Dva roky prázdnin (01)

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 3.752

Náš vojenský výcvik trval deset neděl a ovlivnil nás pronikavěji než deset let školní docházky. Naučili jsme se, že vyleštěný knoflík je důležitější než čtyři svazky Schopenhauera. Poznali jsme, napřed s údivem, pak rozhořčeně a nakonec lhostejně, že na vojně zřejmě nerozhoduje duch, nýbrž kartáč na boty, nikoli myšlenka, nýbrž systém, nikoli svoboda, nýbrž dril. Po třech týdnech nám už nebylo nepochopitelné, že oprýmkovaný listonoš má nad námi větší moc, než dosud měli naši rodiče, naši učitelé a všechny kulturní kruhy od Platóna až po Goetha dohromady...“ 

Erich Maria Remarque, Na západní frontě klid

Reklama

Než jsem narukoval, abych si odbyl dva roky vojenské základní služby, dost jsem toho o vojně přečetl. Určitě víc, než bylo mojí dvacetileté mysli zdrávo. Ve věku, kdy většina mých vrstevníků věděla mnohé o milování, věděl já mnohé o válčení. Clausewitzovo stěžejní dílo nazvané „O válce“ jsem si dokonce za rovných 50 korun československých koupil v prodejně Našeho vojska na náměstí Říjnové revoluce. Mám tu tlustou knihu ve žlutých plátěných deskách dodnes, přestože jsem ji nikdy nedokázal dočíst do konce. A tolik jsem se snažil! Teprve mnohem později jsem pochopil, jaký jsem byl blbec. Dvacetiletý blbec se 188 cm výšky a 75 kg odvodní váhy. Blbec, který si namísto užitečnějších a mnohem potřebnějších znalostí ládoval do hlavy zbytečnosti…

Zatímco většině budoucích obránců vlasti mého věku bylo dávno jasné, jak si počínat, aby heslo programu šedesátých let: MILUJ A NEVÁLČI! naplnili skutky, mně bylo jasné leda to, jak si měl počínat francouzský generál de Castries, aby tak ostudně neprohrál bitvu u Dien Bien Phu. Věděl jsem také dost o organizaci římské legie, o taktice řecké falangy i o strategii jaderného konfliktu. Znal jsem hodnostní označení několika armád, mezi nimi i té, která na mne trpělivě čekala. Pánové Barbusse, Remarque, Šolochov, Hašek, Böll, Mailer, Simonov, Opitz, Bondarev a mnozí další mne poučili, že služba v armádě je rovna pobytu v mravní žumpě civilizace, kde je člověk člověku nelítostným vlkem. Kunderův Žert nebo Švandrlíkovy Černé barony jsem tehdy ještě neznal, takže jsem se snažil věřit, že naše armáda je přece jenom v něčem jiná. Nebyla. Již zakrátko jsem měl poznat, že je-li člověk člověku vlkem, je to mnohdy lepší, než je-li mu pouhým člověkem. Či dokonce soudruhem. Udělil už snad někdo někdy nedílnou velitelskou pravomoc vlkovi s inteligencí těsně nad hranicí vlčí slabomyslnosti a se sklony k duševnímu sadismu?

O vojně jsem toho také hodně slyšel. Například to, že ze mne udělá muže, ne-li přímo chlapa. Bohužel to většinou říkaly matky klackovitých mániček a otcové, kteří na vojně nebyli, anebo na ní byli už tak dávno, že po šestém pivu nostalgicky vzpomínali i na dvoukilometrový běh v plynové masce. A což teprve vzpomínky mého otce vlastního, který si svoji dvouměsíční vojenskou službu odbyl těsně po válce jako uniformovaný muzikant tehdejšího Svazu brannosti! Pravda, i po tak krátké době vždycky tvrdil, že služba v armádě není nic pro lidi s mozkem v hlavě. Na druhé straně jsem zase slyšel, že mě vojna zbůhdarma připraví o dva roky života. To říkali pro změnu ti, kdo na vojně byli. Ale také držitelé modrých knížek, zdravotního potvrzení o neschopnosti k výkonu vojenské služby. S jedním takovým jsem si v dětství hrával na Cihlářce. Jmenoval se Ilja Bartošek a byl synem bývalého španělského interbrigadisty a komunistického spisovatele, jenž tvořil pod úderným pseudonymem Ilja Bart. Mladý Ilja se netajil přesvědčením, že modrá knížka patří do knihovny každého inteligentního mladého muže. Na tu svou byl nepokrytě pyšný. Jednou jsem v trolejbusu náhodně vyslechl útržek jeho rozhovoru s uniformovaným kamarádem. Dodnes si pamatuji Iljovo jízlivé uchechtnutí: „Ty jsi na vojně? Poslyš, to nesvědčí o přílišné inteligenci!“ Krátce na to jsem se dozvěděl, že umřel na leukémii. Ani modrá knížka neřeší někdy všechno…

Když jsem si vyzvedl povolávací rozkaz, pátý bod poučení vytištěného na jeho zadní straně zněl: „K útvaru jste povinen nastoupit ve střízlivém stavu a nakrátko ostříhán. Jakákoliv nepřístojnost a nekázeň během přepravy bude stíhána!" Zdálo se mi, že na pozvánku ke splnění nejvyšší občanské povinnosti podobné formulace nepatří. Nehledě na to, že ve dvaceti letech mi ještě nečinilo potíže nastoupit ve střízlivém stavu kamkoli. A na to, že navzdory Beatles a podobným produktům kultury zahnívajícího imperialismu jsem náležel ke generaci kanadských trávníků, takže jsem nakrátko ostříhán chodil odjakživa. Nu a co se některých ostatních nepřístojností týče – na ty jsem se zatím příliš nevzmohl ani v prostředí mnohem intimnějším, než kdy může být kupé braneckého vlaku. Jako správný romantik (nebo přece jenom blbec?) jsem si proto kromě předepsaného holení, kartáčku na zuby, pasty, mýdla a hřebenu vezl s sebou i několik knížek. Věřil jsem, že mi k něčemu budou. Třeba takové Hovory k sobě Marca Aurelia, dosud osvědčený prostředek proti smutku a kolísání nálad: „Zbav se své domněnky a zbavíš se pocitu škody. Zbav se pocitu škody a zbavíš se škody…“ Zakrátko jsem zjistil, že by mi prospěl spíše pan Goethe a jeho Faust: „Šedá, můj příteli, je všechna teorie, však žití zlatý strom se zelená…“ Jenomže z Goetha jsem tenkrát samozřejmě znal jenom Utrpení mladého Werthera...

Ve čtvrtek 1. října 1970 jsem se na nástupišti pražského Hlavního nádraží loučil nejen se svobodou, ale i se svou tehdejší láskou jménem Jana. Nebyli jsme jediní. I ty ostatní dvojice se tiskly k sobě a nechtěly uvěřit, že rozchod, na který se jim tak dlouho dařilo nemyslet, je najednou tady. Nebyli jsme jediní, ale samozřejmě se nám zdálo, že jediní jsme. A stejně jako ti ostatní jsme věřili, že naše láska je nejenom krásná a zcela ojedinělá, ale i pevná. Že ty dva roky vydrží. Že určitě vydrží. Možná. Snad. Pak se vlak pomalu rozjel a Jana zůstala na nástupišti. Aby se mohla přijít rozloučit, utekla ze školy. Teď stála na špinavém asfaltu, opuštěná světlovlasá osůbka v krátké černé silonové bundě a bleděmodré minisukni. Uplakaných sedmnáct let. Uplakané nádraží. Uplakaná obloha. Ten pohled do smrti nezapomenu. Měl jsem ji rád. Moc.

Sotva vlak vyjel zpod skleněné dvorany, opřel se mi do obličeje poryv deště. Ustoupil jsem do uličky a vytáhl okno. Otřel jsem si tváře. A oči. Pršelo. Ještě jsem nevěděl, že i po padesáti letech si budu pamatovat, že ve čtvrtek 1. října 1970 ráno pršelo. Začínal první ze 730 dnů mojí základní vojenské služby. Respektive 725. Ministr národní obrany tehdy každému ročníku pět dní odpouštěl... Zvláštní branecký vlak jel na jih. Směr Benešov, Tábor, České Budějovice. Tři posádková města. Podle povolávacího rozkazu jsem měl vystoupit v Táboře. V kolébce husitského revolučního hnutí. Věděl jsem, že díky úspěšně absolvované SPŠG a výučnímu listu ofsetového tiskaře budu sloužit ve vojenské tiskárně. Sice bez Mirka Šebka, jehož sestra nám tuhle protekční vojnu zařídila (a pak mu narychlo zařídila modrou knížku), ale i tak mě to trošku uklidňovalo. Rekruti ve vedlejším kupé se uklidňovali zpěvem. Nebo spíš vyřváváním toho, co na selských žebřiňácích vyřvávali už jejich rukující pradědové: „V Hodoníněěě za vojáááčkááá mňa vzálííí … moje vláskýýý na kraťůčkóóó strihááálííí…“

Také jedno z možných řešení. Svým způsobem tradiční. Pivo a rum. U moravských branců víno a slivovice. U slovenských od každého něco (nápojový lístek, na který s blížící se cílovou stanicí postupně přecházeli všichni). A písničky prapředků, kteří ovšem teprve od roku 1858 rukovali místo na doživotí na pouhých osm, po roce 1868 na tři a teprve od roku 1912 na směšné dva roky. Nikdo z nás netušil, že o třicet let později bude nejčestnější občanská povinnost trvat pouhý jeden rok, a ještě se bude volat po jejím úplném zrušení. A že nakonec bude opravdu zrušena. Nám by onoho deštivého říjnového rána stačil i rok jeden. Nám, nedobrovolným adeptům druhého nejstaršího řemesla na světě. Druhého nejstaršího hned po prostituci. Ale jen tak na okraj, která své cti dbalá kurva by se prodávala za nevalnou stravu, zapůjčenou uniformu a pětasedmdesát korun měsíčně?

Reklama

Branci, předurčení ke službě u táborského Okruhového karto-reprodukčního odřadu čili VÚ 1043, se nakrátko sešli na svém budoucím působišti, v nevelké tiskárně v přízemí budovy Velitelství západního vojenského okruhu. Usměvavý, na příslušníka lidové armády až nepřístojně elegantní major s ironickýma očima za nahnědlými skly dioptrických brýlí (později jsme se dozvěděli, že se jmenuje ing. František Blažek a že mu kolegové důstojníci říkají „Poslední Američan v Táboře“) nám sdělil, že před zařazením na odbornou práci musíme strávit čtyři týdny v takzvaném přijímači, kde proděláme základní vojenský výcvik. A protože tento útvar pro svých každoročních pět nováčků přijímač neorganizuje, budeme po dobu výcviku zařazeni k VÚ 8510, spojařskému útvaru v kasárnách, v nichž potom budeme stejně ubytováni. Netušili jsme, co to znamená, ačkoli o základním vojenském výcviku psal moc pěkně už můj oblíbený Erich Maria Remarque. Stačili jsme se ale vzájemně seznámit. Bylo nás pět. Jako u Poláčka. Kromě mne tu byli sazeči Karel Hájek z Týna nad Vltavou a Bedřich Vrátil ze Znojma, knihtiskař Jiří Štokinger z Moravského Krumlova a mechanik polygrafických strojů Svatopluk Medek z Opavy. Jak řečeno, stačili jsme se seznámit. Strávili jsme spolu větší část dopoledne. Pak nás naložili do gazíku a odvezli do Jinců u Příbrami, kde nás měli vystrojit a udělat z nás tím vojáky. Zatím jenom navenek. Zatím…

Mnozí z nás uposlechli poučení ze zadní strany povolávacího rozkazu a ukázněně se dostavili ve střízlivém stavu a nakrátko ostříháni. Mnozí ne. Pod sprchu a k holiči jsme museli všichni. Snad abychom si zvykli na myšlenku, že na vojně jsou si všichni rovni. Někdy a v něčem. Polní sprchy byly instalovány ve velikém stanu. Kuřákům, kteří na věšáky odložili oblečení a do nachystané krabice i pár cigaret, pustila obsluha teplou vodu. Abychom si na tu rovnost zase tak moc nezvykali. U holiče jsme cigarety ušetřili, protože ježky i máničky stříhali civilové. Výběr byl dohola nebo nakrátko (rozuměno vojenské nakrátko – čili dohola s kratičkou, symbolickou šošolkou vlasů na temeni, jakýsi negativ kněžské tonzury). V německém wehrmachtu se tomu říkalo střih nula osm patnáct. Odvážlivci, kteří zvolili první variantu, vypadali nakonec jako menší blbci. O něco málo menší blbci. Já k odvážlivcům nikdy nepatřil…

V dalším stanu jsme se převlékli do zbrusu nových modrých teplákových souprav. Obuli jsme zbrusu nové zelenobílé kecky a zabalili svoje civilní šaty do krabic od ztuženého pokrmového tuku. Při vypisování poštovní průvodky jsem poprvé v životě záviděl svým propoceným ponožkám. Za pár dní budou doma. Na rozdíl ode mne. Poté jsme u řady stolů vyfasovali strakatou stanovou celtu a do ní hromadu toho, co budeme v následujících dvou letech potřebovat. Zelenými ponožkami počínaje a kabátem téže barvy konče. Kromě vycházkové uniformy také jehličkové maskáče vzor 60, kanady, opasek, polní láhev, ešus, příbor atd. Když jsme z té stanové průmyslové linky na výrobu vojenských polotovarů vypadli na druhé straně ven, navzájem jsme se nepoznali. Naše proměna samostatně uvažujících lidských bytostí ve vojáky začala...

Základní vojenská služba v Československé lidové armádě oné doby, to nebyly jenom dva roky, tedy 104 týdnů, 730 dnů, 17 520 hodin atd. Byla to především čtyři pololetí, v jejichž průběhu prodělal vykonavatel nejčestnější občanské povinnosti vývoj, srovnatelný snad pouze s vývojem lidského zárodku v mateřském lůně. Tato proměna dosavadního Homo sapiens čili Člověka moudrého v Homo militaris čili Člověka vojenského nebyla v žádném případě jednoduchá. Tak jako se vývojový stupeň člověka jménem Homo sapiens dělil na různé vývojové formy, dělil se na ně i Člověk vojenský. Nejen podle pravidel formální subordinace na hodnosti od vojína po armádního generála, ale především na dvě navzájem nesmiřitelně nepřátelské sociální skupiny (v souvislosti s armádou kapitalistického státu by marxisticko-leninský teoretik hovořil o třídním antagonismu). Na vojáky z povolání, nazývané souhrnně lampasáci, gumy, špenáti apod. – a na vojáky základní služby, nenazývané souhrnně nijak, mimo jiné i proto, že jejich vzájemné vztahy byly možná ještě antagonističtější než jejich společná nesmiřitelná nenávist k lampasákům. Příčinou byla existence více nástupních termínů v průběhu služby.

ČSLA měla každý rok hlavní nástupní termíny dva – první říjen a první duben. Během dvouleté základní vojenské služby zažil tedy každý mladý muž, v jehož knihovně chyběla prestižní modrá knížka, celkem čtyři velké přílivové vlny nedobrovolných obránců vlasti. V první z nich připlul on sám, načež se na nekonečných šest měsíců stal holubem (bažantem, ptákem, zobákem, klofákem, muflonem atd.), tedy nejnižší a zcela bezprávnou formou „Člověka vojenského“, bytostí nucenou snášet tradiční potupné šikanování a předurčenou k výkonu prací, které by svým charakterem většinou nepolidštily ani tu nejochotnější a nejučenlivější Darwinovu opici. Určitý, byť nepatrný posun na vývojovém žebříčku znamenala až další přílivová vlna, kdy holub povýšil na staršího holuba a objektem šikany ze strany nikoli věkem, nýbrž nástupním termínem starších soudruhů ve zbrani se stával pouze v případě akutního nedostatku skutečných holubů. Třetí půlrok vojenské služby znamenal posun mnohem výraznější, neboť z dosavadního staršího holuba se doslova přes noc stal mladý mazák, takřka plnoprávný člen vojenského kolektivu.

Reklama

K vrcholu svého vývoje dospěl „Člověk vojenský“ v posledních šesti měsících, kdy konečně dosáhl nejvyšší formy existence svého druhu, tj. stal se mazákem. V některých posádkách platila sice jiná stupnice hodnot, podle níž se starší holubi nazývali mladými mazáky, mladí mazáci mazáky a mazáci supermazáky čili supry, ale ani tato stupnice, vymyšlená nedočkavými staršími holuby a přehnaně chvástavými mazáky, nic nezměnila na postavení holubů, bažantů a zobáků. Protože ten, kdo na nejobvyklejší vojenskou seznamovací otázku: „Za kolik to máš?“ odpověděl číslem nad 500, to měl za milión neboli za pytel kalendářů. Byl to zkrátka holub, zobák, bažant.

Druhý den po vystrojení v Jincích nás odvezli zpátky do Tábora, do kasáren Jana Roháče z Dubé, kde jsme si měli osvojit základní vojenské dovednosti. Nad branou kasáren byl nápis z plechových písmen, připevněných na drátěném oblouku. Místo výstižnějšího Dantova „Naděje zanech, kdo mnou ubírá se“, nad ní visel zlověstně strohý nápis: „Sloužíme lidu“. Vzhledem k tomu, že čerství mladí mazáci, ustanovení do funkcí instruktorů, si ještě plně nezvykli na skutečnost, že od této chvíle mají možnost mstít se nevinným nováčkům za všechna příkoří, která museli snášet během právě uplynulého prvního roku své vlastní vojenské služby, probíhal nicméně náš první večer v přijímači celkem klidně. Kolečka dokonalého, po celá staletí existence pravidelných armád vylepšovaného stroje na destrukci lidské přirozenosti ještě nezabrala naplno. Trocha obvyklého vojenského zmatku, trocha ještě obvyklejšího vojenského křiku – a hodně nejistoty. Vlastně skoro samá nejistota, protože jistotu jsme měli pouze jednu – že jsme tu na dva roky. Bylo mezi námi nemálo takových, kterým dva roky připadaly jako věčnost. Holub Oktábec byl mezi nimi. Zbytečně listoval ohmatanou útlou knížkou s názvem Hovory k sobě. Marcus Aurelius nezabíral o nic víc než třeba logaritmické tabulky. Přesto byl tento první večer klidný. Hrozivě klidný. Pro takové jemné nuance jsme však ještě neměli ten správný vojenský čich. Ke své vlastní škodě. Jenomže i kdybychom ho měli, nemohli bychom nic dělat. Vůbec nic.

Stroj na výrobu obránců vlasti začal opět pracovat krátce po třetí hodině ranní.
Vstávat, holubi!
Teď v noci?“ zeptá se ze své zelené nafukovací matrace, této pokrokové náhražky tradičního vojenského slamníku, kterýsi z nás.
Odpověď je klasicky vojenská:
Cožééé…?!

Mlčky se hrabeme z postelí. Včera vyfasované polní stejnokroje vzor 60 vydechují intenzivní naftalínový odér. Jsou ještě tuhé, neseprané. Oblékání nijak neusnadňují. Ani rozmístění jejich knoflíků, které musí být pochopitelně do jednoho zapnuté, ještě pořádně neznáme. Zvláště ne těch na všitém plátěném pruhu protiprachového lemu v pase blůzy, o kterých nemáme tušení a které proto bývají poslední záchranou buzerujících mazáků v případě, že jinak nemohou nic nepředpisově rozepnutého najít.

Padám z těch regálů, holubi! Padám, padám!
Co tu řveš, čuráku?“ zazní z chodby.
Dozorčí se prudce otočí. Nábojnice, zdobící konce červených šňůr, prověšených od jeho levého nárameníku s jedinou osamělou peckou ke knoflíku blůzy, uraženě cinknou.
Co je, vole?“ zeptá se hlasem, který si – na rozdíl od nábojnic – uraženě zaznít netroufne.
Co by bylo? Ptám se, co tu řveš?“ pokračuje tajemný hlas.
Do našeho zorného pole se všourá zpustle vyhlížející vojín v civilních trepkách a rozepnuté vycházkové blůze s prázdnými nárameníky. V ruce roli toaletního papíru. Mazák, jenž se po návratu z nepovolené noční vycházky chystá zalehnout.
Budím ptáky na brambory,“ řekne defenzivně dozorčí.
Tak buď ptáky a ne nás, kokote!
Aby ses neposral!“ zahučí frajtr.
Za kolik to máš, zobe? Chceš na budku?!

V té chvíli ještě nechápeme, že se nám právě dostává jedné z prvních praktických lekcí z pravidel neformální, zato absolutně platné vojenské subordinace. Demonstrované pravidlo zní: „Číslem starší má právo, ba přímo povinnost šikanovat (buzerovat, jebat, prcat) číslem mladšího!“ Ať už to má svobodník za hodně nebo za málo, má to evidentně za méně než jeho hodnostně nižší soupeř. A protože číslem mladší má od počátku existence pravidelných armád na vojně právo jediné – totiž držet hubu a krok, raději se otočí zpátky k nám, které bezpečně převyšuje nejen šarží, ale i číslem. „Tiskaři!“ řekne. Nezařve. A dodá s úšklebkem: „Nástup na brambory, zobáci! Ostatní chrnět!“ A zhasne světlo. Čímž nám – tiskařům, udělí on – spojař – další lekci: „Holuba od cizího útvaru přednostně šikanovat budeš!

(Pokračování)


Bojová zástava ČSLA v letech 1960–1990

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více