Zmatek v signálech stál Brity Ameriku

Začátkem září proběhla námořní bitva u zálivu Chesapeake, v níž se nepodařilo Britům zvítězit nad Francouzi, což v důsledku vedlo ke kapitulaci poslední britské armády na území vzbouřených třinácti kolonií a posléze přinutilo britskou vládu uznat v roce 1783 nezávislost Spojených států amerických.

Francouzské a britské lodě v bitvě u Chesapeake
V. Zveg, US Navy Naval History and Heritage Command, history.navy.mil, commons.wikimedia.org

Co předcházelo

Politik, vědec a duchovní otec Spojených států Benjamin Franklin sice přinutil skvělou diplomacií francouzského krále Ludvíka XVI. k podpoře amerického boje za nezávislost, ale král si dal mazanou podmínku, že než Francie otevřeně vystoupí jako spojenec rebelů, musejí napřed dobýt alespoň jednoho vítězství. Byl totiž přesvědčen, že „lůza ve zbrani“ nikdy nemůže v otevřené bitvě porazit britské řadové vojsko, tehdy nejlepší na světě. K jeho překvapení (a celého světa) americké milice na podzim 1777 v několikadenní bitvě u Saratogy britskou severní armádu generála Burgoyna porazily a vzaly do zajetí, takže Ludvík XVI. musel se skřípějícími zuby vstoupit do války s Brity a Francie se stala oficiálním spojencem amerických vzbouřenců. Poskytla jim to, co jim nejvíce chybělo – válečné loďstvo, které mohlo odehnat Royal Navy od východního pobřeží Severní Ameriky a zablokovat zásobování britských armád na tomto kontinentu.

Síly protivníků

K rozhodující podpoře amerických vzbouřenců vyplul v létě 1781 francouzský admirál de Grasse s flotou 28 řadových lodí a kontingentem 3 500 vojáků na palubách. Plul oklikou mimo běžných lodních tras a 30. srpna 1781 dorazil k ústí zálivu Chesapeake a zakotvil uvnitř. Měl za úkol krýt další francouzskou flotu, která vezla do zálivu na 18 transportních lodích další muže, ale hlavně těžkou obléhací techniku v souladu s plánem, podle kterého měla být poslední britská armáda generála Cornwallise, vzdorující v opevněném táboře u virginského Yorktownu, obležena a zničena.

Portrét admirála de Grasse, velitele francouzské flotily v bitvě u Chesapeake v roce 1781
Jean-Baptiste Mauzaisse, commons.wikimedia.org

Britové si byli situace dobře vědomi, a vyslali k pobřeží Virginie, respektive Marylandu eskadru 14 řadových lodí pod velením kontradmirála Samuela Hooda. Ten dorazil k zálivu Chesapeake dříve, byl zde už 25. srpna, a jelikož žádné Francouze nenašel, zamířil do New Yorku. Této britské základně velel kontradmirál Thomas Groves, kde měl k dispozici 5 řadových lodí. A teď přijde to rozhodující. Hoodovy lodě spadaly pod západoindické velitelství, kde se používaly poněkud odlišné vlajkové signály než na newyorské základně.

Když britské průzkumné fregaty potvrdily, že Francouzi jsou opravdu v Chesapeake, že de Grasse vyloďuje vojáky a že Cornwallis je už obklíčen spojeneckými silami pod velením generálů Washingtona, Clintona a Rochambeaua, Groves urychleně vyplul se všemi 19 řadovými loděmi směrem k Chesapeake Bay.

Uchoval se přesný rozpis plavidel, které do bitvy vstoupila.

Francouzský seznam čítá 24 řadových lodí, z nichž Ville de Paris byla trojpalubníkem s 80 děly ráže 36, 42 a 12 liber. Dále měl de Grasse k dispozici tři 80dělové dvojpalubníky skvělé třídy „Soleil Royal“, z nichž jeden byl dozbrojen až na 90 děl, další na 84. Jádro francouzských sil však tvořilo 17 dvojpalubníků o 74 dělech (28×36 lb, 30×18 lb a 8×8 lb na nástavbách). A konečně do francouzské sestavy ještě patřily tři malé dvojpalubníky o 64 dělech.

Britové měli ve skutečnosti 20 řadových lodí, ale 50dělový Ardemant nebyl do bitevní linie zařazen. Oba britští kontradmirálové vztyčili své vlajky na trojpalubnících o 98 dělech (28×32 lb, 30×18 lb, 30×12 lb a 10×6lb na nástavbách). Jádrem ale bylo 12 dvojpalubníků o 74 dělech (28×32 lb, 28×24 lb a 18×9 lb na nástavbách). Do bitevní linie byl též zařazen zastaralý dvojpalubník o 70 dělech (ukořistěný na Španělech) a čtyři malé 64dělové dvojpalubníky (26×24 lb, 26×18 lb a 12×9 lb na nástavbách).

Francouzi tak měli převahu jak počtu, tak ráže děl, ale Britové dokázali svá lehčí děla rychleji přebíjet a vyrovnat váhu kovu vystřeleného za jednotku času.

Admirál Graves
Thomas Gainsborough, commons.wikimedia.org

Bitva

Ráno 5. září 1781 jedna z britských fregat zpozorovala Francouze v zálivu a admirál Graves dal v 10:30 vyvlajkovat signál „připravit se k boji“. Vítr měl výhodný, vanul slabě od severovýchodu a též přílivový proud směřoval do zálivu. Když jeho ústím spatřil Francouze, zaskočil ho jejich počet, byli mnohem silnější, než předpokládal. Přesto dal rozkaz vytvořit bitevní linii.

De Grasse však byl zaskočený ještě víc. Jeho flota kotvila v malé zátoce Lynn Haven Bay, u jižního okraje ústí zálivu Chesapeake. Aby se dostal na volné moře a tam mohl vytvořit bitevní linii, musel se probojovat nejen proti větru, ale též proti proudu. Navíc jeho lodě neměly úplné posádky, neboť 2000 námořníků sedělo v lodních člunech, pomáhalo vyloďovat pěchotu a nazpět vozilo pitnou vodu. Zde je na místě vyzvednout rozhodnost admirála de Grasse a námořnické umění jeho posádek.

Francouzská válečná loď Ville de Paris v roce 1764. Vlajková loď admirála de Grase.
commons.wikimedia.org

V 11:30 Francouzi bleskurychle vysmekli kotevní lana (nechali je na bójích), poté začali křižovat ven ze zálivu a vytvářet bojovou linii na pravoboku par range de vitesse (podle rychlosti). Přímo se podařilo vyplout jen části francouzských lodí, které vytvořily velmi bídně seřazený předvoj, ostatní musely několikrát zakřižovat, než se jim podařilo minout mys Cap Henry.

Graves byl v tomto okamžiku ještě vzdálen 12 mil a ve 13:00 dal signál vytvořit čelní šik, aby přehradil ústí zálivu Chesapeake a přitiskl Francouze k pobřeží. Podle hlášení, které pak předal, chtěl počkat s útokem, až se francouzský předvoj vysune dostatečně daleko a on bude moci soustředěně udeřit na hlavní voj a zadní stráž francouzského loďstva. Tím ale poskytl Francouzům to, čeho se jim zoufale nedostávalo – čas. Nedal rozkaz, jenž byl na místě, a sice pro „všeobecné stíhání“, který by Britům umožnil napadat francouzské lodě, jak postupně připlouvaly. Udává se, že se obával, že na to mají Francouzi příliš velkou převahu, a navíc neznal 14 kapitánů ze západoindické základny, kteří byli poprvé pod jeho velením.

Mezitím de Grasse vytvořil před pobřežím bitevní linii a Graves, též s vytvořenou bitevní linií, provedl před mělčinou Middle Ground v ústí Chesapeaku obrat na východ, takže plul paralelně s francouzskou formací. Ve 14:30 nechal vyvlajkovat signál, aby se britská bitevní linie stočila o jednu čárku na pravobok, zakormidlovala tedy k jižněji plujícímu nepříteli a napadla ho.

V Gravesově newyorské základně použité vlajky znamenaly, že obrat provedou všechny lodě současně, tedy že se britská bitevní linie bokem jako krab přesune současně k nepříteli, avšak pro Hoodových 14 lodí ze západoindické základny znamenaly tytéž vlajky postupný obrat, tj. že každá loď změní kurz až na tom místě, kde ho změnila vedoucí loď bitevní linie.

Ačkoli 5 lodí z New Yorku otočilo současně, zbylých 14 směřovalo stále původním směrem k otočnému bodu, což newyorské kapitány zmátlo do té míry, že otočili zpět a flota nakonec provedla obrat jedna loď za druhou. Britové se tedy blížili k Francouzům postupně a Graves, když viděl, že se jeho plán soustředěného úderu rozpadá, dvakrát signál zopakoval a nakonec nechal každé lodi signalizovat zvlášť, ať zakormidluje k nepříteli. To samozřejmě ke spořádanému manévru nepřispělo. V 15:34 následoval další signál změnit kurz na pravobok (k nepříteli), poté nechal Graves vyvlajkovat rozkaz pro boj zblízka a v 16:11 nechal stáhnout signál pro boj v bitevní linii, „aby se nepletl se signálem pro boj zblízka“. O minutu později však britský admirál signály prostřídal, znovu vztyčil signál pro bitevní linii a signál pro boj zblízka stáhl. Po pěti minutách si to rozmyslel a opět oba signály zaměnil. Chtěl přimět své kapitány, aby kormidlovali blíž k nepříteli, ale pouze je totálně zmátl.

Vlajková loď admirála Gravese
commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=62791088

Mezitím se spíše setrvačností vývoje než přičiněním admirála Gravese dostala na dostřel britské přední stráže 4 nejpřednější a nejvíce do návětří vysunutá francouzská plavidla. Obě strany se potloukly navzájem a de Grasse poškozeným francouzským lodím nařídil, aby odpadly od nepřítele. Dopadly ještě hůře, neboť vystavily nepříteli zranitelné zádě. Britům se podařilo zatáhnout do boje pouze 11 francouzských lodí a z jejich strany bojovalo pouze 10 plavidel. Všichni účastníci utrpěli vážné škody ve stěžňoví a lanoví, trup britského dvojpalubníku Terrible byl natolik otřesen, že začal propouštět vodu a musel být po šesti dnech opuštěn a spálen.

Po celou bitvu se zadní stráž pod Hoodovým velením držela mimo akci. Hood se hájil, že na admirálské lodi byl vyvlajkován signál pro bitevní linii, který on dodržel. Tvrdil, že nikdy nebyl stažen, což by mu dovolilo přejít do akce samostatně, a výpovědi svědků se diametrálně rozcházejí. Pro objasnění – opustit bez rozkazu bitevní linii se posuzovalo jako zločin, který válečný soud trestal popravčí četou. V 17:20 zamířila k nepříteli konečně i Hoodova zadní stráž, ale to bylo pozdě. Nakonec v 18:23 Graves signál pro boj zblízka stáhl a vyvlajkoval signál pro bitevní linii, aby své lodě z bitvy odvedl. Slunce stálo nad západem a bitva, v podstatě zmatená srážka předních vojů, skončila.

Schéma bitvy u Chesapeake, 5. září 1781
William Oliver Stevens, Allan Westcott - A History of Sea Power, commons.wikimedia.org

Po dalších 9 dnů Graves manévroval před Chesapeake Bay, ale už nemohl nic změnit. Dne 8. září 1781 připlula eskadra komodora Barrase s dalšími řadovými loděmi, takže de Grasse jich nyní měl 36 proti 15 nepoškozeným britským. Barras začal nerušeně vyloďovat těžký obléhací materiál a Graves, nyní beznadějně přečíslen, zamířil 17. září 1781 zpět do New Yorku, takže v pátek 17. září 2021 tomu bylo na den přesně 240 let, kdy se zpečetil osud britské nadvlády nad americkými koloniemi.

Cornwallis v beznadějné situaci 19. října 1781 kapituloval. Graves vyplul o dva dny později znovu z New Yorku s 25 opravenými řadovými loděmi a transportními plavidly se 7 000 vojáky na palubách, aby Cornwallise vyprostil, ale to bylo s křížkem po funuse.

Dvě zajímavosti na závěr

Bitvy u Chesapeake se jako velitel francouzského předvoje na 84dělové lodi Auguste zúčastnil admirál Louis Antoine hrabě Bougainville, organizátor první francouzské plavby kolem zeměkoule v letech 1766–1769, při níž prozkoumal Falklandské ostrovy (jimž dal název Malvíny), Tahiti a dnešní Šalomounovy ostrovy, z nichž jeden nese jeho jméno. O své plavbě okolo světa sepsal knihu, která se koncem 18. století stala bestsellerem a vyšla česky v nakladatelství Orbis roku 1955 pod názvem Cesta královské fregaty Vzdorná a flauty Hvězda kolem světa v letech 1766-1769.

Kvůli roztržce mezi USA a Francií, způsobené tím, že Američané vystrnadili Francouze z ponorkového obchodu s Austrálií, zrušila francouzská vláda účast na společných oslavách u příležitosti 240. výročí bitvy, takže se nekonaly.

Statistika bitvy
	Francouzi	Britové
Řadové lodě	24	19
Děla	1542	1410
Raněných	220	240
Zabitých		90
Poškozené lodě	2	5
Potopené lodě	0	1

Dobový náčrtek bitvy zachycuje obě bitevní linie směřující na východ. „Zub“ v britské linii (pozice b-b) je důsledkem zmatku v signálech, který způsobil, že do boje mohla zasáhnout jen polovina britských lodí. Jelikož zadní francouzská stráž měla potíže se proti větru připojit k francouzské bitevní linii, získali by Britové při soustředěném úderu početní převahu

United States Military Academy, www.americanrevolution.com

Kapitulace lorda Cornwallise, 19. října 1781 v Yorktownu
Godefroy, François; www.loc.gov, commons.wikimedia.org