal se odtud letecky účinně podporovat výsadek pozemních sil ve Francii a vedla tudy nejkratší cesta do Německa, bez nutnosti překonávat velké přírodní překážky.

Plány na rok 1943


Když se 8. listopadu 1942 Spojenci vylodili v severozápadní Africe, chýlila se ke konci druhá bitva u el-Alamejnu. To byl začátek vytlačení Němců z Afriky. Mezitím se ale začalo debatovat o strategických plánech pro rok 1943. Zatímco mnozí američtí vojenští činitelé začínali být skeptičtí vůči proveditelnosti invaze do Francie v roce 1943, Churchill v ni stále věřil, a přiblížil se tak postoji generála Marshalla. Britský premiér tak musel hájit středomořskou strategii vůči americkým generálům a ROUND-UP vůči těm britským. Roosevelt se v té době naopak nadchl pro Středomoří a navíc připustil dočasné omezení BOLERA ve prospěch Tichomoří. To ale částečně znepokojovalo Brity, které ujistil, že to není opuštění Evropy a že nadále s ROUND-UPem počítá. Ten Churchill navrhoval na srpen či září 1943 v případě, že do té doby bude dobyto celé pobřeží Afriky a ukončeny rozsáhlejší operace ve Středomoří. Britští generálové se začali obávat o Churchillovo směřování a na konci prosince vypracovali zprávu, zabývající se dalším postupem. V ní doporučovali vést bitvu o Atlantik, vést bombardovací kampaň proti Německu a Itálii, podporovat SSSR, provést invazi do Itálie s cílem jejího vyřazení z války a poté s podporou Turecka uskutečnit invazi na Balkán. Za určitých podmínek počítal dokument i s provedením ROUND-Upu v srpnu či září 1943, ač to bylo považováno za nepravděpodobné. Americká generalita v té době naopak navrhovala co nejdříve ukončit operace ve Středomoří a provést na konci léta rozsáhlé vylodění ve Francii.

Lednová jednání v Casablance


Spojenci v Africe nepostupovali dostatečně rychle a Němci obsadili jižní Francii. V SSSR v té době vrcholily boje na východní frontě. Roosevelt pozval Churchilla a Stalina na jednání do Afriky. Stalin se ale omluvil, a tak byla konference SYMBOL americko-britskou akcí. Stalin jen zaslal dopis, ve kterém sdělil, že očekává splnění slibů, tedy otevření druhé fronty v roce 1943. Politici se rozhodli, že nechají jednat generály a posoudí až jejich konečné návrhy. Debaty byly ostré a vášnivé, nicméně Britové byli opět lépe připraveni a dokázali víceméně prosadit svůj pohled. Předně mělo dojít k invazi na Sicílii, když už bylo v oblasti koncentrováno tolik sil. Pokračovat mělo i hromadění sil v Británii, s přihlédnutím k situaci v Tichomoří. Počítalo se i se strategickým bombardováním Německa. Zmíněna byla i možnost invaze do Francie, avšak nešlo o jasný závazek. Vzhledem k ostatním bodů bylo v zásadě jasné, že je její provedení v roce 1943 nereálné. Řešila se i otázka vrchního velitele expedičních sil. Roosevelt navrhoval Brita, avšak Churchill se držel neutrálního stanoviska, že by jím měl být generál nejpočetněji zastoupené armády, a otázka prozatím nebyla vyřešena. Byl ale alespoň jmenován náčelník štábu vrchního velitele (COSSAC). Do této funkce byl ustaven britský generál Morgan, který se svým týmem začal okamžitě pracovat na přípravě podrobných plánů invaze přes Kanál. Na konferenci byl rovněž přijat princip bezpodmínečné kapitulace Německa, tedy vyloučení uzavření separátního míru.

Třetí washingtonská konference


Po Casablance stoupla četnost korespondence mezi Churchillem, Rooseveltem a Stalinem. Ten tlačil na otevření druhé fronty v roce 1943, zatímco ho především Churchill seznamoval s plány západních Spojenců a prioritou Středomoří. V dubnu britská generalita definitivně došla k závěru, že vylodění ve Francii v roce 1943 je už nemožné, neboť operace BOLERO byla zpomalena částečným přesměrováním amerických sil do Tichomoří, a trval nedostatek vyloďovacích plavidel - i díky přípravám na vylodění na Sicílii. Britové proto navrhovali odložení ROUND-UPu na rok 1944 a v roce 1943 se zaměřit na Sicílii a Itálii. Marshall s tímto pohledem nesouhlasil a viděl za tím britské mocenské ambice. Měl také obavy, že by k ROUND-UPu nakonec nemuselo dojít ani v roce 1944. K překonání britsko-amerických rozporů byla uspořádána květnová schůzka ve Washingtonu (TRIDENT). Britové rozvíjeli středomořský směr. Po Sicílii navrhovali tažení na Řím a pak útok na Balkán či Egejské ostrovy. Američané byli tentokrát připraveni stejně dobře a odmítali další pokračování operací v oblasti nad rámec Sicílie. Prioritu mělo mít BOLERO. Američané, kteří chtěli rychle vyřadit Němce a začít se plně soustředit na Japonce, navíc Britům zcela otevřeni sdělili, co si myslí o britských mocenských zájmech a oddalování definitivního úderu Německu. Debaty pokračovaly a nakonec bylo dosaženo dohody. Ta přiznávala operaci BOLERO absolutní přednost tak, aby mohla být ukončena na jaře 1944. V dubnu mělo vyvrcholit strategické bombardování a 1. května měla proběhnout samotná invaze. Co se týče Středomoří zmiňovala závěrečná zpráva explicitně jen Sicílii, nicméně vylodění v Itálii bylo ponecháno jako možnost. Rozhodnutí o provedení operace ROUND-UP v polovině roku 1944 už se nezměnilo. Došlo jen k posunu na červen a přejmenování na operaci OVERLORD.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508965 Verze : 0

2.2 SITUACE NĚMECKÝCH OZBROJENÝCH SIL VE FRANCII




Organizace vojsk na Západě


Po teheránské konferenci Němci očekávali spojeneckou invazi kdykoliv po únoru 1944, nejspíše na jaře. Ještě v průběhu moskevské konference sestavoval velitel Hlavního velitelství Západ polní maršál von Rundstedt zprávu o stavu německých obranných možností ve Francii. Zpráva to byla dlouhá, upřímná a pesimistická. Německá vojska nebyla na odražení případné invaze připravena. Pevnost Evropa měla blíže k propagandě než realitě.


V rámci příprav na invazi do SSSR měly být skupiny armád A, B a C na jaře 1941 přesunuty na Východ. Ve Francii byla jako náhrada zřízena Skupina armád D. Navíc bylo zřízeno Hlavní velitelství Západ (zkráceně OB West), které převzalo řízení všech operací na Západě. V té době bylo také stále jasnější, že německá do invaze do Anglie je neproveditelná. Pozornost se začala ubírat na jihovýchod a východ Evropy. Na Západě zůstaly tři armády - 7. armáda a 15. armáda okupovaly pobřeží od španělských hranic po Antverpy a 1. armáda vnitrozemí. Velitel OB West von Witzleben nařídil inspekci opevnění, nejprve těch na Normanských ostrovech. Ty měly svou hodnotu jako prvek obrany pobřežních námořních tras a jako jediné britské území pod německou kontrolou, ale dislokace 319. pěší divize, posílené o větší množství těžkých zbraní bylo celkem zbytečným krokem, který zde vázal početné síly a prostředky.


Co se obranných prvků na francouzské pevnině týče, bylo do konce roku 1941 vybudováno jen sedm postavení pro baterie těžkého pobřežního dělostřelectva mezi Calais a Boulogní, několik menších námořních baterií a několik stanovišť ponorek. Práce zajišťovala Organizace Todt, která se zaměřila především na budování ponorkových základen v Brestu, Lorientu a St. Nazaire. Na další stavby nebyly kapacity ani materiál. Když chtěl Witzleben na konci roku rozjet stavbu trvalých opevnění, neměla armáda k dispozici žádné volné stavební prapory. Musel se tak alespoň neformálně domluvit s námořnictvem na zapůjčení nevyužitých jednotek. Na konci roku tak Witzleben nařídil armádám, sborům a divizím, aby provedly kontrolu opevnění podél pobřeží a zahájily stavební práce. Výsledek ale byl kvůli omezenému množství sil a prostředků skromný. Se skutečnou výstavbou Atlantického valu se začalo až na jaře 1942. Tehdy se totiž změnila situace. Do války vstoupily USA a u Moskvy došlo k velké sovětské protiofenzívě. Naděje na rychlou válku se tak rozplynula. Navíc bylo do budoucna nutno počítat s případným střetem na Západě. V březnu se do funkce velitele OB West vrátil Rundstedt, který tak převzal odpovědnost za obranu Francie a Beneluxu. Jenže se projevila vada německého systému. Formálně sice existovalo OKW, avšak armáda, letectvo a námořnictvo operovaly více či méně samostatně. Postupně se situace vyvinula tak, že OKH řídilo operace v SSSR, zatímco OKW ty ostatní. Mluvit o jednotné řízení operací bylo iluzorní, jediným centrálním bodem byla osoba Adolfa Hitlera, což bylo nesystémové a nefunkční. Ale na druhou stranu pro něj výhodné, neboť to snižovalo šanci na vytvoření opozičního mocenského centra. Pro potřeby vedení války to ale bylo hendikepující. Tak se stalo, že úplnou pravomoc nemělo ani OB West a tím pádem ani podřízená velitelství. Velitelé armád tak museli spoléhat ne neformální kontakty s veliteli námořnictva a letectva. Jedinou výhodou bylo, že štáb OKW v čele s generálem Jodlem se nemusel starat o východní frontu, a měl tak více prostoru pro řešení otázek spjatých s ostatními válčišti.


Z taktického hlediska Hitler nařídil, aby byly vybudovány pobřežní obranné prvky a rozmístěna vojska tak, aby byla případná invaze odražena již při vyloďování či krátce poté. Pozornost měla být soustředěna na oblasti umožňující rozsáhlejší vylodění nepřátelských vojsk. Pět dní od vydání rozkazu byl Hitler šokován úspěšným britským nájezdem na St. Nazaire. Ukázalo se, že německé síly nejsou ve Francii dost silné na zabránění podobným britským operacím. Navíc spojenecká síla rostla, zatímco tu německou užírala východní fronta. Hitler si to ale nechtěl připustit. Vzhledem k nedostatku mužů, kdy pro obranu západního pobřeží chybělo zhruba deset divizí, nařídil Hitler vybudování betonových bunkrů s kulomety a protitankovými děly. Potřebnost zajištění obrany zdůraznil britsko-kanadský nájezd na Dieppe v srpnu 1942, který signalizoval nástup velkých obojživelných operací. Obranné prvky musely počítat se spojeneckou nadvládou ve vzduchu a na moři. Hitler nařídil vybudovat tisícovku betonových opěrných bodů, které by obsluhovalo 300 tisíc mužů. Hotovo mělo být do května 1943. Organizace Todt ovšem předpokládala, že když to dobře půjde, bude tou dobou hotovo zhruba 40 procent.


Ideální by bylo mít informace o spojeneckých úmyslech, ale německá rozvědka nebyla schopná tyto informace dodat, nehledě ke spojeneckým klamným opatřením, které situaci dále znepřehledňovaly. Pracovalo se tak především s dohady a fámami. Navíc si je jednotliví velitelé přibarvovali, aby urvali co nejvíce z mála dostupných prostředků. Hitlerova intuice také naznačovala pokaždé jinou oblast. Nicméně Němci museli prioritizovat alokaci sil a prostředků, a jako nejohroženější místo jim přišla oblast mezi Šeldou a Seinou. Sem tak směřovalo nejvíce betonu a nejvíce jednotek. Předpoklad o tom, že zde dojde k invazi, ale nebyl založen na zpravodajských informacích, nýbrž na chladné úvaze, že odtud je to nejblíže do Německa a je to nejužší část Kanálu. Tato část pobřeží získala navíc na důležitosti díky umístění odpalovacích stanovišť raket V-1. Ani zde ale nemělo německé opevnění dostatečné parametry, natož v ostatních částech, včetně Normandie. V této situaci, kdy navíc o Západ Hitler nejevil zájem v naději na úspěch na Východě, se Rundstedt pokoušel získat Hitlerovu pozornost. V říjnu 1943 sepsal již zmíněnou zprávu.


Vliv východní fronty a Středomoří


Ve zprávě se Rundstedt o Atlantickém valu zmiňoval spíše málo. Nevynechal sice zmínku o zpožděních při výstavbě, ale věnoval se hlavně bojové hodnotě přidělených vojsk, neboť ta byla důležitější než beton. Pevnosti byly sice důležité pro boj i propagandu, ale ne nepřekonatelné. Mohly invazní síly zpomalit a rozdělit, ne zastavit. Vítězství mohl přinést jen rychlý a silný protiútok. Jenže jedna jeho divize měla zpravidla na starost úsek o délce 80 kilometrů u 15. armády, přes 200 kilometrů u 7. armády, po 350 kilometrů na pobřeží Atlantiku. Šlo navíc o oslabené divize, které měly vesměs jen dva pluky. Jejich vybavenost těžkými zbraněmi byla slabá a takřka úplně jim chyběly dopravní prostředky. Kvůli nárokům Středomoří a především východní fronty se totiž Západ stal spíše výcvikovým a doplňovacím střediskem než skutečným bojištěm. Mužstvo zdejších divizí se často skládalo z vojáků, kteří z různých důvodů nemohli být nasazeni na východní frontě. V září 1943 náčelník štábu OB WEST generál Blumentritt uvedl, že před rokem se na Atlantickém valu nacházelo 22 pěších divizí, z nichž většina disponovala třemi pluky. V záloze pak bylo dalších šest pěších divizí a sedm kvalitních tankových divizí či divizí tankových granátníků. Nyní, když byla celková situace ještě nebezpečnější, bylo na valu posádkou sice 27 pěších divizí, které ale měly většinou jen dva pluky. V záloze se nacházelo šest tankových divizí či divizí tankových granátníků a sedm divizí pěších, z nichž tři byly sestaveny teprve nedávno. Německá síla na Západě tedy znatelně poklesla. A akutní potřeby východní fronty neklesaly. Další citelné ztráty začali zasazovat též západní Spojenci. Navíc bylo potřeba kvůli operaci TORCH obsadit i zbytek Francie, kde vznikla další potenciální invazní oblast, což jen zvýšilo nároky kladené na síly podřízené OB WEST. Po pádu Itálie bylo navíc nutné v části jižní Francie nahradit italské jednotky. K tomu se pak přidala nutnost vyslat další jednotky do Itálie a na Balkán.


Posily se hledaly všude - nastoupit musely mladší a starší ročníky, rekrutovali se cizinci, do služby se vraceli vojáci, kteří utrpěli trvalá zranění, ke zbraním byly odesílány administrativní složky a byly přisunovány jednotky z Norska a Dánska. Odváděni byli muži, kteří by dosud neprošli zdravotní prohlídkou, a zkrátila se doba vyhrazená na léčení. Bojová hodnota a loajalita některých jednotek pak byla přinejmenším diskutabilní. V květnu 1944 měla 7. armáda ve své sestavě 23 východních pěších praporů. Šlo o zhruba šestinu střeleckých praporů. U LXXXIV. sboru bylo východních 8 ze 42 praporů. Nicméně celkově lze říci, že bojovou hodnotu jednotek snižoval spíše nedostatek osob a především výzbroje a výstroje, než přímo zdravotní stav mužstva. Zhoršující se kvalita německých jednotek na Západě neměla většího vlivu na obranu pláží, zde bylo celkem jedno, kdo sedí v bunkru za kulometem. Velký problém to představovalo pro očekávané operace po invazi, kdy se předpokládala nutnost rychlým manévrem odrazit invazi v zárodku. Na to ale nebyly zdejší divize v době sepisování Rundstedtovy zprávy připravené. Strategické zálohy byly minimální, pokud se o nich dalo vůbec mluvit.


Obnova obranného potenciálu na Západě a hledání vhodné obranné taktiky


Hitler si Rundstedtovu zprávu přečetl a následně na počátku listopadu vydal směrnici č. 51. Při jejím sestavování vycházel jak z Runstedtovy zprávy, tak z celkového vývoje na všech frontách. Konstatoval, že sice trvá hrozba na Východě, ale že na Západě se objevilo nové nebezpečí, které navíc není oddáleno rozsáhlou vzdáleností od centra Německa. Již nemělo docházet k dalšímu odsouvání sil ve prospěch jiných front. Naopak mělo dojít k posílení, na pobřeží mělo být instalováno více dělostřeleckých baterií, více protiletadlových baterií, více tanků zakopaných ve věžových postaveních, položeno více min a tak dále. Posíleny měly být i mobilní zálohy, pro případ prolomení vnějšího obranného prstence. Armád měla zajistit vybavení všech tankových divizí a všech divizí tankových granátníků třiadevadesáti tanky Pz.Kpfw. IV nebo útočnými děly a rovněž protitankovými zbraněmi, a to ještě do konce roku. Dále bylo zakázáno přesouvat obrněné jednotky ze Západu bez Hitlerova výslovného souhlasu. OB WEST mělo zajistit stažení části sil z méně ohrožených částí pobřeží do zálohy. Letectvo a námořnictvo měly posílit své obranné prvky. Avšak i přesto bylo ještě na konci listopadu nařízeno OB WEST, aby urychlilo reorganizaci Divize tankových granátníků Feldherrnhalle a zajistilo její odsunutí na východ. A v prosinci bylo odsunuto 10 tisíc mužů ročníku 1925, kteří byli nahrazeni těmi, kteří byli již dříve určeni pro okupační úkoly. I počet těžkých zbraní byl nižší, než s jakým rozkaz počítal. Odsuny pokračovaly i v roce 1944. Počet nových příslušníků byl ale v té době vyšší než počet těch, kteří byli odsunuti. Listopad 1943 byl tedy počátkem určitého obratu ohledně stavu a počtu sil na Západě. Symbol této změny byl příchod maršála Rommela. Ten měl nejprve vykonat inspekční cestu po opevněních Atlantického valu a pak připravit operační studie pro nasazení sil v obraně i protiútoku. Měl se zabývat mobilitou, koncentrací a bojovou připraveností všech vojsk, především ale záloh. Dále měl navrhnout, které síly by bylo vhodné přesunout či vyčlenit k jiným úkolům, aby mohla být vybudována dostatečná síla pro vedení rozhodného protiútoku. Rommelův štáb byl přímo podřízen OKW. Dalším faktorem souvisejícím s jeho jmenováním byl pozitivní vliv na morálku vojsk, která uvítala jmenování bojem zkušeného velitele s dobrou pověstí válečníka. Naznačovalo to také, že Hitler alespoň částečně opustil ideu likvidace invaze hned na plážích a navrátil se k tradičnímu německému konceptu mobilních operací. Míra tohoto odstupu ale není jasná. Nicméně Rundstedt to tak chápal. Každopádně se vynořila otázka, jakým způsobem bojovat v nové bitvě o Francii. Jednotliví velitelé měli na věc rozdílné názory. Bylo nutné se rozhodnout, zda vést lineární či hloubkovou obranu, zda vést statické či mobilní operace, zda se snažit spíše o držení území nebo o likvidaci nepřátelských sil - byť za cenu dočasného vyklizení části území, spoléhat více na betonová opevnění nebo na mobilní obrněné zálohy. Tak tomu bylo z teoretického, doktrinálního hlediska. V praxi nebyly hranice tak ostré, jen málo velitelů se drželo zcela rigidního postoje, ať už stáli na jakékoliv straně. Doktrína musela navíc často ustoupit reálným možnostem. Jednotlivé velitele tak nejde jednoduše přiřadit do jednoho či druhého tábora. Otázka nebyla definitivně vyřešena ve vrchních vojenských a vojenskopolitických patrech, což se pak přenášelo do nižších stupňů velení. Běžně tak docházelo ke kompromisům a míchání různých přístupů, což se týkalo především rozložení a výcviku vojsk.


Hitler na blížící se střetnutí na Západě hleděl jako na novou příležitost k získání rozhodujícího vítězství poté, co se od porážek roku 1943 vytrácela šance na porážku Sovětského svazu. Na druhou stranu ale odmítal dobrovolně vyklidit část území pro získání strategické či taktické výhody. Odmítl tak návrhy na vyklizení Norska a Dánska v případě invaze ve Francii, či ústup vojsk v Itálii více na sever, s cílem ušetřit několik divizí pro západní a východní frontu. Nakonec pořádně ani nedošlo ke stažení vojsk z méně exponovaných částí pobřeží. Je signifikantní, že se příliš neřešilo, zda budovat či nebudovat stálá pobřežní opevnění, což odčerpávalo zdroje, ale jakým způsobem bude tato linie držena, jaký bude poměr mezi energií vloženou do zadržení na plážích a do energií vloženou do protiútoku vedeného záložními mobilními jednotkami, kde mají být tyto zálohy dislokovány, a jak mají být zasazeny. Hitler věřil, že linie může být postavena tak silná, že pokus o vylodění bude do 24 hodin zmařen. V tom se shodl s Rundstedtem. Tento přístup potvrzovalo i Dieppe, Sicílie a Salerno. Nepřítel byl nejzranitelnější v okamžiku vylodění a přísun záloh k linii znemožňovala námořní palba a přítomnost stíhacích bombardérů. Oproti tomu si opevněné body odporu vedly docela dobře, avšak Spojenci se jim často vyhnuli a směřovali do vnitrozemí, aby obsadili důležité komunikační prvky a křižovatky. Generál Marnitz, který sepsal zkušenosti ze Salerna, doporučoval, aby byly invazní síly rozbity již při samotném vylodění. Ty měly být kvůli husté síti opevněných bodů donuceny k rozdělení na menší skupiny, které pak měly být neutralizovány zálohami, drženými blízko pobřeží, avšak mimo dostřel námořních děl. Rundstedt se závěry souhlasil, ale doplnil je. Ideální obranu popsal tak, že je potřeba udeřit na nepřítele ještě na lodích. Pokud se mu podaří se vylodit, je potřeba provést protiútoky místními zálohami. Pokud by se mu přeci jen podařilo tuto linii prorazit, musí narazit na hloubkovou obranu, která ho zadrží do té doby, než budou Němci schopni provést protiútok sborovými a armádními zálohami.


Na druhou stranu doporučoval tankový expert na Západě generál Geyr von Schweppenburg stažení mobilních jednotek od pobřeží, kde měly zůstat jen divize poziční, které měly nepřítele co nejdéle zdržet a způsobit mu co největší ztráty. Pak měl přijít silný obrněný protiútok ve vnitrozemí. Generál Sodenstern souhlasil, ale doplnil to jedním zajímavým postřehem. Vzhledem k relativní slabosti německých sil mělo být pobřeží bráněno jen do doby, než bude určeno těžiště spojeneckého útoku. Strategické zálohy měly být umístěny po obou stranách Seiny severozápadně od Paříže a na horní Loiře. Bojištěm měla být oblast mezi těmito řekami. Jelikož spojenecká letecká nadvláda znemožňovala rozsáhlejší německé přesuny vojsk, měli být Spojenci donuceni k vmanévrování do této oblasti pomocí linií kolmých k pobřeží, které by tam spojenecký útok kanalizovaly. Nicméně varianta, že by bylo vše vsazeno na protiútok plně mobilních záloh, nebyla nikdy vážně uvažována. Zdá se, že Rundstedt počítal s tím, že k hlavnímu střetnutí dojde v pobřežní oblasti. Váhal ale ohledně toho, jak moc v této oblasti spoléhat na mobilní protiútok. Problém viděl v dostřelu námořních děl a spojenecké letecké nadvládě, které znemožňovaly volnost pohybu. Navíc si byl vědom toho, že jeho mobilní zálohy nemají odpovídající množství sil a prostředků. Závěr byl tedy jasný, je nutno maximálně využít obranný potenciál vodní překážky, tj. Kanálu. Rundstedt částečně modifikoval své stanovisko v listopadu, po vydání Hitlerovy směrnice. Pokud by byly sliby v ní obsažené splněny, bylo možno počítat s mobilním protiútokem. Dále doporučoval stáhnout po invazi šest pěších divizí z oblastí neohrožených útokem. Tyto divize by byly podřízeny dvěma sborům a ty pak jedné armádě. Vybaveny by byly dostatečným počtem vozidel. Stávající zálohy v podobě tankových divizí a divizí tankových granátníků měly být podřízeny záložnímu tankovému sboru. To celé mělo být podřízeno zvláštní skupině armád v čele s Rommelem.


OKW oponovalo stažení celých divizí a doporučovalo stáhnout jen plukovní bojové skupiny, aby žádná část pobřeží nezůstala zcela odkrytá. Další kritika přišla od velitele 15. armády generála Salmutha. Ten kritizoval Rundstedtův návrh jako protichůdný ke všem dosud platným principům vedení obrany na Západě. Podle něj předpokládal prolomení vnější obrany a vytvoření předmostí. Podle něj by Spojenci, pokud by se jim podařilo předmostí vytvořit, byli schopni do něj přepravit tolik sil, že by brzy získali početní převahu nad Němci. Rundstedtem předpokládané zálohy by se příliš dlouho shromažďovaly a jejich přesun by byl zdržován spojeneckým letectvem, které by navíc značnou část sil zničilo ještě po cestě. Nejspíše tedy nebudou moci být nasazeny v kompaktním celku, nýbrž po částech, což bude neefektivní. Podle Salmutha měly být všechny zálohy co nejblíže k pobřeží a pod kontrolou armádních velitelství. Rundstedtova odpověď poukazovala na to, že Salmuth příliš spoléhal na správný úsudek ohledně skutečného místa vylodění. Salmuth předpokládal, že to bude jím hájená oblast, jenže Rundstedt argumentoval, že je to sice pravděpodobné, ale vůbec ne jisté. K nemožnosti koncentrace a pohybu se Rundstedt nijak nevyjadřoval. Zřejmě věřil, že tyto obtíže budou překonány, ačkoliv vůbec nebylo jasné jak. Rundstedt a s ním celá řada dalších velitelů předpokládal, že Atlantický val může být prolomen, ať bude jakkoliv silný. Pak bylo nutné zvážit, kolik sil vyčlenit do místních a kolik do strategických záloh. Generál Sodenstern upozornil, že nemožnost vytvoření neprorazitelného pevnostního prstence nabourávala celý koncept Atlantického valu. V případě jeho proražení se stal celý jeho zbytek zcela bezcenným. Rundstedt trval na tom, že odhodlaný odpor v sítí opevnění, držených do posledního muže, nepřítele rozdělí a oslabí natolik, že jeho prorazivší skupiny budou moci být poraženy dříve, než se stihnout zkoncentrovat. Divize vedoucí protiútok neměly být nasazovány po částech, ale v kompaktních celcích, aby mohly účinně napadat křídla spojeneckých sil. Velitel LXXXIV. armádního sboru generál Marcks vzhledem ke slabosti svých sil podporoval stejný přístup. Inspektorům z OKW sdělil, že i kdyby měl dvakrát tolik sil, stejně by to nebylo dost na vytvoření neprostupné hráze proti invazním jednotkám. Místo jednolité betonové hradby podél pobřeží doporučoval výstavbu mnoha menších polních opevnění v dostatečné hloubce, které neměly spojenecké síly zastavit, ale rozdělit a zpomalit před přísunem záloh. Věřil, že bude možné vystavět zálohu z mobilních divizí v síle sboru za pobřežím, která bude moci být zasazena do 24 hodin od začátku invaze. OKW se dívalo skepticky na schopnost provedení většího protiútoku, vzhledem ke spojenecké vzdušné nadvládě. Nicméně Jodl a jeho štáb souhlasili s užitečností hloubkové obrany. Po Rundstedtových opakovaných prosbách OKW v létě 1943 povolilo výstavbu sekundární obranné linie v pobřežní zóně, která měla zahrnovat i prvky použitelné pro pohyb záloh. Zatím se ale nezačalo stavět, spíše se vytipovávala vhodná místa. Výstavba byla nařízena až na konci října 1943. Mělo se dbát na maximální flexibilitu. Byl tedy konec roku, avšak diskuse ohledně nejvhodnějšího způsobu obrany stále nebyla ukončena. Navíc Rundstedtovy rozkazy, které kladly důraz jak na držení pobřežních stanovišť, tak budování mobilních záloh, byly sice na jednu stranu konzistentní, na druhou stranu ale mohly být vykládány ve prospěch obou přístupů - podporu z nich čerpali jak zastánci primárně statické, tak zastánci primárně mobilní obrany.


Plán bitvy, tak jak ho očekával štáb OB WEST, předpokládal čtyři hlavní fáze: 1. souboj se spojeneckými silami, které budou ještě na lodích, 2. souboj na plážích, 3. souboj v pobřežní zóně mezi lokálními zálohami a spojeneckými jednotkami, jež prorazily hlavní obranný prstenec, 4. rozhodující střetnutí, v němž německé mobilní zálohy zaženou spojenecké jednotky v předmostí zpátky do moře. Na základě toho nařídil Rundstedt zintenzivnit program stavebních prací. Přednost měla mít kasemata pro pobřežní a protitankové dělostřelecké baterie. Současně začal plánovat formování ústředních záloh. Jenže velet těmto zálohám a vést bitvu proti invazním silám měl maršál Rommel, který s tímto plánem masivních protiútoků za současné spojenecké letecké nadvlády nesouhlasil a považoval ho za nesmyslný.


Německá strategie pro rok 1944


Německá strategie pro rok 1944 se smiřovala s tím, že na východní frontě nelze za současného stavu dosáhnout rozhodného vítězství, a počítala s tím, že západní Spojenci během roku takřka určitě uskuteční pokus o invazi. Tato možnost představovala jak vážné nebezpečí, tak příležitost k otočení vývoje. Porážka invazních sil by nejspíše znamenala na nějakou dobu klid na Západě, a tedy možnost odsunu až padesáti divizí na Východ. Němci si byli vědomi převahy spojeneckého vojenského potenciálu a bylo jim jasné, že jejich jedinou šancí na porážku invazních sil je jejich rychlá porážka. Bylo proto nutné mít v místě invaze co nejvíce sil, aby mohlo dojít k rychlému protiútoku. Vsadit všechno na bitvu, jejíž místo a čas byly plně v nepřátelských rukou, znamenalo chtít po obraně skoro nemožnou věc. Němcům chyběla mobilita a znalost spojeneckých záměrů. Hitler mohl stokrát nařizovat přípravu západní fronty na klíčovou bitvu, avšak prostředky prostě chyběly. Jelikož z různých důvodů nebylo možné stáhnout jednotky z jiných bojišť, muselo stačit to, že Západ dostal přednost při přidělování nových sil a prostředků. V případě invaze do Francie měly být navíc přisunuty tři pěší divize z Norska a Dánska, jedna pěší divize, raketometný pluk a sborové velitelství z Itálie a čtyři mobilní pěší nebo myslivecké divize z Balkánu. Tím by se zesílila koncentrace sil. To by ale bylo možné jen v případě, že by Spojenci provedli pouze jeden hlavní útok. OKW ale v lednu začalo pochybovat, zda západní Spojenci nechystají ještě jednu větší invazi. Němci se s určitým obavami dívali na to, že v Itálii došlo k patu, ale ve Středomoří jsou stále koncentrovány početné spojenecké síly. Tato situace jim přišla dlouhodobě neúnosná a očekávali, že tyto jednotky budou v dohledné době někde nasazeny. Když se ke konci ledna Spojenci vylodili u Anzia, uvažovali Němci, že by mohlo jít o první z řady menších úderů, jejichž cílem bylo odlákat ze severozápadní Francie zálohy. Spojenecké přešlapování na plážích namísto rychlého postupu vpřed jakoby tuto variantu potvrzovalo, jako kdyby cílem nebyl zisk území, nýbrž přilákání německých posil. Co se týče případných vedlejších úderů, obávali se Němci především úderů na francouzské středozemní a atlantické pobřeží. Během února tak byly 19. armádě přiděleny dvě nové pěší divize a 9. tanková divize SS byla přesunuta do Avignonu jako armádní záloha. 1. armáda také obdržela jednu novou divizi. Tyto obavy navíc výrazně ovlivnily německé obranné plánování. Pokud by západní Spojenci realizovali strategie vícero současných či postupných úderů, nemohli by Němci oslabit zdánlivě neohrožené části pobřeží za účelem koncentrace sil, především záloh. Bylo by navíc složité určit, který úder je tím hlavním. Z tohoto důvodu a kvůli rychlému vývoji ve Středomoří a v Sovětském svazu, došlo na počátku roku 1944 k tomu, že plány byly předělávány pomalu každý den a OKW v březnu opustilo svůj komplexní plán obrany. OKW hlavním velitelům jednotlivých válčišť sdělilo, že přesuny jednotek budou nařizovány až podle momentální potřeby, nejspíše až poté, co se ukáže, kde došlo k hlavnímu invaznímu úderu. Dále byl vypracován nový plán na poskytnutí určitých jednotek Záložního vojska, které měly být z Německa přisunuty na bojiště, které bude zrovna pod významným spojeneckým tlakem. V případě OB WEST se počítalo s přísunem jednoho sborového velitelství, dvou zesílených pluků tankových granátníků, jednoho zesíleného pěšího instrukčního pluku, bojových skupin o třech pěších plucích jako zárodků nových divizí, motorizovaného dělostřeleckého instrukčního pluku, pěti praporů zemských střelců a jednoho raketometného instrukčního praporu. Tyto různorodé jednotky plné nováčků byly jen stěží náhradou za osm zesílených divizí, s nimiž počítal původní plán. Ačkoliv OKW formálně neopustilo záměr přisunout další posily z jiných okupovaných území, byla v březnu 1944 pravděpodobnost realizace tohoto kroku prakticky nulová. Navíc připuštění možnosti více vylodění znamenala strategickou nejistotu, která logicky zpomalovala koncentraci sil.


V březnu 1944 tak byla německá obrana na Západě oslabena rostoucí nejistotou ohledně spojeneckých úmyslů. Jenže to byl jen jeden kamínek do mozaiky německých vojenských obtíží. Zatímco na Západě šlo o hrozbu, na Jihu a Východě přímo o reálné nebezpečí, které bylo nutno ihned řešit. Tři měsíce se dařilo držet síly na Západě, ačkoliv před vánoci provedli Sověti rozsáhlou ofenzívu u Kyjiva, v lednu osvobodili Leningrad, na konci měsíce obklíčili velkou část německé 8. armády u Čerkas a v únoru zaútočili na německou 6. armádu na Ukrajině, při snaze vyčistit ohbí Dněpru. Opět se objevila volání po přísunu divizí ze Západu. Ale došlo jen k odsunu jedné pěší divize z Norska, která byla navíc nahrazena zhruba stejně silnou, ač nedoformovanou jednotkou. Snížení stavů tedy byl minimální. Tři zesílené pluky, původně určené pro začlenění do zálohy OKW, byly odeslány na Východ. Ve stejném měsíci byly z východní fronty staženy tři tisíce vojáků s omrzlinami a vyměněny za vojáky ze západní fronty. Ani tak ale stále nešlo o nějaké zásadní zeslabení jednotek ve Francii. Jenže problémy na Východě nebyly jediné. Na konci ledna se západní Spojenci vylodili u Anzia. K jejich odražení měla posloužit plně motorizovaná 715. pěší divize, která sem byla vyslána z Francie. Jodl požádal Hitlera ještě o přisunutí 9. tankové divize SS, ale ten to odmítl z obavy o vylodění v jižní Francii. O tu tedy OB WEST zatím nepřišlo, nicméně ztráta 715. pěší divize nebyla nevýznamná. A nebyla poslední. V březnu Sověti zahájili další ofenzívu a současně se vynořily obavy ohledně dalšího vývoje v Maďarsku. To si vynutilo porušení Hitlerovy směrnice. Jádro okupačních jednotek sice měly tvořit jednotky z Balkánu a od Záložního vojska, nicméně OB WEST mělo vyslat Tankovou instrukční divizi, jedno sborové velitelství, několik protiletadlových jednotek a různé podpůrné prvky. Maďarská operace proběhla rychle a úspěšně. Tanková divize se tak mohla v květnu vrátit zpátky. Avšak dvě divize od Záložní armády a dvě divize z Balkánu musely být odeslány na východní frontu. Jedna další byla na poslední chvíli zachráněna před stejným osudem jen díky naléhání na Hitlera. Každopádně množství strategických záloh, které by případně bylo možné nasadit proti invazi na Západě, bylo velmi výrazně sníženo.


A ani to nebylo poslední odsátí sil. Sovětské jednotky totiž stále útočily. 9. března padla Umaň, 14. musel být vyklizen Cherson a do konce měsíce překročily řeky Bug, Dněstr a Prut. V Haliči byla dočasně obklíčena 1. tanková armáda. Bylo bezpodmínečně nutné sem přisunout posily, odkudkoliv. Z Dánska byla na počátku března přesunuta 361. pěší divize a nahrazena zde jinou, mnohem méně kvalitní. Ještě v témže měsíci potkal stejný osud 349. pěší divizi, kterou ve Francii nahradila slabší 331. pěší divize od Záložní armády. Navíc v této době musely 326. pěší divize, 346. pěší divize, 348. pěší divize a 19. polní divize (L) odevzdat všechna svá útočná děla. Ta byla nejprve nasazena v Rumunsku a pak rozdělena mezi různé divize na východní frontě. Asi největším odčerpáním sil bylo odsunutí celého II. tankové sboru SS, který se skládal z s 9. a 10. tankové divize SS, na konci března. Sbor byl vyslán na pomoc 1. tankové armádě. OB WEST tak nyní mělo jen jednu plně mobilní divizi - 21. tankovou divizi. Na konci března tak síly OB WEST byly opět na poměrně nízké úrovni. Během následujících několika měsíců se situace na východní frontě na čas stabilizovala, a na Západě tak mohlo dojít k obnově sil. V polovině května byly čtyři tankové divize bojeschopné, ač ne zcela dovybavené, a čtyři další se nacházely v procesu formování. Na konci měsíce se navíc z Maďarska vrátila Tanková instrukční divize. 1. tanková divize SS sem navíc byla přesunuta k doplnění stavů. Přisunut byl také XXXXVII. tankový sbor v čele se zkušeným generálem Funckem. Německé síly ve Francii se tedy opět podařilo navýšit, částečně přísunem nových jednotek, částečně přesunem jednotek vyčerpaných na východní frontě. Část výcvikových jednotek byla také reorganizována na polní. Rundstedt tedy disponoval především dvěma typy divizí. Jednak staršími divizemi, které prošly boji a v nich ztratily své nejlepší muže a techniku, jednak novými divizemi, z nichž některé měly velkou bojovou hodnotu, avšak velká část byla jen částečně vycvičena a jen částečně vybavena.


Ačkoliv byla německá armáda na Západě co se týče množství, kvality a vybavenosti jednotek znatelně slabší, než co předpokládaly obranné plány, jednalo se stále o sílu, která mohla doufat ve vítězství. Spojenecká převaha mohla být vyrovnána přírodními a umělými překážkami. K 1. červnu 1944 měl Rundstedt k dispozici 58 bojových divizí, z nichž 33 bylo pozičních či záložních, tedy se slabším bojovým potenciálem. Ze zbývajících 25 bylo 24 divizí klasifikováno jako schopných služby na Východě díky jejich relativní mobilitě a relativně vysokým stavům. Jednalo se o 13 pěších divizí, 2 výsadkové divize, 9 tankových divizí a jednu divizi tankových granátníků. 21. tanková divize nebyla vedena jako schopná služby na východní frontě především kvůli velkému množství kořistní techniky. Jinak to byla ale relativně silná divize s velkou vybaveností těžkými zbraněmi. 7. armáda, v jejíž oblasti nakonec mělo dojít k vylodění, disponovala 14 divizemi ve čtyřech sborech.


Nejednotná velitelská struktura


Vedle problémů s menší než plánovanou silou jednotek existoval ještě problém s neexistující jednotou ohledně velení těmto silám. Rundstedt byl sice odpovědný za obranu celé oblasti Francie a Beneluxu, avšak jeho pravomoci tomu ani zdaleka neodpovídaly. Zaprvé neměl kontrolu nad leteckými a námořními jednotkami. Čtyři letecké sbory v oblasti podléhaly Letecké armádě 3 maršála Sperrleho, který pak podléhal přímo OKL. Obdobná situace panovala v případě námořních sil. Skupinové velitelství námořnictva Západ admirála Kranckeho, které řídilo činnost torpédoborců, torpédových člunů a dalších menších plavidel operujících z přístavů v Rundstedtově oblasti zodpovědnosti, podléhalo přímo OKM. To znamenalo, že Rundstedt nemohl Sperrlemu a Kranckemu udělovat rozkazy, mohl je pouze žádat o součinnost. Nicméně letecké a námořní jednotky byly tak málo početné či tak značně oslabené, že jejich nasazení nemělo zásadnější vliv na průběh bitvy o Normandii.


Zásadnější byla nejednotnost u pozemních jednotek. Ta byla zčásti běžná a tradiční. To se týkalo především paradesantních divizí a jednotek protiletadlového dělostřelectva, které administrativně spadaly pod letectvo. Pod námořnictvo zase spadala část baterií pobřežního dělostřelectva. Námořnictvo navíc zodpovídalo za boj na moři, tudíž i za střelbu na námořní cíle, i když nesly invazní jednotky. V praxi to při invazi vypadalo tak, že tato pravomoc byla přenesena na armádu. Jednalo se ale v podstatě o improvizaci, a tak to celé vězelo v rukou místních velitelů bez koordinace na vyšším stupni. Rundstedt neměl plnou kontrolu ani nad bezpečnostními jednotkami, které zabezpečovaly okupační povinnosti a spadaly tak pod Vojenské velitelství Francie a Belgie-Severní Francie. Ty byly přímo podřízeny OKH, ač mohly být za účelem odražení invaze z taktického hlediska podřízeny OB WEST. Autorita OB WEST byla také omezena Rommelovou Skupinou armád pro zvláštní použití. Rommel nejprve dostal za úkol provést inspekci západních obranných prvků a příprav plán na protiútok. Nakonec byl jeho velitelství přidělen úkol tento protiútok vést. Rommel i Rundstedt si uvědomili, že je nepraktické, aby tento štáb byl mimo standardní velitelskou strukturu. Rundstedt proto 30. prosince navrhl, aby tento štáb byl přejmenován na Skupinu armád B a podřízen OB WEST. Řídit měl 7. a 15. armádu a též jednotky v Nizozemsku. Hitler to odsouhlasil s výhradou, že Rommelovo velitelství může být kdykoliv nasazeno jinde. Skupina armád B měla být zřízena k 15. lednu 1944. Rommelova podřízenost přímo OKW tím byl ukončena. Rommel neměl plnou kontrolu nad podřízenými armádami, neboť ty v řadě věcí řešily své záležitosti přímo s OB WEST. Na druhou stranu měl Rommel na starost dohled na pevnostními stavbami na celém Západě. Navíc bylo geografické začlenění Rommelova štábu spíše jen provizorní, neboť toto velitelství bylo stále bráno jako jakési quasi záložní velitelství. Rommelova doporučení tak požívala zvláštní, ač neformální důležitosti. Rommel měl, stejně jako ostatní generálové polní maršálové, právo odvolat se přímo k Hitlerovi. To bylo důležité ve spojení s jeho povahou a povahovými rysy velitele OB WEST. Rommel byl energický a přesvědčivý, díky čemuž si většinou dokázal získat Hitlerovu podporu. Naopak Rundstedt byl spíše kompromisní povaha a dost možná i přijal některé Rommelovy názory. Každopádně mu zřejmě nevadilo, že hlavní odpovědnost za případný neúspěch tím padá především na Rommelovu hlavu. Lze tedy konstatovat, že Rommelův vliv přesahoval jeho formální pravomoci a činil z něho na Západě v době před invazí dominantní postavu.


Ani Rommelova pozice ale nebyla bez omezení. V listopadu 1943 totiž Rundstedt zřídil zvláštní štáb, který měl vzhledem k plánovanému protútoku velet během této akce tankovým divizím. V čele Tankové skupiny Západ stanul generál Geyr von Schweppenburg, který měl v době před invazí řídit výcvik tankových jednotek a radit OB WEST ohledně jejich budoucího nasazení. Geyr měl spolupracovat s teritoriálními veliteli a respektovat jejich požadavky. Jenže zatímco Geyr chtěl tankové divize držet v záloze a nasadit je koordinovaně během rozsáhlého protiútoku, Rommel je chtěl mít co nejblíže pobřeží. Jejich názory se tedy diametrálně odlišovaly. V březnu Rommel Hitlera požádal o rozšíření svých pravomocí na úkor Geyra a Rundstedta. Chtěl kontrolu nad všemi tankovými, motorizovanými a dělostřeleckými jednotkami na Západě a alespoň částečnou kontrolu i nad 1. a 19. armádou, které byly dosud podřízeny přímo OB WEST. Vzhledem k Rommelovu úkolu byla jeho snaha celkem pochopitelná. Hitler to odsouhlasil. Jenže Rundstedt protestoval a získal podporu na operačním štábu OKW. Hitler pak své předchozí rozhodnutí změnil, ale ne úplně. 2., 21. a 116. tanková divize měly být převedeny do podřízenosti Rommelovy Skupiny armád B jako její záloha. U těchto divizí byl nyní Geyr odpovědný jen za výcvik. 1. tanková divize SS, 12. tanková divize SS, 17. divize tankových granátníků SS a Tanková instrukční divize byly vedeny jako strategická záloha OWK. Rundstedt tak nad nimi ztratil kontrolu, ale ta nebyla převedena na Rommela, nýbrž do ústředí. Namísto větší jednoty velení se tak dosáhlo ještě větší nejednoty.


Poslední velkou změnou před invazí bylo květnové vytvoření Skupiny armád G, jíž byla podřízena 1. a 19. armáda a velel jí generál Blaskowitz. Tato skupina armád měla v sestavě vedle uvedených dvou armád i 9. tankovou divizi, 11. tankovou divizi a 2. tankovou divizi SS. Jejím vznikem byla vytvořena protiváha vůči Rommelově Skupině armád B. Zároveň to eliminovalo koncept Rommelova velitelství jako záložního velitelství. Zřízením Blaskowitzova velitelství Rundstedt zároveň definoval vlastní pozici. Ponechal si pozici hlavního velitele v daném válčišti s odpovídajícími pravomocemi, vyjma výše uvedených omezení. Velitelům skupin armád nicméně oznámil, že jim poskytne maximum svobody rozhodování v jejich sektorech. Zasáhne jen tehdy, pokud by zcela zásadně nesouhlasil nebo pokud by jejich krok ovlivňoval celé válčiště. Přislíbil předávat Hitlerovy směrnice, které by jen dospecifikoval. Paradoxně přišlo od Hitlera či Rundstedta v měsících před vyloděním jen velmi málo pokunů. Hitler byl ve Východním Prusku a zabýval se východní frontou. Zdá se také, že neměl žádný jasný a konzistentní pohled na vhodnou taktiku obrany. Pokud se západní frontě věnoval, tak spíše detailům než celku. Hitlerova neschopnost vydávat konzistentní rozkazy, respektive vůbec nějaké vydávat, a vágní rozdělení pravomocí mezi Rundstedta a Rommela znamenaly, že Západ byl bez jednotného velení. Obranné přípravy roku 1944 byly stále více nekonzistentní, neboť Rommel a Rundstedt vydávali rozkazy v konkrétních věcech, které si ale jako celek odporovaly, neboť na tento celek oba nahlíželi rozdílně.


Rommel ke svému novému úkolu přistupoval obohacen o zkušenost s pouštním bojem v severní Africe. Do Francie dorazil krátce před vypuknutím bojů a přidělen byl právě pro jejich vedení. Neměl za sebou zkušenost s dlouhým přípravným obdobím, nepodílel se na dlouhodobé přípravě plánů, nebyl zde, když se porovnávaly ideální a skutečné síly a prostředky, když se načrtával způsob obrany a když se místní velitelé museli prát o každý pluk, který museli zachránit před odsunem na jiná válčiště. Teoretický přístup k věci, tj. náčrt nejlepšího plánu a pak hledání nejvhodnějších prostředků, nespadal do jeho mise a nebyl na něj v té době ani čas. Na základě své africké zkušenosti považoval úvahy o možnosti masového obrněného protiútoku při spojenecké letecké nadvládě a při zhoršené kvalitě německých jednotek ve Francii za pošetilé. Teoreticky to sice vypadalo pěkně, ale prakticky to podle něj bylo neproveditelné. Jediným východiskem podle něj bylo využití přírodní překážky v podobě moře a doplnit ji opevněními, zákopy, ostnatým drátem, minami a dalšími obrannými prvky a překážkami. Podle něj to nebyla nejlepší možnost, nýbrž jediná možná varianta. Jelikož Rommel věřil, že nová bitva o Francii bude rozhodnuta na plážích a v pobřežní oblasti během prvních dvou dní a nocí, kladl zdaleka největší důraz na kvalitu a kvantitu prvků Atlantického valu. Ten měl být nejsilnější v oblasti 15. armády v oblasti Pas-de-Calais. Tento obranný pás měl mít šířku zhruba pěti kilometrů. Jednotky zde měly být umístěny v řadě menších zodolněných bodů. Mezi těmito body měla být minová pole a hustá síť překážek, která by znemožnila spojeneckým jednotkám možnost průniku.


Vzhledem k nedostatku času, sil a prostředků se Rommel soustředil na mnoho jednodušších polních opevnění než na menší počet pevnostních komplexů. Jeho zásluhou byly na plážích instalovány podvodní překážky. Ty sestávaly z čtyřstěnů a rozsocháčů, které sloužily ve vnitrozemí jako protitankové překážky a nyní byly přesunuty na pláže. Doplněny byly belgickými bránami a zapíchnutými kůly. Tyto prvky měly pláže chránit jak při odlivu, tak při přílivu. Řada překážek měla být zaminována. Kůly nechal Rommel zapichovat i v oblastech, kde se dalo očekávat přistání kluzáků. I tyto překážky měly být vybaveny minami. Ve vodách Kanálu mělo být položeno několik stálých minových polí, která měla být doplněna dalšími minami shozenými a položenými těsně před invazí. Určitý počet min měl být také shozen ve vodách u britských přístavů. Překážkami zpomalené invazní jednotky měly být doraženy německými jednotkami čekajícími u pobřeží.


Jedním z hlavních Rommelových problémů byl nedostatek materiálu a pracovních sil. Z toho, co dostal, obdržela obratem většinu 15. armáda na úkor 7. armády. Nasazeny byly stavební prapory, francouzští pracovníci i síly z Východu. A také příslušníci bojových jednotek. Jejich pracovní využití bylo stále častější a především u novějších jednotek, jichž byla většina, se to neblaze projevilo na úrovni výcviku. Jedinou výjimkou byly paradesantní jednotky, které z administrativního a výcvikového hlediska spadaly pod letectvo. A Göring jejich pracovní nasazení povolil jen v případě staveb, které by sloužily na jejich přímou obranu proti vzdušným výsadkům. 5. paradesantní divize byla relativně novou jednotkou, avšak 3. paradesantní divize se ukázala být jednou z nejlépe připravených. Jistě i díky lepšímu poměru mezi časem stráveným při výcviku a při pracovní činnosti.


Zatímco Rommelův stavební plán nenarazil na výraznější opozici, s plánem na dislokaci jednotek to bylo horší. Rommel chtěl jednotky shromáždit blízko pobřeží, což logicky vycházelo z předpokladů, že německé jednotky nebudou mít volnost pohybu a že bitva bude rozhodnuta během prvních 48 hodin. Síla jednotek, které by byly umístěny příliš daleko, by byla promarněna. Vzhledem k tomu, že základním prvkem obrany byl Atlantický val, jednalo se o celkem logickou dedukci. Oponentem byl například velitel 19. armády generál Sodenstern, který se obával vlivu betonových pevností na obrannou taktiku a koncentraci vojsk v místě, kde se dalo očekávat, že nepřítel udeří svojí největší silou, přirovnal k položení hlavy na kovadlinu pod kovářovo dopadající kladivo. Zastánci dislokace jednotek u pobřeží měli jednoduchou odpověď. Jednak neexistovala funkční alternativa, jednak prvotní úder bude těžko ten nejsilnější. Naopak očekávali, že bude nejslabší a spojenecká síla bude teprve růst s tím, jak bude budováno a rozšiřováno předmostí. Třetí tezí bylo, že pevnosti poskytovaly alespoň nějakou ochranu před dopadajícím kladivem, zatímco manévrující jednotky budou vystaveny tisícům velmi účinných kladívek v podobě spojeneckých stíhacích bombardérů. Rommel by údajně také raději svedl manévrový souboj, ale nevěřil, že je za stávajících podmínek možný. Rundstedt, stejně jako Sodenstern, byl optimističtější, zřejmě proto, že neměl osobní zkušenost se sílou spojeneckého letectva. Každopádně Rommelův pohled na věc nesdílel a snažil se prosadit přesunutí co nejvíce jednotek pryč od pobřeží do mobilních záloh.


Snaha včlenit prvku mobility do obranného plánu souvisela se schopností učinit příslušné jednotky mobilními a zajistit jejich členění a vybavenost tak, aby byly schopny samostatného vedení bojové činnosti. V první polovině roku se tak Rundstedt snažil vybrané jednotky posílit a zajistit jim dopravní prostředky. V sektoru 7. armády nechal zformovat mobilní bojové skupiny v podobě zesílených pluků ze čtyř pěších divizí v Bretani. Jednalo se o 265., 266., 275. a 353. pěší divizi, které měly v případě invaze v Normandie vyslat tyto rychlé formace na pomoc k odražení invaze. 243. pěší divize, která se nacházela na Cotentinu, měla být z divize pozičního typu reorganizována na divizi klasickou, zčásti motorizovanou, zčásti vybavenou bicykly. Reorganizace sice proběhla, ale motorizace plánovaná na květen 1944 sotva začala, takže v době invaze měla divize charakter spíše poziční. Je třeba poznamenat, že za mobilní byly tehdy označovány německé divize vybavené bicykly a koňmi taženým dělostřelectvem a zásobovacími jednotkami s koňmi i nákladními vozidly. Mobilní znamenalo spíše soběstačný, než rychle se přesunující. Němci tehdy silně postrádali prostředky, které by jednotkám na Západě poskytly alespoň částečnou mobilitu. Rundstedtovy snahy o dodání mobility pozičním divizím tedy nutně selhala. Rundstedtovy snahy o motorizaci jednotek šly proti Rommelovým snahám o zakopání každého dostupného vojáka a děla podél pobřeží. Ten v únoru usoudil, že zálohy jsou drženy v příliš velké síle a v příliš velké vzdálenosti od pobřeží. To se týkalo především 352. pěší divize u St. Lô a 243. pěší divize u La Haye du Puits. Jejich divizní zálohy byly přesunuty na pobřeží a obě divize se měly pohnout na sever. 352. dělostřelecký pluk byl přesunut na pobřeží do sektoru 716. pěší divize. 352. divize tedy de facto přestala být záložní jednotkou a nakonec převzala dosavadní levou část sektoru 716. divize.


Hitler, jehož pohled na věc se, nejspíše díky Rommelově vlivu, od vydání směrnice č. 51 změnil, se tehdy zajímal, zda by všechny jednotky s omezenou mobilitou, které byly dislokovány v oblasti hned za pobřežím, neměly být zaintegrovány přímo do hlavní obranné linie. Tím by jako útočná záloha zůstaly jen plně mobilní divize. Generál Jodl poukázal na to, že vyjma tří divizí jsou ostatní jednotky vysunuté tak daleko, že jejich dělostřelectvo dostřelilo na pláže. Podle něj by byl ale přesun celých divizí nebezpečný, neboť přímo na pobřeží nebyl dostatek železobetonových krytů. Musely by se tedy spolehnout jen na polní opevnění, která by ale nevydržela nálety spojeneckých bombardérů. Také by se tím odstranily poslední prvky hloubkové obrany, které by pak chyběly pro odražení vzdušných výsadků. Přesun všech jednotek přímo na pobřeží tedy nebyl přijat jako obecně platný princip, nicméně Rommel nepřestával přesouvat své jednotky stále blíže k moři. V dubnu například nechal přesunout 21. tankovou divizi z Rennes do Caen. Její prapory se rozložily podél řeky Orne a dělostřelectvo u pobřeží. Tato divize tedy mohla být jen stěží nadále považována za mobilní zálohu. Další dvě tankové divize pod Rommelovým velením byly dislokovány ve prospěch 15. armády. Jedna mezi Rouen a Paříž, druhá u Amiens. V květnu Rommel dospěl k názoru, že pohyb jednotek z pravého křídla směrem nalevo do invazní oblasti by byl nemožný. Požádal proto, aby byly čyři divize ze zálohy OKW umístěny blízko pobřeží. Rundstedt ale protestoval u OKW s tím, že by to znamenalo nasazení záloh ještě před vypuknutím boje. OKW mu dalo za pravdu a Rommelovu žádost odmítlo.


Tyto čtyři divize, tři tankové divize a jedna divize tankových granátníků, zachráněné díky itervenci OKW, tak byly jedinými mobilními jednotkami, které bylo na Západě v předvečer invaze možno označit jako strategické zálohy. Tři z nich byly dislokovány v dostatečné blízkosti k Normandii, aby tam mohly snadno dorazit, pokud by ovšem nebyl brán v potaz faktor spojenecké letecké nadvlády a z toho vyplývající činnost stíhacích bombardérů. Čtvrtá se nacházela na belgicko-nizozemské hranici.


Konflikt mezi Rundstedtem a Rommelem ohledně vhodné obranné strategie nebyl definitivně vyřešen a vedl k dislokaci jednotek do kompromisních míst, kde ale nebyly platné ani jedné strategii. Množství jednotek mobilní zálohy bylo sníženo pod nutné počty pro vedení efektivního hromadného protiútoku. Tyto jednotky byly navíc vyňaty z operační podřízenosti OB WEST a podřízeny třem různým velitelstvím. Pomyšlení na mohutný, rozhodný mobilní protiútok bylo de facto zmařeno, nicméně jednotky byly zároveň příliš daleko na to, aby mohly dorazit do několika hodin k pobřeží. Byla ztracena jejich operační flexibilita, aniž by byla přetavena v posílení pobřežní obranné linie.


Německá obrana v předvečer invaze


Plánované datum dokončení staveb zimního stavebního programu a dokončení přípravy vojsk bylo stanoveno na 30. dubna 1944. Němci tehdy dokončili přípravy na odražení invaze v oblasti Pas-de-Calais. Na konci roku 1943 Hitler nařídil shromáždění všech dostupných sil za frontovou linií 15. armády a pravého křídla 7. armády. Oblast 7. armády byla ale stále pokládána za výrazně méně ohroženou. OB WEST mělo uvolnit čtyři divize z pobřežních oblastí 7., 1. a 19. armády. Tři z nich byly přiděleny 15. armádě. 243. pěší divize, která byla odebrána z pobřežního sektoru 7. armády, měla zůstat u této armády, ale v zázemí. Ze čtyř zesílených pluků, které na toto válčiště dorazily od Záložního vojska, byly tři přiděleny 15. armádě a jeden k 709. pěší divizi 7. armády. Důvodem bylo to, že jednotky na východní straně Cotentinu nebyly příliš silné a byla zde určitá možnost invazního úderu.


Mapové podklady jsou dočasně nedostupné


Tato možnost ale nebyla až do konce dubna brána příliš vážně. Německé zpravodajství dodávalo jen málo věrohodných informací a odhady spojeneckých záměrů byly spíše odvozovány z logických předpokladů než z potvrzených faktů. A není se co divit. Letecký průzkum byl jen velmi omezený z důvodu spojenecké nadvlády, námořní průzkum byl omezený z logiky věci a počet německých agentů v Británii klesal. A ti zbývající měli svou činnost výrazně složitější, neboť anglické jižní pobřeží bylo od dubna uzavřenou zónou. Přes Švýcarsko a Portugalsko sice chodilo zpráv dost, ale těch věrohodných bylo pomálu. Na sestavení nějakého komplexního obrazu to nestačilo ani zdaleka. Spojenci navíc vedli celou řadu klamných zpravodajských her. Německé vrchní velení navíc lpělo na řadě předpojatých závěrů. V březnu 1944 začalo docházet k určité změně. Vojenské špičky byly v podstatě jednotné v názoru, že k invazi dojde v oblasti Pas-de-Calais, avšak Hitler si začal pohrávat s myšlenkou, že skutečným místem by mohly být Bretaň a Cotentin. Základem nebyla žádná hloubková analýza, jen úvaha, že slabší obrana těchto oblastí znamenala snadnější ustavení předmostí.


Úvaha o nebezpečí hrozícím Normandii a Bretani podpořily závěry admirála Kranckeho. Ten 26. dubna hlásil, že poslední letecké fotografie nepotvrdily aktivitu v přístavech v jihovýchodní Anglii či v ústí Temže. Z toho vyvozoval, že oblast Pas-de-Calais není pro tuto chvíli ohrožena invazí. Potvrzovala to i skutečnost, že spojenecké útoky proti pobřežním bateriím a radarovým stanovištím byly koncentrovány v oblasti mezi Boulogní a Cherbourgem. To samé se týkalo i spojeneckých činnosti minolovek a minonosek. I podle úderů na dopravní systém Krancke usuzoval, že k invazi dojde někde mezi Boulogní a Cherbourgem. Těžiště předpokládal na Cotentinu, v ústí Seiny či v ústí Sommy. Oblast Pas-de-Calais vyhodnotil z hlediska invaze jako možnou. Ve hře tedy Krancke ponechal obě oblasti, ale otočil jejich důležitost. Oblast, dosud považovanou za hlavní, učinil vedlejší a naopak. Admirál svůj názor rozpracovával během května i s ohledem na možnost spojeneckých vzdušných výsadků. Ty očekával v okolí Le Havru a Cherbougu, které mu vycházely jako primární invazní cíle. Ostatně spojenecké bombardéry jim zatím věnovaly jen v menší míře. Není jasné, zda Hitler reagoval zrovna na Kranckeho vývody, nicméně konal - nařídil posílení obrany v Normandii. Rommel 6. května informoval velitelství 7. armády o změně předpokladů. To pak nařídilo přesun paradesantního pluku a dvou samostatných praporů do okolí Cherbourgu a jižní části Cotentinu. Na místo byl přisunut i 506. tankový prapor a Útočný prapor 7. armády. Stejný rozkaz dostaly i 91. pěší divize, která byla zrovna na cestě z Německa do Nantes, 101. poziční raketometný pluk a 17. kulometný prapor. Cílem bylo vyztužit obranu proti případným vzdušným výsadkům. Rommel ani Rundstedt po zesílení obrany Cotentinu proti akci ze vzduchu nenavázaly rozkazy k posílení obrany poloostrova z moře. Návrh na přesun LXXIV. sboru z Bretaně do Normandie v případě vylodění v oblasti LXXXIV. sboru Rommel zamítl. Ani Krancke svou tezi nějak dál netlačit. I on navíc předpokládal, že invazi budou předcházet silné údery na pobřežní baterie. Jejich počet sice rostl, ale Němci ho vyhodnotili jako stále nedostatečný. I radarová síť fungovala na konci května bez větších problémů. I Krancke, který se ve svém odhadu částečně blížil skutečným spojeneckým záměrům, věřil, že nebezpečí invaze není akutní, pokud vůbec nějaké je. Krancke byl tedy optimista ohledně nepřátelských záměrů, ač velmi reálně hodnotil bezmocnost vlastních sil. Ty byly málo početné a z bezpečnostních důvodů neustále ukryté v přístavech. Na zaminování pobřeží měl zase málo min. Když jich v květnu dorazila další dodávka, měl zase vyřazenou většinu minonosek. Zaminovávací program tedy ve většině oblastí nebyl dokončen či nebyl vůbec započat.


Nedobrá byla i situace co se týče opevnění pobřežních baterií. Ty měly být do konce dubna všechny v kasematech, ale tak tomu zdaleka nebylo. V řadě případů práce teprve probíhaly a někde ani nezačaly. Podobné to bylo i u baterií v podřízenosti pozemního vojska. Důvodem byl nedostatek materiálu a dopravní obtíže. U druhé obranné linie, která měla obraně dodat na hloubce, byla situace ještě horší. Vzhledem k nedostatkům šla většina dostupných sil a prostředků na výstavbu první linie. Ani to ale první linii moc neposunulo směrem k dokončení. Stejně tak výstavba překážek, které měly zabránit či zkomplikovat přistání kluzáků, pokulhávala, často byla spíše v začátcích. Rovněž překážky na plážích nebyly zdaleka dokončené. Krancke upozorňoval, že předpoklad, že se Spojenci vylodí za přílivu, se nemusí vůbec potvrdit. Přitom překážky byly budovány pro tento stav hladiny. Přidělávání dalších bylo zdlouhavé a naráželo na stejné překážky. Pokládání min probíhalo relativně rychle, ale i to mělo k ideálnímu stavu daleko. Položena byla desetina odhadovaného množství. Ani betonové bunkry nebyly zdaleka dokončeny, leckdy šlo jen o betonové stropy či polní opevnění. Většina nebyla odolná vůči leteckým útokům. Jejich rozmístění neposkytovalo vzájemné krytí, šlo spíše o pás relativně vzdálených bodů. Generál Horst Treusch von Buttlar-Brandenfels z operačního štábu OKW po prohlídce normandského pobřeží varoval, že pokud nepřítel prorazí přes jeden bod, vznikne mezi dalšími dvěma mezera v délce tří až čtyř kilometrů, kterou bude moci celkem v klidu postupovat vpřed. Opuštění plánu na druhou linii výrazně přispělo ke spojeneckému úspěchu.


Rommelova neschopnost dokončit Atlantický val nepochybně přispěla k celkové neefektivitě německé obrany vůči spojenecké invazi. Silnější val by anglo-americkým silám způsobil větší ztráty, ale ti by ho i tak nejspíše překonali. Kritickým nedostatkem německé obrany byla neschopnost manévru z důvodu naprosté spojenecké převahy ve vzduchu. Německé letectvo totiž bylo poraženo ještě před začátkem invaze, respektive ono bylo takřka zničeno. V době invaze bylo na Západě ve stavu Letecké armády 3 400 stíhacích letadel (počet letadel pro přímou podporu byl zanedbatelný a stíhací stroje musely plnit stíhací i útočnou roli). Tyto stroje byly zařazeny u II. stíhacího sboru, respektive u 4. stíhací divize dislokované v Métách a 5. stíhací divize rozložené poblíž Paříže. Avšak hlavním úkolem 4. divize bylo čelit náletům spojeneckých bombardérů. V případě invaze se měli její piloti zúčastnit soubojů nad invazní oblastí, jenže to bylo vzhledem ke vzdálenosti de facto nemožné. Velká část pilotů byla nováčky s minimem nalétaných hodin, bez zkušeností s létáním nad Francií a bez znalosti lokace místních letišť. I když bylo celkem jasné, že první hodiny invaze budou rozhodující, nemělo německé letectvo žádný detailní plán jak jí čelit. Ostatně vzhledem k nedostatku sil a prostředků si nemohlo dovolit držet zálohy určené pro nasazení proti invazním silám. Situace letectva byla totiž ještě horší, než tomu bylo u armády. Výsledkem bylo, že po vypuknutí invaze byla nasazena zhruba stovka strojů, jejichž přítomnost se v podstatě nijak neprojevila. Pozemní jednotky musely tedy invazním silám čelit bez letecké ochrany a podpory.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#510801 Verze : 4

2.3 PLÁNOVÁNÍ OVERLORDU



Quebecká konference


Když se účastníci květnových jednání ve Washingtonu rozcházeli, bylo jim jasné, že řada přijatých rozhodnutí měla spíše předběžný charakter a bude muset být přehodnocena vzhledem k vývoji na frontách. Na konci července a počátku srpna bylo jasné, že v případě německého ponorkového nebezpečí došlo k výraznému posunu a karta se začala obracet, že bombardovací ofenzíva, která se začala zintenzivňovat, nese určité ovoce, že vylodění na Sicílii bylo úspěšné a relativně rychlé, že Itálie je stále nestabilnějším členem Osy a že Němci ztratili po neúspěchu u Kurska na východní frontě iniciativu. V případě Itálie se Spojenci nejprve nemohli rozhodnout, jakou formou a kde zaútočit. Uvažovalo se o Sardinii či omezené invazi v jižní části poloostrova. Vzhledem k hladkému průběhu operace HUSKY se nakonec rozhodli pro rozsáhlou operaci u Neapole. Eisenhower si dokonce dokázal vyžádat dalších 60 tisíc mužů, kteří původně směřovali z USA do Británie. Britové mu tam dokonce chtěli poslat dalších 50 tisíc mužů, ale to už americké vojenské špičky odmítly jako příliš vysoké riziko pro OVERLORD a operace v Pacifiku. Když se v polovině srpna sešli kombinovaní náčelníci štábů v Quebecu, jejich pohled na situaci mohl být výrazně optimističtější, než jak tomu bylo ve Washingtonu. Tento stav na druhou stranu volal po zformulování jasnější strategie ohledně úderu v Evropě.

Quebecká konference, na rozdíl od těch v Casablance a Washingtonu, nemusela přijímat žádné okamžité rozhodnutí. Již předtím bylo rozhodnuto, že bude následovat invaze u Neapole. Byl tedy čas na prodiskutování evropské strategie. Američané se tentokrát mnohem lépe připravili, aby zase v odborných debatách nezaostávali za svými obyčejně mnohem lépe připravenými britskými protějšky, u kterých předpokládali větší důraz na Středomoří, což se neshodovalo s jejich pohledem na věc. Americká strana si předtím musela sama vyjasnit své stanovisko, protože námořnictvo začínalo pochybovat o nutnosti OVERLORDu vzhledem k vývoji v Evropě. Armáda si ale dokázala prosadit svůj pohled jako závazný přístup pro americké vyjednávače. Tím hlavním byl ostatně generál Marshall. Ten byl hluboce přesvědčen o tom, že správnou cestou je OVERLORD, a středomořskou variantu nepovažoval za vhodnou, nicméně byla by pro něj přeci jen přijatelnější, než žádná strategie, která by vyústila v sérii menších, nouzových ad-hoc operací, které by vycházely z momentální příležitosti, což byl přístup, který preferovali Britové. Ti argumentovali tím, že je těžké naplánovat velkou akci, ke které má dojít za rok, když se těžko odhaduje i vývoj v horizontu měsíce. Američanům šlo především o dosažení jasné dohody na strategické úrovni - samozřejmě ideálně tak, aby jejím středobodem byl OVERLORD. Marshall trval na tom, že bez jasného rámce šlo těžko posoudit vhodnost provedení té které menší akce. Tento rozpor vycházel z dostupných zdrojů a zkušeností obou zemí. A britské zdroje byly logicky menší než americké, přičemž Británie dlouhou dobu čelila německému nebezpečí v podstatě sama. A i nyní byly její zdroje, které mohla vyčlenit pro boje na kontinentu, limitované na nějakých zhruba dvacet divizí. Na východní frontě při tom na obou stranách bojovaly výrazně vyšší počty divizí. Proto Britové tak lpěli na co největším oslabení německé armády před hlavní invazí. Chtěli se vyvarovat toho, že by jejich divize vykrvácely během neúspěšné akce, neboť by je neměli čím nahradit. Z toho pramenila jejich opatrnost, jejich periferní strategie oslabování Němců na vedlejších válčištích a čekání na jejich oslabení na východní frontě. Bylo ale těžké předpovědět, kdy dojde k dostatečnému oslabení. Ostatně nebylo definováno ani to, co to je dostatečné oslabení. Proto se Britové chtěli vyhnout dlouhodobým plánům a dlouho dopředu stanoveným datům. Chtěli s maximální volností využívat vyskytnuvší se příležitosti k dalšímu oslabení Němců jako přípravě na definitivní úder. Ideálním místem k realizaci tohoto přístupu bylo právě Středomoří. To bylo ostatně místem jejich eminentního zájmu již od 18. století.

Amerika šla do války sice materiálně a organizačně nepřipravená, avšak s vědomím velké a neporažené síly. Přístup jejích představitelů tedy byl ofenzivní. Plány před Pearl Harborem předpokládaly výstavbu 215 divizí. Plány po něm, které připouštěly možnost pádu SSSR, počítaly s armádou s 10 miliony příslušníků, která dokáže Němce porazit sama. Vývoj bojů nepotvrdil nutnost tak velké armády, nicméně pocit toho, že to jde, v Američanech zůstal. S tím, jak jejich vojenský potenciál rostl, byli stále méně trpěliví a chtěli ho co nejdříve použít. A Středomoří jim na to přišlo nevhodné. Pokusy o oslabení Němců na vedlejších bojištích mohly navíc snadno oslabit i spojenecké síly. Vzhledem k nedostatku lodního prostoru byla každá divize odeslaná do Středomoří oslabením předpokládaného hlavního válčiště, neboť na její přesun ze Středomoří do Británie by byl potřeba lodní prostor, který bylo možno použít pro přísun jiné divize z USA. Navíc bylo nutno brát v potaz i zásobování a ochranu, takže čím více sil bylo ve Středomoří, tím více lodí je muselo obsluhovat. Američané se také, na rozdíl od Britů, obávali toho, že by Franco mohl ohrozit Gibraltar, a tím západní přístup do Středozemního moře, které vnímali jako takové velké, takřka uzavřené jezero. Tato obava je přešla až ke konci roku 1943, kdy bylo zcela jasné, že Němci na takovou operaci již nemají volné divize. Zatímco Američané vnímali italskou operaci jako vedlejší operaci ve vztahu k OVERLORDu, Britové jako zásadní krok ve směru k možnosti provedení OVERLORDu. Tím jí dávali mnohem vyšší důležitost, což by se odrazila ve větší alokaci sil. To by Britům konvenovalo, zatímco Američané vyhrožovali, že v takovém případě by dali větší důraz na akce v Pacifiku. Britové se tím nenechali zastrašit, nicméně postřehli větší rozhodnost amerických vyjednávačů. Vojenští představitelé obou států se nakonec shodli na prohlášení, které vycházelo z amerického přístupu, avšak jeho znění nebylo zcela absolutně jednoznačné, neboť připouštělo určité navýšení sil ve Středomoří, ač by to nebylo procesně vůbec jednoduché. Nicméně Britové počítali s tím, že by v případě, že by nebylo včas dosaženo podmínek, které vnímali jako klíčové k úspěšnému provedení invaze, svolali jednání k jejímu přehodnocení. Nadhodili také možnost vypracování plánů na invazi do Norska. Celkově lze říci, že Britové odsouhlasili princip invaze přes Kanál v roce 1944, avšak stále měli určité pochyby o její proveditelnosti a načasování. Obě země si ale uvědomovaly, že se navzájem potřebují. Britské základny a americké zdroje nešlo od sebe oddělit.

V Quebecu byl odsouhlasen Morganův předběžný plán OVERLORDu a bylo mu uloženo, aby v započaté práci pokračoval. Bylo zároveň doporučeno, aby byl rozšířen ve vztahu k počtu nasazených sil. Churchill požadoval rozšíření o 25 procent a přidání vylodění na východní straně Cotentinu, s čímž Marshall souhlasil. Morgan tak dostal povolení překročit omezení z washingtonské konference. Odsouhlasen byl také požadavek plánovačů na naplánování menšího úderu proti jižní Francii, který měl zabránit přesunu zde umístěných německých sil do Normandie. Generál Eisenhower, který tehdy velel v Severní Africe, dostal za úkol načrtnout plán provedení takové operace, ačkoliv mu pro toto vylodění nebyly přiděleny žádné další síly a prostředky. To se ukázalo být nereálným a bylo jasné, že bude potřeba sem přidělit další jednotky. Jižní Francie tak jakoby byla dalším soupeřem v boji o omezené prostředky, ale na druhou stranu alespoň tlumila britské snahy o rozšíření italské operace či otevření další fronty na Balkáně. Quebec tak tedy nepřinesl jasnou a potenciálně neměnnou definici evropské strategie. Nicméně OVERLORD prošel diskusemi bez úhony.


Otázka vyloďovacích plavidel opět na scéně


Generál Morgan začal zkoumat možnosti rozšíření útoku hned po odevzdání předběžného plánu britským náčelníkům štábů, tedy ještě před quebeckou konferencí. Jedním z prvních úkolů, který zadal svým lidem, bylo odhadnout počet dalších plavidel, která by bylo potřeba přidat, aby mohly být síly a prostředky druhého sledu naloženy z hlediska taktického a ne z hlediska ekonomiky prostoru, což by umožnilo jejich bojové nasazení již v D+1, a počet plavidel, která by bylo potřeba přidat pro přepravení další útočné divize. Čísla dostal na stůl 7. července 1943. A okamžitě se stala nerelevantními. Více než čtyři desítky plavidel totiž mezitím britské námořnictvo přesunulo do Scapa Flow za účelem ochrany sítí a další plavidla musela být konvertována na nosiče prostředků palebné podpory (tj. děl a raket) útočných divizí, které měly až do chvíle přistání invazních sil na plážích udržovat obránce mimo jejich palebná postavení. Nedostatek těchto plavidel byl kritický a britští náčelníci Morgana pobídli, aby vypracoval podrobnou zprávu. Propočty vycházely z nasazení tří útočných divizí. Deficit vycházel na 164 LCT a dalších 7 LCI(L), které měly být konvertovány na velitelská plavidla. Američtí činitelé dávali najevo, že určité navýšení produkce bude možné, ale pochybovali, zda bude dostatečné a dostatečně včas. Britská produkce na to byla stejně, chyběli především další zkušení pracovníci. Už stávající program odčerpával značné množství oceli a nebyla vůle převést další z jiných konstrukčních programů. Až teprve na podzim nařídil Churchill alokaci dalších zdrojů na úkor jiných programů. Prozatím Morgan s tímto návrhem neuspěl.

Když se v Quebecu rozhodlo, že se vážně posoudí možnost vysazení čtyř divizí v první vlně. Morgan měl vypracovat studii proveditelnosti. COSSAC dodal zprávu na konci září. V ní bylo uvedeno, že zatím není ani dostatek sil na taktickou přepravu druhosledových divizí, které jsou tedy v tuto chvíli druhosledovými jen podle názvu a nasazeny budou moci být až s prodlevou a nebudou moci poskytnout okamžitou pomoc útočným divizím. Doporučoval tedy přidělit nová plavidla především těmto druhosledovým jednotkám, aby mohly být naloženy na základě taktických potřeb. Doporučoval také udržovat určitou plovoucí zálohu. Až bude toto splněno, je možno uvažovat o přidání další prvosledové divize. Stávající rozložení sil přirovnal k obchodu, který má takřka všechno zboží ve výloze a skoro nic dalšího na skladu. Morganovy propočty plavidel, která bylo potřeba pro vylodění dvou celých druhosledových divizí v D+1, ukazovaly, že pro útok vedený třemi útočnými divizemi chybí 251 LCT a pro útok vedený čtyřmi útočnými divizemi chybí 389 LCT. Pro útok čtyřmi divizemi navíc chybělo dalších 150 LCT pro podpůrné účely. Útok čtyřmi divizemi by navíc prodloužil útočnou čáru. Na východ to nešlo, neboť by se jednotky dostaly do pásma dostřelu děl z Le Havre. Posun na západ zase znamenal vylodění i v oblasti severozápadně od ústí řeky Douve, tedy na východní straně Cotentinu. Zatímco dříve by to Morgan uvítal, nyní upozorňoval na německá obranná opatření v této oblasti a měl o vhodnosti vylodění v tomto místě pochyby. Britští náčelníci štábů nicméně stále podporovali úder vedený čtyřmi útočnými divizemi. Ta čtvrtá měla být americká a měla být nasazena právě na Cotentinu. Nijak ale nenaznačovali, jak překonat zjevné obtíže. Zatím sice nebylo definitivně rozhodnuto o formě posílení invazních sil, nicméně panovalo obecné přesvědčení o nutnosti posílení úvodního úderu. A bylo jasné, že bude potřeba vyřešit nedostatek vyloďovacích plavidel. Hlavním problémem bylo zajištění dostatečného počtu plavidel, otázka jejich taktického nasazení byla prozatím odsunuta.

V září dorazil do Londýna Donald Nelson, který předsedal americké Radě válečné produkce. S Morganem jednal o požadavcích na počet plavidel. Po jednáních zaslal Nelson svému výkonnému místopředsedovi Charlesi Wilsonovi kabelogram, v němž konstatoval, že LST a LCT byly extrémně důležitým nástrojem pro vítězství v Evropě a že odhady jejich potřebného množství byly dosud silně podhodnocené. To nic neměnilo na tom, že neexistovaly přebytky volných námořních motorů a ocelových plátů. Rovněž loděnice byly stále vytíženy konstrukcí dalších typů plavidel. Změna priorit, a tedy objednávek musela být navíc učiněna s dostatečným předstihem, neboť výroby tak velkých celků, jakými jsou námořní plavidla, nejde změnit ze dne na den. Určitý prostor k manévrování poskytovala skutečnost, že velká část konstrukčního programu pro rok 1944 zahrnovala menší plavidla a eskortní torpédoborce, pro jejichž výrobu se používaly z velké části stejné loděnice, nástroje a součástky jako případně pro LST a LCT. Otázka změny konstrukčního programu byla nadnesena v Quebecu. Admirál King uvedl, že předběžně prozkoumal možnost zastavení produkce stíhačů ponorek a jejich nahrazení vyloďovacími plavidly, což by jejich výrobu mohlo podle prvních odhadů zvednout o 25 procent. Plánovači sdělili, že zvýšení produkce se projeví až po 1. dubnu 1944. Další odhady pak ukazovaly na možnost dalšího zvýšení u některých typů vyloďovacích plavidel, ale s rozhodnutími si zodpovědní činitelé dávali načas. Mezitím se hledali rezervy ve Středomoří a u výcvikových jednotek. Experimentovalo se také s možnostmi zvýšení nosnosti. Každopádně situace ohledně plavidel zůstávala napjatá, nicméně nebyla již tak kritická. Nicméně stále ohrožovala možnost nalodění jednotek podle taktických potřeb.

Otázka velení


Pro plánovače byly měsíce následující po quebecké konferenci plné frustrací. Rozkaz přezkoumat znovu sílu útoku je sice postavil před zjevně nezodpověditelnou otázku počtu vyloďovacích plavidel. Ale ještě těžší bylo vykonat další rozkaz. Ten nařizoval pokračovat s plánováním a přípravami na OVERLORD. Jenže, co si pod tím představit? Svůj původní úkol, tj. prozkoumat možnost provedení invaze přes Kanál v určité velikosti a k určitému datu, Morgan splnil. Pokračovat v plánování by znamenalo vypracovat detailní taktický plán. Avšak to nebyl úkol proveditelný s malým štábem, který sloužil jako pouhý zárodek pozdějšího velitelství vrchního velitele spojeneckých expedičních sil. To mohla udělat jen velitelství s přímou kontrolou operací, tj. velitelství sborů, armád a skupin armád. Pokyn z Quebecu tedy vlastně znamenal zahájit a koordinovat taktické plánování. To ale vyžadovalo výkonné pravomoci. Jenže Morgan byl vlastně jen náčelník plánovací skupiny, tj. bez velitelských funkcí. Navíc měl relativně nízkou hodnost. Po dlouhou dobu byl ale jakýmsi stínovým velitelem. Kombinovaní náčelníci štábů ho učinili dočasně zodpovědným za "provedení kroků nezbytných k implementaci" plánů COSSACu do doby, než bude ustaven vrchní velitel. Morgan měl sice podporu kombinovaných náčelníků, ale nemohl činit velitelská rozhodnutí. Jenže tehdy bylo nutno učinit jedno důležité velitelské rozhodnutí - jak bude organizována velitelská struktura pozemních jednotek během útoku na pláže a během následujících fází bitvy o Normandii.

Základní princip byl jasný a vyplýval ze závěrů přijatých během ARCADIE - každé válčiště mělo mít jednoho hlavního spojeneckého velitele. Avšak další struktura nebyla přesně definována. Předběžný plán OVERLORDu předpokládal provedení taktické mise úkolovým uskupením v síle armády a složeným z příslušníků ozbrojených sil více států. Bylo tedy jasné, že bude muset být zřízeno jednotné velitelství pro všechny pozemní jednotky, které jim bude velet během fáze vylodění. Funkční spolupráce byla nutná, neboť cílem bylo jedno společné předmostí a navíc se dalo očekávat, že nepřítel se pokusí o protiútok právě do místa styku jednotek různé národnosti v očekávání, že půjde o slabé místo. Z vojenských i politických důvodů bylo nutné, aby se na vylodění podílely americké i britské jednotky. Určitou zkušenost nabízelo vylodění u Salerna, kde byl britský sbor podřízen americké armádě. Plánovači ale cestou smíšeného taktického velitelství jít nechtěli. Navrhovali, aby byla jedna americká divize nasazena na pravém křídle útoku a dvě britské na levém. Tyto tři divize pak měly odléhat britskému veliteli armády. Jakmile by se na kontinentu ustanovila jedna americká armáda, přešlo by velení nad všemi pozemními jednotkami do rukou velitele britské skupiny armád, který by vykonával jejich operační řízení až do obsazení Bretaně nebo zřízení americké skupiny armád. Počáteční britské velení mělo původ v předpokladu, že i hlavním velitelem bude Brit a že to pro britské velitele bude jednodušší vzhledem k tomu, že se vyráželo z britských základen.

Jenže plánování je jedna věc a rozhodování druhá. Kombinovaní náčelníci sice náčrt plánu OVERLORD přijali beze změn, ale to ještě neznamenalo, že měl Morgan vyhráno se svým návrhem na velitelskou strukturu. V této otázce byl odkázán na dobu po jmenování hlavního velitele. Morgan ale trval na vyřešení otázky, neboť otálení by mohlo ohrozit harmonogram příprav. Navíc se ukázalo, že ještě rychleji je potřeba vyřešit ustavení velitele spojeneckých taktických leteckých sil. Koordinací plánování byl pověřen letecký maršál Leigh-Mallory, ale velitelem jmenován nebyl. Britové poslali své návrhy Američanům s žádostí o vyjádření. Američané se ale zdráhali rozhodnout, neboť to považovali za věc, kterou by si měl rozhodnout samotný hlavní velitel, až bude jmenován. Obecně se předpokládalo, že jím bude Američan, a za hlavního kandidáta byl považován generál Marshall. Američané tedy věřili, že bude prosazen jejich pohled na věc. V této otázce nakonec totiž došlo k dalšímu principiálnímu střetu. Zatímco čelní britští političtí a vojenští představitelé rádi zasahovali svým velitelům i do relativně detailních věcí, Američané svým velitelům poskytoval co nejvyšší možnou míru samostatnosti. Jejich metoda spočívala v zadání obecných mantinelů a úkolu, na veliteli pak bylo, jak ho provede.

Američané nesouhlasili s tím, že by jejich divize a menší jednotky měly být podřízeny britským velitelstvím. Také jim vadilo, že britské návrhy zbavovaly hlavního velitele operační kontroly v počátečních fázích invaze. Generál Devers navrhoval, aby divize byly řízeny britskými a americkými sbory, které by byly podřízeny hlavnímu veliteli prostřednictvím jeho předsunutého velitelství. COSSAC namítl, že hlavní velitelství není plánováno jako taktické velitelství, tudíž nebude zařízeno na to, aby řešilo detailní záležitosti, které normálně řeší velitelství armády. Hlavní velitel také těžko mohl zároveň řídit celou obrovsky rozsáhlou operaci i průběh výsadků pozemních sil na plážích. Americká strana se sice stále snažila vybojovat pro hlavního velitele alespoň určitou míru přímé kontroly nad výsadky, nicméně Deversův návrh byl upraven tak, že nyní počítal s armádním velitelstvím, které mělo být americké. Americké Ministerstvo války počítalo zhruba s tímto organizačním procesem: výsadek na plážích a jejich okolí měl pod přímou kontrolou hlavního velitele řídit velitel americké 1. armády, jehož síly by sestávaly z výsadkových jednotek, britského sboru, amerického sboru a kanadského sboru, přičemž každý sbor měl v útočné fázi zasadit jednu divizi. Poté, co by jednotlivé sbory byly doplněny o divize dalších sledů, mělo být zřízeno britské armádní velitelství. Současně by vzniklo velitelství 21. skupiny armád. Hlavní velitel by pak pozemní vojska řídil prostřednictvím skupiny armád, respektive obou armád. Po příchodu další americké armády měla vzniknout americká 1. skupina armád, která měla převzít řízení všech amerických sil. Co se týče následných fází, neměl Morgan výhrad, ale stále se mu nezdálo, že by hlavní velitel měl přímo zasahovat do průběhu vylodění. Ostatně on moc nerozuměl tomu, co si pod tím vlastně Američané přesně představují. Základem řešení tedy bylo to, že si navzájem vysvětlili, co se tím myslí. Nejlépe to šlo ilustrovat na vylodění u Salerna, kde hlavní velitel ovlivnil průběh vylodění změnou v nasazení letectva a námořnictva.

Dalším sporným bodem bylo začlenění strategického bombardovacího letectva. Američané navrhovali, aby byl hlavní velitel z hlediska leteckých operací odpovědný za celou oblast Německa. Britové ale namítali, že podřízení britského Velitelství bombardovacího letectva a americké 8. letecké armády hlavnímu veliteli je nepraktické a zbytečné. Jejich operaci měli podle nich nadále zaštiťovat kombinovaní náčelníci, kteří měli pouze dočasně přidělovat potřebnou část strategických sil pro potřeby hlavního velitelství expedičních sil. Američané na to ale tlačili s argumentem, že je nemyslitelné, aby hlavní velitel nedisponoval všemi silami, které jsou potřeba k provedení operace. Tato věc nebyla vyřešena a byla odložena na pozdější dobu. Nejprve bylo totiž nutno vyřešit otázku taktického letectva. Ačkoliv Američané se dlouho zdráhali přistoupit na vydání směrnice pro velitele taktického letectva, aby to do budoucna nesvazovalo ruce hlavnímu veliteli, nakonec se tak stalo na počátku listopadu. Směrnice ho pověřovala vytvořením jednotného velitelství taktického letectva, které mělo být podřízené hlavnímu veliteli. AEAF byl zřízeno 15. listopadu a převzalo kontrolu nad britskou 2. taktickou leteckou armádou a Velitelstvím obrany Velké Británie. Datum převzetí kontroly nad americkou 9. leteckou armádou bylo předběžně stanoveno na 15. prosinec.

Směrnice pro velitele AEAF měla původně být přílohou směrnice pro hlavního velitele expedičních sil, jenže na té se dosud nedokázali západní Spojenci shodnout a vyřešení problému odložili na leden 1944. Mezitím se v prosinci v Káhiře alespoň dokázali shodnout na osobě hlavního velitele - byl jím jmenován generál Eisenhower, dosavadní velitel ve Středomoří. Ten o tom byl informován v polovině prosince a do Anglie dorazil v polovině ledna. V únoru pro něj byla vypracována směrnice, která ale byla relativně stručná, neboť neřešila sporné body a obsahovala jen to, na čem se obě strany dokázali shodnout. Konfliktní body, jako například kontrola strategického letectva, byly odloženy na pozdější diskuse, přičemž se mělo vycházet i z požadavků hlavního velitele. Jmenování generála Eisenhowera ukončilo skoro roční období nejistoty, které začínalo ohrožovat přípravy invaze, neboť se začaly kupit otázky, které bylo potřeba vyřešit a s jejich řešením se čekalo právě na jmenování hlavního velitele. Casablanca neformálně počítala s tím, že velitelem bude Brit. Ale to se týkalo invaze roku 1943, v níž by Britové hráli výrazně větší roli, než jak tomu bylo u invaze roku 1944. Navíc se Eisenhower v této roli osvědčil ve Středozemí. V případě amerického velitele se sice původně počítalo s generálem Marshallem, ale Roosevelt ho nechtěl uvolnit, protože cítil, že za něj nemá adekvátní náhradu.

Zatímco se na nejvyšší úrovni řešili základní principy, začalo i zřizování vyšších velitelských stupňů. Na počátku léta Britové vytvořili kostru svých taktických velitelství určených pro OVERLORD. Jednalo se o britskou 2. armádu, kanadskou 1. armádu a 21. skupinu armád. Nejvyšší americkým taktickým velitelstvím v Británii tehdy byl V. sbor. Velitel amerických armádních sil v Evropě Devers, společně s Morganem, naléhal na Ministerstvo války, aby bylo zřízeno americké armádní velitelství, které by jednak začalo s podrobným plánováním příslušné části invaze, jednak pomohlo přesvědčit Němce, že k invazi dojde již v roce 1943. Úspěšní byli ale až na konci srpna, kdy byl armádní velitelem s účinností od 7. září jmenován generál Bradley, který do Británie dorazil 20. září. Otázka zřízení velitelství skupiny armád byla odložena na později. Přípravné práce měl provádět Bradley současně se svými povinnostmi velitele armády. Deversovy návrhy na propojení funkcí velitelství skupiny armád a velitelství armádních sil v Evropě, což byl hlavně administrativní stupeň, Marshall zamítl. Americká 1. skupina armád byla zřízena k 16. říjnu. Prvním úkolem tohoto velitelství bylo operační plánování pod dohledem ETOUSA. Tato činnost skupiny armád a armády měla postupně přejít pod řízení COSSACem. V té době ovšem bylo dohodnuto, že americká 1. armáda bude řídit činnost všech amerických jednotek při útoku na pláže, zatímco celkové velení těmto jednotkám během útoku a raných fázích posilování sil v předmostí bude svěřeno britské 21. skupině armád, která bude vysazena dříve než americká skupina armád a navíc se podílela na plánovací činnosti COSSACu. Americká skupina armád se stane na kontinentu operační až ve chvíli, kdy zde budou dvě americké armády. Směrnice pro činnost 21. skupiny armád byla vydána, již pod hlavičkou hlavního velitelství, na konci listopadu. Sepsal ji generál Morgan po konzultacích s generálem Marshallem. 21. skupina armád byla pověřena účastí na plánování, společně s veliteli spojeneckých námořních a leteckých expedičních sil, a následně provedením pozemní části invaze do té doby, než dojde ke zřízení americké skupiny armád. Velitel 21. skupiny armád tak v počátečních fázích fungoval jako velitel všech pozemních sil, ale od chvíle zřízení americké skupiny armád již ne. Tím se situace armády lišila od letectva a námořnictva, u nichž se počítalo i v dalších fázích s jedním zástupcem hlavního velitele. To jakoby snižovalo prestiž armády na úkor obou zbývajících zbraní. Ve Středozemí existoval jeden velitel pozemních jednotek, ale válčiště zde bylo územně i početně omezené, takže byl de facto velitelem skupiny armád. Otázku jmenování pozemního velitele řešili interně ve Wasnhingtonu. Vzhledem k tomu, že hlavním velitelem byl Američan, bylo by logické, aby jím byl i velitel pozemních jednotek. Jenže americká strana nedisponovala vhodným kandidátem, který by mohl vzhledem k bojovým zkušenostem konkurovat Montgomerymu či Alexanderovi. Washington proto tuto otázku neměl potřebu řešit.
Na tomto základním obrysu velitelské struktury se nic nezměnilo ani po rozšíření útočné fáze operace z tří na pět divizí. útok měly vést americká a britská armáda pod kontrolou 21. skupiny armád v čele s Montgomerym, který se tak stal de facto velitelem pozemních jednotek.

Káhirská a teheránská konference


Na konci října nebyla situace v Itálii dobrá. Spojenci zde měli 11 divizí a do konce ledna mohli očekávat posílení na 16 až 17 divizí. Němci jim čelili 9 divizemi, které mohly být posíleny dalších 15, které se nacházely více na sever. Spojenci tedy čelili možnosti, že nedokáží udržet krok v posilování vojsk a teoreticky by zde mohli i prohrát. Eisenhower se obával, že se mu možná podaří prorazit do Říma, ale jeho jednotky budou tak oslabené, že ho neudrží. Na druhou stranu ale nemohl zůstat stát na jih před ním, protože jeho obsazení bylo důležitým symbolem, letiště na sever od něj měla velkou vojenskou hodnotu a bylo nutno před OVERLORDem udržovat iniciativu na své straně, aby odsud Němci nemohli odsunout jednotky do Normandie, čímž by ztroskotal hlavní deklarovaný smysl celé italské akce. Jedinou možností podle Eisenhowera bylo uskutečnit další invazi z moře do boků německé obrany na poloostrově. Britové ho plně podpořili, především v oddálení přesunu vyloďovacích plavidel se Středomoří do Británie, i za cenu odložení OVERLORDu. Washington odpověděl, že situace není tak vážná a již dříve navíc došlo ke shodě, že OVERLORD je hlavním prostředkem porážky Německa. Nicméně relativně drobná otázka, kdy přepravit vyloďovací plavidla, vyvolala další debatu ohledně spojenecké strategie. Ohledně plavidel samotných byl dohodnut kompromis, Eisenhower si mohl do poloviny prosince ponechat šedesát LST určených pro odsun do Anglie již v polovině listopadu.
Britové se po pádu Itálie pokusili obsadit Dodekanéské ostrovy, ale akce selhala a další pokusy byly odloženy, protože by odčerpávaly příliš mnoho sil z Itálie, ale celá akce nebyla zcela zrušena. Dalo se tedy očekávat, že Britové tuto otázku znovu nadhodí. I proto, že očekávali, že úspěch v této oblasti by mohl přesvědčit Turky ke vstupu do války na straně Spojenců. Taková akce by zřejmě měla i velkou podporu Sovětů, protože by mohla odčerpat síly z východní fronty. K těmto třem faktorům ještě přispěl faktor rychlosti postupu sovětských jednotek a dojem, že spojenecká bombardovací ofenzíva silně podrývá německou morálku. Některým činitelům se zdálo, že neúspěchy na východní frontě a obtíže způsobené nálety přibližují Německo do stavu roku 1918. Zdálo se jim, že bude namísto OVERLORDu potřeba začít uvažovat o provedení RANKINu. Pokud by se blížil pád Německa, bylo by podle Britů vhodnější posílit Středomoří a vyhnout se invazi ve Francii, která mohla i tak přijít velmi draho. Američané nepokládali většinu faktorů za příliš hodnou zřetele. Jediné, co by pro ně mělo případně význam, by byla změna sovětského stanoviska. Ti dosud trvali na otevření druhé fronty v severozápadní Evropě a Středomoří nepovažovali za rovnocennou ani dostatečnou náhradu. Byla tedy otázka, jak to vidí Moskva.

V říjnu britští a američtí vojáci a diplomaté navštívili Moskvu. Maršál Vorošilov nadhodil tři záležitosti. Přípravy USA a VB v roce 1943 na invazi do Evropy, snahu zapojit Turecko do války a snahy přimět Švédsko k poskytnutí leteckých základen. Generálové Deane a Ismay k prvnímu bodu uvedli závěry z Quebecu a ujistili Sověty, že rozhodnutí o provedení OVERLORDu je stále platné. Sověti to akceptovali, netlačili na stanovení přesného data a klidnými je nechala i informace o možném zpoždění. Zdálo se, že Sověti už nemají díky svým úspěchům na frontě o otevření druhé fronty takový zájem a že by raději uvítali spíše okamžitou pomoc. Ostatně Molotov si stěžoval, že západní Spojenci nejsou, i přes své velké zdroje, v Itálii dostatečně razantní, což umožňuje Němcům odsouvat divize na východní frontu. Generál Deane nabyl dojmu, že by Rusové mohli tlačit na posílení tlaku v Itálii a možná i na invazi na Balkáně. Washington upozornil, aby byl připraven na to, že Sověti by mohli takovýto požadavek vznést na připravované teheránské konferenci.

Vyhlídky na provedení OVERLORDu podle plánu se americkým náčelníkům štábů, když byli na cestě do Káhiry na první setkání s Brity před jednání se Sověty, zřejmě nezdály úplně jasné. Podle amerického velvyslance v Británii Johna Winanta neuvažovali Britové o zavrhnutí OVERLORDu, ale byli proti stanovení pevného data. Chtěli operaci provést ve správnou chvíli, a tu šlo dlouho dopředu jen těžko odhadnout. Neúspěch na Dodekanésu Churchilla jen utvrdil v tom, že Němci nejsou zase až tak slabí a že by navíc mohli být schopni přisunout jednotky rychleji, než se dosud očekávalo. Britové stále pochybovali, zda je vhodné určit datum invaze jen v závislosti na ukončení vlastních příprav, bez ohledu na stav německé armády. Raději by čekali, až bude dostatečně slabá. Na konferenci pak Churchill požádal o určitou pružnost, aby mohlo dojít k urychlení operací ve Středomoří. Pružnost měla spočívat v odložení OVERLORDu o pět až šest týdnů. Během té doby navrhoval provedení dalších výsadků v Itálii a na Rhodosu. Britští náčelníci pak konkrétně navrhli postoupit v Itálii na linii Pisa-Rimini, podpořit partyzány v Jugoslávii, Řecku a Albánii, přimět Turecko ke vstupu do války a otevřít zásobovací cestu přes Úžiny do SSSR. Tyto akce a jejich dopad podle nich stály za možné zpoždění v Normandii. Američané souhlasili s diskusí o těchto plánech. Sami sice nezměnili názor na primární postavení OVERLORDu, ale přijetí těchto návrhů jako základu pro jednání se Sověty znamenalo, že při přijímání konečného rozhodnutí chtěli vzít v potaz i sovětské stanovisko. Na tom se již v nic nezměnilo a vyjednávači odjeli do Teheránu.

Hlavním cílem teheránské konference bylo seznámení se se sovětským pohledem na strategické otázky. Stalin hned na začátku popsal všechny základní součásti sovětské strategie ve vztahu k západním mocnostem. Po porážce Německa se hodlal SSSR zapojit do války s Japonskem. Uvítal anglo-americké úspěchy v Itálii, nicméně za zásadní považoval útok v severozápadní Francii. Postřehy generála Deana se tedy ukázaly být lichými. Američané byli překvapeni, ale potěšeni. Churchill se snažil zjistit, zda by SSSR akceptoval odložení OVERLORDu o měsíc či dva za cenu toho, že operace ve východním Středozemí by odlehčila Sovětskému svazu. Stalin odpověděl, že to podle něj za oddálení nestojí. Velmi se naopak zajímal o zmíněné vylodění v jižní Francii. Vnímal ho totiž nejen jako podpůrný útok, ale naopak jako druhé rameno velkých kleští, což byla oblíbená sovětská taktika. Tento Stalinův zájem zastihl západní Spojence nepřipravené. Mohli mu jen sdělit, že dosud nemají podrobnější průzkum, neboť se něm teprve pracuje. Cílem bylo zřejmě vyhnout se stanovení pevného data, neboť plánovači už odpracovali velké množství práce. Nebylo zmíněno ani Eisenhowerovo negativní stanovisko k operaci z obavy o nedostatek zdrojů. Sovětský pohled na věc byl tedy jasný: uskutečnit v květnu vylodění v Normandii a jižní Francii. Naopak akce ve Středomoří považoval jen za podpůrné. O možnosti vstupu Turecka do války velmi pochyboval a nepovažoval ho za nijak výrazně důležité. Stalin zdůraznil, že by bylo vhodné co nejrychleji jmenovat hlavního velitele. Stalin a Churchill se shodli, že by ho měl vybrat Roosevelt.

Když se západní Spojenci znovu setkali v Káhiře, nebylo vzhledem k průběhu teheránské konference odložení OVERLORDu na pořadu dne. To ale nic neměnilo na tom, že přetrvával jeden zásadní problém, který nabýval stále více na intenzitě - jak zajistit prostředky pro takřka současné vylodění na dvou francouzských pobřežích. Plánovači propočetli, že vyloďovací plavidla byla k dispozici pouze pro jednu útočnou divizi a necelou divizi v druhém sledu. Churchill ale požadoval vysazení nejméně dvou útočných divizí. Plánovači navrhovali převést pro ANVIL měsíční příděl plavidel pro Pacifik, což bylo 26 LST a 26 LCT a přidat 5 LCT z OVERLORDu. Ten dostal o 24 LCT více, než bylo předpokládáno v Quebecu, takže ztráta pěti lodí by neměla být zásadní překážkou. Každopádně byl odstartován proces přesouvání alokovaných plavidel mezi oblastmi, někdy pohříchu jen papírový. Jedním z možných zdrojů vyloďovacích plavidel bylo Brity navrhované zrušení navrhovaného výsadku na Andamanské ostrovy (operace BUCCANEER). Američané nakonec přistoupili na omezení útoku na polovinu. Přebytečná plavidla byla odeslána do Anglie. Admirál King byl znepokojen vzrůstající tendencí vnímat Pacifik jako zásobárnu zdrojů pro evropské válčiště. Avšak vzhledem k nedostatku vyloďovacích plavidel a důležitosti operací OVERLORD a ANVIL, které měly být hlavním akcemi roku 1944, bylo nevyhnutelné považovat za zásobárnu sil pro evropské válčiště všechny ostatní oblasti. Ostatně generál Marshall nařídil všem velitelství, že každé plavidlo, u kterého to jen jde, musí být uvolněno pro Evropu. Všechny tyto přesuny přinesly 26 LST, 24 LCI(L) a 64 LCT pro OVERLORD a 41 LST, 31 LCI(L), 3 XAP a 6 LSI(L) pro ANVIL. To byl celkem slušný nárůst, avšak stejně rostly i požadavky s tím, jak plánovači podrobně rozpracovávali jednotlivé čísti vylodění.

Velitelské struktury ustaveny


Generál Eisenhower dorazil 14. ledna 1944 do Londýna a převzal svou novou funkci hlavního velitele spojeneckých expedičních sil. S jeho příchodem dostaly přípravy na invazi nové tempo, neboť tím v poslední době odpadla další z nejistot, navíc v době, kdy už bylo jasné, že OVERLORD bude. Nyní tedy existoval člověk přímo odpovědný za úspěch operace, který měl zároveň příslušné pravomoci. Eisenhower a jeho lidé mohli vycházet z obrovského množství odvedené štábní práce. V Británii se tou dobou také nacházela již polovina předpokládaných amerických jednotek a další byly na cestě. Americká vyšší velitelství již také byla zřízena. 23. října 1943 převzala americká 1. armáda generála Bradleyho operační řízení amerických vojsk ve Spojeném království. Ve stejném měsíci dorazilo velitelství VII. sboru, které bylo vzápětí podřízeno 1. armádě. Pozemní jednotky měla během prvních fází operace řídit 21. skupina armád. Na počátku ledna v jejím čele stanul generál Montgomery, který vystřídal generála Pageta. Montgomeryho náčelník štábu generál Guingand provedl reorganizaci štáb skupiny armád a řadu pozic obsadil důstojníky z 8. armády.

Na začátku roku byla ustavena i velitelská struktura amerického námořnictva pro OVERLORD. V lednu byl stále jeho nejvyšším představitelem v Evropě admirál Stark ve funkci velitele amerického námořnictva v Evropě (ComNavEu), který vykonával administrativní řízení různých úkolových uskupení v Evropě a administrativních složek v Británii. V září 1943 došlo ke konsolidaci všech námořních sil v Evropě pod nově zřízenou 12. flotilou, v čele opět s admirálem Starkem. To sice řadu věcí zjednodušilo, ale stále to nebylo dostatečné. Za účelem řízení operací a výcviku bylo zřízeno Úkolové uskupení 122 s kontradmirálem Kirkem v čele. Dále vzniklo 11. obojživelné uskupení kontradmirála Halla a Velitelství vyloďovacích plavidel a základen v Evropě kontradmirála Wilkese. Admirál Stark měl jako ComNavEu na starost koordinaci amerických námořních příprav na invazi s ETOUSA a COSSAC a jako velitel 12. floty byl zodpovědný za přidělení a provoz výcvikových zařízení pro výcvik a vedení operací. Hallovo úkolové uskupení řídilo výcvik, přípravu a operace všech zdejších amerických námořních sil. Již předtím byla 5. května 1943 za účelem řízení plánovacích prací zřízena funkce velitele spojeneckých námořních expedičních sil. 25. října nahradil admirála Littla admirál Ramsay. Operační kontrolu nad americkými námořními silami ale převzal až 1. dubna 1944 a i poté zůstala jeho nadřízenost víceméně formální až do doby těsně před invazí. Ramsay měl za úkol hlavně koordinovat plánovací práce. Na leteckém plánu pracovalo Leigh-Malloryho AEAF, které současně řídilo již probíhající letecké údery taktického letectva. Otázka strategického bombardovacího letectva zatím nebyla vyřešena.

Americké jednotky měly do Británie dorazit již plně vycvičené, jenže plánovaný obojživelný útok měl celou řadu specifik, na něž nebyly tyto divize připraveny. A leckdy ani nemohly, protože vhodné taktické a technické postupy se teprve vyvíjely. Britové v této oblasti experimentovali již od roku 1940 v rámci Velitelství kombinovaných operací. Po dubnu 1942 se do toho zapojili i američtí důstojníci. Specifika Kanálu a rozsah operaci si vynutily zřízení výcvikového střediska pro americké jednotky. Najít vhodný prostor nebylo jednoduché, nicméně v dubnu 1943 bylo středisko v čele s podplukovníkem Thompsonem vytvořeno a v září do Woolacombe dorazili první muži na výcvik. Střediskem prošla většina amerických jednotek určených pro invazní útok. Výjimku tvořily ty, které získaly bojové zkušenosti v Severní Africe a na Sicílii.

Naopak stále zůstávala nedořešena řada základních otázek, jako například síla počátečního útoku či to, zda se vylodit ve dne či za tmy. Již od Casablancy bylo jasné, že jediný funkční plán mohou načrtnout jen ti, kteří podle něj pak budou postupovat. Proto vznikl COSSAC jako zárodek budoucího hlavního velitelství. Bylo uskutečněno několik pokusů, jak Morganovi udělit alespoň částečné velitelské pravomoci, avšak nic z toho nefungovalo. Po zveřejnění předběžného plánu OVERLORDu v červenci 1943 tak nebyl COSSAC schopen pokračovat v taktickém plánování, neboť tam již bylo nutné vycházet z rozhodnutí, které nebylo možno učinit bez velitele. V lednu 1944 se tedy po určité prodlevě dali Eisenhower, Montgomery, Leigh-Mallory a Ramsay se svými štáby do práce na rozpracování plánů. Mohli se naštěstí opřít o velké množství studií jednotlivých problémů, které jim značně usnadnily a urychlily práci.

Debata ANVIL-OVERLORD


Bylo jasné, že plán z července 1943 bude muset doznat změn, především bude nutno posílit útočnou fázi. COSSAC již sice zkoumal důsledky přidání dalších jednotek či rozšíření fronty, žádný závěr z toho nebyl vyvozen. Ostatně generál Morgan plán ani přepsat nemohl, neboť COSSAC fungoval na základě směrnice kombinovaných náčelníků, která limitovala zdroje z hlediska sil a prostředků. Na změnu neměl dostatečné pravomoce. Když byl jmenován hlavní velitel a COSSAC se z plánovacího štábu změnil na jeho velitelství, formálně existoval jen zmíněný plán. Neformálně ale plánovači pracovali i s myšlenkou na širší akci. Věřili, že pokud bude dostatek plavidel, bude možno provést počáteční útok čtyřmi divizemi a jednu mít jako plovoucí zálohu. Nebylo to ale sepsáno do podoby konkrétního plán, šlo jen o soubor úvah. Zpracování nového plánu teď bylo odpovědností generála Eisenhowera a jeho náčelníka štábu generála Smithe.

Když hlavní armádní plánovač COSSACu generál McLean 3. ledna seznámil Montgomeryho a Smithe s dosavadním plánem OVERLORDu, nebyl Monty spokojen. Nelíbilo se mu, že fronta je příliš úzká a počet plavidel se mu také nezdál. V následujících dnech proběhly diskuse, z nichž vyplynul útok pěti divizemi na frontě od Cabourgu po Les Dunes-de-Varreville na Cotentinu. Americká 1. armáda měla zaútočit na pravém křídle, britská 2. armáda na levém. Hranice mezi nimi měla probíhat u Bayeux. Monty také zdůraznil nutnost toho, aby sbory a armády operovaly na vlastní frontě a neprocházely přes předmostí zřízené jiným velitelstvím, neboť by to přineslo komplikace administrativního a logistického rázu. Širší fronta znesnaďnovala Němcům orientaci ve spojeneckých úmyslech a usnadňovala výjezd z pláží a průlom z předmostí. Vylodění na Cotentinu by výrazně urychlilo obsazení Cherbourgu. Jeho zisku přikládal větší důležitost než plánovači. Ne všechny jeho požadavky byly ihned zapracovány. Avšak minimálně se mu podařilo prosadit posílení útoku na pět divizí. Nebylo to bez odporu. Většina hlavních štábních důstojníků - Morgan, McLean, Barker - byla pro posílení útoku, ale nezdálo se jim příliš velké rozšíření fronty. Operační důstojník generál West byl proti z obavy o rozmělnění omezených sil. Obavy vyslovovali také štábní důstojníci letectva a námořnictva. Morgan byl přesto rád, že se problém alespoň začal řešit.

Plánovači dostali za úkol pokračovat na revizi plánu. Ten měl počítat s útokem pěti divizí z moře a jedné ze vzduchu. Měli předpokládat, že budou k dispozici dodatečná plavidla i letadla. Jako zdroj pro další přepravní kapacity se logicky nabízelo Středomoří. Odsun zdrojů by ale znemožnil provedení ANVILu. Smith již 5. ledna tlumočil Eisenhowerovi do Washingtonu, že Montgomery navrhuje nepočítat s ANVILem jako se souběžnou operací k OVERLORDu v očekávané podobě útoku třemi divizemi. Jako hrozba prý bohatě stačil útok jedné divize. Smith sděloval, že on, Morgan i další plánovači s tím souhlasí. Plánovači argumentovali, že oblast ANVILu je příliš vzdálená od hlavního bojiště i od německých životně důležitých vojenských cílů, takže nelze předpokládat, že by tam odveleli tak velké množství jednotek, aby to mělo větší vliv na operaci v Normandii. Eisenhower souhlasil s rozšířením OVERLORDu, ale nesouhlasil s tím, že ANVIL bude mít stejný efekt s jednou divizí jako se třemi. Před ukončením debaty o ANVILU plánovači spočítali nárůst potřebných prostředků pro rozšířený OVERLORD. A také důsledky, jaké to bude mít pro místo, z něhož se odsunou. Pro získání potřebných plavidel bylo nutné vrátit do Británie polovinu plavidel pro dvoudivizní ANVIL. Datum OVERLORDu bude muset být odloženo o jeden měsíc, aby bylo možno počítat s další měsíční produkcí plavidel v loděnicích. Počet vozidel na jednu divizi musel být snížen na 2 500 kusů. Rozšířená fronta by si vyžádala osm dalších stíhacích perutí. Přeprava celé výsadkové divize namísto tří čtvrtin divize znamenalo sehnat 200 trasportních letadel. Z hlediska plavidel se jednalo o potřebu dalších 72 LCI(L), 47 LST a 144 LCT.

Eisenhower tyto vývody předložil týden po svém příjezdu do Londýna kombinovaným náčelníkům. Odklad mu Britové i Američané odsouhlasili. Byla zde i šance, že v červnu už bude lepší počasí na východní frontě, což usnadní činnost Rudé armádě, což by ještě zhoršilo německé postavení. Ohledně ANVILu byla situace složitější. Britští šéfové letectva a námořnictva Portal a Cunningham doporučovali provést ANVIL v síle dvou divizí, neboť v něm viděli užitečný podpůrný útok. Naopak Churchill význam ANVILu zpochybnil. Britské stanovisko pak bylo vůči ANVILu stále více vlažné. Američané naopak stále považovali vylodění v jižní Francii za jediný prostředek, jak efektivně nasadit americké a francouzské divize ve Středomoří a jak odlákat část německých divizí z prostoru OVERLORDu. Omezený ANVIL by podle nich tak maximálně udržel na místě již přítomné německé jednotky. Na ANVIL se navíc dohodli v Teheránu se Stalinem. Američané, včetně Eisenhowera, považovali OVERLORD a ANVIL za v podstatě součásti jedné operace. Oslabit jednu pro posílení druhé jim proto nepřišlo logické. Role se tak, zdálo se, vyměnily. Nyní paradoxně Američané jakoby přikládali Středomoří větší důležitosti než Britové. Ale to bylo jen zdánlivé. Britové tak jen reagovali na uvíznutí spojeneckých sil v Itálii, které nedokázaly přetavit vylodění u Anzia v nabrání nového tempa, a hledali tak možnost, jak tam přítomné jednotky posílit dalším vyloděním v síle jedné divize. Američané neměli nic proti odhodlanému postupu v Itálii. Avšak vše se zase točilo kolem toho, do jaké míry by mělo strategické rozhodování a plánování čekat na vývoj na bojišti. Generál Marshall tvrdil, že plánování a přípravy na ANVIL by měly pokračovat. V případě, že by se Spojenci do dubna nedostali do oblasti severně od Říma, měl být ANVIL zrušen. Kdyby byl ale odpískán už teď, nebylo by ho možno na přelomu jara a léta provést, i kdyby pro to existovaly vhodné podmínky.

Hlavním problémem bylo zajištění dostatku plavidel pro OVERLORD. Americké Ministerstvo války přislíbilo stroje pro útok čtyř divizí z moře a jedné ze vzduchu. Problémem ale bylo, kde sehnat další přepravní kapacity pro pátou útočnou divizi a také pro čtyři obrněné brigády či jejich ekvivalent, pět pluků samohybného dělostřelectva, pobřežní skupiny, jednotky letectva a námořnictva a pro dvě třetiny jedné druhosledové divize, kterou bylo nutno přepravit v plavidlech naložených podle taktických potřeb pro možnost jejího okamžitého zasazení. Zbytek druhého sledu, tj. jedna celá divize a třetina další, měl být přepraven s ohledem na ekonomii místa s tím, že jeho zapojení do bojů bylo možno očekávat až během D+2. Naráz tedy bylo nutno naložit celkem 174 320 mužů a 20 018 vozidel různých typů. Velkou část tvořily jednotky mimo divizní sestavy, jejichž stavy dohromady odpovídaly zhruba dvěma a půl divizím. Výsledkem jednání v sídle SHAEF v Norfolk House během týdne od 13. února byl kompromisní plán použití plavidel. SHAEF nejprve navrhovalo snížit stávající alokaci o 1 LSI(H), 48 LST a 51 LCI(L), což by znamenalo ztrátu 21 560 mužů a 2 520 vozidel. To mělo být nahrazeno přeložením plavidel APA, která měly nést i vozidla, použitím plavidel AKA v počáteční fázi a nalezením dalších 27 LCT. Plán byl následně upraven výměnou 6 AKA za 20 LST a 21 LCI(L) mezi Británií a Středomořím, neboť velká nákladní plavidla se hodila více pro klidnější jižní vody. ANVIL tak mohl být teoreticky proveden dvěma divizemi, ale nebylo vůbec jisté, zda hlavní velitel ve Středomoří Wilson bude akceptovat ztrátu taktické flexibility, kterou by výměna specializovaných plavidel za lodě AKA přinesla. Navíc stále chybělo kolem 15 LST. Eisenhower požádal o přidělení minimálně sedmi dalších LST z nové produkce. Zbytek chtěl dohnat především přeložením LST, které měly dorazit během třetí přílivové vlny, tj. ráno D+1.

Plánovači 21. skupiny armád kompromisní plán podrobili kritice. Podle nich hleděl jen na logistickou stránku věci a ignoroval taktickou. Například poukázali na to, že nebylo počítáno se samostatnými plavidly pro jednotky commandos a rangers, které musely dorazit na vlastních lodích, u nichž ale nevyužijí celou kapacitu, kterou ale nejde z taktických důvodů využít k jiným účelům. Rovněž zálohy by nebylo možné přepravit naložené z hlediska taktického. Zde bylo nutné, aby byly naloženy rovnou do plavidel, z nichž se budou vyloďovat na pláže, aby se neztrácel drahocenný čas v úvodní fázi. Zvýšení podílu mužů na úkor techniky v útočné fázi pak znamenalo ztrátu bojové síly a mobility, což by vedlo ke zdržením a zácpám na plážích, což by zase zpomalilo ustavení předmostí. A nechat lodě částečně vyložené čekat na připlutí lodí s vozidly přinášelo nepřiměřený risk pro lodě i přepravované muže. Eisenhower problémy uznával, ale rizika pro něj byla akceptovatelná, pokud to znamenalo proveditelnost ANVILu. Montgomery se s tím smířil a upravený plán byl předložen britským náčelníkům štábů. Ti s kompromisním plánem použití plavidel nesouhlasili. Podle nich poškozoval OVERLORD i ANVIL. Navíc bylo vzhledem k vývoji v Itálii nejisté, zda vůbec bude možno vylodění v jižní Francii uskutečnit. Přesunutí celkem deseti divizí do jižní Francie by totiž znamenalo, že v Itálii by zůstalo jen dvacet divizí pro místní boje a případné další operace ve Středomoří. Naděje na uskutečnění ANVILu tak silně poklesly, ačkoliv Eisenhower se přesvědčení o jeho proveditelnosti stále nevzdal. S Birty se alespoň shodl, že ačkoliv Itálie musí mít ve Středomoří prioritu, budou rozpracovány i plány na další akce ve Středomoří, především na ANVIL v původní plánované podobě. Wilson měl uvolnit 20 LST and 21 LCI(L) pro OVERLORD výměnou za 6 AKA pro ANVIL. Výměna byla naplánována na duben, nicméně 20. března mělo ještě dojít k finálnímu přezkumu. Pokud by tedy bylo jasné, že naděje na ANVIL jsou mizivé, měla být plavidla pro přepravu jedné divize přesunuta ze Středomoří do Británie. Na tom se nakonec shodli vojenské i politické špičky obou zemí.

Eisenhower postupně měnil názor a byl stále více přesvědčen o neproveditelnosti ANVILu. Chtěl proto shodu na jeho zrušení či odložení, což by přineslo více jistoty při plánování OVERLORDu. Současně Wilson upozorňoval na problémy u Anzia a požadoval oddálení přesunu plavidel do Británie. Debaty ale nějakou dobu nevedly ke shodě. A Eisenhower hleděl stále s většími obavami na nedostatek plavidel pro OVERLORD. Tato nejistota značně narušovala proces přípravy detailních plánů. Američtí náčelníci štábů došli k závěru, že v Itálii nedojde k průlomu, který by do konce měsíce umožnil postup na Řím. Naděje na provedení ANVILu souběžně s OVERLORDem se přiblížila k nule. 21. března Eisenhower doporučil, aby ANVIL nebyl proveden souběžně s OVERLORDem. Toto doporučení bylo přijato a byl nařízen přesun vyloďovacích plavidel ze Středozemí do Anglie. Velitel OVERLORDu tak získal dostatek plavidel pro provedení operace.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#511199 Verze : 0

Organizace plánování


S rozhodnutím o vylodění v severozápadní Francii souvisela potřeba znovuvybudovat síly v Anglii poté, co jejich rozhodující část byla odčerpána do Středozemí. To se týkalo materiálu, velitelských a plánovacích kádrů, jež vytvořily Velitelství spojeneckých sil (AFHQ) generálporučíka Eisenhowera. Ten si ponechal i funkci velitele amerických sil v Evropě (ETOUSA), ačkoliv praktickým výkonem této funkce pověřil svého zástupce generálmajora Hartleho. V létě 1943 došlo k oddělení AFHQ a ETOUSA. V únoru byl novým velitelem sil v Evropě jmenován generálporučík Andrews. Území jeho působnosti zaujímalo celou Evropu bez Balkánu, Apeninského a Iberského poloostrova. Andrews tehdy disponoval značně prořídlými silami. Před invazí v Africe bylo v Británii zhruba 190 tisíc mužů. Z pohledu jednotek šlo o tři pěší divize a jednu obrněnou. Tři z nich byly vyslány do Afriky. Šlo o 150 tisíc mužů. Do Evropy sice dorazily nové posily, nicméně v únoru bylo v Británii jen zhruba 110 tisíc příslušníků. Další nárůst nebyl nijak překotný. Až do podzimu 1943 byla na ostrovech jen 29. pěší divize. TORCH zasáhl i síly letectva. 8. letecká armáda zrovna dotvářela svou útočnou sílu, když musela odevzdat zhruba polovinu letadel a část klíčového personálu, včetně velitele generálmajora Spaatze, ve prospěch nově zřizované 12. letecké armády. Navíc ztratila prioritu v přísunu posil, zásob a nových strojů. Celkový počet zásob dopravených z USA do Británie klesl ze zářijových 240 tisíc tun na 20 tisíc tun v únoru. Výstavba sil na BOLERO sice začala pomalu nabírat na tempu, ale na zářijová čísla se přísun dostal až v červenci.

Mezitím pokračovalo plánování ROUNDUPu. V Casablance sice bylo dohodnuto zřízení kombinovaného plánovacího štábu, avšak práce nijak moc rychle nepokračovaly. V Casablance bohužel nebyly detailně specifikovány úkol a forma nového štábu. Formulace, že má fungovat pod vedením náčelníka štábu dosud nejmenovaného vrchního velitele implikovala, že plánovači jsou zárodkem velitelství, které potom převezme řízení operací. V závěrech se také uvádělo, že po dobu několika měsíců již existoval zvláštní mezispojenecký štáb, který pracoval na plánech útoku přes Kanál. Tento štáb měl být reorganizován v souladu s novými potřebami a měl být posílen americkým personálem. Společně pak měli plánovači pracovat pod vedením vrchního velitele nebo jeho zástupce, dokud nebude jmenován, a to v součinnosti se zárodkem jeho kombinovaného štábu v Londýně. Jenže to byla ve skutečnosti jen sbírka pracovních poznámek Kombinovaných náčelníků štábů.
V březnu se Britové a Američané dohodli na podobě nového štábu. Zatím ale nebylo jasné, kdy bude tento štáb zřízen a jakou bude mít odpovědnost v oblasti plánování. Britové navrhovali nespěchat, neboť na ostrovech nebylo příliš mnoho amerických sil, tudíž stačí dosavadní plánovací činnost a není účelné vyčleňovat potřebné vyšší důstojníky ze stávajících instancí. Místo toho navrhovali, aby byl jmenován náčelník štábu, který by měl za úkol koordinaci plánovacích prací. Tím byl jmenován generálporučík Morgan. S jeho jmenováním Američané souhlasili, nepřijali ale názor o vhodnosti omezené činnosti. Proto došlo na další diskuse mezi hlavními západními Spojenci. Postupně bylo jasné, že v roce 1943 již k invazi nedojde. Plánovači se nyní měli soustředit na to, aby německým analytikům znesnadnili odhad spojeneckých úmyslů pro zbytek roku. To byla taky jediná základní změna učiněná během měsíce diskusí. Spor se vedl také o datum invaze. Z Casablancy vyplýval jen rok 1944 bez bližší specifikace. Březnová direktiva uváděla jaro 1944. Britové chtěli upřesnění o jaru odstranit, ale Američané to odmítali. Nakonec se dohodli na formulaci, že k ní dojde v roce 1944, v nejbližším možném termínu.

Nová direktiva Kombinovaných náčelníků štábů byla vydána v dubnu, kdy již byla nová organizace v chodu. Morganovi bylo v březnu řečeno, že ať už bude dohoda jakákoliv, on bude hlavní osobou zodpovědnou za naplánování útoku přes Kanál. Obdržel složku plánovacích spisů a měl vypracovat doporučení ohledně podobu, jakou by měl štáb mít. Vzhledem k tomu, že se tehdy předpokládalo, že vrchním velitelem bude britský důstojník, navrhoval Morgan britskou organizaci v čele s britským náčelníkem štábu. Ten měl dočasně obdržet plné moci budoucího vrchního velitele. Štáb měl být zárodkem budoucího spojeneckého velitelství. V této souvislosti Morgan nedoporučoval zřízení nějakého hlavního britského hlavního velitelství. Naopak volal po včasném zřízení velitelství armád. Spojenecké velitelství mělo pracovat do té doby, než počty sil a prostředků umožní zřízení velitelství skupin armád, přímo s velitelstvími jednotlivých armád. Spojenecký štáb měl být vpravdě jednotným celkem bez ohledu na národnost. Pozice měly být obsazovány na základě schopností, ne podle národnostního klíče. Administrativní záležitosti nicméně měly být vedeny separátně. Morgan také požadoval pro svůj štáb nejvyšší možnou míru autonomie, přinejmenším v operační oblasti. V podstatě lze konstatovat, že navrhoval kompaktní plánovací a koordinační štáb s maximem svobody při přípravě invaze. Mělo dojít k integraci všech vojenských složek obou států. Štáb zřízený v dubnu 1943 v podstatě odpovídal Morganovým představám. Označován byl jako COSSAC, což vycházelo z názvu Morganovy funkce - Chief of Staff to the Supreme Allied Commander, tj. náčelník štábu vrchního spojeneckého velitele. Hlavní důstojníci tohoto štábu se poprvé sešli 17. dubna. Morgan sice okamžitě nedostal ani požadované pravomoci, ani neomezenou kontrolu nad všemi ofenzivními akcemi podnikanými z Británie, ale obdržel dostatek moci, aby se mohl se svěřeným úkolem vypořádat. Ke svému úkolu přistupoval spíše aktivně. Nechtěl být pouhým plánovačem, který produkuje pouze papíry. On chtěl podněcovat činnost, ačkoliv neměl všechny potřebné výkonné pravomoci. Svůj štáb vnímal hlavně jako koordinační těleso, které nebylo pouhým plánovacím štábem, nýbrž zárodkem budoucího štábu vrchního velitelství. Vzorem mu byl štáb maršála Foche na konci první světové války - malé těleso vybraných důstojníků, kteří určovali hlavní rysy, zatímco dennodenní rutinní štábní činnost vykonávaly štáby skupin armád.

Původní COSSAC byl rozdělen do pěti úseků - armádního, námořního, leteckého, zpravodajského a administrativně-logistického. Každý úsek, vyjma zpravodajského, byl řízen dvěma hlavní důstojníky - Britem a Američanem. V čele zpravodajského byl původně jen Brit. Jim byly podřízeny další štáby, rozdělené vertikálně podle národnosti, a horizontálně do sekcí odpovědných za přípravu různých plánů, jež měl COSSAC za úkol připravit. Armádní úsek tak měl dva hlavní plánovače a řadu dalších amerických a britských důstojníků ve třech sekcích, kteří pracovali na plánu OVERLORD (invaze do severozápadní Francie), plánu RANKIN (plán návratu na kontinent v případě kolapsu Německa) a plánu COCKADE (vytvoření hrozby, která by vázala co nejvíce německých divizí na Západě). Dále zde byly tři poradní sekce. Námořní a letecký úsek měly více či méně podobnou strukturu. Zpravodajský úsek byl rozdělen na části týkající se armády, letectva a námořnictva. V rámci administrativních úseků byly tyto podřízené součásti zdvojeny podle národností. Hlavní plánovači koordinovali činnost úseku a pak výsledky práce předkládali COSSACu. Armádní, námořní a letecký úsek načrtly plán, zpravodajský úsek dodal informace o nepříteli a administrativní úsek zhodnotil potřebné zdroje. Tento úsek byl také zodpovědný za vypracování administrativních a logistických plánů v operačním rámci. Tato organizace zpočátku postačovala, avšak s tím, jak postupně přibývaly úkoly, rostl počet amerických činitelů a štáb se začal stále více měnit ve vrchní velitelství, začala být příliš těžkopádnou. Když byl na konci června jmenován letecký maršál Leigh-Mallory velitelem spojeneckých expedičních leteckých sil, byly americké a britské letecké součásti COSSACu sloučeny. Tento integrační proces byl ostatně nastartován již dříve. Zpravodajský úsek byl od samého počátku veden jedním člověkem a administrativní úsek měl po krátkém čase v čele také jen jednoho důstojníka, britského generálmajora Brownjohna. V polovině července Morgan nařídil zřízení operačního úseku s funkčně seskupenými
sekcemi, které se neměly dělit podle národnosti. Kompletní integrace se uskutečnila až s podzimním nástupem generálmajora Barkera do funkce zástupce náčelníka štábu. Ten oznámil zrušení všech dělení podle národnostního klíče. Přednost dostala čistě funkční struktura. COSSAC se stále rozrůstal, ačkoli rutinní činnosti byly z velké části delegovány na nižší instance. Jenže rozsah koordinačních činností se stále rozrůstal, a to až do ledna 1944, kdy se štáb definitivně přetavil ve Vrchní spojenecké velitelství. COSSAC musel zajišťovat i činnosti z oblasti civilních záležitostí či z oblasti propagace a vedení psychologické války. Ale především musel, měl-li dostát svým úkolům, převzít výkonné povinnosti vyplývající z odpovědnosti za invazní operaci. Na podzim 1943 tak převzal koordinaci úderů a průzkumu v severozápadní Evropě tak, aby bylo zabezpečeno jejich směřování k invazi a diverznímu programu pro rok 1943. O něco později převzal stejnou odpovědnost i v oblasti řízení partyzánské války a odbojového hnutí v okupované Evropě.

Britové postupně zformovali své nejvyšší velitelské instance určené pro provedení operace OVERLORD. Jednalo se především o 2. armádu, 1. kanadskou armádu a 21. skupinu armád. Do jejího čela byl postaven generál Paget a převzala od Velitelství domácí obrany veškeré plánování, výcvik a řídící funkce ve vztahu k britským expedičním silám. Morgan s Pagetovým štábem úzký pracovní vztah a delegoval na něj detailní plánování. Sloužil mu také jako poradní prvek pro nasazení veškerých pozemních sil. To vycházelo z toho, že Američané v té době neměli odpovídající velitelství pozemních sil. Nejvyšším armádním operačním velitelstvím v Británii bylo velitelství V. sboru. Americká armáda se na činnosti COSSACu podílela prostřednictví armádního velitelství pro evropské válčiště, tj. ETOUSA. Organizačně to bylo dokonce tak, že, vzhledem k neexistenci systemizace vydané Ministerstvem války pro americkou část COSSACu, američtí plánovači tam byli služebně zařazeni v plánovací sekci armádního evropského velitelství a ke COSSACu byli formálně jen dočasně přiděleni. Velitel ETOUSA generál Andrews i jeho nástupce generálporučík Devers se sice na plánování aktivně podíleli, ale nemohli COSSACu poskytnout instanci odpovídající britským velitelstvím armád a skupiny armád. Tento nedostatek byl odstraněn až v říjnu, kdy byla v Anglii zřízena americká 1. armáda. Britové Američany předběhli i v oblasti námořnictva a letectva. Na počátku května byl Admiralitou ustanoven do funkce hlavního britského velitele námořnictva pro invazi velitel v Portsmouthu admirál Little. Ten vykonával souběžně obě funkce. Za účelem účasti na plánování invaze mu byl podřízen nově zřízený zvláštní plánovací štáb, označovaný jako Námořní štáb (X), v čele s fregatním kapitánem Hughes-Hallettem, který velel námořní složce při operace u Dieppe a nyní se stal členem COSSACu. Americké námořní síly operující ze Spojeného království v té době podléhaly admirálu Starkovi, který zastával funkci velitele námořních sil v Evropě. Odpovídající operační instance byla zřízena až na podzim, v podobě 12. floty kontradmirála Kirka. Starkovo velitelství do té doby muselo koordinovat účast amerického námořnictva na invazi s ETOUSA a COSSACem. Stark vyslal do COSSACu štábní důstojníky a styčné důstojníky do velitelství admirála Littla a též do Plymouthu a Milford Haven, z nichž měla vyrazit americká invazní plavidla. U letectva navrhl v březnu letecký maršál Portal zřízení velitelství smíšené skupiny v rámci Velitelství stíhacího letectva, která měla najít vhodnou organizaci pro operace nad kontinentem a působit jako velitelský prvek v případě německého kolapsu a urychleného návratu do Evropy. Skupina byla zřízena ještě v březnu a v červnu dorostla do podoby 2. taktické letecké armády v čele s leteckým vicemaršálem d'Albiac. Americká obdoba vznikla v říjnu zřízením 9. letecké armády.

Velikost a podoba invazního útoku


Když začal COSSAC pracovat, měl k dispozici velké množství zkušeností a dat shromážděných během dvou let plánování pro ROUNDUP a při menších útocích přes Kanál. Nejdůležitější z nich byl nájezd na Dieppe ze srpna 1942. Operace se zúčastnili především Kanaďané, ale figurovaly v ní i britské jednotky a američtí rangers. Naplánována byla na Mountbattenově Velitelství kombinovaných operací a jejím cíle, bylo ověření technik a taktiky rozsáhlejšího obojživelného útoku. Jednalo se vlastně o takovou malou, vševojskovou invazi s vyloděním větších svazků pěchoty a obrněné techniky s výhledem na krátkodobé obsazení předmostí, ale bez záměru toto předmostí po delší dobu držet či rozvíjet. Otestována byla především praktičnost výsadkových člunů s tanky a možnost zabrání přístavu přímým útokem. Námořnictvo si vyzkoušelo řízení rozsáhlého invazního uskupení, letectvo zase vybojování letecké nadvlády nad invazní oblastí a poskytování přímé letecké podpory. Nájezd byl proveden 19. srpna 1942 a z taktického hlediska šlo o jednoznačnou porážku. Silný odpor německých obránců přinesl velké ztráty a plánované stažení probíhalo za okolností velmi podobných evakuaci z Dunkerku. Z více než 6 tisíc mužů se vrátilo jen 2,5 tisíce. Zbytek zahynul nebo byl zajat. Ze strategického hlediska ale přinesla řadu velmi cenných poznatků - jak pro taktiku obojživelných operací, tak pro plánování invaze. Ukázalo se, že je nutné provést dostatečnou koncentraci sil, aby mohlo dojít k počátečnímu proražení vnějšího obranného perimetru. Zřejmě i díky zkušenostem z Dieppe došlo v zimě 1942/43 k určité změně v plánování ROUNDUPu. Až dosud se předpokládalo, že útok na francouzské pobřeží by měl být rozprostřen na široké frontě, aby se předešlo koncentraci německých sil vůči jednomu kritickému bodu s jeho následným zničením. V listopadu 1942 se generál Barker a hlavní britský plánovač generál Sinclair na věc podívali z jiného úhlu. Při posuzování možných oblastí pro velkou invazní operaci se zaměřili na možnost koncentrace sil. Opustili původní myšlenku vícero samostatných plukovních výsadků a místo toho přišli s návrhem na jedno hlavní vylodění v oblasti, která by umožňovala další postup a vytvoření kompaktního předmostí. Načrtli tedy nutné podmínky. Oblast musela být v dosahu stíhacích letounů operujících z anglických letišť a musela obsahovat letiště či plochy umožňující je vybudovat. Obranné prvky na plážích musely být redukovatelné leteckým bombardováním a námořním ostřelováním, případně operacemi výsadkových či zvláštních sil. Tyto obranné prvky měly být samozřejmě co nejslabší, ale ještě důležitější byla míra předpokládané úspěšnosti při jejich neutralizaci. Oblasti s vysokými skálami či rozsáhlými zátopovými oblastmi tedy byly zcela mimo hru. Oblast také musela umožňovat dostatečně rychlý přísun dalších sil a zásob pro stávající síly. To znamenalo možnost rychlého obsazení většího přístavu. Poblíž by navíc měly být další přístavy, aby mohlo být udrženo dostatečné tempo i při nárůstu sil. Bylo jasné, že obsazené přístavy nebude možno zprovoznit dostatečně rychle, invazní pláže tedy měly být použitelné i pro vyloďování materiálu i při špatných povětrnostních podmínkách. Důležitý byly i podmínky za plážemi. Oblast musela z kapacitního hlediska umožňovat dostatečně rychlý průchod sil a materiálu. Rozhodující tedy nebyla jen velikost pláží a pevnost jejich povrchu, ale i existence odpovídající silniční infrastruktury.

Když měli stanovena hlavní kritéria, zhodnotili plánovači jednotlivé oblasti. Ani jedna nesplňovala dokonale všechny podmínky. Nejvíce se blížila oblast kolem města Caen. Nizozemsko bylo zavrženo, neboť bylo mimo dostatečný dosah stíhačů, jeho pláže neposkytovaly dostatečné krytí, písečné duny by komplikovaly pohyb, silniční síť nevyhovovala a oblast byla snadno zatopitelná. Ani Belgie neposkytovala dobré podmínky, pláží zde nebyl dostatek a navíc byly malé a podobou nevhodné. Německá obrana by zde musela být hodně oslabená a počasí by muselo být dobré minimálně po dobu jednoho týdne, aby mohly být obsazeny přístavy Dunkerku a Zeebrugge. Jenže Němci zde naopak měli silné posádky. Ani oblast Pas-de-Calais nebyla vhodná. Pláže zde neposkytovaly krytí, byly silně bráněné a za nimi byly výšiny s početnými postaveními dělostřelectva. Pláže měly málo výjezdů a přístavy nedostatečnou kapacitu. Ani v oblasti ústí Seiny nebyly vhodné pláže. Provést zde bylo teoreticky možné jen podpůrný útok po vylodění v Caen. Aby mohly být použity přístavy v Le Havre a Rouen, musely by být vyčištěny oba břehy Seiny. Tyto výsadky by se ale přes řeku nemohly navzájem podporovat a mohly by být postupně neutralizovány. Bretaň disponovala sice dostatečnou přístavní kapacitou, ale celkově byla odepsána jako velmi nevhodná. Vyřazovací metodou tedy zůstala jen oblast kolem Caen. Ta nesplňovala jen podmínku dostatečné přístavní kapacity. Uvažovalo se tedy o hlavním výsadku u Caen a podpůrném výsadku na poloostrově Cotentin, s následným obsazením Cherbourgu. Ani ten by ale z dlouhodobějšího hlediska nestačil, takže se předpokládalo obsazení přístavů v Bretani či v ústí Seiny. Analýza byla v březnu 1943 odsouhlasena a položila základ pro další plánování invaze přes Kanál. Okamžitým důsledkem bylo sestavení nového náčrtu plánu, což bylo to poslední, co vypracovali Combined Commanders, než předali plánovací činnost nově ustavenému COSSACu. Nový plán SKYSCRAPER počítal s vyloděním u Caen a současně na východě Cotentinu čtyřmi divizemi v prvním sledu a šesti v druhém sledu. Zúčastnit se mělo i osmnáct oddílů commandos a čtyři výsadkové divize. Po zajištění předmostí, včetně Cherbourgu, mělo dojít k obsazení dalších přístavů. Plán preferoval přístavy v ústí Seiny, ačkoliv by si to asi vyžádalo další podpůrné vylodění severovýchodně od Le Havre. Poté měl postup směřovat na severovýchod směrem k Antverpám. Tím by se spojenecké armády usadily v oblasti mezi Pas-de-Calais a Porúřím.

Zřejmým cílem SKYSCRAPERu bylo poskytnutí měřítka v oblasti hlavních problémů, se kterými se muselo naplánování invaze potýkat. Jednalo se především o velké nároky na síly a prostředky. Jako hlavní kritický faktor byl uveden nedostatek vyloďovacích člunů. Požadavek na deset současně naloděných divizí byl minimem. I tento počet bude schopný potýkat se jen se silami přítomnými v oblasti invaze. V případě, že by Němci dokázali přisunout posily, tyto síly by nestačily. Bylo proto nutné zablokovat příjezdové trasy. SKYSCRAPER schválně nastavil laťky vysoko, neboť to byl pokus o rozbití clony, kterou změť navzájem propojených nejasností položila na plánování ROUNDUPu. Plánovači tlačili na učinění finálního rozhodnutí. Aby mohli připravit plán na invazi do západní Evropy, museli si všichni plně uvědomovat potřebnost prostředků a muselo existovat odhodlání je vytvořit a poskytnout. Odložení rozhodnutí bylo podle plánovačů vlastně rozhodnutím o neuskutečnění. Britští náčelníci štábů ale kontrovali tím, že neurčitý pojem "rozhodný odpor" nemůže být použit jako kritérium pro určení vhodného počtu divizí útočících v prvním a druhém sledu. Nicméně i přes tento negativní pohled byla řada myšlenek ze SKYSCRAPER byla přenesena do OVERLORDu, neboť řada plánovačů přešla do COSSACu. Nicméně odpor k přístupu vyplývajícímu ze SKYSCRAPERu znamenal nutnost nalezení nového přístupu. Morgan svému štábu řekl, že bylo shromážděno mnoho dat, avšak nebyl vypracován plán invaze hodný toho jména. Plánovači měli z důvodu úspory času maximálně vytěžit dosavadní studie, ale na problém mělo být nahlíženo jako na něco nového, jako kdyby dosud žádné plány nebyly vypracovány. Morgan se tedy vrátil k základním principům a vytvořil široký strategický rámec. Celková koncepce počítala s velkou pozemní kampaní vrcholící invazí a okupací Německa silami celkem stovky divizí. Začít měly jednotky anglické a kanadské armády soustředěné na jihozápadě, k nimž se měly přidat americké jednotky. Potřeba leteckého krytí znamenala, že útok musel být proveden na levém křídle vůči britským silám. Americké jednotky měly být vrhnuty do předmostí a následně se měly stočit směrem na západ přes britsko-kanadské postavení a obsadit přístavy, které měly být použity pro přijetí hlavní masy amerických jednotek, které by čekaly v USA na pokyn k přesunutí přes Atlantik. Jelikož by to ale znamenalo promíchání jednotek, bylo navrženo vhodnější řešení. Anglo-kanadské předmostí na levém křídle jako clona chránící americký postup na pravém křídle na západ od Britů. Každopádně potřeba získání přístavů znamenala, že počáteční postup vpřed bude směřován směrem na západ a postup na východ ve směru na Německo bude následovat až po něm. Bylo jasné, že invaze bude muset být provedena ve Francii. Dostatečně hluboké přístavy s příslušnou kapacitou pro přijetí masy amerických vojsk se sice nacházely i v oblasti Beneluxu, jenže nešlo počítat s tím, že by tyto přístavy mohly být uvolněny jednotkami úvodní útočné fáze. Vzhledem k blízkosti Německa by tyto početně slabé jednotky v podstatě samy svedly bitvu o Německo s předem jasným výsledkem.

Nedostatek vyloďovacích plavidel


V té době nebylo zdaleka jasné, ve které přesně oblasti k invazi dojde, ani to, zda půjde o jeden nebo více výsadků. Z velké části to ostatně bylo odvislé od přibližného rozsahu operace. Zatímco Morgan pracoval na širším rámci, jeho plánovači propočítávali přesné počty mužů a lodí. Jenže to je zase vrátilo k zásadní otázce, kterou řešili všichni před nimi a nevyřešili. Totiž: jak vypočítat velikost útoku. Podle čeho určit nutnou velikost? Jejich předchůdci pracovali s číslem deseti divizí, čtyř prvosledových a šesti druhosledových. Mezitím se měly lodě a čluny vrátit a začít přivážet další síly. Těch prvních deset divizí mělo být vyloděno během prvních dvou dní. Problém byl v tom, že jediným základem pro počet deseti divizí byl pocit, že návrat na kontinent bude čelit odhodlané opozici a menší síla by nedosáhla úspěchu. Britští náčelníci poukazovali na to, že počet potřebných divizí nemůže být odvozen od vágního pojmu "odhodlaná opozice". Jenže žádný lepší odhad nebyl k dispozici. Ostatně bylo těžké odhadovat rok dopředu, jaká bude síla protivníka. Jedinou možností bylo vzít za základ stávající stav z jara 1943 a předpokládal standardní distribuci záloh, předpokládat, že Němci zlepší obranu a přidat hypotetické propočty na základě logistických tabulek ohledně možností nepřítele co se přísunu posil týče. Avšak i tento propočet mohl být zcela mimo, neboť existovalo až příliš mnoho neznámých a za rok se mohl celkový obraz radikálně změnit. Pokus určit, jak masivní útok bude nutný, tedy selhal na nemožnosti reálně posoudit rozsáhlost úkolu. Alternativní přístup spočíval v tom, že se spočítalo, jak masivní útok bude moci být vzhledem k množství dostupných prostředků, a poté se zhodnotilo, jakou zhruba by mohla mít takto rozsáhlá operace asi úspěch.

V květnu přišel Hughes-Hallett s nápadem, který vyžadoval podrobnější prozkoumání. Podle jeho názoru bylo reálné očekávat shromáždění takového množství vyloďovacích plavidel, které by dokázalo přepravit čtyři divize. Pátá divize by mohla být předpřipravena a být vyloděna do 24 hodin. Avšak odhad dostupných lodí byl asi tak stejně nejistý jako odhad potřebných lodí. Ostatně generál Barker tehdy psal generálu Handymu, že problém se zajištěním vyloďovacích plavidel je dlouhodobou překážkou, která dosud nebyla z materiálního hlediska vyřešena a navíc je potřeba ji překonat i v psychologické a politické rovině. Barker se obával, že nedostatek plavidel by se mohl stát výmluvou pro neuskutečnění invaze a Handyho žádal o jasné stanovisko, že USA dokáží vyrobit a dodat dostatek těchto plavidel. To ale nebylo tak snadné. Idea širšího nasazení speciálně zkonstruovaných vyloďovacích plavidel při obojživelných operacích byla tak nová, že pro ní ještě ani nevznikla všeobecně přijímaná doktrína. Objevily se i názory, že by šlo použít různé náhražky v podobě upravených bárek a říčních parníků. Americké námořnictvo ostatně s tímto typem plavidla začalo experimentovat až od roku 1937 a teprve v roce 1940 objednalo první kusy. Velké série ale objednalo až na jaře 1942. Do té doby většina špiček námořnictva považovala vývoj takového plavidla za mrhání zdroji, které byly potřeba jinde. Výzkum probíhal i v Británii, jež s nimi začala experimentovat již po skončení světové války v souvislosti s příchodem tanků. Ten totiž nemohl být vysazen z lodí určených pro pěchotu, neboť vyžadoval člun s rampou. V roce 1920 vznikl nákladní člun, který sice neuvezl tank, ale používal se pro přepravu vozidel mezi námořními loděmi a plážemi. V roce 1938 navíc Britové vyvinuli speciální člun určený pro vysazení pěchoty a v září 1939 zadali výrobu větších, avšak ne masivních sérií. Oba typy plavidel vyráběly firmy zabývající se výrobou menších plavidel a jachet, ostatně větší firmy byly vytížené výrobou velkých válečných a obchodních plavidel. Motory byly dováženy z USA. Plavidla byla určena především pro různé nájezdy jednotek commandos. V červnu 1940 Churchill osobně nařídil vývoj a výrobu vyloďovacího plavidla schopného unést tři tanky. První plavidlo bylo dodáno v listopadu 1940. I nadále probíhal jeho vývoj a v prosinci 1941 mohla být zadána výroba modelu určeného speciálně pro francouzské pláže. Plavidlo dokázalo unést dokonce šest tanků a šlo ho rychle vyrábět ve velkých sériích. Britové navíc, ve spolupráci s Američany, pracovali i na vývoji lodě, která by byla schopna plavby po moři a současně vysazení vozidel rovnou na pláže, což se jim po čase podařilo. Výrobu těchto lodí převzaly USA.

Na jaře 1942 začaly USA s programem masové výroby vyloďovacích plavidel pro invazi vedenou přes Kanál v roce 1943 v souladu s Marshallovým memorandem. Nebylo ta ale ani zdaleka bez obtíží, spíše naopak. Námořnictvo postrádalo zkušenosti. To se týkalo i loděnic, které byly navíc zcela vytíženy. Výroba tak připadla menším firmám, které sídlily při řekách, takže bylo nutno sehnat a vycvičit osádky pro dopravu lodí do atlantických přístavů. To zajišťovala Pobřežní stráž, která s tím ale neměla žádné zkušenosti. Ještě větším problémem byl nedostatek materiálu, především ocele a motorů. Po invazi do Afriky dostaly na seznamu urgentních položek přednost eskortní torpédoborce a obchodní lodě. Počet nových výsadkových plavidel tak postupně klesal. Britové dokonce Američany požádali, aby prozkoumali možnost zvýšení výroby, aby nebyla ohrožena invaze v roce 1944. Řada činitelů amerického námořnictva Brity podezírala, že naplno nevyužívají vlastní kapacity a odmítali opět omezit jiné programy na úkor vyloďovacích plavidel.

Přidělení zdrojů


Z pohledu plánovačů COSSACu v Londýně byla neschopnost přijmout včasná opatření ke zvýšení produkce vyloďovacích plavidel přinejmenším projevem krátkozrakosti, ne-li záměrným pokusem sabotovat samotnou invazi. Ve Washingtonu ale neměli na starost jen ROUNDUP. Například hlavním úkolem z jednání v Casablance byla eliminace německé ponorkové hrozby, a to se ještě nestalo, naopak čísla zničené tonáže rostla, takže se nikomu nechtělo omezovat výrobu eskortních plavidel. Navíc nikdo nedokázal zodpovědně říci, kolik vyloďovacích plavidel bude potřeba čili zda dosavadní tempo výroby náhodou nestačí. Odhady plánovačů se pohybovaly mezi vysazením pěti až deseti divizí, což představovalo obrovský rozdíl. S touto základní nejistotu dorazili v květnu 1943 do Washingtonu britští plánovači, aby projednali, mimo jiné, přidělení zdrojů na evropské operace v roce 1944. První britský návrh požadavků zahrnoval 8 500 vyloďovacích plavidel pro deset divizí. Američtí plánovači kontrovali, že není možné takovéto množství lodí vyrobit a někteří dokonce Brity podezírali, že čísla schválně nadsazují, aby došlo ke zrušení invaze. Tím ale opomíjeli fakt, že s počtem deseti divizí přišly dříve společné orgány a souhlasilo s ním i ETOUSA. V kontextu britských argumentů pro další operace ve Středozemí a jejich pochyb o proveditelnost invaze bez velkého oslabení německých sil na Západě se ale zdálo toto podezření být oprávněným. Bylo jasné, že aby mohli Američané oponovat britské vizi dalších útoků ve Středozemí, kterou považovali za nevhodnou, neboť nemůže přinést rozhodující výsledky, bude nutné snížit velikost zamýšlené invaze někam do oblasti, která bude logisticky proveditelná. Úvahy směřovaly k celkovým dvaceti divizím, což zároveň snižovalo počet prvosledových divizí. Americké pochyby o serióznosti britského odhodlání k invazi do Francie v roce 1944 tak pomohly dotvořit jejich pozici, že plánování by mělo směřovat k operaci proveditelné se zdroji, které budou s jistotou k dispozici na jaře 1944. Jinak řečeno, hledání argumentů proti britské středozemní strategii navedlo americké velitelské špičky k přijetí stávajících produkčních kapacit jako limitujícího faktoru ohledně velikosti operací na evropském kontinentu v roce 1944. Existovala snaha vyhnout se diskusím o možnosti zvýšení produkce vyloďovacích plavidel. Vše v této oblasti totiž stálo na hliněných nohou. Bylo potřeba najít pevnou půdu pod nohama. Stalo se. I britští plánovači si nebyli jisti tím, že bude potřeba zrovna deset divizí. Američané si stěžovali, že každá britská zpráva uvádí jiná čísla. V případě počtu vyloďovacích plavidel šlo o rozptyl mezi 8,5 tisíci a 4 tisíci. Britové ostatně sami připouštěli, že není žádný určitý podklad pro počet deseti divizí vyjma pocitu, že síla útočících jednotek musí být dostatečně velká. Jenže to bylo relativní a záleželo na budoucí síle Němců, kterou v tu chvíli nedokázal nikdo přesně odhadnout.

Spojení náčelníci štábů nařídili svým plánovačům, aby přezkoumali americké a britské možnosti v oblasti vyloďovacích plavidel a zásobování vojsk. Plánovači ohlásili, že po skončení dvou operací po dobytí Sicílie ve Středozemí mohou být v Británii na jaře 1944 vyloďovací plavidla dostupná pro současný přesun pěti divizí - tří v prvním sledu a dvou v druhém. Věřili, že druhý sled může být dopraven plavidly použitými pro přepravu prvního sledu. Detailní propočty ukázaly, že chybí zhruba 500 plavidel, což bylo považováno za relativně malé číslo z hlediska celkového plánování. Co se týče vojsk dostupných pro provedení operace počítali plánovači s tím, že ve Spojeném království bude na jaře 1944 mezi 26 a 30 divizemi. Tato čísla byla přijata bez větší debaty a Morganovi bylo tedy uloženo, aby svůj plán přizpůsobil počtu 4 504 vyloďovacích plavidel. K pěti divizím vysazeným z moře měl přidat použití dvou výsadkových divizí. Všechny propočty byly nutně založeny na mnoha velmi sporných předpokladech, ohledně kterých neexistovala úplná shoda a nebyly v praxi otestovány ve větším měřítku. Například byly velké rozdíly v počtu vozidel, které měla divize mít s sebou při vylodění. Rozdíl mezi 3 tisíci a necelými 4,5 tisíci je z hlediska plánování obrovský. Navíc je rozdíl mezi malým přívěsem a těžkým nákladním vozidlem, ale obě položky spadaly do kategorie vozidlo. Hodně také záleželo na složení jednotky. Z taktického hlediska nebylo vždy možné hledět na ekonomii využití prostoru. Čim vyšší průměrné číslo naloženého množství sil a prostředků připadalo na jedno plavidlo, tím se zmenšovala flexibilita a naopak. Bez vypracovaného taktického plánu byly odhady jen velmi přibližné a založené na znalosti či spíše pocitu plánovačů ohledně složitosti zvažované operace. Obecně byli Američané více optimističtí ohledně náročnosti úkolu, a tak spíše tlačili čísla směrem nahoru k teoretickému maximu. Platilo, že Američané ve Washingtonu byli více optimističtí než ti v Londýně. Nedostatkem washingtonských propočtů bylo to, že dostatečně nebraly v potaz možné ztráty či poškození vyloďovacích plavidel. Problematický byl i časový rozvrh. Čas potřebný k překročení Kanálu závisel na místě vylodění. Podle některých plánovačů nezajišťoval předpokládaný počet plavidel včasný přísun dalších sledů. Při washingtonských jednáních se také moc neřešilo to, že část plavidel nemohla být použita pro přesun jednotek, neboť měly být nasazeny v různých podpůrných rolích, např. jako nosiče raket.

Washingtonská konference tedy omezila nejen počet plavidel, ale i míru taktické flexibility. S tím, jak podrobné plánování pokračovalo, se stále více ukazovalo, že washingtonská čísla byla zcela nedostatečná. Americká snaha docílit jasného rozhodnutí s jasným datem vedla k ochotě souhlasit s operací přizpůsobenou jistě dostupným prostředkům. Britové neměli potřebu jim to nějak vehementně vymlouvat, protože se tehdy až tak moc nezaobíralo dlouhodobými záležitostmi, ale naopak velmi řešili tu nejbližší nadcházející záležitost, což bylo v tu dobu Středozemí, tedy invaze na Sicílii a do Itálie která ji měla vyřadit z války jako německého spojence a donutit Němce stáhnout sem část sil z Francie, což by vlastně teprve umožnilo provedení ROUNDUPu. Američanům se nasazení větších sil v Itálii moc nezamlouvalo, neboť měli strach, že by to ohrozila invazi přes Kanál, ale ani jedna strana nechtěla nechat vojska zahálet mezi africkým tažením a předpokládanou invazí do Francie. Washingtonská konference přidělila pět pěších divizí pro útok, dvě pěší divize pro okamžitý druhý sled, dvě výsadkové divize pro podporu a dvacet divizí pro další přísun do předmostí. Datum invaze bylo předběžně stanoveno na 1. května 1944. Když Američané dosáhli potvrzení invaze do Francie, ustoupili v případě invaze Itálie, nicméně s určitými omezeními. Každá operace po Sicílii měla být odsouhlasena společnými orgány a Eisenhower zde mohl použít jen síly, které již byly do Středozemí přiděleny. Čtyři americké a tři britské zkušené divize budou od 1. listopadu 1943 drženy v záloze tak, aby mohly být přesunuty do Anglie pro potřeby invaze.

Tři plány COSSACu


COSSAC byl se závěry z washingtonské konference seznámen na konci května. Mezitím začal pracovat na třech plánech, za jejichž vypracování byl zodpovědný. Jednalo se o plán invaze v roce 1944 (OVERLORD), plán akcí, které měly u Němců vyvolat dojem, že k invazi dojde již v roce 1943 (COCKADE) a plán operací, které bude nutno provést v případě německého kolapsu (RANKIN).

COCKADE
Hlavním cílem operace COCKADE, což byl klamný plán pro rok 1943, bylo vázání německých sil na Západě. Spojenci je chtěli přesvědčit, že chystají již v tomto roce invazi. Součástí měla být i klamná obojživelná operace, která měla vylákat do souboje německé letectvo, kterému měli spojenčetí stíhači zasadit tvrdou ránu. Plán sestával ze tří operací, přičemž každá se týkala jiné části pobřeží. Americká operace Wadham byla zaměřena na Bretaň a měla u Němců vyvolat dojem, že americké síly v Británii jsou silnější než ve skutečnosti. Britské síly ve Skotsku měly v rámci operace TINDALL simulovat přípravy na invazi do Norska. Hlavní součásti ale byla operace STARKEY zaměřená na oblast Pas-de-Calais. Její součástí byla klamná obojživelná operace, v podstatě cvičení vyloďovací operace, s názvem HARLEQUIN. Ta ale nakonec nebyla v celé šíři realizována. Nicméně STARKEY byla uskutečněna a zahrnovala především odminovávací operace. Je těžké zhodnotit, nakolik COCKADE ovlivnila počet německých sil na Západě, neboť chybí relevantní dobové informace. Zdá se nicméně, že určitý vliv měla. Spojenci navíc získali další zkušenosti v provádění klamných operací, které zužitkovali v následujícím roce.

Náčrt OVERLORDu
Většinu své energie COSSAC od června věnoval přípravě plánů na OVERLORD. Po měsíci práce měli plánovači hotov náčrt plán. Nebyl to operační plán, nešlo o plán akcí, ale o plán pro plánování. Plán reflektoval skutečnost, že ho sestavil štáb bez velitele, kterému nechtěl dopředu svazovat ruce. Chtěl jen zodpovědět otázku vyplývající z květnových závěrů - zda je možné při předpokládaných zdrojích uskutečnit na jaře 1944 invazi? Již předchozí analýzy ukázaly, že pro invazi jsou použitelné jen dvě oblasti - Caen a Pas-de-Calais. Ačkoliv byla dosud druhá oblast zavrhovaná, Morgan ji vrátil do hry, neboť měla své výhody, především byla blíže Anglii. Morgan si dobře uvědomoval její nevýhody, ale nechtěl ji zcela ignorovat. Britští plánovači tedy připravovali plány pro Pas-de-Calais, zatímco Američtí pro oblast Caen. Závěr britských plánovačů byl jasný - oblast je nevhodná. Byly tam jen čtyři vhodné pláže, které umožňovaly vysazení pouze dvou útočných divizí. Problém byl také v nedostatku vhodných přístavů pro další přísun jednotek. Němci by byli schopni přisunout ty své rychleji. Vzdálenost do Antverp či ústí Seiny byla příliš dlouhá. Předmostí by bylo také špatně hájitelné z důvodu nepříznivých geografických podmínek. Opět tedy zůstala jen oblast kolem Caen, respektive tři pláže v jeho okolí. Více nebylo s dostupnými silami možné pokrýt. Morgan odmítl současné vylodění na východě Cotentinu, ačkoliv uznával jeho hodnotu a v případě dostatku plavidel by ho do operace zahrnul.

Plán předpokládal vylodění dvou britských divizí na dvou východních plážích u Caen, jedné americké divize na západní pláži, dvou třetin britské výsadkové divize u Caen a další podpůrné údery na klíčové pobřežní baterie provedené oddíly commandos a dalšími parašutisty. Také měli obsadit přechody přes řeku Aure a zajistit obranný perimetr na řece Vire. Konkrétní detaily měly být rozpracovány později. Den D nebyl přesně určen, ale plán se zabýval různými otázkami souvisejícím s počasím a přílivem. Dnem Y byl 1. květen, takže vylodění se předpokládalo někdy v květnu. Očekáváno bylo 23 dní vhodných pro vylodění z hlediska síly větru. Klidné období čtyř dní a více mohlo být očekáváno dvakrát během měsíce. Šance, že se podaří předpovědět období tří klidných dnů 24 hodin dopředu, byla 10:3. Otázka počasí vhodného pro výsadkové operace se teprve řešila, ale bylo jasné, že to ještě zúží počet vhodných dní. Otázka, zda operaci provést ve dni či v noci nebyla definitivně vyřešena, nicméně námořnictvo požadovalo denní světlo, aby mohlo spolehlivě řídit pohyb velkého množství plavidel a palbu na cíle. Armáda zase upřednostňovala přistání v noci, aby se co nejdéle udržel moment překvapení. Doporučeno bylo také to, aby první výsadky přistály tři hodiny před vysokým přílivem, aby mohla být velká část sil vyloděna během prvního přílivu. Volba Caen znamenala, že přístavy vhodné pro udržení početných sil v chodu budou získány se zpožděním. Cherbourg nemohl zajistit zásobování 29 divizí. Značná část zásob bude muset být vysazována na invazních plážích. Morgan předpokládal, že snad bude mít k dispozici trumf - nejméně dva umělé přístavy přesunuté z Anglie k francouzskému pobřeží.

Vzhledem k řadě neznámých a k povaze plánu nebylo zatím řešeno detailní složení invazních sil. Bylo ale poznamenáno, že v prvních vlnách bude potřeba vyšší množství obrněné techniky a protiletadlových prostředků. COSSAC předpokládal, že nebude až zase tak velký problém prorazit obranná postavení na plážích. Kritické podle něj budou první bitvy s německými zálohami. Zálohy mohli Němci zřejmě nasadit hned během prvních dnů, jak ostatně vyplývalo z jejich doktríny, proto Morgan zdůrazňoval potřebu tanků hned na počátku. Kruciální tedy bylo dopravit dostatečně rychle dostatečně velké síly, aby mohly být nejprve odraženy počáteční německé protiútoky a poté poraženy a zatlačeny jejich další zálohy. Bylo tedy nutné udržovat v oblasti alespoň mírnou převahu. Jenže Morgan byl od počátku limitován dostupnými zdroji. Pokyny předpokládaly nasazení tří prvosledových útočných divizí a dvou druhosledových hned za nimi, a za tímto účelem byla přidělena plavidla. Avšak když se plánovači pokusili dát tato čísla dohromady, tak zjistili, že řada jednotek nemůže být naložena podle taktických potřeb a řada lodí vůbec nevyhovuje pro plavbu přes Kanál, nemluvě o potřebě přepravit protiletadlová děla a speciální ženijní techniku hned na počátku, což zase dále ubíralo lodní prostor. To znamenalo, že během Dne D bude po vylodění prvního sledu možno v druhém sledu dopravit jen čtyři zesílené pluky namísto dvou divizí. Během Dne D+1 bude možno přisunout jen jednu celou divizi a třetinu další, ačkoliv z washingtonských závěrů vyplývala potřeba celých dvou. Navíc většina vozidel bude muset být během dne D+1 přepravována standardními loděmi. To bylo docela riskantní a navíc to znamenalo, že vozidla by nemohla být vykládána v taktickém pořadí. Jednotky by pak potřebovaly 24 hodin na přeskupení do bojových formací. Jednotky ze den D by tak de facto byly posíleny až v den D+2. Během dne D+1 by šlo jednotky sestavit maximálně do plukovních bojových skupin, ne do kompaktních divizí. COSSAC měl počítat s nasazením dvou výsadkových divizí, ale 632 přidělených letadel na jejich přepravu nestačilo. Nebylo to dost ani na dvě klíčové mise - obsazení Caen a neutralizaci pobřežních baterií v Grand-camp-les Bains a Ouistrehamu-Riva-Bella. V případě Caen plánovači předpokládali potřebu nasazení celé divize. Získání tohoto komunikačního uzlu považovali za klíčové pro odvrácení porážky v počátečním stádiu operace.

Morgan si uvědomoval, že s omezenými zdroji v počátečních fázích může počítat maximálně s drobnou převahou. Uvedl tedy, že je nutné udělat vše pro redukci nepřátelských sil k odporu. Předpokládal nasazení všech možných prostředků - od letectva přes psychologické působení, politické kroky, ekonomický tlak a sabotáže, až po klamné zpravodajské hry. To vše mělo být pečlivě naplánováno, systemizováno a efektivizováno, aby to dohromady přineslo podmínky vhodné pro invazi. Klíčové bylo pomocí letecké kampaně zredukovat sílu německého stíhacího letectva na Západě, oslabit výkonnost německé vojensko-průmyslové mašinérie a zničit dopravní infrastrukturu. Letecká nadvláda během vylodění byla považována za klíčový prvek pro vítězství, neboť měla vybalancovat nedostatky na straně pozemních sil. Obranná postavení na plážích měla být cílem náletů až těsně před vyloděním. Plánovači také zdůrazňovali, že je nutné neupozornit na oblast Caen, aby mohlo být využito toho, že nepřítel zatím předpokládal vylodění jinde, čemuž odpovídalo množství sil v oblasti a mohutnost a četnost zde vybudovaných či budovaných obranných prvků. To se ale mohlo snadno změnit. Klamné operace měly naopak naznačovat možnost invazí v jiných oblastech. Plánovači tedy apelovali na oslabení sil nepřítele. Ale jak určit, jak velká redukce je nutná, respektive s jakou ponechanou silou se lze smířit. To šlo jen velmi nesnadno vyjádřit. Navíc, jak už bylo zmíněno, bylo složité odhadnout, kolik sil zde bude mít protivník za rok. Morgan na to šel z druhé strany. Snažil se spočítat, s jak silným protivníkem budou invazní síly schopné se vypořádat. Ignoroval poziční jednotky na plážích, neboť předpokládal, že s nimi si poradí invazní jednotky při útoku z moře. Po vylodění, předpokládali plánovači, budou spojenecké jednotky schopné čelit protiútoku v síle dvou německých divizí. Zvládnout by šla i přítomnost tří divizí, pokud by jedna z nich byla držena v záloze pro případné nasazení proti invazi na Cotentin. V den D+2 byla předpokládána schopnost vydržet útok zesílený o dvě další německé divize. V den D+8 mohl být odražen útok devíti německých divizí na předmostí. Pokud by jich Němci dokázali shromáždit více, hrozila by Spojencům porážka. Pokud se vzaly v potaz i účinky klamných operací, předpokládalo se, že je nutné, aby Němci v oblasti Francie a Beneluxu neměli více než dvanáct divizí. S obsahem těchto nejistých propočtů a vůbec zásadních podmínek pro úspěch nesouhlasil generál Barker, který se obával, že s nimi nebude možné plán prosadit ve Washingtonu. Bylo mu jasné, že zdejší činitelé by je brali jako britskou přípravu alibi pro odložení invaze. A tak se taky stalo. Barker pak musel vysvětlovat, že je operaci možné provést i při nesplnění této podmínky. Podle něj to jen znamenalo, že jakékoliv další divize nebude možné porazit pozemními silami, ale bude nutné je eliminovat letectvem či jinými prostředky. To horké hlavy uklidnilo. Morgan to bral s klidem. Jeho úkolem nebylo určovat spojenecké záměry, ale vypracovat jakousi studii proveditelnosti. Jelikož mu byly předem stanoveny limity z hlediska zdrojů, těžko mohl přijít se závěrem bez jakýchkoliv podmínek. Plán navíc jasně uváděl, že nejde jen o prostý matematický počet, ale jde i o stav komunikací, především železniční sítě, a sílu, kvalitu a morálku příslušníků německých divizí.

Prvním cílem invaze mělo být zajištění předmostí, zahrnující Grandcamp, Bayeux a Caen do konce dne D. Během dne D měly dorazit další dva pluky do každého sektoru, které měly předmostí pouze posílit. Následovat měly výpady na jih a jihovýchod z oblasti Bayeux-Caen, s cílem porazit protivníka západně od řeky Orne a obklíčit jeho síly mezi řekami Orne a Dives, čímž bude zajištěna dostatečná hloubka, která umožní výpad přes Cotentin na Cherbourg. Tyto operace měly zabrat prvních osm dní. V den D+8 už by mělo být na předmostí dvanáct spojeneckých divizí. Během dalších šesti dní měla pokračovat expanse jihozápadním směrem za současného postupu na Cherbourg, který měl být obsazen v D+14. Obrněné uskupení mělo současně zaútočit jihovýchodním směrem ve směru na Alençon, aby mohla být obsazena letiště jihovýchodně od Caen. V den D+14 mělo být na břehu osmnáct spojeneckých divizí a německé jednotky v oblasti měly utrpět porážku. Po obsazení Cherbourgu a porážce německých sil západně od řeky Orne mělo, podle předpokladu plánovačů, dojít k odsunu části německých sil z Bretaně k obraně Paříže, přičemž část sil se měla stáhnout do přístavů k jejich obraně. Pak by záleželo na budoucím vrchním veliteli, zda se zaměřit na přístavy v Bretani či na přístavy v ústí Seiny. Ačkoliv to mělo být odvislé od momentální situace, plánovači preferovali Bretaň. K jejímu obsazení bylo nutné současně tlačit Němce na východ k řece Eure mezi Dreux a Rouenem a řece Seině mezi Rouenem a mořem. To měli zajistit Britové a Kanaďané, zatímco Američané měli postupovat v Bretani. Při postupu vpřed bylo nutné brát v potaz kapacitu komunikačních linií, nutnost včasného obsazení letišť v oblasti Dreux-Evreux a půdy pro zřízení letišť v oblasti Le Mans-Chateaudun, hodnotu Seiny jako překážky, význam Dreux, Chartres a Orleans jako komunikačních křižovatek a hodnotu Coteaux du Perche jako bastionu západně od Dreux a Chartres. Tato fáze měla vrcholit v D+50 obsazením oblasti mezi Seinou a Loirou. COSSAC zde zdůrazňoval nutnost zajištění dostatečného počtu letišť. Po zajištění oblasti předpokládali plánovači určité období přeskupování a konsolidace sil.

Hlavním cílem následující fáze bylo osvobození Paříže a přístavů v ústí Seiny. Předpokládalo se, že Němci v této fázi budou klást velmi silný odpor. Poté se opět předpokládalo přeskupování, které ale mělo být provázeno vyčištěním jižní Francie a Normanských ostrovů. Vše mohlo samozřejmě probíhat rychleji v závislosti na schopnosti Němců klást odpor, ale to šlo těžko předpovědět, to už bylo odvislé od vývoje s mnoha neznámými. Ostatně Morganovým úkolem nebylo naplánovat likvidaci německých jednotek, nýbrž úspěšné získání předmostí, ze kterého by bylo možné vést další útočné operace.

RANKIN
Třetím úkolem COSSACu bylo naplánování okupace kontinentální Evropy v případě kolapsu Německa. Úkol to byl mimořádně obtížný. Předně nebylo jasné, co přesně znamená kolaps. Pracovalo se s definicí, že kolapsem je úpadek německé morálky v důsledku nedostatku prostředků, který se odrazí ve slábnutí vůle k odporu. To byla přinejmenším velmi mlhavá idea. COSSAC měl připravit plán použitelný v případě potřeby návratu na kontinent všemi dostupnými silami v co nejkratší době v případě náhlého a nečekaného kolapsu německého odporu. Cílem bylo co nejrychleji obsadit důležitá politická a vojenská centra v Německu.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#510434 Verze : 0

2.4 PLÁN OPERACE NEPTUNE



Jasné rozhodnutí o rozšíření útočné fáze bylo zaneseno do náčrtu nového návrhu plánu, tzv. Jednotného výchozího plánu operace NEPTUNE z 1. února 1944. Jeho autory byli Montgomery, Ramsay a Leigh-Mallory. Jednalo se o jakýsi výkonný nástroj, podle něhož se měly řídit navazující plánovací práce a jejich implementace. Základem byl náčrt plánu z července 1943, vypracovaný COSSACem, a další navazující studie jednotlivých taktických velitelství. Na tento dokument navázaly plány americké 1. armády z 25. února a britské 2. armády z 20. března. Rovněž velitelé letectva a námořnictva předložili své podrobnější plány. Vznikaly také plány pro nižší celky. Ty pak zase po vypracování ovlivňovaly plány vyšších celků. Takže dokumenty byly stále rozpracovávány a upravovány. V následujících odstavcích nebude představen jeden plán jako celek, ale spíše výtah z řady dokumentů ve vztahu k záměrům zhruba na úrovni armád.

Nepřítel


Plánovači během zimy a počátku léta stále vycházeli z předpokladu, že síla a rozložení německých sil se do dne D nezmění, neboť potřebovali nějaký pevný bod, od kterého by se mohli odrazit. Nicméně již v únoru bylo jasné, že Němci ve Francii posilují. Odsun útočných divizí na východní frontu se přibrzdil, ačkoliv přísun vyčerpaných divizí opačným směrem pokračoval. Odhadovalo se, že celková síla německých sil ve Francii a Beneluxu vzrostla ze 40 na 53 divizí. A existovaly náznaky, že během jara by tento počet mohl stoupnout na 60 divizí. Květnové odhady v zásadě tyto počty potvrzovaly. Přesto měli Němci jen zhruba 12 záložních divizí, což plánovači propočítali jako maximum toho, čemu může předmostí bezpečně odolat. Samotný nárůst počtu divizí tak spojenecké velitele až tak příliš moc neznepokojoval. COSSAC dále stanovil podmínku, že Němci by neměli být schopni v době invaze stáhnout z východní fronty více než 15 divizí. V květnu analytici nepočítali s tím, že by Němci mohli nějaké divize stáhnout z východní fronty, u ostatních válčišť odhadovali maximální počet na 13 divizí. Ohledně místa invaze neměly, podle podmínek stanovených COSSACem, německé síly v den D překročit tři divize, v den D+2 pět divizí a v D+8 devět divizí, všechny v plných stavech a nad rámec pobřežních divizí. Předpokládalo se, že Němci nebudou schopni přisunout takový ekvivalent, neboť řada divizí byla na podstavech a bez dostatečné vybavenosti dopravními prostředky. U pozičních divizí se předpokládalo, že budou odpor klást jen v bunkrech a polních opevněních. Divize na Západě sice posilovaly, ale neočekávalo se, že by mohly dostatečné síly dosáhnout včas. Spojenci si uvědomovali německý důraz na obranu pobřeží. Věděli, že Němci nemají vybudován nějaký nepropustný val na pobřeží Atlantiku, nýbrž relativně úzký pás, který měl invazní síly zadržet po dobu, než přijdou taktické zálohy umístěné v blízkém okolí, a následně strategické zálohy z větší vzdálenosti, které provedou rozdrcení invazních sil. Pro vykonání tohoto obranného plánu byl klíčovým faktorem stav a umístění záložních sil. Analytici odhadovali počet Rundstedtových záložních divizí na deset tankových divizí, jednu divizi tankových granátníků a črtnáct až sedmnáct útočných pěších či paradesantních divizí. Z nich bylo možno považovat za prvotřídní jednotky jen tři až čtyři tankové a dvě pěší divize. Odhadovalo se, že Němci budou schopni přisunout do invazní oblasti jednu tankovou a dvě pěší divize během dne D k posílení obrany a vedení lokálních protiútoků. Další posily měly být postupně přisouvány během dalších dvou dní, přičemž se očekávalo, že budou nasazeny hned po příchodu, bez koncentrace sil. Ke dni D+3 mohl mít nepřítel v oblasti tři tankové, dvě paradesantní a čtyři útočné pěší divize, navíc k pobřežním divizím. Rozsáhlejší protiútok bylo možno očekávat během dne D+7. O jeho uskutečnitelnosti a čase se ale vedly debaty. Nicméně byl jasné, že kdykoliv po D+3 lze očekávat zesílený tlak v podobě buď postupného, či koordinovaného příchodu posil. Bylo tedy imperativem vylodit do D+3 co nejvíce jednotek a techniky.

Německá armáda na invazní jednotky čekala schovaná za Atlantickým valem. Jenže ten nebyl zdaleka neprorazitelný, pokud by se na něj zaútočilo vhodnou formou na vhodném místě. Chyběla mu totiž potřebná hloubka, takže dostatečný počáteční průraz v jedné oblasti by ho učinil dále nepoužitelným. Asi největší obavy měli spojenečtí analytici z baterií pobřežního dělostřelectva, včetně dvou baterií ráže 240 mm. Očekávalo se, že Němci mají k dispozici také řadu mobilních dělostřeleckých baterií dále ve vnitrozemí. Analytici varovali především před 170mm děly. Od února se také plánovači začali zaobírat problematikou podvodních překážek na plážích. Pečlivě se sledoval postup německých prací a podle toho se počítal nejvýhodnější stav vodní hladiny při začátku vylodění. Hrozba německého letectva a námořnictva byla sice brána v potaz, ale v této oblasti byla spojenecká převaha zcela jasná.

Topografie invazní oblasti a invazní cíle


Únorová revize plánu se nedotkla celkových cílů, zůstala i invazní oblast a celkové načasování jednotlivých fází. Počáteční útočná fáze ovšem doznala velkých změn. Tři COSSACem vybrané pláže dokázaly pojmout jen tři útočné divize. Bylo tedy nutné najít nové pláže. rozšíření na východ do oblasti mezi Lionem-sur-Mer a Ouistrehamem bylo bez problémů odsouhlaseno. Diskuse se naopak rozhořela ohledně přidání další oblasti severozápadně od řeky Vire, tedy na poloostrově Cotentin. Vše vycházelo z hodnocení topografie oblasti. Ta se skládala z pěti částí - severního Cotentinu s vrchovinou severně od Valognes, rovinatého a vodnatého jižního Cotentinu, Bessinu, což byl pobřežní pás mezi Isigny a Bayeux, Bocage, což byla zalesněná kopcovitá oblast jižně od Bessinu a Cotentinu, a otevřené krajiny u Caen mezi Bayeux a jihovýchodním okrajem bojiště. Tři britské pláže ležely ve východní části Bessinu a u Caen. Bessin a Caen od sebe neodděluje žádná jasná hranice, nicméně lze konstatovat, že jižně od Bessinu se nachází Bocage, zatímco jihovýchodně od krajiny okolo Caen se nachází oblast úrodné orné půdy, která je vhodná pro manévrový boj tankových formací a pro zřízení letištních ploch. Ve všech plánech byla zdůrazňována důležitost obsazení Caen a krajiny okolo něj právě kvůli potřebě zřízení letišť. Britské jednotky měly Bayeux a Caen obsadit hned během dne D a poté tlačit dále na jih k Falaise a jihovýchod k řece Touques. Tak by zajistily prostory pro letiště a zároveň kryly postup amerických jednotek na Cherbourg. Pro splnění tohoto cíle COSSAC původně počítal s dvěma pěšími divizemi, Montgomery přidal třetí pěší divizi a navrch necelou výsadkovou divizi.

Mapové podklady jsou dočasně nedostupné

Obsazení Bessinu připadlo na americký sbor, který tam měl vysadit jednu útočnou divizi. Významným topografickým prvkem byla řeka Aure, která přitéká z Bocage do Bayeux a severně od něj pak zatáčí směrem na západ a teče podél pobřeží do Isigny, u něhož se vlévá do moře. Především na svém dolní toku řeka protéká rovinatou a bažinatou krajinou, která byla snadno zatopitelná. Z oblasti mezi Port-en-Bessin a Isigny tak šlo relativně snadno udělat de facto poloostrov. Tato plošina byla posetá stromořadími, sady a loukami oddělenými živými ploty. Relativně otevřená zde byla krajina jen mezi Vierville-sur-Mer a St. Laurent. Oblastí vedla laterální silnice mezi Caen, Bayeux a Isigny, která byla součástí trasy z Paříže do Cherbourgu. Tato komunikace byla jakousi spojkou mezi předpokládanými čtyřmi plážemi a bylo potřeba ji co nejdříve zajistit. V původním lánu COSSAC se předpokládalo, že americké jednotky budou nejprve postupovat na jih a jihovýchod, aby rozšířily počáteční předmostí, a pak vyrazí na severozápad přes Cotentin k Cherbourgu. Velkou překážkou měla být řeka Douve, která přetínala větší část základny poloostrova, a bažinatá, snadno zatopitelná oblast kolem jejich přítoků. Přes řeku vedly jen tři větší silnice. Snadný postup umožňovala jen oblast mezi obcemi St. Lô-d'Ourville a St. Sauveur de Pierrepont, která se ale nacházela na západním pobřeží poloostrova a byla příliš úzká, takže snadno hájitelná. Dostat se na Cotentin z jihu tedy bylo vyhodnoceno jako velmi složité a riskantní. Jenže se tam nacházel Cherbourg, který hrál ve spojeneckých plánech klíčovou roli. Z toho vyplývala nutnost vytvoření předmostí severně od řeky Douve. Ani to ale nebylo bez rizik. Pohled na mapu ukazoval, že pás území za východním pobřežím od Quinéville až po ústí řeky Douve byl protkán spletí drobných vodotečí. Spojnicemi mezi plážemi a vnitrozemím bylo jen několik málo úzkých cest, vedoucích po náspech. V místě uvažovaného výsadku páté divize se nacházely jen čtyři takové komunikace. I tato oblast tedy poskytovala obráncům značné výhody.

Řešením mělo být vysazení výsadkové divize do týlu obránců okolo Ste. Mère-Eglise. Její jednotky měly zajistit exity z pláží. Mnozí plánovači se ale obávali, zda lze vkládat větší naděje do úspěchu výsadkářů. Dosud byly tyto jednotky ve větším rozsahu nasazeny jen při vylodění na Sicílii, a to ne zrovna úspěšně. Zde mělo dojít k rozsáhlejšímu výsadku proti početnějšímu a lépe připravenému nepříteli. Vodní překážka v podobě řeky Douve, jejích přítoků a řeky Vire mohla zafungovat jako klín mezi oběma spojeneckými předmostími. Mnozí činitelé argumentovali, že úspěch na Cotentinu při neúspěchu východně od řeky Vire by byl k ničemu. Hlavní úsilí tedy mělo být logicky směřováno do oblastí Bessin a Caen, kde ostatně mělo být nasazeno více jednotek. Pátou divizi by tedy raději ponechali jako plovoucí rezervu pro nasazení v té části hlavní oblasti, kde by se situace nevyvíjela podle plánu a bylo potřeba jí posílit. V operaci na Cotentinu spatřovali zbytečný hazard a plýtvání silami. Nakonec ale převážila důležitost rychlého obsazení Cherbourgu a výsadek na pobřeží Cotentinu byl zapracován. Ukázalo se ale, že jedna výsadková divize na zajištění cest z pláží nestačí.

Vzdušné výsadky


Generál Morgan měl svého času počítat s nasazením dvou výsadkových divizí, avšak k dispozici měl jen 632 transportních letadel. Jeho plán počítal s vysazením tří čtvrtin divize a dalšími sedmi až devíti samostatnými prapory. Ale k tomu mu i tak chybělo dalších 372 letadel. V Quebecu byly alokovány další stroje, ani to však ale nestačilo. Nicméně hlavní debata se vedla o způsob nasazení výsadkářů, respektive zda to má vůbec smysl. Byly obavy, hlavně na základě studia operace u Dieppe, že nelze dosáhnout stavu, kdy bude počasí vhodné pro vysazení vojsk ze vzduchu i z moře. Vývoj v oblasti navigačních prostředků tyto obavy z velké části negoval. Problémy ze Sicílie ale přinesly další obavy z přílišné závislosti pěších jednotek na nejistém výsledku výsadkových operací. Eisenhower tento negativní pohled nesdílel. Věřil, že lze dosáhnout dobrého výsledku, ale parašutisté musí být nasazeni naráz a ve velkém počtu. Tak budou moci rychle obsadit důležité cíle. Stejný pohled na věc měli i velitelé výsadkových divizí. Ti navrhovali zvýšení tabulkových počtů příslušníků svých divizí. Ačkoliv se to nepodařilo protlačit přes McNairovo Velitelství pozemních sil, byly obě americké divize, které byly v Normandii nasazeny, posíleny každá o dva samostatné paradesantní pěší pluky. Únorová revize tak již nepočítala s omezenými praporními výsadky, neboť byly nadále považovány za takticky špatné nasazení výsadkových sil, ani s úderem výsadkářů na Caen, neboť do této oblasti byla přidána další pěší divize útočící z moře. Naopak ale musela být vyřešena otázka zajištění levého křídla, tj. přechodů přes řeku Orne. Za tímto účelem byl naplánován shoz výsadkových sil na jejích pravém břehu.

Na počátku února Eisenhower navrhl současné vysazení dvou výsadkových divizí. Jedna měla být shozena v britské, jedna v americké zóně. Třetí měla být shozena o den později. Britové namítli, že na to chybí dostatek osádek. Eisenhower v tuto chvíli otázky dál neeskaloval, protože nechtěl zasahovat do průběhu bombardovací ofenzívy. Časem se ukázalo, že bude dostatek strojů a osádek pro současný transport jedné a tří čtvrtin divize. Padlo tedy rozhodnutí vysadit 101. výsadkovou divizi za UTAHem a dvě brigády 6. výsadkové divize východně od řeky Orne. 1. armáda mezitím požádala o přidání dalšího divizního výsadku, který by blokoval koridor u St. Lô-d'Ourville, čímž by blokoval přísun posil na Cotentin. 82. výsadková divize tak měla být shozena v okolí St. Sauveur-le Vicomte dne D v noci letadly, která se vrátí z akce. Generál Marshall to ale stále považoval za příliš rozkouskované nasazení a požadoval větší koncentraci. Doporučil k posouzení plán generála Arnolda na vysazení výsadkových divizí v oblasti Evreux-Dreux, čímž by byla v podstatě vytvořena další fronta v týlu nepřítele, která by z jeho pohledu ohrožovala Paříž a přechody přes Seinu. Eisenhowerovi plán odmítl, neboť byl příliš ambiciózní. Mnohem menší Anzia také selhalo. Ostatně ani plán na vysazení dvou divizí na Cotentinu se neobešel bez kritiky. Nakonec došlo k úpravě, která spočívala ve vysazení kluzáků až za soumraku, neboť jejich vysazení v časných ranních hodinách dne D by bylo příliš riskantní a nutilo by parašutisty zajistit pro ně přistávací zóny. V květnu přišly zprávy o přísunu německé 91. pěší divize na Cotentin, což si vynutilo další změny. Obě americké divize nyní měly být vysazeny blíže sobě v oblasti mezi plážemi a řekami Douve a Merderet. Jenže tato oblast zase byla příliš úzká, takže se našel kompromis. Dva pluky 82. výsadkové divize měly být shozeny západně od řeky Merderet a zajistit zde předmostí. Jednalo se o velmi riskantní plán, ale Eisenhower byl připraven rizika nést.

Spojení obou částí předmostí a průlom z něj


Jakmile V. a VII. zajistí své pozice po obou stranách řeky Vire, měly se spojit v oblasti mezi řekami Vire a Taute. Carentan a Isigny byly původně mezi cíle pro den D. V případě Carentanu se ukázalo, že je to nereálné, a cíle se omezily na zajištění přechodů přes řeku, město mělo být obsazeno, jakmile to dovolí situace. Plány pro obsazení Isigny se měnily a poslední varianta nařizovala 115. pěšímu pluku obsadit ho v den D, pokud to bude možné. Existovaly i domněnky, že postup obou sborů, především pak V. sboru, donutí Němce k ústupu a ke spojení obou oblastí dojde bez boje. Následovat měl postup na Cherbourg, který měl být obsazen v D+15. Američané měli poté zaútočit na jih k čáře Lessay-Periérs-St. Lô a následně vyrazit na čáru Avranches-Domfront u vstupu do Bretaně. Sem měly americké jednotky dorazit v D+20. Tehdy už měla být operačně způsobilou 3. armáda, která měla spolu s 1. armádou přejít pod 1. skupinu armád, která pak měla vyčistit Bretaň. Následovat mělo stočení na východ a mohutný útok k Seině. Sem měly jednotky dorazit v D+90. Tím měla skončit operace OVERLORD.

Určení dne D


Obecné načasování dne D se mělo odvíjet od počasí, dostupnosti dostatečného množství zdrojů a koordinaci se sovětskou stranou. Předběžné stanovení 1. června znamenalo, že operace měla být zahájena kteréhokoliv vhodného dne po tomto datu. Výběr dne bude velmi ovlivněn požadavky na hodinu H z oblasti přílivových a světelných podmínek. Samotné zformulování těchto požadavků byla celkem složitá věc. Velká část činitelů vycházela ze zkušeností ze Středomoří a preferovala překvapivé noční útoky. Jenže OVERLORD byl o mnoho řádů komplexnější operací. Zdálo se, že nebude možné získat moment překvapení, vzhledem k rozsahu operace a kvůli činnosti německých radarů. Noční útok by sice Němcům zkomplikoval orientaci ohledně síly a směru spojeneckého úderu, konvoje by ale musely vyrazit ještě předchozího večera za denního světla. Tma sice poskytovala invazním silám určitou ochranu, ale na druhou stranu ji poskytovala i obráncům, jejichž postavení tak byla hůře zasažitelná leteckým a námořním bombardováním. Masivní použití světlic mohlo navíc tuto výhodu eliminovat. Spojenečtí velitelé se tedy museli rozhodnout, zda dají přednost větší síle, nebo možnosti lepšího krytí. COSSAC v původních závěrech tuto otázku nerozhodl, to ponechával na velitelích, nicméně poznamenal, že námořnictvo preferovalo denní operaci kvůli manévrování a větší přesnosti palby námořních děl. Na druhou stranu panovaly u řady činitelů pochyby, zda je námořnictvo schopno tak efektivní palby na obranná postavení, aby vyvážilo faktor tmy.

Nakonec bylo rozhodnuto, že k přiblížení dojde pod krytem tmy, ale útok samotný začne za rozbřesku, aby se zvýšila přesnost přípravného bombardování a umožnilo se vedení efektivní krycí palby během fáze finálního přiblížení člunů od mateřských lodí k plážím. Analýza generála Crockera požadovala alespoň 45 minut krycí palby, takže hodina H měla být stanovena někde do průběhu první hodiny po rozbřesku. To bylo obecně přijato. Na každé pláži se pak ale muselo ještě přihlédnout k přílivovým podmínkám, neboť každá pláž měla jinou šířku a hloubku. Čím déle by se čekalo, tím více by se zkracovala šířka pláže, a tedy klesalo riziko pro první vlny útočící pěchoty. Na druhou stranu by bylo méně času na vylodění techniky z lodí, přičemž bylo potřeba, aby k vylodění došlo před odlivem, aby lodě nezůstaly na mělčině. Pláže v britské zóně věc dále komplikovaly. Nacházely se tam skalnaté výběžky, které znemožňovaly vylodění za odlivu. vše záviselo na počasí, takže se nestanovil pevný den, ale určitý možný rozsah času mezi ranním rozbřeskem a hodinou H, aby bylo možno s ohledem na počasí operaci odložit o jeden či více dnů. Operace mohla začít v den, kdy bylo mezi rozbřeskem a hodinou H z hlediska přílivových podmínek k dispozici minimálně 30 minut a maximálně 90 minut. Požadované podmínky existovaly po tři dny jednou za čtrnáct dní. To samo o sobě bylo dost limitující. A nebylo to všechno. Úspěšné provedení vzdušných výsadků vyžadovalo měsíční svit. Počet vhodných dnů se tak zúžil na tři dny v měsíci. Prvními možnými daty tedy byly 5., 6. a 7. červen.

Organizace a taktika útočných sil


Každá z pěti útočných divizí měla být vysazena silami dvou námořních úkolových uskupení, která měla disponovat dopravními prostředky, prostředky na jejich ochranu a prostředky na jejich palebnou podporu. Pěchota měla být na místo z velké části dopravena na větších mateřských plavidlech, která by ji pak vysadila do menších člunů (LCVP nebo LCA) ve vzdálenosti zhruba 17 kilometrů od pobřeží v případě amerických pláží a 11 kilometrů v případě pláží britských. Každý člun vezl třicet mužů. Čluny měly přistávat ve vlnách podél celého plážového sektoru, aby došlo k určité koncentraci sil.

Hlavním úkolem bylo prorazit skrz hustou nepřátelskou palbu z opevněných bodů. Taktika vycházela z taktiky útoku na opevněnou pozici, ale obojživelný výsadek poskytuje takřka nulovou možnost manévrování. Nelze se stáhnout a obklíčení bodů odporu je možné jen v opravdu velmi omezené míře. Výsadek lze sice provést stranou od hlavního cíle, což ale nemění nic na tom, že jde vždy zásadně o frontální útok. Jakmile nepřítel útok zaznamená a spustí palbu, není čas ani místo na taktizování. Jde čistě jen o to, jak si v co nejkratší době silou prorazit cestu vpřed. Jediné taktizování mohlo teoreticky spočívat v útoku jen částí síly na co nejširší frontě a nasazení plovoucích záloh v místě, které se ukáže být nejslabším. Jenže na to nebylo dost vyloďovacích plavidel, neboť by to znamenalo naložit jednotky čistě s ohledem na taktické potřeby, tj. bez ohledu na ekonomii místa, což nebylo vzhledem k počtům lodí možné. Vzhledem k rozsahu operace beztak panovaly pochyby, zda by vůbec mohlo v nějakém bodě dojít k překvapení, takže by se pak zálohy stejně musely nasadit všude. Upřednostnila se tedy koncentrace sil a ekonomie využití místa v plavidlech. Uvažovalo se také o masivním využití zadýmování, ale během testů se ukázalo, že to znesnadňuje život oběma stranám stejně. Plynutí kouře nešlo řídit, mohlo nakonec poškodit více vlastní jednotky a navíc by zhoršovalo možnost vedení přesné palby z lodí.

Útok přes pláže tedy nemohl počítat s krytím tmou, s krytím kouřem ani flexibilitou plovoucích záloh. Bylo tedy nutné ho vést s dostatečnou razancí, aby došlo k rychlému proražení obranného pásu a zároveň míst k dispozici dostatek prostředků pro postup d vnitrozemí a přísun jednotek dalších sledů, čímž by došlo ke konsolidaci získaného území a započetí budování předmostí. Byl tedy nutné pečlivě vyvážit údernou sílu a mobilitu. Uvažovalo se tedy o úpravě výbavy a organizace útočných divizí, ale to bylo vyloučeno, neboť by to znamenalo nutnost následné transformace těchto divizí na standardní, na což nebyl prostor ani čas. Úprava nakonec spočívala v tom, že byla pro účely výsadku zredukována nebojová část klasické divize a naopak zesílena její palebná síla pomocí nadstandardního vybavení a výzbroje, ať už šlo o kulomety, minomety, nálože, plamenomety či nástroje k překonávání zátarasů z ostnatých drátů. Navíc měly být divize podporovány přidělenými tankovými a obrněnými jednotkami. Ty měly být částečně naloženy na LCT a dosáhnout pláží ve zhruba stejné době jako pěchota, částečně k cíli doplavat. Kolem nasazení tanků se také vedly čilé diskuse. Nakonec byly nasazeny ne jako manévrovací obrněná síla, nýbrž jako obrněné samohybné dělostřelectvo. Nebylo to sice ideální dělostřelectvo, ale díky pancíři mělo alespoň nějakou šanci na přežití na plážích. Předpokládalo se, že tanky budou pálit z v podstatě věžových postavení s podvozkem stále ve vodě.

Po tankistech a pěšácích, kteří měli prorazit cestu z pláží, přišli na řadu ženisté. Ti měli, kryti pěchotou, vytvořit a vyznačit exity z pláží a odstranit překážky, než je zaplaví příliv. Toto byla pro další úspěch operace klíčová věc. Ženisté měli spolupracovat se speciálními demoličními týmy námořnictva. Práci jim měly usnadnit tankdozery, tj. tanky s radlicí. V dalších vlnách měli přistávat především další pěšáci a opět i ženisté, neboť bylo potřeba odstranit velké množství položených min. Zhruba hodinu a půl po začátku invaze měly začít přistávat první dělostřelecké jednotky. Po třech hodinách měla začít připlouvat plavidla naložená větším množstvím vozidel. V tu dobu již měla pěchota a tankisté mít vyčištěné nejen exity z pláží, ale i části vnitrozemí.

Podpůrná palba


Proražení obranného pásu mělo usnadnit letecké a námořní bombardování. Přetrvávaly ale pochyby o jeho efektivitě. Navíc zdroje nebyly nekonečné. Podle jedněch propočtů by například na umlčení 15 baterií pobřežního dělostřelectva bylo potřeba 20 až 23 bitevních lodí či křižníků. Tolik lodí jednak nebylo k dispozici, jednak by těžko manévrovaly na omezeném prostoru. Každá další velká loď by pak navíc zvyšovala nároky na nasazení minolovek, které jim musely prostor na manévrování vyčistit, a těch také nebylo nekonečné množství. Pokrytí oblastí u pláží a střelba na známé opěrné opevněné body by znamenala nutnost nasazení dalších zhruba 20 křižníků a kolem 100 torpédoborců. Celkem to znamenalo hodně přes 3 000 tun munice. I tak by nebyl úspěch ani zdaleka zaručen. Některá postavení by mohla být dobře zamaskovaná či se přesunovat. Nicméně zkušenost z Dieppe ukazovala, že aktivní přítomnost velkých námořních děl je nutná. Byla tu ale také zkušenost z Tarawy, která ukázala, že možnosti námořních děl proti betonovým bunkrům jsou omezené. Bylo tedy nutno se zabývat otázkou, jak zajistit neutralizaci opěrných bodů nepřítele v době krátce před a krátce po dosednutí člunů na pláže. Prvním krokem tedy byla alokace většího množství velkých bojových plavidel. Podle dohody z Káhiry měly vylodění podporovat výhradně britské lodě, ale narůstající požadavky překračovaly britské možnosti a bylo nutné přisunout i americké. Jednalo se o tři bitevní lodě, dva křižníky a čtyřiatřicet torpédoborců. To umožnilo posílit bombardovací síly a vytvořit záložní formaci, jejíž plavidla měla nahradit lodě, které by byly poškozeny či bez další munice.

Palebný plán ani tak nepočítal s destrukcí jako spíše neutralizací nepřátelských postavení. Opěrné body a jejich obsluha neměly být přímo zničeny, ale silná palba jim měla znemožnit vedení bojové činnosti. Letecké a námořní útoky tak měly postupovat v pečlivě načasovaných vlnách. Prvními cíli dělostřeleckého programu byly baterie schopné ohrozit spojenecká plavidla, následovala palba na obranné prvky na plážích a na posledním místě se nacházela podpora pěchoty, která vyrazila do vnitrozemí. Tu měla plavidla zajišťovat do příchodu větších ráží polního dělostřelectva. Údery na pobřežní baterie nebyly uskutečňovány již během přípravy na vylodění. Útočilo se hlavně na ta stanoviště, na nichž probíhala výstavba kasemat. Cílem totiž nebylo ani tak zničit konkrétní děla, jako spíše zpomalit práce. Na jaře byla ostatně rozestavěna takřka všechna postavení v invazní zóně. Navíc nechtěli Spojenci Němcům poskytnout vodítko k určení invazní oblasti a taktické letectvo mělo také řadu dalších neméně důležitých úkolů. K některým bateriím byly také na počátku invaze vyslány úderné oddíly commandos a prapory rangers, aby je obsadily. Nejznámější je asi baterie u Pointe-du-Hoc, jejíchž šest 155mm děl by dostřelilo až do míst, kde měly zakotvit mateřské lodě. Těsně před invazí mělo dojít k silným leteckým úderům, které mělo následovat bombardování z námořních děl.

V době posledních úderů na baterie mělo začít plošné bombardování oblasti pláží, kde se nacházela celá řada bunkrů, zákopů a kulometných hnízd či stanovišť děl menších ráží, část z nich s betonovým přístřeškem. Podílet se mělo letectvo i velké lodě, ale obecně to byl úkol spíše pro torpédoborce a další menší plavidla. I zde se očekávala spíše neutralizace než destrukce. Menší plavidla také mohla vést na oblast pláží palbu ve chvíli, kdy ji musely ukončit z bezpečnostních důvodů velké lodě. Je třeba si totiž uvědomit, že v té době byl za dobrou trefu z velkého námořního děla považován zásah do oblasti 50 až 100 metrů od cíle. Důležitá role tak připadla nosičům raket LCT(R), které se osvědčily již ve Středozemí. Pokusy potvrdily také možnost střelby ze 105mm samohybných houfnic přepravovaných k pobřeží na plavidlech. Plány tedy počítaly tedy s tím, že některé houfnice a některé tanky povedou palbu ještě z palub vyloďovacích plavidel.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#511372 Verze : 0

2.5 CVIČENÍ



Cvičení DUCK I


V červenci 1943 bylo v Severním Devonu zřízeno Výcvikové středisko útočných operací (Assault Trainign Center), které na plážích v oblasti Woolacombe zdokonalovalo výcvik amerických vojáků. Dalším krokem mělo být pořádání celé řady cvičení. Prvním bylo cvičení DUCK I, jež se konalo v lednu 1944. Následující cvičení lze rozdělit do tří skupin. Nejprve šlo o velká cvičení, zahrnující vojáky různých jednotek při kombinovaném výsadku a testu funkčnosti systému zásobování. Testovány byly jednotlivé fáze vylodění od nalodění jednotek, přes jejich vylodění až po konsolidaci předmostí. Druhá skupina sestávala z menších cvičení za účasti jednotlivých jednotek, které cvičily provedení jim přidělených specifických úkolů. Poslední skupinu tvořila dvě maximálně realitě podobná cvičení, která měla co nejvíce odpovídat skutečným bojovým podmínkám v Normandii.

DUCK I bylo tedy prvním a svým způsobem nejdůležitějším cvičením, neboť nedostatky, které při něm byly identifikovány, ovlivnily další výcvik a následná cvičení. Provedení cvičení bylo diskutováno již od půlky léta 1943, ale vážně se na plánech cvičení začalo pracovat až od listopadu. Původně mělo jít o cvičení týlových služeb, avšak plán nakonec zahrnul i další jednotky a všechny fáze obojživelného útoku. Cvičení bylo provedeno v oblasti pláží známé jako Slapton Sands jižně od Dartmouthu. V oblasti žilo relativně málo civilistů a terén se blížil tomu normandskému, především tomu na pláži OMAHA. Cvičení se zúčastnilo jádro 175. pěšího pluku 29. pěší divize, 1. zvláštní ženijní brigáda, velitelství 29. pěší divize a divizní jednotky, část štábu V. sboru, 56. spojovací prapor a příslušníci IX. letecké armády. Cvičení sestávalo ze dvou fází. První zahrnovala soustředění vojsk a jejich nalodění, druhá pak jejich vylodění. Těmto silám poskytovalo krytí Královské námořnictvo a IX. letecká armáda. Jednotky byly dislokovány v okolí Plymouthu, Tauntonu, Barnstaple a dalších místech. Nalodění mělo proběhnout ve Falmouthu a Dartmouthu, vylodění na Slapton Sands. Cvičení se mělo z bezpečnostních důvodů uskutečnit ve dne, což současně zjednodušovalo pozorování celé operace. Operace se na straně útočících jednotek zúčastnilo 10 242 mužů. Celou operaci zajišťovalo zhruba stejné množství příslušníků týlových a zabezpečovacích jednotek. Nakládání materiálu začalo 24. prosince, naloďování jednotek probíhalo od 28. prosince. Původní datum vylodění 3. ledna bylo 1. ledna posunuto na 4. ledna 1944 10:00. 3. ledna vyrazily za tmy lodě z Dartmouthu v doprovodu čtyř torpédoborců a dalších doprovodných plavidel. Když se jednotky nalodily, vystřídaly je v naloďovacích oblastech jednotky 28. pěší divize, které se sice nenalodily, ale prošly procesem přípravy. Jednotky se na pláži postupně vyloďovaly od 10:00. Většinou podle plánu, ale ne vždy se ho podařilo dodržet. Především v oblasti zacházení se zásobami byla vyzkoušena řada nových postupů. Jednotky se po dvou dnech vrátily do svých původních posádek. Pozorovatelé dali během ledna dohromady své závěry. V podstatě ve všech oblastech byly shledány nedostatky - v koordinaci, v činnosti spojařů, v činnosti ženistů, v nakládání a vykládání materiály, v nesecvičenosti jednotek, v nedodržování formací, v porušování rádiového ticha, v pomalém a nekoordinovaném plánování. Na druhou stranu nebyl zaznamenán žádný naprosto kritický problém a cvičení proběhlo relativně bez zádrhelů, ačkoliv bylo první svého druhu.

Cvičení DUCK II a DUCK III


Prakticky hned po shrnutí kritických poznámek k cvičení DUCK I začalo plánování cvičení DUCK II a DUCK III. Jedním ze závěrů byla potřeba zřízení stálé plánovací skupiny. Její první jednání se uskutečnilo 25. ledna a skupina začala ihned pracovat. Na 14. února bylo naplánováno cvičení DUCK II a na 29. února cvičení DUCK III. Jejich úkolem bylo prověření stavu bojové připravenosti dalších součástí 29. divize a těch částí 1. zvláštní ženijní brigády, které se nezúčastnily cvičení DUCK I. Z tohoto cvičení plány pro další dvě cvičení vycházely, snažily se nicméně vyvarovat se předchozích chyb. DUCK II prověřil jádro 116. pěšího pluku, 1. prapor 531. ženijního pobřežního pluku a části zmíněné brigády, DUCK III jádro 115. pěšího pluku a části ženijní brigády. Připojit se měly i menší tankové jednotky a jednotky stíhačů tanků. Cvičení DUCK II se také zaměřilo na zlepšení přesnosti velitelů vyloďovacích plavidel, na lepší silniční značení, na maskování a lepší styčnou činnost. DUCK III následovalo příliš brzy po DUCK II, takže nedošlo k odstranění identifikovaných chyb, ale spíše k procvičení dalších jednotek.

Cvičení FOX


Největším cvičením mezi počátečním DUCK I a závěrečnými cvičeními FABIUS I a TIGER bylo cvičení FOX, které se navíc celkem blížilo plánům na vylodění v Normandii. Jeho provedení nařídilo velitelství V. sboru 7. února 1944 na první polovinu března. Plánování cvičení bylo ale v zásadě pozastaveno až do 15. února, kdy byl publikován první operační plán operace NEPTUNE. Následkem toho bylo plánování FOXu ve skluzu. Řada činitelů navíc FOX považovala spíše za výcvikové cvičení než za test postupů při obojživelné operaci. Očekávali, že řada nedostatků bude odstraněna až během dalšího většího cvičení, které bude moci být důkladněji naplánováno. FOX proběhl 9. a 10. března. Shromáždění a nalodění vojsk proběhlo přes určité problémy vyplývající z pozdních příprav víceméně v pořádku podle vzoru cvičení DUCK, ačkoliv ho prováděl zcela jiný personál. Útok byl proveden podle dispozic pro pláž OMAHA. FOXu se zúčastnily 16. pěší pluk 1. pěší divize a 116. pěší pluk 29. pěší divize. Obě plukovní bojové skupiny zastřešovalo velitelství 1. pěší divize, které bylo zase řízeno velitelstvím V. sboru. Pěchota byla podporována jednotkami Provizorní zvláštní ženijní brigádní skupiny. Její prapory byly posíleny o roty obojživelných vozidel DUKW, roty nákladních automobilů, zdravotnické odřady, spojovací odřady a další pomocné jednotky. Naloďování začalo 7. března v Plymouthu, Weymouthu, Dartmouthu a Portlandu a trvalo dva dni. Lodě na cestě do Slapton Sands doprovázelo pět britských torpédoborců a letecká clona spojeneckého letectva. Útok na pláže doprovázela palba námořních děl a proběhl celkem uspokojivě, ačkoliv fáze konsolidace předmostí trpěla nedostatečným naplánováním.

Ukázalo, že koncentrace jednotek neprobíhala kvůli nedostatku času bez problémů, ale ještě během přesun se zlepšila. Personál, který se na jejím zabezpečení podílel, byl proto zaznamenán a počítalo se s ním pro další operace. Z cvičení vzešel i podnět směrem ke zlepšení stavu polního stravování. Procedury spojené s nakládáním materiálu byly po cvičení výrazně zjednodušeny, čímž došlo k podstatnému zkrácení potřebného času. Samotný útok trpěl nedostatečným naplánováním a koordinací mezi jednotlivými součástmi. Bezpečnostní stránka, která zahrnovala maskování a reakci na případné letecké nálety či útoky jedovatými plyny, byla identifikována jako velmi slabá. Byla proto přijata pro její zlepšení. Jako další velká slabina se jevilo vykládání zásob z lodí, činnost ženistů na plážích a komunikace jednotlivých skupin na plážích. Spojaři pak měli zpoždění při pokládání kabelů, neboť příslušné vybavení a materiál dostali příliš pozdě. Problém byl např. i u zdravotníků, kteří byli vysazeni mnohem dříve než jejich vybavení. Úspěch byl naopak zaznamenám v oblasti zajištění voděodolnosti přepravovaných vozidel.

Další cvičení


Dosavadních amerických cvičení se účastnily především jednotky určené pro pláže OMAHA. Ale i 4. pěší divize určená pro UTAH potřebovala projít příslušným výcvikem a testem připravenosti, ačkoliv v této oblasti se očekával menší německý odpor a podporu měli poskytnout i výsadkáři. 4. pěší divize a 1. zvláštní ženijní brigáda proto prošly v druhé polovině března sedmi cvičeními MUSKRAT I, MUSKRAT II, OTTER I, OTTER II, MINK I, MINK II, BEAVER. Čtyři z nich sloužily k procvičení vylodění praporů, dvě k procvičení vylodění pluků a jedno (BEAVER) bylo testem vylodění dvou pluků za podpory ženistů a letectva. Tohoto posledního cvičení se aktivně zúčastnily i části štábu VII. sboru. Cvičení proběhlo bez větších problémů.

Uskutečnila se i řada dalších dílčích cvičení více či méně spjatých s chystaným vyloděním v Normandii. Jmenujme dělostřelecká cvičení EXCELSIOR I až EXCELSIOR VI. Jednalo se o britská cvičení s americkou účastí zaměřená na velitele dělostřeleckých jednotek a jejich štáby při přípravě plánů nasazení dělostřelectva na úrovni sboru. Dělostřelectva, včetně protiletadlového, a jednotek stíhačů tanků se týkalo březnové cvičení CRIMSON II. Mezi další dělostřelecká cvičení patřila cvičení HAWK I a HAWK II s účastí dělostřelectva VIII. sboru.

Cvičilo i letectvo a výsadkové jednotky. 82. výsadková divize prošla na konci dubna a počátku května cvičeními CURVEBALL I a II. V té době uskutečnila menší cvičení i 101. výsadková divize. 11. května se pak obě divize zúčastnily společného cvičení EAGLE v oblasti Hungerford-Newbury. Součástí cvičení byla i podpora námořnictva a vysazení pěších jednotek z výsadkových člunů. Výsadkáře na místo dopravily stroje IX. velitelství pro přepravu jednotek. Protivníka hrála 28. pěší divize. Paradesantní jednotky seskočily v noci, kluzákové jednotky přistály ve dne. Na konci dubna se konalo cvičení 9. letecké armády zvané BOOMERANG. Zúčastnilo se ho více než pět tisíc příslušníků pozemního personálu. Cvičilo se shromáždění, nalodění a zřízení skladišť leteckého materiálu na obsazeném území.

Probíhala i řada menších cvičení, jejichž úkolem bylo prověření či nacvičení určitého segmentu procesu mohutného obojživelného útoku. Některá cvičení byla tak malá, že ani nedostala kódové jméno, přesto ale některá z nich měla docela zásadní význam pro konečnou podobu plánů operace NEPTUNE. Během cvičení CHEVROLET bylo procvičováno vykládání materiálu a generování maskovací kouřové clony v okolí pláží a přístavů. Na CHEVROLET navázala řada dalších cvičení týlových a zásobovacích jednotek, během nichž byly zdokonaleny postupy při nakládání a vykládání materiálu. Největší z nich bylo cvičení CELLOPHANE, během něhož byly tyto nové postupy předvedeny zástupcům americké 1. armády. Cvičení JEEP, JALOPY, SNIPE a GULL ověřovala postupy shromažďování a naloďování jednotek. Pohyb materiálu po plážích ověřovala cvičení CARGO I, CARGO II, CARGO III, TONNAGE I, TONNAGE II, TONNAGE III a další. I zdravotnické jednotky uskutečnily přípravná cvičení. Jednalo se o cvičení CRACKSHOT, které ověřovalo schopnost anglických nemocnic přijímat větší množství pacientů. Evakuaci zraněných z pláží pak prověřilo cvičení SPLINT. Pro spojovací jednotky byla připravena cvičení SPANDU, které ověřovalo navázání rádiového spojení mezi skupinou armád a jednotlivými armádami, a PIGEON, které ověřovalo spojení mezi dvěma pěšími divizemi, ženijní brigádou, letectvem a námořnictvem.

Cvičení TIGER


Cvičení DUCK byla naplánována ještě před přidělením jednotek pro operaci NEPTUNE. Další cvičení již byla organizována s přihlédnutí k tomuto přiřazení. Cvičení FOX zahrnovalo jednotky určené pro pláž OMAHA, cvičení BEAVER ty pro pláž UTAH. Na ně navazovala dvě velká cvičení TIGER a FABIUS. NEPTUNE předpokládal vytvoření dvou předmostí během dne D. Jedno mělo probíhat od Caen po Isigny a být tvořeno plážemi SWORD, JUNO, GOLD a OMAHA. Druhé bylo na východní straně poloostrova Cotentin a tvořila ho jen pláž UTAH. Během dvou až tří dní mělo dojít k jejich spojení, ale na samotném počátku mělo jít o relativně samostatné oblasti. Všechny britské, kanadské a americké jednotky, které měly být vysazeny v oblasti od Caen po Isigny, se zúčastnily společného cvičení FABIUS, které se skládalo ze šesti částí - čtyř britských a dvou amerických.

Pro jednotky určené pro UTAH bylo uspořádáno cvičení TIGER, které probíhalo od 22. do 30. dubna pod vedením VII. sboru. Plánování začalo již v únoru, ale jasnějších kontur plán doznal až v dubnu. Akce se účastnily všechny tři plukovní bojové skupiny 4. pěší divize. Ty byly soustředěny v oblasti Plymouthu a Dartmouthu. Účastnila se i 1. zvláštní ženijní brigáda. Plán pro koncentraci a nalodění vojsk vycházel z těch použitých u cvičení DUCK a BEAVER, ale ty byly upraveny podle zkušeností z předchozích menších cvičení. Útok měl být i tentokrát proveden na plážích Slapton Sands z lodí 2. skupiny 11. obojživelného uskupení. Z kapacitních a technických důvodů nebylo možno plně nasimulovat seskok výsadkových divizí, nicméně část jednotek 101. divize dorazila na místo na nákladních automobilech a simulovala vysazení. Druhého dne se na místo dostavila i část příslušníků 82. divize. Celkem bylo naloděno pětadvacet tisíc mužů a necelé tři tisíce vozidel. Cvičení trvalo devět dní, z nichž šest dní bylo vyčleněno na shromáždění a nalodění vojsk a materiálu. Dnem D byl 28. duben. Plány a rozkazy se nepodařilo doručit včas na všechna místa, takže došlo i na improvizaci. Některé nakládací rozvrhy musely být přepsány a došlo i na pozdní příjezdy člunů a dopravní komplikace. Nicméně samotný výsadek proběhl bez větších problémů po simulovaném námořním bombardování. Jednotky, které se vylodily, se úspěšně spojily s výsadkáři. Jedním z hlavních nedostatků bylo to, že vojáci se nedostatečně kryli při postupu na plážích. Ženisté se také vylodili, odminovali průchody, zřídili výjezdy z pláží a zřídili skladiště. Do těch pak týlové jednotky vyložily materiál.

V průběhu cvičení došlo k tragédii. Na konvoj osmi výsadkových lodí v časných hodinách 28. dubna zaútočily německé E-Booty. Doprovodná korveta se bohužel zrovna nenacházela poblíž. Několik plavidel bylo zasaženo, dvě vzplála a potopila se. Když dorazil britský torpédoborec, již jen zachránil několik osob z potopených lodí. Armáda a námořnictvo ztratily 749 mužů. Pozitivní stránkou tragédie bylo to, že se z ní Spojenci poučili a provedli některé úpravy. Došlo k lepšímu seznámení vojáků s používáním záchranných vest, došlo ke zlepšení činnosti záchranných člunů, zdokonalil se systém varování a předávání rozkazů vojákům na lodích v krizových situacích. Všichni svědci tragédie dostali nicméně zákaz o této události hovořit. Ten byl zrušen až po invazi. Dalším problémem cvičení bylo to, že někteří z ženistů se účastnili již asi patnáctého cvičení a brali to už jako rutinu, přičemž ignorovali různé evidentní nedostatky. Během první poloviny května došlo k doplnění stavů jednotek, které ztratily své muže během cvičení. Dvě týlové roty musely ale být zcela nahrazeny.

Cvičení FABIUS


Cvičení FABIUS následovalo hned po cvičení TIGER. Sestávalo z šesti cvičení FABIUS I až FABIUS VI a bylo největším obojživelným cvičením v historii. Oproti TIGERu, který zahrnoval jen síly pro UTAH, zahrnovalo toto cvičení všechny čtyři zbylé útočné formace a dvě druhosledové formace. Dvě ze sil byly americké, zbytek tvořili Britové. FABIUS I zahrnoval síly určené pro pláž OMAHA, FABIUS II síly pro pláž GOLD, FABIUS III síly pro pláž JUNO a pláž FABIUS IV síly pro pláž SWORD. FABIUS V prověřil britské druhosledové jednotky a FABIUS VI americké druhosledové jednotky. Cvičení FABIUS I až FABIUS IV probíhala současně a pod vedením 21. skupiny armád. Celé cvičení probíhalo od 23. dubna do 7. května. Den vylodění byl původně stanoven na 2. května, ale byl o jeden den odložen kvůli špatnému počasí. Části FABIUS V a VI byly původně naplánovány na 4. až 6. květen, ale kvůli posunu trvaly až do 7. května. V rámci cvičení FABIUS už nebyl moc čas na experimentování, šlo spíše o secvičení již existujících postupů, prozkoušení celé složité mašinérie a odladění menších chyb. Podmínky měly být co nejvíce podobné těm při skutečné operaci. Plánování probíhalo pod dohledem 21. skupiny armád a účastnily se ho štáby všech podřízených složek až do úrovně praporu. Po simulovaném leteckém a námořním bombardování následovalo vylodění tanků sherman DD a prvních útočných rot. Zapojily se i jednotky zvláštních sil. Procvičilo se i vykládání zásob, zřizování skladišť a posilování sil v předmostí. Jednotky, které se cvičení zúčastnily, se poté nevrátily do svých domovských posádek, ale na shromaždiště poblíž přístavů, kde setrvaly až do nalodění pro operaci NEPTUNE. Shromažďování jednotek pro cvičení a jejich nalodění proběhlo hladce. Proběhlo i procvičení účasti minolovek. Nedostatky byly identifikovány v činnosti vojenské policie při koordinaci vyloďování sil z lodí při příjezdu posil po akcích útočných rot, v malém počtu sítí pro vykládání zásob, v nevhodném pokládání spojovacích kabelů, v pozdních příjezdu zdravotnického vybavení či v identifikaci skladišť jednotlivých druhů materiálu. U přísunu druhosledových jednotek byly identifikovány nedostatky ve velikosti přechodných táborů a v jejich sanitárním zabezpečení. I zde také chybělo dostatečné množství příslušníků vojenské policie pro řízení dopravy.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#510372 Verze : 0

2.6 LOGISTICKÉ ZABEZPEČENÍ



Umělé přístavy MULBERRY


Klíčovým bodem bitvy o Normandii byla schopnost Spojenců zásobovat svoje jednotky na kontinentu zásobami z Británie a USA. Bylo nutné co nejdříve získat a zprovoznit přístavy s dostatečnou kapacitou. Těch bylo ale jen několik a Němci si jejich důležitost dobře uvědomovali. Spojenecký plán počítal s tím, že musí být rychle získán přístav v Port-en-Bessin a co nejdříve přístav v Cherbourgu, který byl schopen přijímat větší množství zásob. Ani optimistické odhady jeho obsazení ale nepočítaly s jeho zprovozněním dostatečně brzy na to, aby si Spojenci vystačili s menšími normandskými přístavy. Řešení bylo nalezeno v umělých přístavech, které měly být po částech přivlečeny z Británie a sestaveny v St. Laurant (MULBERRY A) a Arromanches (MULBERRY B). Vnější ochranu přístavu tvořily vlnolamy sestavené z potopených lodí, betonových kesonů a plovoucích dutých ocelových trubek křížového profilu. Uvnitř chráněného prostoru se nacházela mola, která nebyla napevno uchycena ke dnu a mohla se přizpůsobovat výšce vodní hladiny.

Použití těchto umělých přístavů se osvědčilo. Bohužel silná bouře, která oblast zasáhla mezi 19. a 22. červnem, poničila americký přístav natolik, že jeho provoz musel být ukončen. Britové včas přijali opatření na minimalizaci škod a jejich přístav měl navíc výhodnější polohu. Bouří byl také poškozen, ale jeho provoz mohl být obnoven.


Zásobování palivem


Plánovačům bylo jasné, že technika spojeneckých armád bude pro svou činnost potřebovat značné množství paliva. Palivo bylo možno přepravovat z Británie v kanystrech nebo tankery. Vzhledem k potřebnému množství paliva a nedostatku a zranitelnosti tankerů se hledalo jiné řešení. Nalezeno bylo v v podvodních kabelech. Upravené telegrafní kabely, označované v závislosti na použitém materiálu jako HAIS či HAMEL, byly položeny mezi Shanklin Chine na ostrově Wight a Querqueville poblíž Cherbourgu. Do doby, než pomohlo dojít k jejich položení a zprovoznění, bylo zásobování prováděno kanystry a ode dne D+9 pomocí podvodních kabelů systému TOMBOLA, které byly položeny v Port-en-Bessin mezi kotvišti tankerů a skladišti na pobřeží. Když spojenecké jednotky postoupily blíže k Německu, byly položeny další kabely mezi Dungeness a Ambleteuse v oblasti Pas-de-Calais.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#512319 Verze : 0

3.1 ČINNOST FRANCOUZSKÉHO HNUTÍ ODPORU




Francouzské hnutí odporu


Již od roku 1940 se v okupované i jižní části Francie tvořily odbojové skupiny. V době vylodění v Normandii čítal francouzský odboj zhruba 200 000 příslušníků. Ti pocházeli z různých sociálních a politických sfér společnosti, a netvořili tedy homogenní skupinu. Němci byli společným nepřítelem, avšak jednotlivé části se také připravovaly na poválečný boj o moc. Generálovi de Gaullovi a jeho Zpravodajské a operační ústředně se nicméně podařilo dostat většinu odboje pod svůj vliv, byť leckdy jen nominálně. V květnu 1943 se v Paříži zformovala Národní rada hnutí odporu v čele s Georgesem Bidaultem. Jejími členy byly jak odbojové skupiny, tak politické strany. Rada uznala generála de Gaulla. Rada vytvořila Tajnou armádu v čele s generálem Delestrainem. Armáda byla vytvořena na teritoriálním základě a měla otevřeně vystoupit po příchodu Spojenců. Avšak v červnu 1943 provedlo gestapo rozáhlou zatýkací akci a velení armády bylo zdecimováno. Odboj sice utrpěl těžké ztráty, ale rychle se oklepal. Navíc Němci nenašli velkou část vojenského materiálu a přijímací skupiny byly schopné přijímat další. Odboj měl navíc rok na vytvoření nových struktur, které byly tentokrát mnohem více decentralizované, a odolávaly tak mnohem lépe dalším zatčením.

Spolupráce s SOE a OSS


Od jara 1941 spolupracovala s francouzským hnutím odporu britská SOE, která dodávala zbraně, munici, trhaviny, vysílačky i agenty. Zdroje ale byly omezené a SOE měla mnoho dalších úkolů. Bylo tedy nutné zhodnotit případný přínos odboje pro osvobození Francie, což nebyl zrovna lehký úkol. Aktuální a potenciální počet příslušníků a jejich bojová hodnota se těžko odhadovaly, řada z nich mohla být krátce před invazí zatčena a představa zcela jednotného řízení byla iluzorní. Plánovači se proto rozhodli, že odboji nebude přidělen žádný úkol, který by podmiňoval úspěch invaze. Jeho aktivity měly být spíše vítaným bonusem. Řada činitelů se snažila odboji přiřadit větší význam, ale dlouho jim nebylo dopřáno sluchu. Avšak na jaře 1943 začali Němci s odvody mladých Francouzů na nucené práce do Německa. Tisíce jich místo toho přešly do ilegality. Ve střední a jižní Francii utvořili ozbrojené skupiny, tzv. maquis, které útočily na Němce a francouzské kolaboranty. Brzy si jich všimla SOE, která dokázala přesvědčit britské politické a vojenské špičky o významu těchto skupin. Na tyto operace byly přiděleny dodatečné prostředky a SOE začala maquisty zásobovat zbraněmi a sabotážním materiálem. Do spolupráce s francouzským hnutím odporu se navíc v roce 1943 zapojil po boku SOE i americký Úřad pro strategické služby prostřednictvím své sekce zvláštních operací.

Údery proti železnici


Odboj své sabotážní operace zaměřil hlavně na železniční cíle, což se překrývalo s činností spojeneckého letectva. Příspěvek odboje nebyl malý, ale to v té době dokázal zhodnotit v Anglii málokdo. Bylo totiž těžké tyto údery předvídat, zaznamenat a zhodnotit jejich význam, natož odhadovat další vývoj. I v Normandii Němci vytvořili zhruba padesátikilometrové ochranné pásmo, v němž bylo velmi těžké operovat. Navíc bylo velmi složité sem dopravovat zásoby kvůli zvýšeným protileteckým opatřením. Plánovači tedy nepočítali s tím, že by odbojáři mohli nějak efektivně omezit německý pohyb v oblasti předmostí a jeho blízkého okolí. Zaměřili se spíše na koordinací sabotážní činnosti, která by narušila strategické komunikace určené pro přísun posil z větší dálky. BCRA spolu se SOE a OSS vypracovaly dva plány. Plán Zelený zahrnoval údery proti železnici, plán Želva údery proti silniční infrastruktuře. Ukázalo se, že je mnohem snazší fyzicky narušovat železniční svršek než silnice. Plán Želva byl proto přepracován a nadále počítal spíše s přepady silničních konvojů. Odboj navíc organizoval pasivní rezistenci francouzských zaměstnanců železnic. Jelikož nebylo možno sdělit odboji přesný den invaze, dostali místní předáci za úkol poslouchat BBC každý 1., 2., 15. a 16. den v měsíci. Pokud uslyší předem stanoveno zprávu A, mají se připravit na potvrzovací zprávu B. Po jejím zaslechnutí měli vyčkávat na přijetí konkrétních úkolů, které měly být vysílány prostřednictvím kódů opět přes BBC. Každá oblast měla vlastní úkoly a vlastní kódy, takže bylo možno aktivovat jen potřebnou část. SHAEF se ale rozhodlo, že čím větší chaos, tím lépe, a tak byly odvysílány všechny instrukce k započetí s cílenými sabotážními operacemi. Ostatně spojenečtí vojenští velitelé stále nechtěli spoléhat na konkrétní operace odboje, pro nejistotu ohledně šance na jejich splnění. Analýza provedená po invazi ukázala, že odboj byl celkem efektivní zbraní. Během června dokázal přerušit tratě na 486 místech a přerušit 26 kmenových tratí. V místě poblíž invaze byly narušeny tratě Avranches-St. Lô, St. Lô-Caen a St. Lô-Cherbourg. Útoky proti konvojům zpomalily například příjezd 2. tankové divize SS.

Operace JEDBURGH


Plány na využití odboje nepředpokládaly jen provádění sabotážních operací, ale i otevřené vojenské vystoupení v podobě většího povstání, především maquistů, kteří by na sebe ve vnitrozemí vázali část německých jednotek. Plánování a řízení této činnosti měl na starost generál Joseph Pierre Koenig. Bylo to ale velmi těžký úkol. Organizovat tuto činnost bylo ale takřka nemožné, protože nešlo dopředu určit a sdělit datum, kdy by mělo k akci dojít. Proto byly k francouzským skupinám vysílány tříčlenné týmy, složené ideálně z jednoho Brita, jednoho Američana a jednoho Francouze, ale nebylo to úplně striktní pravidlo. Ti měli působit v roli spojek mezi maquisty a Koenigovým štábem. Někdy navíc zprostředkovávali přijímání zásob či dokonce organizovali celkovou činnost. Jejich úkolem bylo rovněž poskytnutí podpory týmům SAS. První tým byl vysazen v noci z 5. na 6. června v oblasti Châteauroux. Další následovaly až do prosince.

Operace 4. praporu SAS v Bretani


Izolace normandského bojiště byla důležitým předpokladem spojeneckého vítězství. Izolaci provádělo především letectvo prostřednictvím klamných operací a útoků na železnici a mosty přes Seinu a Loiru. Jenže Bretaň se nacházela mezi Normandií a Loirou. Zde umístěným jednotkám bylo potřeba co nejvíce ztížit možnost přesunu do prostoru invaze. Vedle činnosti taktického letectva se Spojenci rozhodli nasadit část francouzských příslušníků SAS. Ti zde měli provádět sabotážní činnost a iniciovat a vést guerillovou válku za pomoci místních odbojářů a partyzánů, a tím zpomalit přesuny německých jednotek, respektive vázat je v prostoru. V noci z 5. na 6. června byly nad Bretaní vysazeny dvě skupiny ze sestavy 4. praporu SAS, které měly připravit podmínky pro příchod dalších skupin. První skupina 18 mužů byla vysazena v rámci operace SAMWEST u obce Duault v severní Bretani. Jejich prvním úkolem bylo založit základnu u Saint-Brieuc, navázat kontakt s místním odbojem, připravit dopadové zóny a pak bojovat proti Němcům. Do 9. června zde přistálo 116 příslušníků SAS. Avšak 12. června Němci na základnu zaútočili. Tu se jim sice podařilo rozprášit, ale mužům z SAS se podařilo zmizet a pokračovat v boji, částečně po boku druhé skupiny, částečně v rámci nové operace GROG. Zmíněná druhá skupina byla v rámci operace DINGSON vysazena u obce Plumelec severně od Vannes v jižní Bretani. Jejich úkolem bylo založit základnu u Saint-Marcel. Krátce po seskoku se dostali do přestřelky s vlasovci, během níž byl zraněn a pak popraven desátník Emile Bouétard, první mrtvý voják invaze. Nicméně základnu se podařilo ustavit a postupně sem dorazilo 160 příslušníků SAS. Dorazili sem i spolubojovníci z rozprášené základny u Saint-Brieuc. Němci na základnu zaútočili 18. června a rozprášili ji. Přeživší bojovníci se přidali ke členům skupiny z operace COONEY. V rámci této operace bylo v noci ze 7. na 8. června vysazeno celkem 58 příslušníků 4. praporu SAS ve skupinách po třech až pěti mužích. Vysazeni byli na 18 určených místech. Po seskoku se měli pustit do sabotážní činnosti, jejich cílem byly především železniční tratě. Na pomoc příslušníkům skupiny z operace DINGSON byla v noci z 22. na 23. vyslána sedmičlenná skupina v rámci operace LOST. Když se k Bretani přiblížily americké jednotky, uskutečnil odboj s podporou SAS povstání, které Američanům usnadnilo další postup.

1. pluk SAS a americké Operační skupiny


Do činnosti spojené s invazí se zapojil i 1. pluk SAS. Jedna jeho část byla vysazena v rámci operace HOUNDSWORTH v okolí Dijonu ve východní Francii, druhá v rámci operace BULBASKET v okolí Poitiers jižně od Loiry. Podobné operace prováděly i americké Operační skupiny. Každá byla složena ze čtyř důstojníků a třiceti mužů. Jejich úkolem bylo hlavně dopravit k povstalcům těžší zbraně.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508966 Verze : 0

3.2 KLAMNÉ OPERACE




Obecně


Pro úspěch operace NEPTUNE bylo důležité zajistit, aby německá armáda v Normandii nedislokovala příliš silné obranné jednotky a po zahájení invaze sem rychle nepřesunula posily, především strategické zálohy v podobě tankových divizí. Spojenci proto provedli celou řadu úspěšných klamných operací. Cílem bylo přesvědčit Němce o tom, že k vylodění dojde na jiných místech, respektive o tom, že vylodění v Normandii je jen klamný útok, který má odlákat německé divize od skutečného místa vylodění.


Zpravodajské hry


Spojenci provedli celou řadu více či méně účinných zpravodajských operací již v předchozích obdobích. Zkušenosti získané v operacích jako byly CASCADE, BARCLAY a COCKADE zúročila tajná organizace s názvem Londýnská řídící sekce při realizace souhrnné operace BODYGUARD. Mezi základní prvky patřilo využívání odhalených dvojitých agentů, zvýšená diplomatická činnost, radiová komunikace mezi neexistujícími jednotkami, falešné nafukovací gumové tanky a další stroje. Operace FORTITUDE NORTH měla Němce přesvědčit o připravovaném vylodění fiktivní 4. armády v Norsku, k čemuž napomáhala operace GRAFFHAM spočívající ve zvýšeném britském tlaku na neutrální Švédsko. Operace FORTITUDE SOUTH imitovala přípravy Pattonovy fiktivní 1. armádní skupiny na vylodění v oblasti u Calais, případně v oblasti Biskajského zálivu kolem Bordeaux (operace IRONSIDE). Operace VENDETTA předpokládala vysazení fiktivní americké 6. výsadkové divize v oblasti jihofrancouzského Narbonne a operace ZEPPELIN měla Němcům signalizovat nebezpečí spojeneckého vylodění na Balkáně. Věrohodnost těmto operacím dodávala souběžná operace ROYAL FLUSH spočívající ve zvýšené diplomatické komunikaci se Švédskem, Španělskem a Tureckem. Výše uvedené operace probíhaly delší dobu před vyloděním a některé pokračovaly i v období po něm.



Falešné výsadkové flotily


Operace GLIMMER simulovala obojživelný výsadek směřující do oblasti Pas de Calais, zhruba u Boulogne. Akce se za námořnictvo zúčastnilo několik člunů s příslušným radarovým vybavením, které řídil admirál v Doveru. Ve vzduchu rozhazovalo kovové pásky Window šest stirlingů 218. perutě. Stejný cíl a způsob provedení měla operace TAXABLE. Ta se zaměřila na oblast Cap d'Antifer u Fécampu. Uskutečnilo ji také několik člunů pod velením doverského velitelství. Ve vzduchu se nad nimi pohybovalo šestnáct lancasterů 617. perutě, shazujících stejné pásky. Několik člunů spadajících pod Útočné uskupení U pak provedlo operaci BIGDRUM. Jejím účelem bylo nalákat na sebe pozornost německých radarů v okolí Barfleur, a tím jednak přikrýt hlavní síly uskupení, jednak zkomplikovat Němcům zorientování se v situaci.



Falešné výsadky


Další leteckou operací, která měla Němce zmást, byla operace TITANIC. V jejím rámci svrhla čtyřicítka hudsonů, halifaxů a stirlingů falešné parašutisty, simulátory střelby z pušek, kovové pásky a družstva SAS mimo skutečnou invazní oblast. Cílem bylo způsobit zmatek v místech jejich dopadu, vyvolat dojem přibližující se letecké formace a následném výsadku parašutistů, zkreslit skutečný rozsah výsadků a poté posloužit jako důkaz toho, že Normandie není místem skutečného vylodění. Družstva SAS měla za úkol nechat některé Němce utéci, aby mohli šířit informaci o domnělých výsadcích.



Odlákání německých nočních stíhačů


Nad ústí řeky Sommy zamířily letouny B-17 214. perutě a lancastery 101. perutě. Svrhly zde kovové pásky a zapnuly rušičky radarů Liechtenstein známé pod krycím názvem Airborne Cigar. Tím měly odlákat německé noční stíhače od skutečného prostoru operací spojeneckého transportního letectva.



Radarové přikrytí skutečných sil


Šestnáctka stirlingů 199. perutě spolu se čtyřmi liberatory americké 8. letecké armády zaujala pozice v oblasti mezi Littlehamptonem a Portland Billem, přičemž zde zapnula radarové rušičky Mandrel, které dokázaly vyřadit německé radary Freya a Würzburg. Zatímco předchozí operace měly vytvořit dojem o blížících se invazních silám, které ve skutečnosti neexistovaly, Mandrely naopak zakryly opravdovou invazní flotilu



Falešný výsadek u Normanských ostrovů


V noci z 12. na 13. června provedly dva kanadské torpédoborce HMS Haida a HMS Hurron falešnou vyloďovací operaci poblíž Normanských ostrovů. Němci měli nabýt dojmu, že se chystá vylodění v oblasti Granville, a nepřesouvat odtud jednotky na poloostrov Cotentin, který se Američané chystali odříznout od zbytku Francie. Akce selhala, protože na torpédoborci Haida selhala vysílačka, takže falešné vysílání musel udržovat jen Hurron. Navíc si lodí všimlo jedno spojenecké průzkumné letadlo a ohlásilo je jako neznámá plavidla, což by se v případě vyloďovací flotily nestalo. Navíc akce nebyla doprovázena žádným radarovým rušením. Němci tedy akci nepřipsali žádný větší význam.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508967 Verze : 0

3.3 LETECKÉ OPERACE




Obecně


Zkušenosti ze Severní Afriky, Sicílie, Salerna a z Pacifiku ukazovaly, že pro úspěch vyloďovací operace je klíčové úspěšné nasazení letectva. Nejednalo se jen o krytí samotného útoku na pláže, ale o širokou škálu operací. Vzhledem ke kruciálnímu významu Dne D bychom očekávali, že ve všech oblastech válčení došlo toho dne k dramatickým událostem. Jenže většina práce byla odvedena již ve dnech a měsících před samotným vyloděním. V obecném smyslu byly všechny anglo-americké letecké operace uskutečněné nad kontinentem od roku 1941 přípravou na invazi. Nejvíce se to týká velké strategické bombardovací ofenzívy z jara 1944, v důsledku které přestalo být německé letectvo útočnou silou. Letecká část dne D tak byla relativně klidná.


Slovo relativně je nicméně na místě, neboť řádné naložení tisíců výsadkářů do přepravních letadel, seřazení těchto strojů do letových formací a vysazení nákladu na správném místě nebylo vůbec nic jednoduchého. To bylo také nutno zkoordinovat s výpady stíhacích formací a náletem bombardovacích letadel na postavení nepřítele na samotných plážích. Celkově byly nasazeny tisíce letadel, z toho pohledu to byla gigantická akce, avšak chybělo to, co dělá letecké střetnutí nejzajímavějším, tedy množství leteckých soubojů. Německé letectvo totiž bylo tak vyčerpané z předchozích střetnutí, že se tentokrát ani nepokusilo o nějakou větší protiakci. Z doktrinálního hlediska mělo letectvo podporující operace pozemních jednotek Dne D za úkol vybojovat a udržet leteckou nadvládu v oblasti bojů, izolovat bojiště zabráněním přísunu nepřátelských posil a poskytnout přímou podporu pozemním jednotkám. Jelikož byla letecká nadvláda získána již před samotným vyloděním a německé letectvo se nepokusilo o její získání, mohlo se spojenecké letectvo Dne D věnovat dvěma zbývajícím úkolům.


Letecký plán


I tak ale zbývala celá řada strategických a taktických úkolů, které bylo nutné splnit před započetím vlastního vylodění. Celkový letecký plán byl sestaven 23. dubna 1944. Ten jako první úkol stanovil získání a udržení vzdušné nadvlády, tedy situace, kdy luftwaffe nebude schopna ohrozit armádní a námořní jednotky účastnící se invaze. Úkol bylo rozdělen do tří fází - předběžné, přípravné a útočné. Pro první fázi bylo stanoveno rozmezí D-50 až D-30 a důraz při ní měl být kladen na operace proti německému letectvu a na průzkum. Druhá fáze měla probíhat mezi D-30 a D-1. Mezi prioritní cíle patřila německá letadla, seřaďovací nádraží a další důležité prvky železniční infrastruktury, vybrané pobřežní baterie a letiště do vzdálenosti 200 kilometrů od Caen. Poslední fáze začala v noci z 5. na 6. června, během níž měli seskočit američtí a britští výsadkáři. Pět perutí spitfirů mělo neustále krýt oblast pláží z nízké výšky, zatímco pět perutí thunderboltů mělo hlídkovat vysoko nad nimi. Dalších pět perutí lightningů mělo vytvořit stíhací clonu nad invazními plavidly. Perutě se měly štafetově střídat. Celkem bylo přiděleno 54 stíhacích perutí nad pláže, 15 nad Kanál, 36 k přímé letecké podpoře pozemních jednotek, 33 jako doprovod a útočná síla proti případným narušitelům a 33 jako záložní úderná síla, dohromady 171 perutí.


Po samotné invazi mělo letectvo i nadále pokračovat v likvidaci leteckých sil protivníka a v bombardovacích náletech na Německo. Mezi další hlavní úkoly patřila již zmíněná izolaci bojiště a podpora pozemních sil. Vedle toho mělo zajišťovat průzkum a přepravu osob a materiálu. Ženijní jednotky letectva měly připravit pozemní zařízení na zemi tak, aby v D+40 mohlo z letišť v Normandii operovat 116 stíhacích perutí. V Den D měly západní Spojenci k dispozici 3 467 těžkých bombardérů, 1 645 středních, lehkých a stíhacích bombardérů, 5 409 stíhaček a 2 316 transportních letounů.


Uxbridge


Místem, ze kterého měla být tato letecká síla řízena, bylo anglické Uxbridge. Nacházelo se zde velitelství Coninghamovy 2. taktické letecké armády a předsunuté velitelství americké 9. letecké armády. Tyto dva štáby sdílely jeden kombinovaný operační sál. Formálně se zde také nacházelo předsunuté operační velitelství Leigh-Malloryho AEAF, což byl nadřízený stupeň obou leteckých armád. V čele toho předsunutého velitelství nestál nikdo jiný než zase Coningham. Quesadovo IX. stíhací velitelství sdílelo v Uxbridge řídící středisko s 11. skupinou RAF, takže byla zajištěna koordinace operací stíhacích letadel. Vytvořeno bylo také společné středisko pro vyhodnocování průzkumu. Předsunuté velitelství AEAF komunikovalo s Montgomeryho 21. skupinou armád, která měla v Uxbridge styčný prvek, který předával letectvu požadavky a sděloval další důležité informace. Leigh-Mallory zůstal ve Stanmore, odkud dohlížel na všechny operace AEAF a koordinoval taktickou podporu poskytovanou těžkými bombardéry s příslušnými americkými a britskými velitelstvími. Na každém z pěti velitelských plavidel u pláží se nacházel zástupce letectva, který radil velitelům pozemních svazků a řídil letadla při útocích na cíle na plážích. Na námořních trasách se nacházela tři radary vybavená plavidla určená k řízení doprovodných stíhačů, které měla navádět na cíle. Co nejrychleji měla být v Normandii zřízena pozemní střediska pro řízení operací. S velitelstvími pozemních jednotek se pohybovaly týmy letectva určené ke komunikaci s letectvem, především k navádění na cíle.


Údery na stanoviště střel V-1 a raket V-2


Již na konci roku 1943 se letectvo v rámci operace CROSSBOW zaměřilo na odpalovací stanoviště střel V-1 a raket V-2, které byly hrozbou pro stále větší množství jednotek, jež byly v jižní Anglii postupně soustřeďovány pro Den D. Útoky na tato stanoviště pak pokračovala až do počátku června.


Zásobování odboje


Další součástí nasazení leteckých sil byla operace CARPETBAGGER, během níž byl francouzský, belgický, nizozemský a italský odboj zásobován zbraněmi, materiálem a vycvičenými specialisty. Shozená výzbroj stačila pro vybavení 20 tisíc odbojářů. Ti prováděli sabotážní údery proti spojovacím prostředkům a dopravní infrastruktuře.


Údery proti německému letecké průmyslu


Strategické bombardovací letectvo se v únoru zaměřilo na německý letecký průmysl. který již v předchozím roce utržil četné rány od spojeneckých bombardérů. Nejsilnější údery přišly v týdnu od 20. února, který byl překřtěn na tzv. Velký týden. Americké a britské bombardéry zaútočily například na továrnu na kuličková ložiska ve Schweinfurtu či závod firmy Messerschmitt v Aušpurku. Němečtí stíhači se pokusili těmto náletům vzdorovat, avšak bombardéry doprovázela silná eskorta doprovodných stíhacích letadel. Výsledkem bylo více jak pět stovek sestřelených německých stíhaček. Tuto ztrátu nedokázalo německé letectvo nahradit.


Údery proti německému námořnictvu


V březnu se spojenecké letectvo zaměřilo na německou námořní hrozbu. Letadla britského Velitelství pobřežního letectva posílená o stroje Velitelství bombardovacího letectva podnikla sérii útoků proti německým ponorkám a hladinovému loďstvu, došlo i na zaminování námořní tras a oblastí. Cílem bylo zabránit německému námořnictvu v možnosti ohrozit invazní oblast.


Údery proti železnici


Základním cílem úderů proti francouzské a belgické železniční síti byla izolace prostoru invaze. 26. března byl schválen plán náletů. Mezi hlavní cíle patřila seřaďovací nádraží, depa, výtopny, opravárenské dílny a skladiště náhradních dílů, včetně kolejí. Železniční síť již tak nebyla v dobrém stavu, neboť svršek trpěl opotřebováním a nedostatečnou údržbou, nebyl dostatek náhradních dílů a uhlí a nacisté zabavili třetinu lokomotiv. Spojenci odhadovali, že dvě třetiny přepravních výkonů jsou určeny pro německou brannou moc. Pokud by se podařilo narušit klíčové body a znemožnit jejich opravu, Němci by měli problém s přísunem sil a materiálu do Normandie. Největší koncentrace cílů byla v severozápadní Francii a Belgii. Zde byla síť nejhustší, bylo zde nejvíce záloh, těžilo se zde uhlí pro lokomotivy a rovněž to nenaznačovalo budoucí místo invaze, protože údery zde mohly nasvědčovat o izolaci oblasti u Calais. Někteří spojenečtí politici a velitelé se obávali o životy civilistů při úderech na nádraží, avšak izolace bojiště patřila mezi prvořadé předpoklady úspěchu invaze. Nálety začaly v první polovině března, v době, kdy ještě nebyl schválen konečný plán. Do akcí se postupně zapojily jak stíhací a střední bombardéry, tak těžké bombardéry. Vhodná taktika přinesla relativně nízké ztráty na civilních životech, a tak byl v polovině dubna zrušen zákaz útoků na cíle v silně zalidněných oblastech s výjimkou měst jako byla Paříž či Nancy. Tím se zvětšil počet cílů. Cíle přidělené 8. letecké armádě se nacházely v Belgii, severozápadní Francii a západním Německu, 15. letecká armáda létala nad jižní Francii a centrální Německo, těžké bombardéry RAF útočily na cíle v severozápadní Francii, Belgii a oblasti kolem Paříže. Na taktické letectvo zbyl zbytek cílů v severní Francii a Belgii. Řada náletů přinesla velmi dobré výsledky, avšak Němci dokázali v březnu a dubnu celkem rychle vybombardovaná nádraží zprovozňovat. Spojenci zjistili, že bude potřeba více opakovaných náletů, než původně předpokládali. Zatím se podařilo v podstatě zastavit francouzskou a belgickou civilní přepravu, provoz německých vojenských transportů byl relativně plynulý. V květnu byly nálety proti železnici zintenzivněny. Z jejich množství a koncentrace se zdálo, že hlavní cíl leží u Calais, avšak nejpromyšlenější úder byly provedeny na tratích do Normandie. Taktické letectvo mělo v půlce května v podstatě splněno a provádělo spíše udržovací nálety, strategické letectvo naopak pokračovalo v plné síle. Některé cíle v Německu byly vyškrtnuty a nahrazeny cíli v Itálii a na Balkáně. V Den D se předpokládalo, že z 80 cílů na severu Francie bylo 51 těžce poškozeno. Další byly poškozeny výrazně. Ztráty na letadlech byly relativně nízké a zásahy celkem přesné, takže ani ztráty mezi civilním obyvatelstvem byly nižší, než se očekávalo.


V polovině května poklesl objem přepravy na Západě o třetinu a křivka poklesu padala stále rychleji dolů. Nicméně stále to nebylo dost. Od 20. května proto byly masivněji prováděny nálety stíhačů proti pohybujícím se transportům s cílem zničit co nejvíce lokomotiv. Během dvou týdnů se jich podařilo, především během misí CHATTANOOGA CHOO-CHOO, kdy docházelo k synchronizovanému nasazování obrovského množství stíhaček nad rozsáhlými územími, poškodit necelých pět set. Piloti si zároveň procvičili údery proti malým pozemním cílům, což se jim pak hodilo při přímé letecké podpoře pozemních vojsk. Francouzští železničáři toho měli tak akorát dost a začali dezertovat, což si vynutilo nasazení německých obsluh, které pak chyběli jinde. Navíc bylo nařízeno omezit přesuny ve dne.


Asi nejúspěšnější částí operace bylo zničení mostů. Zpočátku se zdálo, že zde nebude šance dosáhnout výraznějších úspěchů, neboť mosty, především ty ocelové přes řeky, byly silně bráněné flaky, nebylo snadné se do nich trefit a spotřebovalo se na ně příliš velké množství tonáže. Zkušenosti z Itálie z průběhu operace STRANGLE ale odhalily, že útoky na mosty jsou uskutečnitelné a zničené mosty mají velký efekt na činnost nepřítele. Pozemní velitelé navíc na jejich zničení začali stále více naléhat. Zkušební údery typhoony se ukázaly být dalším příslibem. 7. května se thunderboltům a marauderům 9. letecké armády podařilo silně poškodit čtyři mosty pomocí malého počtu bomb. 10. května proto byly vyslány další stroje proti mostům přes Albertův kanál a Másu, což opět jakoby ukazovalo na Calais, ale dobře posloužilo i izolaci Normandie. Plánovači usoudili, že je to efektivnější cesta k izolaci bojiště než dosavadní nálety na dopravní cíle, a připravili program na zničení všech mostů přes Seinu až po Mantes, přes Loiru až po Blois a přes menší vodní toky v oblasti mezi Paříží a Orléans. Mosty přes Loiru měly být z bezpečnostních důvodů vyřazeny až v době vylodění. Mosty přes Seinu měly být zničeny krátce před invazí, neboť jejich vyřazení mohlo ukazovat jak na Normandii, tak na Calais. Mezitím bylo v průběhu května provedeno několik úderů proti mostům v Belgii. Nejefektivnější kombinací byl nálet marauderů shazujících půltunové bomby, thunderboltů s čtvrttunovými pumami a typhoonů s neřízenými raketami RP-3. Škody byly takové, že je Němci nestačili opravovat. Zpožďoval se i přísun materiálu, včetně toho pro dostavbu Atlantického valu. Ani 1. června ale nebylo dosaženo požadované úrovně narušení objemu přepravy. Bylo proto životně nutné zničit všech dvanáct železničních a čtrnáct silničních mostů přes Seinu, aby se ze severu na jih nemohly přesunout jednotky 15. armády. To se naštěstí pro Spojence podařilo zařídit v posledních dnech před invazí.


Spojenci během náletů proti dopravním cílům shodili celkem 71 tisíc tun bomb na železniční střediska, 4 400 tun na mosty a 800 tun na koleje v otevřené krajině. V době invaze se doprava v severní Francii v podstatě zastavila. Posily z oblasti za Seinu se musely přisouvat z velké části po své ose a rozděleny do menších jednotek bez možnosti koncentrace pro účinný protiútok. Spojenci dokázali přes Kanál přepravit více posil než Němci přes Seinu.


Útoky na petrochemický průmysl


Útoky na německé rafinérie a další prvky německého petrochemického průmyslu, který produkoval pohonné hmoty a maziva buď rafinací ropy či syntetickou cestou, byly zvažovány již od roku 1940, avšak tyto cíle byly příliš rozptýlené a mimo dosah. Situaci změnil příchod 15. letecké armády na italské bojiště, avšak v té době zase bylo mnoho jiných cílů, které měly větší prioritu a byly více zranitelné - především se jednalo o letecké továrny a závody na výrobu kuličkových ložisek. Dostatek bombardérů byl až na počátku roku 1944, tehdy ale zase vyvstala nutnost misí v rámci operace CROSSBOW a bylo též nutné se vypořádat s luftwaffe a zajistit provedení úderů na cíle spojené s invazí, především na železnici. Spojenečtí letečtí velitelé se dlouho přeli, na co je vhodnější útočit. Tak se stalo, že k prvnímu úderu v rámci kampaně proti německým rafinériím došlo až 5. dubna 1944, kdy byl proveden úder proti Ploješti, a to byla navíc deklarovaným cílem seřaďovací nádraží. Nicméně útok se ukázal být úspěšným, a tak přišly další. 12. května se připojila 8. letecká armáda, která toho dne provedla zkušební nálet proti rafinériím. Tisícovka bombardérů této armády, doprovázená velmi silnou stíhací eskortou z 8. letecké armády, 9. letecké armády a též RAF, se vyhnula Porúří a z jihu podletěla tuto silně bráněnou oblast a zamířila nad Zwickau, Merseburg-Leunu, Most, Lützkendorf, Böhlen a další cíle. Všechny byly zasaženy, některé docela těžce. Navíc luftwaffe se nemohla držet stranou a její stíhačky musely chtě-nechtě do vzduchu. Podařilo se jim sice sestřelit nemálo bombardérů, ale Němci sami zaznamenali citelné ztráty. A to právě šlo - jednak poškodit produkci pohonných hmot, jednak vylákat a sestřelit německé stíhací piloty. 205. skupina RAF navíc zaminovávala Dunaj, aby ztížila říční dopravu na této tepně. Na konci května se pak i Velitelství bombardovacího letectva zapojila do úderů proti rafinériím. Tyto nálety, především ty na cíle na Balkáně a ve střední Evropě, nutily Němce udržovat zde zbytky stíhacích sil, které pak nemohly nasadit proti invazním silám.

Údery proti německým letištím


Již od počátku plánování si všichni uvědomovali, že pro úspěch invaze bude nutné neutralizovat ta německá letiště v západní Evropě, ze kterých by mohla luftwaffe operovat proti invazním silám. Za minimální cíl se považovalo vytlačení německých stíhacích jednotek na východ, aby neměly výhodu oproti spojeneckým strojům, které musely nejprve přeletět Kanál. Na počátku roku vrcholila úspěšná operace POINTBLANK, což byla velká letecká kampaň proti německému leteckému průmyslu i luftwaffe jako takové. Výsledkem bylo značné ochromení, avšak ne úplná likvidace německé letecké hrozby. Předpokládalo se, že Němci by mohly proti invazi nasadit 900 letadel, z čehož 450 by byly bombardéry. Ostatně luftwaffe o sobě dala na jaře vědět během tzv. Baby Blitzu, kdy se neúspěšně snažila o bombardování Londýna a přístavů v jižní Anglii, aby tak ohrozila přípravy na invazi. Němci navíc počítali s tím, že v případě zahájení invaze přesunou na západ další letecké jednotky. V okruhu 550 kilometrů od místa vylodění se nacházelo zhruba 100 letišť luftwaffe. Většina z nich byla na jaře 1944 prázdná, z několika operovalo pár průzkumných a protilodních jednotek. Ta prázdná letiště ale mohla být snadno reaktivována. Útoky na tato letiště se zdála být neproduktivními, protože Němci by je mohli po náletu celkem snadno a rychle opravit. Nemělo tedy smysl na ně útočit příliš brzy, spíše až krátce před samotnou invazí. Spojenci proto vypracovali komplexní plán, který sestával ze tří prvků: soustavná snaha o střety s luftwaffe, aby byla držena na snížených stavech, nálety těžkých bombardérů hluboko nad Německem, aby zde musely být drženy stíhací stroje a hromadné údery proti letištím během tři týdnů před invazí. V tu dobu by již Němci měli navíc mít problémy s přísunem materiálu a náhradních dílů na opravu škod kvůli předchozím úderům proti dopravnímu systému.


V dubnu podniklo spojenecké taktické letectvo několik úderů proti německým letištím mimo invazní oblast, čímž jednak pokračovalo v matení nepřítele ohledně místa invaze a jednak si nacvičilo tento typ útoků. Když na konci první třetiny května začala samotná ofenzíva proti německým leteckým základnám a přistávacím plochám. Na cíle mimo invazní oblast podnikli Spojenci více náletů a v invazní oblasti se soustředili hlavně na ta kolem Paříže a Lille, jejichž vyřazení mohlo souviset i s případným vyloděním v oblasti Calais. Jen nálet na letiště v Brestu mohl být určitou nápovědou, ale námořní velitelé si ho vynutili, neboť zdejší letadla mohla ve spolupráci s ponorkami ohrozit invazní plavidla. Na konci května se ukázalo, že Němci stále nepřesouvají do oblasti žádné jednotky z týlových oblastí, a proto bylo rozhodnuto, že program náletů na německá letiště bude utlumen ve prospěch jiných cílů, ačkoliv nebyl dokončen a řada cílů nebyla poškozena do té míry, která byla předpokládána. I tak ale byla schopnost luftwaffe operovat proti invazním silám velmi narušena. Němci nemohli přisunout další stíhací jednotky, protože je potřebovali nad Německem, kde museli reagovat na silné nálety 8. letecké armády, nemohli použít řadu předpokládaných letišť, byl by problém s dopravou a navíc se obávali operací silných uskupení spojeneckých stíhacích jednotek. Výsledkem bylo, že luftwaffe během Dne D neprovedla ani jediný denní nálet na invazní síly.


Údery proti radarům a komunikačním uzlům


Síť německých radarů byla nejhustší v oblasti mezi Oostende a Cherbourgem. Každých 15 kilometrů bylo jedno větší stanoviště. Spojenci nich měli docela dobré povědomí a uvědomovali si jejich nebezpečnost pro letecké a námořní invazní síly, neboť mohly řídit činnost pobřežního a protiletadlového dělostřelectva. Těchto cílů ale bylo příliš mnoho a byly dobře bráněné. Spojenci se proto u většiny z nich zaměřili na jejich zarušení. To se ale netýkalo radarů mezi Normanskými ostrovy a Oostende, ty bylo nutno neutralizovat klasickou cestou, k čemuž došlo během května. I zde platilo, že na každý radar v této oblasti, připadly útoky na dva jiné jinde. Údery na radary prováděly především typhoony 2. taktická letecká armáda, ačkoliv se zapojily i ostatní letecké svazky. Většina cílů v oblasti vylodění byla těžce poškozena nebo zcela vyřazena. Navíc v Cherbourgu se podařilo zlikvidovat regionální spojovací a zpravodajské středisko. Schopnost německých radarů v oblasti poklesla pod 20 procent. Po nasazení rušících prvků pak poklesla na 5 procent. Němci byli doslova oslepeni.


Letecký průzkum


Velmi vytížené byly před invazí i průzkumné jednotky. K běžným úkolům, které představovalo pokrytí cílů v Německu v rámci operace POINTBLANK a taktický průzkum německých aktivit ve Francii a Beneluxu, bylo nutno získat některé konkrétní informace k uskutečnění vylodění. Vzhledem k nutnosti utajit přesné místo invaze se musel průzkum provádět nad širší oblastí západní Evropy. Koordinaci zajišťovalo AEAF, které shromažďovalo požadavky od 21. skupiny armád, námořnictva a od SHAEF. Rovněž koordinovalo součinnost s průzkumnými jednotkami 8. letecké armády, která pod AEAF nespadala, avšak požadavky především na taktický průzkum se s blížícím se vyloděním množily a strojů nebyl úplně dostatečný počet. Piloti průzkumných letounů, vedle toho, že přiváželi cenné fotografické snímky, často hlásili pohyb nepřátelských vlaků či kolon ještě za letu tak, aby na ně mohly rovnou být nasměrovány stíhací bombardéry. Samotné pláže a jejich okolí, včetně přistávacích a dopadových ploch pro výsadkové jednotky, byly nasnímány z různých výšek a vzdáleností tak, aby si velitelé pozemních svazků mohly udělat detailní představu o svém budoucím bojišti. Hladina u pláží byla vyfocena z pětimetrové výšky, aby mohly být identifikovány podvodní překážky.


Údery proti pobřežní obraně


Atlantický val nebyl v Normandii vůbec dokonalý, nicméně spojenečtí plánovači s ním museli počítat. Nejvíce se obávali baterií pobřežního dělostřelectva, jehož děla s ráží až 400 mm mohla silně ohrozit spojenecká plavidla a vyloďující se vojáky. Předpokládalo se, že tyto baterie budou plně funkční od června 1944. Děla byla dobře maskována, vhodně umístěna a chráněna železobetonovými kryty, takže je bylo nutné zasáhnout přesně. Navíc je chránily flaky, takže jejich eliminace nepředstavovala snadný úkol. Původní plány počítaly s leteckými údery na tyto cíle až na dobu několik hodin přes začátkem invaze, kdy měla tato postavení a jejich obsluhy obdržet svůj příděl od spojeneckých plavidel a letectva. Počítalo se s nasazením střední, lehkých a stíhacích bombardérů. Pozemní velitelé si ale vynutili zapojení těžkých bombardérů. Stroje Velitelství bombardovacího letectva měly zaútočit v noci z 5. na 6. června a stroje 8. letecké armády měly provést nálet půl hodiny před samotnou invazí. I to ale nestačilo a armáda a námořnictvo stále více tlačily na to, aby bylo podniknuto větší úsilí k vyřazení těchto děl, neboť se obávaly toho, že jeden pokus by nemusel stačit, třeba kvůli špatnému počasí. V dubnu se zjistilo, že několik baterií je během dokončovacích prací dočasně zranitelných. Nakonec převážil názor těch, kteří tlačili na úder proti nim. Kvůli oklamání Němců ale na každou normandskou baterii připadly dvě mimo invazní oblast. Nálety uskutečnily 2. taktická letecká armáda a především 9. letecká armáda. První úder byl proveden 13. dubna, další následovaly. Na počátku května se do těchto útoků zapojily i britské těžké bombardéry RAF a ke konci měsíce i stroje 8. letecké armády. Efektivnost těchto náletů je obtížné vyhodnotit, neboť tyto cíle byly terčem dalších náletů na počátku invaze. Zdá se, že přímé škody nebyly nijak rozsáhlé, avšak nálety vedly ke zpožděním prací a k podlomení morálky obsluh. Pozemní velitelé, kteří měli velet vylodění, se také stále více zajímali o různé překážky, které Němci nastražili na plážích a pod hladinou. Objevily se návrhy na údery stíhacích bombardérů proti dělníkům, kteří tyto zábrany umisťovali na místo, ale byly odmítnuty, neboť by mohly prozradit místo invaze.


Letecké hlídky a stíhací nájezdy


Na konci května byly zavedeny letecké hlídky nad oblastí anglických přístavů a francouzských pláží. Tato neproniknutelná letecká bariéra měla Němcům znemožnit jakékoliv leteckou činnost nad tímto územím. Navíc byly nad Francii krátce před samotnou invazí prováděny nájezdy skupin stíhacích letadel, které tak tvořily jakousi předsunutou stíhací obranu.



Noc z 5. na 6. června


2. skupina RAF vyslala své lehké bombardéry na 150 misí. jejich úkolem byl noční průzkum a izolace vzdušného prostoru. Tisícovka těžkých a středních bombardérů provedla údery na pobřežní baterie v invazní zóně. Šlo o stanoviště u Fontenay, Houlgate, La Pernelle, Longues, Maisy, Merville, Mont Fleury, Pointe-du-Hoc, Ouisterham a St Martin-de-Varreville. Letadla svrhla na cíle více jak pět tisíc tun bomb. Letectvo této noci provedlo i řadu klamných operací - viz kapitola výše.


6. červen


Stroje Velitelství letecké obrany Velké Británie zajišťovaly denní a noční leteckou obranu shromaždišť vojsk, letišť a přístavů na mateřských ostrovech. Nad normandským bojištěm pak měly na starost noční ochranu. Tu poskytovaly také letadlům Velitelství pobřežního letectva, která u francouzského pobřeží pátraly po německých ponorkách a hladinových plavidlech. Dále toto velitelství vysílalo stroje na noční výpady do týlu nepřítele. V neposlední řadě poskytovalo stíhací krytí pro denní údery bombardérů a přesuny kluzáků a jejich tažných strojů, ať už dopravovaly mužstvo či zásoby. Za zmínku stojí i podíl na záchraně osádek, jež skončily ve vodách kanálu La Manche.


Velitelství letecké obrany Velké Británie úzce spolupracovalo s 2. taktickou leteckou armádou, jež tvořila součást Spojeneckých leteckých expedičních sil, a jejíž úkoly se částečně překrývaly s prvně uvedeným velitelstvím. Nicméně u taktické armády se předpokládalo, že bude postupovat spolu s pozemními silami a poskytovat jim leteckou podporu. 6. června měla za úkol zajišťovat letecké krytí v oblasti bojů, vyjma poloostrova Cotentin, poskytovat přímou leteckou podporu britským pozemním jednotkám a obstarat taktický a fotografický průzkum. Mezi další úkoly patřilo pokládání kouřové clony na obou křídlech předmostí a identifikace cílů pro námořní dělostřelectvo.


Spojenecké letectvo řešilo otázku, jak zajistit varování před případným útokem německého letectva, neboť stanoviště radarů v Anglii byla příliš daleko. Řešení spočívalo v naložení výbavy na tři výsadkové čluny. Odsud měla být řízena palba protiletadlových děl a naváděny letadla, ve dne spitfiry, v noci mosquita. Další zařízení se nacházela na nákladních automobilech a byla vyloděna na konci dne. Po zaujetí určených stanovišť poskytovala spojeneckému předmostí informace o dění ve vzdušném prostoru.


Krátce před započetím samotného vylodění jednotek na plážích shodila spojenecká letadla v oblasti severozápadní Francie mnoho letáků, jež francouzským civilistům oznamovali, že se blíží osvobození jejich země. Dále doporučovali lidem v blízkosti pobřeží, aby odešli do vnitrozemí, nebo se alespoň vyhýbali silnicím a uchýlili se do volné krajiny. Mosquita 21. perutě RAF mezitím operovali v týlu a za tmy útočily na vlaky, silniční dopravu a v podstatě na vše, co se hýbalo.


Těžké bombardéry 8. letecké armády dostaly za úkol zaútočit na pobřežní baterie a obranná postavení na pláži OMAHA, na plážích v britském sektoru a na strategické body u Caen. Vzhledem k jejich počtu, počtu cílů a krátké vzdálenosti, musely útočit ve vlnách. V těch i startovaly, od 01:55 do 05:29. Vzhledem k počasí bylo nutno útočit podle přístrojů. Spojenečtí velitelé měli obavy z toho, že bomby dopadnou na vyloďující se jednotky, a proto bylo nařízeno, že poslední bomba musí dopadnout deset minut před zahájením invaze a bombometčíci měly bomby odhazovat s určitým zpožděním. Ze stavu 8. letecké armády celkem vzlétlo 1 361 strojů B-17 a B-24. Vlny o šesti perutích se blížily k plážím v pravém úhly, vedeny značkovacími letouny vybavenými přístroji H2S. 1 083 strojů odhodilo 2 944 tun bomb. Ztracen byl pouze jeden stroj. Bomby většinou neměly zpožďovače, aby vybuchly hned po dopadu a minimalizoval se tak tvoření hlubokých kráterů, které by později ztěžovaly dopravu.


Cíle v oblasti pláže UTAH byly přiděleny IX. bombardovacímu velitelství 9. letecké armády. Vzhledem ke špatnému počasí a lepšímu přístrojovému vybavení strojů 8. letecké armády se uvažovalo o tom, že právě její stroje, konkrétně ty určené pro cíle u Caen, provedou tyto údery. Brigádní generál Anderson ale prosadil, že k žádnému přesunu úkolů nedošlo. Jeho piloti ale museli bombardovat z výšky nižší než 1 kilometr. Střední bombardéry tedy vzlétly mezi 03:43 a 05:00 ve formacích o osmnácti strojích. Na vzdálenější cíle dopadly první bomby v 05:17, na cíle na pláži UTAH v 06:05. Další pak dopadaly po dobu necelých dvaceti minut. 278 strojů svrhlo 550 tun bomb. Činily se i stíhací bombardéry IX. stíhacího velitelství. 33 strojů zaútočilo na pobřežní baterie, 129 dalších na cíle z oblasti dopravní infrastruktury, vesměs na poloostrově Cotentin.


Zhodnocení efektivity těchto úderů je těžké, neboť nebylo možné pořídit kvalitní fotografie ihned po náletech, řada cílů bylo objektem úderů již v předešlých náletech, směřovala na ně palba z námořních děl a děl pozemních jednotek a své vykonali i ženisté. Nicméně se ukázalo, že efektivnější byly střední bombardéry. Jenže u těch těžkých byly zavedeny restrikce, které nutně musely zhoršit jejich přesnost, ačkoliv přinesly větší bezpečí pozemním jednotkám. Řada bomb sice svůj nenašla, ale otřesy byly tak silné, že došlo k explozi části minových polí. Intenzivní letecké a námořní bombardování také silně zhrošilo morálku německých vojáků, zatímco posílo morálku vojáků spojeneckých. Bohužel část pobřeží na východ od pláže OMAHA zůstala beze škod. Každopádně letectvu vděčili pěšáci za to, že Němci byli nuceni stáhnout baterie z Morsalines, St.-Martin-de-Varreville a Pointe du Hoc, ačkoliv to nebylo díky úderům ze dne D. Zdá se, že tyto údery neměly vliv na žádnou baterii. Přesto je nutné říci, že většina baterií ostřelujících pláže dne D nepatřila mezi ty, jež byly na seznamu cílů ranních náletů, ale byla umístěna dále ve vnitrozemí.


První útoky bombardérů a stíhacích bombardérů ze dne D byly předzvěstí narůstající aktivity taktického letectva. I po zbytek dne plnily obě americké letecké armády taktické úkoly. Těžké bombardéry 8. letecké armády shodily letáky pro francouzské civilisty a pak vyrazily na údery proti důležitým cílům v bezprostřední blízkosti pláží a dále u Thury Harcourt, St.-Lô a Caen. Avšak silná oblačnost a nedostatek značkovacích strojů zavinily to, že většina bombardérů se vrátila zpět, aniž by na cíle zaútočila. Nicméně bombardéry toho dne neřekly poslední slovo. V další vlně se zaměřily na Caen. Místní mosty přes Caen byly vyjma jednoho zničeny, což zpomalilo příjezd 21. tankové divize na bojiště. Čtvrtá a poslední mise bombardérů 8. letecké armády dne D směřovala na dopravní cíle blízko invazní oblasti od Coutances po Lisieux.


Střední bombardéry IX. bombardovacího velitelství se zaměřily na pobřežní baterie na křídlech invazní oblasti, na důležité cíle ve městěch jako Carentan či Falaise a na čtyři seřaďovací nádraží východně od Seiny. Stíhací a stíhací bombardovací stroje VIII. stíhacího velitelství navázala na operaci FULL HOUSE operacemi STUD a ROYAL FLUSH. Jejich cílem byly přesunující se německé jednotky a zásoby a rovněž jakákoliv aktivita německého letectva. Na konto si připsaly necelou třicítku zničených německých letadel. Podobnou práci vykonávala i britská 2. taktická letecká armáda.


Piloti IX. stíhacího velitelství okamžitě poté, co odlétali přidělené mise pro Den D, začali s přímou podporou pozemních jednotek na plážích a za nimi. Požadavky velitelů pozemních jednotek předávaly skupiny leteckých návodčích, což byli příslušníci letectva přidělení k pozemním štábům. Ještě než skončil Den D, požádali velitelé Kombinované středisko řízení v Uxbridge o třináct úderů. Pět z nich muselo být odmítnuto, avšak ze zbylých osmi se přeměnilo do jedenácti misí. Mezi cíle patřila postavení děl u Isigny, Carentanu a Maisy, z nichž byly ostřelovány pláže, či různé dopravní cíle. Ukázalo se, že řídící středisko v Uxbridge bylo příliš zatíženo žádostmi o rychlé poskytnutí letecké podpory. Pohotovostní perutě proto byly podřízeny vyšším leteckým představitelům letectva na velitelské lodi ANCON, která se nacházela poblíž pláže OMAHA. To umožnila rychle předávat požadavky průzkumným a stíhacím-bombardovacím letounům ve vzduchu.


Krátce po pozemních bojových útvarech do Normandie dorazily i ty jednotky letectva, jejichž úkolem bylo vybudovat v Normandii letiště a poskytovat na nich servisní podporu. Jednalo se o tři typy letišť: nouzové přistávací plochy, plochy pro doplnění munice a paliva a předsunut přistávací plochy. Na konci dne D dorazily i předsunuté chirurgické týmy 50. mobilní polní nemocnice, které zaujaly pozici u nouzové přistávací plochy.


Živo bylo i na moři. Za všechny operace uveďme útok strojů mosquito z 248. perutě a beaufighter ze 144. perutě na tři torpédoborce třídy Seetier. Zatímco mosquita zajistila prostor, beaufightery provedly na plavidla úder raketami a kanóny. Nezpůsobily ale více než jen poškození jedné lodě. Po cestě na základnu letouny alespoň sestřelily německý bomabrdér Ju 188, který se nebezpečně přibližoval spojeneckým torpédoborcům.


Večer 6. června letectvo dopravilo během operace MALLARD v kluzácích na bojiště zbytek 6. výsadkové divize. V noci z 6. na 7. června pak v rámci operace ROB ROY následoval přísun zásob na padácích.


Následující dny


Piloti RAF provedli 7. června úder na silniční a železniční cíle v severozápadní Francii. Tanková divize přibližující se od Alenconu utrpěla těžké ztráty, když ztratila přes dvě stovky vozidel. Toho dne bylo u Asnelle u Bayeux zprovozněno první letiště. V noci ze 7. na 8. června zaútočily bombardéry na železniční okruh kolem Paříže a další cíle z oblasti dopravní infrastruktury. Následující noci vzlétly stroje 617. perutě RAF směrem na Saumur, neboť podle zpravodajských informací tudy měla být do Normandie přisunuta německá tanková divize. Proti místnímu železničnímu tunelu byla poprvé použita letecká puma zvaná Tallboy, která jej vyřadila z provozu.


8. června se podařilo britským commandos obsadit Port-en-Bessin, a propojit tak pláže GOLD a OMAHA. O dva dny později došlo ke spojení pláže OMAHA s pláží UTAH a přerušení dopravního spojení mezi Carentanem a Cherbourgem. Díky tmu mohlo dojít i k postupným změnám v nasazení leteckých sil. Těžké bombardéry útočily na zásobníky paliva významnější obranné prvky a rozsáhlejší shromaždiště vojsk. Nicméně stále více jich bylo převáděno na nálety na strategické cíle hluboko ve vnitrozemí. Lehké a střední bombardéry útočily na odpalovací stanoviště střel V-1, dopravní uzly a komunikační střediska. Stále častěji ale dostávaly úkoly v rámci přímé letecké podpory pozemních jednotek. To byla nicméně doména především stíhacích bombardérů. Jejich činnost zefektivnilo nasazení předsunutých leteckých návodčích a taxi systém jejich nasazení. Ten spočíval v tom, že vzduchu bylo stále vícero stíhacích bombardérů připravených rychle zaútočit po obdržení požadavku od návodčího. Dalším prvkem byly lehká letadla ve funkci dělostřeleckých návodčích. Nejprve řídily palbu z námořních děl, poté palbu hlavní dělostřeleckých pozemních jednotek. Nezřídka ale naváděly i stíhací bombardéry. Stroje Velitelství pobřežního letectva rozprostřely hustou hlídkovou síť, která měla zabránit průniku ponorek či hladinových plavidel do oblasti zásobovacích tras, o kterých se plavilo velké množství spojeneckých plavidel.


10. června začala spojenecká letadla operovat z letišť v Normandii. Na druhou stranu došlo 13. června k odpálení střel V-1 na jižní Anglii. Britové na to reagovali reorganizací protiletadlového dělostřelectva a sil Velitelství vzdušné obrany Velké Británie. 14. a 15. června se Spojenci rozhodli vypořádat s nebezpečím, které představovaly výpady německých E-Bootů z přístavů v Le Havre a Boulogni. Přístavy dostaly příděl pum Tallboy a klasických bomb. Nebezpečí v podobě E-Bootů bylo kompletně eliminováno. Od 22. června operovaly kombinované týmy. Jejich prvním cílem byla protiletadlová děla jižně od Cherbourgu. Na ně zaútočila smíšená skupina v podobě čtyř typhoonů, šesti mustangů a více jak pětistovky thunderboltů a lightningů. 25. června provedlo více jak sedm set strojů z Británie a Normandie přípravné bombardování obranných postavení v okolí Caen.


Role transportního letectva


Během vylodění dopravilo transportní letectvo do oblastí za invazními plážemi a po jejich bocích parašutisty a výsadkáře v kluzácích. Ti měli narušit německou snahu o úder proti invazním silám, obsadit klíčové prvky a krýt křídla. Poté se transportní letecké jednotky soustředily na dopravu zásob do normandského předmostí a odsun zraněných.


Přímá letecká podpora


Co se týče prostoru pláží, byla přímá letecká podpora nejvíce potřeba na pláží OMAHA. Zde se podařilo získat jen kilometr až dva široký pás území. To komplikovalo přísun další jednotek, techniky a zásob, nepodařilo se navázat spojení s dalšími plážemi a situace zde byla celkově kritická. Bylo nutné vyřadit nepřátelská dělostřelecká postavení, z nichž byl prostor pláže ostřelován, získat větší prostor pro manévrování a spojit se s plážemi UTAH a GOLD. Velitel V. sboru požadoval nepřetržitou podporu stíhacích bombardérů, které měly vyhledávat a ničit německá děla. Fronta byla ale pohyblivá a povědomí o přesném umístění dělostřeleckých postavení bylo omezené. Proto nešlo navádět letadla rovnou na cíle. Namísto toho byla stanovena bombardovací čára na řece Aure, jejíž koryto bylo mezi Isigny a Bayeux rovnoběžné s pobřežím ve vzdálenosti od tří do šesti kilometrů. IX. velitelství taktického letectva mělo zajistit trvalý ozbrojený průzkum v oblasti řeka Aure-Bayeux-Airel. Jen dva cíle byly přiděleny z ANCONu, zbytek cílů si našli piloti sami. Většinu cílů představovaly obrněná a nákladní vozidla či shromaždiště vojsk v lesích u Cerisy a Balleroy, nicméně se podařilo lokalizovat a zneškodnit pět baterií.


Zatímco situace na pláži OMAHA byla vážná, IX. bombardovací velitelství zaútočilo na mosty a dopravní uzly ve městech poblíž frontové linie. Efekt ale nebyl příliš velký, neboť Němci relativně brzy zřídili objížďky. Na druhou stranu útok středních bombardérů na nádraží ve Folligny těžce poškodil dva německé transporty.


Oblast pláže UTAH byla na konci dne relativně zabezpečená, ač nebylo dosaženo všech stanovených cílů. VII. sbor dokázal relativně rychle postoupit na jih, obsadit Carentan a spojit se s V. sborem. Následně vyrazil na sever na Quineville a na západ k Barneville. To mu umožnila i trvalá letecká podpora. Stíhací bombardéry vyřadily 7. června dělostřeleckou baterii u Maisy a poté během deseti dní zaútočily na dalších patnáct dělostřeleckých postavení. Piloti útočili na mosty a prováděli průzkum pro pozemní jednotky. Podařilo se jim také zlikvidovat velitele 77. pěší divize. Střední bombardéry zaútočily na opěvněná postavení u Cherbourgu, avšak s minimálním efektem. Od 13. června V. sbor stál na pozicích a prováděl pouze hlídkování, VII. sbor vyrazil na Cherbourg.


Pomoc při postupu na Cherbourg


V souvislosti s finální fází útoku na Cherbourg požádala armáda letectvo o rozsáhlejší úder. Velitel VII. sboru žádal o "letecké rozmělnění" v hloubce zhruba 25 kilometrů. Masivní letecký úder neměl být nutně směrován na konkrétní cíle, hlavním výsledkem mělo být podlomení německého odhodlání k obraně a narušení komunikačních linií. Útok začal 22. června krátce po poledni. Nejprve se dostalo ke slovu dělostřelectvo, které se pokusilo vyřadit německá protiletadlová děla a vyznačit bílým dýmem jižní a západní okraj cílové oblasti. Ve 12:40 se od západu přihnaly stroje 2. taktické armády - čtyři perutě typhoonů s podvěšenými neřízenými raketami RP-3 a šest perutí mustangů. Následovalo je dvanáct skupin stíhacích bombardérů 9. letecké armády. Jedna vlna střídala druhou. Ve 13:55 odlétl poslední stíhací bombardér. Němci si ale moc neodpočinuli. Krátce po 14. hodině se nad nimi objevily střední bombardéry jedenácti skupin IX. bombardovacího velitelství, které odhazovaly bomby na odolnější obranné pozice. Celkem bylo nasazeno 675 stíhacích bombardérů (38 ztraceno) a 396 středních bombardérů (1 ztracen). Na nebi se objevilo i několik německých letadel, ale ani jeden pilot se neodvážil přiblížit a zaútočit. Okamžité taktické výsledky nenaplnily očekávání. Americké pozemní jednotky sice dostaly rozkaz k dočasnému ústupu za bombardovací čáru, avšak i tak na některé z nich bomby dopadly. Ztráty ale byly nízké a nejspíše o výsledek činnosti německého dělostřelectva, které střílelo zadýmovací projektily na místa mimo bombardovací zónu s cílem zmást piloty. Často také docházelo k prodlevám mezi ukončením náletu a začátkem postupu pěchoty. Nicméně je nutno si připomenout, že hlavním cílem mělo být podlomení německé morálky a narušení spojení mezi jednotkami a velitelstvími. A k tomu došlo, ačkoliv řada obranných bodů zůstala nedotčena. Schopnosti letectva byly velká, ne však dokonalé. Ostatně Cherbourg byl obsazen 27. června a poslední body odporu umlkly 1. července. I po 22. červnu se na nebi nad severním Cotentinem objevovala spojenecká letadla, avšak jejich přítomnost nebyla nijak velká co se počtu vzletů týče. Za zmínku ovšem stojí nálet na La Glacerie, které leží těsně před Cherbourgem. Thunderbolty zde na cíle odhodily 24 bomb, přičemž 23 jich dopadlo přesně na určený cíl.


Změny v řízení taktického letectva


Již bylo zmíněno přesunutí řízení z předsunutého velitelství 9. letecké armády v Uxbridge na palubu plavidla ANCON. Ani to ale nebylo zcela uspokojivé řešení. 10. června převzalo řízení 70. stíhací-bombardovací křídlo, které se již vylodilo na kontinent. 18. června ho nahradilo vyloděné předsunuté velitelství IX. velitelství taktického letectva. To přijímalo žádosti o podporu od pozemních svazků, profiltrovávalo je a přidělovalo síly a prostředky. Pokud nemělo dostatek vlastních prostředků, předalo žádost do Uxbridge. To, že mohlo takto rychle fungovat 70. křídlo a poté zmíněné předsunuté velitelství bylo z velké části zásluhou spojařů, kteří se vylodili na konci dne D na pláži OMAHA a okamžitě se dali do práce. Důležitá byla i dělná spolupráce, která panovala mezi pozemními a leteckými veliteli a štáby, to samé platí o spolupráci a sdílení cílů a sil mezi Američany a Brity. Nezřídka docházelo k dočasnému taktickému přepodřizování stíhacích bombardérů či bombardérů pro splnění určitého úkolu, pokud se jedné straně nedostávalo dostatku kapacit. Neméně důležité bylo, že se IX. ženijnímu velitelství celkem rychle podařilo vybudovat v Normandii letiště, ze kterých mohly operovat stíhací bombardéry, které jinak ztrácely spoustu času při přeletech Kanálu. Nehledě na efektivnější komunikaci a eliminaci překážky v podobě špatného počasí na jižní Anglií. 19. června začaly operovat z normandských letišť první skupiny, avšak již předtím byla tato letiště využívána při vzletech, kdy letadlo odstartovalo z jižní Anglie, provedlo úder, poté přistálo na normandském letišti, provedlo další úder či několik úderů po dalších přistáních a teprve poté odletělo na domovskou základnu v Anglii. Dodejme, že 8. června začala u pláže OMAHA fungovat letiště určené pro dopravování prioritních zásob a evakuaci zraněných.


Postup na jih


3. července začal omezený americký postup na jih. Cílem bylo dokončit obsazení předmostí, a tedy získat dostatek prostoru pro následný manévr, který měl teprve přinést průlom z prostoru normandského pobřeží. Americké jednotky na Cotentinu se tlačily na La Haye-du-Puits a pak dále k Périers a Lessay. Další pak směrem z pláže OMAHA na St.-Lô. Němci kladli tuhý odpor a členitý terén jim v tom poskytoval výhodu. Nicméně Američané postupovali až do 20. července vpřed. Taktické letectvo jim pomáhalo především při útocích na postavení děl a kulometů či na tanky zakopané ve věžovém postavení. Mezi další cíle patřila předpokládaná velitelská stanoviště, pozorovatelny (často kostelní věže), přesunující se kolony, místa koncentrace vojsk, skladiště a mosty. Piloti útočili na vyžádané a přidělené cíle, či prováděli ozbrojený průzkum. Ne vždy se podařilo cíle zasáhnout či významněji poškodit. V jiných případech ale dokázalo letectvo odvrátit německé pokusy o protiútok či důkladně připravit cestu pro pěchotu. A to nebyl kvůli velmi pohyblivé frontové linii vždy čas důkladně určit bombardovací čáru. Piloti proto museli být velmi opatrní, aby nezasáhli vlastní jednotky. Němci opakovaně hlásili, že dělostřelecké a letecké útoky značně decimují jejich jednotky co se týče mužstva i techniky. Němci mohli často spoléhat jen na špatné počasí, které nezřídka znemožňovalo či výrazně narušovalo leteckou činnost. Setrvalý pozemní postup a podpůrné letecké údery umožnily Američanům obsadit St.-Lô a zaujmout pozice jen kousek na sever od silnice Lessay-Périers-St.-Lô. Od 14. do 20. července se v této oblasti soustřeďovaly posily a připravovala se operace COBRA, která navázala na operaci NEPTUNE.


Letecká podpora u Caen


Britské a kanadské jednotky měly hned na počátku operace NEPTUNE obsadit strategicky důležité město Caen. Avšak nepodařilo se jim to hned na počátku ani ve dnech následujících. Němci zde soustředili silné tankové formace podporované mnoha postaveními protitankového dělostřelectva a dalšími opěrnými body. 8. července měl být uskutečněn další pokus o dobytí města. V rámci příprav udeřily bombardéry Velitelství bombardovacího letectva a IX. bombardovacího velitelství na cíle jižně od města, zatímco část středních bombardérů IX. letecké armády zacílilo na mosty ve městě a nad oblastí operovaly i stroje 2. taktické letecké armády. Těsně před začátkem útoku, 7. června krátce před 22. hodinou provedly těžké bombardéry kobercové bombardování. 8. července ráno na ně navázalo pět skupin bombardérů IX. bombardovacího velitelství. Zdaleka ne všechny stroje ale mohly bomby nakonec odhodit. Poté s relativně velkou prodlevou započal útok pozemních jednotek. Němci se dokázali zkoncentroval a letecké a námořní bombardování vytvořilo nemalé množství velkých kráterů. Oboji velmi zpomalovalo postup. Nicméně většina města nakonec padla do britských a kanadských rukou. Na operaci CHARNWOOD navázala operace GOODWOOD, jejímž cílem bylo obsazení zbytku města a proražení na jih směrem na Falaise. I této operaci předcházela silná letecká příprava. Brzy ráno 18. července vyslalo Velitelství bombardovacího letectva takřka tisícovku těžkých bombardérů. Následovalo 571 těžkých bombardérů 8. letecké armády. Navrch dorazilo jedenáct skupin středních bombardérů IX. bombardovacího velitelství. Těm ale mraky a kouř z předchozího bombardování velmi ztížily práci a efekt jejich úderu byl limitovaný. Ke slovu přišly i stroje 2. taktické letecké armády. Ihned po odletu středních bombardérů se daly do pohybu pozemní jednotky. Zpočátku postupovaly celkem dobře a zajaly řadu zcela ohluchlých Němců. Avšak za prvními liniemi Britové narazili na silný odpor protitankových děl, která nebyla před útokem odhalena, což znamenalo, že na ně nedopadly žádné bomby. Brzy je doplnila i pěchota, která se vzpamatovala z počátečního šoku. Když deštivé počasí 20. července zastavilo činnost pozemních jednotek, mohli si Spojenci připsat jen asi deset kilometrů. Spojenečtí velitelé byli rozladěni z toho, že útok přinesl takto hubené výsledky, ačkoliv bylo nasazeno zhruba 1 600 těžkých a 350 středních bombardérů, které dohromady shodily 7 700 tun leteckých pum. Jenže němečtí velitelé to viděli jinak. Byli doslova zdrceni z možností spojeneckého letectva a předvídali brzký pád německých sil v Normandii.


Zhodnocení


Jak jsme již konstatovali, mělo letectvo vedle vedlejších úkolů tři hlavní - vybojování a udržení vzdušné nadvlády na bojišti, izolaci bojiště a podporu pozemních jednotek. Hodnocení úspěšnosti letectva není jednoduché, protože v tak složité operaci hrálo svou roli více činitelů, a letectvo tedy neoperovalo jako samostatný prvek, nýbrž ve spolupráci s dalšími složkami - pozemním vojskem, námořnictvem, zpravodajci, odbojem a dalšími součástmi válečné mašinérie. Nicméně určité závěry lze zformulovat. První úkol byl splněn takřka beze zbytku. Letectvo sestavilo letecké krytí námořních sil nad Kanálem a poté i krytí invazních sil v nízké i vysoké výšce. Stíhači narazila na takřka nulový odpor a nenechali německému letectvo v podstatě žádný prostor pro bojovou činnost vůči invazním silám. Splnění druhého úkolu bylo výrazně složitější a z podstaty věci nemohlo být úplné, nicméně lze konstatovat, že zejména likvidace železničních mostů, především těch přes Seinu a Loiru, bránění pokusům o jejich opravu, stálé údery vůči seřaďovacím nádražím a lokomotivám velmi výrazně narušily přísun jednotek a materiálu na bojiště. Německé jednotky se musely přesunovat z velké části po vlastní ose a nejlépe v noci. To je velmi opotřebovávalo, především v případě tankových jednotek, a navíc hrozně zdržovalo. Němci nebyli schopni přisouvat dostatek náhradních sil, natož pomýšlet na vytvoření záloh pro rozsáhlý protiútok. Jednotky přijížděli rozdělené do malých celků, které byly navíc okamžitě nasazovány na frontu. Němci se také potýkali s nedostatkem paliva a munice. Dalším problémem byly dezerce francouzského železničního personálu a psychické problémy u ženského osazenstva nádražních administrativních budov. Asi nejobtížnější je vyhodnocení efektivity přímé letecké podpory. Její uskutečnění bylo velmi složité z několika důvodů. Jedním z původních teoretických postulátů letectva v anglosaské oblasti bylo, že buď podstupuje souboje s nepřátelskými stíhači, nebo útočí na cíle, které jsou mimo dosah pěchoty a dělostřelectva, že je zbraní na strategické úrovni. Toto bylo velmi otupeno platnými polními řády a zavedením středních bombardérů a stíhacích bombardérů, ale řada leteckých velitelů stále upřednostňovala souboje s německými stíhači či útoky na strategické průmyslové a logistické cíle. Přímá letecká podpora u nich nebyla oblíbená, neboť se stroje při náletech často vystavovaly nebezpečí flaků. Letecké údery ve frontové oblasti byly více závislé na dobrém počasí. Bylo také důležité dobře určit a vyznačit prostor určený k úderu, aby se zamezilo odhozu pum na vlastní jednotky, což nebylo vždy úplně jednoduché, neboť fronta byla často velmi pohyblivá. Stíhací bombardéry byly sice velmi účinné proti tankům a podobným cílům, ale jejich schopnost poškodit zodolněné cíle byla omezená. těžké bombardéry sice disponovaly dostatečnou municí, avšak jejich možnost přesného zásahu byla velmi malá a byly při přímé letecké podpoře vhodné spíše pro kobercové nálety, které ale vyžadovaly dostatečný odstup od vlastních jednotek s následnou prodlevou mezi ukončením náletu a zahájením postupu pozemních jednotek, a navíc vytvářely velké krátery, které zpomalovaly postup. Asi nejlepší výsledky měly střední bombardéry, ale ani jejich nálety neměly vždy výsledky odpovídající počtu nasazených strojů a svržené munice. Jedno se ale přímé letecké podpoře nedalo upřít. Její místy konstantní přítomnost měla devastující účinek na morálku německých vojáků, především nováčků a záložníků, zatímco v řadách vlastních jednotek vyvolávala nadšení.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508968 Verze : 0

3.4 NÁMOŘNÍ OPERACE




Zaminování - operace MAPLE


K ochraně spojeneckých plavidel v oblasti vylodění byla realizována operace MAPLE, která spočívala v zaminování rozsáhlých prostor. Operaci realizovalo námořnictvo ve spolupráci s letectvem. Cílem bylo omezení pohybu německých plavidel v oblasti, zkomplikování možnosti přísunu dalších německých plavidel ze Severního moře a z Atlantiku do oblasti. Pokud by nějaké německé plavidlo chtělo zaútočit na spojenecké lodě, mělo být minami nuceno pohybovat se mimo pásmo dostřelu pobřežních baterií a dosahu stíhací podpory. Zaminování bylo provedeno minonoskami HMS Apollo a HMS Plover, dále plavidly 10., 50., 51. a 52. flotily minonosek a plavidly 9., 13., 14., 21., 22. a 64. flotily motorových torpédových člunů. Miny shazovaly též 1., 3., 4., 5. a 6. skupina RAF. Celá operace byla rozděleno do šesti fází. V první fázi do 17. dubna probíhaly standardní zaminovací operace za použití běžných námořních min. V druhé fázi do 9. května se ke standardním operacím přidalo shazování speciálních min do polí u Ijmuidenenu, Hooku, ústé Šeldy, u Boulogne, Fécampu, Le Havre, u pobřeží Bretaně a u Fríských ostrovů. Část min měla zpožďovací mechanismus, aby byly aktivní až se zpožděním, a nebyly tedy předčasně odhaleny. Ve třetí fázi do 28. května se k dosavadním aktivitám přidalo zřízení dalších polí v oblasti u Ushantu a v prostoru mezu Ushantem a Gasquets. Do polí u Le Havre a Cherbourgu byly přihozeny miny se zpožďovači. Letadla v této fázi shodila velké množství min v Kattegatu, u Helgolandu, Fríských ostrovů a v Biskajském zálivu. Další miny byly během několika náletů shozeny do Kielského průplavu. Další byly nastraženy v Öresundu, u Aarhusu a Aalborgu. Během čtvrté fáze, která probíhala mezi 29. květnem a 4. červnem, byly shozeny speciální miny do polí u Ijmuidenu, Hooku, ústí Šeldy, u Calais, Le Havre, Cherbourgu, St. Malo, Morlaix, Brestu a u přístavů v Biskajském zálivu. Letadla opět zamířila k Aarhusu a Aalborgu. Pátá fáze byla provedena v noci z 5. na 6. června. Původně měla zahrnovat položení min u Barfleur, Le Havre, Etretatu a St. Malo. Realizována byla ale jen pokládka u Etretatu. Ostatní byly zrušeny, neboť minonosky by se pletly ostatním plavidlům. Od 6. června probíhala šestá fáze. Většina plavidel byla převedena k provádění doprovodné a hlídkové činnosti a miny byly položeny jen u Le Havre. Další miny byly shozeny z letadel u některých přístavů z letadel. Celkem bylo položeno či shozeno 6 850 min. Na námořnictvo připadá 42 procent v rámci 66 operací, na letectvo 58 procent v rámci 1 800 vzletů. Minová clona se ukázala být velmi efektivním prostředkem k blokování německých námořních sil. Spojence operace stála jeden motorový torpédový člun a devatenáct letadel.



Neutralizace německých velkých hladinových plavidel


Velká plavidla německého námořnictva (bitevní lodě, křižníky apod.) se nacházela v Norsku a v baltských přístavech. Pokud by se tyto síly vydaly do útoku proti invazní oblasti, měla jim v tom zabránit britská Domácí flota se základnou ve Scapa Flow v součinnosti s letouny velitelství pobřežního a bombardovacího letectva. Ty na německé lodě ostatně již od listopadu útočily, aby oslabily jejich bojeschopnost. Každopádně v době invaze zůstala tato plavidla v klidu, takže britské lodě nemusely nijak reagovat.



Neutralizace hrozby německých ponorek ze severu


Další nebezpeční představovaly německé ponorky na severu, které by mohly být nasměrovány do Kanálu kolem Británie. Za účelem eliminace této hrozby vyslalo Velitelství Západních přístupů tři eskortní letadlové lodě s dalším námořním a leteckým doprovodem do oblasti západně od Cornwallu. Jelikož ale bylo zaznamenáno minimum kontaktů, byla část těchto sil 10. června přesměrována jinam.



Uzavření západního konce Kanálu


Velitelství námořnictva v Plymouthu mělo na starost uzavření západních přístupů do Kanálu. Němci měli mít v oblasti Bretaně a Biskajského zálivu zhruba pět torpédoborců, stovku menších hladinových plavidel a více jak stovku ponorek. Jejich počet mohl být zvýšen až na stovky dvě. Spojenci proto zorganizovali námořní bariéru označovanou jako CORK. Sestávala ze tří divizí torpédoborců o celkem dvanácti plavidlech, čtyř flotil motorových torpédových člunů a čtyř protiponorkových podpůrných skupin. K dispozici byly i stroje 19. skupiny RAF. 10. června se tyto síly celkem snadno vypořádaly s nájezdem čtyř torpédoborců z Brestu. Lodě se podílely i na klamné operaci ACCUMULATOR.



Uzavření východního konce Kanálu


Uzavření Doverské úžiny byl snazší úkol. Je úzká jen zhruba 30 kilometrů a z velké části ji tvoří mělké vody. Na britském pobřeží navíc byla řada pobřežních baterií s dostatečným dostřelem. Nepřítel měl navíc v oblasti mezi Doverem a bariérou Domácí floty jen třicítku E-Bootů, šedesátku R-Bootů, čtyřicítku minolovek a čtyřicítku dalších menších plavidel. Neměl zde žádné ponorky, torpédové čluny ani torpédoborce. Byla ale obava, že by se několika torpédoborcům či torpédovým člunům z oblasti Baltského moře či Německého zálivu mohlo podařit proklouznout hlídkám Domácí floty a pokusit se vplout do Kanálu. Velící admirál v Doveru se především staral o udržování a posilování minových polí. Jinak měl k dispozici deset eskader pobřežních plavidel pro hlídkovou činnost a čtyři torpédoborce, jež měly dvojí roli. Jednak měly střežit východní okraj tras konvojů přes Kanál spolu s východním křídlem Uskupení L, jednak měly v případě potřeby okamžitě zasáhnout v úžině. K dispozici byla i 16. skupina RAF. Němci se o průnik úžinou nepokusili, spíše se připravovali na očekávanou invazi v oblasti Calais.



Radarové fregaty


Radary na anglickém jižním pobřeží uspokojivě pokrývaly celou oblast Doverské úžiny. Na západním křídle stačil jejich dosah jen někam za půlku vzdálenosti mezi Anglií a Francií. Z tohoto důvodu byly do středu průlivu čtyři fregaty vybavené výkonnými radary, které měly pokrýt jižní část západní oblasti Kanálu.



Odminování


Bariéra německých min představovala velké riziko pro spojenecká plavidla, a bylo proto nutné tuto hrozbu limitovat a vytvořit bezpečné cesty skrz minová pole. Všechna plavidla, která směřovala k plážím, se nejprve shromáždila v Oblasti Z, jež se nacházela jihovýchodně od ostrova Wight, a teprve pak se stočila jižním směrem k Francii v rámci koridoru označovaném jako SPOUT. Úkolem minolovek bylo vyčistit oblast, v níž se křížil SPOUT s německou minovou bariérou, dále místa zakotvení lodí, z nichž budou vyrážet výsadkové čluny, a také oblast, v níž budou moci manévrovat lodě poskytující dělostřeleckou podporu.


Vjezdy do přístavů, oblast podél britského pobřeží a Oblast Z byly udržovány pomocí běžných patrol a v případě potřeby čištěny od min. Bylo nutno ale počítat s eventualitou, že Němci by mohli shodit nové miny kvůli zvýšené koncentraci spojeneckých sil. Prostor jižně od Oblasti Z nebyl průběžně čištěn, nicméně průzkum naznačoval, že severně od 50. rovnoběžky nemá nepřítel žádné miny. Jižně se poté nacházela velká minová bariéra. Dále na jih Němci udržovali mezi bariérou a pobřežím koridor pro svojí pobřežní dopravu, který bylo možno považovat za v zásadě čistý. V pobřežních vodách nebyl hlášen zvýšený výskyt min, ale zpravodajské informace nebyly úplné. V mělčinách u pláží rovněž nebyly předpokládány námořní miny. Nešlo to ale zcela vyloučit a nepřítel mohl letecky v případě potřeby nějaké shodit.


Odminovací plán počítal s pěti kroky. Trasy mezi přístavy a Oblastí Z a ta část SPOUTu severně od německé bariéry měly být pravidelně pročesávány až do dne D-1, poté až od D+2. Ne tedy krátce před útokem (minimalizace prozrazení operace) a krátce po něm (síly nasazeny jinde). V německé minové bariéře mělo být zřízeno deset kanálů, tj. dva po každou invazní pláž. Třetí krok zahrnoval vyčištění prostoru pro zakotvení lodí a prostoru pro manévrování. V průběhu útoku bylo nutno ignorovat hrozbu případných min v pobřežní oblasti, nicméně v rámci čtvrtého kroku měla být co nejdříve tato oblast rovněž prohledána a případně vyčištěna. Minolovky měly poté vyčkávat v pohotovosti pro případ, že by se Němci pokusili o shození nových min. Pátý krok počítal s rozšířením deseti kanálů do jednoho velkého koridoru proraženého skrz bariéru. Celkem bylo nasazeno zhruba 350 minolovek různých typů.


Němci na vylodění zareagovali nočním leteckým shazováním min do vod Kanálu. Podařilo se jim tak vyřadit několik lodí a zkomplikovat přísun dalších sil do Normandie. Zpomalení ale nemělo výraznějšího vlivu. Spíše bylo nutno nasadit více minolovek po delší dobu, zúžit koridory, snížit rychlost konvojů, vypořádat se s novým typem tlakových min, zastavit provoz některých typů plavidel, zintenzivnit hlídky nočních stíhačů a provést více útoků na letiště, z nichž operovala letadla shazující miny. V červenci probíhalo též odminování Cherbourgu, aby tudy mohly proudit zásoby. Proces byl ukončen 19. července.



Oblast výsadků - ochrana a doprovod


Bezprostřední ochrana oblastí vylodění byla přidělena velitelům jednotlivých úkolových uskupení. Ti pro tento úkol vyčlenili část přidělených sil. Po připlutí k pobřeží zaujala část doprovodných a hlídkových plavidel úkoly související s krytím výsadkových sil. Část z nich pak zase odplula zpět do Anglie, když po cestě fungovala jako doprovod vracejících se konvojů. V krytí je mezitím vystřídaly jiné lodě, které splnily své počáteční úkoly. Eskortní plavidla, která se vrátila zpět byla shromažďována v podřízenosti velitele v Portsmouthu, jemuž připadl úkol zajištění přísunu dalších sil do Normandie, k čemuž potřeboval jak transportní lodě, tak plavidla pro jejich doprovod. Krycí clonu zajišťovaly především korvety a traulery, ale i část torpédoborců. V případě potřeby, především za špatné viditelnosti, byl prostor zahuštěn ještě minolovkami a výsadkovými čluny s děly a protiletadlovými děly. Vypomohlo i letectvo, které pokládalo kouřové clony. Němci uskutečnili Dne D pouze jediný útok, a to pomocí torpéda, které zasáhlo norský torpédoborec Svenner. Britská bitevní loď Warspite poslala jeden z útočících torpédových člunů ke dnu. V noci se Němci pokusili o několik dalších výpadů za pomoci torpédových člunů, E-Bootů a R-Bootů. Vyjma jednoho případu byly lodě objeveny a donuceny k ústupu. Nemalé škody v řadách výsadkových plavidel zařazených do hlídkové služby napáchala německá lidmi řízená torpéda. Ve dnech následujících po útocích na pláže připlouvaly do oblasti různé lodě a konvoje bez předchozího upozornění. 13. června tato praxe způsobila palbu americké lodě na britskou kabelovou loď Murdaugh Monach.



Ochrana konvojů v Kanálu


Na ochranu konvojových tras v Kanálu (SPOUT) byl sestaven systém hlídek, který je měl bránit proti případnému útoku německých sil dislokovaných v oblasti. Ty sestávaly z jednoho toprédoborce, čtyř torpédových lodí, sedmnácti E-Bootů, pěti R-Bootů, čtyř minolovek, osmnácti lehkých dělových člunů, čtyřicítky minolovných traulerů, třicítky hlídkových plavidel a sedmdesátky plavidel na ochranu přístavů. Velitelství v Portsmouthu mělo na starost ochranu západního křídla konvojových tras, admirál v Doveru křídla východního. Ochranné síly sestávaly z několika torpédoborců, fregat a několika flotil pobřežních sil. Podporu poskytovaly 16. a 19. skupina RAF. Podél obou okrajů konvojových tras bylo vytvořeno desetikilometrové ochranné pásmo. Jakákoliv loď, která se v něm za tmy objevila, byla automaticky považována za nepřátelskou. Spojenecké lodě sem směly vplout jen těsně v patách nepřítele při jeho pronásledování. Torpédoborce hlídkovaly na vnějších okrajích pásma, podél tzv. západních a východní zdi SPOUTu.



Námořní bombardování dělostřeleckých baterií a pláží


Velkou hrozbu pro výsadkové síly představovaly pobřežní baterie a obranné prvky. Vedle leteckého bombardování, úderů zvláštních sil, elektronického boje a pokládání kouřových clon patřilo mezi prostředky neutralizace této hrozby i přímé ostřelování z námořních plavidel. V první řadě bylo potřeba umlčet baterie děl velkých a středních ráží, které mohly ohrozit spojenecká plavidla a za určitých podmínek i zhatit celou vyloďovací operaci. Těchto baterií bylo identifikováno zhruba 25. Tyto bylo nutné zničit či alespoň dočasně vyřadit z provozu. Němci také mohli přisunout mobilní dělostřelecké prostředky. V druhé řadě bylo potřeba usnadnit pěchotě vlastní vylodění neutralizací obranných prvků na plážích. Námořní bombardování mělo zničit překážky, vyvolat explozi min, snížit bojovou hodnotu obránců a jejich vybavení. Nikdo se nedělal iluze o možnosti přesného zásahu takto malých cílů, navíc při zvětšujícím se množství dýmu a zvířeného prachu. Pláže byly cílem jakési námořní obdoby kobercového bombardování. Po vlastním vylodění měla děla velkých plavidel sloužit jako mobilní dělostřelectvo, minimálně do doby, než se vylodí a zformují armádní dělostřelecké jednotky. Vedle bitevních lodí, křižníků, monitorů, torpédoborců a dalších typů plavidel se na bombardování pláží měly podílet i různě upravené vyloďovací čluny, které byly upraveny jako nosiče různých děl či raketových prostředků.


Přesnost palby námořních děl byla podpořena nasazením průzkumných letadel. Děla plavidel Východního úkolového uskupení se rozezněla 40 minut před východem Slunce a pokračovalo až do hodiny H. To znamenalo celých 130 minut bombardování. Plavidla Západního úkolového uskupení vyslala první projektily v H-40 a pokračovalo též do hodiny H, kdy byla děla přesměrována na cíle více ve vnitrozemí. Poté se tyto lodě více zaměřily na baterie na křídlech, kam nesměřovaly vyloďující se jednotky. Zbylé velké lodě, které se nesoustředily na neutralizaci dělostřeleckých baterií, a upravené výsadkové čluny zahájily v H-40 ostřelování prostorů vylodění, které trvalo až do hodiny H. Námořní děla poté v případě potřeby pálila na německé baterie, které se znovu ozvaly, nebo na cíle požadované pozemními jednotkami.




Námořní bombardování Cherbourgu


Původní plán počítal s ostřelováním dělostřeleckých baterií ze vzdálenosti 26 kilometrů. Poté mělo následovat přiblížení a střelba z poloviční vzdálenosti. První fáze byla ale zrušena kvůli obavám, že by menší přesnost mohla přinést střelbu do vlastních jednotek, které se již přiblížily k městu. To ale narušilo původní časový rozvrh. Velké lodě se příliš přiblížily k minolovkám a musely zpomalit zrovna při otáčení do pozice pro palbu. V ten okamžik na ně začaly střílet pobřežní baterie. Torpédoborce sice pokládaly kouřovou clonu, ale střelba byla celkem přesná a lodě musely zrychlit, ač to někdy znamenalo vjezd do nevyčištěných vod. Ve 12:12 spustily lodě palbu podle původního plánu. Brzy ale musely děla přesměrovat na ty baterie, které na ně střílely. Vesměs to byly ty, které měla umlčet palba z velké dálky. Lodě musely hodně měnit rychlost a směr, což negativně ovlivnilo přesnost jejich palby. I tak některé utržily citelné šrámy. Lodě akci ukončily v 15:30, kdy byly umlčeny všechny baterie vyjma dvou.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508969 Verze : 0

4.1 OPERACE DEADSTICK


Bylo 22:56 5. června 1944, když se na letecké základně Tarrant Rushton do vzduchu vzneslo šest halifaxů. Za sebou táhly kluzáky Horsa. V nich seděli příslušníci roty D, která byla součástí 2. praporu Oxfordshirského a buckinghamshirského lehkého pěšího pluku, který nyní spadal do sestavy 5. parašutistické brigády. Velitelem roty byl major John Howard. Jejich cílem byly mosty přes řeku Orne a Caenský kanál u Bénouville. V 00:07 se odpojil první ze šesti kluzáků od tažného letadla a začal sestupovat k místu přistání (LZ "X"). V minutovém intervalu ho následovaly další. V 00:16 přistál první kluzák a nutno říci, že velmi přesně - zhruba 55 metrů od mostu přes kanál. Howard a jeho muži rychle opustili kluzáky a skupina pod velením poručíka Brotheridge ihned vyrazila skrz zátarasy z ostatného drátu k mostu. Mezitím přistály pár metrů od prvního kluzáku další dva. Brotheridgova 1. četa se probojovala na most postupovala přes něj k pozicím na jeho druhé straně. Na mostě vykonávali hlídku dva němečtí vojáci. Přistání kluzáků nezaznamenali kvůli hluku, který vydávala střelba protiletadlového dělostřelectva. Když spatřili britské výsadkáře, dal se jeden z nich na útěk, ale ten druhý stačil vystřelit světlici předtím, než Brotheridge zneškodnil svým samopalem. Poručík pak zamířili k pytlům s pískem, za nimiž se skrývalo postavení kulometu MG-42. Brotheridge stačil jeho směrem hodit granát, avšak hned poté se stal obětí jeho palby a byl na místě mrtev. Avšak jeho muži hned poté Němce zlikvidovali. Následně poté čistili příslušníci 1. čety okolí západní strany mostu. Příslušníci 2. čety v čele s poručíkem Woodem mezitím zlikvidovali německé pozice, včetně kulometů a protitankových děl, na východní straně mostu. Ve třetím kluzáku přistáli muži z 3. čety pod velením poručíka Smithe. Major Howard je odeslal na západní stranu mostu, aby zde pomohli 1. četě dočistit oblast a vybudovat obranný perimetr. Ženisté mezitím prohledávali most a přestřihávali všechny dráty, na které narazili. Nakonec se ukázalo, že trhaviny ani nebyly nainstalovány, nepřišel rozkaz.


V době, kdy část roty D čistila most přes kanál, přistály opodál další dva kluzáky, na jejichž palubách seděli příslušníci dalších dvou čet. Třetí kluzák, na jehož palubě se kromě další čety nacházel i Howardův zástupce kapitán Priday, bohužel přistál až u řeky Dives, což bylo 8 kilometrů od určeného místa. Dvě čety, které měly více štěstí a přistály zhruba půl kilometru od mostu přes řeku Orne, celkem snadno tento cíl obsadily. Za cenu minimálních ztrát se podařilo během 15 minut obsadit oba mosty, a to v nepoškozeném stavu. Major Howard proto mohl nařídil odeslání zprávy na velitelství o úspěchu operace DEADSTICK. Příslušníci roty zaujali obranné postavení a čekali na příchod 7. parašutistického praporu, který měl přistát zhruba za půl hodiny a poté vyrazit k mostům. Howardovi muži odrazili několik německých pokusů o znovuobsazení mostů, včetně útoku dvou německých tanků, které zastavili svými PIATy.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508970 Verze : 1

4.2 OPERACE TONGA - VYSAZENÍ 6. VÝSADKOVÉ DIVIZE NA LEVÉM KŘÍDLE




Značkaři na scéně


Ve 23:03 vzlétlo z letecké základny Harwell šest transportních letounů Albemarle a ke každé ze tří seskokových zón zamířily dva stroje. Na jejich palubě se nacházeli značkaři, příslušníci 22. samostatné parašutistické roty, kteří měli jako první seskočit do oblastí seskoku a označit je pomocí radiomajáků Eureka tak, aby hlavní výsadkové síly seskočily co nejpřesněji. Na místo seskoku dorazily krátce po Howardově rotě. Na rozdíl od něj ale neproběhla jejich operace ani zdaleka tak úspěšně. Značkaři byli po seskoku roztroušeni daleko od sebe a příliš dlouho jim trvalo, než se shromáždili. Další stroje s výsadkáři přiletěly podle plánu půl hodiny po nich, zhruba v 00:45. Neúspěch příslušníků 22. roty při pokusu o řádné vyznačení seskokových zón a palbě německého protiletadlového dělostřelectva, přistála velká část parašutistů na jiných místech, než bylo v plánu.


5. parašutistická brigáda


Mezi těmi, kdo dopadli roztroušeně a promíchaně, byli i příslušníci praporů 5. parašutistické brigády. Řadě z nich se podařilo relativně rychle shromáždit a vyrazit ke svým cílům, někteří ale dorazili ke svým jednotkám až po několika hodinách či dnech. 7. parašutistický prapor podplukovníka Pine-Coffina seskočil do zóny u N u Ranville. Velitel chvíli čekal na příchod příslušníků své jednotky. Po čase se rozhodl nechat na místě seskoku svého zástupce major Bauma, aby čekal na další, a vyrazil s těmi zhruba dvěma sty muži, co se stačili shromáždit. Byl si vědom toho, že musí rychle dorazit k mostům přes řeku Orne a Caenský kanál, neboť je bránila jen rota D. Po příchodu na místo převzal velení nad mosty. Howardova rota byla soustředěna na východní části u mostu přes řeku. Roty A a C 7. praporu obsadili jižní část Bénouville, a blokovali tak silnici od Caen, zatímco rota B zaujala postavení u vesnice Le Port, kde střežila silnici od Ouistrehamu. Johnsonův 12. parašutistický prapor měl seskočit poblíž lomu podél silnice Ranville-Sallenelles. Podplukovník čekal v lomu zhruba hodinu a během této doby dorazilo zhruba šedesát procent příslušníků praporu. Usoudil, že to stačí a vyrazil do Le Bas de Ranville, kde měl za úkol chránit jihozápadní okraj operační oblasti 6. divize. Luardův 13. parašutistický prapor seskočil za podobných podmínek. Po shromáždění zhruba stejné části praporu vyrazil do Ranville, jehož obsazení a zajištění bylo úkolem jeho útvaru.


3. parašutistická brigáda


Severovýchodně od 5. parašutistické brigády seskočily prapory 3. parašutistické brigády. I jejich příslušníci nedopadli v kompaktním stavu. Zřejmě nejvíc roztroušeni byli muži 9. parašutistického praporu, kteří měli paradoxně jeden z nejdůležitějších úkolů - zničit dělostřeleckou baterii v Merville. Její děla byla namířena na tu část moře, po níž měly připlouvat invazní čluny na pláž SWORD, a výrazně by tak ohrožovala průběh vylodění. Prapor měl vyřadit baterii z provozu do 05:00. Pokud by se mu to nepodařilo, bylo v záloze ostřelování z křižníku Arethusa. Velitel praporu podplukovník Terence Otway měl mít k dipozici 750 příslušníků praporu a navrch protitankové dělo, těžké minomety, plamenomety, ženisty specializované na demoliční práce s velkým množstvím trhavin, zesílené zdravotnické týmy a příslušníky námořnictva, kteří měli řídit případnou palbu lodních děl. V době útoku měly navíc přistát na střeše baterie další tři kluzáky s posilami. Pomoci mělo i předchozí letecké bombardování letouny RAF. Avšak tento nálet zhoršil viditelnost v místě seskoku a velká část mužstva dopadla na východ od určené oblasti, až u řeky Dives. Prapor se shromažďoval jen velmi pomalu. V 03:00 měl Otway k dispozici jen 150 mužů, a navíc nedorazil ani jeden z pěti kluzáků s těžkými zbraněmi a doprovodnými týmy. Přesto se podplukovník, vědom si toho, že čas je to hlavní, rozhodl vyrazit směrem k baterii. Zde se setkal s majorem Smithem, jenž mu sdělil, že letecký útok sice způsobil minimální škody, ale jeho mužům se podařilo prostříhat čtyři cesty přes vnější linii ostnatého drátu a vyznačit i průchody minovým polem mezi nimi. Navíc identifikovali kulometná postavení, aniž by je Němci spatřili. Otway se rozhodl použít jen dva průchody - víc mužů neměl - a zaútočit v době přistání kluzáků na střechu. Němci pohyb britských výsadkářů zpozorovali a zahájili palbu, zrovna v době, kdy se blížily kluzáky, Otway vydal rozkaz k útoku. Bohužel jeden kluzák se musel vrátit kvůli poruše zpátky na základnu a zbylé dva cíl minuly. Otwayovi muži zlikvidovali vnitřní linii ostnaného drátu pomocí náloží Bangalore a začali dobývat německá postavení. Němečtí vojáci kladli odhodlaný odpor, ale jakmile zjistili, že na ně útočí parašutisté, jejich odhodlání začalo rychle slábnout a Němci se vzdali. Příslušníci 9. praporu pak rychle zničili děla. Bylo to sice jen 75mm polní děla a ne očekávaná 150mm děla, ale úkol byl splněn. Cenou bylo 70 mrtvých či zraněných. Prapor se poté stáhl do oblasti Le Plein, kde zaujal obranné postavení na severovýchodním okraji bojiště.


Bradbrookův 1. kanadský parašutistický prapor seskočil stejně jako 9. prapor do seskokové zóny "V". Úkolem Kanaďanů byla neutralizace německé posádky ve Varaville a zničení mostů přes řeku Dives právě ve Varaville a v Robehomme. Velká část příslušníků praporu dopadla daleko od plánovaného místa, nicméně část praporu (rota A) spolu s jednotlivci z 9. a 8. praporu utvořila pod velením majora McLeoda útočnou skupinu, která vyrazila do Varaville, kde se střetla s německými obránci. Boj trval takřka celou noc, avšak malé skupince se podařilo proklouznout k mostu a zničit jej. Část roty B dorazila k mostu u Robehomme a pokusila se jej zničit improvizovanou náloží. Most ale jen poškodili. Naštěstí po čase dorazili ženisté a most vyhodili do vzduchu. Prapor se po zničení mostů stáhl do Le Mesnil, kde jeho příslušníci zaujali obranu východního okraje operační oblasti 6. výsadkové divize. Jižně od Kanaďanů seskočil Pearsonův 8. parašutistický prapor, jehož úkolem bylo zničení mostů přes řeku Dives v Troarn a Bures. Místem seskoku praporu byla zóna K, avšak větší část praporu seskočila do zóny N. Ve 3:30 měl podplukovník Pearson k dispozici jen 130 mužů a 11 důstojníků, avšak čas ho tlačil, a tak prapor vyrazil k řece. Menší skupina směřovala k železničnímu mostu u Bures a větší část do Troarn, kde se dal čekat silnější odpor a most byl umístěn v méně výhodné pozici. Mezitím vyrazily ze zóny N dvě skupiny parašutistů a ženistů s velkým množstvím trhavin. U Baventského lesa se rozdělily, část zamířila k Bures, část do Troarn. Zde svedli tvrdé boje, ale oba mosty se nakonec podařilo zničit. Prapor se poté stáhl k severozápadnímu cípu Baventského lesa, kde zaujal obranné postavení na jihovýchodním okraji bojiště.


Přílet velitele a štábu


Kolem 3:20 přistály v zóně "N" kluzáky Horsa a větší kluzáky Hamilcar. Na palubě se nacházel velitel divize generálmajor Gale, štáb divize, těžké vybavení, lehká polní děla a protitanková děla. Gale ráno ohlásil splnění všech hlavních úkolů divize a zorganizoval obranu proti předpokládaným německým protiútokům na jeho postavení mezi řekami.


Německá reakce


Okolo 01:20 se o britském výsadků dozvěděl velitel 716. pěší divize generálporučík Wilhelm Richter. Bylo mu hlášeno, že k výsadkům dochází východně od řeky Orne s tím, že mosty přes řeku a kanál jsou v britských rukou. Některé menší německé jednotky nacházející se v oblasti seskoků už s Brity a Kanaďany bojovaly. Richter ihned zavolal veliteli 21. tankové divize generálmajoru Edgaru Feuchtingerovi a nařídil mu, aby jeho nejbližší jednotky provedly protiútok. Okolo druhé hodiny ranní bylo jasné, že se jedná o tak velkou operaci, že bude nutný velký protiútok. Richter proto nařídil Feuchtingerovi, aby provedl útok celou divizí proti oblasti 6. výsadkové divize. To už ale Feuchtinger odmítl. Jeho divize byla součást obrněných záloh OKW, a generál si proto musel takový krok nechat potvrdit vyššími místy. Tam se ale dlouho nemohli rozhodnout, jestli se jedná o skutečnou invazi, nebo jen klamný útok. Zatímco se generalita nemohla rozhodnout, bojovali s výsadkáři menší německé jednotky.


Granátnický pluk 736 ze sestavy 716. pěší divize bojoval poblíž řeky Orne. V oblasti Troarn, Sannerville a Colombelles se pustili do akce příslušníci III. praporu Pluku tankových granátníků 125, jenž byl součástí 21. tankové divize. Na severu u Sallenelles narazili Britové na roty Východního praporu 642, jenž byl zařazen jako čtvrtý prapor výše zmíněného granátnického pluku. Merville a Franceville-Plage bránila rota III. praporu a rota východního praporu. Tyto jednotky útočily na britské parašutisty prostě proto, že seskočili nebo přistáli blízko nich, nebo útočili na cíle jimi bráněné. První útok jednotek z oblasti mimo operační oblast 6. výsadkové divize podnikl II. prapor Pluku tankových granátníků 192 ze sestavy 21. tankové divize. Prapor majora Zippeho vyrazil z Caironu krátce po 02:00 směrem k mostům přes Orne a kanál. Po obsazení mostů měl řeku překročit a zaútočit na západ. Ze severu mu měly pomoci Oddíl stíhačů tanků 716 a Těžký dělostřelecký oddíl 989. Němci donutili příslušníky britského 7. parašutistického praporu k tomu, aby se z okolí Bénouville stáhli do samotné vesnice, ze které ale i přes opakované německé útoky neustoupili, a předmostí tak udrželi. Ráno zaútočily prapory Pluku tankových granátníků 125 v oblasti jižně od Ranville. Britové zde ale měli dobré obranné postavení a pomocí protitankových děl německý útok odrazili.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508971 Verze : 1

4.3 OPERACE ALBANY A BOSTON - VYSAZENÍ 82. a 101. VÝSADKOVÉ DIVIZE NA PRAVÉM KŘÍDLE




Mapové podklady jsou dočasně nedostupné
Sektory pláže Utah a seskokové zóny operací Albany a Boston - pomocí myši lze zvětšit a pohybovat


OSS, Commandos a značkaři


Bylo kolem 1:30 v noci z 2. na 3. června 1944, když bylo nad Francií vysazeno šest malých speciálních týmů. Byli to první vojáci, kteří sem byli dopraveni v rámci operace NEPTUNE. Každý tým obvykle tvořili dva spojaři z Úřadu strategických služeb (OSS) a tři příslušníci britských oddílů commandos, kteří jim poskytovali ochranu. Úkolem těchto skupin bylo vyznačení přistávacích a seskokových oblastí pro početnější značkovací týmy, které měly tyto oblasti vyznačit pomocí výkonnějšího vybavení pro následné vlny výsadkových jednotek. Devatenáct letadel se značkaři vyrazilo před půlnocí a zhruba ve čtvrt na jednu v noci na 6. června začali seskakovat nad Normandií. Značkaři používali radiomaják Eureka a pro finální přiblížení Aldisovy barevné naváděcí svítilny sestavené do tvaru písmene T. Letadla převážející výsadkáře pak byla vybavena radiomajákem Rebecca a některá i radionavigačním systémem Gee. Když se letadla se značkaři přiblížila nad cíle, objevil se problém. V oblasti se nacházela mračna, která vedla k navigačním chybám. V důsledku toho většina značkovacích týmů dopadla mimo stanovené oblasti. V pořádku seskočily jen týmy mající na starost seskokovou oblast C v prostoru určeném pro 101. výsadkovou divizi a seskokovou oblast O v prostoru určeném pro 82. výsadkovou divizi. Ostatní týmy dopadly příliš daleko od svých cílů, a neměly tak dostatek času na to, aby zaujaly určená postavení. Některé týmy alespoň zprovoznily naváděcí zařízení na jiných místech, avšak další mohly uvést do provozu pouze radiomajáky, neboť nemohly zapnout naváděcí svítilny pro přílišnou blízkost německých jednotek.


Výsadkáři startují


5. června začali na patnácti různých letištích v jižní Anglii příslušníci výsadkových jednotek s posledními přípravami před akcí. Přesun obou amerických výsadkových divizí nad Francii dostalo na starost 9. velitelství pro přepravu jednotek. Jeho 50. křídlo pro přepravu jednotek mělo v rámci operace ALBANY přepravit 101. výsadkovou divizi a 52. křídlo pro přepravu jednotek v rámci operace BOSTON 82. výsadkovou divizi. V první vlně bylo vysláno 821 letounů C-47 a C-54. V každém z nich se obvykle nacházelo osmnáct až dvacet mužů. Jen v případě dělostřeleckých jednotek šlo o devět či deset mužů, neboť jejich vybavení zabíralo více místa. Transportní letouny začaly vzlétat okolo půlnoci. Do nepřátelského vzdušného prostoru vstoupily nad západním pobřežím poloostrova Cotentin a směřovaly severovýchodním směrem k seskokovým oblastem. Zde narazily na stejnou oblačnost jako letadla se značkaři, která je před ní nemohla varovat kvůli předepsanému radiovému tichu. Navíc se přidalo i protiletadlové dělostřelectvo. Piloti začali manévrovat, aby se vyhnuly proudu střel, čímž se narušila formace.


Mise Albany - vysazení 101. výsadkové divize


Hlavním úkolem 101. výsadkové divize, která měla začít s přistáváním okolo 1:30 bylo zajištění oblasti v týlu pláže Utah mezi Saint-Martin-de-Varreville a Pouppeville. To mělo ráno usnadnit 4. pěší divizi postup z pláže. Mezi další cíle divize patřily silniční a železniční mosty severně od Carentanu, zdymadlo u La Barquette a obecně vytvoření předmostí na řece Douve severovýchodně od Carentanu. Provedení hlavního úkolu bylo svěřeno 502. paradesantnímu pěšímu pluku a 506. paradesantnímu pěšímu pluku, oslabenému o jeden prapor. První vlnu tvořil 2. prapor a velitelství 502. pluku. Transportní letadla letěla roztroušená, neboť mračna a silná palba protiletadlového dělostřelectva rozbila sevřené formace. Výsadkáři tak dopadli daleko od určené Dopadové zóny A. 2. prapor sice dopadl v relativně kompaktním celku, avšak až na okraji Dopadové zóny C, která byla vzdálena zhruba pět kilometrů. Oblast byla navíc plná pověstných živých plotů bocage a praporu zabralo dost času, než se vůbec shromáždil. Do bojů dne tak tato vlna moc nezasáhla. 3. prapor 502. pluku přistál ve velmi roztroušené podobě východně od Sainte-Mère-Église. Podplukovník Cole shromáždil zhruba 75 mužů a vyrazil k pobřežní baterii u Saint-Martin-de-Varreville. Pozici našli opuštěnou, a tak se přesunuli k dalšímu cíli, jímž byla západní strana silničního náspu u Audouville-la-Hubert, poblíž exitu 3. Dorazili sem v půl osmé ráno a zaujali obranné postavení. Příslušníci I. praporu Granátnického pluku 919, kteří se stahovali z opěrného bodu WN 8, chtěli dvě hodiny poté projít právě tímto místem. Výsadkáři na ně zaútočili a rozprášili je. Prapor se pokusil i o vyčištění exitu 4. Našli ho nebráněný, ale poblíž se nacházela německá dělostřelecká baterie, takže tento prostor nešlo použít pro východ z pláže. Okolo 13. hodiny prapor navázal kontakt s jednotkami 4. pěší divize z pláže UTAH. Zbytek dne prapor shromažďoval zbytek mužstva. 1. prapor 502. pluku podplukovníka Cassidyho přistál u Saint-Germain-de-Varreville v relativně kompaktním stavu. Jedna skupina vyrazila k Mésières, kde se nacházela posádka dělostřelecké baterie od Saint-Martin-de-Varreville. Skupina obsadila křižovatku u Mésières a ohlásila, že dva severní exity přiřazené praporu jsou vyčištěné. Další část praporu velitel odeslal k Foucarville, aby zde zřídila obranný perimetr. U křižovatky si Cassidy ponechal jen jednu rotu a hlídal s ní přístupy od západu, zbytek odeslal na východní stranu Mésières. V té době dorazil i velitel pluku podplukovník Michaels s dalšími muži. Cassidyho prapor poté byl soustředěn u Foucarville. Část praporu pak vyrazila na západ, neboť měla za úkol navázat spojení s 82. výsadkovou divizí u Sainte-Mère-Église. U Fournelu ale narazila na německý odpor, který nedokázala zlomit po většinu dne D. Prapor jako celek držel severní obranný perimetr. Nejvíce roztroušenou jednotkou byl 377. paradesantní polní dělostřelecký pluk. Jeho části dopadly na širokém prostoru mezi Saint-Marcouf a Valognes. Z jeho dvanácti 75mm houfnic se tak do bojů na počátku zapojila jen jedna.



Figurína na věži kostela v Sainte-Mère-Église dodnes připomíná událostí té noci (Foto Admin, 2014)


Jižní perimetr připadl na dva prapory 506. pluku. Část výsadkářů dopadla do Dopadové zóny C, část kousek od ní, část mimo ní. V zóně shromáždil velitel pluku plukovník Sink kolem 140 mužů z velitelství pluku a 1. praporu. 2. prapor přistál více na sever v oblasti dopadu 501. pluku. Nicméně velitel praporu podplukovník Strayer shromáždil dvě stovky mužů a vyrazil na jih k silničnímu náspu u Houdienville, kde se nacházel exit 2, a u Pouppeville, kde byl exit 1. Sink o tom nevěděl, a tak vyslal 1. prapor podplukovníka Turnera k Pouppeville. Strayer po cestě narazil na německý odpor a k Houdienville dorazil až odpoledne, kdy sem již z pláže prorazily jednotky 4. pěší divize. I Turnerův prapor se k Pouppeville probíjel několik hodin.


Nad Cotentin dále přiletěly 3. prapor 501. pluku a divizní velitelství. jejich úkolem bylo získat kontrolu nad oblastí u Hiesville, kde měly později přistát kluzáky s dalšími jednotkami. Zde se taky po dopadu shromáždila skupina zhruba tří set mužů z praporu a velitelství v čele s podplukovníkem Ewellem. Velitel 101. výsadkové divize generál Taylor nevěděl o Strayerově a Turnerově postupu na Pouppeville, a tak tam vyslal čtyřicet mužů v čele s Ewellem. Paradoxně se tam tato skupina dostala kolem osmé hodiny ranní jako první. Němci z 2. praporu Granátnického pluku 919 zde drželi pozice v bodech WN 6, který kryl západní část náspu, a WN 2a, který pokrýval pláž. Po čtyřech hodinách je Američané přemohli. U exitu 1 navázal Ewell spojení s 2. praporem 8. pěšího pluku. U Dopadové zóny C, kde se nacházelo velitelství divize, bylo rušno. U Sainte-Marie-du-Mont se totiž nacházeli vojáci německého Dělostřeleckého pluku 191. Parašutisté postupně baterie umlčeli a městečko bylo odpoledne vyčištěno s pomocí příslušníků 8. pěšího pluku.


Poslední skupinu parašutistů tvořil 1. prapor 501. pluku, část 2. praporu 501. pluku, 3. prapor 506. pluku, ženisté a zdravotníci. Přistát měly u Dopadové zóny D, která se nacházela nejvíce na jihu. Již ve vzduchu bylo sestřeleno šest letadel. Jinak skupina dopadla relativně přesně. Bohužel ke své škodě, neboť Němci seskok sem předpokládali a jelikož se jednalo o poslední vlnu 101. divize, byli obránci připraveni. Velitel 1. praporu 501. pluku byl zabit, jeho výkonný důstojník zajat. Velitel pluku Johnson dopadl ve středu zóny a shromáždil zhruba 150 mužů. S nimi okamžitě vyrazil k prvnímu cíli, jímž bylo zdymadlo La Barquette. To brzy obsadili, ale dostali se pod palbu německého dělostřelectva. Stovku mužů zde plukovník nechal a s padesátkou se vrátil k dopadové zóně pro posily. Polovina 2. praporu sváděla ostré boje s Němci u vesnice Les Droueries. Namísto jedné čety se zde totiž nacházel celý III. prapor Granátnického pluku 1058. Prapor se tedy nemohl odpoutat a vyrazit posílit skupinu u zdymadla. Johnson nicméně shromáždil několik dalších výsadkářů a vyrazil s nimi k mostům přes řeku Douve u jejího soutoku s řekou Merderet. Ty chtěl buďto obsadit či alespoň zničit. Nejhorší přivítání čekalo na 3. prapor 506. pluku. Němci, kteří na ně čekali, zapálili dřevěné stavení, a měli tak dobrý výhled na dopadající parašutisty. Velitel praporu a výkonný důstojník byli mezi prvními mrtvými. Kapitán Shettle dopadl mimo zónu a s patnácti muži vyrazil k mostu u Le Port. Po cestě se k němu připojili další výsadkáři a v půl páté byl u mostů. Němci je z nich sice vyhnali, ale pozice poblíž nich udrželi. Paradoxní situace nastala ráno, kdy kapitán dokázal přivolat podporu v podobě letadel P-47. Ty ale namísto německých pozic zaútočily na mosty.


Mise Boston - vysazení 82. výsadkové divize


82. výsadková divize musela na konci května upravit své plány, protože do původně předpokládaného dopadového prostoru byla přisunuta německá 91. kluzáková divize. Nový plán předpokládal vysazení dvou pluků západně od řeky Merderet a jednoho pluku na východní straně Sainte-Mère-Église, který zde měl zajistit mosty přes řeku. Jenže výsadky 82. divize dopadly ještě více roztroušené než ty 101. divize. Úkoly přidělené pro den D tak splnil jen jeden pluk. Příslušníci 82. výsadkové divize začali nad Cotentin seskakovat o hodinu později než jejich spolubojovníci ze 101. divize, tedy kolem 2:30. 505. pluk měl přistát v Dopadové zóně O severozápadně od Sainte-Mère-Église. Viditelnost zde byla relativně dobrá a značkaři odvedli dobrou práci. Pluk tedy dopadl relativně kompaktně. 3. prapor podplukovníka Krauseho vyrazil v síle zhruba 180 mužů do města. To celkem rychle obsadil. Velitel 2. praporu podplukovník Vandervoort shromáždil zhruba polovinu svých mužů a vyrazil s nimi na sever od dopadové zóny, aby zde vytvořil obranný perimetr. Když ale v půl desáté zahájil německý Granátnický pluk 1058 z jihu protiútok směrem na město, nařídil velitel pluku plukovník Ekman Vandervoortovi, aby se stáhl k městu a pomohl při jeho obraně. Vandervoort tak učinil, nicméně vyčlenil četu poručíka Turnbulla, aby zůstala v Neuville a hlídala zde přístup od severu. Tato četa pak na osm hodin zastavila útok celé německé roty a zabránila tak jejímu vpádu do zad jednotek hájících město. Ze 44 mužů ale přežilo jen 16. 2. prapor dorazil ze severu do města zhruba v 10:00 a vyztužil obranu 3. praporu. Německý protiútok vedený dvěma rotami gruzínského praporu 795 a odřadem 91. divize za podpory hrstky divizních samohybných děl StuG III byl odražen. 1. prapor přistál v doprovodu divizního velitelství a velitele generála Ridgwaye. Rota A poručíka Wisnera byla odeslána k malému kamennému mostu u La Fière, který byl ale docela důležitý, neboť spojoval dopadové zóny západně od řeky Merderet se Sainte-Mère-Église. Rota měla zpočátku 155 mužů, po cestě ale nabrala různé příslušníky 507. a 508. pluku. Po cestě se musela rota několikrát utkat s Němci. U mostu pak rota narazila na německá kulometná postavení. S obránci pak Američané během dne svedli několik střetů.



Most u La Fiere dnes (foto Admin, 2014)


Oba zbývající pluky 82. divize seskočily kolem Dopadových zón T a N západně od řeky Merderet ve velmi roztroušené podobě. Značkaři zde měli velké problémy kvůli blízkosti německých jednotek, počasí nepřálo a piloti měli obrovské problémy najít správná místa k vysazení parašutistů. Velká část 507. pluku byla shozena do mokřadů východně od zóny T a 508. pluk jižně od zóny N, přičemž polovina zhruba do vzdálenosti tří kilometrů od zóny, ale zbytek přistál buďto na druhé straně řeky, nebo někde zcela mimo oblast. Bažiny byly v oblasti dopadu celkem hluboké a řada výsadkářů se utopila. Řada shozeného vybavení navíc přistála rovněž do vody a bylo nutné tento materiál najít a vytáhnout, což zbytečně vázalo síly a prostředky. Orientačním prvkem v krajině byl pro 507. pluk násep železničního tělesa tratě z Carentanu. Kolem něj se velká část pluku postupně shromáždila. Jeho úkolem bylo zajištění západních přístupů k mostu u La Fière. Němci se obávali, že by u něj mohli seskočit parašutisté, a proto oblast na západní straně mostu zaplavili. K mostu se od samoty u Cauquigny dalo dostat jen po dlouhém náspu stromy lemované silnice. Po již zmíněném pokusu roty A poručíka Wisnera se východní přístup k mostu stal shromaždištěm parašutistů, kteří byli shozeni na východním břehu namísto západního. Na začátku dopoledne jich tu bylo již na šest stovek. Skupina pod vedením kapitána Schwarzwaldera z 2. praporu 507. pluku začala čistit osadu východně od mostu. Později sem dorazil generál Gavin, který skupiny rozdělil. 75 parašutistů vyslal na jih najít další přechod přes řeku, zatímco s dalšími 75 muži vyrazil k mostu u Chef-du-Pont. Po čase sem dorazil i generál Ridgway, který svěřil velení nad jednotkami u mostu plukovníku Lindquistovi z 508. pluku a nařídil mu, aby dobyl most. Mezitím se ze západu blížila skupina padesáti parašutistů z 2. praporu 507. pluku. Byli ale také odraženi kulometnou palbou a zaujali obranné postavení u kostela v Cauquigny. Kolem poledne na most zaútočilo 80 parašutistů v čele s kapitánem Schwarzwalderem, kteří most obsadili a poté navázali spojení s četou na západní straně. Kapitán ponechal na mostě tucet výsadkářů, kteří měli most držet do doby, než dorazí z východu další posily, a se zbytkem vyrazil k sadu u Amfreville severozápadně od Cauquigny, kde se chtěl spojit se zbytkem praporu podplukovníka Timmese. Jenže než z východu dorazili další parašutisté, zaútočil na most Granátnický pluk 1057 z 91. divize s podporou několika lehkých tanků Hotchkiss H-39 Tankového oddílu 100. Ti rychle oblast znovu získali pod svou kontrolu a po další dva dni, i přes zuřivé boje, udrželi. Gavinova skupina u mostu u Chef-du-Pont narazila na rozhodný odpor a vrátila se proto zpátky k La Fière, zanechav na místě jen půlčetu v čele s kapitánem Creekem. Tu Němci málem zničili, avšak na místo dorazil kluzák s 57mm protitankovým dělem a několik parašutistů od La Fière. Creek pak naopak vyčistil most od Němců a překročil řeku na druhý břeh.


Na západním břehu shromáždil podplukovník Shanley z 2. praporu 508. pluku u Picauville skupiny parašutistů, s níž chtěl původně splnit přidělený úkol, to jest zničení mostů přes řekou Douve u Pont l'Abbé, ale formace se brzy dostala do střetu s praporem Granátnického pluku 1057, který se účastnil operace na blokaci západního břehu řeky Merderet. Shanley se se skupinou stáhl na kótu 30, odkud podporoval boje o most u La Fière. V jeho okolí se odpoledne nacházely tři izolované skupiny. Jednak 300 parašutistů v Shanleyho skupině a 120 parašutistů v Timmesově a Schwarzwalderově skupině na západním břehu, jednak 400 parašutistů ve skupině plukovníka Milletta z 507. pluku na východní straně mostu. Všem skupinám docházela munice a byly pod stálým tlakem Granátnického pluku 1057. O most se ale mělo bojovat ještě po dobu dalších tří dnů.


Mise Chicago a Detroit - přílet kluzáků s posilami


Cílem misí Chicago a Detroit bylo dopravit posily pro 101. a 82. výsadkovou divizi. Letadla pro Chicago odstartovala z Anglie v 1:20. V padesátce kluzáků se nacházelo 155 vojáků a šestnáct 57mm protitankových děl. Kluzák s vysílačkou s dlouhým dosahem SCR-499 byl bohužel ztracen krátce po startu. Kluzák se zástupcem velitele 101. divize generálem Prattem havaroval při přistání. Generál při nehodě zahynul. I kluzáky přistály v roztroušené podobě. V určené oblasti Přistávací zóny E jich dosedlo jen šest. Mise Detroit dosedla u Přistávací zóny O v 04:10. Stroje měly na palubách 220 vojáků a šestnáct protitankových děl. Většina strojů přistála na správném místě. 6. června večer byly ještě vypraveny mise Keokuk a Elmira, druhého dne ráno pak mise Galveston a Hackensack.


Německá reakce


Německá vojska na poloostrově Cotentin nebyla v noci z 5. na 6. června v pohotovosti kvůli počasí, které nebylo považováno za příhodné pro provedení invaze přes Kanál. Prvním signálem o tom, že se zde děje něco nestandardního, přišly těsně před půlnocí. Byla zachycena šifrovaná zpráva pro francouzský odboj a radarová stanice v Cherbourgu hlásila nezvyklou koncentraci spojeneckých letadel a lodí. Od půl druhé hodiny ráno začaly přicházet první zprávy o seskocích parašutistů a s postupujícím časem se množily. Jeden z výsadků dokonce přistál přímo na velitelství Granátnického pluku 919. Ze Sainte-Mère-Église dorazily informace o příchodu amerických výsadkářů. Na velitelství Marcksova LXXXIV. sboru vyvstaly obavy, aby spojenečtí výsadkáři nevytvořili mezeru mezi 709. divizí za Utahem a 352. divizí za Omahou. Jedinou zálohou sboru byla Meyerova bojová skupina ze sestavy 352. divize. Ve 3:10 Marcks Meyerovi přikázal vyrazit ze Saint-Lô do prostoru mezi oběma plážemi. O pár hodin později dostala skupina rozkaz k návratu, aniž by byla její přítomnost v oblasti co platná. Skupina se navíc opakovaně dostávala pod palbu spojeneckých stíhacích bombardérů. Nepříliš přesvědčivý byl i výkon 91. divize, zřejmě proto, že její velitel se nacházel na štábním cvičení v Rennes. Odtud generál Falley časně zrána vyrazil zpátky k jednotce, ale po cestě narazil na hlídku amerických parašutistů u Picauville a v přestřelce přišel o život. V čele divize ho nahradil operační důstojník generál Klosterkemper. Ten, když zjistil, že Sainte-Mère-Église je v amerických rukou, nařídil Granátnickému pluku 1057, aby se začal přesouvat na východ přes most u La Fière. Zde se pluk dostal do již zmíněného souboje o tento přechod přes řeku Merderet.


Mezitím požádal plukovník Keil LXXXIV. sbor o povolení k použití Mochova praporu Granátnického pluku 1058 ze Saint-Côme-du-Mont jako podpory při jeho snaze o dobytí Sainte-Mère-Église ze severu. Mochův prapor se ale k městu dostal kolem 13. hodiny. To již ale narazil na výsadkáři zřízený obranný perimetr. Zbytky Gruzínského praporu 795 se dostávaly do obklíčení jižně od města v důsledku postupu výsadkářů ze severu a 4. pěší divize z Utahu. Tato kapsa ale na druhou stranu celý den D blokovalo silnici ze Sainte-Mère-Église na jih. Mochův prapor měl posílit ve snaze o postup na jih i druhý z praporů Granátnického pluku 1058, ale ten byl zastaven u Montebourgu. Sbor zalarmoval i Útočný prapor 7. armády a vyslal ho podél silnice ze Saint-Floxel do Beuzeville-au-Plain, aby odpoledne zaútočil na Sainte-Mère-Église od východu. Doprovázela ho část Roty stíhačů tanků 709, která ale byla po cestě zničena v souboji s výsadkáři. Kolem půlnoci byl uveden do bojové pohotovosti i Paradesantní pluk 6 v Périers, který se začal potýkat s parašutisty, kteří přistáli hodně na jih od určených dopadových zón. Jeho velitel von der Heydte se pokoušel dovolat na vyšší instance, ale spojení bylo přerušeno díky činnosti odboje. Kolem 6. hodiny se dovolal Marcksovi a ten mu nařídil vyčistit oblast Carentanu od výsadkářů a začít s přesunem k Sainte-Mère-Église. Pluk měl ale problém se soustředěním podřízených jednotek, neboť v předchozím období dostal rozkaz k rozptýlení. Von der Heydte projel Carentanem před příchodem pluku a zjistil, že ve městě nejsou ani němečtí, ani američtí vojáci. U Saint-Côme-du-Mont narazil na zakopaný německý prapor. Z kostelní věže shlédl celé bojiště až k pláži, takže byl prvním vyšším důstojníkem, který zjistil, že výsadkáři jsou jen předvojem obojživelného výsadku. Jeho III. prapor byl stále zaměstnán boji s výsadkáři na jihovýchodě. II. prapor směřoval odpoledne podél hlavní silnice do Sainte-Mère-Église, zatímco I. prapor postupoval více na východ jako clona proti jednotkám na pláži. Oba prapory postupovaly celkem nerušeně, avšak v noci jim takřka na hlavu spadly další výsadkové jednotky.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508972 Verze : 6

5.1 PLÁŽ SWORD



Letecké a námořní bombardování


Okolo třetí hodiny ranní zahájilo spojenecké letectvo poslední nálet na obranná postavení na invazních plážích a v jejich blízkosti. Poté následovalo mohutné námořní bombardování plavidly Uskupení S. Dělostřelecké baterie ve Villerville, Benerville a Houlgate zasypaly projektily děl monitoru Roberts a bitevních lodí Warspite a Ramillies. Cílem děl křižníků Scylla, Danae, Dragon, Frobisher, Arethusa a Mauritius byla pobřežní děla a německá opevněná stanoviště. Později se z větší blízkosti přidaly ještě torpédoborce. Okolo 05:10 položila letadla RAF kouřovou clonu, která měla lodě ochránit před případnou palbou z děl v Le Havre. Paradoxně toho ale využila i německá 5. flotila torpédovek, která se díky cloně dokázala přiblížit na dostřel a odpálit 15 torpéd. Většina sice minula cíl, ale jedno z nich zasáhlo norský torpédoborec Svenner. Zásah těsně pod kotelnu byl pro loď smrtící - loď se rozlomila a šla rychle ke dnu. Nicméně většina posádky se zachránila. Poté připlula výsadková plavidla pěchoty Glenearn a Cutlass a kolem 05:30 začala na vodu spouštět útočné vyloďovací čluny. Na jejich paluby se přemísťovali příslušníci útočných rot 1. praporu Jiholancashirského pluku a 2. praporu Východoyorkshirského pluku 8. pěší brigády 3. pěší divize. Tou dobou zamířilo k pláži osm výsadkových člunů pro tanky s nákladem čtyřiceti obojživelných tanků Sherman DD 13./18. husarského pluku.

Od lodí k plážím


Bylo zhruba 06:00, když čluny s pěchotou vyrazily směrem k sektorům Quenn Red a Queen White. Doprovázely je další čluny s tanky, tentokrát se jednalo o části Hobartovy 79. obrněné divize, tedy o různé speciální obrněnce. Za čtvrt hodiny vyrazilo i pět upravených vyloďovacích plavidel, na jejichž palubě se dohromady ježilo více než tisíc raket. Devět minut po nich se na cestu vydalo dalších devatenáct člunů pro tanky, na jejichž palubách se nacházely tři pluky samohybného dělostřelectva. Když se pěchota a tanky přiblížily k plážím, odpálily raketonosné čluny své projektily, aby vytvořily baráž chránící vyloďující se pěšáky a tanky. Chvíli poté je doprovodila palba samohybek z člunů. Ve vzdálenosti zhruba necelých pěti kilometrů opustilo čtyřiatřicet tanků palubu a vydalo se na plavbu k pláži, které měly dosáhnout před pěchotou a speciálními obrněnci. Moře jim dalo co proto - tanky rychle nabíraly vodu. Čerpadla sice jela na plný výkon, ale přesto se dva tanky potopily. Další se potopil poté, co do něj narazil jeden z invazních člunů, který se snažil vyhnout projektilům, které na invazní flotilu začali chrlit Němci, kteří zjistili, že se na ně valí invazní armáda. Na pláž se tak dostalo jedenatřicet strojů. Řada osádek po dosažení pláže ale zjistila, že jejich motory jsou nefunkční. Alespoň, že fungovaly jejich kanóny, které podpořily pěchotu alespoň v této statické pozici.

Přistání na plážích


V 07:25 dosáhly čluny s pěchotou pláží, zhruba ve stejnou dobu jako tanky a speciální stroje. Na plážích je přivítala kulometná a minometná palba obránců, která si začala okamžitě vybírat své oběti. Rota A Jiholancashirských přistála v pravé části sektoru Queen White, poblíž opevněné pozice "Cod", a okamžitě utrpěla těžké ztráty, včetně mrtvého velitele. Zbytku se ale podařilo přeskupit a vyrazit vpravo ve směru na Lion sur Mer. Rota C se vylodila vedle roty A a zaútočila na "Cod". Rota B přistála rovnou proti "Codu" a přešla rovnou do čelního útoku, během něhož se snažila proklestit si cestu přes zátarasy z betonu a ostnatého drátu. Tento pokus si vyžádal řadu obětí, včetně velitele roty i velitele praporu podplukovníka Burburyho, který se vylodil jen krátce předtím. Východoyorkshirský prapor přistál v sektoru Queen Red, nalevo od "Codu" a dostal se navíc přímo do křížové palby německých kulometů, minometů a kanónů. Naštěstí ho podpořila palba tanků 13./18. husarského, 22. dragounského a westminsterského dragounského pluku, ačkoliv samy utrpěly celou řadu zásahů. Jedna rota se připojila ke dvěma rotám Jiholancashirských a společně "Cod" obešly a eliminovaly. Mezitím dorazily týmy určené k likvidaci protinvazních překážek na plážích, které se ihned daly do práce. Jednalo se o nebezpečnou práci, neboť je krom palby německých obránců, ohrožovaly i přistávající čluny a miny či nástražné výbušné systémy.

Commandos poprvé


To už se k pláži blížily menší útočné vyloďovací čluny, na jejichž palubách se k boji připravovali příslušníci commandos z 1. a 4. brigády zvláštních služeb. Příslušníci 4. oddílu commandos přistáli na levém okraji sektoru Queen Red. Jejich úkolem byla likvidace opěrného bodů v Kasinu v Riva Bella a dělostřelecké baterie u Ouistrehamu. V době jejich přistání již měla být pláž vyčištěná, avšak pěchota ještě nestačila zlikvidovat "Cod". Commandos se tedy museli zapojit do přestřelky na pláži, poté postupovat po příčné silnici směrem na Ouistreham. Na opačném konci, na západním okraji sektoru Queen White, přistál 41. oddíl commados (námořní pěchoty). Oddíl se bez větších obtíží dostal z pláže a poté se rozdělil na dvě skupiny. Jedna vyrazila zlikvidovat opěrný bod "Trout" v Lion sur Mer a druhá obsadit zámek západně od obce. Lion sur Mer bylo brzy v britských rukou, neboť Trout byl opuštěn, ale zámek se ukázal být příliš velkým soustem. V akci zde padlo mnoho příslušníků oddílu, včetně velitele skupiny a několika nižších velitelů. Oddíl nemohl postupovat dále na západ a spojit se s jednotkami na pláži Juno, ani vyřadit z provozu radarovou stanici v Douvres.

Třetí prapor 8. brigády přistál


Na pláž dorazil i třetí prapor 8. brigády, 1. prapor Suffolkského pluku, který začal s pomocí tanků 13./18. husarského pluku razit cestu z pláží. Velkou pomocí byly i odminovací a mostní tanky. Postup pěchoty podpořily i vylodivší se samohybná děla. Na pláž dorazila i další obrněný jednotka - Staffordshirský zemanský pluk. Kolem 09:00 obsadil 1. prapor Jiholancashirského pluku vesnici Hermanville a 2. prapor Východoyorkshirského pluku směřoval k německému opěrnému bodu "Sole". 1. prapor Suffolkského pluku vyrazil směrem k vesnici Coleville a opěrným bodům "Morris" a "Hillman".

Dorazila 185. brigáda


Na pláži za nimi se vlivem přílivu postupně zvyšovala hladina, a tak zúžoval prostor pro vylodění. Na pobřeží začal vznikat chaos a vznikaly dopravní zácpy. Do tohoto menšího prostoru totiž směřovali další muži a technika. Nastal totiž čas vylodění 2. brigády 3. pěší divize - 185. pěší brigády. Ta měla za úkol projít obsazeným územím a zaútočit na město Caen, nejdůležitější cíl divize pro Den D hned po vylodění. Většina tanků, které měly její pěchotu doprovázet zůstala v zácpě, nicméně velitel brigády, vědom si důležitosti obsazení města, nařídil čelnímu 2. praporu Králova vlastního shropshirského lehkého pěšího pluku, aby vyrazil vpřed. Doufal, že tanky brzy vyjedou a pěchotou doženou.

Commandos podruhé


Mezitím se 4. oddíl commandos přesunul ke svým cílům. Dvě čety 10. oddílu, které byly dočasně převeleny k 4. oddílu a tvořili je francouzští příslušníci commandos pod velením kapitána Kieffera, zaútočily na Kasino v Riva Bella. Narazili zde na odhodlané obránce a dobře připravené pozice. Němce přemohli až poté, co se kapitánovi podařilo sehnat jeden Sherman, který vyřadil děla a kulometná postavení. Samotný 4. oddíl zaútočil na dělovou baterii u Ouistrehamu. Němci kladli silný odpor a když se ukázalo, že děla byla odvezena, oddíl akci ukončil a stáhl se do Ouistrehamu k přeskupení a spojení se zbytkem 1. brigády zvláštních služeb, který se již také vylodil. Velitel brigády lord Lovat vyslal 6. oddíl, aby se co nejrychleji probil k mostům u Bénouville, a odlehčil tak 7. parašutistickému praporu. Spolu se zbytkem brigády pak vyrazil za nimi. Oddíl narazil po cestě na řadu německých postavení, včetně dělostřelecké baterie, ale nakonec dorazil včas. Když dorazil zbytek brigády, přesunul ji velitel 6. výsadkové divize generál Gale na severní okraj předmostí, konkrétně na výšiny u Le Plein.

Boje o "Hillman"


Pozdě ráno bylo dokončeno vylodění 185. pěší brigády a dvou ze tří obrněných pluků 27. obrněné brigády. Část těchto sil ale uvízla v dopravní zácpě na plážích a v jejich blízkosti. Velitel brigády Smith přesunul čelní formace do Hermanvillu a odtud vyslal 2. prapor Králova vlastního shropshirského lehkého pěšího pluku za podpory samohybných děl 7. polního pluku pluku směrem na Caen. U Perierského hřebenu je navíc dohnaly tanky Staffordshirského zemanského pluku. Na postup se vydaly i další dva prapory brigády. 2. prapor Warwickshirského pluku prošel přes Saint Aubin a 1. prapor Norfolkského pluku prošel přes Colleville, ale poté tvrdě narazil na obranný bod "Hillman". Toto rozsáhlé a dobře vyzbrojené postavení, které sloužilo i jako velitelství 736. pěšího pluku, se právě snažily neutralizovat roty 1. praporu Suffolkského pluku. Letecké a námořní bombardování objekt příliš nepoškodily. Suffolkským pěšákům trvala eliminace tohoto místa odporu až do osmi večer, neboť museli likvidovat jednu dobře připravenou střeleckou pozici za druhou a často nezbývalo než se spolehnout na střelbu z dorazivších tanků či silné nálože ženistů. Prapor byl vyčerpán a večer již dále nepostupoval.

Vylodění 9. brigády


Třetí z brigád 3. pěší divize, 9. pěší brigáda, se vylodila v odpoledních hodinách, ale relativně dost času ztratila v zácpě na plážích. Původně měla brigáda postupovat na pravém křídle divize směrem k letišti v Carpiquet, ale po přistání dostala nový rozkaz, podle něhož měla přejít na levé křídlo a pomoci 6. výsadkové divizi v odrážení útoků 21. tankové divize. Brigáda měla počkat, až dorazí k ní od 27. obrněné brigády přidělený 1. prapor Východoridingského zemanského pluku se svými tanky, a poté se vydat směrem k předmostí, čímž by vlastně pomohla v postupu na Caen. Mezitím byl ale zraněn minometnou palbou velitel brigády generál Cunningham a jeho zástupce nebyl zrovna k dispozici. Když se velení ujal podplukovník Orr, došlo ke změně situace. Aktivita Němců na pravém křídle zesílila, a brigáda musela být nasazena zde. 2. prapor Lincolnshirského pluku zaujal pozice u Cresserons, 2. prapor Královského ulsterského střeleckého pluku se zakopal na okraji Hermanville a 1. prapor Králova vlastního skotského hraničářského pluku se soustředil v Saint-Aubin.

Postup 185. brigády na Caen


Část 185. pěší brigády zatím postupovala na Caen. Skupinu tvořil 2. prapor Králova vlastního shropshirského lehkého pěšího pluku, Staffordshirský zemanský pluk (tanky), 7. a 33. polní pluk (samohybná děla), 41. protitanková baterie a kulometná četa z 2. praporu Middlesexského pluku. Seskupení postoupilo do oblasti levé části Perierského hřebenu, napravo od Hillmanu. U kóty 61 narazilo na I. prapor německého 1716. dělostřeleckého pluku, který po intenzivní přestřelce přemohlo. Vzhledem k bojům u Hillmanu ponechal podplukovník Maurice eskadru B Staffordshirských na návrší a se zbytkem formace vyrazil ke Caen. Obsadil Beuville, Biéville a vyslal jednu rotu do lesa u Lebisey.

Pokus 21. tankové divize o protiútok


Oblast pláže Sword ležela v působnosti LXXIV. armádního sboru a bránily ji části 716. pěší divize, konkrétně I. prapor 736. pěšího pluku v okolí Ouistrehamu a III. prapor stejného pluku v okolí Lion-sur-Mer. Dělostřelecké baterie obsluhovali příslušníci I. praporu 1716. dělostřeleckého pluku. Ačkoliv bylo v těchto jednotkách mnoho cizinců z východu, kladly celkem silný odpor, především v opevněných pozicích. Letecké a námořní bombardování poškodilo tato stanoviště v mnohem menší míře, než plánovači očekávali a britské jednotky musely dobývat bod za bodem. Naštěstí Němci v těchto místech nestačili dostavět Atlantický val do finální podoby. Když německé velení obdrželo zprávy o paravýsadcích, nebylo jasné, zda jde o začátek invaze, nebo jen o klamný útok a invaze teprve přijde na jiném místě. Když pak dorazily informace o výsadcích na pobřeží, bylo jasné, že se jedná o větší akci, ačkoliv na nejvyšších místech stále převládalo přesvědčení, že hlavní úder teprve přijde v oblasti Pas-de-Calais. Von Rundstedt tak sice požádal o uvolnění tankových divizí, které tvořily zálohu určenou právě pro odražení očekávané invaze, ale nejvyšší velení odmítlo divize vyslat. Rundstedt měl spojenecké jednotky porazit silami Rommelovy Skupiny armád B, s pomocí dvou tankových divizí, které byly dislokovány v Normandii - 12. tankové divize SS a Tankové instrukční divize. Spojenci měli štěstí, že Hitler uvěřil klamné zpravodajské operaci FORTITUDE NORTH a Rommel byl doma v Německu, takže nebyl v době vylodění na svém velitelství a bezprostředně nezasáhl do rozhodovacího procesu. Pokud by byly okamžitě nasazeny tankové divize, bylo by riziko toho, že by spojenecké jednotky na pobřeží byly zahnány do moře, značné. Takto v první fázi prováděla protiútoky jen 21. tanková divize. Později sice postupně dorazily i další jednotky, ale Němci promarnili čas, který již zpět nezískali.

Velitel LXXIV. armádního sboru generál Marcks si uvědomoval, že se nyní hraje především o strategicky položené město Caen, ke kterému se snažili probojovat Britové. Nařídil proto veliteli 21. tankové divize, aby soustředil jednotky na sever od Caen u Lebisey a odtud provedl útok směrem k pobřeží mezi pláže Sword a Juno, rozdělil tak obě pláže a poté je bočním útokem vyčistil od Britů. Problém tohoto plánu vězel už v tom, že k Lebisey mířilo i uskupení kolem 2. praporu Králova vlastního shropshirského lehkého pěšího pluku. Zhruba v 16:00 na sebe obě strany narazily. Proti britské skupině vyrazil Tankový pluk 100 plukovníka von Oppeln-Bronikowského. Měl dva prapory a přičleněný prapor Pluku tankových granátníků 192. Tankové pluky postupovaly na pravém křídle, zatímco granátníci na levém. Jenže Britové byli o německém protiútoku informováni a připravili se. Podplukovník Maurice umístil na své levé křídlo eskadronu A Staffordshirského zemanského pluku a po celé délce rozmístil šestiliberní protitanková děla a samohybná děla. Na pravé křídlo navelel eskadronu B Staffordshirských se Shermany Firefly. Když dorazily německé tanky II. praporu tankového pluku, přivítala je palba z děl, která řadu tanků zničila či poškodila. Ostatní na to reagovaly stočením se doleva, kde ale vjely do rány sedmnáctiliberním dělům eskadrony B. II. prapor byl přivítán palbou britských samohybek Priest. Tankoví granátníci si vedli lépe, utrpěli sice také nějaké ztráty, ale podařilo se jim proklouznout až k moři a u Lion-sur-Mer se spojili se zbytkem 736. pěšího pluku. Později se k nim přidalo ještě několik tanků I. praporu Tankového pluku 100. Do dalších akcí se ale zatím sami nepouštěli a čekali na rozkazy. Další pokusy o protiútok ale nenásledovaly. U Saint-Aubin totiž přistála 6. brigáda kluzákové pěchoty, která posílila zbylé jednotky 6. výsadkové divize na předmostí na východ od řeky Orne. Velitel 21. tankové divize se proto začal obávat útoku do svého týlu a nařídil svým jednotkám stáhnout se na sever od Caen a zaujmout zde obranné postavení. Velitel 3. britské divize ale s nějakým útokem v tento den již nepočítal a nařídil svým jednotkým zakopat se a provést přeskupení. Průnik několika menších německých jednotek k moři, ačkoliv byl torzem původného plánu, vnímal generál Rennie jako varováni o slabosti britského postavení.

Pokus o protiútok I. tankového sboru SS


Rommel dorazil na své velitelské stanoviště v noci z 6. na 7. června. Okamžitě nařídil, aby americké pláže byly obklíčeny pěchotou a tankové formace soustředěny v oblasti Caen k soustředěnému útoku na britská postavení. Tento úder měl provést Dietrichův I. tankový sbor SS, který měl sestávat z 21. tankové divize, Tankové instrukční divize a 12. tankové divize SS. Přestože instrukční divize ještě nebyla na místě, bylo nařízeno provést útok ještě 7. června. Úkol tedy reálně připadl na 21. a již dorazivší části 12. divize. 21. tanková divize měla zaútočit ve směru na Lion-sur-Mer a bojová skupina Standartenführer SS Meyera, velitele 25. pluku tankových granátníků SS ze sestavy 12. tankové divize SS, měla vyrazit od letiště Carpiquet do mezery mezi britskými a kanadskými jednotkami. Meyerův pluk byl jedinou kompaktní částí 12. tankové divize SS, která prozatím dorazila. K dispozici měl sice ještě II. tankový a III. dělostřelecký prapor 12. divize, ale dohromady to činilo jen nějakých 90 tanků - a to ještě jen teoreticky, neboť včas jich dorazilo jen cca 50. A 21. tanková divize měla po útocích k dispozici jen nějakých 70 provozuschopných strojů. Na nějakou větší výpomoc 716. pěší divize nešlo spoléhat, neboť byla prakticky rozprášena.

Německý protiútok se ale nevyvíjel podle plánu. Koncentraci německých sil narušovaly hloubkové nálety spojeneckých stíhacích bombardérů a navíc se 3. britská a 3. kanadská divize daly do pohybu. 185. a 9. pěší brigáda vyrazily na Caen. 185. brigáda vyrazila na Lebisey, ale byla Němci zastavena. 9. brigáda postupovala na Cambes-en-Plaine. Narazila ale na součásti 21. tankové divize, které ji zastavily. Na druhou stranu ale tento britský postup znemožnil této divizi odpoutat se, přeskupit a vyrazit do útoku s Meyerovou bojovou skupinou; musela zůstat v obraně. Do podobné situace se dostala i Meyerova skupina. 3. kanadská pěší divize útočila právě do míst, kde se tato formace soustřeďovala. Obě strany se střetly v krvavé bitvě u Authie. Meyerovi se podařilo zabránit Kanaďanům v obsazení letiště v Carpiquet, ale musel nasadit všechny své útvary, a o vyražení do útoku tedy nemohla být vůbec řeč.

Zpevnění předmostí za Orne


Generál Gale využil příchodu 6. brigády kluzákové pěchoty a 1. brigády zvláštních služeb a rozšířil předmostí ve směru na sever a na jih. Commandos na severu vyčistili Franceville-Plage a 6. brigáda rozšřila a zpevnila předmostí na jihu.

Shrnutí


Na konci druhého dne tedy Britové pevně drželi předmostí za Orne, nacházeli se zhruba 10 kilometrů ve vnitrozemí a na druhém křídle kryli jejich postup na Caen Kanaďané. Spojenci si udržovali leteckou nadvládu a oblast předmostí byla stále ještě v dostřelu děl plavidel u pobřeží. Předmostí u pláže Sword bylo zajištěno. Nyní bylo potřeba dobýt Caen, které se Spojencům nepodařilo obsadit podle původního plánu.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508974 Verze : 3

5.2 PLÁŽ JUNO




Letecké a námořní bombardování


Během noci zaútočily na obranné prvky při plážích spojenecké bombardéry. Nicméně nálety zde mnoho škod nenapáchaly. V 5:30 zahájila palbu děla křižníku HMS Belfast, za necelou půl hodinu se přidal HMS Diadem. Pomohl i lehký křižník HMS Ajax. Společně rychle vyřadily baterie v Longues a Bény-sur-Mer. Většina dalších baterií navíc nebyla dokončena. V 6:10 vyrazilo jedenáct torpédoborců blíže k pobřeží, aby zaútočily na německá obranná postavení v součinnosti se středními a stíhacími bombardéry. Ještě blíže se dostala vyloďovací plavidla pro tanky upravená tak, aby mohla nést šestiliberní děla. Asistovalo jim v tom osm plavidel vyzbrojených více než tisícovkou neřízených raket a více než dvacet plavidel se samohybnými děly M7 Priest na palubě. Jejich úkolem bylo zasypat čtyři předem určená místa odporu svými projektily, včetně položení kouřové clony. Dělostřelečtí návodčí zařazení do prvních vln je měli navádět. Bombardování těžkých děl mělo skončit v okamžiku, kdy vyrazí pěchota do útoku, ale stav moře si vynutil desetiminutové zpoždění. 7. kanadská pěší brigáda se začala vyloďovat v sektoru Mike v 7:45 a 8. kanadská pěší brigáda v sektoru Nan v 7:55. Plavidla s dělostřelectvem proto musela upravovat kurs a plavidla s tanky musela nejprve přerušit cestu k pláži a poté přirazit blíže. Shermany DD v sektoru Mike se plavily zhruba na vzdálenost jednoho kilometru, respektive částečně se brodily. Tanky v sektoru Nan vyjely v podstatě rovnou na břeh.



Vylodění 7. kanadské pěší brigády


Mezitím vyrazily k plážím jednotlivé roty 7. brigády. K sektorům Mike Red a Mike Green se blížily dvě útočné roty Královského winnipegského střeleckého pluku, jedna útočná rota Kanadského skotského pluku a jedna eskadrona 6. kanadského obrněného pluku (1. husarského). K sektoru Nan Green mířili příslušníci Reginského střeleckého pluku, jenž byl podporován tanky druhé roty 1. husarského pluku. V sektoru Mike přistáli první vojáci z roty B winnipegského pluku v 7:49, hlavní část jednotek v 7:56. Pěšáci roty B narazili na tři kasemata a dvanáct kulometných hnízd, jejich postup se zastavil a čekali na příjezd tanků. Rota D přistála více na západ, kde nenarazila na silnější odpor, rychle přeběhla pláž a prodírala se ostnatým drátem. Ještě dále na západ přistála rota C Kanadského skotského pluku, která narazila na ještě menší odpor a navíc zjistila, že postavení 75mm děla, jež představovalo jejich první cíl, bylo zničeno palbou námořnictva. V sektoru Nan Green přistály dvě roty Reginských. Rota A dorazila v 8:09 a narazila na tvrdý odpor. Naštěstí včas dorazily tanky eskadrony B 1. husarského pluku. Jedna četa projela ostnatými dráty a vjela do Courseulles-sur-Mer. Poté vyřadila kulometná hnízda, i postavení 75mm a 88mm děl. Dále na východ přistála v 8:15 rota B, která narazila na omezený odpor, vpadla do Courseulles a začala ho čistit. To už začal přísun druhosledových rot. Winnipegské roty A a C začaly okamžitě postupovat směrem na Banville a Sainte-Croix-sur-Mer. V sektoru Nan Green přistály roty C a D reginského pluku a pomalu se přesouvaly do přístavu. Většina Kanadského skotského pluku dorazila v 8:30 a vylodění jim velmi znepříjemňovala palba z minometů. Po hodině se pluk zformoval a začal s postupem na jih do vnitrozemí.



Pláž Juno před Courseulles-sur-Mer (Foto Admin 2014)


Vylodění 8. kanadské pěší brigády


V 8:12 se v sektoru Nan White proti Bernières-sur-Mer vylodily dvě roty Královnina vlastního kanadského střeleckého pluku. Němci zde měli postavení 88mm děla a vícero kulometných hnízd. Rota B přistála zhruba 150 metrů od určeného místa a bohužel rovnou před hlavněmi děla a kulometů. Nepříjemné byly i minomety. A navíc vlastní tanky nemohly připlavat, protože jejich lodě je musely dovézt skoro až k břehu, takže do bojů na pláži v podstatě nezasáhly. Ztráty byly veliké, nicméně několika vojákům, kteří vinou poškozeného kormidla výsadkového člunu přistáli více na východ, se podařilo dostat k bunkrům z boku a eliminovat jejich osádky granáty. Zbytek roty postoupil do Bernières. Rota A se na pláži setkala s výrazně menším odporem, překonala zábrany z ostnatého drátu a vstoupila do Bernières, kde ale narazila na palbu z minometů a přesné odstřelovače. Dále na východ přistály v sektoru Nan Red v 8:10 roty A a B Northshoreského pluku. Obranná postavení v Saint-Aubin utrpěla během bombardování minimální škody a jejich osádky spustily na Kanaďany palbu. Ti museli překonat zhruba 100 metrů pláže, která byla posetá minami. Rota A utrpěla těžké ztráty. Rota B narazila na ještě silnější odpor, nicméně podařilo se jí překonat první linii obranných prvků. Avšak 50mm protitankové dělo bylo stále v provozu. V 8:10 dorazily tanky Sherman 10. kanadského obrněného pluku a ženijní tanky, které okamžitě začaly pomáhat rotě B s útokem na postavení děla. Eskadrona ztratila čtyři tanky, než se bunkr podařilo vyřadit. V 8:30 dorazila brigádní záloha v podobě Pluku de la Chaudière spolu se zbylými rotami prvních dvou pluků, které se ihned zapojily do bojů. Tak se podařilo zlepšit situaci v Bernières i Saint-Aubin. Pluk de la Chaudière pak zaujal postavení mezi oběma obcemi, a tedy i pluky. U Saint-Aubin přistál i 48. oddíl commandos námořní pěchoty, který měl vyrazit na východ a obsadit Langrune-sur-Mer. Německé hnízdo odporu v té době ještě nebylo vyřazeno, a oddíl tak během chvíle ztratil 40 procent stavu mužstva.



Příchod posil


Po deváté hodině se vylodily 14. a 19. armádní polní dělostřelecký pluk, jejichž děla o sobě začala dávat vědět zhruba od 11:00. Jelikož se podařilo vylodit a dostat z pláží do obcí, mohla být ke břehům vyslána třetí brigáda divize, tj. 9. kanadská pěší brigáda spolu s tanky Sherbrookských fyzilírů. Předpokládaný sektor Nan Red ale nebyl ještě vyčištěn, a tak se 9. brigáda musela vylodit v sektoru Nan White. Když sem v 11:40 dorazily její čtyři prapory, nastala slušná zácpa a vojáci museli čekat ve člunech. Když se konečně vylodili, přesunula se brigáda do Bernières, kde bylo krátce po poledni zřízeno divizní velitelství. Mezitím ženisté čistili pláže.



Postup z pláží na jih a východ


Generál Keller se sešel s veliteli svých brigád. Jelikož první cílová linie (YEW) byla obsazena, nařídil 7. a 8. brigádě vyrazit za podpory tanků a dělostřelectva na jih k další čáře (ELM). Poté mezi nimi měla projet 9. brigáda a zaútočit ve směru k další linii (OAK). Pokusit se zastavit kanadský postup měly zbytky tří praporů 736. granátnického pluku a tři prapory 726. pěšího pluku. V Courseulles-sur-Mer zatím stále nebyly vyřazeny všechny body odporu. Stejná situace byla v Saint-Aubin. Nicméně Winnipegští spolu s kanadskými Skoty a eskadronou husarů vyrazili přes Vaux a Graye-sur-Mer na Sainte-Croix-sur-Mer a Banville. U Sainte-Croix-sur-Mer se Kanaďanům podařilo zmařit německý pokus o rozvinutí protiútoku. Dále na jih rota D kanadského skotského pluku zajistila dva mosty přes řeku Seulles. Pěšáci pak vyrazili za tankové podpory do útoku v prostoru mezi Sainte-Croix-sur-Mer a Banville. Na východě postupoval reginský pluk na jih k Reviers, který krátce poté obsadil. 8. brigáda vyrazila do útoku na jih trochu pomaleji, protože Pluk de la Chaudières ztratil při vylodění svoji výzbroj a zásoby a i v Bernières ještě odolávala poslední ohniska odporu. Dalším problémem byla silná palba německých protitankových děl z Bény-sur-Mer. Nicméně pěchota pomalu vyrazila právě k tomuto cíli, který poté obsadila a připravovala se na další postup směrem k letišti v Carpiquet. Další jednotky mezitím postupovaly k Tailleville, do kterého vstoupily ve 14:00, ale několik dalších hodin ho čistily od německých vojáků, kteří zde měli vybudovaný rozsáhlý komplex podzemních bunkrů. To Kanaďanům znemožnilo obsadit ještě během dne D radarové stanoviště jižně od obce. Rota B nortshoreského pluku a 48. oddíl commandos v té době sváděly boje v Saint-Aubin a Langrune-sur-Mer. Po dvou hodinách od vylodění byl v podstatě neutralizován WN 27 a commandos mohli postoupit dále na západ k WN 26. Od východu z pláže SWORD se probíjel 41. oddíl commandos. Do večera se WN 27 nepodařilo vyřadit a útok musel být zastaven, neboť přicházely zprávy o protiútoku německé 21. tankové divize právě do prostoru mezi plážemi JUNO a SWORD. Německé bunkry v Langrune-sur-Mer a Luc-sur-Mer byly vyřazeny až 8. června.


Postup na ELM a přechod do obrany


Kanadská pěchota postupovala na Anguerny, Colomby-sur-Thaon a Basly. Byla též snaha o výpad k letišti u Carpiquet a silnici Caen-Bayeux. Vzhledem k večerním zprávám o začínajícím německém protiútoku byl ale nařízen přechod do obrany, a Kanaďané tedy začali budovat obranná postavení. Kanadský skotský pluk mezitím vyrazil na Colombiers-sur-Seulles a pak k silnici Creully-Caen. Odtud vyrazil k čáře ELM, kde začaly jednotky postupně zaujímat obranná postavení. Jedna četa 6. obrněného pluku vyrazila na jih a dosáhla železniční trati Caen-Bayeux, aniž by narazila na větší odpor. Tím dosáhla linie OAK a jako jedna z mála jednotek tedy splnila úkoly přidělené pro den D. Tankisté žádali o přidělení posil pro následný útok na letiště, ale bylo jim nařízeno stažení k ELMu a zaujetí obrany. Na konci dne D tedy 3. kanadská pěší divize dosáhla linie ELM, takže postoupila výrazně na jih, avšak stanovené linie OAK nedosáhla. Do Caen zbývalo zhruba 5 kilometrů. Nicméně Kanaďané se dokázali přiblížit stanoveným cílovým čárám nejblíže ze všech jednotek. Na druhou stranu se během dne D nepodařilo obsadit Langrune-sur-Mer a spojit pláže JUNO a SWORD. Kanaďané na JUNO a Britové na GOLDu dokázali zaujmout taková obranná postavení, že německá 21. tanková divize sice dokázala mezi obě pláže dočasně vrazit klín, ale nedokázala je z nich vyhnat.



Kanadský hřbitov v Bény-sur-Mer (Foto Admin 2014)
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508975 Verze : 8

5.3 Pláž GOLD




Přiblížení k pláži


Zhruba v půl šesté ráno dorazilo Útočné uskupení G do bodu, kde měly výsadkové lodě pěchoty spouštět výsadkové čluny, což ostatně také hned začaly dělat. Blíže k pobřeží zaujaly křižníky Orion, Ajax, Argonaut, Emerald a Flores palebné pozice a začaly zaměřovat pozice dělostřeleckých baterií. Mezitím se nad pláže přihnaly těžké a střední bombardéry a vyprázdnily své pumovnice. Jakmile odlétly, vystřídaly je křižníky. Za nimi už k pobřeží vyrazily výsadkové čluny s tanky a pěšáky. Na křídlech je doprovázely čluny s raketami a děly. V 7:30 přistály první čluny na plážích. Tanky měly sice dorazit v předstihu, avšak stav moře je zpomalil, a tak v jeden okamžik přistály Shermany DD, specializované tanky od 79. obrněné divize i pěchota, což narušilo plány a způsobilo zácpy.



Vylodění 231. pěší brigády


Jednotky 231. pěší brigády se vylodily na východním okraji obce Le Hamel. 1. prapor Královského Hampshirského pluku se nacházel na pravém křídle, 1. prapor Dorsetshirského pluku na křídle levém. Tyto prapory měly zajistit pláž a postoupit vpřed, aby uvolnily místo dalším sledům. Hampshirští měli obsadit Le Hamel a Asnelles, zatímco Dorsetští měli zaútočit na opěrný bod La Cabane des Douanes a poté pokračovat v postupu na výšiny nad Arromanches. To jim mělo usnadnit předchozí letecké bombardování, které mělo vyřadit německé obranné prvky. Jenže to se nepovedlo, a Brity tak přivítala prudká palba německých kulometů, minometů a děl. Navíc měly tanky Sherman DD problém s překonáním překážek, chyběly i Centaury námořní pěchoty. Speciální ženijní tanky byly vyřazeny či zničeny palbou z děl. Navíc proud zanesl výsadkové čluny mimo určené pozice, takže Hampshirští byli vysazeni u La Cabane a museli zaútočit na tento opěrný bod namísto Dorsetských. Roty A i B byly sraženy k zemi palbou z opěrného bodu a z Le Hamel, aniž by se prokousaly drátěnými zátarasy a minovým polem. Nicméně jedné četě se po čase přeci jen podařilo projít přes ostnaté dráty a vyřadit při zuřivém útoky obranný prvek na křídle německé obrany. Průlom se podařilo rozšířit, a Hampshirský prapor se tak začal tlačit z pláže do vnitrozemí. Zásadní překážkou byl opěrný bod v sanatoriu v Le Hamel, který disponoval silnou výzbrojí a silnými železobetonovými zdmi a pokrýval oblast na západ i na východ od Le Hamel. Zdejší dělo dokázalo vyřadit několik tanků a bunkr odolával. Navíc se přidala i německá děla dále ve vnitrozemí. V této nepříznivé situaci dorazily roty C a D. Němci je okamžitě přivítali silnou palbou, která si vyžádala mnoho obětí. Velitel praporu podplukovník Smith utrpěl dva zásahy a musel být evakuován. Stejný osud potkal i předsunutého dělostřeleckého návodčího a velitele baterie polního dělostřelectva. Tím prapor přišel o možnost podpory námořních děl i děl na výsadkových člunech. Velení převzal major Warren. Toho měl vystřídat služebně starší major Martin, kterého ale hned po vylodění zastřelil odstřelovač. Warren usoudil, že frontální útok na Le Hamel by byl sebevraždou, a rozhodl se zaútočit na něj odzadu, cestou přes Le Cabane a Les Roquettes. Po několika hodinách se mu to podařilo. Dorsetští přistáli východně od zamýšlené pozice u La Cabane. I tak ale narazili na odpor, neboť byli na dostřel z Le Hamel. Tanky, které měly vyčistit cestu z pláží, byly vyřazeny nebo z různých důvodů uvízly. Přesto se Dorsetští dokázali dostat z pláže, postoupit přes mokřiny a zformovat se za Les Roquettes. Odtud postoupili přes Buhot na Puits d'Herode. Dorsetským se dopoledne podařilo dostat se na výšiny jižně od Arromanches, kde je zastavila nepřátelská strana z výšin na druhé straně obce. Jako poslední součást brigády přistál v 8:15 2. prapor Devonshirského pluku. Pláž ještě zdaleka nebyla zajištěna, neboť Hampshirští teprve prováděli útok na sanatorium. Devonští posílili jejich snažení jednou rotou, zatímco zbytek praporu prošel okolo Asnelles a zaútočil ve směru na Ryes. V prostoru vylodění brigády přistál i 47. oddíl commandos námořní pěchoty, který se ale do bojů na pláži nezapojil, neboť jeho úkolem bylo zajistit spojení s pláží Omaha u Port-en-Bessin. Jejich mise je podrobně popsána níže v kapitole o spojení pláží do jednoho předmostí.


Vylodění 69. pěší brigády


V 7:30 přistály první útočné roty 69. pěší brigády poblíž La Rivière.



Sektor pláže Gold u La Rivière (Foto Admin 2014)


Podporovat je měly tanky 4./7. Královského dragounského gardového pluku. Eskadrona C měla podporovat 5. prapor Východoyorkshirského pluku na levém křídle a eskadrona B 6. prapor Zeleného Howardského pluku. Třetím praporem brigády, který měl dorazit za prvními dvěma, byl 7. prapor stejného pluku. Ten měla podporovat eskadrona A dragounského pluku. Brigáda byla ještě posílena specializovanými obrněnci jednotek 79. obrněné divize a ženijními stroji. Plán počítal s tím, že tanky měly na břeh doplavat, ale to bylo příliš neklidné, a tak byly tanky vysazeny na břeh ze člunů. Odpor byl nejprve slabý, ale jakmile začaly vyjíždět na pláž první tanky, zamířila sem přesná palba 88mm děla z opevněného postavení na okraji La Rivière, která začala vyřazovat jeden tank za druhým. Do toho se vylodila pěchota. Yorkshirští se vylodili hned vedle opěrného bodu v La Rivière a museli se ukrýt za zdí na pláži. Pokusy o její překonání byly bez úspěchu. Jednomu z odminovacích tanků se ale po chvíli podařilo najet až ke kasematům a výstřelem zničit dělo a eliminovat jeho obsluhu. Poté pod příkrovem povolané palby námořních děl, která zaměstnala Němce za opěrným bodem, překonala britská pěchota zeď a laterální silnici vedoucí podél pláže. Následně překonala minová pole a zátarasy z ostnatého drátu kolem vesnice. Poté začala pěchota za podpory tanků Sherman a AVRE s jeho náložemi Petard La Rivière čistit. Více na západ se vylodili Howardští. Narazili na výrazně slabší odpor, ačkoliv Němci na ně z opěrného bodu u Hable de Heurtot vedli palbu z kulometů a ručních zbraní. Navíc byl tento bod odporu brzy zlikvidován díky společné akci pěchoty a tanků. Jedna rota pak vyrazila k baterii u Mont Fleury. Mezitím ženisté vyčistili východy z pláže. Jeden odminovací tank dokonce prorazil až k Ver-sur-Mer, čímž otevřel cestu pro další vozidla. Toho rychle využila pěchota a tanky 4./7. pluku. Howardští, jejichž další dvě roty mezitím přistály na pláži, obsazovali jednu pozici za druhou a směřovali ke Créponu. V 8:15 přistál třetí prapor brigády, tj. 7. prapor Zeleného Howardského pluku. Ten hned vyrazil k Ver-sur-Mer, kde obsadil postavení dělostřelecké baterie.



Samohybná houfnice Sexton - památník 88th Field Regiment, Royal Artillery v Ver-sur-Mer (Foto Admin 2014)



Příchod druhosledových brigád


Kolem 11. hodiny dorazily záložní brigády 50. pěší divize. 56. pěší brigáda přistála u Hable de Heurtot, ačkoliv původně měla dorazit k Le Hamel, ale zde ještě boje úplně neskončily. 151. pěší brigáda přistála podle plánu za 69. pěší brigádou. 56. brigáda využila toho, že Dorsetští a Devonští vyčistili prostor v oblasti sektoru Jig a vyrazila ve směru na Bayeux, ačkoliv Hampshirští měli stále práci s opevněným bodem v sanatoriu v Le Hamel. Toto hnízdo odporu se podařilo vyřadit až kolem 16. hodiny, díky podpoře jednoho stroje AVRE, který na bunkr zahájil palbu náložemi Petard. Část praporu mezitím obsadila opevněný bod WN 38 u Saint-Côme-de-Fresné a radar na útesu východně od Arromanches. To bylo nyní obklíčeno z jihu a východu. Pěchota za podpory námořních děl odpoledne obec osvobodila. Dorsetští obsadili Ryes a Devonští směřovali k baterii u Longues, která dne D svedla několik dálkových přestřelek s několika bitevními loděmi a křižníky. Opakovaně byla zasažena, avšak vždy dokázala palbu (někdy velmi přesnou) obnovit. Utichla až 7. června ráno, když dorazili Devonští a celou posádku zajali.


Postup do vnitrozemí


Když bylo nejbližší předmostí zajištěno a celá divize byla kolem oběda na břehu, mohl začít postup více do vnitrozemí, s cílem splnit úkoly určené pro den D. 56. brigáda měla vyrazit k Bayeux a za řeku Drome. Část brigády projela La Rosière a překročila silnici do Bayeux. Když zamířila k radarové stanici v Pouligny, našla jen podpálené zařízení a opuštěné stanoviště. Odtud pokračovala k Vaux-sur-Aure a zajistila přechod přes řeku. Poblíž se nacházející dělostřelecká baterie byla nalezena opuštěná. Druhé křídlo brigády obsadila St. Sulpice a Magny. Zde se brigáda zastavila a zajistila pozice. K Bayeux vyslala jen průzkumné hlídky. 151. brigáda postupovala ve dvou skupinách, s cílem přetnout silnici Caen-Bayeux a železnici mezi Bayeux a řekou Seulles. Na pravém křídle postupovala část brigády v čele s 9. praporem Durhamského lehkého pěšího pluku podél silnice Crépon-Bayeux. Vlevo postupoval 6. prapor stejného pluku s tankovou podporou z Créponu na Villiers-le-Sec a poté směrem na Bayeux. 69. brigáda postupovala na levém okraji sektoru za pláží GOLD. Z Créponu postupovala skrze Villiers-le-Sec na Creully. Již za tmy překročila řeku Seulles a obsadila pozice ve vesnicích Saint-Gabriel-Brécy, Rucqueville a Coulombs. Rovněž se jí povedlo navázat kontakt s Kanaďany, kteří se vylodili na pláži JUNO. Zatímco 50. divize postupovala do vnitrozemí, začínaly se na plážích vyloďovat jednotky 7. obrněné divize.


Německá reakce - pokus o protiútok Meyerovy bojové skupiny


V časných ranních hodinách 6. června zaznamenali němečtí velitelé v Normandii, že se děje něco nestandardního. Nejprve přišla zpráva o akcích výsadkářů východně od řeky Orne a západně od řeky Vire. Když k pobřeží dorazily spojenecké lodě, bylo jasné, že začíná invaze, avšak nebylo jasné, v jakém rozsahu. Části německé 716. divize generálmajora Wilhelma Richtera se zúčastnily již nočních střetů s výsadkáři. Jednotky britské 6. výsadkové divize totiž přistály v nejvýchodnější části území pod jeho velením. Jeho situace se stala ještě prekérnější, když se ráno Britové a Kanaďané vylodili na třech plážích, které opět spadaly do oblasti jeho divize. Německá poziční divize, která zahrnovala především vyčerpané veterány, cizince a starší ročníky, nyní sváděla boje s nepřítelem o síle zhruba tří divizí, složených často z toho nejlepšího, co měli Spojenci k dispozici. Zápas to vůbec nebyl rovný. Jakmile se útočící roty probojovaly obrannými postaveními na plážích a vyřadily z činnosti železobetonové bunkry, neměl Richter žádné další významnější prostředky k zastavení invazních jednotek. V otevřené krajině, mimo ochranu svých krytů, se vůle německých vojáků k odporu rychle vytrácela. Za pláží GOLD měl Richter 441. východní prapor složený z ruských vojáků, kteří vyztužovali části 726. pluku hájící obranné prvky na plážích. Podporu jim poskytovali dělostřelci z 352. dělostřeleckého pluku 352. pěší divize. Vpád jednotek 50. pěší divize brzy narušil konzistentnost německé obranné linie, která se rozpadala na jednotlivá hnízda odporu. Ta byla postupně eliminována. Kolem 9. hodiny ráno zaznamenali na velitelství 352. divize, že v okolí Meuvaines se nacházejí britské tanky. Její velitel generálmajor Dietrich Kraiss se obával, že by Britové mohli provést výpad na jih a pak se stočit na západ a obsadit Bayeux, čímž by divizi obklíčili. Jádro divize bylo zaměstnáno boji s Američany na pláži OMAHA a v oblasti amerických výsadků. Záloha divize, která sloužila rovněž jako záloha Marcksova LXXXIV. sboru, v podobě zesíleného 915. pěšího pluku od rána sváděla boje s americkými výsadkáři v okolí Carentanu. Kraiss nyní požádal o přesun této bojové skupiny na východ. Marcks vzhledem k situaci na Omaze a roztříštěnosti výsadkářů souhlasil, že největší nebezpečí představují britské tanky na Goldu. Bojová skupina plukovníka Meyera, kterou tvořily dva granátnické a jeden fyzilírský prapor, tedy měla vyrazit na východ a přes Bayeux dorazit do Villiers-le-Sec, odkud měla vést útok na Crépon. Jenže ještě po cestě musela přenechat jeden prapor ve prospěch 914. pluku, který bránil Omahu. Určitou náhradou mělo být deset útočných děl od 1352. roty útočných děl a přislíbená podpora železniční dělostřelecké baterie z Torigny. Ve Villiers-le-Sec Meyer převzal pod své velení i zbytky 441. východního praporu a II. praporu 1716. dělostřeleckého pluku. Velkou nepříjemnost představovaly spojenecké stíhací bombardéry, které narušovaly přesun kolony. Když Meyerova skupina pozdě odpoledne dorazila do Villiers-le-Sec, byla již britská 69. pěší brigáda v Crépon a chystala se postupovat dále. Meyer tak neměl čas na zformování skupiny do útočné formace, neboť ihned po příjezdu došlo k souboji. Němci sice zaznamenali určité úspěchy, útočná děla vyřadila několik tanků, ale Britové dokázali, i díky podpoře ze vzduchu, rozbít německou formaci na menší jednotky. Meyer byl během bojů zabit a malé zbytky skupiny, necelá stovka mužů, se začaly stahovat zpět. Nepříjemností bylo rovněž to, že Meyer u sebe měl podrobnou mapu německých postavení, a ta tak nyní padla do britských rukou. Kraiss pochopil, že nemá šanci Brity zatlačit zpět, ale chtěl je alespoň zastavit, aby nepadlo Bayeux. Zbytky 915. pluku podřídil 726. pluku a tomu nařídil zaujmout obrannou pozici na čáře Coulombs-Esquay-Bazenville-Asnelles. Jenže většina této oblasti již byla v britských rukou. Kraiss také nařídil jednotkám v Bayeux, aby opustily město a společně s III. praporem 352. dělostřeleckého pluku, zbytku 915. pluku a částí 726. pluku zaujaly obranné pozice před městem. Kraissovy byla přidělena i 30. mobilní brigáda, která byla na cestě z Coutances, avšak přepravovala se na bicyklech, takže její příjezd se očekával až ráno.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508976 Verze : 6

5.4 PLÁŽ OMAHA




Plánování, cíle, terén




Budoucí pláž OMAHA byla zvolena již v rané fázi plánování operace Overlord, protože v té době nebyla silně bráněna. Vysoké pobřežní útesy ale tvořily významnou přírodní překážku a usnadňovaly obranu. I když na Rommelův příkaz začalo na podzim roku 1943 opevňování tohoto sektoru, pláž zůstala v plánech vylodění díky možnostem hlubokého kotviště zhruba kilometr od všech částí pláže, při odlivu tu voda měla stále 12 metrů hloubku, což mělo umožnit vybudovaní umělého přístavu pro následné zásobování a posilování vojsk. Terén nahoře nad pláží byl vhodnější pro motorová vozidla než terén sousední pláže UTAH. Studie 1. armády v únoru 1944 konstatovala, že přírodní podmínky násobí možnosti obránců a že pokud bude pláž bráněna jedním pěším praporem, výsledkem útoku budou těžké ztráty. Pokud bude bráněna celou pěší divizí, nebude možné obranu prolomit. Až do okamžiku vylodění Američané věřili, že pláž je bráněna jediným, oslabeným a špatně vybaveným praporem. Zásadní chyba ve spojeneckém průzkumu a plánech tak měla stát život mnoho vojáků - na Spojence na Omaze totiž čekalo třikrát více obránců.


Na tvorbě plánu vylodění se od počátku účastnil i štáb amerického V. sboru, které se zapojil již během července 1943 a zabýval se specifickými problémy kolem vylodění v oblasti Normandie. V říjnu 1943 se pak do Velké Británie přesunulo velitelství americké 1. armády a 1. armádní skupiny a plánování operace se rozeběhlo na plné obrátky. Celkový plán operace Neptun byl vydán 25. února 1944, plán V. sboru 26. března 1944, 1. pěší divize pak 16. dubna 1944. Nebylo však dokončeno rozdělení jednotek a plány se tak měnily ještě na konci května 1944. Plán V. sboru měl 326 stran a 23 map a grafů.


Základním předpokladem celé operace Neptune byl okamžik překvapení. V případě odhalení spojeneckých plánů by Němci mohli posílit celou oblast vylodění a obojživelný útok by stal nemožným. Tento předpoklad ovlivnil zejména letecké bombardování, aby se neprozradila budoucí oblast vylodění, Spojenci omezili bombardování Normandie tři týdny před plánovaným útokem a na každou bombu shozenou v Normandii připadly nejméně dvě další svržené v oblasti Pas de Calais a Pikardii. Tato volba se vyplatila u všech pláži s výjimkou OMAHY.


Vylodění za úsvitu bylo zvoleno kvůli podmořským překážkám, které Němci instalovali na všech plážích v prostoru vylodění. Lodě přibližující se ke břehu měly zůstat skryty německým očím co možná nejdéle.


Palebnou podporu vylodění měl poskytovat svaz Force O, složený ze 2 starších bitevních lodí, 3 lehkých křižníků, 15 torpédoborců a řady menších plavidel. S paprsky prvního světla v 5:58 měl svaz zahájit palbu na postavení 14 německých dělostřeleckých baterií. Dvacet minut před hodinou H se mělo ostřelovaní zaměřit na pobřežní opevnění obránců, v hodině H se pak přesunout více do vnitrozemí nebo na oba kraje vyloďovacích pláží. Díky přílivu muselo vylodění na OMAZE začít dříve než na ostatních plážích a námořní ostřelování tedy mělo být ještě kratší než jinde - 40 minut. Force O tedy neměla ani čas, ani dostatečnou sílu zajistit svou bombardovací roli.


Krátce po zahájení námořního ostřelování měly na pobřežní obranu zaútočit těžké bombardéry spojeneckého letectva. Cílem byly útesy nad plážemi, betonové pevnosti u východů z pláží a oblasti za pláží - pláž samotná bombardována být neměla, aby tak vytvořené krátery nebránily vylodění tanků a motorových vozidel.


Cílem obojživelného výsadku mělo být zajištění předmostí mezi Port-en-Bessin a řekou Vire, odkud měl být zahájen postup jižním směrem k Caumontu a na Saint-Lô, souběžně s postupem britské 2. armády. Sbor se měl vylodit v celkem 4 vlnách.


Mapové podklady jsou dočasně nedostupné
Sektory pláže Omaha - pomocí myši lze zvětšit a pohybovat


První vlna se měla skládat z 1. pěší divize, posílené na celkem 4 pěší pluky a rozšířené dále o dělostřelecké, tankové a ženijní útvary. Hlavní komponenty tvořily 16th a 18th Regimental Combat Team (RCT, plukovní bojový tým) 1. pěší divize a 116th Regimental Combat Team 29. pěší divize spolu s 115. pěším plukem, dále pak Provizorní skupina Rangers složená z 2. a 5. praporu Rangers. Celá tato Skupina O měla 34 142 mužů a 3 306 vozidel.


Druhá vlna, Skupina B, se měla vylodit po poledni a čítala dalších 25 117 mužů a 4 429 vozidel z 29. pěší divize (175. pěší pluk a 26th Regimental Combat Team od 1. pěší divize).


Ve dny D+1 a D+2 se měly vylodit další dvě vlny s hlavními útvary 2. pěší divize, dalších 17 500 mužů a 2 300 vozidel.


A v dalších dvou týdnech po vylodění mělo postupně přibýt i 27 zbývajících útvarů, 32 000 vojáků a 9 446 vozidel.


Plán počítal s vyloděním v šíři jedné divize a rozvinutí útoku dvěma divizemi, i díky promíchání jednotek 1. a 29. pěší divize muselo být zajištěno velení. Brigádní generál Norman D. Cota, zástupce velitele 29. pěší divize, se měl vylodit s 116th RCT a asistovat veliteli 1. pěší divize Huebnerovi při velení útvarům 29. pěší divize, než dojde k jejich navrácení k původnímu útvaru. Zatímco 1. pěší divize byla zkušeným útvarem s bojovými zkušenostmi ze Severní Afriky a Sicílie, 29. pěší divize si v Normandii měla odbýt svůj bojový křest.


Jak již bylo zmíněno, na jednotky nečekal zrovna příhodný terén. Bažiny kolem ústí řeky Vire přecházely ve vysoké útesy kolem Grandcamp-Maisy, 30metrové útesy lemující úzké pláže pokračovaly dále až k Pointe de la Percee. Po dalších 8 kilometrech se pak útesy opět vracejí, spolu s kamenitou pláží, a pokračují až k Port-en-Bessin. A právě oněch 8 kilometrů pláže bez vysokých skalních útesů se mělo stát místem vylodění amerického V. sboru. Pláž se v tomto sektoru svažovala do moře jen velmi pomalu, rozdíl mezi přílivem a odlivem kolem 6 metrů tak odkryl na 300 metrů pláže. Tato plocha byla pokryta protiinvazními překážkami, brodící se vojáky a techniku čekaly i podvodní duny a koryta vyhloubená pobřežními proudy. Na hranici přílivu se pak kamenitá pláž zvedala až do výše 3 metrů, měla na šířku kolem 15 metrů a kameny měly kolem 7-8 cm v průměru. Na východních dvou třetinách OMAHY kamenitá pláž přecházela v písečné duny a nízký písečný násep, který tvořil přirozenou překážku pro průjezd vozidel. V západní části pláž přecházela v kamenný vlnolam ve výši mezi 1 a 4 metry, který byl přerušen na několika místech v šířce několik set metrů. Přímo za tímto vlnolamem byla dlážděná silnice procházející od Exitu D-1 k Exitu D-3, dále jako nezpevněná cesta až k Exitu E-3. Od vlnolamu k útesům je pak oblast rovinatá, kromě Viervielle je oblast porostlá vysokou trávou a keři, obvykle na úpatí útesů. Směrem k Exitu E-1 je řada domů mezi silnicí a útesy a u Exitu D-3 leží malá vesnice les Moulins, s budovami podél silnice vedoucí do vnitrozemí. Řada domů byla Němci srovnána se zemí, aby bylo možné vybudovat obranná postavení a zlepšit palebná pole obránců. Východně od les Moulins bylo několik samostatných domků.


Útesy se prudce zdvihají nad pláž do výše 30-55 metrů a dominují celému sektoru. Svahy jsou obecně prudké, ale v různých místech se mění. Mezi Exitem D-1 a D-3 jsou téměř neschůdné, dále na východ stoupají pomaleji, ale do větší výšky (50 metrů). Trávou pokryté svahy jsou plné různých nepravidelností, které umožňují krýt se před boční palbou, od Exitu E-1 jsou pak svahy pokryté křovinami a mlázím. Útesy pak prudce přecházejí v rovinatou oblast za pláží, pouze na východním okraji je svah méně prudký, postupný a přechod tak není příliš patrný.


Na čtyřech místech z pláže vychází zalesněná údolí, v Exitu D-1 je zpevněná silnice, v ostatních pak nezpevněné cesty. Tyto východy byly primárním cílem útoku a hlavním místem obrany. Útočníci museli otevřít tyto východy z pláže, aby zajistili zásobování a cestu pro obrněné jednotky, které neměly jinou cestu z pláže do vnitrozemí. Na východním konci pak bylo mělké, prudké údolí, pokračující nezpevněnou cestou do vnitrozemí, označeno jako potenciální pátý východ Exit F-1.


Ačkoliv se po překonání útesů mohlo útočníkům jevit, že se objevili na velké rovné pláni, během dvou kilometrů směrem do vnitrozemí pláň stoupala až do výše 80 metrů nad mořem jižně od Colleville-sur-Mer. Co odkrýval terén však dokonale skryly živé ploty, sady a shluky stromů. Na cestách do vnitrozemí, 500-1000 metrů od pobřeží, ležely vesnice Vierville, St. Laurent a Colleville-sur-Mer. Zemědělské vesnice s částečným letním/prázdninovým provozem měly své kamenné domy shluklé kolem silnice, spojující je s Bayeux a Grandcamp-Maisy.


Dále na jihu leží údolí řeky Aure, vedoucí z východu na západ. Západně od Trévières byla oblast zaplavena a tvořila tak víc než 1,5 km širokou překážku. Nad Trévières se řeka Aure dala přebrodit. Jižně od řeky se pak terén opět postupně zdvihá a je korunován lesem Cerisy, 19 kilometrů jižně od pobřeží a téměř 135 metrů nad mořem. Tento les figuroval v plánech V. sboru jako důležitý taktický cíl, protože skýtal prostor pro velitele jednotek bojujících na pobřeží, byl v dostřelu pláže a nabízel se jako shromaždiště nepřátelských vojáků pro případný protiútok.


Oblast západně a jihozápadně od OMAHY pak byla dalším z cílů postupu, zejména z důvodu nutnosti spojení amerického V. a VII. sboru mezi OMAHOU a UTAHem. Záplavy na dolním toku řeky Aure vytvořily z oblasti poloostrov o délce 16 kilometrů a šířce 8 kilometrů mezi Formigny, Trévières a ústim řeky Vire. V této oblasti se nacházely nejsilnější německé obranné pozice, kontrolující přístupy z moře ke Carentanu, skrz který procházela hlavní silnice z Paříže a Caen do Cherbourgu a na poloostrov Cotentin. Město Isigny, kde dálnice překračovala řeku Aure, bylo klíčové pro spojení obou amerických předmostí. Silniční síť jižně a západně od OMAHY byla charakteristická absencí severojižních silnic, hlavní silnice probíhaly souběžně s pobřežím. Hlavní dopravní tepnou oblasti byl již zmíněný spoj Bayeux-Isigny-Carentan, dále pak silnice z Bayeux do Saint-Lô, procházející lesem Cerisy. Z Port-en-Bessin vedla silnice do Grandcamp, zhruba 1,5 km od pláží. Severojižní silnice byly povětšinou pouze vedlejší a dalo se očekávat, že budou plné úzkých mostků a nebezpečných krajnic - tyto cesty sloužily místním farmářům pro obdělávání polí, nebyly ale vhodné pro velké přesuny vojenské techniky, a tak se muselo počítat s masivním nasazením ženistů na přebudování těchto severojižních cest na vojenské dopravní tepny. Bojové rozvinutí z těchto cest ztěžovaly všudypřítomné živé ploty, zídky a náspy. Dvojkolejná trať z Caen do Cherbourgu vedla na vrchovině několik kilometrů jižně od řeky Aure. Přerušit tuto železniční spojnici mezi Bayeux a Caen bylo primárním cílem britské 2. armády.


Specifickou překážkou v celé oblasti byly živé ploty. Na rovině za plážemi se nacházela pole, sady a pastviny pro dobytek, živé ploty pak tvořily přirozenou ohradu pro zvířata a lišily se stejně, jako tvary a velikosti jednotlivých polí. Některé ploty byly nízké křoviny, do dvou metrů, snadno prostupné, jiné zas husté, pevné bariéry, přes tři metry vysoké, doplněné o větší či menší stromy. Podél živých plotů často procházely odvodňovací kanály a poskytovaly tak další úkryty pro obránce. Živé ploty v kombinaci s náspy či stráněmi podél cest tvořily neprostupnou překážku i pro obrněnou techniku. Živé ploty znemožňovaly rozvinutí z cest, pozorování a rychlou palebnou odezvu na nepřítele, obráncům pak usnadňovaly obranu a v kombinaci s minometnou a kulometnou palbou bránily v přístupech k opevněným pozicím. Útočníci měli problémy s komunikací a v bojích v takovém terénu se musela prosadit agresivní taktika, iniciativa a spolupráce v rámci menších skupin.


Počet francouzských obyvatel celé oblasti, s výjimkou Bayeux, byl do 10 000. Kamenné domy, které se nacházely na křižovatkách cest, se staly často krytem obránců, stejně tak v rovinaté krajině bez větších terénních nerovností skýtaly věže kostelů kryt pro dělostřelecké pozorovatele a snipery - jejich ruiny pak vypovídají o snaze umlčet nepřátelské dělostřelectvo.


Německá pobřežní obrana v oblasti vylodění V. sboru byla organizována s ohledem na dostupnost jednotlivých úseků pro vylodění. V oblasti mezi ústím řeky Vire a přístavem Port-en-Bessin se nacházelo celkem 32 opevněných pozic, nejvíce byly pak bráněny právě oblasti kolem ústí Vire, Grandcamp a Port-en-Bessin. Na dlouhých úsecích pláže, kde útesy tvořily přirozenou překážku, bylo opevnění řidčeji rozmístěné. Němci si jasně uvědomovali výhody sektoru OMAHA pro vylodění z moře a 12 opevněných pozic bylo umístěno tak, aby přímo kontrolovaly prostory pláží. Německý taktický plán pro odražení spojeneckého vylodění vycházel z rozložení opevnění podél pláží, bez hlubšího pásma obrany. Bylo zřejmé, že Němci soustředí všechny dostupné síly k odražení útoku ještě na moři či na plážích, v nejhorším případě pak zdržet nepřítele na plážích do té doby, než dorazí posily. Pobřežní obrana byla konstruována tak, aby zastavila vyloďující se vojáky podvodními překážkami, minami a zničila je soustředěnou palbou všech zbraní. Podvodní překážky určené k zastavení a zničení vyloďovacích plavidel se v sektoru pláží OMAHA objevily v dubnu 1944 a jejich výstavba pokračovala až do okamžiku vylodění. Zhruba 250 m do moře bylo usazeno první pásmo překážek, "Element C" s minami. Druhé pásmo se nacházelo zhruba 20-25 metrů směrem k pláži na hranici přílivu, silné dřevěné kůly nebo dřevěné zesílené rampy zapuštěné do písčitého dna tak, aby směrovaly na otevřené moře, na konci opět vybavené minami. Toto pásmo překážek se ukázalo silnější, než se očekávalo. 130 m od břehu pak vedla třetí řada překážek, ježků a dalších kovových struktur, které měly prorazit trupy vyloďovacích plavidel. Tato pásma nebyla souvislá, překážky byly rozptýleny v náhodných intervalech. Krátce po zahájení konstrukce podvodních překážek o této výrazné komplikaci informovala spojenecká rozvědka a spojenečtí velitelé museli přikročit k úpravě plánů.


I po překonání podvodních překážek čekalo vojáky pásmo pláže, než se dostali k pobřežním útesům. Pásmo bylo zaminováno a nešetřilo se ani ostnatým drátem. Některá místa skrývala nálože TNT zamaskované křovím a ostnatým drátem. Některá minová pole byla jen fingovaná kusy kovu zahrabanými těsně pod povrchem. Palebná postavení pokrývala oblast pláže všemi druhy zbraní, přímou i nepřímou palbou. Pozorování a navádění palby z boků umožňoval mírný oblouk pobřeží, ve kterém se celý sektor OMAHA nacházel. Sektor mezi Vierville a Pointe de la Percée byl obzvláště nebezpečný, protože zde mohla být vedena palba na dlouhé, ničím nekryté úseky pláže. Každá opevněná pozice se skládala z betonových bunkrů pro děla i pěchotní zbraně, otevřených pozic pro lehké kanóny a pěchotní zbraně a střeleckých zákopů, chráněných pásmy ostnatého drátu a minovými poli. Jednotlivé části byly navzájem propojeny zákopy a podzemními tunely, napojeny byly i velitelské sekce a skladiště munice. Většina opevněných pozic v sektoru OMAHA se nacházela poblíž východů z pláží, které byly dále ztíženy protitankovými příkopy a silničními zátarasy. V červnu Němci stále ještě řadu opevnění dokončovali, zejména opevnění kontrolující východ E-1.



Základním obranným prvkem byla kulometná hnízda, ale kromě toho se na OMAZE nacházelo na 60 děl všech možných ráží. 8 betonových kasemat a 4 otevřené pozice byly navrženy pro děla ráží 75-88 mm, 35 bunkrů pak bylo osazeno děly menších ráží, dále zde bylo 18 protitankových kanónů 37-75 mm ráží. Těžší děla byla umístěna tak, aby postřelovala pláže z boků, jejich odměr byl omezen silnými betonovými stěnami bunkrů, které je měly chránit a skrývat záblesky výstřelů před pozorováním z moře. Postavení minometů bylo někdy součástí opevněných bodů, ale častěji bylo umístěno na útesy. Po vylodění bylo objeveno i 40 zákopů na výšinách nad plážemi, připravených pro 32cm raketomety.


Sektor OMAHA nebyl tak silně bráněn bateriemi pobřežního dělostřelectva, ale přímo na jeho okraji, na Pointe du Hoe, nějakých 5 km na západ, měla být dislokována dělostřelecká baterie, vybavená 6 francouzskými 155mm houfnicemi, částečně skrytými v betonových kasematech. Tato pozice byla shledána jako největší nebezpečí v americkém sektoru vylodění, protože její děla nejen že mohla zasáhnout samotnou oblast vylodění V. sboru i VII. sboru, ale také shromažďovací a přístupové oblasti na moři. Dále na západ, v Maisy, se měla nacházet baterie čtyř 155mm houfnic, poblíž Géfosse-Fontenay pak čtyři 105mm polní houfnice. Těsně za hranicí amerického sektoru, v oblasti britských jednotek u Port-en-Bessin, se pak nacházela další dělostřelecká jednotka schopná zasáhnout sektor OMAHA.


Za pobřežním pásmem se nenacházela žádná další sekundární linie obrany, s výjimkou několika minových polí a drobných opevnění v oblastech shromaždišť vojáků, veškerá obrana po prolomení první linie se tak spoléhala na protiútok mobilních záloh.




Německé jednotky, velitelé


(bude přesunuto do společné kapitoly o všech plážích)


Rundstedt
Sperrle
Krancke
Rommel
Geyr von Schweppenburg
Dollman
Marcks
Kraiss



Omaha ležela v oblasti mezi řekou Orne a ústím řeky Vire, kterou měla bránit 716. pěší divize. Tato divize byla obranná, v odhadované síle 2 pluků, dvou nebo tří dělostřeleckých praporů a několika menších jednotek. Odhadovalo se, že až polovinu vojáků tvoří Poláci a Rusové, bojová morálka je nevalná. 726. pěší prapor byl zodpovědný za obranu pobřeží od Grandcamp po oblast 5 km východně od Port-en-Bessin. Podle spojeneckého průzkumu měl oblast OMAHY bránit zhruba posílený prapor, 800-1000 mužů obsluhujících zbraně v opevněných sektorech. Zálohu měly tvořit zhruba tři prapory, dva z nich dislokované dostatečně blízko, aby mohly do bojů na OMAZE zasáhnout během tří hodin. Protiútoky těchto jednotek však neměly znamenat výrazné nebezpečí pro spojenecké jednotky, které se probojovaly skrze oblast pobřežního opevnění, masivní protiútok pak záležel na příchodu dalších záloh. Nejblíže se nacházela 352. pěší divize, která měla být dislokována v oblasti Saint-Lô-Caumont zhruba 30 km do vnitrozemí. Tato jednotka pod velením generálporučíka Heinze Hellmicha byla ofenzivním útvarem dobré kvality, tvořená jádrem veteránů z východní fronty a dal se od ní očekávat silný odpor proti postupu V. sboru. Byla v plné síle tří pěších pluků a tří dělostřeleckých praporů 105mm děl a jednoho se 155mm děly. Za pomocí lokální dopravy měla být divize schopna vyslat nejméně jeden plukovní bojový tým do oblasti vylodění na OMAZE během odpoledne dne D. Kromě toho mohly být do protiútoku zapojeny i tři menší prapory 30. mobilní brigády, dislokované v Coutances. Každý prapor sestával ze tří rot a byl dostatečně vybaven pro rychlý přesun. Ostatní německé mobilní zálohy, včetně tankových divizí, byly rozmístěny v oblasti Bayeux - Caen ve směru postupu britských a kanadských jednotek, proto V. sbor vydal upozornění před možností německého obrněného protiútoku na levém křídle během odpoledne dne D. Tři divize na poloostrově Cotentin měly být plně zaměstnány vyloděním VII. sboru a možností dalšího vylodění v tomto sektoru.


Spojenci také očekávali, že Luftwaffe má navzdory početným ztrátám stále dostatek sil, aby během vylodění provedla až 1500 vzletů stíhačů a stíhacích bombardérů.



Spojenecké jednotky, velitelé


(bude přesunuto do společné kapitoly o všech plážích)
Eisenhower
Bradley
Gerow
Huebner
Gerhardt
Hoge
Taylor
Canham
Cota
Rudder


Plán útoku




Předinvazní bombardování


Vylodění na plážích OMAHY mělo předcházet masivní letecké a námořní bombardování v 30 minutách předcházejících první invazní vlně. Cílem měly být všechna známá opevnění a pozice děl a demoralizace obránců. V období před dnem D se letecké útoky měly soustředit na dělostřelecké baterie v oblasti vylodění, ale pouze jako součást široké letecké ofenzivy, ve které byl největší důraz kladen na severofrancouzské pobřeží severně od Seiny. Baterie na Point du Hoe jako prioritní cíl byla napadena 15. dubna, 22. května a 4. června. RAF měla pokračovat v bombardování pobřežních baterií během noci a úsvitu dne D. Pobřežní baterie od ústí Seiny po Cherbourg byly cílem pro 1333 těžkých bombardérů, které svrhly 5316 tun bomb.


V čase H-30 minut až H-5 minut měly pobřežní opevnění mezi ústím řeky Vire a řekou Orne napadnout bombardéry americké 8. letecké armády, v oblasti V. sboru 480 bombardérů B-24 mělo napadnout 13 cílů za pomoci 1285 tun bomb. Z těchto 13 cílů jich 11 leželo v oblasti mezi Pointe de la Percée a východním krajem sektoru OMAHA a obsahovalo všechny opevněné body pobřežního opevnění. Náklad bombardéru tvořily z většiny 100liberní tříštivé pumy a 500liberní trhavé pumy na některá opevnění. Bomby měly nastavené roznětky tak, aby se zabránilo rozbití pláže krátery. 18 středních bombardérů 9. letecké armády pak mělo v hodině H-20 minut až H-5 minut naposledy zaútočit na postavení na Point du Hoe. V tom samém okamžiku byl směrován útok stejné síly na Maisy, tamní dělostřelecká baterie, stejně jako ta u Géfosse-Fontenay, pak byla cílem dvou perutí stíhacích bombardérů.


Námořní ostřelování mělo začít 40 minut před hodinou H a skončit až tři minuty před vyloděním. Bitevní lodě Texas a Arkansas (s celkem deseti 14palcovými, dvanácti 12palcovými a dvaceti 5palcovými děly) měly pálit ze vzdálenosti 18 km od břehu, 600 jejich nejtěžších granátů mělo směřovat opět na baterii na Pointe du Hoe a dále pak na opevnění u východů z pláží. Tři křižníky s 6palcovými a 152mm děly měly jako cíle pro svých 950 granátů opevnění u Port-en-Bessin a u východů z pláží. Ze vzdálenosti 1800 metrů na křídlech vyloďovacího sektoru pak 8 torpédoborců s čtyř- a pětipalcovými děly mělo vypálit na 2000 granátů na obránce na plážích.


Kromě těchto lodí se měla zapojit pestrá směsice podpůrných plavidel, které měly pokrýt palbou oblast vylodění. Pět LCG(L), každá s dvěma 47mm kanóny, mělo vypálit 630 granátů na vybraná opevnění 20 minut před vyloděním. 16 LCT(A) a LCT(HE) plavidel, vezoucích tanky M4 Sherman v první vyloďovací vlně, bylo uzpůsobeno tak, aby dva tanky z každého plavidla mohly střílet přes příď lodi na pláž, palbu měly zahájit ze vzdálenosti 3000 metrů v čase H-15 minut. Každý tank měl k dispozici 150 nábojů. 10 LCT(5) vezlo 36 samohybných 105mm houfnic 58. a 62. polního obrněného dělostřeleckého praporu, které se měly vylodit během třetí hodiny útoku. Houfnice mohly zahájit palbu 8 km od břehu v čase H-30 minut a v čase H-5 minut být v oblasti 3700 m od břehu. Palebný průměr jedné houfnice tvořil 100 nábojů. 9 LCT(R) v pozici 3000 metrů od břehu mělo vypálit salvu 9x 1000 raket v okamžiku, kdy se vyloďovací čluny s pěchotou přiblíží k pláži na 300 metrů.


V okamžiku vylodění se palba lodí měla přenést více do vnitrozemí, nebo pálit dle pokynů jednoho z 24 dělostřeleckých pozorovatelů, přidělených ke každému vyloďujícímu se praporu vč. Rangers. Další pozorování a řízení palby měla zajistit letadla, a to po dobu prvních pěti hodin. Během postupu do vnitrozemí pak měla Fire Support Group I, složená z 1 bitevní lodě, křižníku a 4 torpédoborců, být k dispozici jednotkám 29. pěší divize, zatímco Fire Support Group II, složená z bitevní lodě, 2 křižníků a 4 torpédoborců, měla podporovat postup 1. pěší divize.


Námořní výsadek


Námořní a letecké bombardování mělo narušit systém obrany, ale hlavní část útoku spočívala na bedrech pěchoty v invazních člunech. Ta byla uspořádána tak, aby každý tým měl všechny typy zvláštního vybavení potřebného pro prolomení pobřežní obrany. Každá jednotka byla cvičena k určitému úkolu v cílové oblasti. Oblast vylodění tak byla rozdělena do sektorů a podsektorů, 6 z těchto podsektorů pak pokrývalo hlavní oblast obojživelného výsadku.


1. pěší divize měla zaútočit dvěma pluky - na východním okraji, podsektorech Easy Red a Fox Green v šíři 3000 metrů se měl vylodit 16. plukovní bojový tým (16th RCT), s dvěma prapory po boku. Další prapor se měl vylodit v čase H+70 minut.


Na 4 západních podsektorech, Dog Green, Dog White, Dog Red a Easy Green, taktéž v šířce 3000 metrů, se měl vylodit 116. plukovní bojový tým (116th RCT) se dvěma prapory, třetí se pak měl vylodit na třech východních podsektorech.


Provizorní jednotka Rangers, složená ze dvou praporů (každý o 6 rotách), přidružená k 116th RCT, měla zvláštní úkol na pravém křídle - 3 roty 2. praporu Rangers měly zdolat útesy na Point du Hoe, 5km západně od oblasti hlavního vylodění, a obsadit tamní dělostřeleckou baterii. Jedna rota téhož útvaru měla přistát západně od Exitu D-1 vedle jednotek 116th RCT a zaútočit na nepřátelské pozice u Pointe de la Percée. Pokud útok na Point du Hoe proběhl úspěšně do H+30 minut, 5. prapor Rangers a zbývající roty 2. praporu měly přistát na Point du Hoe, pokud ne, měly se v čase H+70 minut vylodit v podsektoru Dog Green a po souši se přemístit na Point du Hoe.


Hodina H byla stanovena tak, aby se vyloďující se vojáci dostali na pláž co nejdříve po rozednění, zatímco podvodní překážky budou maximálně odhalené odlivem. Toto načasování bylo pro vylodění na OMAZE kritickým faktorem. Znamenalo totiž, že vyloďující se vojáci prvních vln budou muset překonat několik set metrů ničím nekryté pláže, ale na druhou stranu umožní ženijním týmům vytvořit průchody v překážkách pro další invazní vlny a dodávky během přílivu.


V čase H-5 minut měly obojživelné tanky Sherman DD 743. tankového praporu přistát na Dog White a Dog Green. Tyto tanky měly být spuštěny na vodu ve vzdálenosti 6000 metrů od pláže a doplavat na břeh, na hranici přílivu zaujmout palebné pozice a krýt první fázi výsadku. Jejich palba se měla koncentrovat na nepřátelská opevnění, zejména ta západně od východu D-1, protože mohla postřelovat z boku sektor Dog. Tanky pak měly spolu s pěchotou postupovat východem D-3. V hodině H mělo 8 LCT vylodit tanky Roty A 743. tankového praporu v sektorech Easy Green a Dog Red. Jejich úkol byl obdobný jako v předchozím případě. S Rotou A se mělo vylodit i 8 tanků s radlicí, s přívěsy s výbušninami, aby asistovaly ženistům při čistění invazních pláží. Všechny tři tankové roty byly přidělené jednotlivým pěším praporům, aby byla zajištěna co nejužší podpora postupující pěchoty.


V čase H+1 minuta se měla vylodit první vlna pěchoty. 4 roty, každá rozdělená do 6 LCVP člunů (a podle toho také dále organizovaná, podle člunů, nikoliv podle čet). Rota A se měla vylodit na Dog Green jako předvoj útoku 1. pěšího praporu na východ D-1. Roty E, F a G se měly vylodit v sektorech, Easy Green, Dog Red resp. Dog White. Tato první vlna měla překonat oblast odlivem odkryté pláže skrz překážky a zahájit útok na německé obranné body. Tým z každé lodi měl operovat jako samostatná taktická jednotka a měl za úkol specifický cíl v přesně stanoveném sektoru. Jednotky se měly podporovat v eliminaci nepřátelské obrany, ale nebyl kladen důraz na organizaci společného postupu, než dojde k opuštění prostoru vylodění skrze východy z pláží. Útok pěchoty a tanků měl zaměstnat obránce a krýt ženisty v jejich práci na čištění sektorů pláže pro další vylodění.


Ženisté, příslušníci 146. bojového ženijního praporu, se měli vylodit v čase H+3 - H+8 minut v 13 LCM a byli organizováni v 8 útočných, 4 podpůrných týmech a velitelské sekci. Týmy měly v průměru 41 mužů a 11 týmů obsahovalo jednotku námořních ženistů - 12 mužů pod vedením důstojníka. Jejich úkolem bylo vyznačit prostory pláže tak, aby plavidla při přílivu mohla bezpečně přistávat přímo na pláži. V oblasti vyloděni 116th RCT měli vyčistit osm 50metrových pruhů v překážkách, dva v každém podsektoru. 8 tanků s radlicemi mělo vytlačit, zničit a odtáhnout překážky, demoliční týmy měly zlikvidovat ostatní a zvláštní týmy se měly postarat o miny na překážkách a případně v písku pláže.


Ženisté měli na svou práci ne více než 30 minut, v čase H+30 minut se měla na pláž dostat druhá, větší vyloďovací vlna, rozdělená do 5 skupin vyloďujících se během 30 minut. Ty měly na pláž dopravit zbytek dvou útočících praporů a celý třetí prapor. Zároveň měly obsahovat i velitelství pluku a praporu, dvě roty 81st Chemical Weapons Battalion a jednotky 112. a 121. ženijního bojového praporu. Tato druhá vlna ženistů měla za úkol podporovat útočící pěchotu skrz minová pole a překážky, pak otevřít východy z pláží pro průjezd vozidel v čase H+3 hodiny. Do vnitrozemí měla postupovat spolu s 116th RCT, aby připravila tranzitní oblasti pro vozidla.


Zároveň se v této vlně měly dostat na pláž OMAHA i jednotky třetí vlny ženistů, Provizorní zvláštní ženijní brigádní skupiny pod velením brigádního generála Williama M. Hogea, složené ze dvou brigád po třech praporech. Tato skupina měla pokračovat v čištění pláží od min a překážek, čištění východů a po odchodu ženistů s 116th do vnitrozemí měla skupina převzít organizaci operace na plážích.


V čase H+90 a H+120 minut se měly vylodit první dělostřelecké jednotky, v čele s 58. polním obrněným dělostřeleckým praporem, který se měl účastnit dělostřelecké podpory z paluby svého invazního plavidla. DUKW měla dovézt na pláž jednotky 111. polního dělostřeleckého praporu, 467. protiletadlového praporu a protitankové a dělostřelecké roty 116th RCT. Tato vlna měla obsahovat řadu vozidel, ale opravdový příval vozidel měl přijít v čase H+3 hodiny a stále narůstat. V čase H+4 hodiny to měly být jeřáby, vyprošťovací vozidla a tanky, polopásové transportéry a nákladní vozidla všech druhů. V tomto čase měly hrát hlavní roli v dopravě vozidel na břeh DUKW a motorové vory Rhino.


V sektorech Easy Red a Fox Green se měl 16th RCT vyloďovat podle podobného plánu. Ze tří rot 741. tankového praporu, se roty B a C měly vylodit na pláži Easy Red a Fox Green, zatímco rota A na spojnici obou sektorů. I nasazení ženistů bylo podobné, stejně tak dělostřelci se měli vylodit ve stejném tempu.


Další podpůrné jednotky se měly začít vyloďovat v čase H-195 minut, kdy se na pláži Easy Red měl vylodit 18th RCT. Pěší jednotky 115th RCT se měly vylodit za 116th RCT na základě rozkazu velícího generála V. sboru, a postupovat pod velením 1. pěší divize.


Plán postupu do vnitrozemí


Podle původního plánu vylodění se dva útočící pluky měly probít skrz nepřátelskou obranu na pobřeží během prvních dvou hodin po přistání. Opevnění bránící východy z pláží měla být eliminována dostatečně brzy, aby tři hodny po začátku vylodění bylo možno východy z pláží otevřít pro dopravu do vnitrozemí.


Mapové podklady jsou dočasně nedostupné


Po proražení pásma obrany se měly jednotky přeskupit v oblastech zhruba 1000 metrů ve vnitrozemí, a odsud měly jednotlivé prapory postupovat k stanoveným cílům ve vnitrozemí. 2. prapor 16th RCT měl obsadit Colleville-sur-Mer, postoupit dále a obsadit výšiny jižně od této obce, aby ochránil prostor pláže před případným nepřátelským protiútokem z oblasti Trévières či Bayeux v průběhu dne. 3. prapor se po zdolání pobřežních útesů měl vydat východním směrem a zlikvidovat nepřátelské pozice podél útesů až k Sainte-Honorine-des-Pertes, posléze obsadit výšiny směrem k Mount Cauvin, aby tak chránil východní křídlo útočící divize. 1. prapor, podpůrný během vylodění, měl postupovat s 2. praporem a obsadit Formigny, výšiny nad Trévières a údolí řeky Aure nedaleko této vesnice, zajistit mosty přes řeku Aure u Trévières. Prapory se měly připravit na obranu proti nepřátelským protiútokům ze všech stran. Jednotky 18th RCT, kryté postupem 16th RCT, se měly soustředit na postup přes Aure jihovýchodně od Colleville-sur-Mer a dobytí výšin východně od Trévières. 26th RCT, který se měl vylodit v druhé vlně na základě rozkazu velitele sboru, se měl připojit k 1. pěší divizi. Jeho cílem mělo být obsazení a obrana oblasti jižně a jihovýchodně od Tour-en-Bessin na kontaktu s 50. pěší divizí Velké Británie směrem k Bayeux.


Na západním křídle útoku měla 29. pěší divize obsadit oblast mezi zaplaveným údolím řeky Aure a mořem. Po dobytí Vierville-sur-Mer se měl 1. prapor přesunout na západ a ve spolupráci s Rangers vyčistit od nepřátel ústí řeky Aure. Měl být připraven k obsazení Isigny a ke spojení s jednotkami VII. sboru z pláže UTAH více na západě. 2. prapor měl obsadit Saint-Laurent-sur-Mer a výšiny jihovýchodním směrem. 3. prapor měl postupovat skrz Longueville, obsadit výšiny 2,5km západním směrem a připravit se k postupu na Isigny. 115. pěší pluk, vyloďující se v rámci 1. pěší divize, měl být připraven pomoct dočišťovat pobřežní obranné pozice. Dále měl postupovat do oblasti La Cambe a dále jižně od Aure. 175. pěší pluk jako záloha sboru se měl vylodit až v den D+1. Pět praporů 105mm houfnic mělo postupovat spolu s pěchotou, další dělostřeleckou palbu mělo zajišťovat námořnictvo.


Pokud by se plán podařilo naplnit, byl by V. sbor připraven v den D+1 postupovat dále na jih za řeku Aure, ke klíčovým výšinám u lesa Cerisy, obsadit Isigny a postoupit dále na západ, kde se měl spojit se VII. sborem. Plány sboru nezvažovaly další postup za řeku Vire, protože se počítalo s německým ústupem na jih z oblasti Vire-Carentan.




Vylodění




Přesné stanovení data pro vylodění bylo ovlivněno řadou faktorů - bylo třeba vyřešit řadu problémů na každé z pěti vyloďovacích pláží a ještě splnit další množinu podmínek - dny musí být dostatečně dlouhé, aby bylo možné v maximální míře využít spojeneckou převahu ve vzduchu. Měsíc se měl nacházet téměř v úplňku, aby bylo možno během noci bezpečně manévrovat na moři a provést vzdušný výsadek, silný odliv měl napomoci odhalení překážek a zábran, příliv zase umožnit pohodlné přistání vyloďovacích plavidel co nejblíže pláži. Samotné hodině H musela předcházet zhruba hodina denního světla, aby bylo možné provést bombardování a ostřelování z moře, zorganizovat vyloďovací plavidla do formace, příliv se měl nacházet ve své polovině, aby překážky byly vidět, ale skalnaté útesy v britském sektoru již byly pod vodou, příliv pak měl dále stoupat, během dne pak měly být ještě dva další přílivy pro maximální usnadnění vykládky materiálu. Jen málo dní kolem původního termínu 1.6.1944 splňovalo tuto komplexní množinu podmínek - 21-22-23. květen, 5-6-7. červen nebo 19-20-21. červen. 8. května 1944 bylo rozhodnuto, že dnem D bude 5. červen 1944.


Jednotky V. sboru měly být uvedeny v pohotovost dne 23. 3. 1944 a na základě rozkazu se začít přesouvat na shromaždiště k nalodění. Samotný přesun vojsk první a druhé vlny byl zahájen 7. 5. a skončil 11. 5. Přesun téměř 65 tisíc mužů a 7600 vozidel zajišťovaly XVIII. a XIX. okruhy Southern Base Section, Services of Supply. Na shromaždištích se vojáci ocitli v izolaci, vyfasovali poslední zbývající kusy výstroje a výzbroje a byli detailně seznámeni s jednotlivými fázemi svého nasazení. Na konci května se přesunuli ze shromaždišť do přístavů k nalodění a jejich místa zaujali vojáci jednotek určených k posílení nově otevřené fronty v druhé vlně. 3. června byly všechny jednotky Force O naloděny a někteří vojáci již trávili na palubách lodí v přístavech Portland, Weymouth a Poole několikátý den. V noci na 27. květen provedli Němci menší letecký útok a minami zničili několik malých plavidel. Nic jiného ale průběh naloďování nenarušilo a německý letecký průzkum zůstal až do dne D v obvyklém měřítku.


K cestě na pláž Omaha bylo připraveno 34 tisíc mužů na palubách 7 dopravních lodí, 8 LSI, 24 LST, 33 LCI(L) 36 LCM(3) a 147 LCT a dalších 33 plavidel.
16th RCT měl 9828 vojáků, 919 vozidel a 48 tanků, z toho 3502 mužů a 295 vozidel zajišťovalo jen přesun na vyloďovací pláž. Jednotka byla naložena do 2 dopravních lodí, 6 LST, 53 LCT různých variant a 5 LCI(L), na samotné vylodění vojáci přestoupili do menších člunů spouštěných z velkých lodí, 81 LCVP, 18 britských LCA, 13 dalších plavidel a 64 DUKW.


Útok byl po celou dobu silně závislý na počasí, které ovlivňovalo jak námořní, tak i letecké operace v oblasti. A těsně před vyplutím hrozilo, že celá operace bude pro nepřízeň počasí zrušena. Posun o další den by znamenal riziko zhoršujícího se počasí, problémy se zásobováním lodí, které již vypluly na moře, i řadu dalších komplikací a to by mohlo znamenat odložení operace nejméně do 19. června. Bylo tedy definitivně rozhodnuto, že vylodění Spojenců v Normandii proběhne 6. 6. 1944, a pro pláž OMAHA byla stanovena hodina H na 6:30 ráno. Odliv měl nastat v 5:25 a příliv měl vrcholit v 11:00. Slunce mělo vyjít v 5:58 a zapadnout v 22:07.


Konvoj k OMAZE vyplul z Velké Británie odpoledne 5. června a vydal se na ničím nerušenou cestu přes Kanál. Nízko nad konvojem hlídkovaly britské Spitfiry, výše a na okrajích pak 4 perutě amerických Thunderboltů. Americká 9. letecká armáda měla zajistit, aby nad spojeneckými plážemi za denního světla byly neustále nejméně tři perutě.


USS Ancon, vlajková loď admirála Halla a velitelské stanoviště generála Gerowa, spustila kotvy 6. června 1944 v 2:51 ve vzdálenosti 23 km od pláže OMAHA. Navzdory malému zlepšení bylo počasí na hony vzdálené ideálním podmínkám. Dohlednost byla 16 km, ale nebe bylo zatažené, foukal silný vítr ze severozápadu, rychlostí 16-35 km v hodině a vyvolával metr vysoké vlny, nárazově i dvoumetrové. Tyto podmínky vydržely až do dne D+1, než vítr postupně ustal. Tato nepřízeň počasí se podepsala na průběhu vylodění.


Dostat tisíce vojáků na břeh vyžadovalo precizní načasování a koordinaci desítek plavidel. V první řadě bylo třeba naložit vojáky do malých člunů LCVP a LCA. Tato operace započala zhruba tři hodiny před hodinou H a probíhala za výrazně nepříznivého počasí a moře. USS Thomas Jefferson, vezoucí vojáky 116th RCT, spustila své výsadkové čluny na vodu během 66 minut, 33 člunů vyplulo do shromažďovací oblasti ve 4:30, s 25 minutovým předstihem, protože se návodčí obávali, že nepřízeň počasí zpozdí vylodění.


Nepřízeň počasí teď vojáci natěsnaní v malých člunech s plochým dnem pocítili naplno. Spršky slané vody si nacházely cestu na palubu, vodní čerpadla na člunech jela na plný výkon, ale ani to mnohdy nestačilo a vojáci tak museli vodu vybírat helmami. Lodě, které měly problémy s čerpadly, se snažily dohnat ostatní plavidla, což mělo za následek jen další přívaly vody. Vážné problémy ale postihly jen malé procento plavidel. Z prvních zhruba 180-200 člunů vezoucích dvě plukovní skupiny se 10 potopilo, buď ještě na moři, nebo během přiblížení k pláži. Většina vojáků z potopených plavidel byla zachráněna, i když někteří museli strávit ve vodě několik hodin.


Bohatá snídaně, kterou si vojáci dopřáli na palubách dopravních lodí, u většiny z nich dlouho nevydržela. Mořská nemoc byla všudypřítomná, i když některé čluny nebyly zasaženy vůbec a v jiných se zas žaludeční potíže nevyhnuly všem vyloďujícím se vojákům. Podobné podmínky ale panovaly i během cvičení a vzrušení z nadcházejícího boje udržovalo muže na nohou. Vojáci diskutovali nad tím, jak pláž před nimi bude rozorána bombami a námořním ostřelováním, a jeden z důstojníků vzpomíná, že mu to přišlo jako další cvičení na Slapton Sands - dva dny mizérie zakončené teplou sprchou a odpočinkem.


Jak se vyloďovací čluny přiblížily na několik kilometrů od pláže, začaly míjet vojáky v záchranných vestách a na raftech. Byly to posádky obojživelných tanků Sherman DD, jejichž tanky nedokázaly bouřlivému moři vzdorovat a potopily se. Podle plánu se v čase H-50 minut spustily na vodu 6000 metrů od břehu tanky roty C 741. tankového praporu, aby vedly první útočnou vlnu na pláž. Velmi brzy ale začaly povolovat výstuhy, trhat se plátno a motory začala zaplavovat voda. Z 32 tanků jen dva doplavaly na břeh, 3 další vysadilo LCT, které mělo poškozenou rampu a nemohlo tanky spustí na moři.


V pásmu 116th RCT se důstojníci na LCT plavidlech rozhodli neriskovat a 32 tanků 743. tankového praporu dopravili přímo na pláž. Celkově však tyto problémy neznamenaly tolik komplikací, jako špatná navigace. Podle plánu se každá jednotka měla vylodit na úzkém pruhu pláže, v přesně definovaném a známém sektoru, každý voják pak měl nacvičeny konkrétní postupy a zadané specifické cíle. Rychlý postup z pláže byl kriticky závislý na splnění řady malých úkolů jednotlivců.


Navzdory velkému úsilí zaměřenému na studium místních podmínek, proudů a větru v této části pobřeží, vizuálním pomůckám pro pozorování a hledání orientačních bodů na jednotlivých plážích, panoramatickým fotografiím a celému výcvikovému programu se většina plavidel první vyloďovací vlny dostala do jiného sektoru, než měla. Kouř a prach po leteckém a námořním bombardování znesnadnily hledání orientačních bodů. Jedno z řídících plavidel pro pláž Dog se posunulo ze své pozice, takže další vlny měly problémy s navigací v tomto sektoru. Skutečnost, že většina člunů přistávajících ve špatném sektoru, byla posunuta na východ vypovídá o silném vodním proudění podél břehu - se sílícím přílivem dosahoval proud rychlosti 5km/h ve vzdálenosti 8km od břehu a silný vítr ještě přispěl ke zvýšení této rychlosti. Torpédoborec Satterlee hlásil, že se musí natočit 20-30 stupňů po proudu, aby se mu podařilo udržet pozici pro dělostřeleckou palbu.


Ať už byla příčina jakákoliv, většina vojáků prvního sledu se na OMAZE dostala do jiného sektoru, než měla. Posun byl mnohdy velmi výrazný, i více než 1000 metrů - rota E z 116th RCT, jejímž cílem byl sektor Easy Green, se promíchaná dostala až do sektoru Fox Green, kde operoval 16th RCT. Častější byl ale posun o několik set metrů, ale i tak došlo k narušení taktiky předem stanovených cílů a úkolů, a vojáci se často "ztráceli" v cizím terénu, což znesnadňovalo následné pokusy o reorganizaci, odhad síly nepřítele a další postup. Jako by to nestačilo, promíchání jednotek během vylodění vč. relativně malých posunů (např. o 200 m) znamenal v realitě pláže nemožnost spojení rot a úspěšnou improvizaci. Tam, kde byli velitelé zabiti, se problémy dále násobily.


Vyloďovací čluny se k pláži blížily pod uklidňujícím příkrovem dělostřelecké kanonády z moře a do vzdálenosti několika set metrů od břehu bylo mnoho důvodů věřit, že německá hnízda odporu byla umlčena. Pak se ale řada plavidel dostala do palby automatických zbraní a postupně se začalo přidávat i německé dělostřelectvo. Bylo jasné, že německá obrana umlčena nebyla. Pozice byly dobře opevněné i zamaskované (některé pozice bylo těžké objevit i během dne, za lepší viditelnosti a lepších podmínek pro pozorování). Tanky a dělostřelectvo, střílející z paluby lodí na rozbouřeném moři, neměly téměř šanci na přesnou palbu. Rakety byly sice úžasná podívaná, ale nepřátelské pozice nezasáhly (tvrdí pěchota, námořnictvo uvádí opak). Přesto celkově mělo bombardování svůj dopad na nepřátelskou obranu, mnohdy větší, než si útočící pěchota mohla uvědomit. Ačkoliv byla pláž OMAHA doslova prošpikovaná dělostřelectvem, v některých sektorech se Američané s nepřátelskou dělostřeleckou palbou vůbec nesetkali. Z téměř 200 člunů, které vezly pěchotu během prvních dvou hodin, pouze deset bylo zasaženo dělostřeleckou palbou před vyloděním, žádný z nich nebyl touto palbou potopen a ztráty byly nízké. Větší lodě, jako LCI, byly snadnějšími cíli pro pobřežní i vnitrozemské baterie a palba na ně směřovala více.

Pro vyloďující se jednotky ale bylo největším zklamáním, že pláže nebyly zasažené leteckým bombardováním, z čehož vojáci usuzovali, že toto bombardování nepřineslo žádný efekt. Zamračená obloha donutila posádky B-24 bombardovat skrz mraky podle přístrojů. Aby nedošlo k zasažení vlastních vojáků na moři, měly posádky Liberátorů zpozdit odhoz bomb, takže se bomby snesly dále do vnitrozemí v rozmezí několika set metrů až více jak 4 kilometrů. Bez německých hlášení není možné ověřit efekt tohoto bombardování, lze dovodit snad jen narušení týlové komunikace a shromaždišť německých jednotek.



První útočná vlna - 6:30


8 rot pěchoty (1450 mužů), ženisté a část z původních 96 tanků se pomalu blížili ke břehu těsně po půl sedmé ráno. Napravo tanky z 743. tankového praporu dovezly na břeh LCT. Rota B se dostala přímo před východ u Vierville a dostala se pod palbu nepřátelských děl.



Sektory Dog White (blíže) a Dog Green pláže Omaha u Vierville (Foto Admin 2014)



LCT vezoucí velitele roty bylo potopeno kousek od břehu, 4 další důstojníci byli zabiti nebo zranění a bojeschopný tak zůstal jediný poručík. 8 z 16 tanků roty se dostalo na břeh a zahájilo palbu na nepřátelské pozice. Tanky rot C a A přistály více na východ v dostatečných rozestupech a vyhnuli se tak počátečním ztrátám. V pásmu 16th RCT se pouze 5 z 32 obojživelných DD Shermanů 741. tankového praporu dostalo na břeh. Z 16 tanků roty A se 2 potopily daleko na moři po explozi neznámého původu, 3 byli zasaženy a vyřazeny krátce po dosažení pláže. Zbylá třetina praporu přistála mezi východy E-1 a E-3 a vyrazila do boje proti nepřátelským hnízdům odporu. Armádní a námořní ženisté měli před sebou nejnáročnější úkol celého vylodění - čas určený k vyčištění pláží od překážek a min se výrazně zredukoval problémy při vylodění. Zpoždění týmy nabraly už při naloďování na LCM plavidla, a tak polovina z 16 týmů dorazila na pláž s více než desetiminutovým zpožděním. Jen pět týmů se dostalo na určené pláže, zbytek se vylodil více na východ, což znamenalo, že sektor pláže Dog v pásmu 116th RCT nebyl pokryt tak, jak bylo původně plánováno. Kromě toho se nejméně tři skupiny ženistů dostaly na pláže, kde nebyla pěchota ani tanky, aby je podporovaly a kryly palbou. Muži, obtěžkáni výbušninami a vybavením, seskakující do více než metr hluboké vody, byli dobrým cílem pro nepřátelskou palbu. Z 16 buldozerů se pouze 6 dostalo na pláže funkční, a 3 z nich obratem vyřadila dělostřelecká palba. Většina vybavení, jako byly bóje a tyče pro vyznačování vyčištěných tras, byla zničena dříve, než je bylo možné použít. 8 námořníků táhlo ke břehu gumový člun s výbušninami, když nad nimi vybuchl dělostřelecký granát a výbušniny odpálil. Přežil jediný muž. Další dělostřelecký granát trefil LCM Týmu 14, následná exploze trhavin zabila všechny námořníky. Tým 15, táhnoucí člun, byl zasažen minometným projektilem, exploze trhavin zabila 3 a zranila další 4 muže. Podpůrný tým F se dostal k pláži kolem 7:00. Vyloďovací člun byl zasažen dělostřeleckou palbou do rampy a ztratil 3 muže. Neovladatelné plavidlo pak zasáhl další granát do boku a zabil 15 vojáků. Pouze 5 živých mužů se z tohoto člunu dostalo na pláž.


Navzdory těmto ztrátám a pod intenzivní palbou se ženisté pustili do práce kdekoliv přistáli a s čímkoliv, co měli po ruce. Postupující příliv zaplavoval níže položené překážky. Zpožděné vyloďovací čluny pěchoty, proplouvající k pláži, dále komplikovaly a zpomalovaly práci ženistů. Jeden ze tří ještě fungujících buldozerů byl blokován hrstkou vojáků, kteří se snažili najít kryt před nepřátelskou palbou. I když se podařilo připevnit k překážkám výbušniny, nešlo je kvůli proplouvajícím lodím a vojákům, hledajícím kryt, odpálit. Přesně v okamžiku, kdy se Tým 7 připravoval k odpálení náloží, vjel do překážek LCVP, proboural se dřevěnými kůly a odpálil 7 min, takže nálože nebylo možné odpálit. Připlouvající čluny také narušovaly zápalné šňůry k náložím. Tým 12 připravoval nálože, aby vyčistil 30metrový úsek, když přilétla mina z minometu a zasáhla zápalné šnůry. Předčasná exploze si vyžádala životy 19 ženistů a několika vojáků poblíž.


Po vyčerpávajícím a krvavém úsilí se ženistům podařilo vyčistit 6 průchodů zcela a 3 částečně. Z těchto 6 se dva nacházely v pásmu 116th RCT, 4 v sektoru Easy Red. Pouze jediný průchod byl dostatečně označen. Pak se ženisté připojili k pěchotě na pláží a směrem k pobřežnímu vlnolamu, než přijde další odliv, aby mohli pokračovat v práci. Ztráty u Special Engineer Task Force tvořily 41 %, k většině z nich došlo během prvních 30 minut vylodění.



Sektory Easy Red (blíže) a Fox Green pláže Omaha u Colleville (Foto Admin 2014)



Vyloďující se pěchota byla rozdělena do sekcí podle člunů, 6 do jedné roty, s velitelskou sekcí v druhé vlně (7:00). V každém LCVP člunu bylo v průměru 31 vojáků a 1 důstojník. Muži byli uspořádáni tak, aby se první vylodil velitel sekce a 5 vojáků s puškami M-1 s 96 náboji. Následovat měli 4 vojáci s nůžkami na ostnatý drát a puškami, 2 kulometné skupiny po 2 mužích s kulomety BAR a 900 náboji, 2 skupiny s bazukami po 2 mužích, minometný tým 4 mužů s 60mm minometem a 20 náboji, 2 muži s plamenometem a 5 vojáků s tyčemi a náložemi TNT. Medik a asistent velitele sekce seděli vzadu. Muži kromě osobních zbraní nesli plynovou masku, 5 granátů (střelci a vojáci s nůžkami nesli i 4 kouřové granáty), čtvrt kila výbušniny TNT a zápalnou šnůru, 6 potravinových dávek (3 dávky K a 3 dávky D). Oblečení bylo impregnované proti plynovému útoku, muži měli na sobě plovací vesty a vybavení i zbraně k nim bylo připevněno, aby mohli v případě potřeby plavat.


Podle očekávání se jen málo LCVP a LCA člunů dostalo až na břeh, většinu z nich zastavily podvodní písečné duny 50-100 metrů od břehu, často v oblasti vody hluboké až po krk. Na vojáky se soustředila dělostřelecká, minometná a kulometná palba. Mnozí vojáci vzpomínají, jak slyšeli kulky z kulometů zvonit o sklápějící se rampy vyloďovacích člunů nebo pozorovali blížící se smršť kulek po sklopení rampy. Mnozí se snažili seskočit bokem nebo se potápěli, aby unikli sprškám z německých kulometů. Vysílení dlouhou a náročnou plavbou ke břehu, obtěžkáni zbraněmi měli tito vojáci jen malé šance, jak se rychle dostat na břeh. Ti, kteří se tam dostali, byli naprosto vyčerpáni, měli před sebou dalších 200 metrů otevřeného prostoru, než se mohli skrýt u vlnolamu či za písečnými náspy, ale i v houstnoucí palbě obránců se tam řadě vojáků podařilo dojít (doslova). Ostatní, kteří se zastavili k reorganizaci, odpočinku, či v krytu podvodních překážek a tanků, pouze prodlužovali své obtíže a utrpěli těžké ztráty.


Ale ne všude se situace vyvíjela tak špatně. Několik set metrů útesů západně od východu D-3 v les Moulins bylo zahaleno v oblacích kouře z hořící trávy, zapálené námořním bombardováním. Oslepeni kouřem nemohli obránci dostatečně efektivně ostřelovat pláž na tomto konci sektoru Dog a vojáci roty G 116th RCT, zde se vyloďující, prošli na pláž relativně dobře. Vedle postupující rota F byla v částečném krytu kouře, ale krajní tři sekce byly odkryté a vojáci utrpěli až 50% ztráty, než se jim podařilo dostat do krytu na pobřeží. I na dalších plážích se podařilo najít slepá místa v nepřátelské palbě a čluny tam mohly dostat vojáky na pláž s minimem ztrát. I tak ale byla první útočná vlna na pláži OMAHA těžce oslabena.




Sektor Dog Green a východ D-1 pláže Omaha u Vierville, viditelné části opevnění WN 72 (Foto Admin 2014)


Pravděpodobně nejhorší situace panovala v sektoru Dog Green, přímo před obrannými pozicemi u východu D-1 u Vierville-sur-Mer a pod silnou boční palbou ze západu od Pointe de la Percée (obranné pozice / Widerstandsnest WN 72 a WN 73). Rota A z 116th RCT se měla vylodit v tomto sektoru spolu s rotou C 2. praporu Rangers na jejím pravém křídle. Obě jednotky se vylodily přímo proti svým cílům. Jeden z LCA, vezoucí vojáky roty A, se začal potápět zhruba 1000 metrů od břehu a projíždějící Rangers sledovali, jak jejich kolegové skáčou přes boky lodi a mizí pod vodou pod tíhou svého vybavení. V čase H+6 minut zbývající čluny spustily rampy zhruba 30 metrů od břehu a vojáci ve třech řadách začali seskakovat do metr až metr a půl hluboké vody, aby se okamžitě stali cílem přesné kulometné palby nepřátel. Německé minomety zasáhly jeden LCA člun celkem 4 ranami, plavidlo bylo zcela zničeno. Vojáci se za cenu ztrát probojovali na pláž, ale zjistili, že se zde neudrží a začali se stahovat zpět do vody, zatímco ostatní se kryli za invazními překážkami. Zbytky vojáků z jednoho z člunů vytvořily malou palebnou linii na prvních metrech pláže, přímo před hlavněmi německých obránců. Brzy všichni důstojníci roty, včetně kapitána Taylora N. Fellerse padli nebo byli zraněni, stejně jako většina seržantů. Vojáci se bez svých velitelů vzdali snahy postupovat vpřed a snažili se o záchranu zraněných, kteří se topili v postupujícím přílivu. Někteří vojáci se postupně dostali k patě pobřežního vlnolamu, když se drželi ve vodě a postupovali se stoupajícím přílivem. 15 minut po vylodění byla Rota A vyřazena z akce pro zbytek dne, její ztráty se odhadovaly až na 2/3.


Neúplná rota Rangers o 64 mužích připlula ve dvou LCA v čase H+15 minut a přistála západně od východu D-1. Výstřel z protitankového kanónu zasáhl člun kapitána Ralpha E. Goransona a zabil 12 vojáků. Druhý člun si vybral německý kulometčík a 15 vojáků bylo zasaženo, když vyskakovali do vody. Přeživší okamžitě vyrazili přes 250 metrový úsek pláže k patě útesu, ale z původních 64 se jich tam dostalo pouze 29.


Neplánovaná proluka více než 1000 metrů oddělovala rotu A od dalších jednotek 116th RCT. Rota G se místo původního určení v sektoru Dog White vylodila východně na spojnici Dog Red a Easy Green. Tři nebo čtyři sekce, vyloďující se nejblíže Dog Red, zakryté kouřem z hořící trávy, snadno překročily úsek pláže a mnozí až v polovině cesty zaznamenali sporadickou a nepřesnou palbu nepřítele. Během 10-15 minut od vylodění byla tato jednotka v krytu za kamenným náspem v dobrém stavu. Důstojnici si uvědomovali, že se vylodili více nalevo, než se počítalo, ale nebyli si jisti dalším postupem a promrhali tak šanci na okamžitý postup.


Dále na východ, v sektoru Easy Green, se zbylá část roty G ocitla pod podstatně silnější palbou nepřítele. Jeden člun ztratil 14 mužů, než dosáhl břehu.



Sektory Easy Red (blíže), Easy Green a Dog Red pláže Omaha směrem od Colleville k Les Moulins (Foto Admin 2014)


Rota F se vylodila téměř přesně podle plánu, před opevněním u východu D-3 u les Moulins. 3 sekce na východě, nekryté kouřem, se dostaly do silné palby a trvalo celých 45 minut, než se jim podařilo překonat nekrytý úsek pláže. Tou dobou byl jejich počet zredukován na polovinu a zbytek se dostal do krytu neschopen další akce. Zbývající sekce měly více štěstí, ale i ony ztratili řadu důstojníků.


Rota E 116th RCT se měla vylodit v sektoru Easy Green, ale minula se o celých 1,5 km na východ.


Tři roty v zóně 116th RCT byly v bídném stavu. Rota A byla rozstřílena a zastavena na hranici přílivu, rota F byla rozvrácena těžkými ztrátami, roztroušené skupiny vojáků roty G, která byla v lepším stavu, se připravovaly na postup směrem na západ ke svým původním cílům.


Na východě se u 16th RCT obraz vylodění lišil jen nepatrně. Sektor Easy Red, přes 1,5 km široký, přímo u východu E-1, měl být obsazen rotami E a F 2. praporu. Většina vojáků ale opět skončila výrazně víc na východ, pouze dva ztracené čluny roty E 116th RCT a po jedné sekci z rot E a F 16th RCT se vylodily na Easy Red, všechny v prostoru mezi východy E-1 a E-3. Muži ze dvou člunů seskočili do vody hluboké po pás, ale po cestě ke břehu narazili na hluboký příkop a museli doplavat, zatímco je proud strhával dále na východ. Během boje o přežití byla zahozena část výzbroje, včetně plamenometů, minometů a bazuk. Dvě sekce roty E ztratily pouze dva muže, než dosáhly kamenitého břehu. Více nalevo, 1. sekce roty F se dostala do těžké palby od východu E-3. Z 31 mužů se z vody hluboké až po krk na kamenitý břeh dostalo jen 14. Kromě této zhruba stovky mužů se v sektoru Easy Red nacházely jen 4 DD tanky, jeden z nich vyřazený.


Jiný obraz nabízel sektor Fox. Většina ze 4 rot, z nichž 3 se měly vylodit více na západ, se vylodila v sektoru silně opevněném a bráněném. Rota E 16th RCT přistála na západním okraji sektoru Fox Green, čluny rozptýlené v šíři téměř 800 metrů. Přiblížení proběhlo dobře, ale křížová palba automatických zbraní zasáhla muže v okamžiku spouštění ramp vyloďovacích člunů. Ztráty byly těžké, rota během celého dne ztratila 105 mužů, většinu z nich ráno na pláži během vylodění. Vyčerpaní muži dosáhli břehu, ale neměli sílu pokračovat a tak se jen posunovali se stoupajícím přílivem.


4 sekce roty E 116th RCT se vylodily ve stejném sektoru a prodělaly stejnou zkušenost. Ze tří sekcí se dostalo na břeh zhruba 60 mužů. Velitel roty, kapitán Laurence A. Madill, už jednou raněn při přesunu na pláži, byl znovu dvakrát zasažen z kulometu, když se vracel pro munici do minometu. Jeho poslední slova zněla "Poddůstojníci, vyveďte ty muže z pláže". Sekce byly roztroušeny po pláži a nějaký čas trvalo, než se jim podařilo navázat kontakt.

5 sekcí roty F 16th RCT přistálo v sektoru Fox Green roztroušeno v celé šíři od východu E-3 až zhruba 1 km dále na východ. Dvě sekce přistály vedle sebe přímo proti obrannému postu bránícímu východ E-3. Třetinu vojáků zasáhla kulometná a minometná palba, než se jim podařilo dostat ke břehu. Dále na východ se další tři sekce potýkaly s podobnými problémy, z jednoho člunu se na břeh dostali jen tři vojáci. Na břeh se z celé roty F dostali dva důstojníci.


Roty I a L z 16th RCT, určené k vylodění v sektoru Fox Green, se zpozdily tak, že je ani nelze počítat do první vlny. I tyto jednotky zanesl proud na východ, a čluny vezoucí rotu I (bez dvou, které se potopily), se dostaly až k Port-en-Bessin, než byl omyl v navigaci objeven - více než hodina a půl byla ztracena. Rota L přistála s půlhodinovým zpožděním proti plánu a místo u východu E-3 se ocitla za východním koncem sektoru Fox Green. Jeden člun se potopil 3 km od břehu, 8 mužů se utopilo. Dělostřelecká palba se zaměřila na přistávající lodě, zasáhla jednu těsné poté, co se muži vylodili. Kulometná palba si vybrala daň na mužích překračujících 200 metrů pláže. 3. sekce, jejíž vojáci udržovali velké rozestupy, neztratila ale ani jednoho muže, ostatní sekce ztratily celkem 34 vojáků. Díky vylodění na kraji sektoru se jednotky ocitly v oblasti, kde příliv sahá až k patě útesů a kde se útesy prudce zdvihají. V tomto krytu se vojáci reorganizovali a zahájili postup vpravo, aby mohli zaútočit na útesy. Rota L, zredukovaná na 125 mužů, byla jedinou jednotkou první vlny, která byla po překročení pláže schopna operovat jako jednotka.


Neštěstí první vlny ovlivnilo další průběh vylodění. V mnoha sektorech došlo k posunu ve vylodění, protože nebyly zničeny podvodní překážky, palebná podpora tanků byla na východě výrazně menší, než bylo plánováno, posun ve vylodění vytvořil velké proluky v útočné linii a některé sektory (Dog White a Easy Red) měly nedostatek vojáků pro další postup. Úporná německá obrana a zmatek způsobený vyloděním na nesprávném místě paralyzovaly jednotky první vlny. Většina vojáků čelila neznámému terénu, vstřebávala šok z nejhorších okamžiků na pláži a jen pomalu zahajovala operace pro postup do vnitrozemí.



Druhá útočná vlna 7:00



116th RCT


V 7:00 začaly k plážím Omahy přistávat čluny druhé útočné vlny. Tyto vlny nepřistávaly dle plánu - postupující příliv zaplavoval podvodní překážky, ve kterých nebyly vytvořené dostatečné průchody, nepřátelská palba, která decimovala jednotky první vlny, stále nebyla umlčena a řada jednotek zůstávala přibita na pláži u kamenitého náspu. Tanky ani pěchota na plážích nebyly schopné poskytnout dostatečný palebný kryt a tak se měla opakovat situace z prvního vylodění. Opakovaly se těžké ztráty v některých sektorech, ale i přesto došlo k posunu - nepřátelská palba již nebyla tak koncentrovaná a na některých místech nebyla téměř žádná. Opakovaly se problémy s navigací na správná místa vylodění, což komplikovalo život zejména ženistům, kteří měli za úkol vyčistit pláže.


Pěší roty druhé útočné vlny byly organizovány jinak, než ty z první vlny. Dvě sekce z každé roty byly "útočné" a nesly zvláštní zbraně a vybavení jako ty v první vlně. Tyto útočné sekce měly dočistit nepřátelská opevnění obejitá první útočnou vlnou. Další čtyři sekce byly normálně vybavené pěší jednotky - předpokládalo se, že obranné pozice nepřítele již budou proraženy a sekce měly co nejrychleji postupovat do vnitrozemí směrem k praporním shromaždištím.


U 16th RCT, podpůrný prapor byl organizován stejně jako u první vlny, což se zakládalo na zkušenostech z vylodění v Africe a Sicílii, kde se nedařilo ani v jednom případě postupovat podle plánu.


V oblasti 116th RCT se měly 3 roty 1. praporu vylodit na pláži Dog Green, k posílení roty A u východu u Vierville. Pouze dvěma sekcím z těchto tří rot se podařilo přistát na Dog Green. Rota B měla přistát v 7:00, ale nepodařilo se ji dostatečně zorientovat a přistála rozptýlena v oblasti 1,5 km na obě strany od původního místa vylodění. Jen tři rozptýlené sekce na křídlech měly hrát určitou roli v dalších bojích. Plavidla, která přistála na Dog Green a poblíž tohoto sektoru, se dostala pod stejnou ničivou palbu, která zastavila rotu A, a roztroušené skupiny vojáků se promíchaly ze zbytky roty A v boji o přežití na hranici přílivu.


Rota C přistála v 7:10 tisíc metrů východně od východu u Vierville v sektoru Dog White - omyl, který se ukázal být rozhodujícím pozitivem. Jeden člun ze šesti narazil na zaminovanou překážku a dalších 20 minut se snažil vyprostit, aniž by miny odpálil. Ostatních pět člunů se drželo pohromadě, až na jeden člun, který se převrátil a doslova vysypal vojáky a jejich vybavení do více než metr a půl hluboké vody. Úkolem těchto mužů byly dočišťovací práce na východu u Vierville a jejich celé vybavení, včetně plamenometů, výbušnin a minometů bylo ztraceno. Nepřátelská palba byla jen lehká, pravděpodobně proto, že rota C byla kryta západním okrajem pásu kouře z hořící trávy a tak utrpěla ztrátu jen pěti či šesti mužů. Poblíž se nenacházely žádné další jednotky, v dohledu bylo jen 4-5 tanků. Vojáci se zreorganizovali v krytu metrového dřevěného vlnolamu. Většina vybavení zůstala neporušena a byli pravděpodobně v nejlepším stavu ze všech jednotek v oblasti 116th RCT.


Rota D takové štěstí neměla. 3 z jejích plavidel se dostala do vážných problémů díky velkým vlnám, jedno plavidlo bylo opuštěno daleko od břehu a jeho muži se dostali na pláž až po poledni. Další plavidlo narazilo na minu nebo bylo zasaženo dělostřeleckým granátem a potopilo se 400 metrů od břehu, jeho muži tak museli plavat vstříc kulometné a minometné palbě. Polovině z nich se podařilo dostat na pláž. Třetí člun vysadil vojáky 150 metrů od břehu, a ti následovali příkladu svých předchůdců, skrývajících se ve vodě a za překážkami. Trvalo celé dvě hodiny, než se přeživší dostali na pláž, s jediným minometem a kompletně bez munice. Druhá četa dorazila na pláž s dvěma kulomety, jedním minometem a jen málo náboji. První četa měla jeden kulomet a jeden minomet. Těžké zbraně 1. praporu tak při vylodění hrály jen nepatrnou úlohu.


Aby toho nebylo málo, tři plavidla, vezoucí jednotky velitelství praporu a jednotky zajištující pláž Dog Green, přistála několik set metrů západně od tohoto sektoru, přímo pod útesy. Ztráty mezi důstojníky a poddůstojníky byly vysoké, včetně velitele 58. praporu obrněného polního dělostřelectva. Přechod pláže k útesům pod palbou malých ručních zbraní způsobil ztráty poloviny až dvou třetin mužů. Přeživší se kryli pod útesy. Nejen že bylo velitelství odloučeno od zbytku jednotky, ale i jeho členové byli tak roztroušeni, že museli použít vysílačky pro vzájemnou komunikaci. Palba odstřelovačů z útesu pak znemožnila postup této skupiny po zbytek dne.


Tři roty 2. praporu přistály v první vlně. V druhé vlně pak přistála rota H, aniž by mohla ostatním jednotkám poskytnout výraznější podporu. 1. kulometná četa a dvě minometné sekce přistály v sektoru Easy Red, kde se později dopoledne připojil k jednotkám 18th RCT. Ostatní elementy, které přistály v sektorech Dog Green a Easy Green utrpěly těžké ztráty - z jednoho člunu se na pláž dostalo jen 6 vojáků. Velitelství praporu a velitelská četa se vylodily v 7:00 v sektoru Dog Red. Jakmile se spustila rampa vyloďovacího člunu, na vojáky se snesla hustá palba, takže řada z nich se snažila ukrýt za tanky na břehu, jen než zjistili, že tanky jsou dobrými cíli pro nepřátelské dělostřelectvo. Major Sidney V. Bingham Jr., velitel praporu, byl mezi prvními u kamenitého náspu a okamžitě začal organizovat vojáky roty F, kteří přišli o velitele. Zhruba hodinu byl bez radiového spojení s roztroušenými částmi svého praporu. Během této doby pouze části 2. praporu, které přistály v dobrém stavu, jmenovitě 4 sekce roty G, vyrazily směrem k původně určenému sektoru Dog White. Vojáci museli postoupit několik set metrů podél pobřežního vlnolamu, kde se tísnili další vojáci, pod palbou ručních zbraní. Sekce postupně ztratily soudržnost, jednotlivci a malé skupinky pomalu postupovali a zastavovali se v krytu, a jen nemnoho z nich dorazilo kolem 8:30 do sektoru Dog White, kde v té době již bylo po boji. Snahy majora Binghama o organizaci útoku na les Moulins byly neúspěšné - shromáždil sice zhruba 50 vojáků roty F poblíž třípatrové budovy u ústí východu z pláže, v krytu zákopů kolem tohoto domu, ale jejich mnohdy pískem zanesené pušky nedokázaly vytvořit dostatečnou palebnou podporu. Bingham se spolu s 10 muži dokázal dostat k hraně útesu východně od východu D-3, ale nepodařilo se jim vyřadit nepřátelské kulometné hnízdo a museli se vrátit zpět dolů k domu.


3. prapor 116th RCT měl přistát mezi 7:20 a 7:30 za jednotkami 2. praporu na plážích Dog White, Dog Red a Easy Green. Se zpožděním 5-10 minut se prapor vylodil východně od les Moulins (východ D-3), část se dostala až na okraj sektoru Easy Red. Jen málo jednotek první vlny se vylodilo v oblasti mezi východy D-3 a E-1 - dvě rozptýlené sekce roty G a velitelská sekce roty E přistály v 7:00 přímo na místě, aby zjistily, že po zbytku jednotek roty E není ani stopy. Nyní byl tento tisícimetrový pruh pláže doslova našlapán, ačkoliv mezi jednotkami byly mezery, které vytvářely dojem izolace. Plavidla rot K a I přistála dobře, nepřátelská palba ručních zbraní byla jen lehká. Rota K se dostala na břeh beze ztrát, rota I ztratila několik mužů. Jednotky se ale promíchaly a muži se zastavili, jakmile se dostali do krytu. Rota L přistála na půl cesty mezi oběma východy z pláží, nepřátelská palba byla tak lehká, že řada vojáků zůstávala na otevřené pláži, než jim došlo, že se po nich střílí z kulometu. Čluny roty M byly ještě více na východ v sektoru Easy Red. Jeden člun se potápěl po výbuchu miny, 3 muži byli zraněni. Vojáci byli vyčerpáni již přiblížením ke břehu, těžký náklad vybavení a munice to ještě více komplikoval - jak vzpomíná jeden z vojáků toho dne, "vybavení, které jsme normálně nosili, jsme museli za sebou táhnout". Nepřátelská palba v tomto sektoru byla silnější, vojáci nechtěli pokračovat a kryli se za překážkami. Kulometná palba vířila písek před nimi a vojáci vypozorovali, že postřelovaná oblast je relativně neměnná a našli cesty, kde se mohli kulometné palbě vyhnout. Když je příliv vytlačil více na břeh, celá jednotka najednou vyrazila. Ztratili jen několik vojáků - muži byli až překvapeni, jak hustou palbou ručních zbraní se dá projít, aniž by byli zasaženi.


18 LCA člunů, vezoucích 5. prapor Rangers a roty A a B 2. praporu Rangers, očekávalo na moři informace z Point du Hoe. Jedno plavidlo se potápělo, vojáci museli přestoupit na projíždějící LCT. Ani s 15minutovým zpožděním neměli Rangers informace, jak se vyvíjí situace jejich kolegů na Point du Hoe a museli tedy předpokládat, že se útok nezdařil. Podle plánu tedy měli pokračovat na Dog Green, přistát v oblasti 1. praporu 116th RCT a postupovat do vnitrozemí východem D-1 u Vierville. Při přiblížení k pláži bylo podplukovníkovi Maxu F. Schneiderovi jasné, že situace na pláži není dobrá a vydal rozkaz posunout vylodění více na východ. I tak se ale roty A a B 2. praporu Rangers dostaly na kraj Dog Green a zažily stejnou situaci jako jejich spolubojovníci před nimi. Jedno z 5 plavidel bylo potopeno minou, 34 mužů muselo doplavat na břeh pod nepřátelskou palbou. Palba ručních zbraní a minometů se snesla na další člun hned, jak přistál u břehu. Roty Rangers byly početně menší, 65 mužů vč. důstojníků - jen 35 mužů roty A a 27 z roty B se dostalo do krytu vlnolamu. Jen o pár set metrů dál na klidnějším úseku Dog White se 13 ze 14 plavidel s 5. praporem Rangers přistálo pohromadě, ve dvou vlnách. LCI 91 bylo zasaženo a začalo hořet, zatímco jej Rangers míjeli, ale žádný z jejich člunů nebyl zasažen a tak se 450 mužů dostalo na břeh se ztrátami 5-6 mužů. Vlnolam byl plně obsazen vojáky 116th RCT.


Celkově vzato se druhá vlna dostala na břeh s menšími obtížemi, než ta první. Pět z osmi rot 116th RCT přistála relativně pohromadě a s nízkými ztrátami. Vylodění bylo kryto kouřem a hořící trávou, ale i tím, jak narůstal počet vojáků na pláži, klesala koncentrace nepřátelské palby. V 7:30 tak byl útočící jednotky rozprostřeny podél celého sektoru 116th RCT, nejslabším místem byla oblast před východem D-1, v sektoru Dog Green nebyly téměř žádné jednotky schopné akce.


V 7:30 začaly přistávat muži plukovního velitelství. Hlavní skupina obsahovala i plukovníka Charlese D. W. Canhama a generála Cotu. LCVP 71 přistálo v sektoru Dog White, když před tím narazilo do překážek a muselo doslova sklepat minu, aby nedošlo k výbuchu. Vylodění a přechod na pláž zhruba metr hlubokou vodou stál život jednoho důstojníka, ale jinak to bylo přímo ideální místo na přistání, s ohledem na okamžitou možnost začít organizovat postup v oblasti 116th RCT. Napravo i nalevo se tísnili muži roty C a část jednotek 2. praporu, nedaleko přistávali i Rangers a nepřátelská palba byla neúčinná. Velitelství tak mohlo hrát rozhodující roli v dalším postupu.



16th RCT


První útočná vlna v sektoru 16th RCT vlivem pobřežního proudu přistála tak daleko na východ, že v sektoru Easy Red, nejdelší z pláží na OMAZE, bylo v 7:00 jen několik osamocených skupinek amerických vojáků. To se ale mělo změnit s další vlnou v následujících 45 minutách, kdy se vylodění koncentrovalo mezi východy E-1 a E-3, kde se také nacházelo nejvíce přeživších tanku 741. tankového praporu.


Rota G přistála přímo na své stanovené pláži, všechna plavidla pohromadě až na jedno, které se opozdilo. Při přistání v blízkosti dopadlo několik dělostřeleckých granátů, ale nezpůsobily žádné ztráty. Skvělou práci odvedli i námořníci za kormidly - jedna loď narazila na písečnou dunu několik set metrů od břehu, ale kormidelník si doslova prorazil cestu skrz dunu a pokračoval dále ke břehu. Ženisté stále pracovali na likvidaci podvodních překážek, zatímco rota G proplouvala okolo, 3 obojživelné tanky na pláži již byly vyřazeny nepřátelskou palbou. Ztráty roty G za celý den čítaly 63 vojáků, většina z nich právě na prvních pár metrech francouzského pobřeží, způsobená zejména palbou ručních zbraní a minometů. Muži obtěžkaní vybavením se jen pomalu brodili na břeh, ztrátám se tak nedalo vyhnout. Přesto se jednotlivé sekce udržely pohromadě a dosáhly kamenného náspu, kde během dalších 15 minut připravily podpůrné zbraně a zahájily palbu na nepřítele, jakmile prozradil svou pozici palbou na další vyloďující se vojáky. Vojáci roty G přistáli v místech, kde se před nimi ocitly jedna sekce roty E 16th RCT a dvě sekce roty E 116th RCT.


Rota H, která se na stejné pláži měla vylodit v 7:10, se opozdila kvůli spojení s naváděcím plavidlem a nakonec přistála o 20 minut později několik set metrů nalevo od roty G. Při vylodění přišla o významnou část vybavení, včetně všech radiostanic, navíc se dostala přímo před východ E-3 a tam také pod silnou palbou nepřítele strávila následujících několik hodin.


1. prapor, který měl posílit první útočnou vlnu, přistál mezi 7:40 a 8:00 mezi východy E-1 a E-3, napravo roty A a B. Kulometná sekce byla přidružena k střeleckým sekcím roty G, zatímco těžké minomety cestovaly v rámci praporního velitelství. Ztráty nebyly tak vysoké jako ty z první vlny.


V sektoru Fox Green se nacházely části 5 rot, promíchané a rozbité (s výjimkou roty L) v důsledku první vlny vylodění a nepřátelského odporu. Rota K, přistávající v 7:00, se přimíchala do tohoto zmatku, rozdělena na dvě části, které spolu ztratily kontakt na několik hodin. Rota K ztratila toho rána 53 mužů, vč. 4 důstojníků.


Plavidla vezoucí rotu M se objevovala postupně mezi 7:30 a 8:00. Jedno se převrátilo kus od břehu, ale vojáci dokázali udržet a dostat na břeh dostatek vybavení, aby se mohli efektivně zapojit do podpory pěchoty na pláži.


Rota I, která se měla vylodit v první vlně, se zatoulala tak daleko, že se na Fox Green objevila až kolem 8:00. Cestou přišla o dvě plavidla, zbylá čtyři se dostala v posledních metrech do těžké palby. Loď s velitelskou sekcí narazila na minu a následně byla zapálena dávkou z kulometu, další dvě plavidla dostala zásah od dělostřelectva (nebo také najela na minu) a čtvrté plavidlo narazilo na podvodní překážku a dostalo se pod kulometnou palbu. Ztráty byly těžké. Kapitán Richmond po přistání zjistil, že je hodnostně nejvyšším důstojníkem v sektoru Fox Green, a tedy velitelem promíchaných jednotek 3. praporu v tomto sektoru. Zbytek velitelské sekce přistál více na západ a na několik hodin zůstal odloučen.



Situace na pláži 7:30-8:00


V první a druhé vlně se nevyloďovali jen vojáci střeleckých rot, ale i ženisté, námořní dělostřelečtí pozorovatelé, předvoje dělostřeleckých jednotek, zdravotníci, protiletadlové jednotky a řada dalších. Samotné dělostřelectvo se mělo začít vyloďovat během další hodiny. Špatné místo vylodění tak, stejně jako v případě pěchoty, pořádně zamíchalo s původním plánem. Ženisté se ocitli stovky metrů od vytyčených cílů, východů z pláží a samotných sektorů k označení a vyčištění, často bez vybavení. Ženisté určení pro sektor Dog Red přistáli na Easy Red, o více než 1500 metrů jinde, ale i tak vztyčili panely označující pláž. V 8:30 si důstojník na Dog White všiml dvojice ženistů, jak táhnou těžkou bednu s výbušninami podél pobřežního vlnolamu. Když se zastavili, aby otřeli pot z čela, jeden se zeptal : "Kde to jsme? Měli bychom vyhodit něco do vzduchu u Vierville", tedy o téměř kilometr dále na západ. Zvedli svou bednu a pokračovali podél pláže k nejnebezpečnějšímu místu celého vylodění.


Problémy s navigací ještě zesílil postupující příliv - většina podvodních překážek nebyla odstraněna, a tak se vyloďovací čluny, včetně větších lodí LCI a LST, musely doslova probíjet na břeh mezi zaminovanými překážkami. Některá plavidla vysadila své vojáky, sotva narazila na písek uprostřed překážek, jiná se nějakým způsobem dostala až ke břehu. Není zdokumentováno mnoho případů, kdy by se plavidlo potopilo po nárazu na překážku před tím, než se mu podařilo vyložit svůj cenný náklad, ale například na LCA 853 byla polovina námořníků zabita při výbuchu miny. Řada člunů byla zasažena v okamžiku, kdy se snažila odpoutat od břehu a vymotat se z pásma překážek, několik jich bylo zapáleno, což nedodávalo příliš optimismu mužům, kteří celé drama sledovali ze svých úkrytů na břehu.


Tragický osud potkal plavidlo LCI 91, připlouvající do sektoru Dog White v 7:40 a vezoucí náhradní velitelství 116th RCT. Plavidlo, řízené posádkou se zkušeností ze Sicílíe a Salerna, zasáhla dělostřelecká palba, když se poprvé pokusilo proplout skrz překážky. Loď vycouvala a pokusila se proplout znovu. Narazila ale na další překážku, a tak spustila rampy v hloubce kolem 1,5 metru. Důstojníci vyrazili vpřed, když na loď dopadla další dělostřelecká palba a zasáhla přeplněnou palubu. Muži v hořících uniformách skákali či padali do vody a stále pod palbou se snažili dostat na břeh. Z prvního oddílu 25 mužů, soustředěného na té palubě, se na břeh nedostal žádný. O pár minut později potkal téměř totožný osud plavidlo LCI 92 - podvodní exploze zapálila palivové nádrže. Obě plavidla hořela několik hodin. Dělostřelecká palba v této části pláže přicházela z oblasti za Pointe de la Percée. Tanky se měly zaměřit právě na tyto pozice, ale i tak měly plné ruce práce s nepřátelským opevněním před sebou na plážích.


Na druhém konci pláže, v sektoru Fox Green, přistávalo LCI 85, vezoucí muže roty A 1. zdravotnického praporu. Loď narazila na podvodní překážku, zastavila se a byla v zápětí zasažena dělostřeleckou palbou. Posádka vyhodnotila situaci, voda byla příliš hluboká pro spuštění ramp, a tak se pokusili znovu o přistání u břehu. Sekce 3 hořela, plavidlo bylo zasaženo pod čarou ponoru a nabíralo vodu, ale na druhý pokus se jen několik vojáků dostalo ven, než byla rampa ustřelena a další dvě přední sekce se ocitly v plamenech. Z lodě vezoucí zdravotní personál se tak de facto stala nemocniční loď a tak se LCI 85 odpoutala od břehu, uhasila plameny a vezla své zraněné na jinou loď.


Podmínky tak byly více než špatné pro vylodění vozidel, která se nyní měla začít objevovat na pláži. Pokud už jeepy, polopásy a náklaďáky přežily cestu k pláži v husté dělostřelecké palbě, ocitly se na úzkém pruhu pláže, bez zajištěných východů a u nepřekonatelného kamenitého náspu. Mnoho vozidel vyřadily problémy s motorem, další se stala cílem německých dělostřelců a zbytek se ocitl v bezvýchodné dopravní zácpě. 397. protiletadlový prapor ztratil 28 ze svých 36 kulometů, zbytek zbraní byl dočasně vyřazen vlivem vody a písku. První, co musela řada vojáků udělat poté, co se dostala do krytu, bylo rozebrat a vyčistit svou pušku. Ačkoliv řada speciálního vybavení byla odhozena, když se vojáci snažili dostat na břeh, mnoho dalšího bylo zachráněno za cenu obětí vojáků, kteří se jej navzdory velké námaze snažili nést nebo se pro něj pod palbou vraceli do vody. Nepříjemná byla zejména ztráta vysílaček, plukovník Canham hlásil, že až ¾ všech vysílaček 116th RCT byla během vylodění zničena. Ztráta vysílaček znamenala ztrátu kontroly nad vyloďující se pěchotou na pláži i během dne.


Když se tedy jednotlivá velitelství začala vyloďovat, narazila na každém úseku pláže OMAHA na velmi podobný obraz - promíchané jednotky přibité k zemi, kryjící se za pobřežním vlnolamem, překážkami či náspem, mnohdy bez velitele. Do toho přimíchaní ženisté, námořníci z potopených plavidel, dělostřelečtí pozorovatelé, tankisté z potopených a zničených tanků … Na některých místech vojáci druhé vlny nenašli volné místo za kamenitým náspem a museli zůstat na nekryté části pláže. Zmatek byl nevyhnutelný a ztráta komunikačních zařízení znemožňovala jeho efektivní potlačení. Velitelství tak v nejlepším případě byla schopná ovlivnit dění pouze v úzkém sektoru pláže kolem sebe. Malé jednotky, mnohdy pozůstatky vyloďovacích sekcí, se tak musely postarat samy o sebe, o organizaci i morálku. Mnozí vojáci se ocitli poprvé pod palbou nepřítele, zažili těžké ztráty svých kolegů ve zbrani, ocitli se jinde než bylo plánováno a než byli nacvičeni. Příliv pomalu ale jistě postupoval a mnozí zranění vojáci se utopili, jejich těla pak příboj přinášel na břeh. Jakkoliv se kamenitý val zdál bezpečný, neposkytoval kryt proti dělostřelecké a minometné palbě. Před nimi pak ležely útesy obsazené nepřátelskými vojáky, odstřelovači, ostnatým drátem, minami. Že palba z mnoha míst postupně slábne, to si americká pěchota zatím nemohla plně uvědomit a ocenit. Zatím viděli jen to, čím museli projít a odhadovali, co mají ještě před sebou. Kromě vlastních zbraní a palebné podpory tanků nemohli spoléhat na žádnou další podporu - dělostřelecká palba z lodí v podstatě ustala, jakmile se pěchota přiblížila k plážím. Lodě dostaly příkaz zastavit palbu, pouze pokud by se objevil nějaký jasný cíl, než bude obnovena komunikace s dělostřeleckými pozorovateli na břehu. Torpédoborce se tak neodvážily střílet do kouřem zahaleného břehu, kde mohli postupovat američtí vojáci.


Kolem osmé hodiny ráno tak mohli němečtí pozorovatelé na hraně útesu nabýt dojmu, že se podařilo spojeneckou invazi zastavit. Tou dobou však již na řadě míst Američané pronikali slabou obranou nepřítele.



Útok na útesy




Ne všude zůstali američtí vojáci v relativním bezpečí pobřežního vlnolamu či kamenitého náspu. Na více než půltuctu míst se vojáci probojovávali z písečné pláže směrem k útesům. Bez ohledu na špatné místo vylodění vojáci dali dohromady novou taktiku, jak se vypořádat s překážkami, které mají před sebou. Jednotky o síle roty, ale i menší skupiny, čety o 20-30 mužích, postupovaly vpřed, aniž by mnohdy věděly, co se děje napravo či nalevo a jak postupují ostatní. Fenomén bitevní izolace se plně projevil i v tak přehledném sektoru, jakým dozajista byla mírně obloukovitá pláž OMAHA. Vojáci postupovali v místech, kde byla nepřátelská obrana slabá, narušená palbou lodí a tanků, kde vojáky zakryl kouř z hořící trávy. Na dvou místech se zapojily i torpédoborce, které svou palbou přispěly k postupu v sektoru Fox Green. Ženisté ničili překážky z ostnatého drátu, pomáhali s přechodem minových polí a na útesech i nad nimi postupovali spolu s pěchotou. Rozhodujícím faktorem byla ale dozajista přítomnost velitelů. Kdekoliv byl zahájen postup, bylo to díky důstojníkům a poddůstojníkům, kteří inspirovali, podporovali i donucovali své vojáky k postupu a často vyrazili mezi prvními. V sektoru Easy Red poručík a zraněný seržant divizních ženistů pod palbou došli k drátěným překážkám, aby je prozkoumali. Poručík se vrátil zpět a s rukama v bok se znechuceně podíval na vojáky ležící za kamenným náspem: " To tu chcete zůstat ležet a nechat se zabít, nebo vstanete a něco s tím uděláte?". Nikdo se ani nepohnul a tak poručík a seržant vzali výbušniny a vyhodili ostnatý drát do vzduchu. V dalším sektoru, kde se postup zarazil v bažinaté oblasti v obavách, že jsou tam miny, se našel poručík od ženistů, který plaze se po břiše a hledaje miny svým loveckým nožem, našel cestu k dalšímu postupu.
Když zbytky osamocené sekce roty B 116th RCT narazily na dobře ukrytou nepřátelskou pozici, velící poručík vyrazil do útoku. Ve snaze zasáhnout nepřátelské hnízdo granátem byl třikrát zasažen palbou z pušky a osmi střepinami z granátu. Předal svou mapu a kompas seržantovi a rozkázal, aby jeho muži pokračovali v postupu do vnitrozemí.


Všechny průniky spojovala skutečnost, že k nim nedošlo v místech východů z pláží, silně bráněných, ale v prostoru mezi nimi. Cesta pro tanky a vozidla z pláže tedy nebyla dosud otevřena.


Postup z Dog White


Nejdůležitějšího průniku se podařilo dosáhnout na západní části pláže, rotou C 116th RCT a 5. praporem Rangers. Obě jednotky byly v relativně dobrém stavu, s minimálními ztrátami, ale vojáci zůstali namačkáni jeden vedle druhého podél pobřežního vlnolamu, často v několika řadách za sebou. Kromě těchto dvou jednotek se objevily ještě asi dvě sekce z jiných jednotek a několik ženistů. Přeskupení před útokem proběhlo pod velením generála Coty a velitelského oddílu 116th RCT. Vystaveni nepřátelské palbě, která zranila plukovníka Canhama na zápěstí, procházeli velitelé podél vlnolamu a tlačili důstojníky a poddůstojníky, aby sebrali své muže a vyrazili vpřed. Sektor byl pro další postup vhodný, nejbližší nepřátelské opevněné postavení bylo několik set metrů na obě strany a přeplněnou pláž nepostřelovala soustředěná palba jako jinde. Od břehu k patě útesu to bylo nějakých 150 metrů, ale rovná část s několika křovisky neposkytovala téměř žádný kryt. V celém prostoru mezi východy D-1 a D-3 jsou útesy příkré a holé, ale muži, kteří je začali zdolávat, našli dostatek prohlubní a krytů před palbou ručních zbraní. Německá obrana v tomto sektoru byla tvořena zejména zákopy a vojáky s ručními zbraněmi na hřebenu útesu, několika kulometnými hnízdy pro boční palbu na pláž, nikoliv však pro vzdorování čelnímu útoku.


Postup roty C započal kolem 7:50. Napříč silnicí, která lemovala vlnolam, byly nataženy dvě řady ostnatého drátu. Vojín Ingram E. Lambert přeskočil zeď, přeběhl silnici a nastavil bangalore torpédo. Když ho ale chtěl odpálit, roznětka selhala. V té chvíli byl Lambert zabit kulkou z kulometu. Velitel čety, podporučík Stanley M. Schwartz, vyrazil za ním a podařilo se mu výbušninu odpálit, čímž vznikl velký průchod v ostnatém drátu. První voják, který se pokusil průchodem projít byl zasažen, ale ostatní prošli a obsadili prázdný zákop kousek vedle silnice, kde se k nim brzy připojili další vojáci, kteří se museli drátěným zátarasem prostříhat. Po zhruba 5-10 minutách, zatímco další vojáci přicházeli od pláže, vyrazili muži ze zákopu a v psychologickém krytu vysoké trávy a křoví postupovali směrem k útesu. Jakmile se dostali na svah, prohlubně a kouř jim poskytly dostatečné krytí, ale postup stěžovala obava z min. Muži postupovali v úzké řadě a pročesávali cestu před sebou. V zákopech na hřebenu nebyli žádní obránci, a tak řada vojáků postoupila několik set metrů do vnitrozemí rovinatým terénem, než je zastavila kulometná palba z větší vzdálenosti na křídle. Byl to zatím jediný náznak nepřátelského odporu, rota C utrpěla doposud jen 6 ztrát. Kapitán Berthier B. Hawks, který měl od výsadku rozdrcenou nohu, vystoupal na hřeben se svými muži.


5. prapor Rangers se připojil krátce nato - někteří jeho muži postupovali spolu s vojáky roty C. Prapor dosáhl pobřežního vlnolamu kolem 8:00 a plukovník Schneider popoháněl své vojáky v rychlých přípravách na útok. Pak padlo klíčové slovo "Tallyho" a vojáci vyrazili po četách směrem k útesům a na plánované místo opětovného setkání v oblasti jižně od Vierville-sur-Mer. V 8:10 vojáci překročili silnici, aniž by si mnozí v hustém kouři a zmatku všimli, že jen o pár metrů dál postupuje rota C. Bangalore torpéda vytvořila další 4 průchody v ostnatém drátu a muži začali šplhat po útesu nahoru. Kouř, který je kryl, byl místy tak hustý, že několik vojáků muselo nasadit plynové masky. Na hřebenu už byly čety značně roztroušené a kontakt byl ztracen. Hned za hřebenem Rangers využili původního německého značení k přechodu minového pole (z něhož posléze ženisté odstranili na 150 min). První vojáci na hřebenu, četa roty A a muži roty E, vyrazili ihned do vnitrozemí a zmizeli. Ostatní čety, dorazivší na hřeben kolem 8:30 se zastavily, aby se přeskupily. Na levém křídle praporu, čety roty G musely vyhnat několik Němců ze zákopů podél hřebenu útesu a vyřadit kulometné hnízdo postřelující z boku pláž. Prapor ztratil jen osm mužů, zatímco německá palba z ručních zbraní ochabovala, a tak mohl vyrazit dále do vnitrozemí.


Postup v sektoru Dog White proběhl v pruhu sotva 300 metrů širokém, v 8:30 poslední vojáci opouštěli pobřežní vlnolam a velitelství se přesunulo do půli útesu. Pokusy o radiové spojení s 1. pěší divizí pomocí SCR-300 nebylo úspěšné. Navíc se nepřátelská minometná palba začala nebezpečně zaměřovat na svah, jeden zásah zabil dva vojáky stojící u generála Coty, a toho spolu s pobočníkem výbuch srazil na zem. Velitelství tak pokračovalo v postupu k hřebeni útesu spolu s vojáky roty G a kulometnou četou roty H, kteří se do sektoru Dog White dostali postupem podél vlnolamu od východu D-3. Na hřebeni pak bylo pro velitelství mnoho práce. Vojáci z roty C i 5. praporu Rangers byli promíchaní a nejistí dalším postupem. Nesourodá palba ručních zbraní je udržovala při zemi a v okolí začala dopadat dělostřelecká palba.


Východně od Dog White malé skupinky vojáků rot F a B rozšířily oblast průniku. Zbytky tří sekcí roty F překročily pláž a dostaly se na útesy, krátce za nimi následovala osamělá sekce roty B. Ani jedna skupina nenarazila na nepřátelský odpor na hřebeni útesu. Rota F odbočila vpravo a nakonec se připojila k 5. praporu Rangers. 12 vojáků roty B vyrazilo nalevo, směrem k les Moulins, až je zastavila kulometná palba. Poručík William B. Williams sám zaútočil na toto kulometné hnízdo, byl raněn a nařídil svým vojákům pokračovat směrem k Vierville.



Postup mezi východy D-3 a E-1


3. prapor 116th RCT se vylodil na 800 metrech pláže zahrnující většinu Easy Green a západní část Easy Red. Všechny jednotky zde čelily neznámému terénu východně od původně určeného pásma vylodění (posun byl mnohdy i 1200 metrů), ale ztráty při vylodění nebyly velké. Sekce rot K a I se držely pohromadě v sektoru Easy Green, roty L a M byly více roztroušeny směrem na východ. Protože se každá sekce měla probojovat na útesy až k prapornímu shromaždišti samostatně, nebyla snaha o organizaci rot pro útok a ten tak začal akcemi mnoha malých nezávislých jednotek a postupně gradoval. V 9:00 byli vojáci tří rot nahoře na útesech. Rota I postupovala nejblíže opevnění bránícího východ v les Moulins, ale z tohoto směru na ni šla jen nevýznamná palba. Každá ze dvou útočných sekcí se musela dostat skrz překážky z ostnatého drátu - jedna sekce spotřebovala 4 Bangalore torpéda, zatímco druhá se dráty prostříhala. Pak sekce postoupily dále, následovány dalšími sekcemi postupujícími z pláží. Postup však nebyl snadný - velitel čety roty I postoupil několik set metrů na západ, našel průchod v ostnatém drátu a vrátil se pro své muže. V domnění, že vojáky následován, postupoval skrz ostnatý drát a dále přes prostor pláže, aby zjistil, že za ním je jen deset vojáků. Seržant, který se pro zbylé muže vrátil, je nenalezl a trvalo další dva dny, než se jednotka opět setkala.


Pláž byla rovinatá, bez krytů, stejně tak svahy nahoru, ale naštěstí nepřátelská palba byla jen lehká, bez dělostřelecké podpory. Vojáky tak nejvíce brzdila minová pole, první vojáci se dostali na útesy po půl hodině a řadě dalších to trvalo i déle. Na hřebeni se nesetkali s žádnou obranou a tak se vojáci tří nebo čtyř sekcí skryli za živým plotem probíhajícím ve směru západ-východ zhruba 200 metrů od kraje útesu. Jen málokterý z nich věděl, kde se přesně nachází (někteří ve vzpomínkách popsali svou pozici jako západně od východu D-3) a po vlastních i nepřátelských vojácích nebylo nikde ani stopy.


Rota K a nedaleká rota I měly větší problémy dostat se na hřeben. Sporadická kulometná palba zasáhla několik mužů na pláži a husté minové pole způsobovalo problémy na svahu. Dělostřelecká a raketová palba před vyloděním obnažili řadu min, ale i tak bylo potřeba vyznačit bezpečné stezky. Rota K ztratila 18-20 mužů, než se dostala na hřeben útesu krátce po 9:00. Jedna skupina roty G byla těsně před nimi. Vojáci roty K se začali seskupovat, jakmile se jim podařilo dosáhnout hřebene útesu - ne proto, aby postupovali jako rota, ale zkrátka proto, že každá malá skupina vojáků hledala společnost a nakonec se tak vytvořily skupiny promíchané napříč rotami i prapory. Vojáci roty K postoupili několik set metrů do vnitrozemí, než je přibila kulometná palba a dělostřelecký přepad.


Týmy roty L byly více rozdělené a tak trvalo déle, než se shromáždily, ale jinak byl jejich příběh podobný jako vojáků rot K a I. Každá sekce postupovala samostatně z pláže směrem k útesům a na hřeben jen s malými ztrátami. Nahoře se pak sekce začaly stáčet na jihozápad, vědouce, že se vylodily vlevo od své původní cílové oblasti. Při postupu do vnitrozemí narazili na dobře připravené pozice obránců.


Většina sekcí roty M přistála pohromadě dostatečně blízko východu E-1, aby se dostaly pod těžkou palbu, když se pokusily překonat prostor pláže. Vojáci se probojovali k rokli, která skýtala kryt, a připravili zde 4 kulomety a 2 těžké minomety, pomocí kterých pak zaútočili na nepřátelské pozice u E-1 a jednotlivé obránce podél hřebene útesu. 6 vojáků bylo zastřeleno ve snaze najít cestu ven z rokle směrem k hřebeni a většina roty M tak zůstala uvězněna až do příchodu velkých posil k východu E-1.



Sektor Easy Red pláže Omaha, východ E-1 (Foto Admin 2014)




Postup z Easy Red


Části tří rot se podílely na útoku na útesy mezi E-1 a E-3. V této části Easy Red byla pláž více než 100 m široká, s bažinatými oblastmi podél paty útesu. Na 40 metrů vysoký útes vedl zhruba 200 metrů dlouhý svah, pokrytý hustým křovím. 500 metrů západně od E-3 vedla malá rokle stočená mírně na západ a tvořila tak možný koridor dalšího postupu na hřeben. Pod roklí stál rozbořený dům. 1. četa roty E, 16th RCT, a dvě sekce roty E, 116th RCT, přistály v první vlně. Vojáci 16th RCT pod velením podporučíka John M. Spaldinga vytvořili průchod v ostnatém drátu, prošli kolem domu a byli zastaveni minovým polem v bažinaté půdě u paty útesu. Silná palba ručních zbraní přicházela zleva od opevnění u východu E-3. Spaldingovi muži našli cestu skrz minové pole a zahájili postup do kopce v krytu malých prohlubní.


Více na západ, mimo kontakt, postupovaly dvě sekce 116th RCT, prostříhaly se ostnatým drátem, ale u hrany útesu je zastavilo minové pole, takže se vojáci ukryli v příkopu. Voják, který se pokusil vyčistit cestu pomocí bangalore torpéd, byl zabit minou. Mezitím se rota G 16th RCT vylodila a relativně v pořádku dosáhla náspu. Její kulomety ale neměly žádné cíle, dokud se LCVP 1. praporu kolem 7:03 nezačaly přibližovat k pláži a Němci na ně nespustili palbu. Zatímco těžké zbraně poskytovaly krycí palbu, muži vytvořili průchody v ostnatém drátu, navzdory minám napojeným na dráty. Ženisté roty A 1. bojového ženijního praporu a roty C 37. bojového ženijního praporu pomohli s vytvářením a značením průchodů. Když se vojáci roty G dostali na svah, spojili se Spaldingovými muži roty E a dvěma sekcemi 116th RCT. Ve snaze koordinovat další postup bylo domluveno, že tyto jednotky budou postupovat napravo od roty G.


Zaminované oblasti (nebo oblasti, kde byly miny falešné), zpomalovaly postup všech vojáků postupujících z pláží. Rota G přešla jedno minové pole po tělech dvou padlých vojáků, kteří zde byli zabiti dříve. Zatímco muži postupovali přes pláž, kapitán Joseph T. Dawson a další voják vyrazili vpřed. Zhruba v půli kopce je zastavila palba z kulometu, kapitán tedy vyslal svého společníka zpět pro zbytek vojáků a sám se plazil od jednoho křoví k druhému, a když se přiblížil na 75 metrů, nepřítel jej ztratil z dohledu. Postupně se dostal nalevo do zákopů zhruba 10 metrů od kulometu, když jej Němci zahlédli a otočili svou zbraň proti němu, zatímco Dawson hodil granát. Výbuch granátu kulometčíky vyřadil, a tato smělá akce otevřela cestu ven. 5. četa, která dorazila jako první, vyřadila další dva kulomety a vzala jednoho zajatce. Celkově nebyla obrana výrazná a v krytu prohlubní tak rota G postoupila s jen malými ztrátami, takže se na hřeben dostala kolem 8:30. Nepřátelská palba postupně utichla, jak se Američané začali objevovat v polích ve vnitrozemí a postupovat směrem na jih. Největší obavou stále zůstávaly časté indikátory zaminovaných oblastí těsně za hřebenem.


Napravo se vojáci podporučíka Spaldinga dostali na útes zhruba ve stejnou dobu, za podpory krycí palby roty G a napomohli tak rozšířit oblast průniku. Sekce měla 23 mužů, ztráty činily 3 muže na pláži a 3 během postupu na útes kvůli kulometné palbě. Kulomet byl obsluhován jediným mužem, který padl do zajetí a ukázalo se, že je Polák. Informoval Spaldinga, že dalších 16 vojáků je v zákopech dále. Rota E napadla zákopy, pokropila je palbou a zjistila, že se Němci stáhli. Spalding se stočil na západ podél hřebene útesu a ztratil tak spojení s rotou G, která se vydala na jih. Postupem skrz pole ohraničená živými ploty se rota E dostala do týlu opevnění strážícího východ E-1. Němci hlídali pláž a útok z týlu je překvapil. Během dvouhodinového boje překonali Spaldingovi muži vnější opevnění a překonali obránce za pomoci granátů a pušek. Dělostřelecká palba z lodí, směřující na části opevnění pod hřebenem útesu, demoralizovala obránce a 21 z nich padlo do zajetí, řada dalších byla zabita. Opevnění bylo příliš rozsáhlé, než aby jej mohla vyčistit malá skupinka vojáků, ale i tak bylo efektivně vyřazeno z provozu přesně v době, kdy důležité posily začaly přistávat u východu E-1. Kolem 11:00 se ke Spaldingovi připojily další části roty E, které se dostaly nahoru více na východ a přinesly s sebou informaci od velitelství praporu, aby se postupovalo na jih, na Colleville.


Oblast průniku roty G se stala sektorem, kterým proudily jednotky z pláže po celý zbytek dopoledne. Velitelská četa 16th RCt přistála ve dvou částech, první v 7:20 ztratila výkonného důstojníka a 35 mužů při přechodu pláže. Plukovník George A. Taylor přistál v rámci druhé sekce v 8:15 a podobně jako ostatní velitelé i on měl před sebou horu práce. Muži se stále kryli na břehu, kde je dále zabíjela dělostřelecká a minometná palba. Plukovník Taylor to shrnul slovy "Jen dva druhy lidí zůstávají na této pláži - mrtví a ti, kteří brzy zemřou. Tak pojďme k čertu odsud!". Skupiny vojáků byly shromážděny bez ohledu na jednotky, byl jim přidělen nejbližší poddůstojník a byli posláni skrze průchody v ostnatém drátu směrem k útesům, zatímco ženisté rozšiřovali průchody v překážkách a značili cesty skrz minová pole. Zmatky převládaly i během cesty k hřebeni útesu, palba z ručních zbraní i minometná palba tvořila i vojákům čerstvě vyloděním dojem, že jsou na čele útoku a hrozilo, že skupiny zastavující se k odpočinku během cesty nahoru ucpou úzké stezky. Velitelství plukovníka Taylora se přesunulo těsně pod hřeben útesu a důstojníci praporu i pluku se soustředili na to, aby jejich muži postupovali dále do vnitrozemí, což se jim navzdory obtížím dařilo. Během rána se roztroušené sekce rot E, F a H přesunuly podél pláže až do míst, kde prošla rota G a postupovaly v jejích stopách. 1. prapor 16th RCT přišel ze západu. Prapor se vylodil mezi 7:30 a 8:00, rota A východně od E-1 a zbytek v místech, kde vojáci 2. praporu zahájili svůj postup na útesy. Rota A překročila pláž, ale dostala se do potíží u protitankového příkopu pod východem E-1 - miny a palba ručních zbraní způsobily ztráty 48 mužů včetně 3 důstojníků. Na hřebeni útesu pak rota A narazila na další miny a stočila se východním směrem. Postup byl pomalý, vojáci šli v řadě za sebou a za nějaký čas narazili na muže 116th RCT postupující opačným směrem. Zbytek 1. praporu se dostal na útesy kolem 9:30 v místech původního postupu roty G.



Postup v sektoru Fox Green


Sektor Fox Green sousedil s dvěma východy - širokým údolím (východ E-3) postupujícím 1,5 kilometru do vnitrozemí směrem ke Colleville, a 600 m na východ oblastí, kde byly útesy narušeny mělkou a strmou proláklinou (východ F-1). Sektor byl kontrolován dvěma hlavními hnízdy odporu, jedno bylo situováno východně od F-1 a druhé bylo nedaleko E-3. V oblasti se chybou v navigaci do osmé hodiny ranní postupně ocitlo 7 rot. Roztříštěné elementy rot E 116th RCT, E a F 16th RCT byly promíchány s jednotkami 3. praporu 16th RCT.


Velitelství praporu přistálo více na západ, v jiném sektoru. Vylodění bylo krvavé a málokde vládla taková špatná nálada, jako v tomto sektoru. Navzdory tomu se ale i zde v 8:00 rozbíhal útok. Jeho hlavním protagonistou byla rota L, která si udržela svou organizaci a vedla tak útok. K ní se přidali muži rot I, K a E (116th RCT) za podpory těžkých zbraní roty M, obou zbylých tanků a za palebné podpory torpédoborců. Za nadlidského úsilí se podařilo dosáhnout dostatečné koordinace a zahájit postup.


4 sekce roty L přistály na západním okraji sektoru Fox Red, kde útesy skýtaly dostatečný kryt. Velitel roty byl zabit, když se snažil navést palbu tanků na nepřátelské pozice a velení převzal poručík Robert R. Cutler, Jr. Sekce postupovaly na západ, z krytu útesů, přímo pod nepřátelské pozice ovládající východ F-1. Dva tanky byly povolány na pomoc. Poručík Cutler vyslal tři sekce a velitelství roklinou západně od opevnění. Husté křoví poskytovalo kryt před nepřátelskou palbou a na hřebeni nebyly připraveny žádné nepřátelské pozice, a tak se sekce dostaly nahoru bez výrazných ztrát navzdory tomu, že musely projít minovým polem. 2. sekce se stočila doleva a zaujala pozici v týlu nepřátelského postavení, zatímco 3. a 5. sekce postoupila do vnitrozemí a narychlo vybudovala obranné pozice. Všechny sekce udržovaly kontakt navzájem i s vojáky na pláži.


I další jednotky vyrazily směrem na svahy, aby podpořily rotu L. 1. sekce roty L, zredukovaná na 12 mužů a oddělená od zbytku jednotky přistáním u východu E-3 se pokusila napadnout opevnění bránící tento východ, což bylo původním cílem roty. Palba byla ale příliš silná a tak se poručík Kenneth J. Klenk se svými muži stáhl a přesunul na východ podél pláže, cestou posbíral muže roty E 116th RCT a připravil se na útok na opevnění F-1. Kapitán Kimball R. Richmond z roty I, který se právě dostal na pláž Fox Green, aby zde jako hodnostně nejvyšší živý důstojník převzal velení, začal organizovat rozšíření postupu roty L. Dvě sekce roty K, několik od roty I a smíšený oddíl poručíka Klenka tvořily druhou útočnou vlnu, která stoupala přímo směrem k nepřátelské pozici. Kryt tvořily minomety a kulomety roty M, tanky a námořní děla, což dostatečně potlačilo nepřátelskou palbu. Vojáci roty L, kteří již byli na kopci, postřelovali pozice Němců z kulometů a drželi je v zákopech. Dělostřelecká palba torpédoborců si ale vynutila zastávku, protože bylo nutné palbu zastavit, aby bylo možné opevnění dobýt. 2. sekce roty L telefonovala na pláž, že je možné zastavit námořní ostřelování, že je připravena zaútočit. Jakmile se lodě odmlčely, Američané zaútočili a zakrátko bylo po všem. Granáty a výbušniny vyčistily cestu, pozice byla dobyta a 31 nepřátelských vojáků bylo zajato, z toho 15 bylo zraněno. Kolem 9:00 tak velitelství praporu mělo informaci, že pozice byla dobyta a vojáci v čele s rotou L zahájili postup do vnitrozemí.



Ostatní akce


Výše zmíněné průlomy z pláží neposkytují celý obraz situace v sektoru vylodění - na mnoha místech pláže se menší skupinky pokoušely probojovat dál, aniž by mnohdy věděly, co se děje kolem nich. Většinu z těchto akcí se nepodařilo zaznamenat či přesně určit s ohledem na místo a čas.


Rota C 2. praporu Rangers byla pravděpodobně první jednotkou na výšinách (v sektoru Charlie) v místech, kde útesy ohraničují západní kraj pláže. Zhruba 30 mužů první vlny muselo projít očistcem až k patě 30 m vysokých útesů. Když zjistili, že na útesy se nedá vyšplhat, zahájili postup dále na západ, aby našli cestu nahoru. O 300 metrů dále nalezli roklinu, kterou se jim podařilo vyšplhat nahoru, za pomocí bajonetů. Zleva se ocitli pod palbou ručních zbraní. Poručík William D. Moody spolu s jedním vojákem postupovali podél hřebene útesu až nad vojáky roty C a křičeli na ně dolů, kudy mají postupovat dále. V 7:30 byli všichni muži nahoře na útesu. Během postupu zahlédl kapitán Ralph E. Goranson přistávat LCVP, vezoucí muže roty B 116th RCt a poslal zpět muže, aby jim také ukázal cestu nahoru. Kapitán Goranson se rozhodl stočit vlevo směrem k opevněnému domu, odkud přicházela palba, a dobýt jej. Pak měli vojáci pokračovat směrem k Pointe de la Percée za původně stanovenými cíli. U domu Rangers zjistili, že přímo za ním leží bludiště zákopů a okopů pro střelce, kulometné a minometné pozice. Goranson a jeho muži naskákali do opuštěného zákopu západně od domu, vyrazili směrem k druhé straně domu a rozhořela se bitva, které trvala několik hodin. Ani s posilou mužů roty B neměli Američané dostatek sil, aby vyřadili celé hnízdo. 3-4x zaútočili na nepřátelské pozice, vyřadili minomet a způsobili těžké ztráty, ale nepřátelské posily proudily spojovacími zákopy od Vierville-sur-Mer a Rangers se nedařilo vyčistit všechny zákopy. Až na sklonku odpoledne mohli Rangers a rota B prohlásit toto opevnění za dobyté - sami ztratili jen 2 muže, v zákopech bylo nalezeno 69 mrtvých Němců. Dlouhotrvající boj vázal německé jednotky v sektoru Vierville-sur-Mer a ostatní tak mohli lépe projít ven z pláže.


Malé části 2. praporu Rangers se probojovaly ze sektoru Dog White, západně od hlavní oblasti průniku. Jen méně než polovina mužů rot A a B dosáhla krytu pobřežního vlnolamu kolem 7:40. Několik tanků, pálících na nepřátelské pozice, bylo roztroušeno po pláži, ale Rangers neviděli žádné další vojáky a měli pocit, že jsou na celé pláži sami - přitom jen o 400 metrů dále se vojáci 5. praporu Rangers dostávali na již přeplněnou pláž. Během několika minut překonali Rangers silnici vedoucí podél pláže a dostali se do krytu trosek domů lemujících silnici. 18 vojáků roty B se stočilo doprava a podél paty útesu postupovali několik set metrů směrem k východu u Vierville, kde chtěli pokračovat podle původního plánu. Pak se ale dostali pod těžkou palbu na otevřené části pláže a museli se vrátit. Mezitím se rota A pokusila na několika místech zdolat útesy za troskami domů. Postupně se k nim připojila i kulometná sekce roty D 116th RCT a 3 obojživelné tanky, které umlčely nepřátelská postavení na křídlech. Dva vojáci Rangers dosáhli hřebene útesu, kde nalezli zákopy a dvě nebo tři kulometná hnízda. Za pár minut se k nim přidala skupina dalších 6 Rangers a společně začali zkoumat systém zákopů, zjevně neobsazených. Ze dvou směrů se ozvala kulometná palba, jak Němci vylezli z krytů a obsadili připravené pozice, to už ale bylo pozdě. První Rangers byly sotva 20 metrů daleko a řada dalších byla na cestě. Ve dvojicích a trojicích postupně vyčistili nepřátelské postavení, zajali 6 vojáků a zabili řadu dalších, sami ztratili jen 3 muže. Rota B se vrátila ze své cesty směrem k Vierville a 5. prapor Rangers byl v dohledu na útesech vlevo. Muži 2. praporu se tak k němu připojili pro další postup do vnitrozemí (to bylo mezi 8:00 a 8:30), rozšířili tak oblast průniku na Dog White a napomohli většímu postupu na východě tím, že kryli pravé křídlo vylodění.



Situace 8:00 - 12:00


Útok postupoval vpřed, ale nikoliv podle plánu. Podařilo se dosáhnout průlomu v oblastech, kde nepřátelská obrana nebyla příliš silná, v oblastech mezi východy z pláží. Jediný dobytý východ byl F-1, ale byl příliš prudký, takže se nepočítalo s jeho využitím, nebyl zde ani dostatek ženistů. Z ostatních východů bylo pouze opevnění u E-1 obklíčeno. Jinde se jen malé a roztříštěné skupinky vojáků probojovávaly směrem ke svým shromaždištím. Nepřátelské pozice u hlavních východů E-3 a D-3 byly stále plně bojeschopné. Na řadě míst pláže byla nepřátelská palba stále účinná a schopná zastavit postup směrem k východům. Ženisté nebyli schopni otevřít zatím pláže pro dopravu - v 8:00 zatím nebyl vytvořeni ani jeden průchod kamenitým náspem. V dalších dvou hodinách tedy nebylo možné využít stávajících předmostí a rozšířit je. Vozidla, která dorazila na pláž, neměla cesty ven a neměla se kde schovat před nepřátelskou palbou. Řada plavidel ve snaze vyhnout se překážkám vylodila svá vozidla v sektorech Easy Green a Easy Red, kde hrozilo ucpání celé pláže, zatímco ji postřelovala nepřátelská děla z pozic na křídlech. Velitel 7th Naval Beach Battalion vydal rozkaz, zastavující veškerá vylodění vozidel v oblasti. Po několik dalších hodin tak řada vozidel a plavidel, vč. DUKW křižovala vody podél sektorů Easy Green a Easy Red, čekajíce na svou šanci dostat se ke břehu. Obzvláště DUKW to měla na rozbouřeném moři dost těžké, musela mít stále puštěné motory alespoň na poloviční výkon, a tak hrozilo, že jim dojde palivo.


Také to znamenalo, že se na pláž nedostanou těžší zbraně, určené pro podporu pěchoty. Protitankové rotě 116th RCT se podařilo dostat na břeh 1 četu se 3 57mm kanóny, ale trvalo několik hodin, než se dostaly z pod palby nepřítele a z oblasti pláže. Ze dvou baterií protiletadlových děl 116th RCT se na břeh dostaly jen dva kanóny, zbytek byl ztracen na moři při snaze o vylodění. Dělostřelecká rota 16th RCT sice vylodila své polopásy na druhý pokus kolem 8:30, ale neujely víc než 50 metrů, než je zablokovaly trosky zničených vozidel. Jejích 6 houfnic bylo naloženo na DUKW, ale ta se potápěla jedno po druhém, včetně 20 vojáků. Dělostřelci jednotlivých praporů se měli vylodit mezi 8:00 a 9:00, ale ani to se nedařilo. 111. polní dělostřelecký prapor 116th RCT byl zcela zdecimován. Předsunuté jednotky, včetně dělostřeleckých pozorovatelů, spojařů a průzkumného oddílu, přistály mezi 7:30 a 8:30 přímo před les Moulins a stejně jako vojáci 2. praporu utržili těžké ztráty při přechodu na pláž. Rádio bylo zničené mořskou vodou a tak nebylo možné odvysílat rozhodnutí, že tato pláž není vhodná pro vylodění děl. Podplukovník Thornton L. Mullins, velitel praporu, prohlásil "K čertu s děly, teď jsme pěchota!". Navzdory tomu, že byl již dvakrát raněn, podplukovník Mullins zahájil organizování malých skupin vojáků, naváděl tank k palbě proti nepřátelským pozicím a přebíhal zrovna k druhému tanku, když jej zabil nepřátelský snajpr. Houfnice byly naloženy na 13 DUKW, spolu s 14 muži, 50 kusy 105mm munice, pytli s pískem a dalším vybavením pro zřízení dělostřeleckého palpostu. Nezkušené posádky DUKW s těžkým nákladem neuměly čelit rozmarům moře, 5 DUKW se potopilo sotva 700 metrů od svých mateřských LCT, 4 další se potopily v shromažďovací oblasti, jedno se převrátilo v okamžiku, kdy byl zahájen postup k pláži, další se zaseklo zhruba 500 metrů od břehu a bylo potopeno kulometnou palbou. Zbylá dvě DUKW se kolem 9:00 dostala dostatečně blízko k pláži, aby jim bylo jasné, že zde není místo. Když se zastavila, aby prodiskutovala další postup, bylo jedno DUKW zasaženo kulometnou a dělostřeleckou palbou a začalo hořet. 8 mužů doplavalo na břeh a do druhého DUKW, které samo bylo pod palbou. Informace přijímané z pláže byly protichůdné, námořnictvo nevědělo vůbec, jak má DUKW dále postupovat, ale než bylo jasno, začalo se i toto poslední DUKW potápět. Dva nebo tři muži zůstali ve snaze zachránit poslední houfnici a podařilo se jim dostat DUWK k jinému člunu s jeřábem. Přeložili houfnici na rhino ferry a tato jediná hlaveň 111. praporu se dostala na břeh odpoledne spolu s 7. polním dělostřeleckým praporem.


Ostatním dělostřeleckým jednotkám se nevedlo ani o trochu lépe. 7. polní dělostřelecký prapor ztratil 6 svých 105mm houfnic na DUKW, která se potopila cestou ke břehu, ostatním se nepodařilo přistát. 58. obrněný polní dělostřelecký prapor, který se účastnil dělostřelecké podpory z paluby LCT, přišel o svého velitele krátce po vylodění v 7:30. V 10:30 se 3 LCT pokusily dopravit zbraně na pevninu, ale narazily na miny, jedno se převrátilo, jedno se potopilo v dvoumetrové hloubce a houfnice z třetího byla svržena do vody, aby se plavidlo udrželo na hladině. 62. obrněný polní dělostřelecký prapor se o vylodění ráno vůbec nepokusil. Části dvou samohybných protiletadlových praporů (197. a 467.) se začaly vyloďovat po půl deváté, a navzdory citelným ztrátám se tak na pláž dostaly zbraně, které bylo možné použít proti nepřátelským opevněním.


Během dopoledne se situace na pláži zlepšila. Postupně oslabovala palba z hlavních nepřátelských pozic, jedno hnízdo po druhém bylo vyřazeno, často za podpory tanků, které bojovaly s nepřítelem i postupujícím přílivem, chycené v pasti za kamenitým valem na písečné pláži, kde skýtaly dobrý cíl pro nepřátelské dělostřelectvo. Spojení neexistovalo, tanky byly rozeseté po pláži, a když se velitel 741. tankového praporu vylodil kolem 8:20, zjistil, že i jeho vysílačku zaplavila slaná voda a může ji tak akorát zahodit. Malá velitelská sekce tak musela kontaktovat jeden tank po druhém a během toho přišla o 3 z 5 vojáků. Na druhé straně pláže byl podplukovník John S. Upham Jr., velitel 743. tankového praporu, zasažen, když přecházel k tanku, aby řídil jeho palbu. Navzdory tomu ale tanky nepřestávaly pálit, jeden, imobilizovaný ve vodě, pálil, dokud voda nezalila věž. Jejich přínos nelze vyjádřit statisticky, ale zmínky ve vzpomínkách řady vojáků hovoří jasně - velitel 2. praporu 116th RCT, který zažil nejtěžší boje u les Moulins se nechal slyšet, že tanky "zachránily celou situaci. Němci se z nich snažili vymlátit duši a oni se ji zas snažili vymlátit z Němců".


Torpédoborec Carmick napomáhal tankům na Dog Green, kterým se podařilo dostat na pobřežní silnici a probojovávaly se směrem k Vierville-sur-Mer. Pozorovatelé na lodi sledovali, kam tanky pálí a podle toho řídili palbu děl torpédoborce. Celkově se podpora lodí, nutně omezená během počátečních okamžiků vylodění, stávala důležitým faktorem na bojišti. Některé vyloďovací čluny se snažily podpořit pěchotu palbou ze svých kulometů. Zatímco se rota G vyloďovala u les Moulins, jeden hlídkový člun zastavil přímo před nepřátelským opevněním a začal do něj sypat jednu ránu za druhou. Německá dělostřelba se začala přibližovat, zasáhla člun a donutila jej k najetí na břeh, ale námořníci nepřestávali střílet, dokud je přímý zásah nevyřadil z boje. Během dopoledne pak dva čluny provedly smělé přistání v sektoru východu E-3. LCT 30 se na plný plyn probourala skrz překážky, pálíc ze všech svých zbraní. Ve stejnou dobu si LCI(L) 544 prorážela cestu skrz překážky, střílejíc na nepřátelské kulometné hnízdo. Obě akce jasně ukázaly, že překážky se dají překonat, zejména většími plavidly, které se doposud bránily přiblížení na pláž. Pro námořní dělostřelce bylo nejprve těžké najít správné cíle - v 9:15 bylo hlášeno, že hrozí zasažení vlastních vojáků, ale mezi 10:00 a 11:00 připluly dva torpédoborce až na kilometr od pláže a začaly pálit na opevnění východně od les Moulins. Jak hřejivý pocit to byl pro pěchotu a ženisty, kteří se snažili splnit svůj úkol a otevřít průchody z pláží. V 11:00 nařídil plukovník Taylor, aby všechny tanky schopné akce vyrazily směrem k východu E-3. Dorazily pouze 3, dva z nich byly zničeny, když se snažily projet východem ven. Kapitán W. M. King dostal za úkol shromáždit tanky k akci, a tak probíhal pláží směrem na západ, aby informoval jednotlivé tanky. Když dorazil k poslednímu, zjistil, že jeho velitel je zraněn a zaujal jeho místo. Poodjel od kamenitého náspu a vydal se směrem na východ, kličkuje mezi vraky a zraněnými muži na pláži, když v tom najel na minu, pravděpodobně uvolněnou z některé z překážek. Mina přetrhla tanku pás, a tak musel King a jeho posádka pokračovat směrem k E-3 pěšky.


Rozhodujícím způsobem se situace změnila v sektoru východu E-1. Opevnění bylo neutralizováno obchvatem roty E 16th RCT, nedokončené opevnění na druhé straně ale bylo ještě částečně v rukou nepřítele, ale pod palbou roty M 116th RCT. Ženisté 37. bojového ženijního praporu dokončili kolem 10:00 první průchod skrz duny východně od východu, rota C 149. bojového ženijního praporu vytvořila další průchod na západní straně. Dělostřelecká podpora torpédoborců urychlila celý proces, během dalších dvou hodin byl zasypán protitankový příkop, vyčištěno minové pole a byl tak umožněn průjezd vozidel až k východu. V tom okamžiku se před východem E-1 začaly vyloďovat další posily a poslední zbytky odporu u tohoto východu byly zakrátko převálcovány.



Na Easy Red přicházejí posily


18th RCT se měl začít vyloďovat na Easy Red podle praporů od 9:30. Po opuštění shromaždiště se první vlna LCVP a LCM člunů dostala do potíží, nedokázala udržet formaci a kurz, směrem k pláži bylo příliš mnoho plavidel a každé manévrovalo jiným směrem. 2. prapor se začal vyloďovat západně od východu E-1 krátce po 10:00, a jak se vojáci blížili k pláži, zdálo se jim, že jejich kolegové se z pláže vůbec nedostali - "pláž byla pokrytá troskami, plná traktorů, tanků, vozidel a vojáků, výšiny stále drželi v rukou Němci a pláž byla pod palbou ručních zbraní, minometů i dělostřelectva". Podvodní překážky způsobovaly další problémy, ačkoliv jeden úzký průchod byl vytvořen poblíž východu E-1 - z plavidel vezoucích 18. pluk muselo námořnictvo odepsat 22 LCVP, 2 LCI(L) a 4 LCT jako zničené při vylodění, většina z nich po nárazu na podvodní překážky či miny. Ztráty vojáků ale byly lehké. Napravo od východu E-1 narazili vojáci 2. praporu na stále funkční nepřátelský bunkr a za pomoci tanku se jej pokusili dobýt. Útok byl zastaven, ale námořní dělostřelečtí pozorovatelé kontaktovali torpédoborec a koordinovali postup pěchoty s jeho dělostřeleckou palbou. Granáty z lodi létaly sotva pár metrů nad přeplněnou pláží a po zhruba čtvrté salvě se 20 obránců vzdalo. Tím pádem kolem 11:30 bylo vyřazeno poslední nepřátelské postavení před východem E-1. Během půl hodiny ženisté vyčistili minové pole a za pomoci buldozerů vytvářeli cestu pro vozidla. Východ se stal hlavní cestou ven z pláže, ale nejprve bylo potřeba uvolnit přeplněnou pláž. Krátce po přistání prvních jednotek 18th RCT se na pláži objevilo LCI(L) vezoucí vojáky 115. pěšího pluku, který byl rezervou pro vylodění na Omaze a byl na poslední chvíli určen k vylodění v sektorech Dog Red a Easy Green v 10:30. Plavidla LCI nenašla řídící čluny pro uvedené sektory, a tak se dostala příliš na východ, na Easy Red, kde se právě vyloďoval 18. pěší pluk. Docházelo tak k dalším zmatkům a zpožděním ve vyloďování obou pluků a jejich postupu z pláže. Místo vylodění mezi 10:30 a 11:30 se 1. a 3. prapor 18. pluku dostaly na pláž až kolem 13:00, mezitím však přistály všechny prapory 115. pluku. 2. prapor 18. pluku se z pláže dostal kolem poledne, jednotkám 115. pluku to trvalo do 14:00, než se spolu se zbytky 18. pluku mohly začít přesouvat do vnitrozemí. Přeskupení jednotek stěžovala nepřátelská palba a minová pole. Minometná palba naštěstí postrádala přesnost, dělostřelecká palba se zase zaměřovala na plavidla na moři - ta obdržela několik zásahů, ale ztráty nebyly velké. Jakmile se podařilo dostat 2. prapor 18. pluku ven z pláže, přišel rozkaz brigádního generála Willarda G. Wymana, zástupce velitele 1. pěší divize, že má převzít původní cíle 2. praporu 16. pluku. Jednotky se tedy stočily doleva směrem k Easy Red, kde ve stopách 16th RCT postupovaly směrem ke Colleville-sur-Mer. Prapory 115. pluku postupovaly směrem ke shromaždišti jihovýchodně od St. Laurent, kde se měly přeskupit. Velitel, plukovník Eugene N. Slappey, obdržel na pláži rozkaz od Wymana, aby pokračoval k původnímu cíli v oblasti Longueville. Než však stihl vyrazit, objevil se na pláži generál Cota se zprávami ze sektoru 116th RCT. Po poradě s Wymanem bylo rozhodnuto, že jeden prapor 115. pluku bude vyčleněn k dočištění oblasti Saint-Laurent-sur-Mer. Radiové spojení nefungovalo a plukovník Slappey neměl se svými vojáky kontakt, když se kolem 16:00 vydal do vnitrozemí, aby je našel.


Zprávy o postupu do vnitrozemí z Easy Red se dostaly na vyšší velitelství a byly obzvláště vítány, protože velitelství V. sboru nemělo v prvních hodinách téměř žádné informace o dění na pláži, spoléhalo se pouze na informace od námořnictva a předsunutého zpravodajského oddílu plukovníka Talleyho. Tento oddíl se pokusil dostat na pláž ve dvou DUKW, ale bylo patrné, že spojařské vybavení tu cestu nepřečká bez úhony, a tak obě DUKW zůstala poblíž pláží na vodě. Bohužel zprávy z obou zdrojů byly nepřesné, zpožděné v přenosu a navíc nevyznívaly příliš dobře. Potopené lodě, těžká dělostřelecká palba, DUKW potápějící se, vojáci přibití k pláži. První postupy spojeneckých vojáků mnohdy zakryl kouř, veškerá pozornost se navíc upínala k východům z pláží, které byly stále v rukou nepřítele. V 9:45 hlásil V. sbor 1. armádě: "Překážky zaminované, postup pomalý. 1. prapor 116th RCT hlásil v 7:48, že je zastaven kulomety, dvě LCT vyřazeny dělostřeleckou palbou. Obojživelné tanky v sektoru Fox Green potopeny.". V 11:55 neměl stále sbor aktuální informace, a tak hlásil "situace u východů z pláží Easy Fox a Dog v 11:00 stále kritická. 352. pěší divize (německá) potvrzena, 115. pluk dostal v 11:31 za úkol vyčistit výšiny jihozápadně od Easy Red, 16th a 116th RCT na břehu, stále bojují na pláži, vozidla se vyloďují pomalu. Z Easy Green hlášeni němečtí zajatci." Kolem 10:55 začal plukovník Talley dodávat přeci jen pozitivnější zprávy "průnik v rozsahu čety v půli cesty mezi východ E-1 a E-3" a "muži postupují svahem za Easy Red, pravděpodobně naši vojáci na hřebeni". Tyto zprávy se ale na velitelství dostaly až mezi 12:25 a 12:43. A až kolem 13:09 mohl V. sbor hlásit první dobré zprávy na velitelství armády : "dříve přišpendlené jednotky v sektorech Easy Red, Easy Green, Fox Red postupují na výšiny za plážemi". Od tohoto okamžiku se také dařilo velitelství sboru udržovat přehled o situaci na pláži, a další zprávy již byly uklidňující.


Problémy v komunikaci ale brzdily i práci dělostřeleckých pozorovatelů. Když se jeden z nich krátce po poledni přiblížil se svou lodí ke břehu, viděl muže (a mrtvoly mužů) roztroušené po pláži, pod hustou palbou nepřítele přicházející z útesů nad nimi. Požádal velitelství o svolení k raketovému útoku na nepřátelská postavení, to ale velitelství zamítlo s tím, že se tam už mohou nacházet spojenečtí vojáci.





Rangers na Point du Hoe




Zatímco v hlavním sektoru probíhalo vylodění, tři roty 2. praporu Rangers (rota D, E a F) směřovaly na odloučené místo 4,5 kilometru západně. Pod velením podplukovníka Jamese E. Ruddera, velitele Provizorní jednotky Rangers, se 200 mužů vylodilo pod Point du Hoe. Jejich hlavním cílem bylo obsadit tamní opevněnou pozici nepřítele a zničit baterii 6 155mm houfnic, které mohly postřelovat celou pláž Omaha a čluny k ní připlouvající. Mise to nebyla snadná - pláž pod útesem byla jen 25 metrový pruh, následovaly 30-35 metrů vysoké skály. Rangers trénovali několik měsíců na anglickém pobřeží v podobných podmínkách, a za pomoci britských Commandos vytvořili řadu zvláštního vybavení pro tento úkol. Každý z 10 LCA člunů byl vybaven 3 páry odpalovačů raket, ke kterým byla přidělána lana a provazové žebříky. Kromě toho měli muži v každém člunu ještě dvojici menších raket na tenčí lana, skládací žebříky, 4 DUKW vezla 30metrový skládací žebřík podobný těm, které používali hasiči. Vojáci nesli jen minimum vybavení, 4 kulomety BAR a 2 60mm minomety v každé rotě. Dvě zásobovací plavidla vezla batohy, zásoby, výbušniny a munici pro všechny tři roty.



Point du Hoe dnes (Foto Admin 2014)



V hodině H měly roty E a F přistát z východní strany, rota D pak ze západní strany. Ani Rangers se ale nevyhnuly problémy s navigací, a tak směřovali na špatný sektor pláže, když byl omyl objeven, museli se vracet v podstatě paralelně s pobřežím, pod palbou z nepřátelských pozic na útesech, takže invazní flotila dorazila k Point du Hoe se 40minutovým zpožděním. Toto zpoždění způsobilo, že je 8 dalších rot 2. a 5. praporu Rangers nenásledovalo a podle záložního plánu se vylodilo u Vierville (jejich postup je popsán výše). Jedno LCA se potopilo krátce po opuštění shromaždiště, jeden zásobovací člun se potopil 15 minut po začátku cesty a druhý musel vyházet veškerou bagáž, aby se udržel na vodě. Jedno DUKW se dostalo pod palbu 20mm protiletadlového kanónu z útesu a bylo potopeno. Zbylých 9 člunů se přiblížilo k 400metrové pláži na východní straně útesu. Námořní ostřelování ustalo v hodině H, a tak měli obránci čas vrátit se na své pozice. Pozorně je ale sledovala posádka torpédoborce Satterlee, která je obratem zahrnula přívalem projektilů všech ráží, co měla na palubě k dispozici. Navzdory podpoře z moře se na Rangers snesla sprška z kulometů a palba ručních zbraní, ztráty činily 15 mužů. Rangers okamžitě po vylodění odpálili rakety, některým se nepodařilo vytáhnout vodou nasáklá lana až na útes, ale jen jedinému plavidlu se nezdařilo dostat nahoru alespoň jednu kotvu s lanem. V jednom nebo dvou případech byly použity skládací žebříky. DUKW se přiblížila na pláž, ale nepodařilo se jim dostat přes krátery posetý pruh až ke skále, od vody by jejich žebříky na útes nedosáhly. Němci se objevili na hřebeni útesu a začali postřelovat Rangers z pušek a vrhat na ně granáty, odvetou jim byla přesná palba z kulometů spolu s palbou torpédoborce Satterlee, které odradily další pokusy o útok. Rangers na nic nečekali a během pěti minut od přistání již byli první muži na útesu. Ti méně šťastní z nich, kteří zapadli do hlubokých jezírek v kráterech po bombardování, měli se šplháním problémy. Němci přeřízli několik lan, nebo se jim podařilo uvolnit kotvy. Rangers ve skupinkách po třech či čtyřech vojácích vyrazili k pozicím děl. Byli v zemi nikoho, v zemi absolutní destrukce po leteckém bombardování, všechny orientační body zničené a krátery byly tak hluboké, že skupinky vzdálené ne více než pět metrů spolu ztrácely kontakt. Jen málo nepřátelských vojáků bylo spatřeno, a i ti se hned skryli v síti zákopů a trosek. Rangers se postupně dostávali nahoru, zatímco ostatní již prozkoumávali nepřátelské pozice. Kasemata, kde se měla nacházet nepřátelská děla, byla prázdná! Rangers se tedy bez otálení vydali do vnitrozemí, aby splnili další úkol - dosáhnout silnice lemující pobřeží, přerušit jí mezi Vierville a Grandcamp a vybudovat zde obrannou pozici, než dorazí jednotky 116th RCT z pláže. 300 metrů od pozice děl se dostali pod palbu ručních zbraní a dělostřelectva z jihu. 15 mužů bylo zabito nebo zraněno, když se Rangers snažili probojovat vpřed a vyřadili dvě hnízda nepřátelského odporu. 36 mužů rot D a E dosáhlo silnice kolem 8:00, 12 dalších z roty F se objevilo o kus dál a jednotky se spojily. Vojáci zaujali obranné postavení v poli vedle silnice, jedna skupina blokovala cestu od Grandcamp. Během rychlého přesunu narazili jen na malé skupinky nepřátel, které se podařilo zahnat bez vlastních ztrát. Kolem 9:00 se dva vojáci vydali cestou 200 metrů od hlavní silnice a v lesíku nalezli baterii 5 děl, chytře maskovaných a připravených střílet směrem k Omaze či Utahu, s velkými zásobami munice. Jen dělostřelci chyběli. Hlídka zničila dvě děla za pomoci granátů a vrátila se pro další výbušniny. Zatímco byli pryč, podařilo se jiné hlídce dokončit likvidaci houfnic a zapálit připravenou munici. Zpět na útes tedy cestovala zpráva o splnění úkolu, ale zároveň bylo patrné, že se Němci vzpamatovávají z překvapení. Na východě se muži roty F pokusili dobýt kulometné hnízdo, které stálo za většinou ztrát, ale nepodařilo se jim dostat se dostatečně blízko a kulomet tak zůstal v akci, dokud jej dopoledne i s kusem útesu, neposlala do moře dělostřelecká palba z lodí. Západně od Point du Hoe na hraně útesu se ozvalo protiletadlové postavení, které začalo oblast postřelovat. V 7:40 byli všichni Rangers vyloděni a tucet mužů z posledních byl poslán k eliminaci tohoto protiletadlového postavení, byli ale zastaveni minometnou a dělostřeleckou palbou. O pár minut později se ze zákopů a tunelů vyřítili Němci a během rychlého protiútoku zajali všechny muže, až na jednoho. Krajina byla tak pokrytá krátery, že velitelská sekce v kráteru jen o sto metrů dál neměla o této akci vůbec tušení, dokud se jediný přeživší nevrátil zpět. Rangers sestavili další družstvo, tucet vojáků a minometná sekce. Postoupili do poloviny nepřátelského postavení, než je zastavila dělostřelecká palba, která zabila nebo zranila téměř všechny vojáky skupiny. Po zbytek dne byla malá jednotka v ohrožení obklíčení. V troskách se usadili odstřelovači a Rangers přes veškerou snahu nedokázali vyčistit rozbité bludiště zákopů, poničených bunkrů a okopů. 3 nebo 4 Němci se stále drželi na špičce útesu v pozorovacím bunkru. Během odpoledne proběhly dva německé protiútoky, ve směru od Saint-Pierre-du-Mont, ale oba byly zastaveny, ten nebezpečnější za pomoci jediného zbývajícího minometu. Protiletadlová pozice byla stále aktivní a torpédoborec z moře ji stále nemohl zasáhnout. Spojení se skupinou blokující silnici bylo zdlouhavé, tvořili jej jen hlídky, které se musely mnohdy doslova probojovat zpět do svých pozic. Velitelství na FRA - Normandie - Útes Pointe du Hoc nemělo spojení se zbytkem vyloďujících se jednotek na Omaze, ale dařilo se mu udržovat spojení za pomocí světelných signálů a později rádiem, s loděmi v oblasti. Námořní oddíl řízení palby udržoval od 7:28 kontakt s torpédoborcem Satterlee, který zůstal po většinu dne a poskytoval důležitou podporu. Když pak později odpoledne dorazila na velitelství V. sboru stručná zpráva "Point du Hoe nalezen, mise splněna, potřebujeme munici a posily, ztráty velké", vzbuzovalo to na velitelství pochyby a obavy.





Postup do vnitrozemí




Průniky nepřátelskou obranou mezi 8:00 a 9:00 byly rozhodujícím úspěchem vylodění na Omaze, navzdory velkým obtížím. Úspěch to byl ale omezený a znemožňoval plné využití průlomu a dosažení cílů pro den D. Na útesy se zatím dostaly jen zlomky útočících praporů, tvořily je roztříštěné jednotky, které byly málokdy větší než roty a často ne méně než jedna či dvě sekce. Měly jen minimum těžkých zbraní, postupovaly bez tanků a dělostřelecké podpory a určitou dobu trvalo, než bylo vybudováno dostatečné komunikační zázemí, aby bylo možné efektivně koordinovat palbu z lodí na moři. Komunikace mezi jednotkami byla po celý den jen velmi omezená. Jednotky byly promíchané, řada z nich ztratila na pláži své důstojníky. Většina východů z pláží byla stále blokována nebo pod palbou, takže posílení postupujících jednotek nebylo možné. Část jednotek se stále tísnila za pobřežním vlnolamem, mnohdy spíše z psychických důvodů než fyzických, a nějaký čas trvalo, než se je podařilo dostat je za postupujícími vojáky. Záložní pluky zdržely zmatky při vylodění a až do odpoledne nebyly schopné účinně se zapojit do bojů a ani tehdy nebyly použity naplno. Obráncům nahrával terén i situace k tomu, aby vylodění co nejvíce zdržovali. Stále znovu a znovu se Američané dostávali na mušku německých obránců v malých hnízdech odporu v připravených pozicích, často vybudovaných kolem kulometných hnízd v nebo podél živých plotů s dobrým výhledem. Vyhledávání těchto pozic nebylo snadné a i když už se je podařilo nalézt, jejich eliminace s dostupnými zbraněmi také nebyla jednoduchá. Obejití těchto míst obvykle znamenalo rozdělení postupujících vojáků a ztráta kontroly během postupu do vnitrozemí. Potíže z bojů v krajině živých plotů byly velké za jakýchkoliv okolností, ale jako první bojová zkušenost to bylo o to horší. Jakkoliv byli Němci soustředění do jednotek o velikosti roty jen na jednom nebo dvou místech (jako bylo Colleville-sur-Mer), byli schopni zastavit postup V. sboru daleko od jeho vytyčených cílů. Bitva ve vnitrozemí se dá rozdělit do tří oblastí podle tří vesnic, kolem kterých se bojovalo. Ve dvou z nich, v Colleville-sur-Mer a Saint-Laurent-sur-Mer se nacházely silné nepřátelské posádky. Ve všech třech oblastech to byly příběhy boje jednotek menších než prapor, bojujících ve více či méně koordinovaných střetnutích.


Oblast Vierville


V čase mezi 8:00 a 9:00 na 600 mužů stoupalo z pláže v sektoru Dog White. Kromě roty C, která vedla celý postup, to byli i muži 8 rot Rangers, velitelství 116th RCT, ženisté 121. bojového ženijního praporu a zbytky rot B, F, G a H. Malé skupiny měly tendenci se po dosažení hřebenu zastavit a seskupovat do větších těles. Alespoň zdání organizace, které si vybudovali při postupu z pláže, bylo ztraceno, reorganizace probíhala jen pomalu. Ačkoliv přímo v blízkosti nebyly žádné nepřátelské pozice, odstřelovači a kulometná palba ze vzdálenějších postavení spolu s granáty z 88mm děl znepříjemňovaly situaci a trvalo celé dvě hodiny, než se podařilo dosáhnout nějakého postupu. Jedna menší skupina vyrazila do vnitrozemí na vlastní pěst. Četa 5. praporu Rangers, vedená poručíkem Charlesem H Parkerem, Jr., po dosažení hřebenu neviděla žádné další vojáky a tak vyrazila na jihozápad směrem kolem Vierville a k prapornímu shromaždišti. Urazila téměř kilometr, než narazila na nepřátelský odpor u Chateau de Vaumicel, jižně od Vierville. Strávila zbytek dopoledne snahou eliminovat toto nepřátelské postavení na území zámku.


Velitelská skupina 116th RCT dorazila na útes kolem 9:00 a našla vojáky Rangers a 116th RCT rozptýlené v polích na jihu, část vojáků poblíž silnice lemující pobřeží. Jediná fungující radiostanice náležela spojovacímu důstojníkovi 743. tankového praporu. Plukovník Canham tak byl zcela bez spojení s jednotlivými prapory, nevěděl co se děje u východů v oblasti 116th RCT a mohl pouze odhadovat, že ostatní prapory jsou na cestě do plukovního shromaždiště.


Jednotky se daly konečně do pohybu mezi 10:00 a 11:00, kdy generál Cota dorazil a pomohl útvary "rozhýbat". 5. prapor Rangers měl postupovat na jih, přetnout silnici a obejít Vierville z jihu, zatímco jednotky 116t RCT měly postupovat k Vierville přímo. Postup Rangers byl zastaven, když první muži dosáhli silnice - nepřátelský kulomet umístěný v živém plotu v poli na jihu zahájil palbu. Kolona se zastavila, zatímco jedna četa se pokusila kulomet obejít podél souběžného živého plotu. Tam ale narazila na další kulomet, více nalevo. Další četa Rangers se jej tedy vydala zlikvidovat, jen aby cestou narazila na další kulometné hnízdo více na východ. Třetí obchvatný manévr byl také zastaven kulometnou palbou a vojáci se museli stáhnout v očekávání dělostřelecké podpory. 58. obrněný polní dělostřelecký prapor právě vylodil část ze svých děl, ale předsunutý pozorovatel hlásil, že není možné střílet na tuto oblast vzhledem k výši útesů na pláži. 4 hodiny byly ztraceny. Kolem 14:00 se Rangers vzdali snahy postoupit jižně od silnice a místo toho se stočili k Vierville, ve stopách roty C a několika menších skupin 116th RCT, které tudy prošli již dříve, stejně jako rota B 5. praporu Rangers, která zde prošla v domnění, že jí ostatní jednotky praporu následují. Američtí vojáci vstoupili do Vierville před 11:00, krátce za nimi generál Cota, až na drobnou přestřelku při vstupu do obce nebylo po nepříteli ani vidu ani slechu.



Pohled na Vierville - vlevo dolů je sektor Dog Green, v levé straně fotografie pak východ z pláže D-1 (Foto Admin 2014)


Četa roty B, 116th RCT, prošla Vierville a ztratila kontakt s ostatními jednotkami. Četa se stočila na jih směrem k zámku. Cestou narazila na nepřátelské postavení, napadla je a zajala 14 mužů. Ve snaze obejít zámek byla četa napadena další skupinou Němců, kteří právě dorazili na korbách 3 náklaďáků odkudsi z jihu. Zbývajících 25 mužů jednotky se stáhlo k zámku a nemajíce těžkých zbraní, museli odrazit německý útok pomocí přesné palby z pušek. V poledne se k nim připojila Parkerova četa roty A, 5. praporu Rangers, která se k zámku dostala z druhé strany. Ani jedna jednotka netušila, zdali jsou u Vierville další spojenečtí vojáci.


Rota B 5. praporu Rangers a rota C 116th RCT prošly skrz Vierville kolem poledne a vyrazily podél silnice směrem k Pointe du Hoe. Po zhruba 500 metrech je zastavila palba z připravených pozic podél živých plotů kolmo k silnici. Několik dalších hodin tak obě jednotky strávily ve snaze obejít po křídle a eliminovat tuto nepřátelskou pozici. Kulometná postavení byla dobře skrytá, pokaždé, když se Američané pokusili přejít otevřený prostor, snesla se na ně palba z kulometů i pušek ze vzdálenosti 200-300 metrů. V 17:00 dorazila hlavní část jednotek Rangers, bylo zahájeno plánování útoku, ale ten byl nakonec odvolán a posunut na pozdější dobu. Plukovník Canham rozhodl, že se nebude postupovat směrem k Pointe du Hoe, protože jeho Rangers tvořili větší část obránců Vierville.


Velitelská sekce 116th RCT prošla Vierville kolem poledního směrem k předem určenému postu jihozápadně od vesnice. Velitelé zjistili, že kromě nepřátelských odstřelovačů nejsou v okolí žádné jednotky a že jsou v podstatě izolováni. Četa roty B, 5. praporu Rangers se objevila díky obchvatnému manévru a zůstala, aby poskytla velitelství ochranu. Patroly, vyslané směrem k Louviéres s cílem najít jednotky 2. praporu, se probojovaly zhruba kilometr na jih, ale pak se musely vrátit, aniž by narazily na jediného amerického vojáka. Přestřelky přetrvávaly kolem velitelského stanoviště celé odpoledne a nejméně 15 Němců bylo zabito v blízkosti velitelství. V 18:30 dorazil velitel 1. praporu, který přišel ze sektoru Charlie a až tehdy se plukovník Canham dozvěděl, co se dělo na pláži před východem u Vierville. Kolem půlnoci došla informace, že se 2. a 3. prapor nacházejí poblíž Saint-Laurent-sur-Mer.


Při soumraku tak byla oblast Vierville nejslabším místem předmostí na Omaze. 5. prapor Rangers, zbytky 1. praporu 116th RCT a několik menších jednotek a částí 2. a 3. praporu drželo obranné pozice západně a jihozápadně od vesnice, zatímco další americké jednotky nebyly blíže než v Saint-Laurent-sur-Mer. Posily se v tomto sektoru nevylodily, východ z pláže se během večera teprve připravoval k otevření. Pokud by byly k dispozici jednotky, mohl být východ z pláže otevřen již během odpoledne. Mezi 12:00 a 13:00 se na německá opevnění snesla dělostřelecká palba lodí, naváděná vyloděnými pozorovateli, do akce se zapojila svými mohutnými děly i bitevní loď USS Texas. Po prvních 4 salvách torpédoborec McCook hlásil, že Němci opouštějí pozice a vzdávají se. Ženisté na pláži převzali 30 zajatců. Další palba směřovala na mohutné opevnění. Krátce poté, co děla umlkla, se na pláži objevil generál Cota, aby zjistil, proč se stále nedaří dostat z pláže vozidla. Se skupinou 4 nebo 5 dalších vojáků minul nepřátelská postavení, protitankovou zeď a dostal se na pláž, aniž by přilákal palbu obránců. Během cesty vzali 5 zajatců, střílejících z děr na útesu, ti je pak provedli minovým polem. Generál viděl jen pramalou aktivitu u východu D-1 - jediná pěchota poblíž byly vyčerpané trosky roty A, 116th RCT, tanky pak byly dále na východ. Generál Cota pokračoval v cestě podél pobřežní silnice, aby zjistil stav věcí u les Moulins. Tam ženisté právě zahájili čištění východu k Vierville.


121. bojový ženijní prapor, zodpovědný za východ D-1, prošel stejně jako všechny ostatní jednotky, problémy při vylodění. Přišel o tři čtvrtiny všeho vybavení a významnou část svých mužů. Důstojníci praporu po několik hodin shromažďovali své muže a snažili se zachránit vybavení a výbušniny z pláže. Malé hlídky se snažily napadat nepřátelská postavení. Jedna hlídka vstoupila do opevnění v Hamel-an-Pretre, našla je zničené námořní palbou a téměř opuštěné. Opevnění zde, stejně jako u Vierville, bylo propojeno dlouhými podzemními tunely, které skýtaly dobrý kryt pro německé obránce a znemožňovaly kompletní vyčištění obranné pozice.


Četa roty A, 5. praporu Rangers, se probojovala až k Pointe du Hoe, 6 kilometrů přes nepřátelské území. Poručík Parker se svými muži opustil kolem 14:30 zámek jižně od Vierville a vydal se ke stanovenému shromaždišti praporu. Cestou narazili na několik německých pozic a zlikvidovali je, přičemž zabili nejméně 2 Němce a zajali dalších 12. Dva tucty Rangers dorazily ke shromaždišti, ale když zde nenalezly žádné další americké vojáky, předpokládaly, že 5. prapor vyrazil směrem k Point du Hoe a rozhodly se vydat tamtéž. Rangers se vyhnuli hlavní silnici a po menších cestách prošli Englesqueville-la-Percée do pozic jižně od jejich cíle, než je zastavila palba. Rangers se pokusili prorazit, ale nepřítel byl na obou křídlech a jednu chvíli to vypadalo, že se jednotka bude muset vzdát. Nakonec se jim ale podařilo probojovat zpět, opustili cesty a vydali se přes pole, kde se spojili s muži 2. praporu Rangers u Pointe du Hoe. Ačkoliv se četa za celou dobu nesetkala s dalšími muži 5. praporu, věřila, že ten se musí nacházet někde poblíž a v tomto smyslu také informovala plukovníka Ruddera.



Oblast St. Laurent


Kromě roty M, přibité na pláži před východem E-1 se většina 3. praporu 116th RCT dostala na výšiny nad pláží kolem 10:00 a zahájila postup na jih. Díky silnému odporu nepřítele se jim ale po zbytek dne nepodařilo postoupit o více než 800 metrů.


Nelze vytvořit jasný a přehledný obraz bojů toho rána, protože si více než tucet různých skupin probojovávalo svou cestu normandskou krajinou směrem k vesnici Saint-Laurent-sur-Mer, kde se nacházelo stanovené shromaždiště praporu. Pole mezi pláží a Saint-Laurent-sur-Mer nebyla tak hustě lemována živými ploty a otevřená krajina tak více zdůrazňovala nepřátelskou palbu, i když byla nepřesná a rozptýlená. Vojáci rot L a I se museli probít přes řadu dobře ukrytých pozic nepřítele, kulometná hnízda a zákopy, ale kolem poledne již byla většina roty L a část roty I na severozápadním okraji Saint-Laurent-sur-Mer, kde do obce vstupuje silnice od les Moulins. Nepřátelská raketová baterie byla zničena pomocí minometů roty I a palby lodních děl. Rota K byla poblíž a velitel praporu se snažil zorganizovat jednotky. Major Bingham postupoval z pláže na východ a s částí mužů rot F, H a velitelstvím 2. praporu nyní pokračoval do vnitrozemí. Nepřátelský odpor ale zesiloval, odstřelovači komplikovali přístupy do vesnice, ale nejvíce problémů bylo na západním konci Saint-Laurent-sur-Mer. Zde byla zakopána jednotka o síle roty a kontrolovala přístupy na hlavní křižovatku i cestu od východu z pláže. Dva týmy z roty K a pár mužů roty I se ve snaze obejít nepřátelskou pozici dostalo přes východ z pláže zhruba na půl cesty směrem k les Moulins, pak narazili na silnici a v dohledu na muže 5. praporu Rangers. Rozhodli se je následovat směrem k Vierville. Po cestě byly muži roty K napadeni z boku a ztratili několik vojáků po překvapivém kulometném přepadu. Nakonec dorazila rota K k plukovnímu velitelství, kde strávila noc coby zabezpečovací jednotka.


Zbytek praporu byl zastaven u křižovatky po zbytek odpoledne. Několik pokusů o postup bylo zastaveno kulometnou palbou z míst, která se vojákům nedařilo objevit. Většina ztrát roty L toho dne pochází právě z této oblasti. Po setmění se větší část 3. praporu stále nacházela na konci rokliny vedoucí z pláže, doplněná o rotu M, která mezitím dorazila z východu E-1. Nedaleko se nacházel velitelský oddíl 2. praporu s hrstkou vojáku rot G a H, zbytek praporu byl rozptýlen v celé oblasti mezi Colleville a Vierville a část vojáků stále byla na pláži před les Moulins.


Saint-Laurent-sur-Mer se ukázal být překážkou v postupu i pro muže 115. pěšího pluku, přicházející ze severovýchodu a směřující na jihozápad ke svému shromaždišti. Dopravní prostředky pluku nebyly určené k vylodění během dne D, a tak muži nesli těžký náklad, zejména muži nesoucí minomety, kulomety a munici. Občasná palba nepřítele narušovala a zpomalovala postup. 2. prapor dosáhl Saint-Laurent-sur-Mer, narazil na nepřátelský odpor a zbytek odpoledne se snažil eliminovat nepřátelskou jednotku o odhadované síle čety. I tentokrát byl pro nezkušené vojáky největší problém lokalizovat nepřátelské pozice. Když za soumraku konečně mohli vojáci zahájit útok, dopadly na vesnici granáty spojeneckých lodí, bohužel i mezi americké vojáky, a postup se zastavil. Prapor se stáhl jižně od Saint-Laurent-sur-Mer, kde se spojil s 1. praporem a kde přečkaly noc. 1. Prapor dosáhl pozice poblíž silnice na Formigny, několik set metrů jižně od Saint-Laurent-sur-Mer a pomalu postupoval navzdory minometné palbě a odstřelovačům. 3. prapor se k silnici spojující Saint-Laurent-sur-Mer a Colleville-sur-Mer nedostal před soumrakem.


Části 5 praporů tak strávily odpoledne a večer dne D bojem v oblasti zhruba 2 kilometrů čtverečních s roztroušenými skupinkami nepřátel. Efektivita této bojové síly byla omezena řadou faktorů, od nedostatku komunikace po nedostatek dělostřelecké podpory a tanků.



Oblast Colleville


Když se rota G dostala za útesy a kolem 9:00 vyrazila do vnitrozemí, v cestě jí stálo jen několik střelců a občasné známky minového pole. Rota rychle postoupila kilometr na jih, postupovala do původně určené oblasti a podle plánu. Prvním cílem byla oblast, kde se měli shromažďovat němečtí vojáci zhruba 400 metrů západně od Colleville, odtamtud se pak rota měla stočit do Colleville. Shromaždiště bylo dosaženo kolem 9:30 a na rotu se sesypala hustá palba automatických zbraní a minometů z obou křídel. V dvouhodinově bitvě dům po domu vytlačili Američané německé obránce ven z oblasti. Rota ztratila 12 mužů. Zbytky roty F a malá skupina z roty H, spolu s dvěma sekcemi roty E 116th RCT následovaly rotu G a připojily se k ní, čímž bylo k dispozici hruba 150 vojáků pro útok na Colleville. Krátce po poledni četa roty G zahájila postup na západním okraji vesnice, ale po obsazení prvních několika budov ji zastavila silná nepřátelská obrana. Zbytek roty byl roztažen dále na západ a krajní sekce postupně ztratily kontakt. Kvůli nedorozumění se dvě sekce 116th RCT stáhly zpět k bivakovací oblasti, zatímco malé skupiny obránců pronikly vzniklou mezerou. Bunkr v ústí východu E-3 byl stále aktivní, palba přicházela z boků i zezadu a vytvářela dojem obklíčení. Další dvě hodiny ztrávila rota G v obraně, z boje vyřadila 18 Němců - tato akce byla asi největším náznakem německého protiútoku dne D. Kolem 15:00 dorazily Američanům posily ve formě 2. praporu 18. pěšího pluku, dorazivšího z východu E-1 s rozkazem převzít pozice 2. praporu 16. pěšího pluku. Rota G ale nebyla schopna postoupit dále do vesnice a vlastní námořní dělostřelecká podpora zasáhla 8 mužů, zatímco nepřítel zůstal nezasažen. Jakkoliv se rota G cítila osamocena, řada dalších jednotek postupovala z pláže a kolem poledne se nacházela v blízkosti Colleville. Praporní i plukovní velitelství organizovalo jednotky mezi sektorem Easy Red a Colleville, i když spojení stále nebylo dostatečné, živé ploty znemožňovaly pozorování a malé skupiny nepřátel se stále držely v pozicích, které americké jednotky obešly, a čas od času spustily palbu do boku či týla procházejících vojáků. Ti se pak museli vracet a zapojit se do dočišťovacích operací, které zabraly další 2 až 3 hodiny. Kromě toho se náhle objevovali němečtí obránci, stahující se z postavení u pláží, v sektorech, které již byly považovány za vyčištěné. Po celý den se tak v oblasti mezi východy E-1 a E-3 odehrával bezpočet menších střetnutí.


Podplukovník Herbert C. Hicks, Jr., velitel 2. praporu 16th RCT, následoval rotu G ke Colleville a snažil se dostat i zbytek svých mužů do této oblasti. Jediná větší jednotka, na kterou narazil, byla skupina asi 50 mužů roty E, včetně sekce poručíka Spaldinga od východu E-1. Skupina dosáhla silnice lemující pobřeží kolem poledne a postupovala dále několik set metrů, aby pokryla pravé křídlo roty G. Skupina se dostala pod palbu zezadu a ztratila kontakt s ostatními jednotkami. Odpoledne skupina vyhodnotila, že jí hrozí odříznutí a stáhla se zpět směrem ke Colleville. Mezitím do stejné oblasti začaly přicházet jednotky 1. praporu. Roty B a C dosáhly silnice kolem 13:00 v bivakovací oblasti v místech, kde již prošla rota G. Několik hodin zabrala snaha vyčistit okolní stromy od snajperů a do setmění postoupili jen o 300 metrů dále na jih. Rota A, která se hůře dostávala na útesy, strávila dopoledne bojem s kulometným hnízdem v lese na kraji východu E-1, a ke svému praporu se připojila v průběhu odpoledne.


18. pěší pluk přistával u východu E-1 mezi 11:00 a 14:00 a tak, jak jeden po druhém prapory vyrážely do vnitrozemí, je generál Wyman přesměrovával z původních cílů na ty, které měly původně splnit jednotky 16. pěšího pluku. 2. prapor postupoval směrem ke Colleville, aby pomohl 2. praporu 16th RCT, po cestě stále obtěžován malými skupinkami nepřátel, jejichž palba si vyžádala několik obětí. V 15:00 prapor procházel západně od roty G a do soumraku dorazil na výšinu zhruba 500 metrů jižně a jihovýchodně od Colleville, aniž by narazil na větší odpor zepředu - starosti mu dělala hlavně palba z týlu. 1. prapor se ocitl přímo před dvěma četami Němců bránících zákopy nedaleko ústí východu E-1 a bojem strávil zbytek odpoledne, zatímco se obránci snažili uniknout přes již dříve opuštěné a vyčištěné pozice. 3. prapor jako rezerva obdržel v 16:15 rozkaz převzít cíle 1. praporu 16th RCT - obsadit Formigny a Surrain. V 18:00 byl 3. prapor, obtěžovaný odstřelovači, stále severně od pobřežní silnice a dostal nový úkol, dobýt výšiny jižně od silnice a vyplnit mezeru mezi jednotkami 1. pěší divize a 29. pěší divize. Ještě kolem půlnoci se praporu nedařilo silnici překročit. 1. prapor, který se mezitím vypořádal s odporem v ústí východu E-1, dostal za úkol postupovat směrem k Surrain. O půlnoci se nacházel nedaleko silnice spojující Saint-Laurent-sur-Mer a Colleville.
1,5 kilometru východně od Colleville, po celý den osamocen, bojoval 3. prapor 16th RCT, bez spojení se zbytkem pluku. Po dobytí pozic u východu F-1 se promíchané jednotky zreorganizovaly a vyrazily do vnitrozemí. Skupinu tvořily části celkem 6 rot, ale přesto neměla o moc víc než stovku mužů. Skupina vyslala napřed hlídky, ale jedna z nich, vyslaná k Cabourgu, se dostala přímo do německého postavení a byla zajata. Nepřítel, který stále držel pozice v týlu, se dokonce pokusil o protiútok jednotkou v síle čety. Během odpoledne se Američané dostali do le Grand-Hameau, a protože Cabourg držela početná německá posádka, nebylo o nemožnosti dalšího postupu žádných pochyb. Během večera se z pláže dostaly další jednotky, spolu se 17 tanky a 3. prapor zaujal obranné postavení blokující pobřežní silnici u le Grand-Hameau.

26. pěší pluk dorazil do shromažďovací oblasti na moři kolem 13:00 a obdržel rozkaz k vylodění v 18:00 poblíž východu E-3. Pluk se dostal na pláž v 21:00 a další rozkaz mu ukládal umístit 3. prapor na silnici jižně od Saint-Laurent-sur-Mer ve směru na Formigny, 2. prapor měl zůstat za ním a být připraven hned ráno vyrazit do útoku. Prapory postupovaly ke svým cílům během noci. 1. prapor postupoval východně od východu E-3, aby ochránil levý bok 16th RCT.


Generál Huebner a jeho velitelský oddíl 1. pěší divize se vylodili v sektoru Easy Red v 19:00 a připojili se ke generálu Wymanovi na jeho velitelském stanovišti na kraji východu E-1. Generál Gerow a předsunuté velitelství V. sboru opustili USS Ancon ve 20:30 a vydali se na břeh.



Situace na pláži - odpoledne


Po poledni torpédoborce pokračovaly v palbě na nepřátelská postavení podél pláže. Pozice bránící východ u Vierville byly umlčeny do 13:00, krátce na to byla nebezpečná postavení na boku celé pláže na Pointe de la Percée doslova ustřelena i s útesem. Obojí mělo za následek výrazné zlepšení situace na pláži, nikoliv však zastavení veškerého odporu. Stále se našlo dostatek zbraní, které blokovaly tři hlavní východy z pláže Omaha. Východ u Vierville byl relativně připraven k otevření, jak demonstrovala procházka generála Coty, ale v oblasti stále nebyl dostatek vojáků pro systematické dočištění oslabených pozic. Odpor u východů D-3 a E-3 neochaboval. Němci mistrně využívali bludiště tunelů a spleť zákopů, aby znovu obsadili pozice, které se již zdály vyčištěné, odstřelovači se znovu objevovali na útesech, kde již předtím procházely skupiny amerických vojáků. Z vnitrozemí stále přicházela sporadická dělostřelecká palba, která byla zejména citelná východně od sektoru Easy Green a dosahovala svého maxima v odpoledních hodinách. Cílem byly stále čluny na moři a vozidla na pláži, a ačkoliv palba nebyla dostatečně silná, aby způsobila těžké ztráty nebo zastavila vylodění, způsobila alespoň zmatek a ztížila postup Spojenců z pláží. Pozorovatelům ani průzkumným letounům se nedařilo lokalizovat tyto německé baterie, a tak námořnictvo nemohlo efektivně zasáhnout. Torpédoborec Carmick se spolu s dělostřeleckými pozorovateli na břehu kolem 17:20 pokusil lokalizovat baterii střílející na východ E-1, ale neúspěšně. Navzdory ostřelování ale ženisté postupně čistili pláže a organizovali pohyb do vnitrozemí. S odlivem se znovu objevily podvodní překážky a ženisté tak mohli pokračovat v jejich likvidaci, i když jim práci stěžovali odstřelovači na útesech. Dokončeny byly tři průchody započaté ráno, vytvořeny 4 nové, a rozšířeny některé dřívější. Do večera tak bylo hotovo 13 průchodů a zhruba 35 procent všech překážek na plážích bylo zničeno. Za pláží ženisté vytvářeli průchody v minových polích, probourávali kamenitý násep a vlnolam a snažili se udělat vše proto, aby bylo možné zprovoznit jednotlivé východy. Na pláž proudily další a další jednotky, ale ani těm se nevyhýbaly zmatky v navigaci, a tak ačkoliv byl sektor Fox připraven, 336. ženijní prapor, který se zde měl vylodit, přistál o 4 km dále na opačném konci Omahy a v 15:00 mu nezbylo nic jiného, než se vydat na strastiplnou cestu východem F-1, zatímco jej po cestě, zejména kolem východů D-3 a E-3, postřelovalo německé dělostřelectvo. U východu D-3 byla palba tak silná, že muži přebíhali otevřené prostranství po dvojicích. Když jich prošla zhruba polovina, byl zasažen buldozer, který zde pracoval na kamenitém valu, a dým z hořícího stroje zakryl zbytek postupu. Ženisté se dostali k východu F-1 kolem 17:00, na pláži za sebou nechali 6 mužů. Přívěs plný výbušnin, tažený traktorem, celou cestu přečkal bez úhony.


Hlavním úkolem pro zlepšení situace v celém sektoru bylo dostat z pláže vozidla. Až palba torpédoborců a postup 18. pěšího pluku zlikvidovaly poslední odpor obránců východu E-1. Ženisté 1., 37. a 149. praporu se mohli pustit do práce. Buldozery mezi 12:00 a 13:00, navzdory palbě odstřelovačů, vybudovaly cestu na západním svahu směrem k Saint-Laurent-sur-Mer a vozidla se okamžitě dala do pohybu. Vyloďování bylo obnoveno na Easy Red a Easy Green, první skupina připravených DUKW přistála v 14:00, a protože Němcům chyběl předsunutý dělostřelecký pozorovatel u východu E-1, byla palba nedostatečná a neohrozila nově připlouvající posily. V 15:00 se ale objevil nový problém - vozidla nemohla pokračovat, protože nepřátel stále držel vesnici Saint-Laurent-sur-Mer, pohyb se zastavil. Vozidla zůstala namačkána nárazník na nárazníku. Kolem 16:00 ale ženisté dokončili cestu směrem k pobřežní silnici, jižně od původně plánované cesty. Vozidla opět mohla pokračovat a pohyb se nezastavil po zbytek dne. V 17:00 všechny zbývající tanky 743. tankového praporu obdržely rozkaz postupovat do vnitrozemí a 4 z nich se následně zúčastnili neúspěšného pokusu o dobytí Saint-Laurent-sur-Mer ještě před soumrakem.


U ostatních východů se tak dobře nedařilo. Východ D-1 u Vierville-sur-Mer byl vyčištěn příslušníky 121. bojového ženijního praporu, ale postup byl blokován dělostřeleckou palbou, která zasypávala cestu troskami. S příchodem noci se doprava dostala až k vesnici, 121. prapor vybudoval shromaždiště a 743. tankový prapor přenocoval u Vierville. Východ D-3 v les Moulins byl stále blokován nepřítelem, i když i jeho síla postupně ochabovala. Práce na východu E-3 probíhaly v intervalech mezi znatelnou dělostřeleckou a minometnou palbou, a když vše zakryla noc, mohli ženisté dokončit cesty tak, aby východem po půlnoci mohly začít vyjíždět tanky. 33. ženijní prapor se jal čistit miny u východu F-1 a vybudoval novou 4 metry širokou cestu svahem nahoru. Vyloďovací plány byly upraveny, aby byla tato šance využita.


Rota B 745. tankového praporu, vyloděná v 16:30 v sektoru Fox Green, ztratila 3 tanky kvůli protitankovým minám, ale podařilo se jí do 20:00 dostat na výšiny. V oblasti východu E-1 se začalo vyloďovat i dělostřelectvo, které se po celý den nedostalo na pláž a které mohdy utrpělo vysoké ztráty ještě na moři. Jediná zbývající houfnice 111. polního dělostřeleckého praporu byla přičleněna k 7. polnímu dělostřeleckému praporu, který sám přišel o 6 děl. Děla přistála po 13:00 a první palbu provedla v 16:15 na kulometné hnízdo poblíž Colleville. Díky problémům s komunikací a řízením palby to zároveň byla jejich poslední akce toho dne. 6 samohybných děl M7 62. obrněného polního dělostřeleckého praporu, kterým se nepodařilo dostat na pláž během dopoledne, se vylodilo mezi 15:00 a 18:30, dvě další byla ztracena. Baterie se přesunula 200 metrů do vnitrozemí, ale zatím nezahájila palbu. Zbytek praporu (8 M7) se vylodil v sektoru Fox Green za soumraku a postupoval směrem na Colleville. 58. obrněný polní dělostřelecký prapor ztratil během ranních pokusů o vylodění 5 houfnic, zbytek se vylodil po poledni a kolem 18:00 podporoval 115. pěší pluk při postupu u Saint-Laurent-sur-Mer. 32. prapor polního dělostřelectva se vylodil večer a zaujal postavení severovýchodně od Saint-Laurent-sur-Mer. Tato jednotka ztratila 2 děla na moři a 25 vozidel během přistání (z nichž některá byla posléze zachráněna), spolu s 28 muži. S nadcházející nocí tedy byly v sektoru Omaha části 5 dělostřeleckých praporů, ale jejich ztráty tvořilo 26 děl a velká část dalšího vybavení. Kromě jednoho úkolu pozemní dělostřelectvo nezasáhlo do bojů ve vnitrozemí. Podobně tak dva protiletadlové prapory, které musely počkat na další úsvit, než mohly zahájit svou cestu do nitra Francie.


Organizace na plážích byla ještě v plenkách. Hlavní tepna severovýchodně od Saint-Laurent-sur-Mer byla ucpána vozidly a vybavením všeho druhu. Pláž před východem E-1 byla přecpána vybavením a zmatky, které se nashromáždily ráno stále komplikovaly situaci na mnoha místech. Zdravotníci nemohli vybudovat své zázemí ve vnitrozemí, zásoby čekaly na vybudování skladů a "ztracené" skupiny vojáků se snažily najít své útvary. Muži se s přicházející nocí zakopávali, kde mohli, někteří i v písku a na svazích nad pláží. V celém prostoru mělkého předmostí pak palba odstřelovačů vyvolávala bouřlivou reakci ze strany Američanů. Něco jako týlová oblast zatím neexistovalo.


Konec dne D na Omaze


Útok v sektoru OMAHA uspěl, ale bylo to těžší, než se počítalo. Malé skupiny, které se během rána probojovaly z pláží, neměly dostatek sil, aby pronikly více do vnitrozemí. Zpoždění v likvidaci odporu kolem východů z pláží zbrzdilo posily, dělostřelectvo a zásoby. Tvrdý odpor obránců omezil postup Spojenců na oblast ne více nez 2 km do vnitrozemí u Colleville a ještě méně na západě u Saint-Laurent-sur-Mer. Tato oblast se měla podle původních plánů stát týlovou oblastí, ale během noci na 7. 6. to bylo předmostí v kontaktu s nepřítelem. Vylodění pokračovalo za dělostřeleckého bombardování z vnitrozemí.


Pěchota se dostala na pláž navzdory všem obtížím v měřítku, v jakém bylo naplánováno - do soumraku bylo v oblasti 5 pluků. Dělostřelectvo zaostávalo za plánem, stejně tak logistika - z plánovaných 2400 tun zásob určených k vylodění v den D se na pláž dostalo jen zhruba 100 tun. Zásobování municí bylo v kritickém stavu a v chodu jej udržela pouze skutečnost, že se na pláž dostalo 90 ze 110 naložených DUKW. Doprava z pláže se teprve začínala organizovat a bylo patrné, že i zde dojde k dalším zpožděním.


Záznamy jednotek toho dne jsou útržkovité a ztráty mužů i vybavení nelze stanovit přesně. První odhady ztrát byly vysoké, protože zahrnovaly i řadu "nezvěstných", kteří se vylodili v jiných částech pláže, daleko od svých jednotek a zůstali od nich odděleni po další dva i tři dny. Ztráty V. sboru byly odhadovány na 3000 mrtvých, zraněných a nezvěstných. Dva útočící pluky (16th RCT a 116th RCT) ztratily každý zhruba 1000 vojáků. Nejvyšší procentuální ztráty měly jednotky vyloďující se v prvních hodinách, včetně ženistů, tankistů a dělostřelců.


Ať už na moři či na pláži, ztráty vybavení byly vysoké. 26 děl, více než 50 tanků bylo ztraceno. Ztráty nákladních aut a materiálu jsou neúplné - například 4042nd Quartermaster Truck Company se na břeh dostala jen s 13 z původních 35 dvouapůltunových nákladních vozů, ale taková ztráta byla vyšší než průměr.


Námořnictvo uvádí ztrátu 50 vyloďovacích člunů, 10 větších plavidel a poškození mnohem větší množiny plavidel.


Hlavní příčinou ztrát byla nečekaně vysoká síla obránců v sektoru - během dopoledne se podařilo zajmout vojáky nejen 726. pěšího pluku, ale i všech tří pluků 352. pěší divize (914., 915. a 916. pluku). Během května, kdy se na poloostrov Cotentin přesunula 91. divize a do oblasti Caen 21. tanková divize i německá 7. armáda posilovala obranu mezi řekami Orne a Vire. 352. pěší divize, přesunutá z oblasti Saint-Lô, převzala sektor od Isigny po oblast východně od Bayeux. Jednotky 726. pěšího pluku zjevně zůstaly ve svých postaveních a byly doplněny o muže 352. pěší divize. Obranné pozice tak byly plně obsazené, záložní týmy byly k dispozici u některých zbraní a poblíž pláže se nacházely další jednotky schopné zapojit se do obrany. Části 352. pěší divize bojovaly i proti Britům u Bayeux a 915. pěší pluk byl během dne D odvelen ke Caen. Dělostřelectvo, které postřelovalo pláže, zřejmě náleželo k diviznímu dělostřelectvu 352. divize - 4 prapory.


I s ohledem na sílu německé obrany je překvapivé, že se Němci během dne nezmohli na protiútok, zřejmě v důsledku ztráty kontroly a spojení mezi jednotkami, leteckého a dělostřeleckého bombardování Spojenců. Zejména během rána, kdy z pláží postupovaly jen nepočetné skupiny amerických vojáků bez podpory dělostřelectva by protiútok jednotky v síle praporu u Colleville či Vierville dozajista zatlačil Spojence zpátky na pláž. Německá síla se rozdrolila do obrany v malých skupinách, které se nezmohly na víc, než jen zpomalení amerického postupu. Německé jednotky byly nasazovány postupně, často promíchané (například jednotky 915. pluku byly identifikovány na Omaze, východně od Bayeux i u Isigny) a nic nenasvědčovalo agresivní obraně podle německé taktické doktríny. O to víc, že 352. pěší divize byla ofenzivním útvarem, jehož úder byl očekáván druhý den vylodění. Jeho nasazení k obraně pláže a prostoru těsně za ní sice ztížil samotné vylodění, ale nedosáhl žádného obranného úspěchu. V. sbor tak přečkal těžkou krizi a jeho úspěch lze měřit i jinak, než jen velikostí dobytého území. 352. pěší divize byla spotřebována v obraně a Němci tak ztratili jednotku pro případné protiútoky v době, kdy bylo americké předmostí ještě zranitelné. Následujících několik dní mělo ukázat, zdali byla 352. divize použita moudře, či nikoliv. Zpoždění na Omaze bez nasazení nepřátelských rezerv do protiútoku neznamenalo nakonec nic.


Dalším faktorem byla i úplná absence německého letectva nad oblastí a úplná spojenecká letecká převaha. Jistě si dokážeme představit, co by znamenalo pro muže na pláži, připlouvající čluny a vybavení, kdyby se nad pláží objevily letouny Luftwaffe. Nic takového se ale nestalo. Večerní nálet 22 bombardovacích letounů na lodě před plážemi nezaznamenal jediný zásah a Němci o 3 stroje přišli. Zato Spojenci měli letectvo nad plážemi po celý den (a dny následující). 8. letecká armáda se po bombardování před vyloděním zaměřila na izolaci celé oblasti a druhá mise toho dne, provedená 1264 těžkými bombardéry, si vzala na mušku dopravní uzly od Bretaně po Seinu. Podobně tak 9. letecká armáda vyslala během dne do vzduchu 1011 letadel, některé již podruhé. Její stíhací bombardéry se během dne snažili eliminovat nepřátelské dělostřelectvo mezi Isigny a Bayeux, u Maisy a Géfosse-Fontenay. Britské taktické letectvo provedlo 2489 vzletů.





Shrnutí




Omaha se stala symbolem celého vylodění a dozajista při dnešním pohledu do historie zastínila boje v ostatních sektorech spojeneckého vylodění. Američané se vylodili v krajně obtížných podmínkách, proti dobře připravenému nepříteli, v krupobití kulometné palby, přes zaminované překážky, často na nesprávném místě a první minuty na pláži byly pro ty, kterým se podařilo dostat z vyloďovacích člunů, peklem na zemi. Jednotky ztratily i polovinu svých mužů, z mnoha člunů se sotva zachránilo několik jednotlivců a vypadalo to, že se americký výsadek v tomto sektoru utopí v krvi. Přesto ale otřesení a vysílení muži našli dostatek odvahy a bojového ducha, aby se nenechali postřílet v postupujícím přílivu a během několika hodin prolomili Hitlerův léta budovaný Atlantický val. Dnes tichý úsek pláže plný rekreačních domků mezi Vierville a Colleville zůstane navždy zapsaný pod názvem Krvavá Omaha. Omaha zůstává předmětem obrovského zájmu a medializace, bohužel ne vždy v pozitivním slova smyslu - tendence neustále dramatizovat a přehánět je jasně patrná - proto je potřeba se na ztráty Američanů toho dne podívat s určitým odstupem - Omaha nebyla nejkrvavější bitvou amerických dějin, i další americký postup do krajiny živých keřů směrem k Saint-Lô je stál denně 1200 mužů a ztráty se tak mnoho nelišily od těch, které utrpěly útvary na Omaze.


Omaha tak zůstane pomníkem lidského odhodlání a branou, kterou po řadu dní proudily spojenecké jednotky do Normandie, aby se zapojily do ofenzivy proti hitlerovskému Německu.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508977 Verze : 26

5.5 PLÁŽ UTAH





Plánování, cíle, terén




V rámci plánování operací spojeneckých vojsk ve Francii bylo nutno zajistit dostatečné zásobování, a proto jedním z hlavních cílů vylodění v rámci operace Neptun bylo i zajištění přístavu Cherbourg. Americký obojživelný výsadek na pláži UTAH a v vzdušný výsadek v jejím týlu měly zajistit kromě krytí boku invazních jednotek i co nejrychlejší postup směrem na Cherbourg a vyčištění poloostrova Cotentin od německých jednotek.


Kromě vojáků německé armády se měla postavit vyloďujícím se vojskům sama příroda ve formě dvou toků - řeky Douve a jejího hlavního přítoku, řeky Merderet. Řeky a jejich mokřady se během přílivu ocitají pod úrovní mořské hladiny, a tak pokud by byla otevřena vrata na řece v la Barquette severně od Carentanu, došlo by k zaplavení a odříznutí poloostrova Cotentin od zbytku Normandie, s výjimkou cest přes Carentan a Pont l'Abbe na východě a úzkým pruhem země mezi Saint-Lô-d'Ourville a Saint-Sauveur-de-Pierrepont na západě. Bylo tedy nutné obsadit tyto oblasti, aby bylo zajištěno krytí levého křídla a týlu jednotek postupujících severně k Cherbourgu a zároveň zajištění těchto klíčových bodů jako cest ven z odříznutého poloostrova.


Oblast východního pobřezí poloostrova Cotentin mezi ústím řeky Douve a oblastí Quineville byla uměle zaplavována zahrazením ústí potoků v oblastí pláží, takže celá oblast souběžná s pláží do hloubky 2-3 km byla až na několik úzkých průchodů velmi špatně prostupná, což nahrávalo obráncům.


Samotná pláž Utah, východně od města Sainte-Mère-Église, je bez výraznějších terénních nerovností, na rozdíl od sousední pláže OMAHA. V délce zhruba 10 km se podél pláže UTAH táhne zeď ve výši 1-2 metrů, v mnoha místech zasypaná navátým pískem z pláže. Vrch zdi byl zabezpečen ostnatým drátem a průchody v místech, kde zeď protínaly jednotlivé cesty vedoucí k pláži, byly zablokované. Za zdí pokračovaly písčité duny, 3-6 metrů vysoké, v šířce od 150 do 1000 metrů. Za nimi pak následovala zaplavená oblast.


Pláž a její východy tak mohla bránit relativně málo početná jednotka obránců.


Od počátku roku 1944 v souvislosti s návštěvou polního maršála Erwina Rommela, zodpovědného za obranu oblasti, výrazně zesílilo budování obranných prvků podél této pláže, takže na útočníky čekala řada překážek směrem do moře, od kůlů a zábran (obvykle zaminovaných) přes železné ("České") ježky až po "Belgické brány".



Polní maršál Erwin Rommel v únoru 1944 na inspekci v Normandii
Zdroj : Bundesarchiv, Bild 101I-719-0206-13




Za hranicí přílivu pak byla vybudována řada betonových pevností, tankových věží osazených na betonových základech, okopů pro minomety, zákopy a podzemní kryty. Obranou pozici doplňovaly ostnaté dráty, miny a protitankové příkopy. Betonové pevnosti často skrývaly lehké dělostřelectvo. Nejsilnějším opevněným bodem byl les Dunes de Varreville, přímo proti plánované pláži "zelená", cíle 1. praporu 8. pluku pěchoty. Přesto byly opěrné body pěchoty výrazně slabší a méně časté, než jejich protějšky na pláži OMAHA - zde se obránci spolehli na vlastnosti a neprostupnost terénu za pláží. Podél cest k plážím byla zakopána pěchota vybavená automatickými zbraněmi a zhruba 3 km ve vnitrozemí se nacházely baterie pobřežního a polního dělostřelectva, v Crisbecqu a St. Martin-de-Varreville.



Německé jednotky, velitelé




Obrana pláže UTAH spadala do sektoru německé 7. armáda pod velením generálplukovníka Friedricha Dollmanna. Podle prvotních informací spojeneckého průzkumu se měly na poloostrově Cotentin nacházet jednotky dvou německých divizí, a to 709. pěší divize a 243. pěší divize.


709. pěší divize byla rozmístěna podél pobřeží poloostrova, dva pluky (729. pěší pluk a 919. pěší pluk) tvořily posádky pevností podél pláží. V červnu 1944 byly dva z jedenácti praporů divize obsazeny vojáky rekrutovanými z ruských zajatců (celkem 1784 mužů) a jeden prapor z Gruzie (333 dobrovolníků). Divize byla kromě toho oslabena i náborem z řad Poláků z obsazených oblastí připojených v roce 1939 k Německu. Průměrný věk mužů byl 36 let a bojová hodnota takové divize byla i dle jejího velitele stěží hodná klíčového nasazení. Navzdory tomu ale měla divize tabulkově vysoký stav s 12 360 muži a naplňovala všech 11 pěších praporů dle nového vzoru z roku 1944 (oproti 9 dřívějším). Divizní dělostřelectvo se skládalo ze tří praporů, jeden byl vybaven francouzskými a československými děly, druhý francouzskými, třetí pak sovětskými. K protitankové obraně měla divize k dispozici 12 tažených 75mm kanónů a 9 75mm samohybných stíhačů tanků. Tankovou podporu zajišťoval Tankový oddíl 101, cvičný útvar slabě vyzbrojený stíhači tanků Panzerjäger 35R - improvizace na bázi francouzského podvozku Renault R-35 a československého 47mm protitankového kanónu. Divize byla původně rozmístěna podél pobřeží v délce téměř 240 km, ale s příchodem 243. pěší divize v květnu 1944 se tento střežený úsek zkrátil "jen" na zhruba 100 km - od pláže Utah po Cherbourg.


Jak shrnul ve svém hlášení generál Marcks, "byly tyto jednotky vybaveny zbraněmi ze všech období 20. století, některé jednotky na sotva dvoukilometrové frontě byly vybaveny minomety 4 různých ráží německé, francouzské, italské a ruské provenience. Řada jednotek nebyla plně vyzbrojena, v oblasti Carentanu nebylo složité najít dělostřelecká opevnění bez děl, muniční sklady bez munice, minová pole bez min a mezi velkým množstvím mužů v uniformách se stěží dal najít nějaký voják."



243. pěší divize byla rozmístěna dále od pláží, za jednotkami 709. pěší divize, a jejím cílem bylo bránit západní část poloostrova.


716. pěší divize a 352. pěší divize, rozmístěné východně a jižně od Cotentinu, neměly být podle zpráv rozvědky schopné zasáhnout do útoku jednotek amerického VII sboru.


Spojenci na základě zpráv z průzkumu a rozvědky odhadovali, že nepřítel bude schopen pevné obrany pláží, obsazení pobřežního opevnění pomocí jednotek 709. pěší divize a řadou dělostřeleckých a protiletadlových útvarů, dále pak posílení 709. pěší divizi v oblasti spojeneckého útoku jednotkami 243. pěší divize ihned při zahájení útoku, opotřebovávacích protiútoků silou 4 praporů během dne D a koordinovaných protiútoků s motorizovanými a obrněnými posilami přicházejícími z oblastí mimo poloostrov, kdykoliv během dvou dnů po dni D.


Zhruba deset dní před samotným vyloděním Spojenci zjistili, že se rozložení sil na poloostrově Cotentin ještě změnilo příjezdem 91. (kluzákové) pěší divize do oblasti Carentan - Saint-Sauveur-le-Vicomte - Valognes. Divize se měla skládat ze dvou až tří pluků a jednoho praporu tanků. 243. pěší divize se měla posunout více na západ, zatímco 91. pěší divize zaujala pozice v týlu 709. pěší divize. Úkolem 91. pěší divize bylo zjevně posílit obranu východní části poloostrova od Carentanu po Valognes. Tyto tři divize byly součástí LXXXIV. armádního sboru, pod který spadaly i další jednotky východně od poloostrova Cotentin. Příjezd 91. divize byl překvapivý a narušil původní plán VII. armádního sboru, který donutil změnit cíle útoku 82. výsadkové divize.



Spojenecké jednotky, velitelé





Plán útoku




Plán operací amerického VII. armádního sboru byl vydán 27. března 1944. Jeho hlavním cílem, odvozeným od taktických aspektů terénu Cotentinu, bylo odříznutí celého poloostrova Cotentin jako předpoklad pro postup na Cherbourg.


Mapové podklady jsou dočasně nedostupné
Sektory pláže Utah a seskokové zóny operací Albany a Boston - pomocí myši lze zvětšit a pohybovat


Původní plán počital s tím, že 101. výsadková divize přistane jihovýchodně od Sainte-Mère-Église, zničí mosty v okolí Carentanu, a obsadí přechody přes řeku Douve v Pont l'Abbe a Beuzeville-la Bastille a tím pokryje jižní křídlo VII. armádního sboru východně od Saint-Sauveur-le-Vicomte


82. výsadková divize měla seskočit západně od Saint-Sauveur-le-Vicomte a blokovat přístup německých posil do oblasti Cotentinu v západní části poloostrova.


Tanto plán musel být přepracován, jakmile byl v druhé polovině května zjištěn přesun německé 91. (kluzákové) pěší divize do oblasti. Posila Němcům umožnila lépe čelit jak samotnému vylodění, tak tyto nové jednotky Saint-Sauveur-le-Vicomte znamenaly hrozbu pro spojenecké výsadkové jednotky v oblasti. Jednotky vyloďující se na plážích nyní musely co nejrychleji obsadit bezpečné předmostí, aby odrazily německé protiútoky. Stejné důležitosti nabylo obsazení Carentanu a zabránění zničení vrat na řece, odříznutí východních přístupů k oblasti vylodění a udržení Němců od možnosti vrazit klín mezi VII. na Utahu a V. armádní sbor na Omaze.


Generálmajor Joseph L. Collins se o změně situace na poloostrově dozvěděl 27. května 1944, když telefonoval na velitelství generála Omara Bradleyho v Bristolu a bylo mu doporučeno provést změny v plánu útoku obou amerických výsadkových divizí.


82. i 101. výsadková divize se měla nacházet pod velením 1. armády během příprav celé operace až do okamžiku, kdy se ocitnou v Normandii. Generálmajor Matthew B. Ridgway a generálmajor Maxwell D. Taylor, jako velitelé těchto divizí, proto obdrželi prvotní informace přímo od štábu 1. armády. Protože ale obě divize měly přejít pod velení VII. armádního sboru, generál Bradley souhlasil, aby štáb generála Collinse úzce spolupracoval na detailním plánování celé operace.


Na setkání v Bristolu 27. 5. 1944 navrhl štáb 1. armády, aby obě výsadkové divize byly vysazeny východně od řeky Merderet - 101. výsadková divize jižně a východně od Sainte-Mère-Église, 82. výsadková divize pak co nejblíže městu. Po prostudování podkladů navrhl generál Collins méně výraznou změnu plánu - 82. výsadková divize měla být vysazena mezi řekami Merderet a Douve, v podstatě severně od Pont l'Abbe, zatímco plán 101. výsadkové divize měl zůstat nezměněn. 82. výsadková divize tak měla být v dobré pozici nejen pro obsazení přechodů přes řeku Merderet v la Fiere a Chef-du-Pont, ale také přechodů přes řeku Douve více na západ v blízkosti Saint-Sauveur-le-Vicomte a Sainte-Colombe.


Po dalším studiu map bylo ale zjištěno, že kvůli hustě zarostlým a zalesněným oblastem mezi řekami Merderet a Douve a nedostatku úseků pro bezpečné přistání kluzáků nebude možné do oblasti západně od řeky Merderet dopravit celou 82. výsadkovou divizi. Konečné rozhodnutí tedy znělo, rozdělit výsadek na dvě části, jeden výsadkový pluk měl seskočit na východní straně řeky a dva pluky pak na straně západní.


Když byly tyto změny dokončeny, vojáci pěších divizí již byli na cestě ke shromaždištím k nalodění v anglických přístavech. Pozměněný plán se jich nedotkl, ani se nezměnil celkový cíl VII. armádního sboru. Polní rozkaz číslo 1, 28. května 1944 uvádí : "VII. armádní sbor zaútočí na pláži Utah dne D v hodinu H a bez prodlení obsadí přístav Cherbourg". Důraz byl ale kladen i na zabezpečení oblasti severně od řeky Douve a východně od řeky Merderet, aby vyloďovací pláž nemohla být ohrožena. Nevýhodou plánu bylo ponechání otevřeného průchodu v západní části mezi Saint-Lô-d'Ourville a Saint-Sauveur-de-Pierrepont, který bylo nutné posléze uzavřít. Změny v plánu ale měly zajistit počáteční fázi a podpořit tak úspěšné dosažení všech dalších cílů.


Podle upraveného plánu měla 82. výsadková divize krýt západní roh předmostí pomocí obsazení Sainte-Mère-Église a vytvořením širokého předmostí přes řeku Merderet na dvou hlavních silnicích z Sainte-Mère-Église, aby se tak usnadnil postup směrem k Saint-Sauveur-le-Vicomte


101. výsadková divize měla vyčistit cestu obojživelnému výsadku obsazením západních východů z pláží - 4 silnic vedoucích přes záplavová území. Současně s tím měla zajistit obranné pozice podél severního a jižního rohu zóny vylodění a vytvořit předmostí přes řeku Douve pro další postup jižním směrem na Carentan s cílem spojit se s V. armádním sborem.


Cíle 4. pěší divize, 90. pěší divize a 9. pěší divize zůstaly nezměneny. 4. pěší divize jako hlavní jednotka obojživelného výsadku na pláži UTAH, byla rozšířena o řadu přidružených jednotek, mimo jiné o 87th Chemical Mortar Battalion (přeložit), 1106. ženijní bojovou skupinu, 801. prapor stíhačů tanků a jednu baterii od 980. praporu polního dělostřelectva (se 155mm děly), dále pak o jednotky protiletadlového dělostřelectva a oddíl z 13th Field Artillery Observation Battalion (přeložit). 4. pěší divize se měla vylodit v hodině H, vytvořit předmostí, a pak postupovat směrem na Cherbourg ve spolupráci s 90. pěší divizí, která se měla vylodit v den D+1. 359. plukovní bojový tým 90. pěší divize měl přistát v den D jako přidružený k 4. pěší divizi a operovat v severovýchodní oblasti vylodění, pak opět přejít zpět k 90. pěší divizi po vstupu na břeh. 9. pěší divize se měla vylodit v den D+4 a vytvořit zálohu sboru v oblasti Orglandes pro tažení na severozápad poloostrova.


Upravený polní rozkaz ze dne 28. května 1944 ještě počítal s dočasným rozšířením VII. armádního sboru o 79. pěší divizi, která se měla začít vyloďovat v den D+8 a jako další pojistku obsahoval i urychlení vylodění dvou praporů (188. a 951.) 155mm houfnic o tři dny. 1. zvláštní ženijní brigáda byla pověřena organizací a realizací všech pobřežních instalací na vyloďovací pláži s cílem zajistit rychlý a organizovaný průchod pláží pro vyloďující se jednotky, zajištění zásobování, evakuace zraněných a místní bezpečnosti.


V čase H-2 hodiny se měl oddíl 4th Cavalry Group (přeložit) vylodit na ostrově Iles St. Marcouf a obsadit a zničit jakekoliv objekty, které by mohly být použity k narušení vylodění.


Vylodění VII. armádního sboru mělo předcházet intenzivní námořní a letecké bombardování nepřátelských pozic u vyloďovací pláže. Spojenecké letectvo provádělo masivní bombardování železnice a základen německého letectva. Letecké údery na pobřežní opevnění byly stanoveny na den D-4, aby bylo maximálně utajeno místo budoucího vylodění, ale nakonec od nich bylo ustoupeno a více náletů směřovalo do oblasti Pas de Calais coby klamného směru. Až během samotného dne D došlo k mohutnému útoku v oblasti pláže UTAH, s cílem zničit opevnění, demoralizovat obránce a narušit možnost přesunu a spojení nepřátelských jednotek. Kolem půlnoci z 5. na 6. června bombardéry RAF zaútočily na známé pozice pobřežních baterií v Crisbecq a Saint-Martin-de-Varreville, krátce před hodinou H pak střední bombardéry 9. letecká armády napadly baterie na pláži UTAH a ve východním směru. 9. letecká armáda zároveň poskytovala krytí lodím přesouvajícím se přes Kanál, a jedna peruť stíhacích bombardérů byla v pohotovosti nad pláží UTAH během vylodění. Po hodině H bylo k podpoře vyloďujících se jednotek při jejich postupu do vnitrozemí připraveno Tactical Air Forces (přeložit).


Námořní ostřelování zajišťoval Task Foce 125, rozdělený na dvě skupiny - podpůrnou a bombardovací. V bombardovací skupině byla 1 bitevní loď, 5 křižníků, 8 torpédoborců a 3 stíhače ponorek, rozdělené do 5 uskupení. V hodině H-40 minut měly tyto lodě zahájit palbu na nepřátelská postavení na pláži a instalace, které mohly ohrozit lodě při výsadku. Podpůrná skupina, skládající se z 33 plavidel vybavených porůznu raketomety a dělostřelectvem, měla zajistit blízkou palebnou podporu z pozic blízko vyloďovací pláže. V hodině H se pak měla námořní palba přesunout na cíle dále ve vnitrozemí na základě požadavků z jednotek řízení palby.



Jednotky se dávají do pohybu




Spojenečtí vojáci, kteří prošli v průběhu dubna a května sérií cvičení, se od druhého týdne v květnu 1944 začali přesouvat do shromaždišť na jihu Anglie, kde doplnili veškeré vybavení, zásoby, zabezpečili svá vozidla proti vodě, a připravili se na nalodění. 1-2. června 1944 pak začala poslední fáze, přesun do přístavů v jižním Devonu a Cornwallu a nalodění. Vzhledem k větší vzdálenosti, kterou museli urazit lodě směřující k pláži UTAH oproti ostatním plážím, se některé části z celkem 12 konvojů Task Force U vydal na cestu již 3. června, a zpráva o posunu vylodění oproti původnímu termínu 5. června o jeden den jej zastihla již na moři. Lodě se otočily zpět do svých přístavů a téměř 250 vyloďovacích plavidel a plavidel palebné podpory zakotvilo v oblasti zálivu Weymouth Bay a ostrova Portland. 5. června ráno pak započalo nové formování konvojů a bez větších problémů flotila dorazila do oblasti zhruba 22 km od vyloďovací pláže. Minolovky 14. a 16. flotily vyčistily cesty zaminovanými vodami a označily je červenými a zelenými bójemi. Ve 2:29 ráno 6. června 1944 spustila vlajková loď Task Force U USS Bayfield (APA-33) kotvy na učeném místě a další lodě zakotvily dle plánu. USS Bayfield a USS Barnett (APA-5) vezly vojáky pro pláž Uncle Red Beach, USS Joseph T. Dickman (APA-13)a SS Empire Gauntlet pak vojáky pro pláž Tare Green.


Hodina H byla stanovena na 6:30 ráno, 6. června 1944.


Vylodění




V 3:09 zachytily invazní flotilu německé radary a admirál Kranke dal rozkaz, aby byla napadena a odražena, ale německá námořní aktivita v oblasti zůstala na svém minimu. Dvě flotily torpédových člunů z Cherbourgu se musely vrátit před úsvitem kvůli rozbouřenému moři.


Ve 4:30 ráno (hodina H-2) se odřady 4th a 24th Cavalry Squadron pod velením podplukovníka E. C. Dunna vylodily na ostrově St. Marcouf, aby obsadily toto předsunuté stanoviště, ale ostrov byl prázdný, až na husté minové pole, které si spolu s německou dělostřeleckou palbou vyžádalo 2 mrtvé a 17 zraněných. 132 vojáků dokončilo obsazení ostrova v 5:30.


V mezičase započalo naloďování vojáků do výsadkových člunů, očekávajících pokyn k seřazení a k útoku.


V 5:05 začaly pálit německé baterie na lodě na obzoru. Baterie z Morsalines, kvůli spojeneckému bombardování přemístěná na otevřené prostranství poblíž Videcosville, vybavená francouzskými houfnicemi ráže 155mm, napadla minolovku, za což se jí dostalo odpovědi od děl torpédoborce HMS Black Prince. Baterie z Marcouf ostřelovala torpédoborce USS Corry a USS Fitch. Ve snaze vyhnout se dělostřelecké palbě vjel USS Corry na minu, jejíž výbuch jej rozlomil na dvě části. Baterie se postupně dostala pod palbu torpédoborců USS Fitch, USS Hobson, později pak křížníku USS Quincy i bitevní lodi USS Nevada. Baterie během rána ztratila první dělo, druhé následovalo v 15:57 a třetí v 18:30 dne D.


V 5:50 (H-40 minut) bojové lodě Task Force 125 zahájily palbu na pobřeží. O pár minut (6:05-6:24) později se přidalo 269 bombardérů B-26 Marauder 9. letecké armády, svrhlo 525 tun 250liberních pum na 7 cílů na UTAHu v oblasti mezi Dunes de Varreville a Beau Guillot. Zhruba třetina bomb dopadla v oblasti pláže mezi nejvyšším a nejnižším přílivem. Piloti se rozhodli sestoupit níž, pod předepsanou letovou hladinu, a tak bylo bombardování mnohem účinější, než v oblasti pláže OMAHA, kde bombardéry zůstaly nad mraky a bombardovaly naslepo. Dalších 33 letadel svrhlo 47 tun bomb na německé dělostřelecké baterie poblíž Grandcamp-Maisy a Géfosse-Fontenay.


Jakmile se vyloďovací čluny daly do pohybu, 33 různě vybavených plavidel začalo ostřelovat prostor pláže. 17 člunů vybavených raketomety odpálilo své rakety, zatímco se vyloďovací čluny přiblížily na 600 metrů od břehu.


Ve 4:55 se hlavní i sekundární řídící plavidla pro pláž Green a hlavní řídící plavidlo pro pláž Red odpoutaly od hlavního svazu a vydaly se směrem k pláži. Sekundární řídící plavidlo pro pláž Red si ale poškodilo lodní šroub o bóji a nemohlo se připojit k ostatním. O hodinu později, stále ještě téměř 7000 metrů od břehu a s nabraným zpožděním 10-15 minut oproti plánu, se náhle potopilo hlavní řídící plavidlo pro pláž Red, pravděpodobně po najetí na minu. Krátce poté i LCT za hlavním řídícím plavidlem pro pláž Green najelo na minu a potopilo se. Postup k plážím se zpožďoval proti plánu a potopení těchto lodí ostatní ještě více zpomalilo. Sekundární řídící plavidlo pro pláž Green se tedy otočilo a signalizovalo, že povede obojživelné tanky k pláži. Lodě LCT vezoucí obojživelné tanky je měly vysadit 5000 metrů od břehu, ale aby se ušetřil čas, byla hranice posunuta na 3000 metrů (jiný zdroj uvádí 1300 m) od břehu, tam také byly tanky spuštěny na vodu.


První vlna se skládala z 20 LCVP, každá loď vezla 30členný tým 8. pěšího pluku 4. pěší divize. 10 plavidel vpravo se mělo vylodit na Tare Green u opevnění v les Dunes de Varreville. 10 plavidel vlevo pak směřovalo k Uncle Red, zhruba 1000 metrů jižně. Celá operace byla načasována dle vylodění této první vlny, ke kterému mělo dojít v 6:30. 8 LCT lodí, každá vezoucí 4 tanky Sherman DD 70. tankového praporu, se měla vylodit ve stejný čas, či v co nejkratší době poté. Tyto tanky však do dění na pláží příliš nezasáhly, na pláž se dostaly zhruba 10 minut po vylodění pěchoty, 1 tank narazil na minu a potopil se, celkem 4 z 32 tanků se nedostaly na břeh.


Druhá vlna složená z 32 LCVP vezla další pěchotu, ženisty a 8 týmy pro podvodní demolice, které měly vyčistit pláže od podmořských překážek.


Třetí vlna měla přistát v hodině H+15 minut a obsahovala 8 LCT lodí s tanky vybavených radlicemi.


V čase H+17 měla následovat čtvrtá vlna, skládající se převážně z vojáků 237. a 299. ženijního praporu, jejichž úkolem bylo vyčistit pláže mezi nejvyšším a nejnižším přílivem.


První vlna dorazila podle plánu a zatímco se podpůrná pravidla snažila palbou z kulometů zasáhnout miny, LCVP čluny zhruba 300 metru od pláže signalizovaly, aby podpůrná plavidla přenesla palbu dále do vnitrozemí. Téměř na minutu přesně se pak spustily rampy a 600 mužů vyrazilo po pás ve vodě vstříc posledním 100 metrům směrem k pláži. Německé dělostřelectvo vypálilo několik salv na moře, ale jinak nedošlo k významnějšímu odporu.


První vojáci na břehu patřili k 2. praporu 8. pěšího pluku, 1. prapor se vylodil o několik minut později. Oba prapory se dostaly na pláž jižněji, než bylo původně plánováno. 2. prapor se měl vylodit u východu 3, 1. prapor pak přímo proti les Dunes de Varreville, ale oba se ocitly u východu 2, o 1800 metrů jižním směrem. Oba řídící čluny pláže Red byly vyřazeny, jedno z řídících plavidel pro pláž Green se vracelo k LCT, aby doprovodilo DD tanky, takže celé vylodění naváděla jediná loď. Šanci k chybě zvyšoval i silný proud, kouř a výbuchy na plážích po spojeneckém ostřelování a bombardování těsně před vyloděním prvních vojáků.



Pohled pláž, kam se vylodili jednotky směřující na Tare Green (Foto Admin 2014)


Posun v místě vylodění situaci na pláži UTAH příliš nezkomplikoval, ba naopak - místo dvou nepřátelských opevněných bodů proti sobě měli Spojenci jen jeden, z velké části zničený dělostřelbou a leteckým bombardováním. Brigádní generál Theodore Roosevelt Jr., nejstarší syn prezidenta Theodora Roosevelta, asistent velitele 4. pěší divize, přítomný mezi prvními muži na pláži UTAH, se dobrovolně přihlásil, aby koordinoval počáteční fázi útoku na jednotlivá opevnění, než se vylodí velitel pluku, plukovník van Fleet. Když zjistil, že došlo k posunu v oblasti vylodění, sám provedl průzkum oblasti za pláží a lokalizoval východy z pláže pro postup do vnitrozemí. Pak se vrátil na pláž, kontaktoval velitele obou praporů, podplukovníky Conrada C. Simmonse a Carltona O. MacNeelyho, a koordinoval útok na nepřátelské pozice. Slavným se stal generálův výrok We’ll start the war from right here! - Válku tedy začneme tady !



Pohled pláž, kam se vylodili jednotky směřující na Uncle Red (Foto Admin 2014)


Čištění pláží od min a zábran bylo úkolem zvláštního ženijního uskupení Beach Obstacle Task Force pod velením majora Herschela E. Linna z 1106. ženijní bojové skupiny. Jeho muži, příslušníci 237. ženijního bojového praporu, se měli vylodit ihned s vojáky 8. pěšího pluku a začít čistit čtyři 50metrové pruhy na plážích od míst nejvyššího přílivu dále do vnitrozemí, zatímco námořní ženisté měli za ukol vyčistit překážky v přílivovém pásmu a pod vodou. Na břehu pomáhalo s odstraňováním osm tanků s radlicemi od 612th Light Equipment Company a 70. tankového praporu.


Ženisté se navzdory posunu v oblasti vylodění a ztrátám vylodili současně s pěchotou a ze svých LCVP a LCM se brodili metr hlubokou vodou, každý obtěžkán 30 kilogramy výbušnin. Letecký průzkum ukázal tři pásma podvodních překážek, a protože vylodění bylo naplánováno na začátek přílivu, který měl napomoci vyloďovacím člunům v přiblížení k pláži, očekávalo se, že první pásmo překážek bude na kraji vody. Ukázalo se však, že všechny překážky byly na suchu. Námořní týmy se podle původního plánu jaly ničit podvodní překážky, zatímco se pozemní ženisté zaměřili na vyčištění pruhu na spoji vyloďovacích pláží. Jakmile byl tento pruh vyčištěn, bylo rozhodnuto, že bude vyčištěna celá pláž - vyloďovací plavidla měla problém udržet se ve vymezených koridorech a překážky byly rozmístěné mnohem řidčeji, než se očekávalo.


Major Linn a velitel 237. ženijního bojového praporu major R. P. Tabb plánovali řídit průběh akce ze svých M-29 Weasel, ale protože plavidlo majora Linna bylo potopeno a Weasel majora Tabba se potopil při opouštění vyloďovacího člunu, museli se velitelé přesunout na pláž, kde se spojili s generálem Rooseveltem.


Buldozery pomohly odhrnout překážky na plážích, ručně umístěné výbušniny se postaraly o zbytek. Na plážích bylo nalezeno relativně málo min, většinou byly přidělané k překážkám. Belgické brány blokovaly východy z pláží a několik silnic do vnitrozemí, ale 4 záložní týmy ženistů z pláže Green je zlikvidovalo a pokračovalo ve vytváření průchodů ve zdi podél pláže.

Zatímco probíhalo čištění pláží, části 87th Chemical Mortar Battalion, 3. praporu 8. pěšího pluku a 3. praporu 22. pěšího pluku se přesouvaly do vnitrozemí, ženijní jednotky na pláži pak organizovaly vyloďování dalšího materiálu a jednotek.


Beach Obstacle Task Force potřebovala na splnění úkolu jen pár hodin a kolem poledního proběhla reorganizace a příprava na další úkoly. Jednotka během vylodění ztratila 6 mrtvých a 39 zraněných, ze 400 nasazených vojáků.


Čištění pláží nebylo totiž jediným úkolem ženistů, jedna četa ženistů byla vždy přidělena ke každé útočné rotě 8. pěšího pluku, jejich cílem bylo překonávat překážky z ostnatého drátu a odminovávat cesty do vnitrozemí. Když byly tyto úkoly splněny, pokračovali ženisté v boji jako pěchota a postupovali proti opevněným bodům.


Když nepřátelské dělostřelectvo začalo ostřelovat východ z pláže č. 2, vojáci pokračovali přes pole směrem k jihu a napojili se na silnici rovnoběžnou s pobřežím, vedoucí zpět k východu č. 2 jižně od la Madeleine. Pole za plážemi nebyla často zaminovaná, ale všechna musela být nejprve prozkoumána ženisty.




Postup do vnitrozemí





Zatímco ženisté připravovali pláže pro průchod další techniky a vojáků, 1. a 2. prapor 8. pěšího pluku pokračoval ve své pozměněné misi. Jakmile si Roosevelt a velitelé praporu uvědomili chybu v oblasti vylodění, bylo rozhodnuto, že bude okamžitě zahájen postup do vnitrozemí k původním cílům.


Přímo před vojáky 1. praporu bylo opevnění v a kolem la Madeleine, zatímco o 1300 metrů jihovýchodně, jižně od východu č. 2, bránilo v postupu 2. praporu další opevnění. Tato polní opevnění byla obvykle zdolána jednotkou o velikosti roty, odpor byl jen slabý a někteří obránci, demoralizovaní přípravným bombardováním a ostřelováním, se vzdali bez jediného výstřelu. Další vojáci pak prohledávali domy podél silnice, vedoucí souběžně s pláží.


Dvě až tři hodiny byly ztraceny likvidací odporu na plážích a přeskupením jednotek pro postup do vnitrozemí. Cesty obou praporů se pak rozešly - 1. prapor se přesouval na sever a do vnitrozemí východem č. 3, 2. prapor pokračoval dolů po pobřeží k východu č. 1. Tou dobou přistávaly další vlny pěchoty. Kolem 7:45 (hodina H+75 minut) se vylodil 3. prapor 22. pěšího pluku na pláži Green a zahájil přesun na sever podél pobřeží s cílem zlikvidovat další opěrné body. 3. prapor 8. pěšího pluku se vylodil ve stejnou dobu na pláži Red a postupoval do vnitrozemí východem č. 2. V 8:00 tedy byly v oblasti Utahu již 4 prapory pěchoty. Dva další měly následovat kolem 10:00 - 1. prapor 22. pěšího pluku v severním sektoru a 2. prapor 22. pěšího pluku v jižní části. Podle plánu měly tyto dva prapory postupovat do vnitrozemí východem č. 4. Protože však byl východní konec tohoto východu stále v dosahu německých vojáků a východy na jih byly ucpané, museli se někteří vojáci 22. pěšího pluku brodit téměř 3 km přes zaplavená území. Jednotky 12. pěšího pluku, který se vylodil krátce po poledni, také prošly přes zaplavená území. Voda byla po pás, ale oblast byla plná děr a příkopů, do kterých se vojáci propadali a často mizeli celí pod vodou. Protože se cíle 22. pěšího pluku nacházely severovýchodně ve směru St. Germain-de-Varreville, museli vojáci projít východem č. 3 a brodit se bažinami. Cestou se setkali se zadním vojem 8. pěšího pluku, který se tou dobou přesouval po silnici směrem na západ.


To nebyly jediné nepříjemnosti v dopravě, způsobené posunem v oblasti vylodění. Původní dopravní plán počítal pro vozidla s využitím východů č. 2 a 3. Východ č. 3 ale nemohl být použit, protože se stále nacházel v dostřelu nepřátelských jednotek na severu, takže se všechna vozidla snažila využít východ č. 2. 3. prapor 8. pěšího pluku, podporován tanky 70. tankového praporu a ženisty 237. ženijního bojového praporu, zahájil postup po silnici východu č. 2. Zhruba v polovině cesty vojáci narazili na překážku - můstek přes potok byl vyhozen do vzduchu a silnice byla postřelována protitankovým kanónem odkudsi zprava. První tank najel na minu, druhý tank dostal zásah protitankovým kanónem, až třetímu tanku se podařilo nepřátelské hnízdo umlčet a vojáci mohli postupovat dál. Major Tabb přivolal četu ženistů, aby přes potok postavili provizorní most.


Mezitím se na plážích začalo shromažďovat velké množství techniky, navzdory německému ostřelování. Kolem poledne byl východ č. 2 plně ucpán nákladními vozy směřujícími do vnitrozemí. V poledne pak generál Barton v obavě před německým tankovým protiútokem nařídil silnici uvolnit pro protitankové zbraně, i kdyby to znamenalo vytlačit část techniky do bažin kolem cesty.


Po dobytí pobřežních opevnění se 1. prapor 8. pěšího pluku přesunul na sever a západ po cestě k východu č. 3. Navzdory nepřátelské dělostřelecké palbě američtí vojáci překročili zaplavenou oblast a do večera postoupili k Turqueville.


3. prapor postupoval západně od východu č. 2, aniž by narazil na výraznější odpor, až k oblasti severně od St. Marie-du-Mont, kde narazil na německé zákopy, podzemní kryty a tři nebo čtyři 88mm kanóny. Po krátké přestřelce se stovka německých obránců vzdala, dalších padesát se rozuteklo. Noc přečkal prapor severně od Les Forges. Rota K zaujala pozice dále nalevo, vyslala jednu četu k Chef-du-Pont, aby navázala kontakt s 82. výsadkovou divizí.


2. prapor vyrazil na jih směrem k Pouppeville. Jeho velitel, plukovník MacNeely, se měl vylodit v H+30 minut, ale rozhodl se přistát dříve a v té době již vojáci roty F vyrazili vpřed. Rota E objevila cestu skrz minové pole, a navzdory dělostřelecké palbě prošla beze ztrát. Plukovník MacNeely převzal kontrolu nad svými vojáky, a protože rota F byla ještě zaměstnána likvidací nepřátelského odporu před ní, vyslal MacNeely rotu E dále po cestě podél východního kraje zaplavené plochy. Rota G se taktéž posunovala na jih podél pobřežního vlnolamu. Obě roty po celou dobu čelily palbě z ručních zbraní, nedaleko opevnění u Beau Guillot se proti rotě G připojila i dělostřelecká palba. Rota se navíc ocitla v minovém poli, ale pokračovala v postupu. Prapor se opět shromáždil u křižovatky cest severovýchodně od Pouppeville a zahájil postup do vesnice, kde navázal kontakt s vojáky 501. paradesatního pěšího pluku, konkrétně jeho 3. praporem.


Prapor tím obešel některé další nepřátelské pozice na jižním cípu zaplavené oblasti, včetně pozic kolem stavidel severně od Grand Vey. Tato stavidla byla původně cílem roty G 8. pěšího pluku, ale nakonec byla obsazena rotou A 49. ženijního bojového praporu, který při obsazování zajal 125 nepřátelských vojáků.


2. prapor 8. pěšího pluku z Pouppeville vyrazil dál na západ a na noc se zakopal jižně od křižovatky silnic u les Forges.


Jednotkám 8. pěšího pluku se podařilo dosáhnout cílů pro den D. Navázali spojení s vojáky 101. výsadkové divize v Pouppeville a zajišťovali jihozápadní křídlo 4. pěší divize. Pouze v oblasti severně od les Forges v oblasti mezi Fauville a Turqueville narazili na výraznější odpor. Němci se zde zakopali podél náspu, přerušili silnici mezi les Forges a Sainte-Mère-Église a zabránili v kontaktu mezi 8. pěším plukem a hlavní součástí 82. výsadkové divize v Sainte-Mère-Église. Němci se během dne pod tlakem útoku 505. paradesatního pěšího pluku stáhli a zakopali se kolem Fauville.


V pozdním odpoledni prošly Exitem 2 první jednotky "Howell Force" (složené z vojáků 325. kluzákového pěšího pluku a 746. tankového praporu), přidružené k 82. výsadkové divizi, pod velením plukovníka E.D. Raffa, spolu s nimi pak 3. prapor 8. pěšího pluku. Jednotky se měly setkat s 82. výsadkovou divizí v Sainte-Mère-Église. Když se vojáci 8. pěšího pluku dostali pod nepřátelskou palbu, vyžádali si dělostřeleckou podporu a postup se zastavil. Plukovník Raff se ale rozhodl prorazit a splnit misi - měl obavy o osud dělostřeleckých jednotek, které měly dopravit kluzáky do oblasti ve 21:00. Američané se tedy dvakrát pokusili zaútočit na německé pozice. Při prvním útoku přišli o jeden tank, v druhém útoku pak o další dva. Němce se nepodařilo vytlačit, když se podle plánu v 21:00 objevilo 60 letadel C-47 s kluzáky v závěsu. Navzdory silné nepřátelské palbě se většinu kluzáku podařilo uvolnit, část jich přistála přímo v nepřátelských pozicích, některé více jižně, ale většina z nich měla tvrdé přistání a ztráty byly vysoké. Plukovníku Raffovi se podařilo shromáždit jen malé skupiny vojáků a vytvořit na noc obranu před nepřátelskými protiútoky. U les Forges pak strávili noc.


Další dva pluky 4. pěší divize své cíle nesplnily. Vojáci 12. pěšího praporu se přebrodili zaplaveným územím, aby se ocitli vlevo od 502. paradesatního pěšího pluku jižně od Beuzeville-au-Plain, a tam přečkali noc.


1. a 2. prapor 22. pěšího pluku se taktéž musel do vnitrozemí přebrodit a strávil celých sedm hodin v bažinatém terénu, než se dostal na suchou zem nedaleko Saint-Martin-de-Varreville a zahájil postup St. Germain-de-Varreville, kde strávili noc. 3. prapor 22. pěšího pluku měl za úkol likvidaci nepřátelských pozic na pobřeží. Prapor postupoval na sever přes les Dunes de Varreville a Exit 4, do večera postoupil k jižnímu okraji Hamel de Cruttes.



Shrnutí




Obojživelné vylodění na UTAHu bylo díky řadě důvodů pravděpodobně nejsnadnějším z akcí dne D. Dělostřelecké a letecké bombardování efektivně zasáhlo pozice obránců a zlomilo i poslední vůli k odporu, kterou by snad řada neněmeckých vojáků mohla mít. Posun v oblasti vylodění nasměroval americké vojáky k ještě méně bráněným úsekům pláže. Největší ztráty tak Američanům způsobily miny (protipěchotní i námořní) a dělostřelecká palba z baterií ve vnitrozemí. I tak činily ztráty 8. a 22. pěšího pluku pouhých 118 vojáků, z toho 12 jich bylo zabito. Celá divize pak ztratila 197 mužů, z toho 60 vojáků baterie B, 29. polního dělostřeleckého praporu bylo ztraceno na moři. Neméně kladně musíme hodnotit rychlost vylodění - s výjimkou 20. polního dělostřeleckého praporu byla celá 4. pěší divize vyloděna během 15 hodin, spolu s jedním praporem 359. pěšího pluku, 87th Chemical Mortar Battalion, 899. praporem stíhačů tanků (bez dvou čet), 70. a 746. tankovým praporem, jednotkami 1. zvláštní ženijní brigády a řadou dalších jednotek. Do konce dne D tak pláží Utah prošlo na 20 tisíc vojáků a 1700 vozidel všeho druhu.


Velitelství VII. sboru se do akce moc nezapojovalo, operace na Utahu byly řízeny zejména nižšími veliteli přímo v oblasti. Předvoj velitelství pod velením generálmajora Eugene M. Landruma prošlo Exitem 2 v pozdním odpoledni a kolem sedmé večer zřídilo velitelský post v Audouville-la-Hubert, jen pár stovek metrů od velitelství 4. pěší divize. Post měl ale jen malou kontrolu nad jednotkami v oblasti a velení v bitvě zůstávalo decentralizované. Velitel sboru generál Collins zůstával na palubě USS Bayfield s většinou svého štábu, protože loď měla dostatečné radiové vybavení, aby mohla udržovat kontakt s velitelstvím V. sboru na pláži OMAHA a s generálem Bradleym, jehož loď byla také blíže pláži OMAHA. Bayfield také mohl přijímat zprávy od obou výsadkových divizí a 4. pěší divize. Collins také dohlížel na hladký průběh vylodění. Když se v podvečer admirál Moon rozhodoval, zdali po ztrátě několika plavidel nezastavit vyloďovací operace přes noc, Collins jej přesvědčil, aby vylodění pokračovalo bez přerušení.


Situace velitelů na zemi nebyla tak jednoduchá. Mnozí neměli žádně informace o ostatních jednotkách a tento nedostatek informací ovlivnil řadu rozhodnutí učiněných toho dne. Nejhůře na tom pochopitelně byli vojáci 82. a 101. výsadkové divize, roztroušení v malých skupinách po celé oblasti, bez informací o průběhu vylodění a průběhu bitvy v ostatních částech sektoru.


Na palubě Bayfieldu se ale začaly scházet dobré zprávy již brzy - mezi 7:00 a 8:00 ráno obdržel Collins zprávu, že se výsadkářům 101. výsadkové divize podařilo obsadit Saint-Martin-de-Varreville, kolem poledne pak že došlo ke kontaktu jednotek 4. pěší a 101. výsadkové divize, a že východy z pláží jsou zajištěné. Nebezpečí německé baterie s šesti 150mm děly u Saint-Martin-de-Varreville tak bylo zažehnáno, obavy z velkého odporu u východů z pláží se také nenaplnily. Snad jen nedostatek informací od 82. výsadkové divize narušoval obecnou víru v pozitivní vývoj v sektoru pláže UTAH. Během večera dorazilo na velitelství 4. pěší divize sdělení, že se jednotky 82. výsadkové divize pod palbou ze severovýchodu a jihu, ale zprávu se nepodařilo potvrdit a obousměrná komunikace s 82. výsadkovou divizí nebyla během dne D navázána. První zpráva dorazila až pozdě v noci. Přesto na základě dobrých zpráv od 101. výsadkové a 4. pěší divize Collins necítil potřebu měnit dosavadní plány VII. sboru. Byl si jistý, že si zkušení velitelé 82. výsadkové divize poradí, než bude kontakt navázán.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508979 Verze : 4

6.1 SPOJENÍ PLÁŽÍ DO JEDNOHO PŘEDMOSTÍ




6. červen: spojení pláží GOLD a JUNO


Jako první se do jednoho předmostí spojily ještě během 6. června oblasti pláží GOLD a JUNO. Britská 69. pěší brigáda se vylodila na pláži GOLD a její 7. zelený howardský pluk bez odporu vstoupil do Ver-sur-Mer. Odpoledne za podpory dělostřelectva osvobodil Crépon a po překročení řeky Seulles obsadil Creully a Lantheuil. Mezi Créponem a Creully se pluk v Tierceville spojil s kanadským Královským winnipegským střeleckým plukem.



Památník Green Howards a Stanley Hollise, Crépon (Foto Admin 2014)


7. červen: spojení pláží JUNO a SWORD


Spojit 6. června pláže JUNO a SWORD se nepodařilo. Během odpoledne 7. června 46. oddíl commandos dobyl opěrný bod Petit Enfer. 41. oddíl commandos mezitím obsadil Luc-sur-Mer. Část 46. oddílu pak přes Luc-sur-Mer vyrazila k La Delivrande, které pozdě večer po námořním bombardování obsadila. 8. června ráno dorazil zbytek oddílu a došlo k obsazení Douvres (bez radarové stanice mezi Douvres a Basly). Mezitím se 7. června přiblížily jednotky z pláže SWORD. Jiholancashirský pluk obsadil Cresserons a 41. oddíl commandos Lion-sur-Mer.



Památník 41. oddílu commandos v Lion-sur-Mer nedaleko tanku Churchill AVRE (Foto Admin 2014)



8. červen: spojení pláží GOLD a OMAHA - operace AUBERY


Malý přístav v Port-en-Bessin-Huppain nevypadal jako bůhvíjak důležitý cíl. Ale ze dvou důvodů se jím stal. Jednak se zde měly spojit invazní síly z pláží GOLD a OMAHA, jednak tady měl být umístěn terminál podvodního potrubí PLUTO, jímž měly přes Kanál proudit pohonné hmoty. Obsazením přístavu byl pověřen 47. oddíl commandos námořní pěchoty, který na přístav neměl provést frontální útok, ale obejít jej zezadu. Oddíl sestával ze 420 mužů. Ti se 3. června nalodili v Solentu na dvě lodě a 5. června vyrazili k francouzskému břehu. Ráno následujícího dne v pět hodin ráno přestoupili do invazních člunů a vyrazili do útoku. Baterie v Le Hamel a Longues na ně ale spustily palbu. Jeden člun byl zasažen a potopen, všech 12 mužů zahynulo. Dalších 11 bylo vážně zraněno, ale podařilo se jim dostat na břeh. Své oběti si vyžádaly i zaminované podvodní překážky. Šrámy utrpěla většina člunů. Když se na pláži oddíl seskupil, měl už 28 mrtvých, 21 zraněných a 27 nezvěstných. Utopeno bylo také mnoho zbraní a vybavení, jako byly například minomety či vysílačky. 340 mužů se vydali vpřed na 20 kilometrů dlouhý pochod německým týlem k určenému cíli. Během přesunu ke kopci u Escures, které leží kousek od přístavu, oddíl narazil na několik míst odporu. Při střetech byl zabit jeden muž a dalších 11 bylo zraněno. Britové si alespoň mohli vzít německé zbraně. Na kopci si v noci dopřáli krátký odpočinek a ráno vyrazila část oddílu do útoků. Zde museli nejprve neutralizovat vnější obranné postavení na jižním konci obce při silnici do Bayeux, poté obsadit dvě bráněné, více než 50 metrů vysoké vyvýšeniny po obou stranách přístavu a pak obsadit přístav samotný. První překážku rychle překonali, ale při výstupu na západní vyvýšeninu, během něhož na ně obránci stříleli z kulometů a házeli po nich granáty, byl jeden odřad zastižen další nepříjemností. V přístavu se neočekávaně objevily dvě protiletadlové lodě, které na ně spustily palbu. K tomu se ještě přidaly položené miny a otvory pro plamenomety. Zakrátko byla zabita polovina útočícího odřadu, zbytek se musel stáhnout. Aby toho nebylo málo, podařilo se Němcům v týlu přepadnout část oddílu na velitelském stanovišti. Část Britů zahynula, část zraněna či zajata. Zatímco část oddílu se pokoušela obsadit budovy v přístavu, část se stahovala z vyvýšeniny a zbytek byl odříznut za Escures. Situace nevypadala vůbec dobře, počty raněných rostly a munice docházela. Ale commandos se nevzdávali. Průzkum zjistil, že na východní vyvýšeninu vede zčásti nebráněná cesta, kterou se lze dostat nahoru. Když padla tma, vyrazil kapitán Cousins vyrazil v čele části oddílu do útoku proti početně silnějšímu nepříteli. Commandos překonávali jedno obranné postavení za druhým a ještě během noci útes dobyli. Nebylo to ale zadarmo, jednou z obětí byl i Cousins, který zahynul při dobývání betonového bunkru. 8. června oddíl dobyl i západní vyvýšeninu a znovu obsadil i Escures. 47. oddíl commandos tedy úkol díky pevnému odhodlání splnil, ačkoliv utrpěl nemalé ztráty. Když poté do přístavu dorazili příslušníci amerického 16. pěšího pluku, došlo ke spojení obou pláží.



Přístav Port-en-Bessin-Huppain, pohled ze západu na východ (směrem k britským plážím Gold) (Foto Admin 2014)



12. červen: spojení pláží OMAHA a UTAH - bitva o Carentan


Ani jeden z obou amerických sborů nepostupoval tak rychle, jak se plánovalo. Především V. sbor byl v nelehké situaci na malém kousku území. Proto bylo velmi nutné spojit obě americká předmostí a vytvořit souvislou obrannou linii. Panovaly také obavy, že by Němci mohli vpadnout do prostoru mezi oběma plážemi, čímž by mezi oba sbory vrazili klín. Eisenhower 7. června nařídil, aby byla mezera co nejdříve zacelena. Bradley následně nařídil V. sboru zaútočit směrem na západ přes Isigny a VII. sboru dobýt Carentan. Tento úkol v rámci sboru připadl 101. výsadkové divizi. První překážkou bylo Saint-Côme-du-Mont, které se zatím nepodařilo obsadit. Před pátou hodinou ráno 8. června měl začít útok vedený čtyřmi prapory pod velením plukovníka Sinka. To se během dne podařilo, ačkoliv museli Američané odrazit několik německých protiútoků. Divize tak vybudovala obrannou linii na jižním křídle VII. sboru od Chef-du-Pont přes Saint-Côme-du-Mont po ústí řeky Douve. Plán dalšího postupu předpokládal překročení řeky na dvou místech a vzetí Carentanu do kleští. Pravé křídlo útoku mělo přejít po náspu mezi Saint-Côme-du-Mont a Carentanem, město obejít z jihu a obsadit kótu 30 jihozápadně od města. Tím by byla odříznuta jediná ústupová cesta, neboť východně od města se nacházela kanál Vire-Taute. K němu se navíc mělo z druhé strany blížit levé křídlo útoku, které mělo překročit řeku Douve u Brévands. Menší část křídla pak měla zamířit k mostu přes řeku Vire jihozápadně od Isigny a pomoci tak V. sboru, který se sem blížil z pláže OMAHA, zatímco hlavní část křídla měla zamířit na jihozápad ke Carentanu. Tím se měly kleště uzavřít.


Násep mezi Saint-Côme-du-Mont a Carentanem byl rovný a úzký. Vysoký byl dva až tři metry a překonával řeku Douve, řeku Madeleine a dva kanály. Bylo na něj dobře vidět a byl jasné, že jeho přechod nebude jednoduchý. Krátce po půlnoci z 9. na 10. června byl útok zahájen, ale musel být po chvíli pozastaven, neboť ženisté měli problém s opravou jednoho z mostů, který předtím Němci vyhodili do vzduchu. Výsadkářům z III. praporu 502. paradesantního pluku se podařilo za podpory 65. obrněného polního dělostřeleckého praporu a 907. kluzákového polního dělostřeleckého praporu obsadit 11. června ráno farmu mezi koncem náspu a Carentanem. Kvůli vysokým ztrátám, které si vyžádal útok otevřeným a úzkým terénem, ale nemohl prapor pokračovat v útoku na kótu 30. Na pomoc byl přivolán I. prapor, který se pod palbou dostal k farmě, ale namísto útoku dál musel zůstat na místě a vyztužit zde obranu. Výsadkáři zde byly odříznuti na předsunuté pozici a dělostřelecká palba nebyla příliš efektivní. 11. června ráno se Němci pokusili o protiútok, ale americké kulomety jejich snahu překazily. Krátce po poledni stejného dne Němci opět spustili silnou palbu z ručních zbraní a minometů a zahájili další protiútok. Američané museli vyklidit některé pozice, ale u farmy se udrželi. K večeru se podařilo navázat rádiové spojení s dělostřelci a předat jim přesnější souřadnice německých postavení. Nyní spustila palbu všechna dostupná děla. Krátký, intenzivní dělostřelecký přepad dopadl přímo na Němce. Cíle byly tak blízko, že došlo i k zásahům vlastních řad. Nicméně Němci se stáhli. Oba prapory mohly být staženy a nahrazeny II. praporem. Obrana Carentanu z této strany byla sice prolomena, ale 502. pluk byl příliš vyčerpán na to, aby pokračoval v postupu. Nahradit ho musel 506. pluk.


Mezitím vyrazili 10. června do boje i kluzákoví pěšáci z 327. pluku na levém křídle. V časných ranních hodinách překročila rota C tiše řeku Douve a zřídila malé předmostí. Zbytek pluku se pak na druhou stranu přepravil pod ochranou dělostřelecké a minometné palby. V šest hodin ráno obsadili Brévands. Sem dorazila i rota A I. praporu 401. pluku, která vyrazila jihovýchodním směrem k Auville-sur-le-Vey. Narazila na silné německé hnízdo odporu, ale po čase ho překonala a dorazila k řece Vire, kde navázala spojení s jednotkami 29. pěší divize. S rotou postupoval zástupce operačního důstojníka 101. výsadkové divize, který seznámil štáb 29. pěší divize se situací za řekou Vire. Mezitím rota A vyčistila okolí, čímž spojila obě pláže, a pak se otočila na západ, aby se přidala k bojům o Carentan. Cílem 327. pluku bylo přiblížit se k městu od východu a zajistit železniční a silniční most přes kanál Vire-Taute, který se nacházel na východním okraji města. Během odpoledne pluk postupoval vpřed, ale večer narazil na silný odpor zhruba půl kilometru od mostů. 327. pluk se přeskupil a vyslal I. prapor jižně od silnice a II. prapor severně od ní. I. prapor 401. pluku zůstal vzadu jako záloha. O půlnoci prapory dorazily těsně k mostům a poblíž nich se zakopali. Železniční most byl Němci vyhozen do vzduchu, ten silniční měli Američané na dostřel. Pěší most u soutoku kanálu s řekou severně od Carentanu byl také zničen, ale mohl být snadno opraven. A právě k němu ráno vyrazily dvě roty I. praporu 401. pluku a jedna rota 327. pluku. Most opravili a přes minometnou palbu překročily. Rota G 327. pluku poté zaútočila po pravé straně vodní plochy Bassin à Flot a rota A 401. pluku podél strany levé. Rota C zůstala u mostu jako záloha. Oba prapory 327. pluku v tu dobu vedly směrem do města podpůrnou palbu. Američané zde v lesnatém prostředí postupovali směrem na jih k městu, ale půl kilometru od města je zastavila silná německá kulometná palba.


Obsazení Carentanu bylo kriticky důležité, a tak byl večer vypracován nový plán. Generál McAuliffe měl vést úkolové uskupení, složené z 501., 506., 327. pluku a části 401. pluku, které mělo město 12. června dobýt. Prvně jmenovaný pluk měl vyrazit ze svého záložního stanoviště, překročit řeku Douve u Brévands, obkroužit Carentan a zaútočit od východu do oblasti kóty 30 u La Billonnerie. Sem měl od severozápadu zaútočit i 506. pluk. Tím by se uzavřel okruh kolem města. Prapory 327. pluku měli držet postavení u kanálu. 1. prapor 401. pluku a rota G 327. pluku měly pokračovat v útoku od severu. V noci z 11. na 12. června provedli Spojenci silnou dělostřeleckou přípravu, během níž na Carentan střílela děla polního dělostřelectva, námořní děla, těžké minomety a děla stíhačů tanků. Ve dvě ráno vyrazil 506. pluk od farmy směrem na jihovýchod ke kótě 30, kterou bez většího odporu obsadil, ale pak svedl středně těžké boje o její udržení a rozšíření pozice. Jeho II. prapor vstoupil do města, kde se setkal s praporem 401. pluku, který do města vstoupil ze severovýchodu, podél vodní plochy Bassin à Flot. 501. pluk překročil řeku Douve a za rozbřesku i kanál jihovýchodně od Carentanu, probojoval se ke kótě 30 a navázal spojení s I. praporem 506. pluku. Kleště se uzavřely, avšak většina Němců se stačila v noci z 11. na 12. z města stáhnout. Nicméně hlavní úkol byl splněn, město bylo v amerických rukou.


Obsazením Carentanu získal VII. sbor životně důležité spojení s V. sborem. Nyní bylo potřeba spojení zajistit a rozšířit o další území na jih od města. 501. a 506. zaútočily do oblasti mokřadů jihozápadně od města. 327. pluk měl rozšířit obsazený prostor jihovýchodně od Carentanu, konkrétně měl překročit železniční těleso a obsadit výšiny u Montmartin-en-Graignes, což bylo jižně spoje mezi sbory na řece Vire u Auville-sur-le-Vey. Prapor 401. pluku zůstal ve městě. 327. pluk ještě 12. června překročil trať a postupoval na jih, ale jeho prapory byly zastaveny u Rouxeville a Lenauderie. Zde se ale po čase podařilo prorazit a navázat spojení s částí 29. pěší divize. Společně pak vyrazily na Montmartin-en-Graignes, který spolu s výšinami obsadily. Vzápětí se ale musely stáhnout. 327. pluk pak 13. června zaujal obranné pozice u železničního tělesa, kde zůstal až do 15. června. 12. června bylo živo i na opačném křídle. 506. a 501. pluk vyrazily z Carentanu jihozápadním směrem. 506. pluk postupoval podél silnice Carentan-Baupte, 501. pluk podél silnice Carentan-Periers. 506. pluk postoupil do Douville, kde byl zastaven německými tankisty a výsadkáři. Boje zde probíhaly celý zbytek dne. I 501. pluk musel po čase zastavit kvůli německému odporu. Na 13. června byl naplánován nový útok 506. pluku, ale než k němu mohlo dojít, vyrazili Němci do relativně silného protiútoku podél obou silnic. Pěchotu a zbytky 6. paradesantního pluku podporovaly části pluků tankových granátníků SS 37 a 38 a též tankového praporu SS 17, což byly součásti 17. divize tankových granátníků SS. Němci chtěli znovu obsadit Carentan. Velitelství americké 1. armády zaznamenalo německý postup, který se nebezpečně blížil k městu i to, že přísun jednoho praporu 502. pluku na situaci mnoho nezměnil. Vyslalo proto do Carentanu na pomoc vlastní tanky z Bojového velitelství A 2. obrněné divize. Tanky byly rozděleny do dvou skupin, přičemž každá z nich zaútočila s podporou pěchoty 502. pluku podél jedné ze silnic. Podporu poskytl 14. obrněný polní dělostřelecký prapor. Koordinovaný vševojskový útok Němce zastavil a zatlačil zpět. V noci byl 506. pluk stažen do města a kompletně nahrazen 502. plukem. Následujícího dne Američané postoupili na jihozápadě k La Compagne a na jihu blízko k Auverville. Následně došlo u Baupte k navázání spojení s jednotkami 82. výsadkové divize. Spojení obou amerických předmostí bylo navázáno a zajištěno.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508980 Verze : 6

6.2 BITVA O CAEN




Den D


Město Caen patřilo mezi jeden z hlavních cílů operace NEPTUNE a podle plánu ho měli Britové obsadit hned Dne D. Avšak postup britské 3. pěší divize byl zastaven odpoledním protiútokem německé 21. tankové divize. Britové tedy zůstali stát zhruba šest kilometrů od města.


Operace PERCH


Druhým pokusem o dobytí města byla operace PERCH. Ta podle původních plánů měla přinést výpad směrem na jihovýchod města. Vzhledem k situaci, kdy 9. června bylo Caen stále v německých rukou, byl plán upraven a měl přinést dobytí města. To nyní nemělo být obsazeno přímým útokem, ale klešťovým obchvatem. Východní rameno měla tvořit 51. (highlandská) pěší divize ze sestavy I. sboru. Ta měla projít předmostím za řekou Orne a zaútočit jižním směrem na jih na Cagny, které se nacházelo deset kilometrů jihovýchodně od města. Západní rameno měly tvořit jednotky XXX. sboru. 7. obrněná divize měla postoupit na východ, překročit řeku Odon, obsadit Évrecy a následně kótu 112. XXX. sbor se několik dní snažil probojovat k Tilly-sur-Seulles, které bránila Tanková instrukční divize a části 12. tankové divize SS, které dovedně využívaly možností, které jim k ulehčení obrany skýtala krajina bocage. I. sbor nabral při přesunu na pozice zpoždění a zaútočil až 12. června. 51. divize ale při snaze prorazit na jih narazila na tuhý odpor 21. tankové divize a již následujícího dne byl její útok zastaven. XXX. sbor byl úspěšnější a podařilo se mu Němce donutit k ústupu, čímž se otevřela mezera v německé obranné linii. Toho chtěli Britové využít a velitel 2. armády Dempsey nařídil 7. obrněné divizi, aby vyrazil na jih k Villers-Bocage, dobyla město a poté zaútočila z boku na křídlo Tankové instrukční divize. To se ale nepodařilo a divize se musela po dvoudenní bitvě o Villers-Bocage stáhnout zpět. 7. obrněná divize byla poté posílena o 33. obrněnou brigádu. Zesílená divize měla opět zaútočit, jenže 19. června se nad Kanálem přehnala silná bouře, která narušila zásobování a útok byl odvolán.


Bitva o Le Mesnil-Patry


Kanaďané se mezitím 11. června pokusili o dobytí vyvýšeniny u Cheux jihozápadně od Caen. Do útoku vyrazily Pluk de la Chaudière a Královnin kanadský osobní střelecký pluk za podpory 6. kanadského obrněného pluku (1. husarského) a 46. oddílu commandos námořní pěchoty. Pluk de la Chaudière dokázal postoupit k Rots, avšak výpad Královnina kanadského osobního střeleckého pluku narazil u Le Mesnil-Patry na odhodlaný odpor jednotek 12. tankové divize SS, které pluku uštědřily tak těžké ztráty, že se kanadský útok zcela zastavil. Příslušníci SS se při tom dopustili válečných zločinů v podobě popravy několika zraněných či zajatých kanadských příslušníků. 3. kanadská pěší divize zaujala obranné postavení a zůstala v něm až do začátku operace WINDSOR.


Operace MARTLET


Operace MARTLET, známá též jako operace DAUNTLESS byla přípravou na rozsáhlejší operaci EPSOM. 49. (západoridingská) pěší divize ze sestavy XXX. sboru vyrazila 25. června do útoku ve směru na Fontenay-le-Pesnel a poté Rauray s cílem obsadit během dne prostor mezi Rauray, Fontenay-le-Pesnel, Tesselem a Juvigny. To mělo umožnit VIII. sboru útok do údolí podél řeky Odon, neboť by mu to krylo pravé křídlo. Divize sice dosáhla během dne částečných úspěchů, ale celý prostor se jí obsadit nepodařilo, takže musela v operaci pokračovat i v následujících dnech, tedy souběžně s operací EPSOM. Oblast se jí podařil zajistit až 1. července.


Operace EPSOM


Dalším pokusem o obchvat Caen byla operace EPSOM, kterou uskutečnil britský VIII. sbor. Jejím cílem bylo vyrazit v několika fázích přes Le Mesnil-Patry na Cheux, pak dále k řece Odon, tu překročit u Mouen a Grainville-sur-Odon, pokračovat k řece Orne, překročit ji a zastavit až v Bretteville-sur-Laize jižně od Caen. Akce začala 26. června. Podporovat ji mělo několik doprovodných útoků pozemních sil, letectvo a námořnictvo. Účast letectva ale silně omezilo špatné počasí nad Anglií a většina pozemních podpůrných útoků byla rovněž odvolána. Divize VIII. sboru nicméně i tak vyrazily vpřed. 15. (skotská) pěší divize podporovaná tanky 31. tankové brigády se během prvního dne protlačila německou obrannou linií a během dvou dalších dnů svedla těžké boje o předmostí za řekou Odon. Pokus 43. (wessexské) pěší divize o rozšíření průlomu byl zastaven silným německým protiútokem jednotek I. a II. tankové sboru SS. Němci se poté pokusili zatlačit Brity zpět, ale jejich útoky Britové odrazili. Operace EPSOM tedy zdaleka nedosáhla plánovaných cílů, neboť se zastavila krátce před řekou Odon u Baron-sur-Odon. Nicméně je nutno dodat, že na začátku útoku nebyla poskytnuta předpokládaná podpora a že britský útok na sebe navázal čerstvé německé tankové posily, které tak nemohly být použity při plánovaném velkém útoku na Bayeux. Britové navíc udrželi iniciativu a po pár dnech zahájili další útočné operace.


Operace WINDSOR


Cílem operace WINDSOR bylo obsazení silně chráněného a bráněného letiště v Carpiquet, které mělo být stejně jako samotné Caen obsazeno hned v Den D. Získat jej měla zesílená 8. kanadská pěší brigáda ze sestavy 3. kanadské pěší divize. Brigáda byla posílena pěchotou ze 7. kanadské pěší brigády a kulometnými a obrněnými jednotkami, včetně plamenometných tanků. K dispozici měla i dvě perutě typhoonů a námořní děla HMS Rodney. Od odbojářů měli spojenci informace o rozestavení obranných prvků. Kanaďané vyrazili 4. června do útoku a do konce dne obsadili obec Carpiquet a severní část letiště. Následujícího dne odrazili německé pokusy o protiútok, ale zbytek letiště se jim obsadit nepodařilo. K tomu došlo až v rámci následující operace CHARNWOOD.


Operace CHARNWOOD


Když nevyšly pokusy o obsazení Caen klešťovými obchvaty, nařídil Montgomery frontální útok, který měl provést I. sbor. Strategická důležitost města již sice výrazně poklesla, avšak Britové chtěli obsadit výšiny u Bourguébus a zajistit si dobrou pozici pro výpad na Falaise. Tři pěší divize a tři obrněné brigády měly během útoku obsadit severní část města a pokud to půjde zajistit ve městě i předmostí na jižní straně řeky Orne. Útoku měly předcházet mohutné nálety letectva. Přidat se měla i palba z námořních děl a velkého množství dělostřeleckých baterií. K dispozici byla i letadla pro přímou leteckou podporu. V noci ze 7. na 8. července provedlo letectvo první nálet. V půl páté ráno vyrazily pozemní jednotky do útoku. Několik hodin poté se přihnala druhá vlna bombardérů. Do večera se jednotkám I. sboru podařilo dosáhnout okraje města, načež Němci začali se stahováním jednotek a techniky přes řeku do jižní části města. Ústup kryla 12. tanková divize SS, která jako poslední vyklízela již neudržitelné pozice, mimo jiné v noci opustila jižní část letiště v Carpiquet. Ta byla ráno obsazena Kanaďany. V tu dobu začali Britové a Kanaďané pronikat i do samotného města a v poledne dosáhli řeky Orne. Odpoledne byla severní část pevně ve spojeneckých rukou. Několik mostů přes řeku stálo, avšak buďto byly zasypány troskami, nebo dobře bráněny německými jednotkami. Město bylo velmi poničené a jeho ulice plné trosek, což znemožňovalo tankům manévrovat a pokusit se narušit linie ustupujících Němců. Operace CHARNWOOD proto byla ukončena.


Operace JUPITER


Na zisky operace CHARNWOOD měl navázat útok VIII. sboru ve směru na kótu 112, Fontaine-Étoupefour a Éterville a Maltot. Tím by se Britové i zde přiblížili k řece Orne. Útoku z 10. července předcházela silná dělostřelecká příprava, avšak jednotky 10. tankové divize SS a části 9. a 12. tankové divize SS na útok čekaly v dobře připravených obranných postaveních. K dispozici měly i dva těžké tankové oddíly, dvě roty samohybných útočných děl a raketomety. Tato německá formace dokázala útok překazit a operace byla již 11. července zastavena. Byl to sice neúspěch, avšak britská operace překazila německé plány na stažení těchto jednotek a jejich přeskupení.


Druhá bitva o Odon aneb operace GREENLINE a POMEGRANATE


Ve snaze odvrátit německou pozornost od příprav na útok na západním křídle, uskutečnila britská 2. armáda dvě operace jihovýchodně od Caen. Cílem operace GREENLINE, zahájené večer 15. července útokem jednotek XII. sboru, bylo přesvědčit Němce, že k chystanému velkému útoku dojde v této oblasti a současně vázat jednotky 9. a 10. tankové divize SS, aby nemohly být nasazeny proti operacím GOODWOOD a COBRA. Do rána XII. sbor obsadil několik několik bodů, včetně kóty 113. Důležitější kóta 112 ale zůstala pod německou kontrolou. Protiútok 9. tankové divize SS smazal část britského zisku, nicméně kótu 113 Němci zpět nedobyli. Další britské pokusy o útok nikam nevedly, takže operace byla večer 17. července ukončena.


Operace POMEGRANATE začala 16. července. Jednotky XXX. sboru vyrazily vpřed a zaznamenaly řadu úspěchů, ale v Noyers-Bocage narazily na tuhý odpor částí 9. tankové divize SS. Britům se sice podařilo obsadit železniční stanici a vyvýšeninu nad obcí, ale vesnice samotná zůstala v německých rukou. Britové během těchto dvou operací nezaznamenali žádný významný územní zisk. Na druhou stranu v oblasti vázali 2. a 10. tankovou divizi SS a dokonce si vynutili přisunutí 9. tankové divize SS ze zálohy.


Operace GOODWOOD


Poslední fází snahy o dobytí Caen byla operace GOODWOOD, jejíž součástí byla i kanadská operace ATLANTIC. Cílem bylo zaútočit ve směru od Escoville, které se nacházelo východně od Caen, na jih k linii tvořenou obcemi Bras, Hubert-Folie, Verrières, Fontenay, Garcelles-Secqueville, Cagny a Vimont, zatímco Kanaďané měli vyrazit na pravém ve směru na Fleury-sur-Orne a Ifs - částečně přes jižní část Caen a částečně přes Louvigny. Poté měli Britové s Kanaďany společně vytlačit Němce z vyvýšeniny u Bourguébus a Verrières. Současně měla na levém křídle 3. pěší divize vyrazit na Troarn a krýt tak úder obrněných divizí, které měly tvořit jádro útoku. Před započetím akce byla plánována silná dělostřelecká příprava a nálety RAF na Colombelles-Mondeville, Toufreville-Émiéville a Cagny. Za úsvitu 18. července provedlo RAF a USAAF silný úder na vybrané cíle, přičemž silně zasaženy byly především 21. tanková divize a 16. polní divize letectva. Poté vyrazily obrněné divize vpřed. Jejich předchozí přesun přes řeku Orne a Caenský kanál znamenal, že tanky byly oddělené od pěchoty a dalších součástí divizí. Navíc bylo nutno předem vyčistit několik koridorů pro průjezd nedávno položenými minovými poli. Koridorů ale zase nebylo tolik, aby mohly divize vyrazit současně, takže celá útočná síla byla zasazována po malých částech. Němci měli také pozorovací stanoviště na komínech ocelárny v Colombelles, takže Britové nemohli počítat s momentem překvapení, naopak Němci je zde čekali. Navíc dělostřelectvo zůstalo za řekou a nedostřelilo na cíle u hřebene. Zde naopak číhala dobře zakopané baterie německých děl s dobrým výhledem na prostor bojiště. Problém způsobilo i to, že obrněné brigády 11. obrněné divize postupovaly vpřed k hřebenu, zatímco brigády motorizované pěchoty obsazovaly vesnice Cuverville a Démouville, takže tanky ztratily pěchotní podporu. Postup VIII. sboru byl celkově pomalý. Když dosáhly britské jednotky železniční tratě Caen-Vimont, Němci se již plně vzpamatovali z počátečního bombardování a začali zasazovat Britům citelné ztráty. Mezitím Kanaďané osvobodili zbytek Caen. Druhého dne se Spojencům podařilo dosáhnout linie Louvigny, Fleury-sur-Orne, Ifs, Bras, Bourguébus, Cagny. 20. července pak ještě došlo k postupu na pravém křídle na linii Saint-André-sur-Orne-Bourguébus. Výšiny ale obsadit nedokázali. Montgomery ještě 20. července operaci zastavil. Situace byla taktickým neúspěchem, ačkoliv ze strategického hlediska je nutno dodat, že Britové zde svou činností vázali silné německé uskupení, které nemohlo být nasazeno proti americké operaci COBRA, která měla zanedlouho začít a přinesla průlom z normandského předmostí.



Ministerský předseda Winston Churchill pozoruje zničené Caen, spolu s generálem sirem Bernardem Montgomerym a generálporučíkem sirem Milesem Dempseym, 22.6.1944
Zdroj : © IWM (B 7881)
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508981 Verze : 2

6.3 SITUACE VE STŘEDU PŘEDMOSTÍ



Postup u Bayeux


V oblasti pláže GOLD se britská 50. divize v noci zastavila nedaleko od stanovených cílů. Protiútok Meyerovy bojové skupiny její brigády znejistil, a ty se proto raději zakopaly. 7. června divize pokračovala v postupu s vědomím, že se jí v zádech začala vyloďovat 7. obrněná divize. 69. brigáda překročila u St. Leger silnici z Bayeux do Caen a držela krok s Kanaďany. 8. obrněná brigáda prošla jejím postavením, zaútočila na Audrieu a patnáct kilometrů jižně od Bayeux obsadila výšiny u Tilly-sur-Seulles. Další postup na jih zastavil protiútok německých tanků. 56. brigáda obsadila Bayeux a 151. brigáda výšiny mezi řekami Seulles a Aure. 231. brigáda vyrazila západním směrem a zabrala německou baterii u Longues-sur-Mer.


Jedno z děl baterie v Longues (Foto Admin 2004)

V oblasti pláže JUNO se kanadské jednotky dostaly někam za polovinu předpokládaného postupu. 3. kanadská divize se měla dostat k železniční trati Bayeux-Caen, ale postoupila jen k čáře Creully-Villons-les-Buissons, kde se za tmy zakopala a přečkala protiútok německé 21. tankové divize.


Památník Royal Dragoon Guards v Creully (Foto Admin 2007)

Ráno divize vyrazila do dalšího útoku. Hned na počátku vyvstaly potíže. Výpad 9. brigády v čele s 27. obrněným plukem, směřující na letiště v Carpiquet, narazil u Authie na přesnou palbu německého dělostřelectva a zastavil se. Situaci ještě zhoršil protiútok vedený 12. tankovou divizí SS. Výsledek střetnutí byl z taktického hlediska nerozhodný. Kanadský postup byl zastaven a padla tak naděje na rychlé obklíčení Caen. Němci ale nedokázali Spojence zahnat zpět, čímž propásli zřejmě poslední šanci na likvidaci jejich předmostí v Normandii.

Po dobu několika dalších dní docházelo k dalších střetnutím podél celé délky fronty. Němci přisouvali dalších síly a chtěli je soustředit k většímu protiútoku, avšak každou příchozí jednotku museli ihned nasazovat, aby zacelili další díru, kterou Spojenci vytvořili v jejich obraně. Britský XXX. sbor postupně zvyšoval svoji sílu a současně se jižně od Bayeux tlačil dále na jih. 50. divize spolu se 7. obrněnou divizí postoupily k Tilly, kde narazily na Tankovou instrukční divizi. Postup na jih se zastavil. Krajina zde byla velmi výhodná pro obranný boj a Němci v něm projevili mistrovství.

Obsazení Douvres


Zatímco se Kanaďané probíjeli vpřed, držela se v jejich týlu silně opevněná pozice, která chránila radarovou stanici v Douvres. Bránila ji odhodlaná směsice vojáků z různých jednotek. Kanadské jednotky, které se dopoledne vylodily, tuto pozici obešly a přenechaly ji 80. útočné eskadroně 79. obrněné divize, která ve spolupráci s částí kanadské pěchoty zajistila izolaci tohoto bodu. V této roli se postupně vystřídalo několik spojeneckých jednotek. K útoku na opevněný komplex došlo 17. června. Z jihu a od západu provedli příslušníci 77. útočné eskadrony několik podpůrných útoků, zatímco hlavní úder provedly 22. dragounský pluk a 26. útočný pluk od severu stroji Crab a AVRE. Několik dalších Crabů poskytovalo palebnou podporu. Když se jim podařilo prorazit obranný pás, vpadli dovnitř příslušníci 41. oddílu commandos námořní pěchoty, kteří začali čistit jednotlivé obranné prvky. Dvě stovky obránců se nakonec vzdaly.


Radarová stanice v Douvres (Foto Admin 2014)


Výpad na Caumont


Americký V. sbor dosáhl 8. června svých cílů pro den D a mohl vyrazit do útoku vedeného třemi divizemi, aby rozšířil předmostí a udržel krok s postupem britských jednotek na levém křídle. 2. pěší divize generálmajora Robertsona, která se začala vyloďovat 7. června večer, měla v poledne 9. června na břehu dostatek jednotek na to, aby mohla být prohlášena za operační a převzít část fronty od 1. pěší divize severně od Trévières. Hlavním cílem sboru zde bylo obsazení lesa u Cerisy. Tato strategická zalesněná výšina vždy zaujímala v plánech sboru dominantní pozici, neboť sloužila jako shromaždiště německých vojsk, která odtud mohla vést protiútok. Na východ od 2. pěší divize měla postupovat 1. pěší divize, která měla obsadit tři města - Agy, La Commune a Vaubadon, která ležela na vyvýšenině podél silnice Saint-Lô-Bayeux. Na druhé straně měla 29. pěší divize postoupit k řece Elle mezi La Communette a soutokem s řekou Vire. Část divize měla operovat západně od řeky Vire, s cílem navázat spojení se VII. sborem. Všechny divize měly postupovat vpřed silou dvou pluků, zatímco třetí pluk, nebo jeho část, měl sloužit jako rezerva, která zároveň měla případně bránit již dosažené cíle. Nově získané cíle měly být pokryty hloubkovou obranou.

9. června vyrazily americké divize do útoku. Německá obrana byla nejprve prolomena na křídlech a pak se sesypala celá. Přesto některé jednotky kladly toho dne tuhý odpor. 29. divize ráno vyčistila Isigny a pak zamířila na jih. 175. pěší pluk postupoval napravo, 115. pěší pluk nalevo. 175. pluk narazil na větší odpor jen u německého skladiště u La Forêt, jinak celkem v klidu do večera postoupil k čáře Lison - La-Fotelaie. 115. pluk ráno překročil u Canchy rozvodněnou řeku Aure. Stalo se tak bez zásadního odporu, neboť jedna četa se v noci přepravila na druhý břeh a v Colombières neutralizovala německou jednotku, avšak blátivý terén pluk velmi zpomalil. 1. prapor se pak bez většího problému přesunul do Bricqueville, 3. prapor do La Folie. 2. prapor se po překročení řeky naopak stočil vpravo, aby vyčistil Calettský les, z něhož Němci vedli palbu na jednotky překračující řeku přes silnici La Cambe-Douet. To se jim po čase povedlo, prapor pak prošel přes Vouilly a zamířil na jih k Le Carrefour. Kvůli chybě v orientaci si vojáci cestu značně prodloužili a do obce dorazili značně vyčerpaní až v půl třetí ráno 10. června. Pluk tak nezaujal spořádanou obranu - část byla ještě na cestě, část spala. V této situaci sem dorazila část německých jednotek ustupujících od Aure. Pěchota a samohybné dělostřelectvo způsobily v řadách praporu zmatek, vojáci se rozutekli. Naštěstí jeden z nich bazookou vyřadil obě děla. V přestřelce zahynul i velitel prapor podplukovník Warfield. Ráno byl prapor doplněn stovkou mužů a bez většího odporu postoupil k řece Elle. Na levém křídle rychle postupovaly jednotky 1. pěší divize. 26. pěší pluk dosáhl v noci Agy a Dodigny. 18. pěší pluk obešel nepřátelské hnízdo odporu, které zanechal k vyčištění zálohám, a 10. června obsadil přidělené pozice u La Commune a Vaubadonu. Složitější to měla 2. pěší divize. Narazila totiž na jádro 352. pěší divize, které kladlo u Trévières celý 9. červen odpor, ačkoliv jeho křídla padla. Čerstvě vyloděná divize také zatím postrádala své dělostřelectvo, spojaře, kulomety, minomety, zásobovače a dopravní prostředky. Přidělení roty stíhačů tanků a tankové roty bylo jen částečnou náhradou. Zatímco 38. pěší pluk zaútočil na Trévières ze severu, 9. pěší pluk vyrazil na východ, aby přehradil silnici Trévières-Rubercy. Část pluku dorazila v noci do samotného Rubercy, ale pluk byl v té chvíli roztažen a netvořil kompaktní celek. 39. pluk narazil severně od Trévières na silný odpor a bez těžkých zbraní, ačkoliv v jednu chvíli ho podpořil 38. polní dělostřelecký prapor, se těžko a pomalu dostával i k řece Aure, která ležela po cestě. Nicméně se ji podařilo překročit a postupovat dále na jih k městu. V noci pak do něj jeden prapor vstoupil a většinu ho obsadil. Poslední ohnisko odporu bylo vyčištěno až ráno. To pluku umožnilo rozhodnutí Němců stáhnout 352. divizi z neudržitelného postavení a rozestavit ji podél řeky Elle mezi Bérigny a Airelem. Vyklizené území mohla 10. června obsadit americká 2. divize, která do večera zaujala pozice na jih a západ od Ceriského lesa. 11. červen strávily 1. a 2. divize přeskupováním a přípravami na další útok. Jedinou výjimkou byly střety u Haute-Littée.

Americká 1. a 2. pěší divize nyní stály proti mezeře v německé obranné linii, která vznikla následkem rozbití křídel 716. pěší divize a 352. pěší divize. Mezera se táhla zhruba patnáct kilometrů mezi Bérigny a Longraye, kde německá Tanková instrukční divize útočila proti Britům. Američanům se tak naskytla příležitost obsadit Caumont a poté případně pokračovat k zalesněné výšině u Bény-Bocage, jejíž obsazení by americkému V. sboru umožnilo vrazit nepříjemný klín do linie německé 7. armády. Z tohoto postavení by šlo obklíčit Caen či vyrazit k Avranches a uzamknout všechny německé jednotky severně od města. Generál Dollmann si toho byl od rána 9. června vědom, avšak LXXXIV. sbor už neměl žádné jednotky, jimiž by mezeru ucpal. Úkol tak připadl II. výsadkovému sboru generála Meindla. Ten se měl soustředit u Balleroy a v součinnosti s I. tankovým sborem SS zaútočit na sever. Existovaly ale pochybnosti, zda to sbor stihne. Meindlův sbor v té době nedisponoval 77. pěší divizí, která byla odeslána na Cotentin k Montebourgu a nemohla odtud být stažena. Sboru tak zůstala 17. divize tankových granátníků SS a 3. paradesantní divize. 9. června večer se 3. divize nacházela teprve asi 15 kilometrů východně od Avranches. 37. pluk tankových granátníků SS se nacházel v její blízkosti a druhý pluk 17. divize, 38. pluk tankových granátníků SS, se nacházel východně od Lavalu. Transport obrněné techniky byl velmi obtížný kvůli problémům na železnici a konstantní hrozbě spojeneckých stíhacích bombardérů. Balleroy tak dosáhl jen průzkumný oddíl divize, který 10. června zahájil průzkum na sever od Balleroy, aby připravil podmínky pro útok celé divize. Jenže mezitím Rommel změnil plány. Slabost německých jednotek u Carentanu mu přišla vážnější než mezera na křídle LXXXIV. sboru. Meindlův sbor tak byl odeslán na pozice mezi Carentanem a Saint-Lô. 3. paradesantní divize měla zaujmout pozice při severním okraji Ceriského lesa. Do oblasti Saint-Lô mířila i 353. pěší divize z Bretaně. Většina 17. divize tankových granátníků SS byla odeslána do oblasti jihozápadně od Carentanu. Mobilní část 275. pěší divize, Heintzova bojová skupina, se přesouvala do oblasti Saint-Jean-de-Daye. Proti mezeře tak nakonec zůstal jen průzkumný oddíl 17. divize. 1. divize zajala několik zajatců z oddílů a měla i nějaké zprávy o pohybu středních tanků. Vznikla tedy obava o připravovaném útoku celé 17. divize, ke kterému by mohlo dojít již 11. června. Navíc přišla hlášení o pohybu 11. tankové divize a 1. tankové divize SS. Na velitelství V. sboru se začali obávat velkého tankového protiútoku, který byl v plánech předpokládán jako možný zhruba od dne D+3. Bylo to 9. června, tedy v době, kdy ještě V. sbor nedržel Ceriský les, a jak již bylo řečeno, Spojenci se vždy obávali, že odtud může hrozit velké nebezpečí. 10. června se ukázalo, že tankoví granátníci zamířili ke Carentanu a proti jednotkám V. sboru stojí stále jen zbytky 352. a 716. divize. Jednotky 2. pěší divize navíc toho dne celý les obsadily. A nyní se jim nabízela cesta na Caumont a mezeru bránil jen zmíněný průzkumný oddíl.

Byl vypracován plán přísunu 2. tankové divize generálporučíka von Lüttwitze ze sestavy XXXXVII. tankového sboru generála Funcka do této mezery. Divize s přesunem z Amiens začala již v noci z 9. na 10. června a její čelní jednotky dosáhly Paříže, avšak přesuny ve dne byly velmi pomalé a nákladné. 10. června večer byli sice některé jednotky, které se přesouvaly po vlastní ose u Alençon, avšak tanky teprve vyrážely na vagónech z Amiens. Funck, který si byl vědom neefektivnosti nasazení tankové divize po částech, což se jasně ukázalo v případech 21. tankové divize, 12. tankové divize SS a Tankové instrukční divize, chtěl, aby 2. divize zaútočila až po shromáždění, které bylo odhadováno na 13. června. Průzkumný oddíl měl do té doby držet výšinu sám. Částečně mu pomohl jeden z pluků 3. paradesantní divize, který zaujal pozice u Saint-Georges-d'Elle. Mezera se tak částečně zúžila, nicméně stále byla slabě bráněná. Němci se 10. června také rozhodli k provedení protiútoku u Caen. Jelikož Tanková instrukční divize byla nasazena v obranných bojích jižně od Bayeux, počítal generál Geyr s použitím poloviny 12. tankové divize SS a poloviny 21. tankové divize. Cílem byla omezená akce směřující severně od Caen do oblasti Anisy- Anguerny. Geyr i Rommel by raději útočili více na severozápad, ale nechtěli ztrácet další část přesuny do nových pozic. Avšak ani tento útok nemohl být nakonec proveden, neboť Britové v odpoledních hodinách zatlačili na pravé křídlo Tankové instrukční divize a levé křídlo 12. tankové divize SS, kam britský XXX. sbor vyslal 7. obrněnou divizi, jež měla projet přes Tilly-sur-Seulles k Villers-Bocage. Geyr, který si uvědomil slabost instrukční divize, útok odvolal. Krátce poté na sídlo Geyrova velitelství zaútočily stíhací bombardéry a zdecimovali jeho štáb. Geyr nebyl nadále schopen velet německým silám u Caen a odpovědnost tak přešla na I. tankový sbor SS a 7. armádu. Velitelství 7. armády opustilo myšlenku na rozhodný protiúder a začalo se soustředit na posílení obranné linie.

Po relativně klidném 11. červnu vyrazily jednotky V. sboru dalšího dne do nového útoku. Největší postup měla naplánována 1. pěší divize. Útok měl především podpořit britskou snahu o obklíčení Caen. Britská 7. obrněná divize narazila na přelomu 10. a 11. června u Tilly-sur-Seulles na odpor Tankové instrukční divize, avšak Američané nalezli na jejím křídle slabinu v německé obraně, onu zmíněnou mezeru. 7. obrněná divize tedy měla uhnout z původního směru a dostat se do Villers-Bocage oklikou přes Livry. Postup americké 1. pěší divize na Caumont by tak kryl pravé křídlo útočící britské obrněné divize. Obě zbývající divize V. sboru, 2. pěší a 29. pěší, měly rovněž zaútočit směrem na jih. Cíle obou divizí byly spíše taktického rázu, hlavním úkolem bylo spíše zmenšit tlak na VII. sbor, který operoval na Cotentinu. 1. divize očekávala spíše menší odpor, ale měla určité obavy, že by jí do boků mohly zaútočit části Tankové instrukční divize a 17. divize tankových granátníků SS. Pluky tedy měly postupovat vpřed rozvážně a být připraveny přejít rychle do obrany. Postup ke každé linii měly okamžitě hlásit a vyjma agresivního průzkumu měly postupovat vpřed k další linii až po potvrzení z velitelství divize.

1. pěší divize ráno vyrazila a celkem snadno postupovala vpřed, takže 18. pluk večer dosáhl silnice Caumont-Saint-Lô. 26. pluk dorazil k severnímu okraji Caumontu, kde narazil na rozhodný odpor průzkumného oddílu 2. tankové divize. Město bylo obsazeno až druhého dne ráno. Vpravo od 1. pěší divize obsadil 9. pěší pluk 2. pěší divize hřeben u Litteau jižně od Ceriského lesa. I britská 7. obrněná divize, která vyrazila v odpoledních hodinách, postupovala celkem svižně na jih a před 18. hodinou projela Livry, začala se stáčet na východ a ráno vjela do Villers-Bocage. Na postup obrněné divize ale nedokázala navázat britská 50. pěší divize, která měla západně od Tilly-sur-Seulles zaútočit na Tankovou instrukční divizi a postoupit tak k Villers-Bocage od severu. 13. června na bojiště dorazila 2. tanková divize, disponující dvěma pluky a dvěma dělostřeleckými prapory, avšak žádnými tanky, která zaútočila směrem na sever v prostoru mezi Cahagnes a Villers-Bocage. Divize se dostala až k silnici z Caumontu do Villers-Bocage. 7. obrněná divize, bez podpory 50. pěší divize a pod tlakem 2. tankové divize, se ocitla v nepříznivém postavení, a tak se odpoledne stáhla na západ do oblasti výšiny tři kilometry daleko od města a navázal spojení s americkou 1. pěší divizí, která se nacházela v Caumontu. Ani tento výběžek nebyl pod pokračujícím německým tlakem hájitelný, a tak se britská divize stáhla ještě dál na severovýchod k Parfouru-L'Eclin, čímž se frontová linie zaoblila. Další postup německé tankové divize zastavilo dělostřelectvo V. sboru, které bylo dostatečně zkoncentrováno a mělo dobrý výhled. V německých řadách sice nadále byla mezera mezi 2. tankovou divizí a 3. paradesantní divizí, avšak americká 1. pěší divize se po odražení britské obrněné divize již nesnažila o další postup na jih. Villers-Bocage pak Němci drželi ještě po dobu dalších zhruba šesti týdnů. V. sbor se nyní soustředil spíše na tlak vůči 352. pěší divizi a 3. paradesantní divizi ve směru na Saint-Lô, který ostatně začal již během bojů u Caumontu.

Američané zde útočili proti hloubkové obraně. Němci bránili předem dobře připravené pozice a podnikali menší výpady. Především parašutisté představovali těžkého protivníka. 12. června vyrazila 2. pěší divize do útoku. Jak jsme již dříve zmínili, 9. pěší pluk obsadil hřeben u Litteau v souvislsoti s postupem 1. divize. 23. pěší pluk mezitím zaútočil jihozápadním směrem na Saint-Lô v souvislosti s postupem celé 29. pěší divize na jeho pravém křídle. Cílem pluku byla kóta 192, která se nacházela severně od silnice Bayeux-Saint-Lô a tvořila výraznou dominantu na cestě do Saint-Lô, která by mohla sehrát klíčovou roli při útoku na město. Pluk narazil na řece Elle na rozhodný německý odpor a musel zastavit. 13. června obnovil 38. pěší pluk divizní útok a díky silné dělostřelecké podpoře překročil řeku Elle. Odpor se ale poté stále stupňoval a pluk dostal rozkaz, aby přešel, společně s 23. pěším plukem, do obrany. 29. pěší divize zaútočila 12. června 115. pěším plukem, zatímco 175. pěší pluk držel pozice severně od řeky Elle a 116. pěší pluk tvořil, společně s 747. tankovým praporem, zálohu. 115. pluk se sice dostal přes řeku, ale po chvíli se musel zase vrátit, aby nebyl odříznut. Večer dorazil 116. pluk a tomu se řeku podařilo překročit a díky silné dělostřelecké podpoře se mu podařilo obsadit Saint-Clair-sur-l'Elle a Couvains. Na konci 13. června byl postup V. sboru směrem na Saint-Lô zastaven z rozkazu generála Bradleyho. Spojení sborů v oblasti Carentan-Isigny bylo stále příliš úzké a navíc panovaly obavy z možného dalšího protiútoku 17. divize tankových granátníků SS. Navíc se v oblasti formoval XIX. sbor, který se měl stát operačním, takže bylo nutné přeskupit síly a přidělené prostory. Dalším důvodem byla priorita postupu na Cotentinu, takže Bradley nechtěl u Saint-Lô odčerpávat zdroje. Vzhledem k tomu, že Britové byli zastaveni u Tilly-sur-Seulles, by byl další postup V. sboru nebezpečný, neboť ten by odkrýval svá křídla. Toho by mohla využít např. 2. tanková divize. V. sbor tedy přešel do obrany dosažených pozic.

Směr St. Lô


Když V. sbor zastavil svůj útok, rozkládala se jižní linie americké 1. armády mezi Caumontem a Carentanem. Caumontský výběžek na levém křídle, který držela 1. pěší divize, byl podstatně vysunutý vzhledem k úseku, který vedle ní držela 2. pěší divize. 2. a 29. pěší divize byly rozestaveny na čáře Cormolain-Ariel. Proti nim stálo pravé křídlo II. výsadkového sboru, který byl dočasně podřízen LXXIV. armádnímu sboru, který bránil Saint-Lô. K tomu využíval kruhovou výšinu severně a severovýchodně od města, které dominovala kóta 192. 1. a 2. pěší divize zůstaly podřízeny V. sboru, který byl posílen větší částí 2. obrněné divize. XIX. sbor, který disponoval 30. pěší divizí, byl 13. června prohlášen za operačně způsobilý a od V. sboru následujícího dne převzal 29. pěší divizi. Oba sbory následně podřízeným jednotkám vydaly předběžné rozkazy a plány k útoku směrem k městu Saint-Lô. Divize, vyjma 1. pěší, v následujícím týdnu získaly drobné územní zisky, které zlepšily jejich obranná postavení, ačkoliv jejich velitelé doufali ve větší úspěch. Údery začaly 15. června, kdy XIX. sbor vyrazil do útoku. 30. pěší divize, která ještě nebyla vyloděna celá, útočila zpočátku pouze jedním plukem. Útok postupoval velmi pomalu, takže 120. pěší pluk na konci dne obsadil jen Montmartin-en-Graignes a výšinu severně od kanálu Vire-Taute. Obě strany pak předpokládaly, že ta druhá zaútočí. Mezi těmito řekami se sice nacházel úzký bahnitý terén přeťatý kanálem, takže útok by zde nebyl ani pro jednu stranu jednoduchý, avšak případné vítězství by bylo významné. Němci by v případě úspěchu přerušili spojení mezi oběma částmi americké 1. armády. Američané zase mohli dosáhnout průlomu, zamířit na Périers a rozdělit německou 7. armádu. Ani jedna strana ale na tak rozsáhlou operaci neměla v tomto místě dostatek sil. 30. pěší divize proto nepostupovala dále, naopak doplňovala další jednotky. Mezitím 29. a 2. pěší divize zaútočily na jih k Saint-Lô.

Hlavním cílem útoku byla kóta 192. Sem směřoval 38. pěší pluk postupující na pravém křídle 2. pěší divize. Vlevo od ní úder podpořila svým útokem 29. pěší divize, která zasadila do čela dva pluky. Zesílený 115. pěší pluk měl vyrazit k Saint-André-de-l'Epine a na kótu 150 na severovýchodním konci Martinvillského hřebenu. 175. pěší pluk směřoval ke kótám 90 a 97 severozápadně od Saint-Lô. 23. pěší pluk 2. pěší divize měl obsadit výšiny kolem silnice do Saint-Lô u La Croix Rouge. 9. pěší pluk měl zabrat výšiny západně od Saint-Germain-d'Elle a severozápadně od Montrabotu. Po dokončení postupu 2. pěší divizí měla vyrazit i 1. pěší divize, a to k čáře od La Lande-sur-Drôme ke Cahagnes. V té době již byla Caumontská mezera zacpána jednotkami německé 3. paradesantní divize. Ta sice dokončila shromažďování v oblasti až 17. června, nicméně od 16. června lze hovořit o zaujaté obraně. To nebyla pro americké jednotky dobrá zpráva. Paradesantní divize totiž dorazila v celkem kompaktní podobě a bez větších ztrát díky tomu, že se přesouvala pouze v noci, vyhýbala se hlavním cestám, dodržovala pochodové plány a dbala na maskování. Při útoku 16. června ráno americká 2. divize vysunula obě plukovní křídla drobně vpřed, avšak pluk postupující ve středu narazil na silný odpor. Němci měli dobře připravené obranné pozice plné kulometných hnízd a na prostor měli dobrý výhled z výšiny západně od Saint-Germain-d'Elle. Američany nechali trochu postoupit a v odkrytých pozicích je kosili zničující palbou. 9. pěší pluk do večera ztratil 140 mužů a Saint-Germain-d'Elle zůstalo v německých rukou. Na pravém křídle 2. divize se 3. praporu 38. pěšího pluku podařilo postoupit na vzdálenost zhruba 500 metrů ke kótě 192, jenže další jednotku po obou stranách nedokázaly držet stejné tempo. 23. pěší pluk utrpěl těžké ztráty, avšak po celý den zůstal v podstatě na místě. Velitel divize ale nechtěl o výhodný výběžek přijít, a tak tam vyslal divizní ženisty v roli pěšáků, aby zvětšili síly 3. praporu.

Útok 29. divize z 16. června zpočátku postupoval docela dobře, ale po obědě se postup 116. pěšího pluku zastavil východně od Les Foulons, u Saint-André-de-l'Epine a u Villiers-Fossard. Večer se jednotky zakopaly s tím, že útok bude obnoven až druhého dne. 175. pěší pluk postupoval podél řeky Vire, překročil řeku Elle, ale 17. června narazil na tuhý odpor u Amy a Les Buteaux. Relativně rychlý postup 175. pluku vyvolal na velitelství 29. divize dojem, že se nepřátelská obrana rozpadla. Ale v poli to vypadalo jinak. 116. pluk zaútočil brzy ráno 17. června, ale narazil na silnou palbu kulometů a minometů u Villiers-Fossard. Nepomohla ani dělostřelecká podpora. Stejné to bylo i na dalších úsecích fronty nad Saint-Lô. Tlak 29. divize z 16. a 17. června znamenala pro německou 352. pěší divizi, která byla v tu chvíli tvořena v podstatě jen bojovou skupinou v síle pluku, ztrátu pěti set mužů a stažení trochu na jih. Vzhledem k příchodu jednotek 3. paradesantní divize došlo ke zkrácení linie držené 352. divizí, která měla pravé křídlo na výšině západně od Saint-André-de-l'Epine a levé křídlo u řeky Vire. Divize byla navíc 16. června večer posílena příchodem Boehmovy bojové skupiny ze sestavy 353. pěší divize z Bretaně. Byly to právě tyto čerstvé posily, které kladly odpor u Villiers-Fossard. Útok 18. června začal dělostřeleckou přípravou před postavení 115. a 116. pěšího pluku, kterou provedlo osm praporů dělostřelectva. Jenže ta měla jen minimální efekt a útok se v poledne zastavil kvůli silné německé palbě vedené minomety a děly různých ráží. Američané nebyli kvůli povaze terénu schopni přesně lokalizovat zdroje střelby, a ty tak nemohly být vyřazeny protistřelbou amerických děl. O moc lépe si nevedl ani 175. pěší pluk. Pozice, které dosáhl 18. června, držel V. sbor, až na menší korekce, po dobu dalších dvou měsíců. Nacházel se zhruba osm kilometrů od Saint-Lô. Do města vstoupila 29. pěší divize zhruba měsíc poté. Stalo se tak během jedněch z nejkrvavějších a nejsložitějších bojů celé normandské kampaně.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508982 Verze : 13

6.4 POSTUP NA CHERBOURG



Zajištění severního křídla UTAHu



Když 18. června V. sbor přešel před St. Lô do obrany, nemuseli na velitelství 1. armády smutnit. VII. sbor totiž dosáhl velkého úspěchu - přehradil Cotentin, čímž rozdělil 7. armádu a zpečetil osud Cherbourgu, jehož pád byl nyní jen otázkou času. Byl to skvělý a rychlý úspěch, který ale začal jako pomalé prorážení obranného prstence, který Němci vytvořili kolem předmostí dosaženého během dne D. Jedny z nejtěžších bojů prvního týdne invaze se vedly v severní části oblasti vylodění pláže UTAH, tedy na severním křídle VII. sboru. Zde se 4. pěší divize spolu s 505. paradesantním pěším plukem 82. výsadkové divize pokoušela dosáhnout hřebene Le Ham-Montebourg-Quinéville, tedy linie mezi pobřežím a řekou Merderet, což byl původní cíl dne D, neboť se zde nacházely baterie s dostřelem na pláž UTAH. Nepřítel měl výhodu výšky a mohl využít polní opevnění a řady živých plotů. Měl k dispozici také silně opevněné obranné body v Azeville, Crisbecqu a Ozeville, a také podél pobřeží. Když byla v D+1 vyčištěna oblast přistání, provedl VII. sbor v D+2 útok na sever k dosažení hřebene, aby mohly být vyřazeny uvedené baterie a rozšířena zabraná oblast před výpadem na západ. 505. paradesantní pěší pluk a 8. pěší pluk útočily západně od silnice ze Sainte-Mère-Église do Montebourgu s cílovou linií mezi Le Hamem a Montebourgem, zatímco 12. pěší pluk a 22. pěší pluk vyrazily v oblasti na východ od silnice s cílovou linií mezi Montebourgem a Quinéville. První dvojice postupovala pomalu, ale jistě vpřed a do večera postoupila do Magneville. Před ní se nacházel jeden z přítoků Merderetu, který byl v oblasti Magneville-Hangar a Écausseville dobře bráněn. Tyto pozice byly předsunutou součástí defenzivní linie, kterou generál Schlieben zřídil po neúspěšném protiútoku na Sainte-Mère-Église a nadále posiloval. Hlavní perimetr probíhal více na sever, podél železniční tratě z Le Hamu přes Montebourgu k pobřeží u Lestre. Němci zde soustředili poměrně velké množství dělostřelectva, ale jeho činnost omezoval nedostatek munice a nepřetržitá činnost spojeneckých stíhacích bombardérů. Během 9. června se 8. pluku podařilo za cenu těžkých ztrát vytlačit Němce z Hangaru a Écausseville k hlavní linii u tratě. Pluk následujícího dne rychle postoupil k silnici Le Ham-Montebourg, ale když se pokusil zaútočit k železniční trati, narazil na tuhý odpor, vedený z hlavní obranné linie. Jednotlivé prapory se proto stáhly zpět a zakopaly se jižně od silnice. 505. pluk se 1. června pokusil o obsazení pozice zvané Montebourg Station i samotného Le Hamu. Obsazení Montebourg Station se 1. praporu podařilo, ale útok 2. praporu na Le Ham podél silnice byl zastaven silnou německou obranou. Následujícího dne se do útoku zapojil i 2. prapor 325. kluzákového pěšího pluku a po těžkých bojích se podařilo Němce z Le Ham vytlačit. Zajištěn byl i most přes řeku Merderet.

Na východ od silnice ze Sainte-Mère-Église do Montebourgu útočil 12. pěší pluk. Ten za cenu nemalých ztrát 8. června obsadil Émondeville a následně i Joganville, čímž se dostal ke stejnému přítoku jako dvojice pluků na západ od něj. Následujícího dne postupoval rychleji a takřka dosáhl určené cílové linie. Mezi 12. pěším plukem a pobřežím postupoval 22. pěší pluk. Mezi jeho primární cíle patřily opěrné body u Azeville a Crisbecqu. Pokusy o přiblížení k oběma bodům se nejprve zdály úspěšné, nakonec ale selhaly a jednotky se musely stáhnout zpět. Velitel 22. pluku plukovník Tribolet proto 9. června zkoncentroval síly a provedl soustředěný útok na Azeville. Američané se opět dokázali dostat až k opevněnému postavení, ale pokusy o jeho odpálení opět selhaly. Nakonec se jednomu vojákovi podařilo pomocí plamenometu odpálit zásoby munice. Po následném výbuchu se posádka vzdala. Vyřazení Azeville umožnilo postup na sever, ačkoliv Crisbecq byl stále v německých rukou. Velitel 4. divize generál Barton se ale rozhodl ho obejít a vyrazit na Quinéville, aby 22. pluk příliš nezaostával za ostatními pluky divize. Ale pokusy o výpad vpřed selhaly. Tři dny bojů tak 22. pluku nepřinesly mnoho zisků. Velitel VII. sboru generál Collins se proto rozhodl posílit zde frontu dalším plukem, který měl postupovat podél pobřeží. Část 39. pěšího pluku plukovníka Flinta 12. června narazila na opuštěný Crisbecq a pokračovala na Dangueville. Další část vyčistila pobřeží mezi Taret de Ravenoville a Fort St. Marcouf. Poslední část pluku obsadila po těžkých bojích Fontenay-sur-Mer. To umožnilo 22. pluku zaútočit na německé opevněné postavení u Ozeville, které podporovalo i námořnictvo palbou na baterie u Quinéville. Akce byla úspěšná, Ozeville padlo 12. června do spojeneckých rukou. Neobešlo se to bez incidentu. Německá posádka vyvěsila bílou vlajku, ale následně zastřelila jednoho amerického důstojníka. Příslušníci jedné z rot pak na opěrný bod zaútočili granáty a bajonety. Po útoku nezůstal naživu ani jeden Němec. Když 22. pluk vyčistil Ozeville, mohl svůj postup dokončit i 12. pluk, který cílové pozice sice takřka dosáhl již 11. června, ale kvůli problémům 22. pluku se musel stáhnout k Saint-Floxel. 12. června odpoledne tedy mohl překročit silnici z Montebourgu do Quinéville a obsadit výšiny Les Fieffes Dancel.

Hlavním cílem americké 4. divize nyní byl samotný Montebourg. Ten ale Němci hodlali bránit za každou cenu. Když to Američané zjistili, útok na město zrušili a raději se zaměřili na dočištění pravého křídla u pobřeží. 22. a 39. pluk tedy 13. června vyrazily ve směru na Quinéville. Toho dne ale moc daleko nepostoupily. 14. června 22. pluk obsadil dva kopce západně od Quinéville. Jednotky 39. pluku pak město dobyly. Severní křídlo VII. sboru tak bylo zajištěno na hřebenu po obou stranách Montebourgu. Němci na tuto pozici v následujících dnech neútočili, spíše se soustředili na posílení obrany Cherbourgu a reorganizaci promíchaných jednotek, které byly do bojů zasazovány po částech hned po příjezdu.

Výpad na západ


Výpad na sever během týdne bojů přinesl jen velmi málo nad dosažení pozic definovaných pro den D. Němci sem dokázali včas přisunout posily. K podobnému týdennímu zdržení při obsazování cílů pro den D došlo i na západním křídle VII. sboru na řece Merderet. Zde byl příčinou především průběh procesu seskoku a přistání výsadkových divizí. Německá 91. pěší divize sice měla provést od západu protiútok, ale byla bez svého velitele a seskoky parašutistů ji z velké části uvedly do stavu dezorganizace. Avšak ustavit předmostí na Merderetu byl problém i proti relativně slabým silám. Koncem 7. června bylo u La Fière zhruba šest stovek mužů z 507. a 508. paradesantního pěšího pluku, spolu s několika tanky a děly a praporem 325. kluzákového pěšího pluku, který dorazil z pláže. Na západ od řeky se nacházely tři další odříznuté skupiny v síle od roty po prapor. Po neúspěchu o vytvoření předmostí dne D zde byla 82. výsadková divize vystavena silnému německému protiútoku, přesto se udržela.


Památník výsadkářů u La Fiere (Foto Admin, 2014)

Navečer 8. června byl objeven přechod přes řeku, který byl sice pod vodou, ale průjezdný. Daly se jím překonat bažiny severně od La Fière. Tudy by se dalo spojit se skupinami plukovníků Timmese a Milletta na západním břehu. Pak by se dalo zaútočit na jih a vyčistit prostor mostu u La Fière. Mezitím byla ale Millettova skupina rozbita a její části se zapojily do bojů až 10. června. 1. prapor 325. pluku tedy řeku překročil a i bez Millettovy podpory zaútočil na jih k západní hraně mostu. Narazil ale na odpor a musel se stáhnout zpět k přechodu východně od Amfreville. Generál Ridgway poté nařídil frontální útok 3. praporu 325. pluku přes násep a most. Ale ten Němci dokázali také zastavit. U mostu se tak začali hromadit mrtví, ranění a vystresovaní vojáci. Navíc přes cestu stál jeden zničený americký tank a jeden německý stíhač tanků se stejným osudem. Další pokus přesto vyšel a výsadkáři se přes most probojovali do Cauquigny a následně i do oblasti u Le Motey. Podařilo se také navázat spojení s praporem 325. pluku u Amfreville. Severní křídlo předmostí u Fière tedy bylo zajištěno. Nyní zbývala jižní část. Mezitím americké dělostřelectvo ostřelovalo Le Motey, které zrovna chtěly obsadit vlastní jednotky, které se tak musely stáhnout na východ od obce, kde ale neměly zdaleka tak dobré pozice a čelily německé palbě. Po čase se ale dokázaly probojovat zpět, jakmile důstojníci zastavili šíření paniky a přeskupili vojáky do použitelných formací. Západní křídlo bylo tedy také nakonec stabilizováno. Na jihu se podařilo navázat spojení se Shanleyho skupinou na kótě 30 jižně od Haute-Gueutteville, která do té doby vázala značnou část německých sil, a výrazně tak pomohla k úspěchu na mostě. Pozdě večer 9. června bylo předmostí vyztuženo. Nyní byl čas využít tohoto úspěchu pro mnohem větší operaci - k přehrazení Cotentinu.

To byl úkol pro 90. pěší divizi generála MacKelvieho. Ta měla jeden pluk u 4. pěší divize, takže výpad vedla svými zbývajícími silami - 357. a 358. pěším plukem. Jejich prvním cílem byla řeka Douve mezi Terre-de-Beauval a Saint-Sauveur-le-Vicomte. 357. pluk prošel přes postavení výsadkářů u La Fière a zaútočil na západ, zatímco 358. pluk překročil řeku u Chef-du-Pont a zaútočil ve směru na Picauville. 82. výsadková divize měla zaujmout břeh řeky Douve na jižním křídle útoku. Útok 90. divize začal časně ráno 10. června a od počátku šlo všechno špatně. 357. pluk narazil za Le Motey a u Amfreville na silnou německou obranu jednotek 91. pěší divize. Pluk tak dokázal jen trochu zvětšit předmostí, německou obranou neprorazil. 358. pluk dopadl stejně u Picauville. Nepodařilo se ani zničit most u Beuzeville-la-Bastille, čímž měl být chráněn bok útoku. V zádech pluku navíc zůstávali Němci, kteří se drželi u Château d'Isle Marie. 11. června oba pluky obnovily útok, ale zisky byly hubené. 357. pluk pokročil k Les Landes a 358. pluk obklíčil Pont l'Abbé, aniž by ho ale dobyl. 12. června sem dorazil i 359. pěší pluk a byl nasazen do prostoru mezi 357. a 358. plukem. 12. června také vyrazil 508. pluk přes řeku Douve do oblasti východně od Prétotu, aby se po postupu na jih spojil u Baupte s jednotkami 101. výsadkové divize. Úkolem krýt břeh za Douve za postupující 90. divizí byl pověřen 325. pluk. 508. pluk dosáhl v 8:00 Baupte, aniž by narazil na výraznější odpor. Německý tankový prapor se stáhl po prvním kontaktu a ještě ohlásil mnohem větší útok, než odpovídalo realitě. Na místo byla vyslána bojová skupina 265. pěší divize, doplněná o jeden prapor od 77. pěší divize.

90. pěší divize 13. června dosáhla linie mezi Gourbesville a Pont l'Abbé. S tak pomalým postupem nebyla spokojenost, takže MacKelvie byl odvolán a nahrazen generálem Landrumem. Stejný osud potkal i velitele dvou pluků. Velitel sboru navíc přenesl hlavní tíhu útoku na 9. pěší divizi generála Eddyho a na 82. výsadkovou divizi. 82. divize měla zaútočit jižně od 90. divize podél silnice z Pont l'Abbé do Saint-Sauveur-le-Vicomte, zatímco 9. divize měla na sever od 90. divize obsadit Sainte-Colombe, 90. divize měla postupně přestat útočit na západ a postupně se stočit na sever a zajistit severní křídlo postup mezi Le Hamem a Terre-de-Beauval. 14. června zaútočil 358. pluk západně od Pont l'Abbé a pak přenechal útok 325. a 507. pluku, které během dne postoupily zhruba o dva kilometry. 359. pluk otevřel cestu na Gottot, kterou pak projel 60. pěší pluk 9. divize. 357. pluk po dvou dnech obsadil Gourbesville. Situace 90. pěší divize nebyla utěšená, čemuž odpovídaly jen malé zisky, ale Němci na tom, ač se to nezdálo, nebyli o moc lépe. Nový velitel LXXXIV. sboru generál Fahrmbacher hlásil, že jeho jednotky jsou rozdělené, promíchané, vyčerpané a bez munice. Nadále nemohl zajistit zadržení amerického výpadu na západ. Za pravdu mu daly pluky 82. divize, které 15. června urychlily postup a přiblížily se k Saint-Sauveur-le-Vicomte a Reigneville. Na severním křídle útoku narazil 60. pěší pluk na silný protiútok, který ho donutil ke stažení zpět. Do večera dokázal část půdy znovu obsadit. to již ale byl poslední záchvěv německého odporu. 60. pluk trochu uhnul z původního směru, což umožnilo zasadit 47. pěší pluk západně od Orglandes. 16. června útok pokračoval a do oběda 325. a 505. pluk dosáhly řeky Douve u Saint-Sauveur-le-Vicomte. Z něho se Němci již začali stahovat a 505. a 508. pluk ho za podpory dělostřelectva relativně snadno obsadily, a vytvořily tak slušné předmostí za řekou. Collins chtěl využít německého ústupu a nařídil 9. divizi, aby 47. a 60. pluk nezastavovaly na stanovených pozicích u Hautteville-Bocage, nýbrž pokračovaly k řece. To se podařilo a 60. pluk dokonce začal překračovat řeku Douve, což se ale podařilo jen zčásti, v důsledku německé střelby z okolí Néhou.

Hitler a vývoj ve Francii


Na konci 16. června Američané na Cotentinu zlikvidovali poslední obrannou linii východně od řeky Douve a zajistili si přechody přes ni. Cesta k moři byla otevřená. Němci se neorganizovaně stahovali. 91. pěší divize byla v podstatě na odpis a nešlo očekávat, že by její zbytky mohly Američanům cestu k moři zablokovat. Nebyla to ale ojedinělá situace, Němci na tom nebyli dobře ani v jiných sektorech. Navíc měli obrovské problémy s přísunem posil, pohonných hmot, proviantu a munice kvůli spojenecké letecké nadvládě a sabotážní činnosti odboje. Situace si žádala o revizi celkového přístupu, drobné taktické úpravy nestačily. Bylo jasné, že šance na lokální tankový protiútok již neexistovala. Hitler 12. června nařídil 7. armádě držet každou pozici do posledního muže a patrony, aby byl získán čas na přípravu protiútoku a likvidaci předmostí mezi řekami Vire a Orne. Jakými jednotkami to měla provést, to už neřešil. Nařídil sice odvolání útoku na Kovel, což uvolnilo II. tankový sbor SS s 9. a 10. tankovou divizí SS, ale těm zabere nějaký čas, než se do Francie přesunou. Keitel i Jodl považovali situaci za vážnou a mluvili o nutnosti rychlé revize celkového přístupu. Mínili, že pokud Spojenci získají dostatek prostoru pro vedení mobilního manévrového boje, je bitva o Francii ztracena. Navrhovali proto přesměrování všech dostupných prostředků do Normandie, což Jodl 13. června navrhl Hitlerovi. Ten pak ale 16. června Rundstedtovi poslal rozkaz, který sice jakoby souzněl s tímto uvažováním, ale v reálu byl jen dalším pokusem o záplatování kritické situace bez změny celkového přístupu. Rundstedt měl zkoncentrovat své síly na úkor ostatních úseků, avšak s výjimkou 15. armády. 1. armáda měla poslat LXXXVI. armádní sbor, 12. tanková divize SS, Tanková instrukční divize a 2. tanková divize měly být vystřídány v první linii pěšími divizemi z Nizozemí a od 19. a 15. armády. Ta ale měla jako náhradu dostat dvě divize z Norska a Dánska. 19. armáda měla získat jednu divizi z Německa a několik poplachových jednotek námořnictva. Tři stažené tankové divize měly spolu s čtyřmi dalšími na cestě provést silný tankový protiútok. Do oblasti směřovala 2. tanková divize SS z jižní Francie, 1. tanková divize SS z nizozemsko-belgických hranic a dvě výše uvedené tankové divize SS určené původně pro Kovel. Na papíře to vypadalo hezky, Rundstedt by získal sedm mobilních tankových divizí a 15. armáda by přitom ještě byla posílena. Reálná proveditelnost ale byla nulová. Rundstedt si to uvědomoval a pozval Jodla nebo Warlimonta do Francie. Do Francie dorazil 16. června sám Hitler, který se v bunkru Wolfsschlucht 2 nedaleko Soissons setkal 17. června ráno s Rundstedtem a Rommelem. Na jednání vyjádřil nespokojenost s lokálními veliteli a nařídil udržet za každou cenu Cherbourg. Rundstedt požádal o svolení se stažením jednotek z neohrožených částí pobřeží a o povolení k ústupu z některých oblastí u předmostí, aby zkrátil frontu a zkoncentroval jednotky. U Cherbourgu pochyboval, že vydrží po delší dobu. Hitler na to neodpověděl, naopak mluvil o chystaných úderech zbraněmi V-1 a V-2. Setkání tak skončilo bez jasného závěru, avšak bylo jasné, že Hitler trvá na rigidní obraně.

Přehražení poloostrova


14. června bylo Rommelovi jasné, že musí počítat s americkým průlomem u Saint-Sauveur-le-Vicomte, což by vedlo k přehrazení Cotentinu. Rozhodl, že k obraně Cherbourgu stačí 709. a 243. pěší divize, které se k němu měly stáhnout od Valognes. 77. pěší divize měla být vržena proti americkému postupu na západ. Ta měla ale problém s odpoutáním se ze severní části bojiště, takže 15. června k žádnému přesunu nedošlo. 16. června Fahrmbacher velitelství 7. armády informoval, že je nutno provést plánované přeskupení, protože zbytky jednotek hájících území mezi Douve a mořem se již dlouho neudrží. Jenže krátce poté dorazil Hitlerův rozkaz o zákazu jakéhokoliv ústupu a z Rommelova plánu sešlo. Spojencům cestě k moři již nestála žádná významnější síla. Rommel se pokusil vyslat alespoň část 77. divize na jih. Jenže zmatky mezi vyššími veliteli, vyvolané jednak vývojem situace a jednak Hitlerovými rozkazy, vše zhatily. 77. pěší divize byla odsouzena nečinností k zániku. Schliebenova skupina u Montebourg dostala svolení ke stažení k přístavu v případě velkého amerického tlaku. Tento rozkaz ignoroval fakt, že po proražení u St. Sauveur-le Vicomte nestálo Spojencům v cestě na sever podél západního pobřeží nic v cestě, takže Schliebena mohli obejít. Ten pak dostal další rozkaz, který mu nařizoval stáhnout se. Ne ale do přístavu, ale na linii mezi Saint-Vaast-la-Hougue a Vauville. Tedy na linii mezi oběma pobřežími zhruba pět kilometrů jižně od města. Snaha udržet za každou cenu každý kus území znamenala, že ve výsledku Němci ztratí vše.

Zatímco Němci byli paralyzováni, VII. sbor připravil další úder. Ten měl směřovat hlavně na západ k moři, ale současně i na sever k přístavu. 4. divize měla zaútočit na Valognes a 79. divize měla čekat na rozkaz k postupu, který měl přijít ve chvíli, kdy 90. divize obsadí linii mezi Le Ham a Terre-de-Beauval. Na jižním křídle byly činěny přípravy na výměnu, neboť ho měl převzít VIII. sbor, aby uvolnil VII. sboru ruce pro očekávaný útok na sever. V rámci těchto příprav měla 82. výsadková divize zaútočit na jih od Pont l'Abbé a vytvořit předmostí jižně od Douve. 47. pěší pluk 9. pěší divize měl projít přes Saint-Sauveur-le-Vicomte a zaútočit na západ, zatímco hlavní tlak měla divize 17. června vést 60. pěším plukem, který se měl probojovat ke kótám 145 a 133 u Saint-Pierre-d'Arthéglise, což bylo již jen nějakých sedm kilometrů od Carteretu. 47. pluk směřující v obecném směru na Saint-Lô-d'Ourville by kryl tento postup na levém křídle. 39. pluk měl převzít po 60. pluku území mezi Hautteville-Bocage a Sainte-Colombe, než 90. divize dosáhne svých cílů. Postup na západ probíhal tak hladce, že 47. i 60. pluk dostaly rozkazy vyrazit až k pobřežní silnici, kterou měly přetnout u Grande Huanville a Barneville-sur-Mer. V noci ze 17. na 18. června se pokusily dostat na jih k La Haye-du-Puits části německé 77. pěší divize, ale západně od kóty 145 byly rozstříleny 60. polním dělostřeleckým praporem. Podobný osud potkal i kolony u Barneville a Le Valdécie. Nevyšel ani pokus další části 77. divize na proražení cesty na jih u Saint-Jacques-de-Néhou. 17. června večer se Němcům sice podařilo Američany zatlačit trochu na jih, ale ráno byli poraženi. 18. června k jinému dalšímu německému narušení linie nedošlo. 19. června se podařilo praporu z granátnického pluku 1050 77. pěší divize obsadit most přes řeku Ollande u Saint-Lô-d'Ourville, zajmout stovku Američanů, a umožnit tak průjezd zhruba půl druhé tisícovce příslušníků 77. divize v čele s jejím novým velitelem plukovníkem Bachererem na jih. Boje o přehražení poloostrova byly u konce, nyní nastal čas přeskupování před výpadem k Cherbourgu.

Postup na Cherbourg


Velitel VII. sboru generál Collins 18. června ve spolupráci s generálem Bradleym a divizními veliteli vypracoval finální plán postupu na Cherbourg. Původní plán předpokládal útok 4. a 90. divize, zatímco by 9. divize blokovala koridor u Saint-Lô-d'Ourville. Ve snaze věc urychlit a využít tak německé dezorganizace, byla přidána 79. pěší divize. Nakonec tak měla koridor krýt 90. divize, zatímco 4., 9. a 79. měly vyrazit vpřed. Počet Němců se odhadoval na 25 až 40 tisíc. Jednalo se o příslušníky zbytků 709., 243., 91. a 77. divize, obsluhy protiletadlových děl, příslušníky různých složek námořnictva a pracovníky Organizace Todt.

4. divize měla postupovat na pravém křídle, kde měla obejít pobřežní opevnění a postupovat rovnou na Cherbourg, aby neztrácela čas. Krýt jí pravý bok měla 24. jezdecká eskadrona 4. jezdecké skupiny. 4. jezdecká eskadrona měla být nasazena i mezi 9. a 79. divizí. 60. a 39. pěší pluk 9. pěší divize vyrazily 19. června v 5:50 vpřed a před polednem bez odporu dorazily k čáře mezi Rauville-la-Bigot a Saint-Germain-le-Gaillard. Vpravo od ní 4. jezdecká eskadrona dosáhla Rocheville, kde byla zdržena německým odporem. Aby nedošlo k odkrytí křídla 9. divize, byl sem jako posila vyslán jeden prapor 359. pěšího pluku 90. pěší divize, který měl zajistit právě oblast Rocheville. Odpoledne mohl být postup obnoven. 39. pluk bez odporu dosáhl oblasti mezi Couville a Saint-Christophe-du-Foc, zatímco 60. pluk, který obešel Les Pieux, dosáhl Helleville. Jezdectvo sice opět narazilo na odpor, a zpomalilo tak svůj postup, nicméně již za tmy dorazilo do Saint-Martin-le-Gréard, čímž srovnalo krok. 79. divize vyrazila z oblasti mezi Golleville a Urville. 313. pěší pluk postupoval na divizním levém křídle a po drobnějším odporu obsadil Briqueským les. Horší to bylo na křídle pravém, kde měl 315. pěší pluk obejít zleva Valognes a odříznout silnici z města do Cherbourgu. Pluk ale nejprve hned na počátku zpomalila přestřelka u Urville a poté i německý protiútok u Lieusaint. Když padla tma, pluk se stále nacházel jihozápadně od Valognes. Velitel divize se rozhodl nechat 315. pluk na místě, aby kryl město. 313. pluk převzal pravé křídlo a na levé byl nasazen 314. pěší pluk, který se během noci přesunul na pozice.

Na pravém křídle sboru byla situace složitější. 4. pěší divize zde několik dní stála na místě na linii mezi Quinéville a Montebourg Station, takže Němci měli dost času na přípravu obranných opatření. 8. a 12. pěší pluk měly z každé strany obejít Montebourg a postupovat severozápadním směrem na Cherbourg. Jezdectvo 24. eskadrony mělo krýt pravý bok, zatímco 22. pluk byl držen v záloze. Oba útočné pluky zaútočily na obrannou linii podél trati 19. června ve 3:00. Za tmy nebylo dosaženo takřka žádných úspěchů, to se podařilo až za světla, kdy byly nasazeny i tanky. Obrana byla proražena a Němci se dali na ústup. 8. pluk do večera dosáhl jihovýchodního okraje Valognes a 12. pluk jeho východního okraje. Večer ještě jeden z praporů 22. pluku vstoupil do Montebourgu, který Němci vyklidili. Celý pluk pak byl shromážděn na divizním pravém křídle, aby se druhého dne mohl podílet na útoku. Němci byli v té době dezorganizováni, bez záchytného obranného bodu a navíc je ohrožoval postup 9. a 79. divize. Stahovali se proto k obrannému prstenci kolem Cherbourgu. 20. června divize postupovala bez odporu. Američané nejprve obsadili prázdné Valognes a pak pokračovali na sever. Do večera dosáhli linie mezi Le Theil a Roudouským lesem, tedy vnějšího okraje obranného perimetru přístavu. Stejná situace byla 20. června i v oblasti 79. divize. Její 313. a 314. pluk dosáhly mezi Roudouským lesem a Saint-Martin-le-Gréard rovněž perimetru.

9. divize se k perimetru velmi přiblížila již 19. června a následující den u ní měl odlišný průběh. Vzhledem k předchozímu dni se očekávalo, že 20. června divize postoupí na linii Flottemanville-Octeville a k silnici z Cherbourgu do Hagueského výběžku. Cílem bylo jednak obsadit výšiny u města, jednak zablokovat cestu do výběžku. Přehrazení koridoru měl zajistit 60. pluk, 39. pluk na sebe měl navázat nepřátelské jednotky a 47. pluk dostal rozkaz postupovat za 60. plukem do Vasteville a pak se stočit k lesu Mont du Roc. 39. pluk pak měl zaútočit na Flottemanville. 60. pluk nejprve relativně rychle postupoval paralelně k západnímu křídlu obranného perimetru, ale v poledne se přiblížil ke kótě 170 a jeho postup zpomalilo německé dělostřelectvo. Nicméně postup byl dostatečný na to, aby 47. pluk mohl zaútočit. Jenže ten v Nerestském lese a u Acqueville narazil na dobře připravenou obranu. Tak nemohl vyrazit ani 39. pluk. Velitel divize změnil plán a vyslal k Flottemanville dva prapory 60. pluku, zatímco třetí prapor se měl snažit blokovat silnici. Tento postup na sever byl relativně klidný, ale prapory útočící na východ narazily na tvrdý odpor u Gourbesville.

Obranný prstenec kolem Cherbourgu měl tvar polokruhu a od města byl vzdálen kolem osmi kilometrů. Sestával z betonových a polních opevnění umístěných na výšinách, které kontrolovaly přístupy do přístavního města. Položena byla celá řada protitankových překážek doplněná o příkopy. Prostor byl silně zahuštěn dělostřelectvem. Bránící jednotky byly rozděleny do čtyř plukovních bojových skupin - Müllerovy na západě mezi Vauville a Sainte-Croix-Hague, Keilovy mezi Sainte-Croix-Hague a silnicí z Bricquebecu, Koehnovy mezi silnicí a Mesnil au Val a Rohrbachy na východě. Vojáci byli většinou vyčerpáni předchozími boji, nebo naopak zelenáči od leteckých a námořních útvarů, případně z různých štábů. 9. a 79. divize 21. června prováděly průzkum a přeskupovaly se, zatímco 4. divize během dne obsadila zbytek území před německým perimetrem. Večer 21. června tak měl VII. sbor všechny tři divize v dotyku s perimetrem a byl připraven na finální úder proti přístavnímu městu.

Dobytí Cherbourgu


Obsazení cherbourgského přístavu bylo od počátku považováno za jeden z klíčových cílů. Jeho důležitost ještě zvýšila silná čtyřdenní bouře v Kanálu, která dorazila 19. června a narušila proces zásobování amerických jednotek ve chvíli, kdy začal naplno pracovat. Přísun zásob a posil byl obnoven až 23. června odpoledne. Oba umělé přístavy byly poškozeny. Britský u Arromanches byl opraven, ten americký u pláže OMAHA ne. Mělo to tři důvody. Za prvé byl mnohem více poškozen, za druhé se zjistilo, že je možno vykládat LST bez asistence menších plavidel najetím na pláž a vyčkáním na odliv, aniž by hrozilo rozlomení lodi, za třetí se očekávalo, že brzy padne Cherbourg.

Generál Collins si před útokem na obranný perimetr kolem přístavu vyžádal bombardování zhruba 50 čtverečních kilometrů. Cílem nebyla ani tak kobercové či cílené bombardování, generál neočekával, že by se podařilo vyřadit jednotlivé opěrné body, ale šlo mu spíše o demoralizaci německých vojáků. Útok měly vést 9. a 79. divize, zatímco 4. divize měla uzavřít město od východu. 9. divize měla obsadit Octeville, zatímco 79. divize měla postupovat na pevnost du Roule. 4. divize měla obsadit Tourlaville a odtud kontrolovat oblast až k pobřeží. Bombardování začalo 22. června ve 12:40. Nejprve dvacet minut řádily stíhací bombardéry a pak mezi 13:00 a 14:00 nalétávaly střední bombardéry, které měly šest hlavních cílů: Flottemanville-Hague, Martinvast, Les Chevres, La Mare à Canards, pevnost du Roule a opěrný bod západně od Octeville. Dělostřelectvo střílelo nejprve na německé flaky a poté, jakmile se ve 14:00 dali do pohybu američtí vojáci, na obranná postavení. Všechny tři divize vyrazily do útoku a postoupily vpřed. 9. divize za Acqueville a na západ od lesa Mont du Roc. Pluky 79. divize postoupily do oblasti mezi opěrnými body Le Chevres, který překonala, a La Mare à Canards, do oblasti před Hardinvastem a do oblasti za Tollevastem. Nejsložitější situace byla u pluků 4. divize. 8. a 12. pluk postoupily jen o stovky metrů a 22. pluk musel silou zabránit vlastnímu obklíčení a přerušení zásobovacích tras. V Cherbourgu obdržel generál Schlieben pověření k obraně celého prostoru až do poslední chvíle a rozkaz zničit přístav. Generál Rommelovi ohlásil, že jeho vojáci jsou vyčerpaní, nevycvičení, přestárlí a leckdy spíše přítěží než bojeschopnou silou. Požádal proto o posily. Uvažovalo se sice o přesunu 15. paradesantního pluku z Bretaně, ale přístav již nebyl použitelný a vzduchem to bylo nereálné, neboť chyběla letadla.

Také 23. června svedly divize VII. sboru těžké boje a i toho dne opět postoupily vpřed. Jednotky 9. divize dobyly Flottemanville. 79. divize dokázala dostat jednu rotu za silné postavení u La Mare à Canards. 4. divize sice zdaleka nedokázala obsadit Tourlaville, nicméně postoupila díky tankové podpoře o řádný kus vpřed a byla napůl cesty k cíli. 24. června VII. sbor dosáhl pozic na okraji města. 25. června se do bojů o město zapojilo spojenecké námořnictvo, které zaútočilo na pobřežní baterie. 4. divize zajistila přístupy do města od východu, večer vstoupila do města a bez větších problémů vyčistila východní předměstí, současně čistila pobřeží východně od města, což se podařilo dokončit až následujícího dne ráno. 9. divize obsadila pevnosti Equeurdreville a Redoute des Fourches. Stejně úspěšná byla i 79. divize, která obsadila část pevnosti Fort du Roule, kterou kompletně dobyla následujícího dne. 26. června začalo čištění města. Východní část nekladla větší odpor, na západě, především v oblasti Arzenálu, Němci odolávali celý den. Útok na něj měl být zahájen 27. června ráno, avšak Schliebenův zástupce generál Sattler se s celou posádkou vzdal. Následoval tak svého nadřízeného, který se, společně s námořním velitelem admirálem Henneckem, vzdal 26. června odpoledne v bunkru u Saint-Sauveur-le-Vicomte. 27. června tedy ustala organizovaná obrana Cherbourgu. Lokální odpor ale pokračoval.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508983 Verze : 10

6.5 SMĚR JIH K ČÁŘE LESSAY-PÉRIERS-ST.Lô




Bitva o la Haye-du-Puits


Když Collinsův VII. sbor útočil na Cherbourg, kryl jižní křídlo 1. armády Middletonův VIII. sbor. Ten měl nyní zaútočit podél pobřeží směrem na jih ve směru na Coutances. Spolu s výběžkem u Caumontu měl postup sboru donutit Němce ke stažení i v dalších úsecích fronty. Američané by se tak dostali pryč z bažinatého území. První překážkou v postupu byly výšiny kolem města La Haye-du-Puits, na kterých byla rozložená německá obranná linie. Middleton měl k dispozici 79. pěší divizi, 82. výsadkovou divizi, 90. pěší divizi a v záloze 8. pěší divizi, která měla nahradit 82. divizi, jež měla být brzy odeslána do Británie k přípravě na další akce. Middleton naplánoval útok na výšiny okolo města. Pěší divize měly útočit na bocích, výsadková divize měla uprostřed provést jen limitované údery. 79. divize měla poté vyrazit na jih směrem na Lessay k řece Ay. Dobýt výšiny, které tvořily podkovu kolem La Haye-du-Puits, ale nebylo nic snadného. Terén jednoznačně pomáhal obráncům. Američané chtěli výhodu zmenšit rozsáhlým nasazením praporů středního a těžkého dělostřelectva. Přiděleno bylo i dělostřelectvo VII. sboru a silná podpora taktického letectva. Němci se na druhou stranu dokázali celkem rychle přeskupit a zorganizovat obranu. VIII. sbor tedy nečekal útok proti slabému a dezorganizovanému nepříteli v mělké obraně. Dva dni před americkým útokem se začaly objevovat známky zvýšené německé aktivity.


3. července ráno silně pršelo, což znamenalo nutnost odvolání letecké podpory, včetně leteckých návodčích pro dělostřelectvo. Útok nicméně začal. V 5:15 se rozeřvala všechna dostupná děla a po dobu 15 minut zasypávala Němce svými projektily. Američané doufali, že to nalomí německou vůli k obraně. Němci ale o tyto výhodné výšiny rozhodně nechtěli přijít. Viděli z nich až na invazní pláže, a hlavně odtud pozorovali americké přípravy z předchozích dnů. Byli tedy připraveni. I tak ale pro ně útok z 3. června byl překvapením, neboť ráno začali s dalším přeskupováním sil, neboť neočekávali útok bez letecké přípravy, kterou zase blokoval déšť. Když jim došlo, že nejde o průzkum bojem, ale o skutečnou ofenzívu, posílili zase linii u La Haye-du-Puits, která se stala hlavní obrannou linií v oblasti. Bylo zde dostatečné množství pěchoty s relativně silnou dělostřeleckou podporou.


Úkolem 82. výsadkové bylo obsazení hřebene La Poterie. Divize 3. července nejprve vyslala paradesantní pluky, aby obsadily kopce východně od silnice mezi Saint-Sauveur-le-Vicomte a silnicí a La Haye-du-Puits, a navázaly tak spojení se 79. pěší divizí. To se podařilo. Více na jih měl útočit 325. kluzákový pěší pluk. Jeho cílem byl samotný hřeben, který tvořil přední část hlavní linie odporu. Pluk nejprve postupoval celkem rychle vpřed, ale tři kilometry od svahu ho zastavila německá palba z Mont Castre. Došlo proto k úpravě plánu. 325. pluk měl zaútočit na východní svah hřebenu, zatímco parašutisté měli postupovat k hřebenu čelním útokem od severu. V noci se pluk dokázal přiblížit, ale hřebenu nedosáhl. 4. července tedy vyrazily paradesantní pluky. Jeden z nich se dokázal přiblížit k jednomu kopci na hřebenu. Útok pokračoval poté, co padla tma. 325. pluk během něho obsadil východní část hřebene a paradesantní pluky postupovaly po severním svahu hřebenu. Dalšího dne pak sváděly boje o vršek hřebenu. Odpoledne 5. července měla 82. výsadková divize hřeben ve svých rukou a přešla zde do obrany.


Složitější to bylo na levém křídle sboru. Plán postupu Landrumovy 90. pěší divize počítal s průchodem kilometrovým koridorem mezi hřebenem Mont Castre a bažinami Prairies Marécageuses de Gorges za současného útoku na hřeben. 359. pluk měl na pravé straně vést útok na hřeben, zatímco se 358. pluk měl pokusit prorazit koridorem. Poté měl být zasazen 357. pluk, jenž měl vyrazit na Périers. Útok začal 3. července, ale po počátečním postupu narazil na tuhý odpor. Pluky během dne postoupily zhruba o kilometr. Útok byl obnoven druhého dne, ale nepříliš rázně z obavy, že přijde německý protiútok. Za soumraku se nicméně podařilo 359. pluku postoupit vpřed k hřebenu. 358. pluk dosáhl v koridoru drobných zisků. Němci se ale mezitím začali stahovat, což se mělo brzy projevit. 5. července byl do bojů nasazen i 357. pluk. ale ani ten nedosáhl v koridoru větších úspěchů. Zato 359. pluk za podpory letectva a dělostřelectva dosáhl relativně velkých úspěchů při severním a severovýchodním svahu hřebenu. 6. července se podařilo 359. pluku za podpory jednoho praporu 358. pluku hřeben obsadit. Následně sem byly vyslány i další prapory, takže pozici držely dva pluky, zatímco proti koridoru stál jen jeden. Němci se v noci z 6. na 7. července pokusili o několik protiútoků, ale ke změně pozic nedošlo. Ráno byly pluky na kopcích posíleny o ženisty, nasazené v roli pěchoty. 6. července ráno se 357. pluku podařilo projít přes Beaucoudray. Postup pluku ohrožoval německé pozice, které chtěl nepřítel za každou cenu udržet, neboť do oblasti mířily posily v podobě 15. paradesantního pluku a části 2. tankové divize SS. Zbytky 77. pěší divize se proto pokusily o protiútok. Ten začal 6. července hodinu před půlnocí. Němcům se podařilo částečně Američany vytlačit, ale ti podnikli další útok, který ale nedokázal Němce plně odrazit. Dvě izolované roty byly 8. července ráno zajaty či zlikvidovány.


Na pravém křídle sboru postupovala podél pobřeží 79. pěší divize. Ta měla dosáhnout řeky Ay. K jejímu dosažení bylo nutno po cestě obsadit Montgardonský hřeben, který se nacházel západně od La Haye-du-Puits. Mezi Američany a hřebenem bylo necelých deset kilometrů bocage bráněné zbytky 243. pěší divize. Hřeben bránil prapor 353. pěší divize. Bylo nutno provést frontální útok. Prvním cílem byla kóta 121. Kopec měl obsadit 314. pěší pluk. 315. pluk měl postupovat vpravo podél pobřeží. Kopec byl obsazen v časných ranních hodinách 4. července. Pluk se během dne vysunul více na jih k La Haye-du-Puits a navázal kontakt s výsadkáři. Severně od města se Američané zakopali. 315. pluk 3. července postoupil zhruba o dva kilometry na jih. 4. července postup zrychlil díky obsazení kóty 121. Večer Němci podnikli protiútok a odřízli část pluku. Ta ale vytvořila obranný perimetr a mohla počítat s podporou dělostřelectva. 5. července vyslal velitel divize generál Wyche 314. pluk, aby obsadil La Haye-du-Puits. Dvě roty do něj vstoupily, ale Němci je dokázali vytlačit pryč. Toho dne Wyche také vyslal 313. pluk, aby prorazil přes západní výběžek hřebene a vyrazil k řece Ay. 5. července v poledne 313. pluk vyrazil k hřebenu, avšak pohyb zpomaloval bažinatý terén. Pluk pak narazil na tuhý odpor a byl dokonce zatlačen zpět. Němci ale úspěch nevyužili k dalšímu zatlačení Američanů. Wyche kvůli pomalému postupu 313. pluku vyslal 315. pluk přímo proti kótě 84. Tomuto pluku se podařilo uchytit na severní straně kopce. 6. července vyslal Wyche 314. pluk, aby obsadil východní svah kopce, což se mu hned ráno podařilo. Odpoledne vyslal generál všechny tři pluky, aby obsadily hřeben, což se jim do rána 7. července z větší části podařilo. La Haye-du-Puits bylo obklíčeno ze tří stran. Američané předpokládali, že Němci ho sami vyklidí. To se ale nestalo. Němci dokonce provedli protiútok a málem 79. divizi vytlačili z hřebenu. Do večera se podařil německý tlak zlomit. Na konci 7. července se tak i na pravém křídle podařilo prolomit německou hlavní linii odporu.


Jednotky 79. divize zaútočily 8. července odpoledne na La Haye-du-Puits, které bránilo jen 150 Němců. Jejich kulometná hnízda a minomety si ale vyžádaly nejednu americkou ztrátu. Nicméně 9. července v poledne bylo město vyčištěno. Jednotky VII. a VIII. sboru pak pokračovaly v útoku na jih s cílem dostat na čáru Lessay-Périers. Ani jedno z měst se jim ale dobýt nepodařilo. Nicméně generál Bradley usoudil, že to prozatím není potřeba, neboť dosažené pozice považoval za dostatečné pro zahájení plánovaného širokého výpadu na jih, operace Cobra.



Bitva o St. Lô


Saint-Lô bylo sice zničené leteckými nálety, ale americký i německý zájem o město trval. Důvod byl nejen politický a psychologický, ale i dopravní. Jeho obsazením by spojenecké jednotky získaly další laterální komunikaci. Přes město se navíc dalo snadno přesouvat jednotky mezi oběma břehy řeky Vire. Nacházelo se navíc na výběžku trojúhelníku Coutances-Saint-Lô-Lessay, a bylo tedy důležité pro další postup americké 1. armády na jih. Němci umístili svou obrannou linii na kopcích severně a severovýchodně od města. Oblast mezi řekami Vire a Drôme držel II. výsadkový sbor. Levé křídlo držely tři bojové skupiny vytvořené z 353., 266. a 352. pěší divize. Pravé křídlo pak 3. paradesantní divize. K dispozici byla i 12. brigáda útočných děl. Jednalo se o zkušené veterány v čele se schopným velitelem generálem Meindlem. Jejich obranná linie ale nebyla příliš hluboká a zahuštěná. Město leželo v zóně XIX. sboru, ale vzhledem ke geografickým podmínkám se na útoku musel podílet i V. sbor. Základním předpokladem pro obsazení města byl dobytí kóty 192. Na 11. července byl naplánován koordinovaný útok obou sborů.


Útok na kótu 192 byl veden pravým křídlem V. sboru, tj. 2. pěší divizí. 2. obrněná divize a 1. pěší divize na levém křídle držely obranné pozice u Caumont. Útok na kótu 192 obecně podporoval útok XIX. sboru. Bylo jasné, že dobytí kopce nebude snadné. Neúspěšný červnový pokus si vyžádal více než tisíc obětí. Američané si dopředu připravili maskované průjezdy hustými živými ploty a kopec podrobili mohutné dělostřelecké přípravě a leteckým úderům. Přesto terén skýtal obráncům celou řadu možností k zaujetí obranných pozic, které byly dovedně pospojovány a bráněny praporem německých výsadkářů. Američané potřebovali dobýt kopec a postoupit k silnici na jih od něj. Bránící divize sboru měly předstírat útočnou činnost. V rámci 2. pěší divize připadla hlavní role 38. pěšímu pluku, ke kterému byly přičleněny tři tankové roty a dvě roty těžkých minometů. Nalevo od pluku postupoval 23. pěší pluk. 9. pěší pluk směřoval na Bérigny. 11. července ráno znemožnila mlha letecké nálety. Alespoň dělostřelectvo provedlo bombardování a v 6:00 divize vyrazila do útoku. Než se dělostřelectvo dalo do práce, pěšáci částečně ustoupili. Němci to ale zpozorovali a vysunuli se vpřed. Pěchota 38. pěšího pluku tak narazila na německý odpor ještě dříve, než dosáhla výchozích pozic. Panzerfausty vyřadili či zahnali Němci všech šest tanků první vlny. Pěšáci nicméně postupovali pomalu vpřed díky silné a přesné podpoře dělostřelectva. A Američané pro změnu svými bazookami zničili německá samohybná děla. Jednomu družstvu se podařilo obejít opěrný bod zvaný Kraut Corner a granáty ho vyřadit. V poledne 38. pluk obsadil vrcholek kóty. Němci se stáhli a Američané začali bez většího odporu sestupovat po jižním svahu a obsadili silnici a svah na její druhé straně. Jeden prapor 23. pěšího pluku prorazil přes východní svah kopce a odpoledne postoupil také poblíž k silnici. Velitel 7. armády Hausser večer nařídil Meindlovi, aby udržel kótu 192 za každou cenu. Ale to již bylo pozdě. Američané se na ní usadili a jejich dělostřelectvo přehradnou palbou bránilo Němcům v rozvinutí protiútoku. 12. července 2. pěší divize žádný větší útok nepodnikla, spíše konsolidovala pozice. Naštěstí pro Němce, kteří věřili, že v případě pokračování útočné činnosti by dosáhla širokého průlomu. Divize nicméně i tak dosáhla velkého úspěchu. Kóta 192 byla strategickým bodem, ze kterého byl výhled na celou oblast Saint-Lô, včetně Martinvillského hřebenu, jenž byl cílem útoku XIX. sboru.


Americké 29. a 35. pěší divize držely pozice na čáře od La Meauffe přes Villiers-Fossard po silnici z Couvains do Calvaire. Útok obou divizí na jih k Saint-Lô podpořila většina sborového dělostřelectva. 29. divize měla před sebou silně bráněnou kótu 122 a Martinvillský hřeben. Generál Gerhardt se chtěl zaměřit hlavně na hřeben. Nechal tedy 115. pěší pluk zaujmout postavení na relativně široké frontě severně a severovýchodně od kopce, a naopak 116. pěší pluk soustředil na relativně úzké frontě proti hřebenu, který se nacházel západně od kóty 192, kterou měla obsadit 2. pěší divize. Obsazení hřebenu by mohlo Němce donutit vyklidit kótu 122 bez boje, z obavy o obklíčení. 116. pluk měl vést hlavní divizní úder, zatímco 115. pluk měl krýt jeho křídlo a vést podpůrnou ofenzívní činnost. 175. pluk byl držen v záloze a měl být nasazen v místě průlomu. Buďto podle plánu u hřebenu, nebo u kóty 122, pokud by se ukázalo, že německá obrana je tam slabší oproti očekávání. Plán brzy ráno 11. července málem zhatil klamný útok II. výsadkového sboru, který měl podpořit protitok Tankové instrukční divize západně od řeky Vire. Němečtí výsadkáři zaútočili proti široce rozkročenému 115. pluku a dosáhli určitých úspěchů, avšak kolem půl osmé usoudili, že pro podporu tankistů vykonali dost a stáhli se. 115. pluk se musel nejprve přeskupit a zkonsolidovat, takže vlastní útočnou činnost zahájil až odpoledne a podle očekávání narazil na rozhodný odpor vedený z kóty 122. 116. pluk u hřebene ráno vyrazil za silné dělostřelecké podpory do útoku. Po čase se mu podařilo dosáhnout cesty ze Saint-André-de-l'Épine do Martinville. To nebyl žádný rychlý postup, avšak potom, co kolem poledne 2. pěší divize obsadila kótu 192, se Němci začali z hřebene stahovat. 116. pluk ho obsadil, stočil se na západ a začal sestupovat k městu. Jeden jeho prapor postoupil na jih silnici z Bérigny. 175. pěší pluk dostal rozkaz projít následující den postavením 116. pluku a zaútočit od východu podél silnice z Bérigny na město. 12. července dosáhla 29. divize jen malých úspěchů. 115. pluk jen udržoval tlak, pokus 175. pluku projít postavením 116. pluku zastavila německá dělostřelecká palba. Gerhardt a Corlett došli k závěru, že je nutné se co nejdříve zmocnit kóty 122. To ale bylo nad momentální síly 29. divize. 116. a 175. pluk byly na levém křídle a vyčerpány, 115. pluk byl roztažen na příliš široké frontě. Corlett uvažoval o nasazení záloh, ale chtěl dát akci na hřebeni ještě jeden den. Vyžádal si taky silný letecký nálet na kótu 122. 13. července oba pluky na levém křídle postoupily částečně vpřed. 116. pluk se o něco přiblížil k městu, 175. pluk překročil silnici z Bérigny. Na celkové situaci to ale mnoho nezměnilo. Svahy na jih od silnice zůstaly v německých rukou a Corlett tam odmítl vyslat jeden prapor 175. pluku, aby nedošlo k přílišnému roztažení sil. Navíc se rozhodl zaměřit se více na kótu 122. Proti němu zasadil svou zálohu, jeden z pluků 35. pěší divize a prapor 175. pluku byl novu zálohou sboru. 14. července měla 29. divize využít k přeskupení a konsolidaci. Hlavní úsilí čekalo oblast kóty 122.


35. divize zahájila svou ofenzívní činnost rovněž 11. července. Její pravé křídlo bylo ohraničeno řekou Vire, levé křídlo se nacházelo severně od kóty 122. 11. července divize zaútočila napravo 137. pěším plukem a nalevo 320. pěším plukem. 134. pěší pluk tvořil zálohu sboru. Oba pluky vyrazily v 6:00. Během dvou hodin postoupily o necelé tři kilometry, avšak poté jejich postup zastavil příliš silný německý odpor. Útok byl obnoven 12. července po silné dělostřelecké přípravě. Díky ní se podařilo obsadit některé opěrné body. Avšak 12. i 13. července dosáhla divize jen minimálních územních zisků. Postup brzdil hlavně rozsáhlý opěrný bod u Carillonu a jednotky na kótě 122. 29. divizi se ale dosud nepodařilo kopec obsadit. Celkové situaci hodně pomohlo, když 137. pluk 14. července podél řeky postoupil silnici z Pont-Hébert do Saint-Lô. Na druhé straně řeky současně postupovala 30. divize, čímž Němci přišli o most přes řeku. Další se nacházel až v Saint-Lô. U Rampanu se sice nacházel podvodní most, který tam postavili ženisté, a severozápadně od Saint-Lô se začalo s výstavbou dalšího, nicméně to by nestačilo 352. pěší divizi k urychlenému vyklizení uzavřeného prostoru. Ta už ostatně utrpěla takové ztráty, že byla nucena začít uvažovat o stažení. Jenže to by znamenalo ztrátu kóty 122. To by zase znamenalo, že by se Němci museli stáhnout na výšiny jižně od města. Meindl proto na kótu 122 vyslal posilu v podobě jednotek 266. pěší divize a 30. mobilní brigády. Americká 35. divize nyní nově dostala za úkol kótu dobýt. Za tímto účelem jí byl ze zálohy vrácen 134. pěší pluk, který byl zasazen západně od silnice z Isigny do Saint-Lô. Útok 35. divize měly 15. července vést 137. pluk na pravém křídle podél silnice z Pont-Hébert a 134. pluk na levém křídle čelně proti kopci. 320. pluk uprostřed měl zadržovat Němce u Carillonu. Jenže plán se naplnit nepodařilo. 137. pluk narazil při pokusu o překročení silnice z Pont-Hébert na příliš silnou palbu vedenou děly a minomety z kóty 122. 134. pluk útočil podél polní cesty z Villiers-Fossard. Kóty pluk nedosáhl, ale dokázal do oběda obsadit vesnici Emélie. Pluk byl poté posílen dvěma rotami 737. tankového praporu, rotou 60. ženijního praporu a četou 654. praporu stíhačů tanků. Toto úkolové uskupení vedl zástupce velitele divize generál Sebree. Úkolem bylo dobýt co nejrychleji kótu 122. Útok byl zahájen ve 20:30 o leteckém bombardování a za současného tlaku 29. divize a podpory dělostřelectva. O půlnoci byl vrcholek kopce obsazen a ženisté začali připravovat obranné prvky proti očekávanému protiútoku. Ten přišel 16. července ráno. Na chvíli sice zatlačil Američany zpět, ale příchod záložního praporu německé zisky eliminoval. I další protiútok toho dne byl odražen. Kopec zůstal v amerických rukou. 137. pluk pak dokázal prorazit podél silnice z Pont-Hébert a 320. pluk začít čistit Carillon.


Mezitím 14. července 29. divize prováděla přípravy na další útočné akce. 15. července vyrazil 115. pluk podél silnice z Isigny a 116. pluk podél Martinvillského hřebenu. 175. pluk se ho snažil krýt palbou na svahy jižně od silnice z Bérigny. Nic se ale nedařilo, jak mělo. Na několika místech se Američané málem dali na ústup, ale naštěstí se podařilo obnovit pořádek. 15. červenec tedy přinesl jen omezené zisky. Gerhardt tedy nařídil noční útok. Ani ten ale nepřinesl žádný postup na široké frontě. Došlo ale k jednomu nevýraznému narušení německé linie, které se mělo později ukázat relativně významným. Dva prapory 116. pluku postupovaly podél hřebenu vpřed, když jim z velitelství přišel rozkaz k zastavení. Prapor majora Binghama ho ale nezachytil včas a zhruba o kilometr se vysunul před zbytek pluku na pozici přes silnici z Bérigny. Do Saint-Lô to byl necelý kilometr. Zbytek pluku se pokusil s praporem navázat kontakt, ale to znemožnila německá děla a minomety. 16. července se situace o mnoho nezlepšila. 115. pluk postoupil do oblasti kóty 122 a vyrovnal svou linii se 134. plukem 35. pěší divize. 116. pluku se ale nedařilo navázat spojení s vysunutým praporem. Generál Gerhardt v té době pověřil svého zástupce generála Cotu, aby sestavil úkolové uskupení složené z tanků, průzkumníků, stíhačů tanků a ženistů. Formace měla zaujmout postavení uprostřed týlu tak, aby mohla být zasazena v místě, kde bude předpoklad prolomení německé obrany nejslibnější.


17. července před svítáním 29. divize zaútočila. 3. prapor 166. pluku pod vedením majora Howieho v tichosti postupoval k Binghamovu praporu, ke kterému se dostal po několika hodinách. Velitel pluku doufal, že tyto prapory spolu budou schopny obsadit město. Bingham to nepovažoval za možné. Howie byl ochoten vyrazit se svým praporem sám. Jenže po chvíli ho zasáhla střepina z minometu a byl mrtev. Prapor převzal kapitán Puntenny, který pokračoval v tlaku podél silnice z Bérigny, ale zastavila ho silná německá minometná palba. Němci se navíc odpoledne pokusili o protiútok, s cílem eliminovat oba prapory. Ty zachránil přílet stíhacích bombardérů a přehradná palba dělostřelectva. Němci se sice stáhli, ale oba prapory byly nyní izolovanými ostrůvky. Pokusy 1. praporu o navázání spojení ještě během 17. července selhaly. Asi čtyři desítky mužů se ke skupině dostaly až v noci. A ráno 18. července se podařilo prapory spojit se zbytkem amerických jednotek. Oblast Martinvillského hřebenu byla nyní mnohem lépe zajištěna. Nicméně hlavní snaha sboru se mezitím přenesla na druhé křídlo, neboť útok z hřebene mařila německá palba ze svahů jižně od města.


17. července odpoledne 35. divize mohla konstatovat, že má kótu 122 pevně ve svých rukou. Gerhardt tak mohl nařídil 115. pluku zaútočit na jihozápad k městu. Pluk se dostal blízko okraje města, ale na další postup již neměl síly. 18. července dostaly pluky na hřebenu rozkaz držet pozice, zatímco 115. pluk měl pokračovat v postupu na město. Mezitím se ale Němci rozhodli stáhnout na jih, neboť nevěřili v další udržitelnost pozic severně od města. Na sever od města zanechali jen několik silných opěrných bodů. 29. divize byla 18. července ráno připravena k dalšímu útoku. 115. pluk měl zaútočit k městu a otevřít cestu pro Cotovo úkolové uskupení. Po dělostřelecké přípravě pluk vyrazil a kolem poledne byl na okraji města. Cotova formace mohla vyrazit. Do pohybu se dala v 15:00 a postupovala podél silnice z Isigny. Kolem 18. hodiny vjela do města. Mezitím vyčistila 35. divize prostor severozápadně od města.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508984 Verze : 4

7. ZÁVĚR




Jak již bylo uvedeno, bylo vylodění v Normandii v červnu 1944 největším vyloděním z moře v historii. Zúčastnilo se ho více než 5 tisíc plavidel, která během dne D zabezpečila přepravu a výsadek takřka 160 tisíc vojáků, námořních pěšáků a příslušníků oddílů commandos. Na počátku července se jejich počet ve Francii blížil jednomu milionu. Spojenci ztratili 6. června zhruba 12 tisíc mužů, z nichž 4,5 tisíce bylo mrtvých.


Spojencům se sice nepodařilo obsadit stanovené cíle, ale dokázali si vytvořit čtyři zhruba desetikilometrová předmostí, která do 12. června spojili do jednoho. V tu chvíli předmostí tvořilo útvar dlouhý 100 a široký 25 kilometrů. Nejdéle z cílů dne D odolávalo Caen, kam Němci soustředili silné tankové formace, neboť průlom v těchto místech by Spojencům poskytl otevřenou krajinu, vhodnou pro manévrový tankový boj. U Caen tak probíhal opotřebovávací boj, který ale zase vázal ty německé síly, které měly být nasazeny k protiútoku. Montgomeryho neschopnost prorazit u Caen znamenala nemalé ulehčení pro Američany, pro jejich stále rychlejší postup.


Vítězství Spojenců vycházelo z několika faktorů: z plánu operace, v němž se potkaly potřeby s možnostmi, z dokonalého klamného programu, který dokázal Němcům utvrdit jejich vlastní představy, z vybojování a udržení letecké nadvlády, z izolace bojiště pomocí rozvratu dopravní infrastruktury, z efektivního nasazení námořních sil, z nedokonalosti německé obrany, která nebyla tak pevná, jak vypadala v propagandistických týdenících, a z neexistence jednotného německého velení ve Francii s jasným plánem na odražení invazních sil.


Invaze přes Kanál nedemonstrovala jen materiální převahu, ale i sílu sil reprezentujících volného ducha a svobodného občana. Západní Spojenci nešli cestou prosté opotřebovávací války, ač i její prvky byly v nemalé míře přítomny, bez ohledu na prostého vojáka. Naopak hleděli na co nejmenší lidské ztráty. A jejich jednotky se, na rozdíl od východní fronty, plynule neměnily z jednotek přinášejících osvobození na jednotky nastolující novou diktaturu.
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508985 Verze : 1

9. POUŽITÁ LITERATURA




Knihy


BADSEY, Stephen: Normandy 1944. Allied Landings and Breakout, Osprey Publishing Ltd., London 1990
BEEVOR, Antony: D-Day. Battle for Normandy, Viking, London 2009
COPP, Terry: Fields of Fire. The Canadians in Normandy, University of Toronto Press, Toronto 2003
BENNETT, George Henry: Destination Normandy: Three American Regiments on D-Day, Greenwood Publishing Group, 2007
CRAVEN, Wesley Frank - CATE, James Lea: The Army Air Forces in World War II. Volume III. Europe: ARGUMENT to V-E Day, January 1944 to May 1945, The University of Chicago Press, Chicago - London 1983
FORD, Ken: Caen 1944. Montgomery’s break-out attempt, Osprey Publishing Ltd., Oxford 2004
FORD, Ken: D-Day 1944 (3). Sword Beach and the British Airborne landings, Osprey Publishing Ltd., Oxford 2002
FORD, Ken: D-Day 1944 (4). Gold and Juno Beaches, Osprey Publishing Ltd., Oxford 2002
FORD, Ken: Operation Neptune 1944, Osprey Publishing Ltd., Oxford 2014
FOWLER, Will: Pegasus Bridge. Bénouville D-Day 1944, Osprey Publishing Ltd., Oxford 2010
FOWLER, Will: Operace Overlord. Vylodění v Normandii: prvních 24 hodin, Ottovo nakladatelství, Praha, 2004
HASTINGS, Max: Overlord. D-Day and the Battle for Normandy 1944, Pan Books, London 2011
MAN, John: The Penguin Atlas od D-Day and the Normandy Campaign, Viking, London 1994
MASTERS, Charles J.: Glidermen of Neptune. The American D-Day Glider Attack, Southern Illinois University Press, 1995
SHORES, Christopher - THOMAS, Chris: 2nd Tactical Air Force. Volume One. Spartan to Normandy. June 1943 to June 1944, Classic Publication, Hersham 2004
STACEY, Charles Perry: Official History of the Canadian Army in the Second World War: Volume III. The Victory Campaign, The Operations in North-West Europe 1944-1945, 1960
ZALOGA, Steven J.: D-Day 1944 (1). Omaha Beach, Osprey Publishing Ltd., Oxford 2003
ZALOGA, Steven J.: D-Day 1944 (2). Utah Beach and the US Airborne Landings, Osprey Publishing Ltd., Oxford 2004
ZALOGA, Steven J.: Operation Cobra 1944. Breakout from Normandy, Osprey Publishing Ltd., Oxford 2001


Časopisy


CHLUBNA, Jan: Churchill a druhá fronta. In: Historický obzor, ročník 14, 2003


Internet


http://www.raf.mod.uk/history/D-Day.cfm
http://www.6juin1944.com/
http://www.americandday.org/
http://forum.axishistory.com/viewtopic.php?t=51896 (Armor in Operation Neptune)
www.ww2f.com (Complete Order of Battle for German Forces in the West - 6/6/1944)
http://en.wikipedia.org/wiki/Normandy_landings
http://en.wikipedia.org/wiki/Sword_Beach
http://en.wikipedia.org/wiki/Juno_Beach
http://en.wikipedia.org/wiki/Gold_Beach
http://en.wikipedia.org/wiki/Omaha_Beach
http://en.wikipedia.org/wiki/Utah_Beach
www.mcdoa.org.uk
http://www.army.mil/d-day/index.html
www.ibiblio.org
www.history.army.mil
www.ibiblio.org
www.history.army.mil
www.history.navy.mil
http://www.hksw.org/despatches_107_1_a.htm
www.ibiblio.org
www.normandie44lamemoire.com
http://www.normandy1944.org.uk/
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#508987 Verze : 0

10. PODĚKOVÁNÍ



V tomto okamžiku (květen 2014) máme za sebou více jak tři čtvrtě roku práce na tomto tématu, který se postupně stal jedním z nejkomplexněji zpracovaných a pokrytých témat na našem webu. Nebylo by to možné bez mravenčí práce řady kolegů, kterým bych rád na tomto místě poděkoval :

- Robot - autor velké části narativního textu článku, organizátor
- Gebirgsjager, Wlasto, Rado Turik - tabulky a texty k osobnostem, tabulky v geosekci
- FiBe - tabulky německých a amerických jednotek
- Agnes - tabulky britských leteckých jednotek
- Karel Oktábec - tabulky a grafika Atlantického valu, jazykové korektury
- Brano, Martin Smíšek - tabulky a texty k obrněné technice
- buko1 - tabulky spojeneckých a německých leteckých základen
- Tars, Mart.In - tabulky spojeneckých lodí
- Aubi - tabulky spojeneckých letadel

a řady dalších kolegů, kteří se historicky zapojili do plnění sekcí a témat v tomto textu zmíněných.

Tento text ale není vytesán do skály, bude dále doplňován a upravován tak, aby reflektoval maximum dostupných informací k největší obojživelné operaci druhé světové války. A do jeho dalšího doplňování se můžete zapojit i vy - stačí poslat soukromou zprávu Adminovi a zeptat se, kde a jak přispět pomocnou rukou.
Operace Neptune - úvodní fotka k článku

úvodní fotka k článku
URL : https://www.valka.cz/Operace-Neptune-t125802#510008 Verze : 2
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více