Překlad válečné literatury

Autor: Radislav Svoboda / Algernon 🕔︎︎ 👁︎ 20.841

Již dlouhá léta se setkáváme se smutným a politováníhodným faktem, že značná část překladů válečné literatury je úrovně poněkud pokleslé (a myslím, že snad i trestuhodné), alespoň pokud mohu srovnávat se sic již letitými, ale vskutku skvělými překlady knih jako je kupř. Kruté moře Nicholase Monsarrata či MacIntyreův Narvik. Potom se opravdu jen těžko hledají vhodná slova, jak většinu současných překladů zhodnotit. Domnívám se (ale určitě nejen já) že nakladatelé by měli věnovat kvalitám u nás vydávaných knih cizích autorů větší pozornost, aby českému čtenáři byl pokud možno předkládán plnohodnotný ekvivalent originálu. Až příliš často totiž lze jen těžko porozumět tomu, co autor vlastně chtěl říci, protože překlad nám mnohdy nabízí něco, co autor ve skutečnosti vůbec nenapsal (a to jen díky neskonalé „obětavosti“ a „laskavosti“ věci naprosto neznalých překladatelů a redaktorů, kteří jsou odhodláni předložit svá dílka nebohým čtenářům v takové podobě, kterou oni považují za dostačující – mnohdy nám tak předkládají knihy v kterých nacházíme zcela nové a neotřelé odborné termíny, plné vět, kterým nerozumí snad ani oni sami). Konečně – proč by ne, když to čtenář koupí. Že ten mnohdy poněkud tápe a snaží se dovtípit, co že jen to asi autor mohl původně napsat, a jen skřípe zuby, nevadí (neb je to až poté, co vyklopil pár svých stokorunek, byť takřka vzápětí proklíná nakladatele i sebe, že opět naletěl). Proč by ne, když neexistuje sebemenší možnost nějaké efektivní obrany proti producentům takovýchto děl. Přitom je poněkud zarážející, že knihy zahraničních autorů v původní podobě bývají čtenáři srozumitelné (i když to také závisí od kvalit autora) – zřejmě lze tedy předpokládat, že i v podmínkách tržní ekonomiky je možné věnovat přípravě vydání knihy patřičnou redakční péči, aniž by přitom nějak utrpěla prosperita nakladatele… Čtenář tak dnes mnohdy raději sáhne po knize v originále – tedy, pokud má tu možnost. Zřejmě je tedy asi lépe, že některé knihy (či autory) naši nakladatelé pro českého čtenáře zatím neobjevili (a třeba se snad jednou i dočkáme toho, že až k tomu dojde, bude překlad kvalitní – což je ovšem jen velice slabá útěcha, a podle všeho se zatím zdá že lichá). K tomu bych snad jen tak na okraj mohl poznamenat, že by možná stálo za to, pokusit se vytvořit jakousi společnost, bránící nebohé čtenáře, jejímž cílem a snahou by byl jakýsi „boj“ proti takovýmto nakladatelstvím – neb nyní je možnost jakékoli ochrany (že by kupř. požadavkem – myslím že zcela oprávněným – na vrácení peněz) proti takovýmto nakladatelstvím pouze iluzorní. Nebo snad upozornit autory, resp. majitele autorských práv, jakým otřesným způsobem je jejich práce ničena. Třeba by poté některým nakladatelstvím již žádnou další knihu neprodali…

Kdepak, naprostá hloupost, něco takového se v této zemi stát nemůže. (Bohužel v Českých zemích by asi jediným dosažitelným účinným prostředkem bylo založení Dobrovolného sdružení pro povolení – případně pro praktickou realizaci – volného odstřelu nevydařených překladatelů a redaktorů.)

Reklama

Typickým příkladem je překlad knihy Vražedné moře (autoři David J. Bercuson a Holger H. Herwig, české vydání v roce 2000, díky „péči“ nakladatelství Ivo Železný). Samozřejmě že neexistuje žádné objektivní měřítko, kterým by bylo možno zcela přesně a jednoznačně určit kvalitu překladu či vhodnost a nevhodnost jednotlivých výrazů, ovšem kupříkladu v porovnání s již výše zmíněným překladem Monsarratovy knihy Kruté moře mohu napsat jen tolik, že práce nakladatelství Ivo Železný nesnese ani jen velmi povrchní srovnání, a to ani po stránce odborné, ani po stránce stylistické a jazykové. I když musím poznamenat, že překlady v jiných oblastech literatury u tohoto nakladatelství nejsou tak úděsné (alespoň pokud jsem měl možnost posoudit). Ač kniha Vražedné moře rozhodně nepatří k vrcholům válečné literatury a není žádným skvělým či převratným dílem, stála by za přečtení (už vzhledem ke skutečnosti že jakékoli literatury o „Bitvě o Atlantik“, ať více či méně kvalitní, je u nás pořád poskrovnu). Myšlenka autorů věnovat se ve své knize osudy dvou konkrétních plavidel, která se osudově střetnou, je velmi neotřelá, byť přitom kniha může mít i některé nedostatky. Stála by za přečtení – kdyby… Ano, bohužel. To, co si nakladatelství Ivo Železný dovolilo předložit čtenářům, nemohu pojmenovat, neb bych musel použít slov „nemytých a nečesaných“, či spíše velmi nespisovných, velmi hrubých a velmi urážlivých, a tedy na papír – potažmo na Internet – přeci jen spíše nepatřících. Je pravda, že na rozdíl od práce mnohých jiných nakladatelství, která vydávají „dílka“, kde můžete téměř na každé stránce najít alespoň jednu pravopisnou chybu, je tato kniha v tomto směru milou výjimkou. Bohužel totéž se ale nedá říci o úrovni překladu, ke kterému mám četné výhrady (a troufale si dovolím předpokládat, že většina čtenářů se mnou bude souhlasit). Překlad je vskutku žalostný.

Překladatel ani redaktor nakladatelství nemusí nutně být odborníkem na historii námořní války, ani nemusí dokonale znát příslušnou terminologii (byť kupříkladu předpokládám, že redaktor časopisu věnujícího se zbraním a vojenské technice má alespoň elementární technické znalosti a ovládá příslušnou odbornou terminologii, tudíž že je schopen posoudit kvality článku a případně jej autorovi vrátit k přepracování), ale v tom případě by možná nebylo na škodu, pokud by před vydáním knihy byl překlad podroben korekturám osobou, která toho je schopna. Ale v tomto případě mohu úspěšně pochybovat o tom, že do překladu alespoň nahlédl někdo, kdo by se v dané problematice orientoval.

Není snad ani možné uvést všechny nedostatky překladu knihy, to by bylo nutné v podstatě celou knihu přepsat (což by bylo možné pouze v tom případě že by bylo možné překlad porovnat s originálem, tuto možnost ale nemám). Jen pro zajímavost uvádím některé „perličky“, které se vyskytují na pouhých pěti stranách úvodu, z dalších kapitol vybírám jen některé, většinou ty, které se vyskytují opakovaně.

Strana 6:

»...aby pozorně sledoval sonar – protiponorkový radar – a kontroloval řádné fungování radarového zařízení.« K tomu mám jen drobnou poznámku – pokud pomineme účel, tedy lokalizaci okolních předmětů (případně cílů), pak sonar (hydrolokátor) nemá s radarem příliš společného. Radar totiž k tomuto účelu používá elektromagnetických vln, kdežto sonar vln zvukových (krom toho by možná by také bylo vhodnější použít místo označení sonar jeho tehdejší britský název asdic). Také pod pojmem námořní míle se dnes zpravidla myslí mezinárodně standardizovaná veličina, která je definována jako 1852 metrů – ne 1,8 km, jak je uvedeno v poznámce pod čarou. Tato definice byla přijata již roku 1929, ovšem Velká Británie ani USA tuto definici nepřijaly a setrvaly na svých vlastních – i navzájem odlišných – definicích (USA novou definici oficiálně přijaly až roku 1954, kdy tak učinili Britové – pokud už tak vůbec učinili – mi bohužel není známo). Díky tomu ovšem snad za pozornost stojí fakt, že britské Královské námořnictvo v oné době používalo tzv. Admiralty knot, který odpovídá vzdálenosti 6 080 stop, tedy cca 1 853,181 metru.

Strana 7:

»...zpozoruje hlídka rychle se přibližující letoun Leigh Light.« – z formulace lze usoudit, že Leigh Light je typ letounu. Bohužel tak tomu není, nejde o typ letounu, autoři knihy mohli mít na mysli jen tzv. Leighův světlomet, který vyzařuje velice úzký intenzivní paprsek, osvětlující cíl (ponorku), nalezený pomocí radaru (jak ostatně z textu vysvítá, může jít jen o letoun typu Liberator Mk.III britské 120. squadrony, tehdy operující ze základny Reykjavik na Islandu). Toto zařízení je součástí výstroje letadel Coastal Command určených pro noční operace (na konci války je u letounů s 10cm radarem ASV Mk.VIA Leighův světlomet zaměřován na cíl automaticky přístrojem spřaženým s radarem). »„Kapitán na můstek! Přibližuje se letoun. Západ až severozápad, výška 12 000 metrů.“« Pokud by letoun skutečně letěl v udané výšce, pak by si posádka ponorky určitě nemusela dělat starosti s tím, že by je posádka letounu mohla zahlédnout – z takové výšky by si stěží všimli bitevní lodě (kromě toho tehdy neexistoval žádný námořní průzkumný letoun s takovým dostupem). Nemluvě o tom že hlídky na ponorce by letoun v takové výšce také zpozorovaly jen čirou náhodou. Ať už jde o chybu v původním textu (ať již autorů či „tiskařského šotka), nebo padá na vrub práce českého nakladatele, jde o evidentní nesmysl (rozhodně výška letu Liberatoru při doprovodu konvoje kolem 4 000 ft – tedy asi 1 200 metrů – se zdá být mnohem pravděpodobnější).

Strana 8:

Reklama

»Ostře od levoboku!« Termín Ostře na levobok bych pochopil, ale od levoboku... že by snad »Kormidlo úplně na pravobok!«..? Či tak nějak podobně. Rovněž text »Stará dvojčata ráže 2 cm na levém boku vypálí na vetřelce osmdesát dobře mířených výstřelů, ale Bahr stále „nepozoruje účinek“« působí snad až poněkud zmateně. (Přesná střelba, která ale nic nezasáhla. Asi nešlo o přespříliš dobře mířenou střelbu, když cíl – protivníkův letoun – nebyl zasažen; možná by bylo v překladu výstižnější volit jinou formulaci než dobře mířené výstřely). Jen drobnou technickou poznámku: ne dvojčata na levém boku (buďto překladatel nepochopil text, nebo autoři knihy přehlédli drobnou skutečnost že protiletadlová děla jsou na ponorkách montována v podélné ose lodi, takže mohou pálit na oba boky – k tomuto prostému zjištění by stačil pouhý pohled na výkres či alespoň fotografii ponorky), ale dvojčata pálící na levobok – letoun byl zpočátku v pozici 250 stupňů, tj. na levoboku, poněkud za plavidlem, asi na osmi hodinách. Snad by tedy bylo vhodnější daný text poněkud volněji přeložit, třeba do této podoby: »Obsluha 20mm dvojkanónu vypálí na vetřelce na levoboku osmdesát granátů, kterými cíl zarámuje. Přesto ale střelba stále nemá na cíl žádný viditelný účinek. Zbraně Liberatoru chrlí příval střel a těsně nad ponorkou bombardér odhazuje čtyři hlubinné pumy.« »Radista Herbert Ballmann zachytil zvuk lodních šroubů torpédoborce. „Impulzy radaru se pronikavě zvětšují!“ křičí strachem bez sebe. „Rozkmit impulzů na stupni čtyři!“« Tento výrok je rovněž pozoruhodný, německé ponorky totiž tehdy nebyly vybaveny radarem (a ani do konce války se radarové přístroje rozhodně nestaly běžnou součástí jejich výstroje), ale i kdyby byly, stejně zvuk lodního šroubu je možné zachytit jen hydrofonem, radarem by to bylo skutečně dost obtížné… (Že by Němci vyvinuli za války ještě nějakou další, i dnes neznámou tajnou zbraň, přístroj pracující v aktivním i pasivním režimu, kombinující radar s hydrofonem a který by tedy mohl přijímat nejen elektromagnetické, ale i zvukové vlny?) Na místo slova rozkmit by asi byl vhodnější termín intenzita signálu, či ještě lépe amplituda (přijímaného) signálu – termín amplituda se zcela běžně používá i v češtině, kam pronikl už před delším časem, tudíž by nebylo nutné snažit se za každou cenu o až příliš křečovitý doslovný překlad a bylo by rozhodně vhodnější ponechat původní termín amplituda. »Za normálních okolností by dal rozkaz k rozptylovému odpálení torpéd z bočních torpédovnic.« Termín torpédovnice je vskutku zcela nový a značně nezvyklý – pouze ze souvislostí v textu je možné vyrozumět, že se skutečně jedná o torpédomet. Je to skutečně smůla, neboť pro anglický výraz torpedo tube existuje nejen český ekvivalent torpédomet, ale vyskytuje se též přijatelný výraz torpédová roura. Výrazu torpédovnice, byť se vyskytuje i v jakémsi slovníku, bych se raději vyhnul – už vzhledem k tomu že se zatím příliš neprosadil, přitom doposud používané termíny jak torpédomet, tak případně i torpédová roura se zdají býti přijatelnými. Navíc německé ponorky typu VII i IX mají pouze příďové a záďové torpédomety, ale žádné boční. Při jisté snaze by snad bylo možné těchto (a bohužel i celé řady dalších) technických a terminologických „ozvláštnění“ a novotvarů čtenáře ušetřit (a to i v případě že by některé z těchto nesmyslů byly i v originálním textu autorů knihy). To by ale chtělo přečíst si alespoň nějakou literaturu o válečných lodích.

Strana 9:

»Starý křižník si pomalu vytváří potřebný tlak páry...« – v textu se ale píše o torpédoborci HMCS St. Croix…

Strana 74:

Naprostou záhadou mi zůstal termín přídní výbok – např. na stranách 74 a 80 (…vlny… …nalehnou na jejich pravoboční přídní výbok…). Dotazem v nakladatelství jsem se ovšem dozvěděl, že v originálu použitý termín bow byl přeložen podle čtyřsvazkového Velkého anglicko-českého slovníku. K tomu mám pouze jedinou připomínku – kromě významu přídní výbok onen slovník také uvádí i zcela běžně používaný a snad téměř každému srozumitelný termín příď (pokud bych měl termín bow přeložit, spíše bych zvolil význam příď, kterému rozumím a o kterém celkem dost dobře vím, co znamená). Bohužel, u tak rozsáhlého díla jakým je tento slovník se zřejmě nelze vyhnout občasným omylům. Ovšem kupříkladu termín torpedo tube tento slovník uvádí správně jako torpédomet – alespoň ve druhém významu tohoto slova… Ale již u následujícího hesla torpex uvádí druh výbušniny explodující pod vodou, což je naprostý nesmysl, protože torpex pochopitelně vcelku spolehlivě exploduje i na vzduchu, pod zemí, ve vakuu či kdekoli jinde – jak se ostatně na každou pořádnou výbušninu sluší. Jde o mimořádně brizantní trhavinu, jejíž hlavní složkou je směs trhavin RDX (cyklotrimetylentrinitramin) a TNT (trinitrotoluen, též trinitrometylbenzen). S vodou má torpex společné asi jen to, že byl nejdříve používán britským Královským námořnictvem k plnění hlubinných min a hlavic torpéd.

Strana 81:

Pozoruhodným novotvarem je také volací trubka (str. 81) – toto zařízení se tuším běžně nazývá zvukovod, takže roztomilý text na straně 82 »Zohýbá trubky pro vedení hlasem.« by asi spíše měl být »Zohýbá trubky zvukovodu.« Termín takeláž (rovněž na str. 81) by byl vhodný, ale spíše pokud by šlo o plachetnici (!), v tomto případě by spíše byl přijatelnější termín lanoví.

Strana 114:

Skutečnou perlou ovšem je tato věta: »Hlídka se protáhne průlezem dolů a přibouchne za sebou příklop, právě když se hlavní inženýr noří špičkou přídě do víru vln.« Má to snad znamenat, že hlavní inženýr má příď, a ne obličej či hlavu? (Domnívám se totiž, že autoři psali o osobě, ne o věci.) V tom případě by ale měl strážní důstojník nejspíše zvolat „Muž přes palubu!“ A pokud se opravdu cosi nořilo přídí do vln, mohla by to být jen ponorka (jak vyplývá z dalšího textu – jde totiž o německou ponorku U-69). Ovšem v tom případě nevím, co tam dělal onen hlavní inženýr. Z českého překladu opravdu není přespříliš jasné, zda-li se v původním textu mluví o ponorce či o hlavním inženýrovi – nejspíše o obou, ale v tom případě zřejmě část originálního textu jaksi někam „vysublimovala“.

Reklama

Strana 120:

Průměr torpéda není zhruba 50 centimetrů, ale průměr (nebo snad raději ráže či kalibr?) je 21 palců, tedy asi 533 mm. Téměř všechny státy v té době používaly lodní torpéda v ráži 21 palců, včetně Němců, Italů, Poláků a dalších, jednou z mála výjimek byla (alespoň pokud já vím) francouzská torpéda ráže 550 mm a nová japonská 24 palcová torpéda typ 93 a 95. Opět – pokud jde o chybu překladu, není už co dodat – a v případě mylného údaje autorů by asi nebylo na škodu údaj uvést na pravou míru.

Strana 144:

»Dva podvozky záďových torpéd« – že by snad dvě lafety záďových torpédometů? Nebo také možná lafeta dvouhlavňového záďového torpédometu. Čtenář si může vybrat! Jak velkorysé… (Podvozek – vskutku zajímavá náhrada termínu lafeta, že ano.) Některé další „drobné vady na kráse“ sice možná pocházejí z pera autorů, nicméně mnohdy by ani nebylo nutné odborného lektora, stačilo by jen použít zdravý rozum a znalosti ze základní devítileté školy, například text na straně 332: »Otevřít vnější dveře torpédovnice 2 a 4! Torpédovnice 2 a 4 zaplavit!« Text na první pohled skrývá drobnou záludnost: pokud torpédomet otevřu, bude zároveň zaplaven, takže pokyn k zaplavení torpédometů by měl již být poněkud přebytečným. Ovšem chyba lávky! Ve skutečnosti by asi bylo dobré torpédomet nejprve zaplavit (a tak vyrovnat vnější a vnitřní tlak) a teprve potom bych se jej pokoušel otevřít, jinak totiž mohu předpokládat že se mi to nepodaří – zabránil by tomu vnější tlak vody. Přitom ale např. na straně 123 je tento postup uveden správně.

Strana 342:

Zde je obsažena další perlička: »Sloupec vody o výšce 10 metrů se rovná tlaku jedné atmosféry (7,25 kilogramu na čtvereční palec).« Opravdu jde o pozoruhodnou kombinaci „kontinentální“ soustavy metrických měr s anglosaskými jednotkami. Provést přepočet tlaku udaný v PSI (librách na čtvereční palec, též se značí lb/sq.in.) na tlak v kilogramech na čtvereční palec je věc vskutku nevídaná. Předpokládám že původní údaj udávající tlak byl 16 PSI (libra je přibližně 453,592 gramu, PSI je tlak přibližně 6894,8 Pascalu). Pokud ovšem tento údaj chci převádět, tak to je buď přibližně 110 316,8 Pa (asi 11 249 kg na metr čtvereční), čili asi 1,125 kp.cm-2 (tedy také 1,125 at), a nebo prostě jen můžu napsat tlak asi 100 kPa – pokud budeme zarputile trvat na používání jednotek SI i v literatuře (kam ale asi ne vždy patří), což je přibližný ekvivalent toho čemu říkáme tlak jedné atmosféry (zmíněné v původním textu), přitom by to zároveň bylo jednodušší než přepočítávat tlak udávaný v PSI, k tomuto poznání by ovšem pracovníkům redakce či překladateli stačily pouhé znalosti z druhého stupně devítiletky… (Či také nárůst tlaku o 10 000 kg na metr čtvereční, což zní působivěji než nárůst tlaku o 1 kg na centimetr čtvereční čili 1 kp.cm-2 což je ovšem totéž). Ke všemu by to bylo přesnější než přepočítávat autory uváděný tlak 16 PSI (což je sice hodnota velice přibližně odpovídající tlaku 1 at, ale ve skutečnosti byla autory zřejmě dosti přeceněna; nárůst tlaku asi o 1 at s nárůstem hloubky o 10 metrů by pochopitelně platil pro destilovanou vodu, ovšem díky větší hustotě mořské vody je ve skutečnosti vyšší, ale nárůst tlaku kolem 110,3 kPa snad neplatí ani pro Mrtvé moře). Zřejmě to může souviset s tím, že obdobně jako řadě lidí u nás dělají až nepřekonatelné potíže jednotky anglosaské, tak i autorům knihy činilo jisté potíže „sžít se“ s jednotkami metrickými.

Za následující odstavce se předem omlouvám (obzvláště těm, kterým škola nikdy nepřirostla k srdci – mně také ne). Jsou sice poněkud od tématu, ale souvisejí s tím, že pokud chci udělat jakž-takž použitelný překlad textu, který se jen hemží různými technickými termíny, měl bych mít jakési elementární znalosti – což se týká právě i válečné literatury, obzvláště pak v oblasti války letecké či námořní (a v případě angličtiny je celá záležitost poněkud trapně komplikována odlišnou měrovou soustavou). Osobně mne velmi rozčiluje neznalost překladatele (či redaktora) vcelku základních školních znalostí (tedy ne znalostí středoškolských či vysokoškolských, ale elementární látky z devítiletky).

Tlak vodního sloupce o výšce 10 metrů přibližně odpovídá tlaku 1 kg.cm-2 (je v tom ale maličký háček, jak uvedu dále). Ovšem tlaku vody destilované, voda mořská má vyšší hustotu (což ale můžeme pro tyto účely celkem klidně pominout, už jen proto, že ona hustota je proměnlivá – byť jen v jistých mezích).

Původní definice kilogramu byla určena jako hmotnost 1 dm3 čisté odvzdušněné vody při její největší hustotě (tedy při teplotě 3,99 °C) a při tlaku 760 Torr (760 mm rtuťového sloupce – v meteorologii používaná hodnota atmosférického tlaku na úrovni mořské hladiny, tzv. atmosféra fyzikální, nebo také atmosféra absolutní, značí se atm, v jednotkách SI to je 101 325 Pa). Podle toho byl zhotoven prototyp kilogramu. Bohužel ale později se zjistilo, že onen prototyp neodpovídá přesně definici, ovšem vzhledem k tomu že již podle něj byly odvozeny další etalony (a metrická soustava se mezitím rozšířila i do jiných zemí), tak byla původní definice opuštěna a nová definice se prostě opírá o skutečně existující prototyp. K tomu se ovšem pojí drobná zajímavost: původně totiž byla definice litru odvozena od kilogramu – litr byl původně definován jako objem jednoho kilogramu čisté vzduchoprosté vody při její největší hustotě a tlaku 760 Torr. Ale bohužel, protože kilogram nebyl přesně jeden dm3 vody, pak ani litr neodpovídal jednomu dm3 (takže jeden čas platila definice, že 1 litr je 1 000 028 dm3). Ovšem později byla přijata nová definice, podle níž je 1 litr roven 1 dm3 (vlastně správný zápis je 1.10-3 m3 a ne 1 dm3).

Krom výše zmíněné atmosféry fyzikální (atm, tedy 101 325 Pa) se ale v technické praxi používá (či spíše používala) hodnota atmosféry definovaná jako 1 kp.cm-2 tedy 1 kilogram na centimetr čtvereční, čili 10 000 kg na metr čtvereční (což odpovídá tlaku 98 066,5 Pascalů). Značí se at (příp. ata, pokud šlo o tzv. tlak absolutní, nebo atp, pokud byl vyjadřován přetlak). Zdá se ale že tím zmatky v metrické soustavě teprve začínají. Krom měření tlaku výškou rtuťového sloupce se také používalo měření výšky sloupce vodního (pro nižší tlaky je využití kapaliny s nižší hustotou výhodnější). Ovšem, jak čtenářům jistě neuniklo, tak vzhledem k tomu, že kilogram přesně neodpovídal původní definici (vztažené k jednotkám délkovým), pak nám vychází, že 10 000 mm vodního sloupce neodpovídá tlaku 1 at (čili 98 066,5 Pa, nebo také 1 kp.cm-2), ale 98 063,8 Pascalu. Ovšem je pravda že pro praktické účely je onen rozdíl zcela zanedbatelný. Pokud tyto jednotky porovnáme s britskou PSI (tedy kolem 6894,8 Pa), pak nám, opět přibližně, vycházejí tyto hodnoty:

1 atm je cca 14,696 PSI.

1 at je cca 14,223 PSI (rozdíl mezi tlakem 1 at a 10 000 mm vodního sloupce je zanedbatelný – alespoň pokud PSI zaokrouhlíme na 3 desetinná místa).

V každém případě by ale tlak 16 PSI odpovídal mírně řečeno neuvěřitelné hustotě vody asi 1125 kg.m3 což je hodnota zřejmě značně přehnaná.

Poslední poznámka se týká udávání vzdáleností, které jsou v české verzi v kilometrech. Můj osobní názor je, že by bylo logičtější a praktičtější všechny údaje o rychlosti i vzdálenosti (bez ohledu na původní text) udávat pouze v jednom typu jednotek, tedy v celé knize používat námořní míle pro vzdálenosti a uzly pro udávání rychlosti (a buďto na konci knihy uvést převodní tabulku s anglosaskými jednotkami, nebo pro snazší orientaci čtenáře zároveň uvádět údaje přepočtené do metrické soustavy přímo v textu). Z textu bohužel není příliš jasné, zda-li autoři knihy používali pro určování vzdáleností míle námořní či tzv. míle statutární (1760 yardů, asi 1609,34 metru). Z udávaných cifer se zdá pravděpodobné, že nejspíše jde o přepočty velmi zaokrouhlenou hodnotou míle statutární. Pouze podle údaje na straně 345, kde je uvedena poloha obou potopených plavidel (v překladu je uvedeno 1600 km, tedy asi 1000 statutárních mil), soudím právě na údaje v mílích statutárních – poměrně snadno si tak lze spočítat, že vzdálenost obou vraků je asi 820 námořních mil, tedy 944 statutárních mil (1 520 km).

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více