Útěk z Osvětimi

Autor: Radek Havelka / Admin 🕔︎︎ 👁︎ 84.990

Osvětim - Auschwitz, Březinka - Birkenau. Jména, která ještě ted nahánějí hrůzu a způsobují třas i těm, kteří tam nikdy nebyli. Miliony z těch, kteří tam byli, se nikdy nevrátili. Osvětim je synonymem nejstrašnějšího koncentračního tábora, německým peklem na území Polska nedaleko našich hranic. A mohu říci, že stejné pocity ve mně vyvolává i teď, mnoho let poté, co vyhasly pece krematorií a co na rampě z vlaku vystoupily poslední oběti této továrny na smrt.

Přesto byl tento koncentrační tábor místem hrdinství, lidskosti a důkazů nezdolného ducha. A jedním z nich, možná nejznámějším, je příběh Alfreda Wetzlera, vězně číslo 29192, a Waltera Rosenberga, známého také pod novým jménem Rudolf Vrba, vězně číslo 44070, kterým se podařilo přežít déle než dva roky v tomto koncentračním táboře a 7. 4. 1944 z něj uprchnout, dostat se na Slovensko a podat světu zprávu o tom, jaké zrůdnosti se dějí v Osvětimi. Přesto hloupost slovenské židovské obce, která radši než jejich zprávě věřila Adolfu Eichmannovi, se kterým začala o zprávě jednat, poslala na smrt ještě mnoho osob jak ze Slovenska, tak hlavně z Maďarska, odkud měly začít první deportace Židů právě v době útěku. Zbytečně tak bylo zabito zhruba 400 000 maďarských Židů, kteří poslušně nastoupili do vlaků s vědomím, že jedou do přesídlovacích táborů „zakládat štastnou budoucnost židovské rasy někde jinde“.

Reklama

Ale zpátky k příběhu.

Na jaře roku 1942 bylo Walteru Rosenbergovi sedmnáct let, bydlel v Trnavě, na území Slovenského štátu. Jako všichni ostatní Židé, i on musel nosit označení, Davidovu hvězdu, nesměl chodit do školy a jako jeden z mála nevěřil pověstem o tom, že Židé budou převezeni na jiné území, kde jim bude umožněno vystavět své nové domovy. Podomácku se učil rusky a přemýšlel o budoucnosti.

Přes Tisovy sliby o tom, že slovenští Židé nebudou deportováni, začaly deportace krátce poté, co se v Polsku rozjely v roce 1941 první továrny na smrt. Walter se rozhodl uprchnout, a jako cíl své cesty zvolil Maďarsko, kde situace nebyla tak zoufalá, v důvěře, že tamní velmi silné sionistické hnutí mu pomůže. A tak ve sněhu a zimě, s pár korunami v kapse, poprvé ilegálně překročil slovenské hranice. Dostal se do Maďarska, dostal se až do Budapešti, kde hledal pomoc. Pomoci mu nemohli, přesto mu tamní podzemní hnutí slíbilo, že pokud se dostane zpět na Slovensko, budou tam na něj čekat přátelé s falešnými doklady. Cestou zpět byl ale chycen maďarskými pohraničníky, zmlácen a vyslýchán, nic však neprozradil. Měl být zastřelen na hranici, „při pokusu o nelegální přechod hranice“, štastná náhoda mu ale zachránila život, který se tentokrát ocitl v rukou policie slovenské. Byl poslán do tábora Nováky, ze kterého měl být jako ostatní poslán do koncentračního tábora. Podařilo se mu ale utéct, ale brzy ho chytil žandár v Topolčanech, a opět se vracel do Nováků. Tentokrát už na nic nečekali, a v příštím transportu dne 14. 6. 1942, spolu s tisícem, dalších směřoval ke svému prvním koncentračnímu táboru, Majdanku u Lublinu v Polsku. Zde byl jako práceschopný muž zaměstnán, zatímco ženy, děti a staří lidé pokračovali neznámo kam, vstříc své smrti. V tomto táboře definitivně padl mýtus o přesídlení Židů, lidé zde stanuli tváří v tvář smrti, krematoriím a spalovacím jámám, těžké práci a minimálním přídělům potravin, utrpení a špíně. Není nezajímavé, že v SS uniformách v těchto táborech na vězně dohlíželi vojáci z Litvy.

Vstupní brána tábora Osvětim I.
Vstupní brána tábora Osvětim I

Vstupní brána tábora Osvětim I.
Vstupní brána tábora Osvětim I

Vzhledem k nárůstu počtu chorob v tomto táboře, což znamenalo jistou smrt, rozhodl se Walter přihlásit ke skupině 400 lidí, kteří měli jet „pracovat na farmu, zemědělské práce“. I přes varování spoluvězně se přihlásil k cestě do Osvětimi, kam je transport odvezl 27. 6. 1942.

Po dvou dnech ve vlaku, bez jídla a vody, vystoupil na rampě v Osvětimi a poprvé spatřil krutý žert, kterým Němci vybavili vstupní brány svých koncentračních táborů, heslo „Arbeit macht frei“ - „práce osvobozuje“. Neznalý tamních poměrů si sliboval, že odevzdá co nejvíce práce, že je silný, a že to zvládne.

Reklama

Rád bych zde zmínil systém, kterým fungoval koncentrační tábor. Ten řídil Lagerkommandant (v této pozici až do konce války setrval Rudolf Höß, jehož jméno mnohé pálí na duši jako dotek ďábla a který byl po válce souzen a oběšen na stejné šibenici, kde předtím v „jeho“ táboře umíraly desítky vězňů při veřejných popravách). Lagerkommandant měl svého zástupce a samozřejmě skupinu vojáků SS k ostraze tábora, který byl obehnán dvojtou řadou ostnatého drátu pod proudem.

Ostnatý drát, pod proudem, strážní věže. Ostraha tábora Osvětim I.
Ostnatý drát pod proudem, strážní věže. Ostraha tábora Osvětim I

Šibenice, na které byl oběšen Lagerkomandant Rudolf Höss v roce 1947
Šibenice, na které byl oběšen Lagerkommandant Rudolf Höss v roce 1947

Kuchyně, Osvětim I.
Kuchyně, Osvětim I

Spalovací komory krematoria, Osvětim I.
Spalovací komory krematoria, Osvětim I

Tábor Osvětim I se nacházel v bývalých kasárnách polské armády, a byl prací prvních věznů přebudován na koncentrační tábor, skládající se z jednotlivých dvoupatrových baráků, kuchyně, appelplatzu, vězení, nemocnice, několika popravišť a krematoria s plynovou komorou.

Každému baráku, ve kterém bydleli vězni, velel kápo, jeden z vězňů, který měl trochu lepší pozici, dohlížel na vězně, komandoval je a ručil veliteli tábora za to, že mezi „jeho“ lidmi nebude nikdo, kdo by těžkou denní práci nevydržel a svou smrtí způsobil komplikace či zdržení. Často kápové své spoluvězně týrali, bili, a obzvláště Poláci si v brutalitě nezadali s jednotkami SS.

Jeden takový kápo „koupil“ silného a stále ještě dobře vypadajícího Waltera Rosenberga od jiného kápa za citrón, který někde ukradl. Jídlo bylo tím nejlepším platidlem, a citron plný vitamínů měl v táboře cenu zlata. Tím se Walter dostal k vykládání potravin v nedalekém skladu potravin SS z vlaku, což bylo po určitou dobu zdrojem jídla a samozřejmě moci, kterou jejich kápo díky jídlu vládl. Přesto je to při kontrolách, zavedených právě díky drobným krádežím, neuchránilo od zrady, která vydala kápa na milost a nemilost popravčí četě (nakonec díky svým kontaktům popraven nebyl, což byl čirý zázrak), a Waltera a jeho kolegy tvrdé práci na stavbě nedalekého závodu Buna (továrny podniku IG Farben, jednoho z největších německých podniků, chemické továrny, kde se vyráběl syntetický benzín, stavební kámen německé válečné mašinerie).

Z okna baráku v Osvětimi nebylo na koukat. Opravdu ne.
Z okna baráku v Osvětimi nebylo na co koukat. Opravdu ne

Osvětim I. - lágr
Osvětim I. - lágr

Reklama

Osvětim I. - barák zevnitř
Osvětim I. - barák zevnitř

Epidemie tyfu, která v táboře vypukla, znamenala smrt 50 % vězňů, kteří byli byť jen podezřelí z toho, že tuto nemoc mají. Byli okamžitě zplynováni a spáleni v krematoriích tábora v Březince, pár kilometrů od původního lágru Osvětim I. Díky obrovskému štěstí se Walter dostal ze skupiny nemocných zpět mezi zdravé, a přežil.

Práce na stavbě byla velmi těžká, bez dostatku pitné vody a v krutých podmínkách, a úmrtnost byla velmi vysoká. Ráno odcházeli vězni branou tábora na stavbu všichni, večer se všichni vraceli. Někteří ale byli mrtví, neseni svými kolegy, protože počty musely odpovídat, teprve potom měli najít mrtví svůj klid. I tentokrát ale Walter přežil, když se mu podařilo dostat z oddílu nosícího cement, do skupiny, která připravovala drátěné konstrukce pro betonování, což nebyla tak fyzicky náročná práce.

Štěstí ale Waltera neopustilo, a tak se dostal do jednotky, pracující na třídění majetku, který zbyl po lidech, kteří byly denně vražděni v plynových komorách Osvětimi II - Březinky. Tato sekce se nazývala Kanada, a měla označení „nejlépe vybavený obchodní dům v Evropě“. Zde se soustředilo oblečení, kufry, osobní věci, dokonce i kartáčky na zuby a brýle, zkrátka vše, co si lidé na svou často poslední cestu z domova vzali. Častokrát mezi věcmi byly i peníze, cenosti, diamanty, od kterých si Židé slibovali možnost vykoupit se z tohoto hrůzného místa.

A také jídlo. Proto lidé, pracující v Kanadě měli podstatně lepší podmínky, relativní dostatek jídla, oblečení, vždy se našla cesta, jak věci z Kanady propašovat zpět do tábora. Věci v Kanadě byly tříděny, baleny a posílány do Německa, kde pomáhaly udržovat morálku obyvatelstva.

Po celou dobu žili muži a ženy v táboře odděleni, bez možnosti kontaktu. V Kanadě ale pracovali jak muži, tak i ženy, a tak čas od času docházelo i k tajným schůzkám či posílání dárků. O takovéto doručení dárku byl požádán svým spoluvězněm i Walter, byl ale po několika dnech přistižen, a brutálně zmlácen strážemi. Díky pomoci téhož spoluvězně, který ocenil, že ho Walter neudal, se Walter dostal do nemocnice, a po velkých nesnázích se mu podařilo zotavit. Dostal se dokonce zpět do Kanady.

Časem byl ale přeložen na funkci zapisovatele, jehož funkcí bylo jediné - zapisovat čísla těch, kteří v Osvětimi zemřeli. V této funkci se začal dostávat do kontaktu s podzemním hnutím, které existovalo i na takovémto místě. Díky své práci si také mohl udělat lepší obraz o tom, kolik lidí je denně do tábora přiváženo, a vražděno. Sbíral informace pro svou zprávu, a celou tu dobu myslel na útěk, aby tuto informaci mohl sdělit světu.

Mnohým se ale útěk s Osvětimi nezdařil. Buď byli zabiti na útěku, a jejich rozstřílená těla po dva dny vystavena v táboře s cedulkou „Vrátil jsem se“, nebo chyceni živí, pak mučeni, a nakonec před celým táborem oběšeni. Mnozí doufali v pomoc vojáků SS, kteří často souhlasili s vysokou peněžní odměnou za pomoc při útěku. Ale jen jednomu se to opravdu povedlo, jinak to byly vždy pasti, kdy vojáci shrábli peníze a pak vězně zabili nebo dovedli zpět do tábora.

Walter se ale nedal odradit a poté, co skupina čtyř Poláků vyzkoušela cestu ven, tajný úkryt, ve kterém museli přežít 3 dny, než opadla velká bezpečnostní opatření, které každý útěk vyvolal, a ze kterého poté vedla cesta na svobodu, zvolil se svým přítelem Alfredem Wezlerem stejný způsob, i když byli Poláci během několika dní zpátky v táboře. Waltra a Alfreda však nemohlo zastavit nic, a tak se zdařil jeden z největších útěků z koncentračního tábora Osvětim.

Brána do pekla - vstupní budova tábora Osvětim II. Březinka
Brána do pekla - vstupní budova tábora Osvětim II. Březinka

Osvětim II. Březina - vojenské stáje - obydlí pro 800 vězňů
Osvětim II. Březina - vojenské stáje - obydlí pro 800 vězňů

Osvětim II. Březina - vojenské stáje - obydlí pro 800 vězňů zevnitř. Na těchto postelích spaly desítky lidí najednou
Osvětim II. Březina - vojenské stáje - obydlí pro 800 vězňů zevnitř. Na těchto postelích spaly desítky lidí najednou

Osvětim II. Březinka - tábor
Osvětim II. Březinka - tábor

Osvětim II. Březinka - rampa, kde byla prováděna selekce. Vpravo - tábor=život. Vlevo - plynová komora=smrt
Osvětim II. Březinka - rampa, kde byla prováděna selekce. Vpravo - tábor = život. Vlevo - plynová komora = smrt

Osvětim II. Březinka - Poslední pohled z předsíně smrti
Osvětim II. Březinka - Poslední pohled z předsíně smrti

Osvětim II. Březinka - Krematorium
Osvětim II. Březinka - Krematorium

Osvětim II. Březinka - Ohořelé zbytky věcí z ´Kanady´
Osvětim II. Březinka - Ohořelé zbytky věcí z „Kanady

Jejich cesta nebyla jednoduchá, vedla však přímo zpět domů, na Slovensko. Zde kontaktovali židovskou obec a nadiktovali jejím zástupcům dne 25. 4. 1944 svou zprávu o pobytu v Osvětimi, o odhadovaném počtu zabitých, který k tomu okamžiku činil již více než 1 500 000 lidí, a velmi důrazné varování, že co nejdříve musí dojít tato zpráva do Maďarska, že pokud se Židé začnou bránit, nemusí zemřít. Slováci ale radši než Maďary kontaktovali Adolfa Eichmanna, člověka, který holocaust řídil a vymýšlel, a snažili se s ním domluvit, samozřejmě zcela zbytečně. Tak se zpráva dostala do Maďarska až díky zásahu papežského nuncia, se kterým Walter mluvil, a který zprávu zaslal také Červenému kříži ve Švýcarsku a spojeneckým mocnostem. Teprve poté byly transporty z Maďarska zastaveny, pro 400 000 Židů bylo ale už pozdě. Walter měl falešné doklady, ale po čase se rozhodl přidat k partyzánskému odboji v lesích, a tak brzy opět stanul tváří v tvář vojákům SS, tentokrát se samopalem v ruce.

Walter Rosenberg si po válce ponechal své nové jméno, Rudolf Vrba.

Vystudoval vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, ale od roku 1958 žije v cizině - Anglii, Německu, USA, Kanadě. Právě v Anglii se rozhodl sepsat své paměti o pobytu v Osvětimi a svém útěku, a napsal knihu, která u nás vyšla pod názvem Utekl jsem z Osvětimi, vyšla v nakladatelství Sefer s. r. o - nakladatelství Federace židovských obcí - v roce 1998, ze které je celý tento příběh. Pomáhal při dokumentaci a žalobách proti nacistickým zločincům po druhé světové válce, a později se dokonce stal profesorem na universitě ve Vancouveru.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více