Dva roky prázdnin (02)

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 2.196

Poddůstojník Wobeking je osa. Odstředivá síla těl, jež se točí kolem této osy, roste se čtvercem vzdálenosti a počtem otáček. Odstřeďuje ducha od těla, rozum od mozku a maso od kostí. Wobeking zapne hned první den na plné obrátky, neboť – jak říká – přísnost musí bejt. Lingen má pocit, že ho kdosi připlácl na zeď, jako starý, rozbředlý, smrdutý kus sýra. Čestná služba vlasti začala…

Karlludwig Opitz, Plechový cirkus

Reklama

Sedíme kolem nestvůrně veliké hromady brambor, navršené uprostřed ponuré, matně osvětlené sklepní místnosti. V rukou škrabky, před sebou obří kuchyňské hrnce, v myslích beznaděj. Místnost je prosycena pachem zatuchliny, shnilých brambor a bezmocným zoufalstvím těch, kdo tu takhle sedávali před námi. Kasárny, které se na dva roky mají stát naším dočasným domovem (jak tato zařízení pro dehumanizaci mladých mužů nazývali profesionální opěvovatelé vojenské základní služby v tehdejší Obraně lidu), byly postaveny někdy ve třicátých letech. Od té doby se staly „domovem” bezpočtu odvodních ročníků (včetně několika ročníků německého wehrmachtu), aniž jim to pochopitelně přidalo na útulnosti. „Není větší bolesti než vzpomínat v bídě na chvíle štěstí”, napsal jasnozřivě – dávno před zavedením povinné prezenční služby – Dante Alighieri.

Stojí to za hovno!” zhodnotí situaci prozaičtěji, nicméně v tomto případě mnohem výstižněji Karel Hájek. Je z nás nejstarší, ani ne tak datem narození (tím jsem díky svému jednoročnímu odkladu já), jako spíš povahou. A protože z něj už žádná vojna chlapa dělat nemusí, vybere si z hromady co největší bramboru a pustí se do činnosti, kterou každý pořádný chlap považuje za typicky ženskou práci. Zvlášť ve dvaceti. Následujeme jeho příkladu. Nechce se nám, konec konců teprve včera jsme se dozvěděli, že podle denního řádu je budíček v šest, a teď je před čtvrtou, ale úvodní lekce už nám stačila k tomu, abychom ke stávajícím potížím nevyhledávali další. Zlatý strom vojenské reality začíná nést ovoce. Po dvou hodinách máme z té smradlavé hromady hotovou necelou polovinu. Do špinavých, mokrých a zkřehlých prstů nás chytají křeče.

Co kdybysme se na to vysrali?” navrhne Bedřich Vrátil. Podíváme jsme se na něj. Všichni. Cení na nás řídké zuby v úsměvu, který nám připadá svrchovaně idiotský. Tak trochu i jako idiot vypadá. Charakterem tělesného ochlupení připomíná australopitéka. Hlavu má malou, stejnoměrně obrostlou hustým černým strniskem, plynule přecházejícím přes obličej na zbytek těla. Celé následující dva roky mu proto říkáme Méďa Béďa, podle tehdy populárního televizního večerníčku. Béďa měl zlaté srdce a měli ho rádi i ti, kteří jinak nesnášeli nikoho. Šťastná povaha. Jen o smyslu života s ním člověk nepokecal. Což zase není tak závažný povahový kaz. Zvlášť v naší tehdejší situaci, kdy samo přemýšlení o smyslu života nemělo smysl. Tedy pokud chtěl člověk zůstat naživu, nebo si alespoň uchovat zbytek zdravého rozumu...
Vole!” řekne nakonec Karel, „A kdo to za nás udělá?
Ať si to udělaj sami,” zubí se stále pobaveněji Méďa Béďa. „Já mám stejně radši knedlíky!

Svatopluk Medek, hubený krasavec jižního typu, jehož při nástupu připravili nejen o vlasy, ale i o uhlově černou bradku, která v kombinaci s jeho uhrančivýma černýma očima a aristokratickým držením těla vyvolávala dojem, že k obraně socialistické vlasti nastoupil i sám kníže pekel Mefistoteles, nesouhlasně potřese hlavou a řekne důrazně:
Nechápu, proč to musíme dělat ručně, když na to dávno existujou stroje.
Třeba je nemaj,” řekne Méďa Béďa.
Hloupost. Stroje na škrábání brambor mají všude!
Ale co když zrovna tady je nemaj?
Třeba je mají, ale jsou porouchané!” praví vážně Jiří Štokinger. Je mezi námi jediný ženáč a otec nedávno narozené dcery. A ještě k tomu má za manželku učitelku. Po celé následující dva roky ho to bude nutit vystupovat v roli rozšafného a shovívavého vychovatele nedospělých pubescentů.
Tak je mají dát opravit!” trvá na svém Svaťa. „Proč máme trpět za něčí neschopnost? V civilu by se tohle stát nemohlo!
Ty víš hovno, co všechno se může stát v civilu!” řekne Karel. Zdá se že ví, o čem mluví. Asi to opravdu ví. Před vojnou dělal v hospodě. Prý to neslo víc než sazečina. A byla tam větší legrace.
Ale stejně mám radši knedle, ty jsou hnedle!” zazubí se opět Béďa.

Mlčím. Možná poprvé v životě se mi nechce tlachat. Cítím se bídně. Zvlášť když si uvědomím, že včera touhle dobou jsem byl ještě doma a chystal se na setkání s Janou. Na rozloučení s Janou. A tak, místo abych se zapojil do ne zrovna intelektuální, nicméně spolehlivě nejitřivé debaty o přednostech strojového škrábání brambor, začnu v duchu koncipovat dopis. Což je zřejmá chyba, protože se mi vzápětí vybaví drásavý úryvek z Lermontova:

My byli jsme spolu jen chvíli –
však věčnost by nebyla víc.
vše v polibku jednom jsme žili,
a navěky sežehli v nic.
Buď sbohem – a nežel, že dneska
je kratičká láska tatam:
co bylo už v loučení stesku,
a v setkání byl by stesk sám!


Ve chvíli, kdy mne – patrně z nevyspání a únavy – začnou vlhce svědit oči, se objeví mžourající voják v ušpiněné bílé blůze. Pomocník z kuchyně. Podle délky vlasů ještě ne mazák a již ne holub. Takže starší rajónista. Dubňák. Neboť jednotlivým odvodním ročníkům se – pro snazší orientaci – říká podle jejich nástupního termínu dubňáci nebo říjňáci. My jsme říjňáci. Holubi říjňáci. A ještě dlouho jimi zůstaneme. Voják hlasitě a upřímně zívne, nahlédne do poloprázdných hrnců s hranatými torzy oškrábaných brambor a s porozuměním se ušklíbne: „Moc vám to nejde, co?
Ochotně přisvědčíme, že nám to moc nejde. Ba že nám to vůbec nejde, protože to děláme poprvé v životě. Že se ale vynasnažíme, aby… Voják nás moc neposlouchá. I jemu je ráno. Znovu protáhle zívne a řekne: „Vyserte se na to, kluci! Pudu pustit mašinu…
Stroje na škrábání brambor tedy mají. Porouchané nejsou. Vůbec nás nemuseli budit tak brzo. Proč ale ptákům hned zpočátku jejich proměny na unifikované zelené papoušky neukázat, že ranní ptáče dál doskáče. A nepřipomenout jim úsloví jejich dědů a pradědů, že vojna opravdu není kojná...

Ještě téhož dne poznáváme, že všichni mazáci taková dobrotiska nejsou. Mnozí z nich si v dětství nejspíš rádi hráli s loutkovým divadélkem. Teď mají na hraní loutky větší. Živé. A s viditelným potěšením si je navzájem půjčují:
Soudruhu vojíne, vojín Hájek. Dovolte mi zařadit se!
Kde to stojíte, Hájek? To maj bejt dva kroky vode dveří? Zpět!
Soudruhu vojíne, vojín Hájek. Dovolte...
Za dveře, Hájek! A znova se zařadit!
Soudruhu vojíne, vojín Hájek. Dovolte mi...
Zpět, Hájek! Máte klepat třikrát, né?!
Soudruhu vojíne, vojín Hájek. Dovolte mi zařadit se!
Hájek, když stojí voják v pozoru, a když ho někdo veme za ruku... takhle, Hájek... a když ta ruka pude vodtáhnout vod těla tak jako vám, tak je to hovno pozor, Hájek! Dejte si odchod a zkuste to znova!
Soudruhu vojíne, vojín Hájek. Dovolte mi zařadit se!
Voják nešeptá, voják mluví, Hájek! Zpět!
Soudruhu vojíne, vojín...
Voják neřve, voják mluví, Hájek! Zpět!
Soudruhu...
Zpět, Hájek! To má bejt pozor?!
Soudruhu vojíne, vojín Hájek. Dovolte mi zařadit se!
Zařaďte se, Hájek! Vidíte, že nejste zase tak blbej... Další!
Soudruhu vojíne, vojín Oktábec...
Zpět, Oktábec…
Soudruhu vojíne, vojín Oktábec. Dovolte mi zařadit se!
To sou dva kroky vod dveří, Oktábec? Ven!
Soudruhu vojíne...

Zvláštní je, že vypadají jako lidé. To mne nikdy předtím nenapadlo. Že lze vypadat jako člověk. A nebýt. Anebo být a dokonale to skrývat. Tak dokonale, že klasikovo známé „být či nebýt” vyjde v tomto případě nastejno. Protože jak praví jiný klasik: „Všechny velké tragédie mají happy end, ale kdo má vydržet až do konce?

Pobyt u nášho útvaru by vám mali strhnúť z dovolenej!” přivítal nás krátce po nástupu do přijímače velitel spojařského VÚ 8510 major Štěpeňák, jemuž jsme byli na těch třicet dní svěřeni do péče. Z jeho úst jsem tak poprvé uslyšel proslulou armádní českoslovenštinu – jazyk, kterým hovořili někteří Slováci, příliš dlouho usedlí v Čechách. A který proslavil ve svých Černých baronech Miloslav Švandrlík. Stejně jako Švandrlíkův major Terazky („Terazky som majorom!”) se i náš major Štěpeňák občas pokoušel být lidský. Třeba když nás v rámci přivítání bodře upozornil, že v působnosti jeho velitelské pravomoci je vojákům zakázáno hrát karetní hry. Koho přistihne, ten dostane basu: „Bez peňazí tri, s peňazmi seděm!”  

Podle výstředních představ autorů vojenských teoretických brožur, v nichž si více či méně libují všechny armády světa, musí velitel umět nejen podřízeným velet a organizovat jim život, ale v případě potřeby jim i „nahradit neformální autority z jejich civilního života – jejich otce, přátele a vůbec všechny, ke kterým byli zvyklí se uchylovat s žádostí o radu i pomoc…” Koho nám byl schopen nahradit soudruh major Štěpeňák, byla otázka. Velet samozřejmě uměl. A co se organizace života týče, o tu se starat nemusel, protože veškerou činnost od budíčku v 06:00 do večerky ve 22:00 předepisoval Denní řád. Nad jeho dodržováním starostlivě bděli výcvikoví instruktoři – vesměs stejně jako my vojíni bez hodnosti. Podle Denního řádu jsme spali, vstávali, cvičili, jedli, získávali nezbytné teoretické vědomosti, pochodovali, uklízeli, čistili – abychom večer mohli ulehnout nikoli s pocitem dobře vykonané práce, nýbrž s vědomím, že máme další den té zelené pakárny za sebou. A že nás po probuzení čeká další. A další. A další...

Budíčééék!
Hvízdání píšťalky dozorčího a řev instruktorů nás zpočátku nevytrhává z růžových snů o domově, jak by předpokládal čtenář krásné literatury, nýbrž z hlubokého bezesného spánku uštvaných zvířat. Svým způsobem je základní vojenský výcvik ideální metodou léčby neurotických poruch spánku. Až na to, že se občas některý neukázněný pacient uspí navěky. Což se ovšem stává i v těch nejlépe vedených psychiatrických léčebnách…
Padám z těch regálů…
Jedu, jedu!
Příííprava na rozvičku!
Nááástup na rozvičku!

Do půl těla nazí vybíháme do pošmourného říjnového rána. Dřepy, nesmyslné mávání rukama a nohama, ohýbání a kroužení trupu, žaludek podrážděný nezvyklou ranní námahou. V zdravém těle zdravý duch? Jednou si vzal rozcvičku na povel místo instruktorů mladý lampasák, možná nějaký tělovýchovný náčelník, tedy funkcionář s dostatečnou pravomocí, aby nás ještě před přísahou mohl vyvést z kasáren. Takže jsme nečekaně (naštěstí v kompletní teplákové soupravě) běželi kolem táborské nemocnice ke Klokotskému klášteru. Za ním jsme minuli památník táborských adamitů, které tu v březnu 1421 nechal pro ústrojovou a jinou nekázeň upálit bratr Žižka, a cválali jsme zpět do kasáren. Ač zavilý nesportovec, dal jsem to. Bylo mi dvacet. A v podzimním lese nad údolím Lužnice bylo hezky. Celkově to bylo příjemné vytržení z jinak ubíjející pakárny. Pro nás. Nespokojení (ba přímo nasraní) byli pouze naši instruktoři, kteří místo pohodlného vyřvávání povelů z místa museli v roli ovčáckých psů běžet s námi...

Reklama

Po návratu z rozcvičky následuje převlečení do maskáčů. A poté opět hvízdání a nepříčetný řev vyšinutých idiotů:
Nááástup na osobní hygienu!
Pohýýýb!
Únavou a strachem zpitomělí obránci socialistické vlasti mátožně vrávorají do umývárny. Umýt, oholit (kvalitu mazáci namátkově kontrolují okrajem dýhové krabičky od zápalek. Spolehlivě zaskřípe i na tváři dvouměsíčního kojence) a zase píšťalka a řev:
Nááástup na rajóny!
Pohyb, ptáci…
Padám, padám, holubi! Nejste u maminky!
Mám ráda ráno probuzené…” ječí do toho na chodbě Miluška Voborníková. Bohužel nikoli živá Miluška Voborníková, nýbrž pouze její hlas z tranzistorového rádia, které má na svém plechovém stolku dozorčí roty.

Někteří, ti nejšťastnější, uklízejí světnice. Jiní chodby, další umyvárnu. Smolaři vyfásnou záchody. Hajzly. Což o to, zažloutlé kachlíkové žlábky ještě ujdou. Horší je to  s mísami. Ty jsou nejen zažloutlé, ale mnohdy i ucpané příliš velikými kusy novin. Většinou Obrany lidu, která se v této době vzkvétajícího socialismu dodává do kasáren nejspíš jako náhražka i v civilu nedostatkového toaletního papíru. Tu a tam dojde i na posvátné Rudé právo. Vojákům je druh použité tiskoviny lhostejný. Rozčilují je ty sračky okolo.     

Čo to má byť, vojak?!
Vzhlédnu od mísy, naplněné až po okraj. Snažím se nedýchat.
Musím to prošťouchnout…” zamumlám nezřetelně. Můj prázdný žaludek se mermomocí tlačí na vzduch. Jakoby netušil, že tam to smrdí mnohem víc.
Snědý obličej vojína Biháryho, jednoho z výcvikových instruktorů, se blaženě rozzáří.
Na čo ten drôt?! Mátě predsa ruki!
Nechápavě na něj zírám. Mám ruce, samozřejmě, v jedné z nich držím improvizovaný nástroj, kterých občas užívají i nižší primáti, tak co tím k čertu ten Kiplingův Bandar-lóg myslí? Pokud ovšem vůbec myslí…!
No…” začnu opatrně, připraven k typicky českému okecávání. Někdy to vychází...
Rukami, zobák… Holými rukami!” zubí se soudruh, jenž by za mne v bitevní vřavě nepochybně položil život. Takže přece jenom myslí. Bohužel poněkud jinak než já.
Ale to snad...
Čuště, zasran! Keď hovorím holými rukami, urobítě to holými rukami!

A tak si pomalu a nevěřícně vyhrnu rukáv maskáčové blůzy a stejně pomalu a nevěřícně ponořím ruku pod hladinu. A zkusím to pochopitelně s Marcem Aureliem: „Zbav se své domněnky a zbavíš se pocitu škody”… Hovno! Copak to jde, zbavit se pocitu škody – a mít přitom ruku po loket ve sračkách…?! Do prdele se stoiky, do prdele s celou filosofií! Vztek pomáhá. Už ani zvracet se mi nechce. A jak tak šmátrám v těch kluzkých zakřivených hlubinách, najednou s úžasem zjišťuji, že to bez nástrojů, pouhým příborem králů (jak prý rukám říkají v rodišti vzdálených předků vojína Biháryho) jde opravdu líp. A hlavně rychleji. Že by to otlemené sadistické hovado mělo nakonec pravdu? Že by dlouholeté zkušenosti z rodného doupěte? Když je hotovo, tak poprvé, co jsem tady, mám najednou pocit, že tahle dvouletá pakárna přece jenom půjde nějak snesitelně přežít. Pohled do bezelstné tváře soudruha instruktora, zrcadlící upřímné znechucení nad tím, že se ten zajebaný gadžo ani nepoblil, ani neomdlel, mne v tom jenom utvrzuje. Takže zbývá jen maličkost. Umýt si pořádně ruce a vyměnit planě mudrující filosofy za básníka Kiplinga. Ten sice na vojně nikdy nebyl, o to poutavěji však o ní dovedl psát. Takže by jistě rád doplnil své proslulé KDYŽ o jeden jediný verš:

Když šikanován, pevně v sebe věříš,
nad mísou ucpanou neviníš mázy z bezpráví,
když po loket v ni svoji paži vnoříš
a hovna cizí tvoje prsty vyloví,
když řekneš nad záchody ucpanými všemi:
Mně, ruko má dál věrně služ!
pak pán, pak vítěz na živé jsi zemi
a co je víc: pak, synu můj, jsi muž!

(Pokračování)


Bojová zástava ČSLA v letech 1960–1990

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více