Nálet 8. letecké armády na Münster v říjnu 1943

Autor: Pavel Sláma / paulito 🕔︎︎ 👁︎ 7.360

Poručík Robert Sabel se snažil dovést svůj Fortress "Rusty Lode" domů. Osm B-17 z jeho 390. bombardovací skupiny už bylo sestřeleno. Sabelovo letadlo bylo poseto dírami po flaku a po granátech, dva motory byly vyřazeny a palivoměry ukazovaly pouhé dvě minuty zbývajícího paliva v jeho nádrži. Tři z členů posádky se zachránili na padácích nad Německem, čtyři další leželi mrtví v bombardéru. Dokonce i návrat do Anglie byl velmi nepravděpodobný. Pak uviděl přistávací dráhu těsně před sebou...

Jak se září 1943 chýlilo ke konci bez obnovení dálkových náletů amerických těžkých bombardérů, generál Henry H. „Hap“ Arnold, velitel US Army Air Force (amerického armádního letectva, pozn. red.), stále více postrádal dostatek iniciativy ze strany generála Iry Eakera, velitele Eighth Air Force (8. letecké armády, pozn. red.). Díky počtu náhradních bombardérů, přicházejících do Anglie, Arnold nechápal, proč Eaker neútočí na Německo s nejméně 500 bombardéry na každé misi.

Reklama

Eaker dodával nová letadla a posádky do skupin, které byly těžce postiženy během náletu na Stuttgart 6. 9. 1943, kdy bylo vysláno 388 B-17 zničit město. Pětina letadel se vrátila kvůli počasí nebo mechanickým problémům. Z 262 B-17, které se dostaly nad Stuttgart, bylo 45 ztraceno. Po náletu Eaker omezil většinu svých cílů na ty ve Francii, které byly v dosahu jeho doprovodných stíhaček. 28. 9. 1943 nařídil Arnold svému štábu tlačit na generála Eakera. I když se Eaker zaměřil na doplnění ztrát utrpěných 6. 9., díky Arnoldovu tlaku se neochotně chystal pokračovat v letecké ofenzívě nad Německem.

Na začátku října meteorologové předpovídali týden dobrého počasí, a tak Eaker nařídil obnovení ofenzívy. 8. 10. vyslala Eighth Air Force největší americký nálet (399 bombardérů) k útoku na brémské loděnice a průmyslovou oblast a loděnice pro stavbu ponorek ve Vegesacku na pobřeží Severního moře. 314 Fortressů dosáhlo svých cílů. Německá protivzdušná obrana sestřelila 27 letadel a poškodila 217, bylo ztraceno 325 mužů. Dvě bombardovací skupiny, 100. a 381., zaznamenaly každá ztrátu sedmi letadel. Následující den, v sobotu 9. 10., bylo 378 amerických bombardérů posláno na dosud nejhlubší průnik a zasáhly cíle jak v Německu, tak v Polsku. Při náletu byly poprvé k rušení německých radarů použity vzdušné vysílače. Cíle zahrnovaly loděnice ponorek v Gdaňsku a přístav v Gdyni na Baltu. Nálet zahrnoval směs skupin B-24 a B-17 ze všech tří bombardovacích divizí. Bombardéry 1. bombardovací divize, 115 B-17 ze šesti bombardovacích skupin, byly vyslány, aby zasáhly průmyslovou oblast v Anklamu v severním Německu. Skupiny 1. divize utrpěly těžké ztráty, s 18 sestřelenými B-17, 52 poškozenými a 210 ztracenými muži posádek. Cílem 3. bombardovací divize byl německý Marienburg, asi 20 mil jihovýchodně od Hannoveru. Ztráty byly lehké, jen dva bombardéry ze 100 přidělených k misi.

Plánovači Eighth Air Force určili další nálet na Říši na 10. 10. 1943. Meteorologové předpovídali velkou oblast vysokého tlaku, která přinese nad Německo jasné nebe. Plán zahrnoval všech 16 skupin těžkých bombardérů B-17, celkem 237 B-17, plus 217 doprovodných P-47 Thunderbolt, které udeří na Münster a příležitostné cíle v Coesfeldu a na letiště Enschede v Nizozemsku. Přímý nálet na Münster by umožnil eskortním stíhačkám zůstat s bombardéry až do cíle. Dvě bombardovací divize B-17 by zaútočily na střed města, zatímco menší počet B-24 by letěl na diverzní nálet nad Severním mořem, ve snaze přitáhnout německé stíhačky ze severního Německa. Münster byl pouhých 35 mil od nizozemských hranic, historické město se 155 000 obyvateli. Cílovým bodem úderu byla münsterská katedrála. Uvnitř města bylo rozlehlé železniční seřazovací nádraží. Američtí plánovači počítali s tím, že celý německý železniční systém v této silně frekventované oblasti by byl vážně narušen. Posádkám bombardérů bylo řečeno, že jejich cíl bude strategický, že budou útočit na dělníky jednoho z největších železničních nádraží, sloužících průmyslu Porúří. To bylo poprvé, kdy se Eighth Air Force zaměřila na civilisty.

Luftwaffe předpokládala, že se Eighth Air Force vrátí nad Německo 10. 10., a tak přesunula další stíhací jednotky na nizozemské základny. 10. 10. ráno signalizoval zvýšený objem rádiového provozu z amerických základen bombardérů masivní nálet. Když bombardéry nevzlétly během brzkých ranních hodin, jak obvykle pro dálkový nálet, velitel stíhaček Luftwaffe v Deelenu v Nizozemsku, dospěl k závěru, že bombardéry budou směřovat do severozápadního Německa a začal podle toho rozmisťovat své síly. Největší skupina byla umístěna 25 mil od Münsteru na letištích v Loddenheide a Münster-Handorf. Těžká protiletadlová děla bránila obě letiště, samotné město a četná vojenská zařízení v okolí Münsteru. Německé radarové stanice detekovaly americké bombardéry, když se začaly formovat nad východní Anglií. Šest skupin Thunderboltů mělo zajistit doprovod bombardérů, tři skupiny při letu do Münsteru a tři při návratu. Mnoho posádek bombardérů, které ztratily v předchozích dnech své přátele, mělo radost z této příležitosti zabíjet Němce. Další posádky letadel byly překvapeny, když se dozvěděly, že jejich primárním cílem bude bombardovat civilisty. V důsledku toho někteří nebyli toho dne nakloněni letu.


Bombardéry B-17 Flying Fortress z 350th Bomb Group (350. bombardovací skupiny, pozn. red.) v srpnu 1943 při náletu na letiště u Paříže. B-17 byly eskortovány stíhačkami Republic P-47 Thunderbolt


Na fotce z 31. 8. 1943 jsou B-17 z 91st Bomb Group (91. bombardovací skupiny, pozn. red.) 8. letecké armády (Eighth Air Force), na letu k cíli, továrně Dornier v Meulanu ve Francii. Po těžkých ztrátách při náletech na Německo přikázal generál Ira Eaker další nálety na Francii, která byla v dosahu doprovodných stíhaček

Reklama

Pro mnoho posádek to byla třetí mise za tři dny a většina z nich byla příliš unavená, než aby se o něco starala. Poručík Keith E. Harris z 570. eskadry, 390. bombardovací skupiny, odlétal mise nad Brémy a Marienburg. 10. 10. ráno se Harris dozvěděl, že jeho posádce byl přidělen nový B-17G "Stork Club", ale že byl přeložen ke 100. bombardovací skupině. 100. měla špatnou pověst, která začala náletem na leteckou továrnu v Regensburgu 17. 8., kdy ztratila devět B-17. Poručík Harris se odvolal ke svému velícímu důstojníkovi, plukovníku Edgaru Wittanovi a informoval ho, že nechce letět se 100. Wittan mu řekl, že všichni musí na misi a že 100. má nedostatek letadel, které potřebuje na doplnění jejich skupiny.

V 11:11 se vedoucí B-17 ze 100., "M’lle Zig Zag", zvedl z ranveje v Thorpe Abbotts, 106 mil severovýchodně od Londýna. 100. bombardovací skupina byla schopna vyslat do vzduchu pouze 12 letadel místo požadovaných 18 až 21, protože ztratila sedm letadel dva dny před misí nad Brémami. Mělo být dodáno šest až devět letadel jinými bombardovacími skupinami, ale celý počet se nepodařilo doplnit.

Poručík Harris a jedno další letadlo z 390. vzlétlo a letělo k shromažďovacímu prostoru 100. Ale druhý Fortress z 390. měl problémy a vrátil se na základnu. Brzy se objevilo znepokojivé znamení, poručík Paul Vance z 390. si všiml osamoceného německého Bf 110 ve velké výšce, který pozoroval soustřeďování skupin. 53 bombardérů 13. bojového křídla (95., 100., 390. bombardovací skupina) se shromáždilo nad Great Tarmouth a zamířily na jihozápad, aby se připojily k dalším bojovým křídlům 3. bombardovací divize, 4. křídlu (94. a 385. bombardovací skupina) a 45. křídlu (96. a 388. bombardovací skupina), která obě následovala 13. křídlo, když se obrátilo se na východ. Celkem bylo nasazeno 247 B-17 a 216 P-47.

3. bombardovací divize zahájila přelet anglického pobřeží and Felixstowe podle plánu v 13:48. O 15 minut později následovala 1. bombardovací divize, která dostala většinu eskortních P-47 v očekávání, že 3. divize dosáhne překvapení, dvě divize vytvořily proud bombardérů dlouhý 75 mil. Nad Severním mořem se čtyři bombardéry 100. otočily zpět kvůli mechanickým potížím.

Dvě z pěti divizních velitelství Luftwaffe ležela v oblasti náletu, v Deelenu v Holandsku a ve Stade v severozápadním Německu. Štáby zakreslovaly zprávy z radarových stanic, pak posílaly zprávy na letiště. Luftwaffe začala shromažďovat své stíhačky. Ve 13:23, půl hodiny před tím, než americké bombardéry překročily anglické pobřeží, řídící středisko Luftwaffe ve Stade upozornilo své stíhací jednotky. Byly odeslány rozkazy jednotkám dvoumotorových stíhaček v Holandsku a západním Německu. Odhadem 350 stíhaček se nakonec zapojilo do boje s Američany, Messerschmitty Bf 109, Focke-Wulfy Fw 190, dvoumotorové Bf 110, Me 410 a Junkersy Ju 88. Objevily se dokonce i Dorniery Do 217. Ve 14:05 odstartovaly z Deelenu dvě skupiny Fw 190, o pár minut později dvě další opustily letiště v Rheine, severně od Münsteru. Ve 14:08 byly tři eskadry Bf 109 na cestě k holandskému pobřeží. Eskadry Bf 110 ze Stade byly ve vzduchu ve 14:15. O deset minut později opustily letiště další tři eskadry Bf 110 z Leeuwardenu v severním Holandsku. Němečtí piloti byli připraveni. Stíhací pilot Feldwebel Gerd Wiegand vzpomínal: „Každý B-17 měl 12 těžkých kulometů, které mohly přesně střílet a dosahovat zásahů na vzdálenost 600 metrů. Když jsme zaútočili na formaci tří až šesti létajících pevností, znamenalo to, že jsme museli proletět palbou mezi 36 až 72 kulometů, provést účinný útok, často se přibližovat na 200 metrů nebo méně, aby se dosáhlo dostatku zásahů, dostačujících k sestřelení B-17."

Když začali překračovat Severní moře, vedoucí bombardér 100. skupiny se obrátil k domovu a poručík Harris se dostal do čela perutě. Když bombardéry prolétly vysoko nad ostrovem Schouwen, začaly před nimi vybuchovat granáty protiletadlových děl. Krátce po překročení nizozemského pobřeží se tři perutě P-47 z 352. skupiny setkaly s 3. bombardovací divizí. Jedna eskadra letěla jako horní kryt, ​další dvě zaujaly pozice na obou stranách bombardérů. Ve 2. bombardovací divizi měl vedoucí B-24 měl problémy a otočil se, poté ho následoval zbytek divize. Odklon 39 B-24 divize uvolnil další německé stíhačky.


Během napjatých okamžiků na obloze nad okupovanou Evropou v roce 1943 střelci na palubě B-17 91. bombardovací skupiny drží své kulomety ráže .50 v očekávání útoků stíhaček Luftwaffe


Kondenzační páry z motorů pokrývají oblohu, jak bombardéry Boeing B-17 Flying Fortress 390. bombardovací skupiny a jejich doprovodné stíhačky manévrují během náletu na město Emden v Německu dne 27. 9. 1943. Jen o několik dní později se 390. bombardovací skupina zúčastnila náletu na Münster

Němečtí piloti se začali soustřeďovat podél dráhy bombardérů. Jak bombardéry překročily nizozemskou hranici, prolétly přes Vestfálsko a narazily na intenzivní flak. První nepřátelské stíhačky, které se přiblížily, byly snadno zahnány P-47 od 352. stíhací skupiny. Thunderbolty však dosáhly limitu svého paliva ve 14:48 nad Dorstenem v Německu a musely se vrátit. Doprovodná 355. stíhací skupina byla uvězněná mlhou na svých letištích v Anglii. I po vyřazení 14 B-17 z 13. křídla a 13 bombardérů z ostatních čtyř skupin 3. bombardovací divize, zbývajících 120 bombardérů divize pokračovalo dál bez stíhacího doprovodu.

Reklama

Piloti Luftwaffe uviděli svou příležitost. Posádky bombardérů 13. bombardovacího křídla mohly jen sledovat, jak se asi 200 německých stíhaček připravuje k útoku. Luftwaffe použila novou taktiku a soustředila své útoky pouze na několik skupin bombardérů, aby se maximalizoval počet sestřelů. Kapitán Rodney Snow, pilot 95. bombardovací skupiny, vzpomíná na útok stíhaček: „Jako první zvolili k útoku 100. bombardovací skupinu, která letěla nejníže v křídle. Při prvním průletu si pamatuji osm až deset Bf 109, Me 410 a Fw 190, které prolétaly ve vlnách přímo přes naši formaci v čelním útoku. Po jejich prvním průletu, který vyřadil tři letadla z vedoucí 100. eskadry, jsem si myslel, že nepřítel sestřelí všechny letouny naší 100. skupiny, většina z nich kouřila nebo explodovala ve vzduchu kvůli přímým zásahům."

Luftwaffe nikdy předtím neodrazila nálet Eighth Air Force. 100. bombardovací skupina se začínala rozpadat. "Shackrat", pilotovaný poručíkem Mauricem Beattym, vedl skupinu tří letadel, když náhle explodoval nad Xantenem, západně od Halternu. Vidět byly pouze dva padáky. Když 13. křídlo proletělo nad Halternam-See, jihozápadně od Münsteru a dosáhlo počátečního bodu (IP), devět minut od Münsteru, zahájil roj Fw 190 útok na 100. bombardovací skupinu z mrtvého předního úhlu. V IP se Fortress velitele úkolové skupiny, "The Zootsuiters", postupně otočil na kurs 57 stupňů, vedoucí těžce poničené 13. bojové křídlo směrem k Münsteru, 30 mil na severovýchod. Flak zvýšil intenzitu palby a dvě další B-17 byly vyřazeny.

Poručík John K. „Jack“ Justice, pilotující "Pasadena Nena" ze 100. bombardovací skupiny, dokončil před Münsterem 17 misí. Justice vzpomíná: „Byli jsme nad Německem již nějakou dobu pod útokem, když byl zasažen vedoucí skupiny a začal hořet. Pilot provedl předepsaný postup, kdy sklonil příď a odpojil se pryč od formace. Jeho wingman měl formaci převzít. Místo toho ho všech pět letadel jeho eskadry následovalo dolů, opustily naši eskadru se třemi letouny a vyšší eskadru se třemi letouny. Němci se na nás okamžitě vrhli a všechny zbývající formace rozdělili."

Když se otočili k IP, poručík Harris si všiml dvou stíhaček, které se přibližovaly ze šesté hodiny, ostřelovaly vedoucí letadlo skupiny. Začalo zpomalovat a způsobilo narušení formace ostatních letadel. Když poškozená B-17 začala ztrácet výšku, Harris se pokusil udržet svou pozici ve formaci a zůstat s ním. Zatímco se to dělo, německé stíhací útoky přicházely ze všech stran. Poté, co Harrisova formace ztratila 2000 až 3000 stop výšky, proletěla nad nimi 390. skupina. Zhruba v té době se z vedoucího letounu 100. skupiny kouřilo a ostatní letouny se snažily udržet formaci, i když byly trochu rozptýleny nepřátelskými stíhačkami a zpomaleny vedoucím letadlem.


Formace bombardérů B-17 Flying Fortress během letu nad Münster

Harris si uvědomil, že musí jednat, a tak dal přidal, aby dostihnul ​​390. skupinu. B-17 na jeho pravém křídle, pilotovaná poručíkem Rosenthalem, zůstala poblíž. Během úsilí o získání výšky oba letouny úspěšně odrazily několik stíhacích útoků, zdálo se však, že většina útočících Němců je odhodlaná zničit 100. skupinu. Než dotáhli 390., tato skupina již zahnula doprava a pak udělala mírnou zatáčku doleva, když se blížila k místu bombardování. Během zatáček je Harris a Rosenthal dokázali dohnat. Harris se zařadil na místo čísla pět spodní letky. Během několika minut se rozpadla jakákoliv organizace 100. bombardovací skupiny. Šest B-17 bylo sestřeleno a šest dalších se obrátilo zpět s kouřícími motory. Pouze jedna z 13 B-17 vyslaných skupinou byla schopna pokračovat. Jediná přítomná eskortní jednotka, 4. stíhací skupina, byla se zadní 1. bombardovací divizí, která ztratila pouze jeden bombardér. Hlavní letecká bitva byla daleko před nimi.

V Münsteru si obyvatelé města užívali slunečné nedělní odpoledne. Domácí protivzdušná obrana je ujistila, že Američané nezaútočí za jasného dne. Carl-Friedrich Bell, 17letý student, vzpomínal: „Během náletů jsme všichni museli pomoci při obraně Münsteru. Naše baterie se skládala ze šesti 8,8 cm protiletadlových děl, umístěných ve velké železobetonové konstrukci se šikmými hliněnými stěnami, umístěné na severní okraji města. Naše baterie měla posádku 40 vojáků, 60 pomocníků protivzdušné obrany, 16- a 17letých chlapců a 20 ruských Hiwi (zkratka slova Hilfswilliger - označení pro dobrovolníky z východní Evropy, sloužící v německých ozbrojených silách. Pozn. red.).“

Když začali bombardovat, jeden pilot B-17 popsal oblohu nad Münsterem jako „fantastické panorama černých výbuchů flaku, hořících a explodujících B-17, rotujících a šíleně se zmítajících.“ Seržant Henry Glenden, střelec z horní věže "Miss Carry", poznamenal, že to bylo jako letět přes letecké vrakoviště. Vzduch byl plný padáků a padajících mužů.


Clona kouře a trosek stoupá k nebi, zatímco americké bomby padají na kolejiště v německém Münsteru 10. 10. 1943. Civilisté v Münsteru byli ujištěni protivzdušnou obranou, že americké bombardéry nezaútočí za jasného a bezmračného dne

Zadní střelec seržant William „Ike“ Adamson sledoval nepřátelské stíhačky: „Německé dvoumotorové stíhačky vystřelily rakety do naší formace, a tak jsme se roztáhli, abychom nechali rakety proletět." V 15:03, jen tři minuty pozadu za plánem, bombardér "The Zootsuiters" uvolnil svůj smrtící náklad a dalších 18 B-17 z 95. bombardovací skupiny následovalo. Po čtyřiceti sekundách první bomby zasáhly centrum Münsteru. O chvíli později, 16 Fortressů z 390. skupiny shodilo své pumy. Poručík Charles Walts, pilot "Invading Maiden" ze 100. bombardovací skupiny: „Shodili jsme bomby a udělali otočku zpět do Anglie, když jsme byli znovu zasaženi flakem i stíhači… Poručík Cooper Wilson, náš bombometčík v přídi letounu, byl zabit 20mm granátem a já byl zraněn flakem. Řízení najednou přestalo reagovat. Já následně ztratil kontrolu a letoun šel okamžitě do vývrtky. Dal jsem rozkaz k vyskočení na padácích. Zřejmě následující B-17 vlevo od naší formace, pod intenzivním útokem, dočasně ztratil kontrolu a jedna z jeho vrtulí odřízla naši ocasní část."

Otto Schute vzpomínal: "Jak bomby dopadaly blíž a blíž a jak nálet nabíral na intenzitě, najednou jsme si uvědomili, že jde o naše životy. Všichni jsme utíkali do krytu, jak výbuchy bomb a protiletadlová palba dosáhly vrcholu. Při pohledu nahoru jsem ke své hrůze viděl padající bomby a fosforové kanystry a vypadalo to, že všechny padají přímo na mě. Ale vybuchly 30 až 50 yardů daleko." Gerhard Ringneck, voják na cestě na ruskou frontu, byl na münsterské železniční stanici. Řekl: „Zdálo se, že k náletu za denního světla na Münster nikdy předtím nedošlo a místní lidé nebrali kvílení sirén vážně a procházeli se v teplém odpoledním slunci. Velmi brzy jsem viděl první letouny bombardovací formace v dálce, mířící přímo k Münsteru. Napadalo je mnoho našich stíhaček, a když se přiblížily, mohl jsem vidět výbuchy protiletadlové palby z našich protiletadlových děl jižně od města. Pak jsem viděl dvě nebo tři hořící letadla, jak se nekontrolovaně řítí dolů. Rychle však bylo zřejmé, že nepřátelské bombardéry nebyly zastaveny ani odkloněny protivzdušnou obranou.”

Útoky na 3. bombardovací divizi střídaly čelní průlety Fw 190 a Bf 109 a raketové útoky Me 410 a Bf 110. Němečtí stíhači zastavili své útoky, když se bombardéry přiblížily k protiletadlové obraně Münsteru, a pak je obnovily, když 3. divize opustila cílovou oblast. 95. skupina ztratila další čtyři B-17. Když se zdálo, že je vedoucí křídlo na pokraji zničení, dorazily P-47 z 5. stíhací skupiny, aby se vypořádaly s německými stíhači. Kapitán Rodney Snow z 95. bombardovací skupiny: „Náš nálet trval téměř šest minut, o dvě minuty déle, protože nebylo možné letět rovně díky nepřátelské protiletadlové palbě a útokům stíhaček... Poté, co prakticky zničili 100. bombardovací skupinu, stíhači soustředili úsilí na 390. bombardovací skupinu. Zde si opět vybrali svou daň přímými, čelními útoky proti třem perutím z 390."

Jeden z mála zbývajících Fortressů 100. bombardovací skupiny "Forever Yours", pilotovaný poručíkem Edwardem Storkem, byla viděna, jak se pomalu převrací v plamenech a padá k zemi. Sotva před 48 hodinami přivedl Stork svou B-17 domů z Brém jen na jeden motor. Bylo vidět osm padáků. Jak Fortressy letěly na západ od Münsteru, němečtí stíhači pokračovali v útoku. Zdálo se, že kulomety B-17 Keitha Harrise střílí nepřetržitě. V jednu chvíli se přiblížila zepředu stíhačka a Harris si všiml, že nestřílí. Těsně před srážkou stíhačka mírně klesla a Harris trochu zvedl své letadlo, aby se vyhnul srážce. Zatímco probíhal tento souboj, 390. bombardovací skupina ztratila další dvě letadla kvůli flaku nebo stíhačkám. Harris reagoval přesunem na místo číslo čtyři ve spodní letce.

O dvacet minut později nad Nizozemskem, když se objevily americké P-47, německé stíhačky odletěly, ale ne dříve, než se zřítil další bombardér ze spodní perutě 390. skupiny. Harris se poté posunul na pozici číslo tři v eskadře. Poručík William Oversteers, druhý pilot "Situation Normal" z 95. bombardovací skupiny řekl: „Münster byla 13. mise naší posádky a byla zdaleka nejdrsnější. Němci na nás nasadili vše, co měli. Celé nebe bylo fantastické panorama černých výbuchů flaku, hořících a explodujících B-17, které se šíleně točily a padaly... Německé stíhačky vybuchovaly a padaly v plamenech a dlouhých stuh šedého a černého kouře." Poručík Robert Schneider, pilot 100. skupiny, byl při odletu z cílové oblasti svědkem hrozné události: „To málo, co zbylo z formace 100. bombardovací skupiny, letělo nízko a vlevo od nás. Krátce po bombardování cíle, se dvě jejich letadla srazila s Bf 109." Jeden z Fortressů zapojených do srážky byl "Sexy Suzy-Mother of Ten" a ten druhý byl "Sweater Girl", pilotovaný poručíkem Richardem Atchisonem. Šest členů posádky dokázalo bezpečně seskočit na padáku ze "Sweater Girl".

Nyní zbyly pouze čtyři B-17 ze 100. bombardovací skupiny, kromě Harrisova přeřazeného letadla "Aw-R-Go" kapitána Cruikshanka, "Royal Flush" poručíka Rosenthala, "Pasadena Nena" poručíka Justice a "Stymie" poručíka Johna Stephanse. O okamžik později se B-17 kapitána Cruikshanka zřítil poblíž Lindenu 25 mil od Münsteru. Pak následoval "Aw-R-Go". Přední střelec/letový inženýr "Royal Flush", seržant Clarence Hall, vzpomínal: „Zasáhli nás stíhačky, většinou Bf 109, vylétající ze slunce po pěti nebo šesti najednou. V jedné fázi se zdálo se, že stíhačky klesají všude kolem nás. Sestřelili jsme jich 15. Bylo to spíš noční můra než realita." Poručík Paul Perleful, pilot z 95. skupiny: „Živě si vybavuji, že jsem viděl B-17, která byla jednoduše rozříznuta na dvě poloviny soustředěnou palbou německé stíhačky … zdálo se mi, že se to stalo ve zpomaleném pohybu. Pevnost byla zasažena a pomalu se rozpadala. Přední polovina trupu, křídla, stále funkční motory a kokpit pomalu stoupaly vzhůru, zcela se oddělily od zadní části trupu a ocasu. Pak se obě poloviny zkroutily a spadly dolů.”


Fotokulomet amerického Republic P-47 Thunderbolt ukazuje poslední chvíle německé stíhačky Messerschmitt Bf 109


Tento hrozný obrázek ukazuje konec bombardéru B-17, sestřeleného nad Německem. Letadlo dostalo přímý zásah flaku, který zapálil příď letounu

13. bojové bombardovací křídlo proniklo do cílové oblasti se 49 nebo 50 B-17. Zůstalo jich jen 24, některé vydržely těžké bojové poškození, když dolétly k nizozemskému pobřeží. Raketami vybavené Bf 110 měly napadnout 13. bojové křídlo při letu zpět. Přiblížilo se 35 Bf 110 zezadu k bombardérům a na vzdálenost 800 yardů vypustily do formace salvu 21cm raket. B-17 "Tech Supply" z 390. skupiny pilotovaná poručíkem Johnem Winnem, Jr. dostala přímý zásah a explodovala. "Miss Fortune" taktéž z 390. pilotovaná poručíkem Wadem Sneedem dostala přímý zásah a zlomila se v půli. Přední polovina se srazila s B-17 "Miss Behaving", kterou pilotoval poručík George Starnes. Z "Miss Behaving" přežil pouze jeden člen posádky. Ostatní B-17 zběsile manévrovaly, jak se pokoušely vyhnout se explodujícím pevnostem, troskám a tělům, vrhanými všemi směry.

Heinz Hassling, dospívající pomocník Luftwaffe u flakové baterie chránící mosty na kanálu Dortmund-Em severně od Münsteru vzpomínal: „Když přelétaly asi tři kilometry na západ od naše pozice, Fortress náhle explodoval… Jasně jsem viděl křídla, motory a trup, jak se pomalu rozpadá ve vzduchu. O několik sekund později, explodoval další Fortress v bezprostřední blízkosti prvního." To byly pravděpodobně "Miss Fortune" a "Miss Behaving" 390. bombardovací skupiny. Další Fortress z 390., "Eightfold", který pilotoval poručík William Cabral, přišel málem o pravé křídlo, které mu utrhla raketa při čelním útoku Bf 110.

56. stíhací skupina odstartovala za špatného počasí ve 14 hodin k setkání s bombardéry, nedokázala však zabránit ztrátě čtyř dalších Fortressů 13. křídla. Posádka "Bad Penny", kterou pilotoval poručík Edward Weldon z 390. při 18. misi, byla sestřelena u Divestiture, severně od Münsteru. "Patsy Ann IIWI" z 95., pilotovaná poručíkem Williamem Buckleym, pomalu zatáčela pryč od formace s oběma křídelními palivovými nádržemi v plamenech a hořící rádiovou místností. Nad Holandskem musel být opuštěn posádkou Fortress poručíka Franka Warda "Pinky", osmý sestřelený Fortress 390. bombardovací skupiny.

U poslední 1. bombardovací divize také několik letadel přerušilo misi, především kvůli přehřívání motorů díky externě neseným 1000librovým bombám pod každým křídlem. Řada letadel musela odhodit tyto bomby nad Severním mořem. V čele 1. divize byl kapitán Sterling Baseler z 92. bombardovací skupiny. Šest mil od Halternu zasáhl Baselerovu B-17 flak a přinutil ho otočit letadlo k návratu, zatímco se jeho navigátor zoufale snažil najít Haltern, IP mise. Manévr způsobil, že 14 Fortressů z 92. a dvou následujících skupin 40. bojového křídla následovalo Baslerův let. Křídlo bylo nyní na kurzu na Coesfeld, 20 mil západně od Münsteru. 92. a 306. bombardovací skupina 40. bojového bombardovacího křídla, vedoucího 1. leteckou divizi, bombardovaly Coesfeld v 15:11. Třetí skupina v křídle, 305., si uvědomila chybu během náletu, obletěla Coesfeld a otočila se k útoku na primární cíl, Münster. Další křídlo s 91., 351. a 381. bombardovací skupina 1. bombardovací divize, vytvořilo po cestě složenou skupinu tří letek, celkem pouze 16 letadel, křídlo opustilo Anglii s 27 pevnostmi. Když se 1. bojové křídlo přiblížilo k Münsteru z IP, ocitlo se na kolizním kurzu s 305., blížící se od severozápadu. Neštěstí bylo odvráceno, když 13 B-17 z 305. na poslední chvíli uhnulo.


Posádka B-17 "Rosie’s Riveters" ze 100. bombardovací skupiny, pilot Robert Rosenthal klečí druhý zleva. Z 13 B-17 ze 100. bombardovací skupiny, účastnících se náletu na Münster, se vrátila jen Rosie’s Riveters


Železniční seřadiště v Münsteru bylo častým cílem spojeneckých bombardérů během války, zde fotka z dubna 1945. Poslední nálet na Münster se konal 25. 3. 1945.

V 15:17 shodilo 1. bojové bombardovací křídlo svůj náklad vysoce výbušných a zápalných bomb. Feldwebel Alois Slaby, radista-střelec z Me 410, vzpomínal: „Uviděli jsme formaci B-17, když jsme byli jihovýchodně od hořícího města. Leutnant Stehle (pilot letadla) poté vmanévroval do pozice za bombardéry a zahájil palbu. Z B-17 se okamžitě vyvalil hustý kouř a když jsme se vynořili z oblaku kouře, nad námi, pod a před námi byly bomby. Najednou pršely bomby všude kolem nás a vzduch byl plný kovu.“

Přibližně ve stejnou dobu, kdy 1. křídlo bombardovalo Münster, dvě ze tří skupin 41. perutě (384. a 303.), tvořící zadní část 1. letecké divize, shazovaly bomby na hořící Coesfeld. Zbývaly pouze dvě bombardovací skupiny, které ještě nenašly cíl, 305. a 379. Hlavní navigátor 379., kapitán Joseph Wall, si myslel, že identifikoval město Rheine v severozápadním Německu. Fotky po náletu odhalily, že místo toho bylo bombardováno nizozemské město Enschede, kde zahynulo 151 civilistů.

Z 13 letadel 100. skupiny, která odstartovala na Münster, se vrátilo jen jedno, "Rosie's Riveters". Ti, co na zemi čekali na skupinu, byli šokováni, když viděli návrat osamělé poničené pevnosti. Jedna čtvrtina 100. skupiny, 120 členů posádek, bylo ztraceno. Skupina dorazila do Anglie před čtyřmi měsíci, náletu na Münster se zúčastnilo 140 letových důstojníků, po Münsteru zůstali jen tři. Za 45 minut, během nichž Eighth Air Force bombardovala město, 13. bojové křídlo ztratilo 25 letadel. Bylo ztraceno celkem 30 B-17, 102 bylo poškozeno, tři neopravitelně, ztráty letců byli dva zabití, 18 zraněných a 306 pohřešovaných - posádky letadel ztracených nad nepřátelským územím. Nezvykle vysoký počet B-17 přerušilo let kvůli mechanickým problémům, protože díky třem misím za tři dny nezbývalo dostatek času na adekvátní údržbu. First Air Task Force takto snížila svoji sílu o 27 Fortressů, čímž se snížila obranná palebná síla o více než 300 těžkých kulometů. Kromě ztrát 100., další dvě bombardovací skupiny 13. bojového křídla také těžce utrpěly. 95. skupina nasadila 23 B-17, tři se vrátily, pět bylo uvedeno jako „ztraceno v akci“. 390. skupina vyrazila s 22 letadly, pět let přerušilo a osm bylo ztraceno. Střelci Eighth Air Force si nárokovali 183 sestřelených nepřátelských stíhaček a samotný 13. Combat Wing si jich nárokoval 105, ale německé záznamy uvádějí ztrátu jen 26 stíhaček, většina byla sestřelena americkými stíhačkami, včetně sedmi Bf 109, 10 Fw 190, pěti Bf 110 a čtyř Me 410.

Přesto se německým obráncům nepodařilo zastavit bombardéry před útokem na své cíle. Münsterské nádraží dostalo pět přímých zásahů 500librových bomb. Seřaďovací nádraží a zásobovací depo byly vážně poškozeny. Německá policejní zpráva uvedla, že bylo zabito 60 vojáků a 301 civilistů, ale další zdroje uvádějí počet zabitých 765. Z více než 25 000 lidí se stali bezdomovci. Špatné počasí uzemnilo Eighth Air Force na další tři dny. Čtyři dny po náletu na Münster se konal nejambicióznější nálet v týdnu od 8. do 14. 10., kdy byly letouny vyslány zničit závody na kuličková ložiska ve Schweinfurtu hluboko v Říši. Z asi 291 nasazených B-17 bylo 60 ztraceno a dalších 145 poškozeno. Po Schweinfurtu byl další nálet Eighth Air Force nařízen až 20. 10., kdy bylo 170 B-17 odesláno nad německý Duren. Nálety na Münster a Schweinfurt prokázaly schopnosti Luftwaffe prorazit a rozbít formace bombardérů, ačkoliv to byl nebezpečný úkol pro německé piloty. Bez podpory eskortních stíhaček na dlouhé vzdálenosti byly ztráty bombardérů během hlubokého průniku nad území Říše vysoké. Od 8. do 14. 10.1943 zasáhlo Eighth Air Force průmyslová a vojenská zařízení v Marienburgu, Brémách, Münsteru a Schweinfurtu za cenu 143 B-17 a 1590 mužů, těchto šest dní bylo uváděno jako „Černý týden“. Nálet na Münster byl nešťastnou misí, která pomohla vytvořit pověst 100. bombardovací skupiny jako „Krvavé sté."

Zdroje:
WWII Summer 2022

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více