Boj polského národa za svobodu, Barská konfederace 1768–1772

Autor: Edgar Pachta 🕔︎︎ 👁︎ 6.956

V roce 1763 zemřel polský král a saský kurfiřt August III., a Rusko na jeho místo nastolilo Stanislava II. Augusta Poniatowského, k jehož podpoře vyslalo do Polska vojsko. Znamená to, že nový král – favorit a snad i milenec carevny Kateřiny II. – nebyl ničím jiným, než jen loutkou v ruských rukou. K zastavení ruské intervence vytvořila řada polských šlechticů v roce 1768 obranné společenství, tzv. Barskou konfederaci (Konfederacja Barska).

Pod vedením Kazimierza Pułaského se v Baru (dnešní Бар na Ukrajině), 70 km od hranic s Osmanskou říší, shromáždilo vojsko na obranu „víry a svobod“. Mluvčím konfederátů se stal karmelitánský páter Marek Jandolowicz, napůl prorok, napůl vizionář. Jedním z ústředních požadavků konfederátů bylo zajištění svobod a zvýšení ochrany katolíků proti jinověrcům. V roce 1768 dobyla ruská vojska Bar, avšak šlechta se rychle přemístila na Ukrajinu, kde vypukla občanská válka, doprovázená selským povstáním; pravoslavní rebelové, tzv. hajdamáci, při tom masakrovali šlechtice a židy.

Reklama

Osmanská Porta, která mj. zaznamenala porušování hranic při pronásledování povstalců, v říjnu 1768 vyhlásila Rusku válku. Na stranu konfederátů se postavila Francie a poslala jim na pomoc plukovníka (pozdějšího generála) Charlese Dumourieze, jenž měl za francouzské peníze postavit pomocný sbor. Král Fridrich II. Veliký z bezpečnostních důvodů zakládal v Polsku pruské posádky. Totéž udělali Rusové na jihozápadě své země. Král Stanislaw Poniatowski se podle okolností přidával na stranu konfederátů nebo „spojeneckých“ mocností, až v říjnu 1771 Barská konfederace vyhlásila jeho sesazení. Po čtyřech letech zmatených bojů bylo povstání krvavě potlačeno ruskými vojsky, jimž velel talentovaný generál Alexander Vasiljevič Suvorov.

Již v roce 1769 vtrhly do země kontingenty Pruska a Rakouska se snahou zabránit Rusku, aby zabralo celé Polsko. Poražení konfederáti v srpnu 1772 složili zbraně a nemohli zabránit prvnímu dělení Polska, k němuž došlo v témže roce, jako výsledek kompromisu mezi třemi mocnostmi.

Konfederační vojsko

Barští vojáci byli různého původu. Nikdy to nebyli domobranci v pravém smyslu, ale spíš dobrovolní povstalci, jdoucí do zbraně „z příkazu Božího …“; elitou mezi těmito volontéry byli od počátku rytíři řádu Svatého kříže. Vedle nich „vypravení vojáci“, tj. pacholci, asistující svému pánu kavaleristovi nebo jinému tovaryši1 s šlechtickou krví; dále milicionáři, zařazení do služby magnátů Radziwiłła, Lubomirského nebo Sułkowského; dále pak do služby vzatí „komputoví2 profesionální vojáci; a konečně i žoldnéři, často zběhové z rakouské, saské, pruské nebo ruské armády. Z pohledu Dumourieze, později i podle domácího mínění, měli takoví dezertéři větší hodnotu, než polští tovaryši nebo rekruti. Věk vojáků se podle Pułaského pohyboval v rozmezí 15 a 28 let. Mnozí z nich se po rozptýlení jednotek vraceli k domácímu pluhu, jiní procházeli různými formacemi. Každý z nich v zajetí učinil prohlášení, že byl k povstaleckému vojsku odveden násilím. Z takového různorodého materiálu vznikla jízda, pěchota, dělostřelectvo. Jízda tvořila minimálně 95 % vojska. Její součástí ovšem již nebyli okřídlení husaři ani staropolští pancéřníci či pětihorci; nejčastěji se setkáváme s husary (u Scyce a Pułaského), dragouny (u Zaremby), někdy i s kopiníky – bosňáky (u Pułaského), hulány a dokonce Turky (v osvětimském knížectví), kozáky, s karabiníky u Wilkońského a u Joachima Potockého na osmanském území. Čím se tyto druhy jízdy odlišovaly, nelze vždy přesně definovat, protože univerzálie o vystrojování, ačkoli popisují druh výzbroje, nezmiňují názvy vytvářené jízdy. Často se v nich opakuje požadavek, aby „jízdní voják“ měl „křivou šavli3, pušku nebo kulovnici a pár pistolí v holstrech. Velmi řídké jsou zmínky o kopích, ale těžko připustit, že by se bez nich obešly dokonce i hulánské pluky, protože píka nebo kopí patřilo k rystuňku šlechtického kavaleristy. Navíc jsou vzpomínány kančí oštěpy, s nimiž Bęklewského tovaryši chtěli lovit prchající Moskaly.

Pěchota byla v konfederační armádě jevem sporadickým, a nakonec byla nasazována výhradně k obraně pevností. Sczawiński měl dočasně k dispozici komputové regimenty Schackův a Mangetův; Szaniawski v bitvě u Dobrą (23. ledna 1770) disponoval cca 400 pěšáky, shromážděnými z odvodů různých vojvodství. Mladá pěchota Malczewského pohořela u Zbąszyna; pozdější útvar Zaremby se ani nedočkal bojového křtu. Žold pobírali krakovští a sandoměrští pěšáci (1769–1770). U Zamoście bojovala trocha varšavské pěchoty. Poté nalézáme pěšáky jedině na hradbách Jasné Hory, Tyńce, Lanckorony, Wawelu, Bobrku. Jejich výzbroj byla běžná: puška s bodákem. Granátníci svou výstrojí nijak nevynikali. Stejně jako Dumouriez, věděli i Zaremba, Pułaski a biskup Krasiński (který ze svého Mazovska plánoval formaci pěchoty v síle 4000 mužů, původem většinou Kurpijů), že samotná jízda území nedobude ani neubrání. Všichni věděli, že výstroj, výzbroj a výživa pěšího vojáka je o 30 %, ba až 50 % levnější, než vydržování jezdce; kvůli nedostatku pevností a zkušenostem od Dobré se však již neodvážili riskovat další porážku, a přepravu pěchoty na vozech, podle ruského vzoru, ve větším měřítku nebylo možné zajistit. Je pravda, že ještě existoval levnější způsob doplňování pěchotních falang v podobě pikenýrů a „kosynírů“ pozdějšího revolučního typu, ale byla to věc nebezpečná pro panské dvory; jen ať se chlapi neučí překovávat kosy na štorc!

V případě artilerie to ovšem nebylo tak zlé, jak by se dalo očekávat vzhledem k faktu, že zbrojnice ve Varšavě, Vilnu, Kamenci, stejně jako varšavská i kamenecká slévárna zvonů se nacházely v rukou nepřátel Barské konfederace. Je sice pravda, že generál korunní artilerie (od 30. 3. 1763), známý intrikán hrabě Friedrich von Brühl, při svých výletech z Drážďan za Labe nedokázal vytvořit pro své politické přátele ani jednoho kanonýra, avšak co do počtů nebylo dělostřelectvo konfederátů zanedbatelné: do října 1769 napočítali Rusové velkou hromadu 300 ukořistěných děl. V každé významnější bitvě zaznamenali u protivníka jistý počet děl (několik až tucet kusů), a ukořistěná železná pak nejčastěji zatloukali, vyhazovali do povětří nebo roztavovali, zatímco „kovová“, tj. bronzová nebo měděná zužitkovali. Tato děla pocházela z magnátských zámků, částečně z klášterů nebo dalších opevněných míst a o tom, že jich bylo v zemi mnoho ukryto, svědčí několik následujících příkladů: v samotné Nieswieźi po Radziwiłově kapitulaci zajistili Rusové 60 děl (od 12liberných níže) a 9 moždířů, v Stanisławowě zabrali 47 děl, v Iłźy nalezli 24 děl, desítek děl se zmocnili v Toruni atd. Povstalec Bierzyński ukryl v Uhrách 10 děl a Dumouriez přivezl dalších 18 do Lanckorony, což znamená, že nezávisle na velkém arzenálu Jasné Hory a silném dělostřelectvu Ogińského na Litvě existovaly v zemi velké dělostřelecké zásoby – k užitku každého, kdo s nimi uměl zacházet. Poněvadž dělostřelce, pionýry ani pontonýry nebylo možné žádným způsobem vystrouhat z dobrovolné či vypravené, od pluhů odtržené masy konfederátů, museli se touto potřebou zabývat jedině francouzští instruktoři.

Reklama

V jistém ohledu však byla tato surová hmota lepší, než pravidelní vojáci saských dob: ani zde nechybělo těch čtyřicet generálů a přebytek důstojníků, čímž chtěli vládci zvýšit svou popularitu mezi šlechtou. Bylo v zájmu generality i jednotlivých vojvodství, aby za třikrát obracený groš najala obránce, ne nafintěné mluvky. Podle Dumourieze byl pro každé vojvodství opravdu nejméně potřebný důstojník-regimentář, jenž v poli často nahrazoval maršálka, jmenovaného Generální radou. Navíc pro složení štábu a důstojnického sboru, stanoveném ve velkopolském „regulamentu“ neexistovala disproporce a příliš se nelišilo od toho, co chtěl mít Dumourez v legii za normální. Lidský materiál naproti tomu byl bídnější, nevolníci, tu a tam zdegenerovaní v důsledku nadměrného pití, protože způsobilejší rolníky vybírali páni do hajducké služby.

Zaopatření bylo velmi rozdílné. Někdy tak skvělé, až to Rusy udivovalo, jindy extrémně chudé. Na podzim 1769 neměli Pomořané nic více, než šavle; Malopolákům, díky sousedství s Uhrami a stálým kontaktům se Saskem nechyběly slušné pušky. Kossanowského partyzáni na Litvě se jen málo lišili od bohatýrů Grottgerovy „Lithuanii“; obránci Wawelu a Tyńce končili svou službu bosi a v hadrech.

Polská jízda

Osmnácté století je v dějinách polské jízdy poznamenáno úpadkem a rozkladem. Z bojového hlediska jen v druhé polovině 18. století zazářilo jméno Kazimierz Pułaski, což byl skvělý velitel kavalerie v dobách Barské konfederace a hrdina války o nezávislost USA, padlý daleko od vlasti v bitvě u Savannah (22. září – 16. října 1779; † 11. 10. 1779). Pułaski byl zpočátku velitelem jízdní části Kontinentální armády G. Washingtona. Tato funkce mu však příliš nesvědčila, takže dostal povolení – jako jeden z mnoha – postavit vlastní legii, která byla po jeho smrti včleněna do Armandovy legie. Do tohoto sboru (složeného z pěchoty a jízdy), stejně jako do Kontinentální armády vůbec, vstupovalo množství polských emigrantů – aristokratů, schopných a kvalifikovaných velitelů. Reprezentantem těchto udatných synů Polska byl právě Kazimierz Pułaski, odvážný a loajální muž a skvělý jezdec.

Až po porážce Barské konfederace, v roce 1775, provedlo vojenské oddělení „Věčné rady“ v armádě významnější organizační změny. V jezdectvu bylo zrušeno dosavadní dělení na korouhve husarské, pancéřové a lehké a zavedeno nové: na národní kavalerii a pluky přední stráže. V obou druzích jízdy došlo k likvidaci ochranných zbrojí a místo toho byly zavedeny jednotné uniformy na základě polských vzorů.

Úpadek vojenského ducha v 18. století se zčásti vyhnul lehké jízdě; některé její korouhve přecházely do cizích služeb. Tak byly do saských služeb zařazeny tatarské korouhve, z nichž byl vytvořen pluk, nazývaný hulánským.

Oglan nebo ulan znamená hrdina, nicméně mezi tehdejšími tatarskými rotmistry se objevovalo příjmení Ulan, od čehož mohlo pocházet pojmenování pluku, a potažmo i slavného druhu kavalerie. Jako huláni začali být pojmenováváni jezdci vyzbrojení kopím, které později od Poláků převzaly všechny evropské armády. Polské hulánské kopí se osvědčilo jako dokonalá zbraň, kterou ještě na konci 18. století nepoužívala žádná armáda Evropy (až na podobné, ale delší kozácké píky), ale již počátkem následujícího století je začaly zavádět u jízdy bezmála všechny státy. Spolu s ním se rozšiřovala polská hulánská uniforma, vycházející z národního kroje.

Většina mužů v konfederační armádě neměla jednotnou uniformu, avšak téměř všichni nosili národní kroj; výsledkem byla jakás takás uniformita oděvů. Avšak některé jezdecké jednotky se, stejně jako v předchozích obdobích, snažily přijmout jistý druh stejnokrojů. Uniformy nosily pravidelné polské jednotky, jako například Královští husaři, jejichž sbor zajišťoval doprovodnou a ochrannou službu panovníka. Zde – stejně jako v jiných případech – šlo o kombinaci pozůstatků saských vlivů a tradičních polských prvků. Střih v národním stylu, ale po Sasech zděděná červená barva. Pokrývku hlavy tvořila tzv. konfederątka, polská národní čapka, kterou později přejali huláni. Důstojníci národní jízdy nosili jako služební označení hodnosti žezlo, sloužící k vizuálnímu předávání povelů, pobízení koně, i jako dekorativní doplněk oděvu. Jako označení poručíků sloužil čakan, sekyrka nebo kladivo, rotmistři nosil palcát, hetmani nebo regimentáři bulavu. Vždy se jednalo o zjemnělé, ozdobné odvozeniny středověkých úderných zbraní, původně sloužících k drcení nepřátelských brnění.

Dragouni, stejně jako pěšáci a kanonýři nosili obvykle stejnokroje „saského“ čili západního stylu. Pro dragouny a infanteristy byla příznačná červená, pro dělostřelce zelená základní barva.

Podle Výcvikového řádu táborové a posádkové služby pro jízdní pluky, vydaného r. 1755 ve Varšavě (v rámci dobových zvyklostí vycházel z obdobných pruských řádů), bylo důležité vojákům vysvětlit, „jak mají střílet z pistole, ale rovněž jak tasit palaše, jak je na koni držet, jak je zasunout, a od prvopočátku jim vtloukat do hlavy, že největší výhodou kavalerie je dobrá znalost ovládání palaše, jak jím bojovat a sekat, neboť když se voják v sedle vztyčí, pak sek shora je mnohem silnější a hlubší, nežli ty, které vykoná v sedle sedíc. Je potřeba naučit muže správnému a pevnému držení palašů, aby ne na plocho, ale ostřím sekali“.

V období Barské konfederace byla již šavle dávno nezbytnou zbraní, ale také nedílnou součástí národního kroje polské šlechty. Jako bohatě zdobená „kostýmová zbraň“ doprovázela polské panstvo až do 20. století – navzdory všem zahraničním vlivům, které přes 400 let na Polsko působily. Podobnou věrnost národní šavli a kroji si zachovaly jen Uhry. Stejně jako uherská, i polská šavle vždy prozrazovala ohlasy Východu. Polský královský dvůr, magnáti i města byli významnými zákazníky obchodníků s tureckým zbožím i tureckých dodavatelů. Někteří Turci se v Polsku dokonce usadili a obchodovali tam s látkami, šperky – i zbraněmi.

Nejdůležitější zdroje
Stefan Pajączkowski: Jazda polska, Krajowa Agencja Wydawnicza, Warszawa 1980
Ludiše Letošníková, Josef Herčík: Zbraně, šerm a mečíři, Albatros Praha, 1983
Heinrich Müller, Hartmut Kölling: Europäische Hieb- und Stichwaffen, Berlin 1981
Władysław Konopczyński: „Konfederacja Barska“ (Internet)
Wojciech Zabłocki: Šavle světa, Praha 2016

Poznámky

1 Polská jízda „národního autoramentu“ se odedávna dělila na šlechtické „tovaryše“ a jejich neurozené pacholky neboli „počtové“. Výraz „tovaryš“ označoval šlechtického „druha“, který byl „mistrem vojenského řemesla“.

2 Doslova „doplňkové“ jednotky pravidelné polsko-litevské armády v 17. a 18. stol.

Reklama

3 Je zajímavé, že v dobových výcvikových řádech polské jízdy je šavle nazývána palašem, přestože ve francouzském překladu se používá termín shodný s originálem, tj. „šavle“ (sabre). To by potvrzovalo hypotézu, že názvem „palaš“ v 18. stol. byla v Polsku označována zahnutá či rovná zbraň užívaná armádou, zatímco „šavlí“ byla nazývána zbraň nošená civilisty.

Obrazová příloha


Mapka – Barská konfederace 1768–1772
archiv autora


Páni konfederáti a jejich standarty
Szymon Kobyliński


Pohled na město Bar
Wikipedie


Kazimír Pułaski u Čenstochové
Wikipedie


Kníže Karol Stanisław Radziwiłł, maršál Barské konfederace
Wikipedie


Józef Radwan-Słuźewski, rotmistr Národní kavalerie Korunního vojska. Portrét z r. 1779 představuje uniformu, vycházející z tradičních polských vzorů, doplněnou módní napudrovanou parukou
Wikipedie


Kabátek – kurtka – z pozůstalosti barského konfederáta Romulanda Lisického, doplněný jedním z poznávacích znaků šlechtických konfederátů, plechovým žoržetem (ryngraf), nesoucím vyobrazení Panny Marie
archiv autora


Jezdec Barské konfederace
archiv autora


Vlevo: rotmistr/rytmistr Královských husarů, vpravo: konfederační jezdec
archiv autora


Polský šlechtický kroj ze 17. až 18. století. Jeho nejtypičtější součástí byl dlouhý vrchní kabát s prostřiženými rukávci – kontuš
archiv autora


Typy polských vojáků z 18. století (zleva: trubač husarů a tři kavaleristé, dále generál z konce 18. stol., důstojník Jízdní gardy, granátník pěchoty)
archiv autora


Důstojník a kanonýr Dělostřeleckého sboru Velkoknížectví litevského; litografie ze 70. let 18. stol.
archiv autora


Honosná šavle, střední Evropa, kolem 1700. Délka: 910 mm, délka čepele: 775 mm, šířka čepele: 32 mm.
Vzácné zbraně a zbroj ze sbírek VM v Praze, NV 1986


Honosný palaš, sasko-polský okruh, první čtvrtina 18. stol. Délka: 907 mm, délka čepele: 773 mm, šířka čepele: 31 mm.
Vzácné zbraně a zbroj ze sbírek VM v Praze


Zcela vlevo: jezdecké kopí, rusko-polský typ, počátek 19. stol. (převzat ve Francii jako M 1807). Maximální délka tuleje s pery a čepelí: 1340 mm. Dřevěné ratiště, vyřezávané iniciály, železná botka bez per. Délka: 2695 mm, délka čepele: 235 mm, hmotnost: 1800 g. Dále vpravo – jezdecká kopí různých evropských armád 19. stol.
archiv autora


Pár orientálních pistolí s křesadlovými zámky a vyšívané opaskové pouzdro na pistole orientální provenience z 18. stol., používané i polskou šlechtou
archiv autora


Ručně malovaná korouhev barských konfederátů
archiv autora

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více