Obležení Prahy 1648 (2) - Vojáci

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 10.819

Část první

Vojáci

Žrát a chlastat, hladovět a žíznit, hřešit a smilnit, podvádět a hrát, hodovat a hýřit, zabíjet a být zabíjen, vraždit a být vražděn, sužovat a být sužován, štvát a být štván, děsit a sám být vyděšen, loupit a sám být oloupen, krást a být okrádán, bát se a být obáván, rozsévat utrpení a sám trpět, mučit a být mučen, zkrátka ničit a kazit, a naopak zase sám být ničen a poškozován, to bylo smyslem a jediným cílem jejich života…

HANS JACOB CHRISTOFFEL GRIMMELSHAUSEN

Reklama

(Simplicius Simplicissimus)

Válečné konflikty raného i vrcholného středověku bývaly krátké, případně alespoň přerušované dlouhými mezidobími klidu. K jejich vedení obvykle stačilo svolat zemskou vojenskou hotovost, složenou z  družin šlechticů a jejich vazalů, z jednotek městských milicí, z oddílů kvalifikovaných nájemných žoldnéřů (dělostřelci, střelci z palných zbraní apod.), případně z ozbrojených venkovanů. Příslušníci této zemské hotovosti byli povinni odsloužit zadarmo (a pouze na vlastním území) třicet dnů, potom je musel panovník buď rozpustit, anebo dále vydržovat na své náklady.5

Vzhledem k tomu, že s výjimkou šlechticů, pro něž byla vojenská služba základním smyslem existence, museli ostatní příslušníci zemské hotovosti prodělávat vojenský výcvik a případná bojová nasazení na úkor svých vlastních civilních profesí, nejednalo se právě o nejefektivnější řešení potřeb obrany státu – o případných zahraničních taženích nemluvě. Již v průběhu 16. století se proto převládající složkou všech evropských armád stali žoldnéři. Svoji roli v tom sehrál i technický pokrok. Zatímco po celý starověk a středověk si většina vojáků vystačila se zbraněmi chladnými (meče, kopí) a střelnými (luky, kuše), ve druhé polovině 16. století vyvrcholil přechod ke zbraním palným (arkebuzy, muškety) a dosavadní vládce bojiště – obrněný jízdní bojovník šlechtické rytířské jízdy – narazil na individuálně vycvičeného a kolektivně bojujícího pěšáka, používajícího ovšem kromě zbraní chladných také zbraně střelné a s postupujícím technickým pokrokem i palné.

Definitivním přechodem k novému způsobu válčení se stala třicetiletá válka, jejíž rozsah, intenzita a délka trvání si vynutily vznik prvních evropských stálých armád. Právě tímto nebývalým rozsahem, intenzitou a délkou trvání je Třicetiletá válka v dějinách zcela ojedinělá. Anglo-francouzská Stoletá válka trvala sice déle, nicméně rozsahem (a zejména ospalou intenzitou svých občasných bitev a válečných tažení) se s ní nedá srovnávat. Pozdější Druhá světová válka ji překonala rozsahem a intenzitou, nikoli však délkou. nehledě na to, že to už byla válka zcela moderní, a to v tom nejhorším slova smyslu...

S druhou světovou válkou má ale ta třicetiletá společné také to, že obě dovršily zásadní přelom ve vývoji válečnictví. Ve válce třicetileté vyvrcholil přechod od zbraní chladných a střelných (luků, kuší apod.) k palným – používajícím k vyslání střely na cíl nikoli fyzickou sílu střelce, ale střelný prach, druhá světová válka přinesla přechod od palných zbraní klasických ke zbraním jaderným. Je totiž smutnou skutečností, že zatímco účel války se v podstatě nemění (vždycky to byla, je a bude tatáž snaha připravit protivníka o vlastnictví území, surovin, víry, svobody, vlivu a podobně), válečné prostředky se díky lidské vynalézavosti mění neustále. Zda k horšímu či k lepšímu je otázka. V každém případě jsou však prostředky této vnitrodruhové agrese živočicha druhu Homo sapiens čili Člověka rozumného stále výkonnější. Pokud ve válce opravdu „mlčí múzy“, pak múza technického pokroku (existuje-li taková) to rozhodně není. Naopak, za války obvykle dochází k prudkému rozvoji technických věd, ten zpětně ovlivňuje i život v civilní sféře a válka tak někdy paradoxně přispívá k rozvoji vzdělanosti (nevzdělaný hlupák novou zbraň nevymyslí), ke zvyšování životní úrovně (většinu vymyšlených novinek lze později využít i v civilním životě) a koneckonců i ke stírání stavovských rozdílů mezi lidmi (jména na pomnících padlých bývají často řazena podle abecedy).

Třicetiletá válka nebyla v tomto ohledu výjimkou, přestože v některých oblastech západní a střední Evropy vrátila dočasně životní úroveň zbytků jejich obyvatel takřka do doby kamenné. Z hlediska rozvoje válečných technologií však znamenala nepochybně pokrok, protože definitivně ukončila další z  tzv. obrněných období v dějinách válečnictví. Tato obrněná období se střídají s obdobími neobrněnými od samého počátku válečnictví, tedy od samého počátku lidských dějin. Od polonahých příslušníků pravěkých loveckých tlup, zápasících kamennými mlaty a dřevěnými oštěpy, dospěl vývoj nejprve k antickým těžkooděncům v plátové zbroji, s bronzovými meči a dlouhými kopími. Obrnění pěšáci, ukázněně sešikovaní do těžkopádné starořecké falangy, případně do novější a pružnější římské legie, dominovali pak na bojištích starověkého světa tak dlouho, dokud je svou pohyblivostí a palebnou silou neposlali do zapomnění neobrnění jízdní lučištníci tak zvaných barbarských národů.

Sloučením pohyblivosti jízdního lehkooděnce a ochranné zbroje těžkooděného pěšáka vznikl někdy okolo 8. století feudální rytíř, který ovládl evropská bojiště na dobu několika staletí. Nejvýraznějším rysem tohoto jízdního obrněného bojovníka byl všestranný individuální výcvik, trvající od dětství. Popis takové výchovy budoucího rytíře, byť až z období přelomu renesance a baroka (kdy se v mnoha ohledech jednalo již jen o dodržování dávných tradic) lze nalézt v pamětech českého šlechtice Jindřicha Hýzrla z Chodů (1575-1665), začínajícího svoji životní dráhu dvořana a profesionálního vojáka jako páže u dvora rakouského vévody Leopolda:

Reklama

Nás pážata taky vyučovali a cvičili v různých dovednostech rytířských, v jízdě na koni, šermování, skákání, tanci, skocích na koně, zvedání dlouhého kopí, běhání kroužku, pěších a jezdeckých turnajích, a taky k tomu nás měli, abychom se cizím řečem učili, jako latinsky, vlašsky, španělsky a francouzsky, tedy všemu, k čemu kdo chuť a náklonnost choval…“6

Jedním z vedlejších výsledků této všestrannosti bývala často rytířova značná absence smyslu pro kolektivní kázeň a disciplínu, obohacující všechny středověké kroniky o popisy podivuhodných hrdinských činů jednotlivých rytířů, ale také o líčení ještě podivuhodnějších selhání a porážek rytířských vojsk. Případně obojího najednou, jak skvěle dokládá třeba známá Píseň o Rolandovi, v níž Saracéni napadnou zadní voj vojska Karla Velikého, ustupujícího od Zaragozy. Velitel tohoto zadního voje, statečný rytíř Roland, hrdě odmítá zatroubit na roh, aby přivolal posilu. Teprve když je smrtelně zraněn, svoji hrdost překoná a konečně zatroubí, jenomže zase tak silně, že mu praskne spánková tepna a Roland umírá. Spolu s ním víceméně zbytečně padne dvanáct statečných rytířů...7

Jistou výjimkou z tohoto pravidla byli příslušníci církevních rytířských řádů (templáři, johanité, němečtí rytíři apod.), kteří typicky feudální princip služby jednotlivce (leníka) jednotlivci (lennímu pánovi) dobrovolně nahradili službou celku (řádu), a byli proto přístupnější antickému (a dnešnímu) pojetí vojenské kázně a discipliny. Jenomže jak známo, výjimky pouze potvrzují pravidlo. A pravidlem bylo, že kdykoli typické feudální vojsko narazilo na protivníka, který projevil více kázně a týmového ducha (známého pod francouzským pojmem „esprit de corps“) bylo poraženo. Ať již tímto protivníkem byli čeští husité, odrážející víceméně nekoordinované nájezdy rytířských houfů střelbou z improvizované vozové hradby, nebo později švýcarští kopiníci (landsknechti), používající místo těžkopádné hradby vozové pružnější hradbu z hustě naježených dlouhých kopí – obdobu starořecké falangy.

Počátkem soumraku obrněných jezdců byl samozřejmě především okamžik, kdy se střelné zbraně zdokonalily natolik, že jejich účinku neodolalo žádné prakticky použitelné brnění. U Kresčaku rozstříleli angličtí lučištníci většinu francouzských rytířů ještě dřív, než se k nim dostali na dosah svých kopí a mečů. Po marných pokusech o zesílení ochranného účinku zbroje (přechodem z odění kroužkového na plátové) brnění sice ve výzbroji jezdců i pěšáků zůstalo, postupně však klesal jeho význam. Ještě na začátku třicetileté války nosili jízdní kyrysníci či pěší kopiníci (pikenýři) evropských armád kovové krunýře, po jejím skončení si pouze kyrysníci ponechali jako nostalgickou vzpomínku symbolický kovový náprsní plát, který odložili až za napoleonských válek. Celý proces výstižně charakterizuje Peter Englund:

Středověk se nachýlil ke svému podzimu a feudální šlechta byla zvolna a zpočátku nepozorovaně vytlačována muži nové doby – obchodníkem, neurozeným kariéristou, majitelem manufaktury. Tato změna se odrazila i na bojišti. Rytíř byl stejně pomalu, ale jistě vytlačován ze hry neurozeným pěšákem bez předků, tradic a zlatých ostruh, zato vybaveným – podobně jako Švýcaři – dlouhou píkou a tvrdou disciplínou, nebo vyzbrojeným jako Angličané rychlou, dlouhou kuší8, která dokázala sestřelit opancéřovaného chrousta ze sedla na vzdálenost několika set kroků…“9

Nastupující neobrněné období si tedy z minulosti vybralo antický model individuálně vycvičeného a kolektivně bojujícího pěšáka, používajícího ovšem kromě zbraní chladných (kopí a meče) také zbraně střelné (luky, kuše), a s postupujícím technickým pokrokem i palné (arkebuzy, muškety). Role neukázněné rytířské jízdy se postupem času snižovala, až byl tento relikt starých, romantických časů nahrazen jízdou sice částečně obrněnou (kyrysníci, arkebuzíři), vycvičenou však již k boji v sevřených, ukázněných útvarech a vyzbrojenou lehkými palnými zbraněmi (pistole, arkebuzy).

---

Přechod od střelných zbraní ke zbraním palným nebyl jednoduchý. Ještě v roce 1591 argumentoval anglický plukovník John Smyth proti zavádění mušket do armády způsobem, z něhož by měli nepochybně radost všichni vyznavači teorie o duševní méněcennosti vojáků z povolání:

Reklama

Luk je jednoduchá zbraň. Palné zbraně jsou velmi složité a na mnohý způsob rozbitné […] jsou to velmi těžké zbraně a unavují vojáky na pochodu. Zatímco lučištník může vypáliti šest mířených ran za minutu, mušketýr vypálí jenom jednu ránu za dvě minuty…10

Konzervativní pan plukovník měl v jedné věci pravdu – mušketa byla jako palebný prostředek pomalá. Ještě počátkem 17. století musel každý mušketýr dokonale ovládat 99 hmatů, nařizovaných mu 163 povely, než jednou jedinkrát vystřelil ze své sedmikilogramové zbraně. Např. nabíjení a střelbu tvořilo devět úkonů (rozfázovaných na 95 temp):

1. Při prvním držel mušketýr v levé ruce mušketu, opěrnou vidlici (furketu) a mezi prsty doutnák, pravou rukou si připravil do úst kouli a ucpávku za klobouk, 2. pravou rukou nasypal prach do hlavně, 3. vložil kouli, 4. vložil těsnicí ucpávku, 5. nabijákem vtlačil ucpávku, 6. otevřel kryt pánvičky, nasypal jemný prach a kryt zavřel, 7. rozfoukal doutnák a upnul ho do kohoutku, 8. vložil mušketu do vidlice furkety a otevřel kryt pánvičky, 9. zamířil a vystřelil...11

V polovině století už to bylo „pouze“ 43 hmatů a necelých 30 povelů, přičemž technický pokrok snížil váhu muškety pod přijatelných pět kilogramů.

Údaje z výcvikových příruček vypadají sice hrozivě, nicméně v praxi byl celý postup mnohem jednodušší. Jak píše ve své bakalářské práci T. Koch, „… ve starší literatuře se lze dočíst, že nabíjení muškety bylo zdlouhavé a že mušketýr byl nucen se naučit obrovské množství pohybů a důstojníci přitom veleli každý jednotlivý úkon zvlášť. Tento problém však lze přirovnat k tvrzení, že chůze je složitá a zdlouhavá, neboť se musí nejdříve zvednout jedna noha, ohnout v koleni a pak položit atd. Během výcviku bylo zvládnutí těchto úkonů a přiřazených povelů důležité, v boji by však bylo příliš pomalé a proto nepoužitelné. V praxi je nabíjení i po krátkém výcviku velmi intuitivním procesem, který je jednoduchý i ve stresových podmínkách. Nabíjení mušket se velelo pouze v omezeném množství příkazů [...] Maximální celkový čas nabití muškety i ve stresových podmínkách boje je 30 až 40 vteřin pro cvičeného muže...12


Španělští pěšáci očekávají poslední útok v bitvě u Rocroi roku 1643
commons.wikimedia.org

Nicméně ani v tomto případě by útvar složený pouze z mušketýrů neodolal útoku nepřátelské jízdy, mimo jiné i proto, že maximální dostřel muškety byl asi 150 metrů, kteroužto vzdálenost překoná cválající kůň za čtyři minuty. Z toho důvodu se pěší pluky skládaly nejen z mušketýrů, ale i z přibližně stejného počtu pikenýrů, kteří je měli chránit během zdlouhavého nabíjení.

Kromě bezprostřední obrany střelců tvořili pikenýři, na rozdíl od mušketýrů vybavení přílbou a náprsním plátem, rovněž hlavní údernou sílu tehdejších armád. Právě oni totiž, po narušení protivníkovy sestavy palbou mušketýrů, nastupovali se svými až šestimetrovými píkami do útoku. S rostoucí technickou úrovní palných zbraní však pikenýrů ubývalo13, až je počátkem 18. století definitivně nahradil vynález bajonetu14.

Novým zbraním musela odpovídat i nová taktika. Od první poloviny 16. století až do počátečního období třicetileté války bojovala pěchota v mohutných čtvercových útvarech o síle 3 000 mužů, složených z 10 kompanií (setnin) pikenýrů a 2 kompanií střelců (mušketýrů a arkebuzírů). Proti této těžkopádné formaci, které se podle místa původu říkalo španělská tercie, se postupně prosadila původně nizozemská taktika několika sledů šachovnicově rozmístěných malých útvarů (batalionů), každý z nich o síle 500 mužů (250 pikenýrů a 250 mušketýrů). Dva bataliony bojovaly vždy společně, šest batalionů, řazených po dvojicích za sebou, tvořilo brigádu. Tato sestava umožňovala především pružnější manévrování a efektivnější využití palných zbraní, takže ji časem převzaly všechny evropské armády a nakonec se stala předchůdcem pozdější lineární taktiky osmnáctého století.


Bitva u Fleurus mezi Španěly a německými protestanty roku 1622
commons.wikimedia.org

---

Jezdectvo se dělilo na těžké (pravidelné) a lehké (nepravidelné). K těžkému patřili především kyrysníci, vybavení plátovým brněním sahajícím ke kolenům a vyzbrojení kromě rovného meče (palaše) dvěma pistolemi v sedlových pouzdrech. Oproti nim arkebuzíři (karabiníci) nosili pouze přílbu a prsní plát (kyrys). Vyzbrojeni byli palašem a krátkou puškou s kolečkovým zámkem (karabinou), zavěšenou na bandalíru.

Těžké jezdectvo používalo v bitvě taktiku opakovaných nájezdů sevřených útvarů, snažících se střelbou rozvrátit sestavu protivníka. V průběhu války zavedli Švédové jako základní taktiku jízdního boje prudký nájezd za použití chladných zbraní (mečů) a do jisté míry se tak vrátili ke středověké taktice feudální rytířské jízdy.


Kristián Brunšvický v plátové zbroji a s pistolí – typická výzbroj a výstroj jízdních jednotek
commons.wikimedia.org

Hlavním úkolem lehkého jezdectva (husaři, huláni, kozáci) bylo spíše znepokojování protivníka náhlými nájezdy, průzkum a ostatní činnosti, které nevyžadovaly složitější bojový výcvik. V císařské armádě plnili tuto funkci zejména jezdci chorvatští, ve švédské finští.

Vzájemné sbližování pěchoty a jezdectva došlo tak daleko, že se na přelomu 16. a 17. století objevil jakýsi hybrid těchto dvou druhů vojsk – dragouni, vojáci vystrojení, vyzbrojení a bojující jako pěchota, ale přesouvající se jako jezdectvo a k jezdeckému boji i částečně vycvičení.

K důležitým změnám došlo rovněž ve třetí základní složce pozemních ozbrojených sil – v dělostřelectvu. Základní rozdělení na dělostřelectvo obléhací a polní zůstalo sice zachováno, zvýšila se však kvalita a pohyblivost děl určených pro přímou palebnou podporu a byly učiněny první kroky k sjednocení nesčetného množství používaných jejich ráží. Po španělské reformě z roku 1609 se ráže děl začala omezovat na násobky ráže 6 liber, tedy 6, 12, 24 a 4815. V rámci dalšího zvýšení mobility dělostřelectva přímé podpory zavedl Gustav Adolf do švédské armády ještě polní děla o ráži 3–4 libry.

---

Díky kvalitativním změnám ve výzbroji a taktice vzrostly postupně materiální i časové nároky na výcvik vojáků natolik, že již na sklonku šestnáctého století neměli nevycvičení „amatéři“ ze zemských vojenských hotovostí proti vojenským profesionálům šanci. Válka se tedy znovu, podobně jako za pozdního římského období, stala pro vojáky celoživotním povoláním. Na rozdíl od antiky však nebývali středověcí žoldnéři najímáni státem, ale – řečeno dnešní terminologií – vojenskými podnikateli (v Itálii se jim v raném středověku říkalo condottieri – kondotiéři), kteří od státu (panovníka) obdrželi takzvaný „patent“ (reglement, odtud výraz regiment), opravňující je k naverbování určitého počtu vojáků. Tito podnikatelé, často sami bývalí nebo současní vojáci (například Albrecht z Valdštejna), vojáky najali, vystrojili, vyzbrojili a vycvičili na své náklady a za předem sjednaný žold s nimi vstoupili do panovníkových služeb. Jednalo se tedy o jakousi investici, která se ničím podstatným nelišila od investic do zemědělství, řemesel či obchodu:

Do žoldnéře bylo třeba investovat: především peněžní závdavek při verbování, jehož výše závisela mimo jiné na vzdálenosti od shromaždiště vojska, dále náklady na cestu ke shromaždišti (Valdštejn měl pluky zverbované na britských ostrovech!), dále pravidelný žold s příplatky při zvláště namáhavých operacích, zvláštní peněžní odměny za statečnost a mimořádné výkony, dále výstroj a výzbroj a konečně náklady na obživu, pokud nebylo možné, aby se žoldnéři stravovali z žoldu (což bylo vlastně pravidlo) nebo na úkor obsazených měst a vesnic. U jízdy byly všechny položky nejméně dvojnásobné, protože se započítávaly i náklady na koně. Podle přesných zásad se také zvyšovaly peněžní nároky u šarží až po generály a vyšším důstojníkům navíc náležely peníze na udržování osobního doprovodu…16


Albrecht z Valdštejna, generál armády císaře Ferdinanda II.
commons.wikimedia.org

Každý z vojenských podnikatelů samozřejmě předpokládal, že se mu jeho investice vrátí. Dělal tedy všechno pro to, aby tomu tak skutečně bylo. Platy vojáků nebyly proto nijak oslnivé, jejich výše se pohybovala někde mezi platem nádeníka a platem průměrného řemeslníka17. Jistou výjimkou byli dělostřelci, kteří museli již při náboru splňovat určité kvalifikační předpoklady:

Dobové prameny neopomínají řešit ani to, kdo konkrétně se mohl dělostřelcem stát. Například William Eldred přímo vytyčuje některá řemesla, z jejichž středu je rekrutování dělostřelců nejvhodnější: ,Muži, kteří jsou znalí, prověření prací a pečliví (tesaři, zedníci, cihláři a silní, čestní a uvážliví pracovníci). Všichni důstojní muži, kteří jsou pracovití, snaživí v učení a kteří by měli umět psát a číst. Učenci a umělci nejsou vyloučeni, ale nejsou často k nalezení či přebyteční...‘ Přičemž i se všemi ostatními se shoduje především na tom, že dělostřelec musí ovládat matematiku a psaní. A právě tato náročnost je i důvodem k tomu, proč byli dělostřelci podstatně lépe placení než obyčejní vojáci, a také důvod toho, proč se z dělostřelců často rekrutovali i nejvyšší velitelé celých armád. K nejznámějším velitelům – dělostřelcům patří především Lennart Torstensson nebo na císařské straně například Otto Christoph von Spaar...18

Výše platu pochopitelně závisela i na hodnosti. Např. podle nařízení císaře Ferdinanda III. z roku 1639 pobíral kapitán (velitel kompanie ) 150 zl., poručík 50 zl., šikovatel 25 zl., prostý voják 5 zlatých.19 Velitel pluku dostával kromě svého platu ještě příspěvek na plukovní štáb a trén, přičemž většinou platilo, že

„… celý štáb a trén stály mnohem více, než představoval plat samostatných vojáků. Podle známé smlouvy (pštolungu) císaře Rudolfa II. se Zdeňkem Berkou z roku 1594 na najmutí pluku o 1 000 jezdců připadalo na žold pro jeden prapor o 300 mužích 20 % veškerých měsíčních nákladů, zatímco na udržování štábu a trénu zbývajících 80 %…20

---

Vojáci byli sice osvobozeni od daní, museli si však platit stravu a část výstroje a výzbroje. Jenomže i oni chtěli na válce vydělat, a tak není divu, že si mnozí současníci mysleli o jejich morálce své. Například známý renesanční vzdělanec Niccolò Machiavelli (1469–1527) byl ve svém odporu k vojákům z povolání naprosto nesmlouvavý:

Válka demoralizuje, a proto republiky či království nikdy nedovolily, aby si jejich občané udělali z válek řemeslo a živili se jím. Cožpak může zůstat počestným občanem ten, kdo se v poli válečném musí proměnit v proradnou šelmu a šejdíře, aby uhájil holý život? Navíc jak se touto profesí uživit v míru? Lidé, kteří se životu vojenskému navždy upíšou, si buď počínají, jako by válka trvala pořád, anebo se snaží z období válečného vytřískat pro sebe tolik, aby jim to na zbytek života vystačilo. A musí-li se člověk řídit takovými motivy jednání, nemůže to nepokřivit jeho charakter, žene ho to k loupení, násilí, vraždění, až je mu nakonec jedno, na kom se toho dopouští...“21

Vztah žoldnéřů k civilnímu obyvatelstvu byl dán také tím, že národnostní a etnické složení vojenských jednotek bylo (s počáteční výjimkou některých jednotek švédské armády skládajících se z odvedenců) velmi různorodé. Zejména koncem třicetileté války v nich již na obou stranách „… bojovaly všechny národy a národnosti, od Angličanů, Skotů a Dánů po Cikány, Židy a Laponce. Většina útvarů byla naverbovaná a jejich řady se doplňovaly podle potřeby novými rekruty na pochodu z jednoho bojiště na druhé. To znamenalo, že pluky často vykazovaly národnostní pestrost, která dnes vypadá téměř neuvěřitelně. Jako příklad si uveďme bavorský pluk, který tehdy bojoval v jižním Německu. Převážně se skládal z Němců – 544 mužů – a Italů, těch bylo 217. Ale vedle nich tu byli i Poláci, Slovinci, Chorvati, Maďaři, Řekové, Dalmatinci, Burgunďané, Francouzi, Češi, Španělé, Skoti, Irové a Lotrinčané – to vše v jediném útvaru. (Nesmíme zapomínat, že pojmy „Němec“, „Ital“, „Francouz“ nebo „Španěl“ byly pro současníky zcela abstraktní, protože je zcela přirozeně dělili na nejrůznější podskupiny, jako například na Sasy, Vestfálce, Piemonťany a Florenťany, Gaskoňce, Bretonce, Kastilce a Katalánce.) V tomto bavorském regimentu bylo ke všemu ještě i čtrnáct Turků! To připomíná také jinou důležitou skutečnost: jen málo útvarů, s výjimkou národních švédských a zřejmě i španělských, bylo nábožensky jednotných. Velké skupiny protestantů různých směrů bojovaly pro císaře a na druhé straně nebylo těžké najít katolíky, kteří pochodovali s jeho nepřáteli. Není se však čemu divit. Náboženská válka, jak již bylo řečeno, tou dobou prakticky skončila...22


Vojáci se dopouštěli krutostí na civilním obyvatelstvu
commons.wikimedia.org

Každá žoldnéřská armáda tvořila nejen jazykově, ale i sociálně pestré společenství, které bylo do jisté míry soběstačné (pochopitelně s výjimkou zásobování) a nezávislé na okolní „civilní“ společnosti. Klára Andresová ve své bakalářské práci píše, že „… žoldnéře, tedy vojáky najímané do armády na omezenou dobu a za finanční odměnu, lze ve všech historických obdobích, ve kterých se s nimi setkáváme, považovat za určitou subkulturu. Jakožto specifická sociální skupina si vytvářeli vlastní styl života a vlastní žebříčky hodnot, které se ve všech bodech s obecnou kulturou nemusely (a vlastně ani nemohly) shodovat. Stejně jako ostatní skupiny na okraji společnosti měli i vojáci […] vlastní slang, který bychom s trochou nadsázky mohli označit za jakousi „obecnou řeč“, která se vyvíjela proto, že byli naverbováni z různých koutů Evropy, a potřebovali se mezi sebou umět dorozumět. Měli též vlastní písně – bojové, na rozloučenou, rekrutské, které se zpívaly jak na tažení, tak v táboře...23

---

Vojenská služba žoldnéře začínala jeho naverbováním. Po obdržení patentu jmenoval majitel budoucího útvaru (roty, praporu, pluku) důstojníka, který s písařem a tzv. verbovacím bubeníkem začal objíždět přidělený verbovací obvod a přesvědčovat fyzicky schopné muže, aby se stali vojáky. Vážní zájemci pak nahlásili své jméno přítomnému písaři a obdrželi peníze na cestu do místa, kde probíhalo mustrování (formování) jednotky a jemuž se proto říkalo Musterplatz. Po shromáždění všech rekrutů jim byly vydány zbraně a výstroj, načež proběhl tzv. mustruňk, čili kontrola počtů a úplnosti vybavení celého útvaru. Kontrolu prováděl zástupce toho, kdo vydal verbovací patent, tedy většinou panovníka. Po mustruňku byli rekruti seznámeni se služebním řádem a složili přísahu. Tím se z nich stali vojáci.

Služební řády z přelomu 16. a 17. století definovaly základní povinnosti vojáka v zásadě takto:

Voják, který dostal po naverbování vstupní žold a pak s ním utekl, byl potrestán smrtí.

V dobytém zámku, městě nebo pevnosti náležela majiteli žoldnéřské jednotky nebo veliteli vojsk, podílejících se na dobytí nepřátelského objektu, všechna ukořistěná děla, všechna munice a proviant. Ostatní věci pak náležely tomu, který se jich jako první zmocnil. Potrestán byl ten, kdo by mu jeho kořist sebral. Nejpřísněji byly zakázány rvačky mezi vojáky, zvláště rvačky příslušníků pěchoty s jezdectvem a naopak.

Smrtí byl potrestán každý žoldnéř, který druhého zabil nebo který vyvolal vzpouru nebo se jí aktivně zúčastnil. Pokud některý ze žoldnéřů byl jiným napaden, a útočník i přes varování v napadení pokračoval, měl napadený právo útočníka beztrestně v sebeobraně zabít.

Nikdo nesměl beztrestně vyvolat srocení nebo vyhlásit poplach.

Pod hrozbou trestu smrti bylo zakázáno opustit polní ležení. Bez vědomí velitele nesměl nikdo mluvit s nepřítelem. Kdo zabil zbabělce, který chtěl utéci z bojiště, nebyl potrestán, ale odměněn.

Při pochodu vlastním územím bylo zakázáno místnímu obyvatelstvu cokoliv vzít. Potraviny a služby musely být zaplaceny.

Pokud k tomu nebyl dán pokyn, nesměl nikdo po skončené bitvě nic ukořistit.

Po vyhlášení poplachu musel každý ihned nastoupit ke své jednotce. Pokud by to někdo neuposlechl, byl přísně potrestán...24

Velikost verbovaných vojenských jednotek bývala různá, od pěších či jezdeckých kompagnií (setnin resp. eskadron), členěných na korporalschafty (družstva), po pěší, jezdecké či dragounské regimenty (pluky). Pěší pluk byl v tehdejší armádě základní administrativní jednotkou a obvykle se takticky dělil na dva bataliony (divisiony, prapory) po pěti kompaniích (setninách), přičemž jeho početní stav činil v praxi kolem 1 500 mužů. Jezdecký (rejtarský) pluk se dělil na pět kornet (eskadron, švadron) po dvou kompaniích a za třicetileté války měl obvykle kolem 500 mužů.

Pluky, případně jejich kompanie, se podle potřeby sdružovaly do vyšších operačních celků (brigády, sbory, armády), jimž veleli důstojníci jmenovaní obvykle panovníkem jakožto zaměstnavatelem. Majitelé (plukovníci) v tomto období již svým plukům osobně neveleli, mnozí z nich jich ostatně měli hned několik, neboť řemeslo mělo již tehdy zlaté dno pouze v případě, provozovalo-li se ve velkém. Měli k tomu dostatek podřízených velitelů, jejichž hodnosti již v podstatě odpovídaly hodnostem dnešním.

Majitele pluku – plukovníka (Obrist, česky Nejvyšší) zastupoval podplukovník (Obristlajtnant), jenž měl původně na starosti plukovní pokladnu, výstroj, výzbroj a výcvik vojáků. O běžný chod služby se staral major (Obristvachtmistr), o ubytování důstojníků a vojáků ubytovatel (Quartiermeister) v hodnosti poručíka, o zásobování proviantní poddůstojník (Proviantmeister, Furier), o trény vozatajský poddůstojník (Wagenmeister). Ke štábu pluku dále patřili praporčík (Fenrich, u jezdectva Kornet), plukovní sekretář (Adjutant), lékař, kaplan, soudce (Auditor), velitel vojenské policie (Profous) v hodnosti šikovatele, kat, trubač (u jezdectva), bubeník (u pěchoty a dragounů), u jezdeckých pluků podkovář, sedlář atd.

Pěší kompanii velel kapitán (Hauptmann, hejtman), jezdecké eskadroně rytmistr (Rittmeister). Oba zastupoval poručík (Lajtnant). Velitelské kompanii (eskadroně) pluku a technickým specialistům (např. zbrojířům) velel nadporučík (Kapitánlajtnant). Štáb kompanie (eskadrony) tvořili praporčík, šikovatel, četař, písař, ranhojič (felčar).

Kompanie a eskadrona se skládala z družstev, kterým veleli desátníci (Korporal). Hodnost svobodníka (Gefreiter) souvisela s velením jen vzdáleně, svobodník byl voják, který měl odsloužen dostatečný počet let k tomu, aby byl osvobozen od nezbytných táborových prací (tedy obdoba tzv. „mazáků“ moderních armád). Vzhledem ke svým zkušenostem však bývali tito vojáci občas nižším velením pověřováni, zejména při výcviku nových rekrutů.

Jako pozůstatek z landsknechtského názvosloví 16. století přetrval v armádách rovněž termín „Doppelsöldner“, označující zvláště zkušené a odvážné vojáky, pobírající za tyto přednosti dvojitý žold. V období třicetileté války k nim patřili především pikenýři (kopiníci), protože na nich v bitvě více méně závisela odolnost pěších útvarů proti útokům jezdectva.

Nedílnou součástí každé větší jednotky byl trén, tvořený nejen vozy se zásobami, střelivem a zavazadly, ale i příslušníky nebojových složek (zdravotníky, řemeslníky apod.). Táhly s ním rovněž rodiny vojáků a množství dalších civilních osob, včetně nezbytných dívek a žen pochybné pověsti. Dohledem na tuto nezbytnou součást každé tehdejší armády byl pověřen poddůstojník v hodnosti šikovatele, nazývaný příznačně Hurenweibel čili šikovatel kurev…

---

Výcvik vojáka třicetileté války se – podobně jako výcvik vojáka kterékoli současné armády – skládal ze střelecké a pořadové přípravy. U pikenýrů, kteří byli vyzbrojeni pouze chladnými zbraněni, šlo pouze o přípravu pořadovou, základem střelecké přípravy mušketýrů nebyla ani tak střelba na cíl, jako spíše nekonečné opakování desítek úkonů potřebných k manipulaci s mušketou. Pozůstatkem tohoto výcvikového drilu jsou v moderních armádách cviky se zbraní, přetrvávající v předpisech jako vzpomínka na dávno minulé časy.

Specialitou pořadové přípravy mušketýrů byl nácvik tzv. „protipochodu“, při němž voják po výstřelu opustil první řadu útvaru, zařadil se do poslední a teprve tam začal nabíjet. Tuto činnost musel vykonávat zcela automaticky, za jakýchkoli podmínek, bez ohledu na únavu, strach a nepřátelskou palbu.

Základní pořadová příprava dnešních armád v mnohém připomíná pořadovou přípravu armád sedmnáctého století. Pořadový krok, obraty na místě, obraty za pochodu, dodržování rozestupů, dvojstupy přímé i šikmé – to vše nejprve v družstvech, potom v četách, rotách, praporech a nakonec v rámci celého pluku. Znovu a znovu, pořád dokolečka, za vytrvalého víření bubnů a nepříčetného řevu poddůstojníků (v současnosti obvykle bez těch bubnů).

Základním cílem výcviku tohoto typu je přeměnit myslící lidskou bytost v ukázněného robota, jednajícího na povel nejen proti vlastnímu rozumu, ale hlavně proti vlastnímu pudu sebezáchovy. Těžko odhadnout, nakolik je to nezbytné dnes (a zda právě nácvik pořadového kroku je tou pravou metodou), ale tehdy to nezbytné bylo. Bitva – tento základní smysl toho všeho – probíhala totiž tak, že se dvě formace takto vycvičených vojáků daly na pochod proti sobě, přičemž musely projít dělostřeleckou palbou protivníka, která obvykle podstatně zredukovala jejich stavy. Pokud zbylí vojáci dokázali udržovat řady i potom, zastavili se ve vzdálenosti, na kterou již viděli bělma očí protivníků (tedy asi třicet kroků), a zahájili palbu z vlastních zbraní. Velitel, jehož vojáci vydrželi pochodovat v sevřených řadách i potom, obvykle zvítězil.


Gustav II. Adolf, největší vojenský reformátor třicetileté války
commons.wikimedia.org

Výcvik jezdců byl v některých ohledech jednodušší. Možná proto, že se do značné míry jednalo spíše o výcvik koní – a ti jsou, jak ví každý návštěvník cirkusu, k drezúře tohoto druhu intelektuálně vybaveni podstatně lépe než lidé. Rovněž taktika jezdeckého boje byla odlišná. Na začátku třicetileté války útočili jezdci, sešikovaní do hloubky kolem deseti řad, klusem až na vzdálenost kolem třiceti kroků k nepříteli. Pak se muži v první řadě zastavili, vystřelili z pistolí, otočili se a mezerami v ostatních řadách odjeli dozadu nabíjet. Následovali jezdci řady druhé, třetí a ostatních. To se opakovalo tak dlouho, dokud nebyl nepřítel dostatečně otřesen, pak všichni tasili meče a cvalem zaútočili. Při jiné variantě se jezdci jednotlivých řad při střelbě nezastavovali, nýbrž stočili koně podél nepřátelské linie a stříleli během jízdy. Tomuto manévru se říkalo karakola a byl základem jezdeckého výcviku po celá desetiletí. Až přišel švédský král Gustav Adolf a zavedl taktiku, kterou do té doby používala jízda pouze ve vzájemných soubojích a která spočívala v rychlém, brutálně přímočarém nájezdu šesti řad jezdců s tasenými palaši. Účinek této taktiky spočíval v rozvrácení protivníkových řad nikoli střelbou, ale čistě mechanickým nárazem sešikované formace a následným bojem muže proti muži. Tento návrat ke staré taktice feudálních rytířů byl natolik účinný, že ho zakrátko přejaly i ostatní armády a složité tance karakoly se koncem války vytratily nejen z bojiště, ale i z výcvikových příruček.

---

Atmosféru jedné z bitev třicetileté války popsal ve svém zčásti autobiografickém (a dodnes velmi čtivém) románu Simplicius Simplicissimus její přímý účastník Hans Jacob von Grimmelshausen (1622–1676):

„… v mžiku zahvízdal vzduch nad námi tolika kulkami, že to vypadalo, jako by ta salva byla vypálena pro radost nám; bázlivci se při tom choulili, jako by se chtěli schovat do sebe; ale ti, kteří měli odvahu a byli již několikrát při takové řeži, nechali je klidně poletovat. V bitvě se zatím každý snažil zabránit své smrti tím, že skolil nejbližšího nepřítele; strašlivá střelba, řinkot pancířů, praskot pil a křik raněných i útočících, to byla spolu s trubkami, bubny a píšťalami děsivá hudba! Nebylo vidět nic než hustý dým a prach, který jako by chtěl zakrýt ohavnost raněných a mrtvých; z toho se ozývalo žalostné bědování umírajících a veselý pokřik těch, kteří byli ještě plni odvahy. I koně vypadali, jako by byli v ochraně svých pánů čím dále tím čilejší, tak ohnivě plnili úkol, k němuž byli určeni; někteří z nich padali pod svými pány mrtvi a zasypáni ranami, které stržili nezaslouženě v odplatu za své věrné služby. Jiní padli z téhož důvodu na své jezdce, a tak se aspoň ve smrti dočkali cti, že byli neseni těmi, jež bývali nuceni nosit po celý svůj život; jiní zase, když s nich bylo skoleno břímě, které jim poroučelo, zanechávali lidi jejich vzteklivosti a šílenství, utekli a hledali svobodu v širých polích.

Země, která obyčejně mrtvé zakrývá, byla tam tehdy sama pokryta mrtvými, poznamenanými rozličnými způsoby. Ležely tam hlavy, ztrativší své přirozené pány, a naopak těla, nemající hlav; jiným vyhřezly strašně a žalostně vnitřnosti a jiným byla roztříštěna lebka až mozek vystříkl. Bylo vidět bezduchá těla oloupená o svou krev a naopak těla živá politá krví cizí; ležely tam ustřelené ruce, na nichž se prsty ještě hýbaly, jako by chtěly nazpět do rvačky; naproti tomu jinde utíkali muži, kteří neprolili ještě ani kapky krve; tam zase ležela obnažená stehna, která přes to, že byla zbavena tíže těla, byla přece mnohem těžší než předtím. Bylo vidět zmrzačené vojáky prosící o milost a zachování při životě. Summa summarum, pohled na vše byl hrozný a žalostný…25

Ano, pohled to opravdu musel být „hrozný a žalostný“, není tedy divu, že takové plýtvání nákladně vycvičenými vojáky se vojenským podnikatelům, ba dokonce i soudnějším vyšším důstojníkům příčilo. Peter Englund cituje rakouského polního maršála Raimunda Montecuccoliho26, který krátce po válce napsal:

Pokud to je možné, je nejlépe porazit nepřítele bez boje a beze ztrát, uzavřít ho na úzkém pruhu země, kde je odříznut od přísunu potravin. V boji jsou vždy ztráty, a i když vše dobře dopadne, padnou vlastní vojáci. Proč tedy pokoušet štěstí?27

Jinak řečeno, „… přestože bitva sehrávala klíčovou roli v celém tažení, nelze ji chápat jako něco, k čemu docházelo příliš často. Bitva, ať již vítězná či nikoliv, znamenala pro celé vojsko i pro jednotlivé vojáky obrovskou fyzickou i psychickou zátěž. To si každý generál velmi dobře uvědomoval. Nechuť vystavit své draze sestavené vojsko bitvě a hlavně jejímu nejistému výsledku se projevila na snaze všech vojevůdců odložit ji až do posledního možného okamžiku. Snaha vyhnout se rozhodujícímu střetu z prosté nejistoty z jeho výsledku v konečném důsledku ústila často do série nerozhodného manévrování....28

---

V průběhu války došlo v armádách válčících stran k mnoha technickým, taktickým a následně i organizačním změnám. Zdokonalení palných zbraní si vynutilo změnu taktiky, změna taktiky měla za následek změny ve struktuře a organizaci jednotek. Růst početních stavů armád a zejména vedení bojových operací na stále zdevastovanějších územích si vynutily vybudování rozsáhlého systému týlového (logistického) zabezpečení, který si zase zpětně vyžádal maximální unifikaci výzbroje a výstroje vojsk. Definitivně se například prosadila centralizovaná (samozřejmě v rámci možností dopravních infrastruktur 17. století) výroba zbraní a výstrojních součástek, především jednotných uniforem, které byly obdobou livrejí šlechtických družin.

Uniforma (či spíše oblečení, protože uniformy v dnešním slova smyslu byly zavedeny až koncem 17. století) vojáka třicetileté války se skládala z pevných bot (u jezdectva a dragounů vysokých a opatřených novinkou té doby – podpatkem, sloužícím k lepšímu zachycení ve třmeni), košile, krátkých kalhot ke kolenům, pletených vlněných punčoch, dlouhé vesty bez rukávů (kamizoly), dlouhého kabátu na ochranu před nepohodou a plstěného klobouku se širokou střechou. Barva jednotlivých součástek se zpočátku lišila podle vkusu majitele pluku, v závěru války však už v císařské armádě začínala převažovat přírodní, našedlá barva hrubého sukna. Jedním z důkazů této unifikace je dobová zpráva, že při dobytí Olomouce (roku 1642) padlo Švédům do rukou mimo jiné kořisti i pět tisíc hotových „vojenských šatů“.29

Vzhledem k nebývalému rozsahu válečného konfliktu vyvstala nakonec potřeba vytvoření řídícího centra, které by koordinovalo bojovou činnost armád, sborů a pluků, roztroušených po celém válčišti. Pak už byl jenom krok k poslední, tentokrát již plně systémové změně – k přechodu od nestabilní, na rozmarech majitelů jednotlivých vojenských útvarů závislé žoldnéřské armády, k armádě sice nadále žoldnéřské, ale najaté, vyzbrojené, vystrojené a řízené přímo státem. Příkladem tohoto vývoje byla poválečná armáda rakouská, jejímuž „generálnímu štábu“ (dvorské válečné radě) bylo podřízeno devět pěších, devět kyrysnických a jeden dragounský pluk. Vojáci těchto pluků byli časem oblečeni v jednotných uniformách, měli jednotnou výzbroj a cvičili podle jednotných řádů a předpisů. Pořád si však ještě zpívali staré landsknechtské písničky, s nimiž mnozí z nich prošli všechna bojiště třicetileté války:

Voják má bujnou krev,
svěží a urozenou,
a válčí jako lev!
V dešti střel, v dýmu prachu
Šťastlivec beze strachu
Jde z bitev do bitev…
30

Poznámky

5) Například roku 1420 musel císař Zikmund Lucemburský po vojensky bezvýznamné šarvátce na pražském Vítkově roz­pustit první evropskou křížovou výpravu proti českým husitům, protože neměl prostředky na její další financování. Díky tomu přibyla v českých vojenských dějinách další slavná „rozhodující“ bitva…

6) PETRÁČKOVÁ, Věra, Jan VOGELTANZ: Příběhy Jindřicha Hýzrla z Chodů…, s. 174

7) Ještě známějším případem tohoto způsobu myšlení je bitva u Kresčaku (1346), kde se francouzští rytíři (po jejich boku i český král Jan Lucemburský se svým synem Karlem) hrdinsky, bohužel však bez sebemenší taktické invence opakovaně vrhali do čelních útoků proti anglickým lučištníkům, vystřelujícím každou minutu šedesát tisíc šípů. Po patnácti útocích přestal výkvět francouzského rytířstva (včetně českého krále Jana) existovat...

8) Míněn patrně anglický dlouhý luk.

9) ENGLUND, Peter: Nepokojná léta, s. 25

10) WINTRINGHAM, Tom: Zbraně a taktika, s. 117

11) KLUČINA, Petr: Třicetiletá válka, s. 78

12) KOCH, Tomáš: Taktika pěchotního boje…, s. 13–14

13) Na počátku třicetileté války byl poměr mezi mušketýry a pikenýry až 1 : 2, na konci 2 : 1. Např. ještě v 80. letech 17. století bylo ve francouzské armádě 20 % pikenýrů (in KOCH, Tomáš: Bitva v kontextu vývoje vojenství…, s. 28)

14) Autorem byl údajně (roku 1647) velitel francouzské posádky města Ypry plukovník Puységur, kterého napadlo vyřešit akutní nedostatek pikenýrů tím, že rozdal svým mušketýrům dýky s kulatými jilci, vyráběné v jeho rodném Bayonne. Mušketýři zastrčili dýky do hlavní svých mušket – a náhrada kopí byla na světě.

15) KOCH, Tomáš: Bitva v kontextu vývoje vojenství…, s. 48

16) JANÁČEK, Josef: Valdštejnova smrt, s. 91

17) Majitelé jednotek navíc často výplatu žoldu zdržovali a vypláceli ho až po bitvě, takže jim žold padlých vojáků zůstával pro vlastní potřebu. Ze stejného důvodu velitelé či majitelé vojenských jednotek uváděli ve svých hlášeních větší početní stav mužstva než ve skutečnosti.

18) SKALNÍK, Miroslav: Dělostřelectvo..., str. 18

19) KLUČINA, Petr: Třicetiletá válka, s. 69

20) JANÁČEK, Josef: Valdštejn a jeho doba, s. 135

21) MACHIAVELLI, Niccolò: Úvahy…, s. 90

22) ENGLUND, Peter: Nepokojná léta, s. 277

23) ANDRESOVÁ, Klára: Život žoldnéře… s. 28

24) WAGNER, Eduard: Třicetiletá válka 1618-1648… str. 14–18

25) GRIMMELSHAUSEN, Hans Jacob Christoph von: Simplicius Simplicissimus, s. 163

26) Raimund hrabě Montecuccoli (1608–1681). Rodák ze severoitalské Modeny sloužil v císařské armádě od sedmnácti let, jako plukovník bojoval u Breitenfeldu, Lützenu, Nördlingen a Wittstocku. Za druhého Banérova vpádu do Čech (1639) byl u Brandýsa nad Labem zajat a strávil tři roky ve švédském zajetí. Po propuštění bojoval ve Slezsku, kde zvítězil u Opavy a vyprostil ze švédského obležení Břeh. Nakrátko si odskočil zaválčit do Itálie, roku 1645 již byl zpátky, jako polní maršál porazil Švédy u Třebele (1646) a r.1648 se zúčastnil bitvy u Zusmarshausenu. Po válce úspěšně bojoval proti Rákoczymu, Švédům, Turkům a Francouzům. Svých bohatých válečných zkušeností využil k sepsání několika odborných příruček.

27) ENGLUND, Peter: Nepokojná léta, s. 101

28) KOCH, Tomáš: Bitva v kontextu vývoje vojenství…, s. 14

29) HARANT, Jan Jiří z Polžic a Bezdružic: Paměti… s. 160

30) ARNIM, Achim von, Clemens BRENTANO: Chlapcův kouzelný roh, s. 162

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více