Válka v Africe 1940-1943

Autor: Jan Ešner / honza 🕔︎︎ 👁︎ 25.876

Itálie ve válce

10. června 1940, v době probíhající druhé fáze bitvy o Francii, jež spěla k drtivému německému vítězství, ve chvíli, kdy se na jih Francie valily tankové divize skupin „Guderian“ a „Kleist“, rozhodl se italský vůdce Benito Mussolini ke vstupu své vlasti do války a vtrhl do jihovýchodní Francie. Zatáhl tak svou říši do války, na niž nebyla dostatečně připravena. [12] Po vyřazení francouzského loďstva spoléhal na svou námořní sílu ve Středozemním moři a také na možnost využití svých jednotek dislokovaných na africkém kontinentu. Jeho jediným významným nepřítelem byla nyní, po vyřazení Francie, Velká Británie. S ní se mohl utkávat právě ve Středozemním moři a v Africe.

28. června 1940 však zemřel vrchní velitel italských ozbrojených sil a guvernér Libye, letecký maršál Balbo. Na jeho místo byl dosazen maršál Graziani. Cílem Mussoliniho bylo zaútočit na Brity ovládaný Egypt v době německé invaze do samotné Anglie. Letecká bitva o Británii však neprobíhala podle plánu, Němci nezískali nadvládu nad anglickým nebem, a tudíž žádná invaze nepřicházela v úvahu. Mussolini nehodlal dále čekat a italská vojska se chystala překročit libyjsko-egyptskou hranici. V Libyi měl Mussolini k dispozici dvě své armády. 10. armáda byla umístěna ve východní části Libye (tzv. Kyrenajce), 5. armáda na západních hranicích s Tuniskem. Po pádu Francie v červnu 1940 přestalo být Tunisko, jakožto francouzská kolonie, Itálii nebezpečné, a proto mohl Mussolini přemístit část této armády na východní hranici s Egyptem. Celkově měl v Libyi Duce k dispozici přes 200 000 vojáků. Proti nim stálo na západních hranicích Egypta pouhých 36 000 britských vojáků. [13]

Reklama

13. září vpadli Italové do Egypta. Podařilo se jim obsadit několik pevností na západoegyptských hranicích až po pevnost Sídí Barrání. Místo aby svou materiální výhodu zúročili průnikem dále do nitra Egypta, rozhodli se zakopat se a dále nepostupovat. To samé pochopitelně učinili i Britové, kteří bez dalších posil k protiútoku přejít nemohli.

Britové si velmi dobře uvědomovali, že ve válce v severní Africe bude hrát prvořadou roli otázka zásobování. Ten kdo bude ovládat Středozemní moře, bude mít více sil k pozemním bojům v poušti. A chtěl-li Churchill rychle posílit své jednotky v Egyptě, musel je poslat pomocí konvojů přes moře. Nepřítelem číslo jedna bylo italské námořnictvo. I když byla jeho kvalita pochybná, bylo nutné jej jako nepřátelskou bojovou sílu paralyzovat. Italové mohli operovat ze svých základen na Sicílii, Britové mohli využít pouze Maltu a výhledově Krétu. Posílat konvoje přes moře hlídané italským loďstvem a letectvem bylo velmi nebezpečné. Naopak Italové mohli svá vojska pohotově zásobovat.

Když se Mussolinimu nepodařilo prorazit v severní Africe, rozhodl se pro změnu orientace a zaútočil na Balkáně. Z Albánie, od roku 1939 Italy okupované, zaútočil 28. října 1940 na Řecko. Zde však, nejen že neuspěl a Řekové dokonce přešli do protiofenzívy, ale hlavně zmařil plány svému evropskému spojenci Hitlerovi. Ten se v té době zabýval úplně jinými operacemi. Dokončoval složité přípravy na plánu „Barbarossa“, útoku proti Sovětskému svazu. Kvůli Mussoliniho plánům tak byl nucen pozměnit ty své.

Přestože se Italům v Řecku nevedlo, pro Brity to nebyl žádný důvod k radosti. Situace v Africe byla nejistá a o budoucnosti Řecka existovaly přinejmenším pochyby. Výhledově Churchill počítal s vojenskou podporou Řecka i posílením kontingentu v Egyptě. K tomu však potřeboval, jak již bylo zmíněno, oslabit italské loďstvo. 11. listopadu 1940 proto vzlétlo ve Středozemním moři z paluby britské letadlové lodi Illustrious ve dvou vlnách několik bombardéru Královského letectva k útoku na italský přístav Taranto, kotviště části italského loďstva. [14] Při náletu se podařilo potopit jednu italskou bitevní loď a další dvě poškodit. Tím byla na čas vážně ochromena síla Italů. [15]

Churchill tak mohl s větším pocitem bezpečí posílit své jednotky v Egyptě. Řecko však britskou pomoc raději odmítlo z obavy před reakcí Německa.

Když shromáždil dostatečný počet jednotek v Egyptě, mohl Churchill pomýšlet na ofenzívu. 7. prosince 1940 se začala britská vojska přesouvat do výchozích pozic a 9. prosince byla zahájena operace „Compas“, britský protiútok v severní Africe. Ofenzíva vedená generálem O´Connorem byla od počátku úspěšná a v lednu, posílena o australské jednotky, zahájila mohutný postup do Libye. Jednotky Commonwealthu obsadily Bardíji, Tobrúk, Dernu i Benghází, obklíčily a zničily prakticky celou 10. italskou armádu. Za pouhých deset týdnů postoupila O´Connorova vojska o 1 000 kilometrů a obsadila Kyrenajku. Za cenu 500 padlých zajala 135 000 Italů. [16] Churchillův smělý výrok z roku 1939: „Existuje škola britských stratégů, kteří mají za to, že v příští válce by bylo výhodou mít Itálii za nepřítele[17], nebyl tedy zcela od věci. Za cenu neuvěřitelně nízkých ztrát, stála nyní britská vojska na hranicích Tripolska.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více