Válka v Africe 1940-1943

Autor: Jan Ešner / honza 🕔︎︎ 👁︎ 20.615

Montgomeryho ofenzíva

23. říjen 1942. Zatímco se Rommel zotavoval v rakouských Alpách, zahájil velící britské osmé armády generál Montgomery dělostřeleckou palbu na německá obranná postavení. Britský útok začal. Rommel se, ač nedoléčen, okamžitě vracel zpět do Afriky. Velení se však mohl ujmout až v pozdních nočních hodinách 25.října. Dva dny po zahájení bitvy. [143] Nesplnil tak svůj „slib“ Goebbelsovi v rozhovoru otištěném začátkem října.

Pro Montgomeryho byla situace nanejvýš příznivá. Zahájil ofenzívu s novými posilami a nepřítel byl bez vrchního velitele. Do bitvy mohl nasadit tisícovku tanků (mezi nimi nové americké shermany) proti asi pěti stovkám Rommelových (z toho však byla pouze necelá polovina německých, tedy schopných rovnocenně se s nepřítelem utkat). [144]

Reklama

Sledujme, jak se k bitvě vyjadřoval tisk. První informace přicházejí samozřejmě z hlášení OKW. Hlášení otisknuté 26. října informuje: „V Egyptě nastoupil nepřítel po dělostřelecké přípravě k očekávanému velkému útoku na široké frontě. Zaútočil silnými svazy pěchoty a tanků a s nasazením četných leteckých sil. Toho času probíhají zuřivé boje. Dosud ztratil nepřítel 20 letadel a mnoho tanků.[145]

První článek se objevuje 27. října v Die Zeit. Nese název „Těžké britské ztráty v severní Africe“. Situaci popisuje takto: „Velká ofenzíva v Egyptě, do které Britové údajně nasadili milion mužů a tisíc tanků, začala pro nepřítele hned první den vysloveným neúspěchem… Samozřejmě, bitva ještě neskončila. Zatímco Rommel ukončil své vítězné tažení k el Alameinu, využili Britové poslední tři měsíce k tomu, aby s pomocí amerických dodávek nashromáždili v Egyptě velké množství mužů a materiálu, které teď nasazují…[146]

V článku, který vyšel jen pár dní od začátku bitvy, jsou již patrné zřetelné obavy z konečného výsledku. Formulace typu „vyslovený neúspěch“ pouze zakrývají skutečný stav. Informace o „amerických dodávkách nashromážděných v Egyptě“ připravují živnou půdu pro pozdější vysvětlení nutnosti ústupu. Raději ani nemluvě o „milionu“ britských vojáků. Těch bylo ve skutečnosti jen zhruba 200 000.

Elbetalzeitung přináší svůj první článek, doplňující hlášení OKW, o den později: „Protože byl útok podle zpráv průzkumu očekáván, chyběl mu moment překvapení…Všechny dočasné úspěchy Britů byly překaženy protiútoky Osy… I když boje o el Alamein trvají dále, nedosáhli Britové doposud žádného ze svých útočných cílů, přestože nasadili spoustu mužů, tanků i letadel. Jednotky Osy drží na celé frontě svá hlavní postavení.[147]

Pravdou je, že Montgomeryho útok narazil na Rommelovy pověstné „ďáblovy zahrádky[148] a jeho postup se proti plánu zpomalil. Jak je však možné, že Rommel převzal velení až po dvou dnech bojů, když podle propagandy byl útok očekáván? Datum útoku samozřejmě Němci neznali. Byl to pouze výmysl propagandy.

30. října se v Die Zeit objevil poslední relativně pravdivý malý článek, který ještě nenaznačuje chystaný ústup, nazvaný „Železná obrana v severní Africe“. K vývoji bitvy uvádí: „Již pět dní zuří v Africe obranná bitva. Podle hlášení OKW z 28. 10. získává na prudkosti. Neochvějná obrana německo-italské Tankové armády zlomila dosavadní britské útoky, ačkoli byl nepřítel podporován mohutnou dělostřeleckou palbou a početným nasazením tanků.[149]

Reklama

Článek z 6. listopadu dnes působí téměř absurdním dojmem. Vyšel pod názvem „Statečný africký boj“. Situaci popisuje takto: „12 dní zuří na alameinské frontě obranná bitva… I přes, pro Brity příznivé, podmínky, přes početní převahu na mužích i materiálu – Britové sami mluvili o milionové armádě a noviny hovořily o 1 100 tancích – nedokázali generál Alexander (vrchní velitel vojsk na Blízkém východě – pozn. aut.) [150] a velitel 8. armády Montgomery dosáhnout taktického cíle… V souvislosti s válkou na sedmi světových mořích a válkou v Africe vyplývá, že výsledkem bude nepochybně britská porážka…[151]

Situace se ve skutečnosti v prvních listopadových dnech rapidně zhoršovala. Rommel zvažoval možnost ústupu. 3. listopadu jej však zadržel Hitlerův známý rozkaz „vítězství nebo smrt“. O tomto rozkazu toho bylo napsáno mnoho. [152] Jisté je to, že Rommel o den později rozkaz k ústupu vydal. Hitler s tím dodatečně souhlasil.

Aby se však v novinách neobjevovaly informace pouze z průběhu bojů, otiskl Elbetalzeitung článek „Co jedí Rommelovi vojáci“. Jsou zde zmiňovány zajímavé informace o „všedních“ starostech vojáků bojujících v poušti. Dozvídáme se, že africké vojáky „vyživuje Evropa formou zásobování“, „z místních zdrojů jsou vyživováni pouze občas na přilepšenou“ a nejdůležitějšími složkami potravy jsou „vitamíny, zvláště obě velká C -citrony a cibule“. Jinak autor čtenáře ujistil, že vojáci nejedí „velbloudí kotlety se sázenými vejci smažené na pánvi“ ani „vařené banánové plátky jako zákusek ke gazele na rožni“. Dále pak dodává: „…My žijeme v poušti. Mnoho z nás již měsíce nevidělo žádnou palmu… To, co jíme je téměř výhradně ve formě konzerv z Evropy a jsme domovu denně vděční za nové… Hotové jídlo z konzervy je hlavní složkou naší výživy. Za to, že není jednotvárná, vděčíme péči našich polních kuchařů a kuchařskému talentu mnoha kamarádů, kteří po několikaměsíčním pobytu v Africe vymysleli rozličné recepty na chutné zpracování konzerv.[153]

Situace na bojišti však byla vážná. První informace o ústupu nese hlášení OKW otisknuté 5. listopadu: „Bitva v Egyptě pokračuje na celé šířce fronty. Německo-italská tanková armáda klade masivním nepřátelským útokům mimořádný odpor. V jednotlivých úsecích jsou naše jednotky plánovaně stahovány do připravených druhých pozic.[154]

Tak se poprvé objevují formulace typu „plánovaný přesun do předem připravených pozic“.

Poslední článek, věnující se alameinské bitvě se, pod titulem „Rommel v obraně“, objevil 7. listopadu: „…Anglický útok má za cíl zničení vojenských sil Osy v Africe. To je dlouhodobý cíl. Aby toho dosáhl, měl k tomu k dispozici nový vrchní velitel pouze jedinou možnost. Tou byl frontální útok proti, již měsíce existující a silně a hluboko vystavěné, pozici. Tato se táhne od Středozemního moře až ke Kattárské proláklině…

Dále se, jako tradičně, hovoří o prudkých bojích a odražených nepřátelských protiútocích. O nepříteli je však hovořeno s větším respektem než obvykle. O tom svědčí i formulace: „Angličan se ze svých minulých chyb poučil a snaží je jich vyvarovat.“ Samozřejmě, že list okamžitě dodal: „Vysokým ztrátám se přesto neubrání.

Na závěr list konstatuje: „Kdo si své rezervy šetří pro ten nejvhodnější okamžik a bude je mít po ruce, ten v této bitvě zvítězí. Rommel už vícekrát ukázal, že to byl on.[155]

S posledními větami nelze než souhlasit. Pokud by nějaké rezervy měl, mohl by Rommel soupeře nepříjemně překvapit (jako již mnohokrát). Jenomže Rommel žádné zálohy neměl. A stávající jednotky byly vyčerpány. Zejména italské jednotky byly v katastrofálním stavu. Tanková divize „Ariete“ doslova zmizela, motorizovaná divize „Trento“ na tom nebyla o mnoho lépe a pěší byly zčásti zdecimovány nepřítelem, zčásti množícím se počtem dezercí. [156] Německé jednotky si i nadále uchovávaly vysokou bojovou morálku. Ta však sotva mohla nepřítele zastavit. Britové sice utrpěli vysoké ztráty, zejména na tancích, mohli je však nahradit. Oproti tomu měl Rommel k dispozici 4. listopadu již jen 24 středních tanků! [157] Nové slíbené posily od Hitlera nedostal. Několik málo lodí přivážejících mu materiál bylo potopeno letouny RAF. [158] Další vojenský materiál mohl Rommel získat až v Benghází, stovky kilometrů na západ. Musel tedy ustoupit.

O Rommelově ústupu na západ se na počátku zmiňují pouze hlášení OKW. Výjimku tvoří 15. listopadu článek „Válka v severní Africe“. Ten pojednává o vyklizení Tobrúku: „…Město je, jak Rommel vlastním vítězstvím dokázal, při útoku z východu neudržitelné při jakkoli silné obraně. V důsledku toho, pevnost bez boje vyklidil, předtím však důkladně zničil přístav a obranná zařízení...

Reklama

Na závěr článek dodává: „Pád přístavu nemůže být oceňován jako anglický úspěch, jakým bylo dobytí města Rommelem. To bylo velké německé vítězství.[159]

Tobrúk tedy Němci vyklidili a nyní následovaly další pevnosti. Hlášení OKW z 12. 11.: „V severní Africe bojují německo-italské jednotky na libyjsko-egyptských hranicích se silnými nepřátelskými tankovými jednotkami.[160]

18. 11. se již oznamuje vyklizení Derny: „V Kyrenajce pokračují boje. Derna byla německo-italskými jednotkami plánovaně vyklizena…[161]

A 20. listopadu Benghází: „Benghází bylo, po zničení všech vojenských zařízení, podle plánu vyklizeno.[162]

K vyklizení Benghází vychází článek „Generál zásobování v palbě“ Ten udává: „…K vyklizení Benghází nedošlo v důsledku úspěchu Alexandrových armád, ale rozhodlo se o něm již poté, co se Angličanům podařilo prorazit u el Alameinu. Díky specifickému způsobu války v poušti stála před silami Osy stejně jako před nepřítelem rozhodující otázka: Podaří se Rommelovi před hlavními nepřátelskými silami uniknout a ustoupit do přírodních pozic, které budou vhodné pro obranu nebo se spojencům podaří Rommela dříve obklíčit a zničit?…

List si odpovídá zcela jednoznačně. Odmítá srovnávat britský ústup s německým. V souvislosti s Brity hovoří o skutečném „zbrklém úprku“, ale Němci provedli po prolomení obrany nepřítelem pouze „plánovaným přesun“.

Na závěr článek dodává: „Zatímco Rommel měl díky chytré taktice dostatek času, aby zničil všechna důležitá vojenská zařízení, aby ochránil zásoby a ničením silnic a plánovanými obrannými výpady zabránil nepříteli v kontaktu se svými hlavními silami.[163]

Rommelovi se podařilo vyvést své jednotky z Egypta jen s minimálními ztrátami. To svědčí o jeho dokonalém velení. Nelze však zakrýt fakt, že Rommel neměl síly k tomu, aby se případně z nově vybudovaných pozic nepříteli postavil. Byl nucen ustupovat stále hlouběji do Libye.

Zpráva OKW otištěna 23. 11. hlásí: „V oblasti Adžedábíje byl odražen útok silných britských průzkumných jednotek proti německo-italským postavením…[164]

Se jménem Adžedábíje se Rommel setkal již potřetí. Poprvé 31. března 1941 odtud zahájil svou první ofenzívu. Totéž si zopakoval v lednu 1942. V listopadu 1942 se však historie neopakovala. Rommel se zde nezastavil a pokračoval na západ k Tripolisu, místu kde v únoru 1941 poprvé na africkou půdu vkročil.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více