Americké balistické rakety odpalované z ponorek
SLBM (Submarine Launched Ballistic Missile)

Autor : 🕔20.01.2001 📕21.395
Rozpočet tohoto webu pro rok 2019 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 64.741,- Kč
♡ Chci přispět

UGM-27A POLARIS A-1

Stavba námořní rakety se v 1. polovině 50. let zdála neřešitelným problémem. V této době zájem U.S.Navy vyústil ve spolupráci na vývoji armádní rakety středního dosahu Jupiter, kterou chtělo vyzbrojit své ponorky i hladinová plavidla. Jupiter měl ale motor na kapalné pohonné hmoty (KPH). KPH byly nebezpečné, předstartovní příprava i samotná obsluha kapalinové rakety složitá. Hlavní důvod ukončení spolupráce na Jupiteru byla jeho značná velikost. V r. 1956 se námořnictvo vrhlo na rakety s motory na tuhé pohonné hmoty (TPH). Ovšem tato technologie měla k té dnešní daleko. Zvažovala se varianta Jupiteru s motory na TPH, bylo by jich 6 a váha rakety by oproti původním 50 tunám stoupla na 66 tun.

Zrod Polarisu na sebe ale nedal dlouho čekat. Na svět mu pomohly nově (a poněkud neočekávaně) vyrobené TPH se specifickým impulsem vyšším o 12 % oproti předcházejícím hmotám. Další hřebík do kolébky zatloukli fyzici. Dokázali snížit hmotnost vyráběných jaderných bojových hlavic z 640 kg na 240 kg. Finální tvar těla dostala raketa v první polovině roku 1957. Byl zvolen statický způsob vypouštění. První stupeň se zažehoval ve výšce 5–25 m nad vodní hladinou v závislosti na hloubce odpalu. Ta mohla být max. 30 metrů. Stupeň dohořel a byl odhozen ve výšce asi 19 km, zažíhal se motor 2. stupně. Ten se zastavoval ve výšce kolem 100 km při dosažení plánované rychlosti. Raketa nesla podrážovou, 1,5 m dlouhou jadernou hlavici W-47-Y1 o síle 600 kt (tritolový ekvivalent). Kruhová odchylka zásahu (přesnost) průměrně 3,7 km. Cíli Polarisů měla být velká města protivníka (tzv. Counter-city) strategy), proto na jejich přesnost nebyly kladeny velké nároky. Na rozdíl od strategických raket U. S. Air Force, které byly určeny proti vojenským a průmyslovým cílům (tzv. Counterforce strategy). Aby byly zničeny podzemní raketové sila, bunkry a různé zodolněné objekty, musely být zásahy poměrně přesné.

První odpal z ponořené ponorky George Washington proběhl 20. července 1960. S tříhodinovým intervalem byly poblíž Cape Caneveral z hloubky 27 metrů vypuštěny dvě rakety. Do výzbroje byl Polaris A-1 zařazen v listopadu 1960. První odpal ostré rakety s jadernou hlavicí provedla v Pacifiku ponorka Ethan Allen 6. května 1962. Výroba raket skončila v roce 1961. Ve výzbroji byly do roku 1967. Cena za kus 1,2 mil. USD.

UGM 27B POLARIS A-2

Do výzbroje se začal zavádět v červnu 1962. Raketa A-2 se tvarově příliš nelišila od A-1, o necelý metr se protáhla do délky. Hlavní změny se ukrývaly pod jejím pláštěm. Raketa nesla větší množství pohonných hmot a měla lehčí konstrukci spalovacích komor – dolet se zvýšil o 580 km. Nesl jadernou hlavici W-47-Y2 o síle 800 kt. Inerciální řídící systém se zásadně nezměnil. Vyráběn do roku 1965. Se zvětšením délky rakety bylo třeba prodloužit i vypouštěcí šachty typu Mk. 17. Potřebné místo se získalo změnou tvaru nádrží na stlačený vzduch z kulových na válcové.

UGM-27C POLARIS A-3

Verze A-3 byla do výzbroje amerických ponorek zařazena v září 1964. Na první pohled lze snadno odlišit od předcházejích dvou verzí díky tvaru své nové hlavice. Průměr části těla s hlavicí byl nyní stejný s průměrem těla rakety. Hlavici o tritolovém ekvivalentu 1 Mt později nahradila vícenásobná hlavice typu MRV (Multiple Reentry Vehicle) se třemi hlavicemi W-58 po 200 kt. Hlavice mohou zasahovat cíle vzdálené od sebe 0,8 km. Dolet se zvýšil o 60 % oproti A-2 na 4 000 km (uvádí se i 4 600 km). Vyšší přesnost zásahu s kruhovou odchylkou 0,9 km. Nová konstrukce, nové materiály, nová technologie. Nová raketa. Počátkem 70. let byly A-3 modernizovány na verzi A-3T. Byl zvýšen dolet, instalována termojaderná hlavice. Výroba Polarisů byla ukončena v červnu 1968. Z výzbroje U. S. Navy vyřazeny v 1981. A-3 ve výzbroji Velké Británie nesl Brity modernizovanou jadernou hlavici MRV s šesti tělesy o síle po 40 kt. Ty mohly zasáhnout cíle ležící v okruhu 64 km. Bylo vyrobeno 1 409 raket všech verzí. Pro rakety byly vyvinuty vypouštěcí šachty Mk. 21.

UGM-73A POSEIDON C-3

(Výjimečně bývá označován i jako POLARIS B-3)

Tato raketa je pokračováním vývoje Polarisu. Poseidon má dvojnásobnou startovací hmotnost, dvojnásobnou nosnost, dvojnásobnou přesnost zásahu oproti A-3. Dolet podle počtu nesených hlavic 3 300 až 5 500 km. Na Poseidon byla instalována vícenásobná jaderná bojová hlavice MIRV s 6 až 14 hlavicemi W-68 o síle 40 kt. Poseidony nosily obvykle 10 hlavic. Kruhová odchylka zásahu 0,46 metrů.

Bývá uváděna i hlavice Mk. 3 typu MIRV 11 x 50 kt (dolet 5 200 km), 14 x 50 kt (4 000 km). První Poseidon byl odpálen z Cape Caneveral v srpnu 1966, první odpal z ponořené ponorky James Madison byl proveden v září 1970. Do výzbroje zařazen v roce 1971. Do konce roku 1975 bylo na systém Poseidon přezbrojeno 31 ponorek tříd Lafayette, James Madison a Benyamin Franklin. Konec služby C-3 u U. S. NAVY je datován rokem 1984. Pro rakety byly vyvinuty vypouštěcí šachty Mk. 21.

Zkratka MIRV se stala synonymem hrůzy. Známe dostatek podrobností o technice této moderní mnohohlavé saně, abychom si dovedli přesně představit, co dovede.“ Americký fyzik Ralph Lapp, Sunday Times, březen 1970.

MIRV - Multiple Individually targetable Reentry Vehicles.

Tento citát se vztahuje k Poseidonům. Co by Lapp asi řekl na "starší" Tridenty I? Jediná ponorka třídy Ohio jich nese na palubě 24, každý s osmi hlavicemi. Může tedy napadnout 192 cílů, každý silou 100 kt. Pro přirovnání: atomová puma Little Boy svržená na Hirošimu měla sílu 10-15 kt.

UGM-96A TRIDENT I C-4

Menší dolet raket Polaris a Poseidon nutil americké ponorky operovat poblíž často používaných lodních tras nebo pod arktickými ledy, tedy v poněkud nepříznivých podmínkách. Navíc ani odtud nemohly zasahovat své cíle ležící hluboko ve vnitrozemí SSSR, ty přesto zůstávaly mimo dosah jejich raket. Až do příchodu Tridentu. Ano, časy se mění. Třístupňový Trident se díky svému doletu může pyšnit přívlastkem mezikontinentální. Na svědomí ho má firma Lockheed, ostatně jako i všechny předchozí rakety. Nové konstrukční materiály opět vedly ke snížení hmotnosti konstrukce vlastní rakety. Tím se zvýšil dolet a nosnost. Ani systém navádění nezůstal beze změn. Inerciální systém byl doplněn systémem stelárním (= astrokorekce). První lety se uskutečnily v roce 1979, první odpal pod vodou provedla ponorka Francis Scott Key. K nesení Tridentů I byla postupně přizpůsobena většina ponorek tříd Lafayette, James Madison a Benyamin Franklin. K vypouštění Tridentu I se používají stejné vypouštěcí šachty jako pro rakety Poseidon C-3 (UGM-73A). Nově vyvinuté pohonné hmoty umožnily přejít na statický způsob vypouštění rakety se zážehem raketového motoru přímo ve vypouštěcí šachtě. Raketový motor v této fázi pracuje za sníženého tlaku a příjmá tak funkci plynového generátoru. Hlavice u C-4 je jaderná, vícenásobná Mk.500 Evader, typ MIRV. Obsahuje 8 hlavic s ekvivalenty po 100 kt TNT. Kruhová odchylka cíle 0,22 až 0,46 kilometrů. Nepodařilo se mi najít, jak vzdálené cíle od sebe mohou jednotlivé hlavice zasahovat. U Polarisů A-3 to byla vzdálenost 0,8 km. Britové modernizací A-3 tento údaj zvýšily na 64 km. Do operační služby byla C-4 zařazena v roce 1981.

UGM-96B Tridentu II D-5

Vývojové práce na Tridentu II D-5 začal Lockheed v roce 1981. Nasazení byla D-5 schopna od roku 1990. Hlavice je typu MIRV až se 14 hlavicemi W-76 o síle 475 kt.

Došlo ke změně strategie. Trident II musel splnit požadavek na přesný zásah cíle. Hlavice obdržely pravděpodobně koncové laserové či radiolokační samonavedení.Výsledek? Kruhová odchylka zásahu na hranici doletu je 11 metrů. No coment.

Pro Trident II byl zvolen opět studený start - ze šachty je vystřelován tlakem stlačeného vzduchu. Raketový motor prvního stupně se zažíhá až mimo ponorku. Letová rychlost je 21 800 km/h.

Cena jedné C-5 byla v polovině 90. let 30,9 mil. USD. V součastné době je hlavním nosičem Tridentů 18 ponorek třídy Ohio.

Vypouštěcí šachta Mk. 17

se skládala ze dvou válců, z nichž vnitřní se zavěšoval na 30 hydraulických tlumičů. Toto konstrukční řešení mělo minimalizovat otřesy a chvění rakety přenášené trupem ponorky. Zvyšovat tuhost samotné rakety by vedlo k snížení jejího doletu či nosnosti. Před odpálením rakety se tlumiče uzamykaly.
Každá šachta měla vlastní pneumatický systém složený z příslušných ventilů a kulových tlakových nádrží na vzduch. Raketa se stěny vnitřního válce nedotýkala. V šachtě byla středěna pomocí prstencových vložek ve třech výškových úrovních. Při odpalu se nejdříve vyrovnal tlak v šachtě s tlakem okolního prostředí, pak se odklápěl svrchní hermetický ocelový kryt. Vniknutí vody do šachty zabraňovala plastová membrána, kterou protrhávala až startující raketa. Ta byla hnána prudce přepuštěným stlačeným vzduchem, který působil na její dno.

Prodlouženými šachtami Mk. 17 pro A-2 šlo později vypouštět i A-3. Zkušenosti s typem Mk. 17 ukázaly, že hydraulické tlumiče jsou málo spolehlivé. Výměna tlumiče při úniku pracovní kapaliny nebyla na ponorce možná, neboť mezera mezi stěnami vnějšího a vnitřního válce šachty byla pouhých 300 mm.

Vypouštěcí šachta Mk. 21

I přes pokles hmotnosti konstrukce a využití nových materiálů si zvýšené množství nesených PH vyžádalo zvětšení rozměrů raket Poseidon oproti Polarisům. Opět tu tedy vystal problém modernizace vypouštěcích šachet. U nových Poseidonů vzrostl především průměr těla. Konstruktérům se podařilo zachovat vnější průměr nové šachty s průměrem šachty předešlé. Stávající ponorky mohly být přezbrojeny, aniž by byl snížen počet nesených střel. Vývoj trval 4 roky. I u nové šachty byla velká pozornost věnována tlumícím prvkům. Vnitřní ocelový válec byl nahrazen vedením z vysoce pružného materiálu, který se lepil přímo na vnitřní stěnu vnějšího válce. Raketa k němu těsně svými boky přiléhala. Toto řešení nevyžaduje použití ustavujících a těsnících vložek pro raketu (viz. Mk. 17). Elastický materiál plnil funkci tlumiče příčných rázů. K tlumení podélných rázů zůstaly na dně šachty hydraulické tlumiče. Podařilo se tedy výrazně eliminovat pohyblivé součásti, které mohou být vždy příčinou poruch. Na první pohled jasné zjednodušení výroby, obsluhy, zvýšení spolehlivosti. Stěny šachty byly navrženy tak, aby odolávaly účinkům spalin z raketového motoru. Změny prodělal i systém studeného odpalu – hmotnost ratety se přiblížila 30 tunám! Pneumatický systém byl nahrazen systémem paroplynovým, jehož hlavním prvkem se stal plynový generátor na TPH. Těžké a objemné nádrže na stlačený vzduch, kompresory a redukční ventily mohly být z konstrukce šachty odstraněny. Při startu rakety se plyn z generátoru přiváděl do odpařovací komory naplněné tlakovou vodou. Zde vznikající paroplyn se vedl pod utěsněnou raketu do šachty a vymršťoval ji stejně jako původně stlačený plyn. V obou případech byl přívod regulován, aby bylo dosaženo optimální rychlosti rakety. Mk.21 pro Polarisy A-3 se instalovaly na ponorky třídy Ethan Allen a Lafayette od roku 1963.

Způsoby startu

Spolu s vývojem A-1 konstruktéři řešili problém vlastního odpálení z ponořené ponorky. K dispozici jsou dva způsoby. Statický a dynamický. Dynamickému způsobu vypouštění se říká i studený start. Raketa je z vypouštěcí šachty vystřelena tlakem plynů. Plyny působí na dno rakety jako na píst a udělí raketě rychlost až 50 m/s. Tato rychlost dostatečně stabilizuje raketu při její cestě k hladině a postačuje i k jejímu vymrštění 20 až 30 m výšky nad hladinu, kde se zapaluje motor prvního stupně. Při statickém způsobu startu se raketový motor prvního stupně rakety zažehuje už ve vypouštěcí šachtě a raketa opouští ponorku vlastním pohonem. Motor musí mít regulovatelný tah, v této fázi totiž musí pracovat se sníženým tlakem výstupních plynů. Rychlost pod vodou je poměrně malá, zvýšený tlak za výtokovými tryskami zvyšuje rychlost hoření TPH. Spotřebované množství pohonných hmot samozřejmě snižuje dolet rakety. Při zvážení všech pozitiv a negativ vybralo námořnictvo způsob dynamický. Jedinou vyjimkou je Trident I.

  A-1 A-2 A-3 C-3 C-4 D-5
Celková délka (m) 8,68 9,45 9,85 10,36 10,36 13,3
Průměr (m) 1,37 1,37 1,37 1,88 1,88 2,11
Celková hmotnost (kg) 12 700 13 600 15 900 29 500 32 000 58 900
Bojová hlavice 0,6 Mt 0,8 Mt 1 Mt, MRV 6x40 kt
nebo 3x200 kt
MIRV 6-14x40 kt MIRV 8x100 kt MIRV 475 kt
Řídící systém inerciální inerciální inerciální inerciální inerciální inerciální
Dolet (km) 2 200 2 780 4 000–4 600 3 300–5 500 7 400 11 000
Počet stupňů 2 2 2 2 3 3


SSBN - Ballistic Missile Submarines

Zdroje :
Jiří Krouhlík, Bedřich Růžička: Vojenské rakety, Naše vojsko, 1985
Stanislav Bártl: Stíny mořských hlubin, Mladá fronta, 1989
Ivo Pejčoch, Zdeněk Novák, Tomáš Hájek: Válečné lodě, Neše vojsko, 1994
časopis ATM (Armádní technický magazín)

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔20.01.2001 📕21.395